Co jsou to poruchy učení

Z pohledu diagnóz u odlišností v učení panuje mírný „chaos“. Americký systém DSM-5 jim říká specifické poruchy učení, což je název, co dříve používalo i WHO, a zná jen tři. WHO nově používá označení vývojové poruchy učení a má jich o něco víc (v zásadě pět), přičemž zavádí separátně i „získanou“ dyslexii či alexii (úplnou neschopnost číst).

WHO jako rozlišuje následující vývojové poruchy učení:

• 6A03.0 S narušením v oblasti čtení známá též jako „dyslexie“. Jedná se o poruchu učení se projevují narušením čtenářských dovedností, jako je přesnost čtení slov, plynulost čtení nebo porozumění čtenému textu, a to ještě v dětském věku v souvislosti s odlišným vývojem mozku. Vývojovou poruchu učení s narušením v oblasti čtení má 5 až 20 % populace, právě podle toho, jak to kdo měří a o jakém jazyce se bavíme. Kupříkladu v Itálii se uvádí 3,6 až 8,5 % populace, zatímco v USA 4,5 % až 12 %. Dědičnost dyslexie se uvádí 50 až 65 %. Ale pozor! Dyslexie je paradoxně podle ICD-11 něco zcela jiného. Pod kódem MB4B.0 se tak označuje ztráta, k níž obvykle dochází v dospělosti, dříve získané schopnosti plynule číst a správně porozumět psanému textu; tato ztráta je v rozporu s obecnou úrovní intelektuálních schopností a vzniká po skončení vývojového období u osob, které tyto dovednosti dříve ovládaly, například v důsledku cévní mozkové příhody nebo jiného poškození mozku.
• 6A03.1 S narušením v oblasti písemného projevu známá též jako „dysgrafie“ a patří sem i „dysortografie“ (porucha učení omezující schopnost osvojit si správně používat pravopisná pravidla); Projevuje se narušením dovedností psaní, jako je přesnost pravopisu, přesnost gramatiky a interpunkce nebo organizace a soudržnost myšlenek v písemném projevu. Dysgrafii má 10 až 30 % dětí, opět podle toho, jak si to kdo definuje. Dysortografie má podle mnohých zdrojů stejnou prevalenci jako dyslexie, a to i proto, že mnoho studií mezi nimi nerozlišuje. Zároveň se uvádí, že až 80 % dětí s dysortografií má zároveň dyslexii nebo dyskalkulii.
• 6A03.2 S narušením v oblasti matematiky známá též jako dyskalkulie. Dochází u ní k narušením matematických dovedností, jako je cit pro čísla, paměťové vybavování matematických faktů, přesnost výpočtů, plynulost výpočtů nebo správnost matematického uvažování. Prevalence se většinou uvádí 3 až 6 %, ale mnoho autorů uvádí, že tato data nejsou moc přesná. Zároveň platí, že skoro polovina dětí s dyskalkulií má dyslexii a čtvrtina dětí s dyslexií má dyskalkulii.
• 6A03.3 Jiné určené narušení učení – V DSM-5 neexistuje
  Poruchy učení se projevují narušením učení a výkonu ve specifických akademických dovednostech, které nejsou dostatečně charakterizovány žádným z ostatních dostupných specifikátorů.
  Sem můžeme zařadit dysmuzie – porucha učení narušující schopnost vnímat a reproduktovat hudbu, dyspinxie – porucha osvojení si kreslení. Ta se ale může řadit i mezi vývojové poruchy koordinace. Tím, že tyto diagnózy neexistují v USA a některých dalších zemích, jsou i podstatně méně zkoumané. Na dysmusii existují na PubMedu dva články – z roku 1984 a 2000 a dyspinxie se přímo nezkoumá vůbec.
• 6A03.Z Vývojová porucha učení, neurčená – V DSM-5 neexistuje

Jak se měnil pohled na dyslexii

Dyslexie byla původně specializace očních lékařů. Termín „dyslexie“ zavedl v 80. letech 19. století německý oftalmolog Rudolf Berlin. Od té doby spolu o uznání soupeřilo několik definic, včetně „vrozené slovní slepoty“. James Hinshelwood (1896), další oftalmolog, označil dyslexii za „neschopnost interpretovat psaný a tištěný jazyk“. Hinshelwood byl přesvědčen, že dyslexie existuje nezávisle na ostatních schopnostech, což je postoj, který v roce 1968 kodifikovala Světová neurologická federace:

porucha u dětí, které navzdory běžné zkušenosti ve školní třídě nedosahují jazykových dovedností v čtení, psaní a pravopisu odpovídajících jejich intelektovým schopnostem.

Až v 80. letech 20. století začali výzkumníci vyjadřovat nespokojenost s touto definicí založenou na diskrepanci (rozporu). Stanovich a Siegel (1994) později argumentovali tím, že základní příčiny potíží s gramotností se neliší mezi lidmi, u nichž byl rozpor mezi intelektovými schopnostmi a dovednostmi přítomen, a těmi, u nichž přítomen nebyl; tyto příčiny naopak souvisely s fonologickými obtížemi bez ohledu na IQ.

V návaznosti na to definice Mezinárodní asociace dyslexie (IDA, 2002; Lyon, Shaywitz, & Shaywitz, 2003) odkaz na diskrepanční přístup odstranila a namísto toho zavedla pojem neočekávanosti v kontextu kognitivních schopností a vzdělávání:

„Dyslexie je specifická porucha učení neurobiologického původu. Je charakterizována potížemi s přesným a/nebo plynulým rozpoznáváním slov a slabými pravopisnými a dekódovacími schopnostmi. Tyto potíže obvykle vyplývají z deficitu ve fonologické složce jazyka, který je často neočekávaný ve vztahu k ostatním kognitivním schopnostem a poskytnutí efektivní školní výuky. Mezi sekundární následky mohou patřit problémy s porozuměním čtenému textu a omezená zkušenost se čtením, což může bránit růstu slovní zásoby a všeobecných znalostí.“

Ačkoli některé klasifikační systémy kladou důraz na „specifičnost“, vyhýbají se pojmu dyslexie. ICD-11 (Světová zdravotnická organizace, 2018) používá termín „vývojová porucha učení s poruchou čtení“ a DSM-5 (Americká psychiatrická asociace, 2013) termín „specifická porucha učení v oblasti čtení“. Tyto dvě definice se liší v otázce role rozporu ve vztahu k intelektuálním schopnostem: ICD-11 vyžaduje, aby čtení bylo pod úrovní očekávanou pro daný věk a intelektuální schopnosti, zatímco DSM-5 se odklání od diagnostického rozporu mezi intelektuálními schopnostmi a dosaženou úrovní gramotnosti a místo toho se zaměřuje na „neočekávané“ úrovně dosažených výsledků. Ani jedna z definic se nezabývá příčinami.

Dyslexie je specifická porucha učení, která postihuje především dovednosti spojené s přesným a plynulým čtením a správným pravopisem. Mezi charakteristické rysy dyslexie patří obtíže ve fonologickém uvědomování, verbální paměti a rychlosti zpracování verbálních informací. Dyslexie se vyskytuje napříč celým spektrem intelektových schopností. Nejvhodnější je nahlížet na ni jako na kontinuum, nikoli jako na jasně vymezenou kategorii, a neexistují zde žádné ostré hranice.

Doprovodné obtíže se mohou projevovat v oblastech jazyka, motorické koordinace, počítání zpaměti, soustředění a osobní organizace, avšak tyto projevy samy o sobě nejsou znakem dyslexie. Dobrým ukazatelem závažnosti a přetrvávání dyslektických obtíží může být sledování toho, jak daný jedinec reaguje nebo v minulosti reagoval na odborně podloženou intervenci.

Pokud se bavíme o samotné diagnóze vývojové poruchy učení, tak úplně stejně jako u ADHD (viz 136. díl), postupem času mnoho lidí s touto diagnózou už nesplní diagnostická kritéria – v Česku tím zároveň přijdou o odlehčení daná školským zákonem, což je poněkud paradox. Odlišnou strukturu mozku si ale samozřejmě zachovají.

Diagnostika poruch učení

Pro diagnózu poruchy učení je vyžadována přítomnost významných omezení v učení se akademických dovedností, jako je čtení, psaní nebo počítání, což má za následek úroveň dovedností výrazně nižší, než by se očekávalo na základě věku. Omezení v učení se přitom musí projevovat i navzdory odpovídající výuce v příslušných oblastech.

Tato omezení mohou být omezena na jedinou složku dovednosti (např. neschopnost zvládnout základní počítání nebo přesně a plynule dekódovat jednotlivá slova), nebo mohou ovlivnit veškeré čtení, psaní a počítání.

V ideálním případě se míra omezení měří pomocí vhodně normovaných a standardizovaných testů. Ve skutečnosti je ale tak vysoká míra subjektivity, že i prevalence těch poruch má rozptyl v řádu stovek procent, nebo chcete-li více než 10 procentních bodů.

Kritéria, která se při diagnostice hodnotí jsou:

• Nástup omezení obvykle nastává v raných školních letech, ale u některých jedinců nemusí být identifikován až do pozdějšího věku, včetně dospělosti, kdy požadavky na výkon spojené s učením překročí jejich omezené schopnosti.
• Tato omezení nelze přičíst vnějším faktorům, jako je ekonomické nebo sociální znevýhodnění nebo nedostatečný přístup ke vzdělávacím příležitostem.
• Poruchy učení nelze lépe vysvětlit poruchou intelektuálního vývoje nebo jinou neurovývojovou poruchou, ani jiným stavem, jako je motorická porucha nebo smyslová porucha zraku či sluchu.
• Poruchy učení vedou k významnému narušení akademického, profesního nebo jiného důležitého fungování jedince. Pokud je funkčnost zachována, pak pouze za cenu značného dodatečného úsilí.
• V případě DSM-5 (např. v USA) platí, že: „Akademické dovednosti musí být výrazně a měřitelně nižší než ty očekávané pro chronologický věk jednotlivce, což může narušovat jeho školní docházku, práci nebo každodenní život. A že tyto potíže trvají nejméně 6 měsíců i přes poskytnutí cílené pomoci.“

V Česku provádí diagnostiku u dětí pedagogicko-psychologická poradna. Ta je klíčová jak pro získání úlev dle školského zákona, tak i pro nastavení následné léčby (viz samostatným post), která spočívá ve speciálních systémech pro výuku zejména čtení.

Dyslektický mozek

Lidé s dyslexií a mnohdy i dalšími poruchami učení, mají strukturálně odlišný mozek než většinová populace. Část těchto odlišností je patrně vrozená, a část získaná.

Mezi vrozené odlišnosti patří pět následující odlišností:

1. Levá temporo-parietální oblast (Temporoparietální kortex)

Výzkumy konzistentně odhalují sníženou aktivitu (hypoaktivaci) a menší objem šedé hmoty v této oblasti u dětí i dospělých s dyslexií během jazykových úkolů. Tato část mozku je zodpovědná za fonologické zpracování. Slouží jako jakýsi „překladač“, který nám umožňuje analyzovat zvukovou strukturu mluveného slova, rozkládat slova na jednotlivé hlásky (fonémy) a propojovat psaná písmena (grafémy) s jejich zvukovým ekvivalentem. Jedinec má proto výrazné potíže s hláskováním a sluchovou analýzou slov. Nedokáže například ze slova „STROM“ mentálně odstranit hlásku „S“ a správně určit, že zbylo „TROM“. Při čtení neznámých slov nebo vymyšlených slov (tzv. pseudo-slov, např. „KLENDA“) selhává, protože nedokáže plynule přiřadit zvuk ke každému písmenu a složit je dohromady. Typické jsou také potíže s rýmováním. Existují však intervenční metody, které třeba u angličtiny tuto hypoaktivaci dokáží prokazatelně vykompenzovat do té úrovně, že se tato část mozku aktivuje podobně jako u neurotypické populace.

2. Levá okcipitotemporální oblast a Visual Word Form Area (VWFA)

V této oblasti (konkrétně v levém fuziformním závitu) vykazují lidé s dyslexií výrazně sníženou funkční aktivaci při kontaktu s psaným textem. VWFA funguje jako „vizuální slovník“ mozku. Vyvíjí se postupně s čtenářskou zkušeností. U zdatných čtenářů se aktivuje k okamžitému, automatickému rozpoznávání celých slov nebo zažitých skupin písmen na základě jejich celkového vzhledu, aniž by je člověk musel slabikovat. Čtení proto zcela postrádá plynulost, je pomalé a vyžaduje obrovské úsilí. Člověk s dyslexií čte i běžná, neustále se opakující slova (např. „PROTOŽE“, „KTERÝ“) stále dokola tak, jako by je viděl poprvé v životě. Nedokáže slovo identifikovat globálně pohledem, ale musí ho pokaždé znovu pracně dekódovat písmeno po písmenu.

3. Dráhy bílé hmoty (Arkuátní svazek a Horní podélný svazek)

Zobrazování difuzních tenzorů (DTI) ukazuje na sníženou strukturální organizaci, integritu a menší objem vláken v levém horním podélném svazku, včetně arkuátního svazku a vláken corona radiata. Bílá hmota představuje jakousi „datovou síť“, která propojuje zraková, sluchová a motorická centra řeči a zajišťuje bleskurychlý přenos dat mezi předními a zadními oblastmi levé hemisféry. U dyslektiků má však sníženou přenosovou kapacitu. Toto zpomalení toku informací vede k deficitu v rychlém automatizovaném jmenování. Pokud má dyslektik co nejrychleji nahlas vyjmenovat řadu náhodně uspořádaných barev, čísel nebo obrázků na papíře, trvá mu znatelně déle, než vizuální vjem propojí se správným slovním názvem. Nejde o to, že by barvu či číslo neznal, ale signál putuje po „mozkových kabelech“ pomaleji.

4. Mozeček (konkrétně lobulus VI)

Tradičně je mozeček spojován s motorikou, avšak hraje zásadní roli také v kognitivních funkcích, přesném časování procesů a automatizaci naučených dovedností. Pomáhá tomu, aby se vědomé činnosti staly podvědomými rutinními návyky. Odlišná struktura lobulus VI vede k tomu, že proces čtení se u dyslektika nikdy plně nezautomatizuje. Běžný čtenář čte automaticky a celou kapacitu pozornosti věnuje obsahu textu. Člověk s dyslexií musí i po letech tréninku na technickou stránku čtení (udržení očí na řádku, plynulý pohyb očí zleva doprava) neustále vynakládat aktivní, vědomé úsilí – podobně jako řidič začátečník, který musí vědomě myslet na řazení a spojku.

5. Levá sluchová kůra (Deficit v časovém vzorkování)

Pomocí magnetoencefalografie (MEG) bylo zjištěno, že u jedinců s dyslexií dochází k oslabené synchronizaci (tzv. entrainment) nervových vzruchů v levé sluchové kůře na nízkých gama frekvencích (kolem 30 Hz). Tyto rychlé mikroskopické oscilace umožňují sluchové kůře správně „krájet“ a vzorkovat plynulý proud mluvené řeči, což je nezbytné pro zachycení velmi rychlých akustických změn mezi hláskami. V praxi toto oslabení vede k tomu, že dyslektik má potíže s přesným vnímáním mluvené řeči v rychlém tempu nebo v hlučném prostředí. Nedokáže dokonale odlišit jemné sluchové rozdíly mezi akusticky podobnými hláskami (např. rozdíl mezi znělým „B“ a neznělým „P“, nebo „D“ a „T“). To se následně projevuje v diktátech a psaní, kdy tato písmena zaměňuje, protože je již na sluchové úrovni nesprávně dekóduje.

Adaptace mozku na poruchy učení

Když se člověk s dyslektickým mozkem začne učit číst. V jeho mozku začne postupně docházet k některým adaptacím.

Levý dolní čelní závit (Brocova oblast)

Na rozdíl od zadních částí mozku vykazuje tato přední oblast u dyslektiků v některých studiích zvýšenou aktivitu (hyperaktivaci). Zároveň je však oslabena její funkční konektivita (propojení) se zadními jazykovými centry. Brocova oblast odpovídá za produkci řeči, artikulaci a motorické plánování mluvení. Při tichém čtení nám pomáhá provádět tzv. subvokalizaci – tiché „přeříkávání“ slov v duchu (vnitřní hlas). Hyperaktivace v této oblasti ukazuje na kompenzační mechanismus. Protože dyslektik nedokáže slovo automaticky poznat zrakem (nefunkční VWFA) ani snadno rozložit na hlásky v zadní části mozku, snaží se deficit překonat tím, že slova usilovně artikuluje v duchu. To se projevuje rychlou únavou při čtení, šeptáním nebo viditelným pohybem rtů při tichém čtení a horším porozuměním textu, protože kapacita mozku je vyčerpána samotnou technickou snahou slovo vyslovit.

Pravý střední spánkový lalok a pravá hemisféra obecně

Střední spánkový lalok (middle temporal lobe) je v mozku primárně zodpovědný za sémantickou paměť (ukládání a vybavování si významu slov), lexikální integraci a zpracování kontextu. Pravá hemisféra se obecně zaměřuje spíše na celostní (holistické) vnímání tvarů a vizuální rysy objektů. U jedinců s dyslexií je často dokumentována hyperaktivace v pravostranných oblastech, které jsou analogické k levostranným čtenářským centrům. Týká se to zejména dětí, které na fonologickou léčbu reagovaly hůře, vykazovaly výrazně vyšší aktivitu v pravém středním spánkovém laloku. To naznačuje, že se mozek snaží narušené hláskování obejít tím, že se text pokouší číst skrze významy slov a vizuální odhadování – slova vnímá spíše jako ucelené „obrázky“ a snaží se je domyslet podle smyslu věty.

Z těchto adaptací i samotné vrození dyslektické struktury mozku následně vyplývají všechny nevýhody ale i výhody dyslexie.

Projevy dyslexie u předškoláků

Podle British Dyslexia Association mezi rané znaky dyslexie patří:

• Problémy s učením se říkanek/básniček
• Problémy s udržením pozornosti, klidným sezením a nasloucháním příběhům
• Rád/a poslouchá příběhy, ale nejeví žádný zájem o písmena nebo slova
• Problémy s učením se zpívat nebo odříkávat abecedu
• Opožděný vývoj řeči v anamnéze
• Komolí slova (např. „okurka“ jako „kourka“, „motýlek“ jako „tomýlek“ apod.)
• Problémy s udržením jednoduchého rytmu
• Dělá mu/jí problémy splnit dva nebo více pokynů najednou (např. „dej hračky do krabice a pak ji dej na polici“), ale zvládá to, pokud jsou úkoly rozděleny na menší části
• Zapomíná jména kamarádů, učitelů, názvy barev apod.
• Slabá sluchová diferenciace / rozlišování hlásek
• Záměna směrových pojmů (např. nahoru/dolů)
• Výskyt dyslexie nebo problémů ze čtením v rodinné anamnéze
• Problémy s posloupností a řazením (např. barevné korálky, každodenní rutiny ve třídě)
• Záměna slov (např. řekne „stínítko“ místo „pouliční lampa“)
• Působí dojmem, že neposlouchá nebo nedává pozor
• Očividné „dobré“ a „špatné“ dny bez zjevného důvodu

Je důležité poznamenat, že výskyt některých z těchto symptomů automaticky neznamená přítomnost poruchy učení. Některé znaky se navíc mohou vyskytovat i u jiných neurodivergencí.

Sally Shaywitz z The Yale Center for Dyslexia & Creativity dodává také nezvykle časté užívání ukazovacích zájmen, kdy je evidentní, že dítě nemůže najít slovo, které normálně zná, označující danou věc.

Projevy dyslexie v mladém školním věku

Existují některé zjevné znaky, jako je například „nevyrovnaný (zubatý) profil“ schopností, což znamená, že dítě má oblasti s výrazným nadáním vedle oblastí, ve kterých velmi zaostává. Podobné slabé stránky se mohou vyskytovat i u jiných členů rodiny. Pamatujte, že ne všechny dyslektické děti vykazují stejné slabiny a schopnosti.

Obecné projevy, na které je třeba se zaměřit:

• Rychlost zpracování informací: pomalá mluvená a/nebo psaná řeč
• Slabá koncentrace
• Problémy s plněním pokynů
• Zapomínání slov

Písemný projev

• Nízká úroveň písemného projevu v porovnání s řečovými/orálními schopnostmi
• Nepořádný písemný projev s mnoha škrty a slovy zkoušenými na několik pokusů (např. motejl, motýl, motíl)
• Záměna tvarově podobných písmen, zejména b/d, p/g, p/q, n/u, m/w
• Nezralé písmo (dysgrafie) s mnoha zrcadlově obrácenými nebo špatně tvarovanými písmeny
• Píše jedno slovo několika různými způsoby v rámci jednoho textu
• Tvoří anagramy (přesmyčky) slov (např. zamění hrad za hadr nebo psát za spát)
• Graficky špatně uspořádaný text, nedodržování okrajů sešitu
• Nesprávný úchop tužky
• Fonetický a zvláštní pravopis, který neodpovídá věku ani schopnostem dítěte
• Nezvyklé řazení písmen nebo slov

Čtení

• Pomalý pokrok ve čtení
• Problémy se spojováním písmen (hlásek) do slov
• Problémy s dělením slov na slabiky nebo s rozpoznáním začátku a konce slov
• Nezvyklá výslovnost slov
• Čtení bez výrazu (monotónní) a slabé porozumění čtenému textu
• Váhavé a těžkopádné čtení, zejména při čtení nahlas
• Vynechávání slov při čtení nebo naopak přidávání slov, která v textu nejsou
• Neschopnost rozpoznat známá slova
• Ztrácení nitě/smyslu příběhu při čtení nebo psaní
• Problémy s vyhledáním nejdůležitějších bodů v textu

Počítání a matematika

• Záměna řádové hodnoty čísel (např. jednotky, desítky, stovky)
• Záměna matematických symbolů, jako jsou znaménka + (plus) a x (krát)
• Problémy se zapamatováním čehokoli, co jde postupně za sebou, např. násobilka, dny v týdnu, abeceda

Časová orientace

• Problémy s učením se hodin (poznávání času)
• Slabá orientace v čase (nedochvilnost)
• Špatná osobní organizace
• Problémy zapamatovat si, jaký je den v týdnu, datum narození, roční období, měsíce v roce
• Problémy s abstraktními pojmy jako včera, dnes, zítra

Schopnosti a dovednosti

• Oslabená motorika, což vede k pomalému, hůře kontrolovanému a nepřesnému psaní tužkou
• Problémy s pamětí, např. pro každodenní rutiny, sebeorganizaci, mechanické učení (biflování)
• Záměna pravé a levé strany, nahoře a dole, východu a západu
• Nevyhraněná lateralita (nevyhraněná dominance pravé/levé ruky)
• Nevyrovnané výkony den od dne (jeden den dítě úkol zvládne, druhý den ne)

Chování

• Používání strategií, jak se vyhnout práci (např. neustálé ořezávání tužek, hledání sešitů)
• Působí „zasněně“, zdá se, že neposlouchá
• Snadno se rozptýlí
• Dělá třídního šaška, vyrušuje, nebo je naopak stažené do sebe
• Bývá nadměrně unavené kvůli obrovskému množství koncentrace a úsilí, které musí vynaložit

Projevy dyslexie u starších žáků

U starších žáků se dyslexie projevuje v celé řadě oblastí.

Písemný projev

• Nízká úroveň písemného projevu v porovnání s řečovými/orálními schopnostmi.
• Má neúhledný rukopis se špatně tvarovanými písmeny, NEBO píše úhledně, ale velmi pomalu.
• Odevzdává graficky špatně uspořádané nebo nepořádné písemné práce s mnohokrát přeškrtaným pravopisem.
• Píše jedno slovo několika různými způsoby v rámci jedné práce.
• Má potíže s interpunkcí (psaním čásek, teček) a/nebo s gramatikou.
• Zaměňuje velká a malá písmena.
• Rozepíše se do široka, ale „ztratí nit“.
• Píše velmi málo, ale k věci.
• Má potíže s psaním poznámek během vyučování.
• Má problémy s organizací domácích úkolů.
• Je pro něj/ni těžké dokončit úkoly včas.
• Zdá se, že toho ví víc, než kolik dokáže přenést na papír.

Čtení

• Čtení je váhavé a těžkopádné, obzvláště při čtení nahlas.
• Vynechává, opakuje nebo přidává slova navíc.
• Čte sice přiměřenou rychlostí, ale vykazuje nízkou úroveň porozumění textu.
• Nedokáže rozpoznat známá slova.
• Vynechá řádek nebo naopak čte stejný řádek dvakrát.
• Snadno ztratí místo, kde čte / musí používat prst nebo záložku k udržení místa.
• Má potíže vystihnout hlavní myšlenku v textu.
• Má problémy s používáním slovníků, adresářů či encyklopedií (vyhledávání podle abecedy).

Počítání a matematika

• Má potíže se zapamatováním násobilky a/nebo základních číselných řad.
• Dělá mu/jí problémy posloupnost (řazení prvků za sebou).
• Zaměňuje matematická znaménka, např. krát (x) za plus (+).
• Dokáže v matematice uvažovat na vysoké úrovni, ale pro jednoduché výpočty potřebuje kalkulačku.
• Špatně si přečte slovní úlohy (zadání, která obsahují text).
• Rychlé počítání z patra (mentální aritmetika) mu/jí dělá velké potíže.
• Má potíže se zapamatováním vzorců.

Další oblasti

• Plete si strany – levou a pravou.
• Má potíže s učením se cizích jazyků.
• Těžko hledá správné pojmenování (název) pro konkrétní předmět.
• Má zjevné potíže s rychlým zpracováním informací.
• Nepochopí/chybně interpretuje složité otázky.
• Je pro něj/ni těžké udržet v paměti seznam pokynů, ačkoliv všechny tyto úkoly dokáže splnit, pokud jsou mu/jí zadávány jednotlivě.

Chování

• Je neorganizovaný/á nebo zapomnětlivý/á – např. ohledně sportovního vybavení (tělocviku), pomůcek na vyučování, domácích úkolů či schůzek.
• Snadno se rozptýlí. Může pro něj/ni být těžké zůstat plně soustředěný/á na daný úkol.
• Často bývá ve špatný čas na špatném místě.
• Bývá nadměrně unavené kvůli obrovskému množství koncentrace a úsilí, které musí vynaložit.

ADHD a dyslexie

Některé studie ukázaly, že 45 % dětí s ADHD, kterému jsme se věnovali ve 136. dílu, mělo poruchu učení, či dokonce 56 % dětí s ADHD mělo poruchu učení. Tato čísla se mají ale za přehnaná, protože se a priori studovaly děti s více než jednou poruchou. Vývojová vědkyně Elsje van Bergen udělala vlastní výzkum na datech z Nizozemska a na vzorku 19 125 dvojčat našli 22,7 % překryv obou diagnóz.

Současný výskyt dvou stavů mohl být způsoben kauzalitou, přičemž jeden stav kauzálně zvyšuje riziko jiného na fenotypové úrovni (Bishop, 2010a; Neale & Kendler, 1995). Zaprvé, špatný školní prospěch může způsobit příznaky ADHD: Může se stát, že děti považují výuku za příliš obtížnou kvůli svým poruchám učení, takže se jim těžko soustředí, a proto začnou projevovat maladaptivní chování, včetně příznaků ADHD. Zadruhé, příznaky ADHD mohou způsobit špatný školní prospěch: Chování dětí s ADHD může zhoršit jejich schopnost věnovat pozornost učiteli a soustředit se na výuku, což brzdí jejich schopnost učit se a negativně ovlivňuje školní prospěch.

Tyto kauzální vztahy se vzájemně nevylučují; to znamená, že přímé účinky mohou být reciproční nebo obousměrné. Pro empirické zkoumání kauzality jsou důležitými nástroji Popperovská logika (tj. falzifikace) a výběr modelu. Ačkoli kauzalitu nelze prokázat, modely s určitými kauzálními cestami lze odmítnout ve prospěch konkurenčních modelů, které data podporují. Pomocí těchto nástrojů de Zeeuw a kol. (2017) nalezli podporu pro hypotézu, že ADHD negativně ovlivňuje školní výkon, ale netestovali opačný směr. Greven a kol. (2012) zaznamenali reciproční vztah mezi ADHD a čtenářským výkonem, ale poznamenali, že ADHD má silnější vztah ke čtení než čtení k ADHD.

Dyslexie v dospělosti

Obrovský rozptyl ve výskytu dyslexie je daný také tím, že podstatná část lidí nebyla diagnostikovaná. Proč? Mohli se začít učit číst ještě před zahájením školní docházky, mohli být jedni z nejmladších ve třídě, a tak nesplnili diagnostická kritéria a/nebo nikoho nenapadlo, že by mohli mít strukturální odlišnost způsobující pomalejší nástup čtení. Číst se totiž naučí nakonec úplně každý dyslektik.

U dospělých se tak dá usoudit na dyslektickou strukturu mozku z jejích typických projevů. Mezi ně patří:

• Čtení je přesné, ale pomalé a zadrhávané: Kompenzační mechanismy sice mohou jedinci s dyslexií pomoci slovo nakonec identifikovat správně, ale čelní lalok ani pravá hemisféra nejsou optimalizovány pro rychlé a automatické zpracování textu. Výsledkem je, že proces čtení postrádá přirozenou plynulost a rytmus.
• Extrémní kognitivní únava a vyčerpání: Aktivace těchto náhradních center vyžaduje v reakci na obtížnost úkolu podstatně větší mentální úsilí. Pro dyslektika je čtení vědomou a vysoce namáhavou prací (nikoli automatickým procesem), což vede k velmi rychlé psychické únavě, ztrátě koncentrace, bolestem hlavy nebo k odporu k dlouhým textům.
• „Kontextové hádání“ a záměna slov: Jelikož tito lidé silně spoléhají na sémantické dráhy (pravý střední spánkový lalok) a kontext, mají tendenci slova z textu spíše odvozovat. V praxi to vede k tomu, že sice zachovají smysl věty, ale snadno zamění konkrétní slovo za jeho synonymum (např. místo textu „běžel k lesu“ přečtou „utíkal ke stromům“).
• Selhávání u izolovaných nebo neznámých slov: Pokud se takto kompenzující čtenář setká se slovem bez okolního kontextu (např. v seznamech, tabulkách, grafech) nebo s úplně novým termínem (cizí slova, odborné názvy), jeho sémantická strategie selže a slovo nedokáže správně přečíst.

Často také pomáhá vzpomenout si na začátky školy a čtení, a podívat se na typické projevy dyslexie v dětském věku. Mnohé z nich přetrvávají až do dospělosti.

Léčba dyslexie

Dyslektická struktura mozku je vrozená. Základní „léčbou“ je adaptace mozku, ke kterým dochází v průběhu věku. Žádné léky na dyslexii, na rozdíl od PAS nebo ADHD, neexistují.

Dyslektickou strukturu mozku nelze změnit, ale lze rozvinout čtení natolik, že člověk nesplní diagnostická kritéria pro dyslexii. Číst se naučí úplně každý člověk s dyslexií. Proces osvojení si čtení má však velmi pozvolný nástup, díky čemuž dítě nabere ve čtení zhruba dvouleté zpoždění.

S vhodnou intervencí (odbornou pomocí) však dítě může své dovednosti ve čtení a pravopisu zlepšit výrazně rychleji. Dyslexie, i ostatních poruchy učení, stejně jako PAS nebo ADHD představuje extrémně široké spektrum projevů. Proto jsou pro léčbu potřeba jasná a praktická doporučení, propojení na komunitní nebo školní služby a rady a podpory na cestě vašeho dítěte.

Ve světě existují desítky vědecky ověřených programů pro to, jak naučit dyslektické děti číst. V každém jazyce je to však jiné. Často se používá kombinace domácích cvičení a skupinové práce.

V Česku je klíčový postup:

1. Diagnostika – ta se ale používá až u dětí školního věku, protože samotnou diagnózu nejde logicky udělat dříve. V USA se ale diagnostikuje už dyslektický mozek, aby se s intervencemi začalo ihned při výuce čtení. Diagnostiku v Česku dělá pedagogicko-psychologická poradna.
2. Následuje série podpůrných opatření podle školského zákona, včetně třeba odlišného způsobu hodnocení výsledků na ZŠ, pokud o to ovšem zákonný zástupce žáka výslovně požádá.
3. Následuje terapie čtení. Zde existuje celá řada terapeutických přístupů jako je Analyticko-syntetická metoda, reedukace dyslexie, metoda dobrého startu, Feursteinova metoda instrumentálního obohacování atd.
4. Někdy se doplňuje EEG biofeedback

Dyslexie a vzdělávání

Dyslektický mozek nemá potíže jen s osvojením si čtení. Má problémy s posloupnostmi obecně. Učení bottom up pro něj není optimální, učení top down ale ano. Je to pravděpodobně důsledek nižší konektivity v mozku, která vede v některých částech k dominanci spíše pravé hemisféry, která je lepší ve vnímání komplexních obrazů, kvůli snížené konektivitě v té levé, která je lepší ve vnímání posloupností kroků, a o dva roky prodlouženého učení se číst, kdy číst se učíme také rozpadem celého slova na jednotlivé fonémy. Zároveň u psaní z jednotlivých písmen skládáme slovo. Jinými slovy dyslektickému dítěti celkově vyhovuje jiný systém výuky.

V řadě států proto existují specializované školy pro výuku dětí s poruchami učení – třeba v UK je sdružuje Council for the Registration of Schools Teaching Dyslexic Pupils, v USA Association of LD Schools. To je důležité i proto, že poruchy učení mají častý překryv i s dalšími neurodivergencemi jako je ADHD, PAS, dyspraxie apod. V Česku existuje také několik škol pro žáky se specifickými poruchami učení, a to na základě metodického pokynu MŠMT z roku 1998. Stejně tak ale existují státy, kde je dyslektický přístup k vyučování ten jediný a je aplikovaný pro všechny anebo v rámci konkrétní sítě škol (např. SRN, Španělsko, Finsko)

Úpravu výuky pro děti s poruchami učení upravuje školský zákon č. 561/2004 Sb., vyhláška MŠMT o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných č. 27/2016 Sb. a metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení nebo chování č. j. 13 711/2001-24. Všichni rodiče dyslektických dětí by se měli s těmito právními normami seznámit, protože část úlev je možná pouze na základě výslovné žádosti rodiče. Nejčastější a nejznámější úlevou je více času na vypracovávání testů.

Výhody dyslexie podle manželů Eidových

V jedné studii z roku 2009 se zjistiilo, že 35 % amerických podnikatelů mělo dyslexii, 22 % z nich v extrémní formě. Výhody dyslexie nejsou moc vědecky podložené, ve smyslu výzkumu, ale jsou často pozorované. Tak často, že i seriózní zdroje je zmiňují.

Existuje kniha čistě o výhodách dyslexie nazvaná The Dyslexic Advantage, Unlocking the Hidden Potential of the Dyslexic Brain, která má velmi dobré hodnocení i od bývalého prezidenta International Dyslexia Assocation. Autory jsou Brock L. Eide a jeho manželka Fernette.

Ti shrnují výhody dyslexie do čtyř hlavních skupin:

Mechanické uvažování

„Někteří dyslektici vynikají v prostorovém uvažování. Skládání trojrozměrných prostorových perspektiv je pro ně hračka.“ To jsou lidé, kteří se podívají na výkresovou dokumentaci a hned vidí hotový výsledný návrh v prostoru. Dokážou se podívat na vrstevnicovou mapu a skutečně před sebou vidět kopce a rokle. Lidé s touto konkrétní předností se často uplatňují v oblastech designu, architektury, inženýrství, stavebnictví a architektury počítačového softwaru.

Interkontextové uvažování

Zjednodušeně řečeno jde o schopnost odhalovat spojitosti nebo vztahy mezi různými objekty, koncepty či úhly pohledu. „Těmito spojitostmi mohou být vztahy podobnosti – například analogie – nebo příčinné souvislosti, případně schopnost změnit perspektivu a nahlížet na předmět či událost z více úhlů pohledu, anebo schopnost vidět podstatu či celkový kontext obklopující nějakou událost nebo myšlenku. To je také jeden z důvodů, proč mnoha dyslektickým studentům dělají takové problémy testy s výběrem z více možností (multiple-choice) – vidí totiž příliš mnoho různých způsobů, jak si otázky vyložit.

Jedná se o dyslektiky, kteří pracují ve „vysoce mezioborových oblastech nebo v oborech, které vyžadují kombinování pohledů a technik získaných z různých disciplín či prostředí.“ Mohou to být také odborníci na více oblastí najednou nebo bývá jejich pracovní historie neobvykle rozmanitá. Lidé o nich často říkají, že vidí souvislosti, které ostatní předtím vůbec nepostřehli.

Narativní uvažování

Mnoho dyslektiků si pamatuje fakta spíše jako zážitky, příklady nebo příběhy než jako abstraktní informace.

„Tyto děti mají obrovskou schopnost učit se ze zkušeností. V rodinách se o nich velmi často mluví jako o rodinných slonech (s narážkou na příslovečnou sloní paměť, pozn. překl.). Jsou to přesně ti lidé, za kterými jdete, když si chcete vzpomenout, kdo dal sestře před dvěma lety co k narozeninám. Mohou fungovat jako rodinní kronikáři, ale zároveň si nedokážou vzpomenout na násobilku nebo kterým směrem se píše trojka.“ Mají skvělou epizodickou paměť, avšak tato přednost s sebou často přináší slabší mechanickou paměť (biflování). Jde o jakýsi paměťový paradox a dost možná o důvod, proč tyto děti v klasickém školním prostředí tak často narážejí.

Tito dyslektici často excelují v oborech, kde je důležité vyprávět příběhy a rozumět jim. Najdete je v profesích, jako je obchod a prodej, psychologické poradenství, advokacie u soudu nebo učitelství. Dyslexií trpí také řada spisovatelů a romanopisců.

Dynamické uvažování

„Schopnost správně uvažovat v dynamickém prostředí, kde jsou fakta neúplná nebo se neustále mění. Lidé silní v této oblasti často pracují v byznysu, na finančních trzích nebo ve vědeckých oborech, které rekonstruují minulé události, jako jsou geologové či paleontologové. Těmto lidem vyhovuje práce s procesy, které se neustále mění, a rádi vytvářejí předpovědi.“

Výhody dyslexie podle University of Michigan

University of Michigan například uvádí u dyslexie následující seznam výhod, který se víceméně překrývá se seznamy, které uvádějí neziskové a vládní organizace na podporu lidí s dyslexií:

Skvělá paměť na příběhy

Někteří lidé s dyslexií si pamatují fakta tak, jako by četli dobrou příběhovou knihu, namísto toho, aby je vnímali jen jako seznam náhodných dat. Mít na své straně narativní (příběhové) uvažování vám může pomoci zlepšit paměť a lépe propojovat kontextuální informace. Možná vás v budoucnu čeká kariéra v herectví nebo psaní!

Vynikající schopnost řešit hádanky a rébusy

Dyslektici sice mohou mít potíže v oblasti čtení, ale pokud jde o řešení hádanek, mnozí z nich jsou opravdoví profíci. Dokážou přesně identifikovat správný tvar a vyřešit složité problémy tak, jako nikdo jiný. Místo sekvenčního myšlení (postupování od jedné myšlenky k druhé) se mnoha dyslektikům daří v prostředí, které umožňuje a podporuje simultánní myšlení, v němž se myšlenky propojují jinými cestami než jen přímou linkou. Proto mezi podnikateli vidíme tolik dyslektiků.

Brilantní prostorové vnímání

Vědci z University of East London zjistili, že mladí dyslektici si ve srovnání s lidmi bez dyslexie skvěle pamatují virtuální prostředí. V tomto ohledu mnoho dyslektiků uspěje v oborech, jako je inženýrství, průmyslový a grafický design, architektura nebo stavebnictví.

Úžasná představivost

Dyslektici si dokážou představit opravdu fantastický pohled na svět. Skvěle využívají svou představivost, což vysvětluje, proč je mezi umělci, herci a spisovateli tolik dyslektiků. Mají hluboký smysl pro zvídavost a zájem o okolí.

Abstraktní myšlení

Právě když by si někdo mohl myslet, že je všechna naděje ztracena, ukazuje se, že lidé s dyslexií dokážou skvěle pochopit abstraktní myšlenky. Jsou to dobří filozofové. Rozumí věcem, které nejsou hmatatelné, z nichž mnohé jsou vrozenými lidskými vlastnostmi – jako je odvaha, láska nebo klam.

Schopnost myslet neotřele (Out of the box)

Je sice pěkné držet se standardů, ale pokud to chcete opravdu dotáhnout daleko, musíte myslet originálně, jak dokazují dnešní podnikatelé. Jednou z nejvýhodnějších vlastností mnoha dyslektických lidí je jejich schopnost myslet nekonvenčně. Přicházejí s vynikajícími, ortodoxními nápady, které jsou nejen svěží, ale také výnosné.

Kritické myšlení

Dalším rysem, kterým někteří dyslektici disponují, je schopnost používat logické uvažování. Přesně vědí, v čem spočívá rozdíl mezi dvěma tématy, a k vyřešení problému využijí kritické myšlení.

Bystrá analýza vyprávěných nebo předčítaných příběhů

Místo samotného čtení mohou dyslektici stále vynikat tím, že analyzují příběhy, které jim někdo vypráví nebo předčítá nahlas. I když za ně čtou jejich přátelé, rodina nebo technologie převodu textu na řeč (text-to-speech), díky svým silným schopnostem porozumění mluvenému slovu skvěle chápou zápletku a děj. Mnozí z nich dokážou sledovat všechny postavy a dějové zvraty lépe než někteří lidé

Skvělí společníci pro konverzaci

Čtení slov sice nemusí být jejich silnou stránkou, ale mnoho dyslektiků dokáže při interakci velmi dobře „číst“ v lidech. Přesně vám řeknou, v čem je problém a jak ho můžete vyřešit. Jsou také velmi ohleduplní k myšlenkám ostatních.

Obrovská schopnost empatie

Mnozí dyslektici jsou také velmi upřímní, pokud jde o jejich osobnost. Zkušenosti plynoucí z překonávání překážek při čtení a psaní v nich mohou vyvolat větší empatii vůči ostatním, kteří se potýkají s vlastními problémy.

Zahraniční projekty a weby o dyslexii

International Dyslexia Association

Dyslexia Help, University of Michigan

British Dyslexia Association

Dyslexia Canada

České projekty a weby o dyslexii

DYS-centrum Praha

Učíme se rádi

Kde hledat pomoc

Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)

Martin Zikmund

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Knihy

Brock Eide, Fernette Eide, The Dyslexic Advantage: Unlocking the Hidden Potential of the Dyslexic Brain

Sally Shaywitz, Overcoming Dyslexia

Institut national de la santé et de la recherche médicale, Dyslexia Dysortography Dyscalculia

Webové stránky

Specifické poruchy učení, Univerzita Palackého v Olomouci

Sarakanda: tipografía y dislexia (speciální font pro dyslektiky používaný ve vzdělávacím systému ve Španělsku)

Vědecké publikace

TAYLOR, Helen a VESTERGAARD, Martin David. Developmental Dyslexia: Disorder or Specialization in Exploration? Online. Frontiers in Psychology. 2022, roč. 13. ISSN 1664-1078. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fpsyg.2022.889245. [cit. 2026-06-14].

CHUNG, Peter J.; PATEL, Dilip R. a NIZAMI, Iman. Disorder of written expression and dysgraphia: definition, diagnosis, and management. Online. Translational Pediatrics. 2020, roč. 9, č. S1, s. S46-S54. ISSN 2224-4336. Dostupné z: https://doi.org/10.21037/tp.2019.11.01. [cit. 2026-06-14].

LOREDO, Mariana; LUQUE, Juan L.; GIMÉNEZ, Almudena a LÓPEZ-PÉREZ, P. Javier. Prevalence of risk for dyslexia, risk for dyscalculia, and their comorbidity in Spanish primary education: gender difference and socioeconomic status. Online. Frontiers in Psychology. 2025, roč. 16. ISSN 1664-1078. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fpsyg.2025.1664437. [cit. 2026-06-14].

ROULSTONE, Alison; MORSANYI, Kinga; LÊ, Mai-Liên; TOMASETTO, Carlo; ERASMUS, Petro et al. What do educators know about dyscalculia in the UK, Italy, Vietnam and South Africa? Online. Neurodiversity. 2026, vol. 4. ISSN 2754-6330. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/27546330251413328. [cit. 2026-06-14].

CARROLL, Julia M.; HOLDEN, Caroline; KIRBY, Philip; THOMPSON, Paul A. a SNOWLING, Margaret J. Toward a consensus on dyslexia: findings from a Delphi study. Online. Journal of Child Psychology and Psychiatry. 2025, vol. 66, no. 7, s. 1065-1076. ISSN 0021-9630. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/jcpp.14123. [cit. 2026-06-14].

SHAYWITZ, Sally E.; SHAYWITZ, Jonathan E. a SHAYWITZ, Bennett A. Dyslexia in the 21st century. Online. Current Opinion in Psychiatry. 2020, vol. 34, no. 2, s. 80-86. ISSN 0951-7367. Dostupné z: https://doi.org/10.1097/yco.0000000000000670. [cit. 2026-06-14].

NORTON, Elizabeth S; BEACH, Sara D a GABRIELI, John DE. Neurobiology of dyslexia. Online. Current Opinion in Neurobiology. 2015, vol. 30, s. 73-78. ISSN 0959-4388. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.conb.2014.09.007. [cit. 2026-06-14].

VAN BERGEN, Elsje; DE ZEEUW, Eveline L.; HART, Sara A.; BOOMSMA, Dorret I.; DE GEUS, Eco J. C. et al. *Co-Occurrence and Causality Among ADHD, Dyslexia, and Dyscalculia. Online. Psychological Science. 2025, vol. 36, no. 3, s. 204-217. ISSN 0956-7976. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/09567976241293999. [cit. 2026-06-14].

ODEGARD, Timothy N.; RING, Jeremiah; SMITH, Stephanie; BIGGAN, John a BLACK, Jeff. Differentiating the neural response to intervention in children with developmental dyslexia. Online. Annals of Dyslexia. 2008, vol. 58, no. 1, s. 1-14. ISSN 0736-9387. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s11881-008-0014-5. [cit. 2026-06-14].

Výzvy domácí léčby

Domácí léčba, zejména pokud jí předcházela hospitalizace v nemocnici (viz 135. díl), pro rodiče i děti bývá často velmi náročná. V závislosti na tom, s jakými zdravotními potížemi se dítě potýká, může domácí léčbě přinést následující výzvy:

• Dítě si mohlo z hospitalizace nebo úrazu přinést psychické problémy ve formě akutní stresové poruchy a později PTSD (viz 126. díl), což se typicky projevuje zhoršením spánku kvůli „zlým snům“, úzkostnější vazbou na jednoho nebo oba rodiče, nebo naopak vyhýbavostí vůči nim, zvýšenou podrážděností, případně psychosomatickými potížemi např. ve formě „bolení bříška“ či dokonce regresí – tj. návratem do předchozího vývojového období (tj. např. počůráváním se).
• Dítě je doma, ale nemůže dělat to, co normálně – škola, hřiště, kolo, kamarádi, kroužky
• Dítě musí brát léky, které nechce a které mnohdy mají nežádoucí účinky
• Dítě musí pravidelně dělat nějaké cvičení, které obvykle nechce, nebo které je mu dokonce nepříjemné a bolí ho
• Sourozenci dítěte jsou doma, ale v době, kdy se rodič věnuje nemocnému dítěti, tak tam pro ně neustále není, nebo uprostřed hraní s nimi musí běžet pryč
• Rodiče přicházejí unavení z nemocnice, kde ale de facto měli oproti tomu, co je teď odpočinkový režim
• Rodiče musí řešit absenci v práci
• Rodiče musí řešit to, že ostatní sourozenci se na ně těšili, že až přijdou z nemocnice, tak se jim budou věnovat, ale takhle to teď není – západní zdravotnictví umí pokrýt (viz 135. díl)
• Rodiče musí řešit nejistotu, kdy nevědí, jestli je dítě v pořádku – západní zdravotnictví umí pokrýt
• Rodiče mají mnohdy pocit, že dítěti ubližují a nejsou si jistí, že je dobré v tom pokračovat – západní zdravotnictví umí pokrýt, v Česku je potřeba, aby rodiče vyvinuli značné úsilí si vše dohledat, naučit se, připravit si dotazy apod.
• U některých dětí se díky hospitalizaci zpozdí v některých ohledech vývoj nebo se vyskytnou problémy se zvládáním emocí a chování (při pobytu na JIP až u pětiny). Rodiče to musí přijmout a na dítě ani na sebe netlačit.

Stabilizace rodiče

Prvním úkolem při domácí léčbě je stabilizace (aspoň) pečujícího rodiče (lépe obou). Jakkoliv může rodič žít v tom, že teď je prioritní dítě, tak dětem v domácí léčbě obvykle už akutní nebezpečí nehrozí. Problém by ale mohl nastat tehdy, když by dítě potřebovalo dál zvýšenou péči, ale rodič by jí už nebyl schopný nabízet. Stejně tak platí, že pokud dítě bylo hospitalizované (viz 135. díl), bude potřebovat od rodiče pomoc se stabilizací a někdy i zvládnutím emocí, které s jeho onemocněním a s ním provázanými omezeními souvisí (viz 117. díl). Toho je ale schopen pouze rodič, který je sám dostatečně stabilní.

Jak se jako stabilizovat?

Základem je jídlo, spánek a aspoň trochu pohybu – viz 6. a 8. díl. Jděte aspoň na chvíli pryč od dítěte, když to jen trochu jde. Pokud to nejde a je malé, vezměte ho na procházku v kočárku, když spí, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje.

Zkuste maximum práce v zaměstnání delegovat. Po pár dnech, až si sedne návrat z nemocnice, budete možná mít možnost vytvořit si okna na práci.

Pokud je to potřeba, poproste o pomoc své okolí (rodiče, sourozence, kamarády, sousedy) i co se domácích prací týče a logistiky ostatních dětí.

Pokud žijete v zemi se západním zdravotnictvím, využívejte telemedicínu pro ujištění se, když ho potřebujete (viz níže)

Obracejte se na svého pediatra pro informační a někdy i další podporu (viz 131. díl)

Pokud půjde o dlouhodobější domácí léčbu, bude potřeba změna rozdělení domácích povinností mezi členy rodiny, dohoda o tom, kdo bude s dítětem provádět které léčebné modality. Snažte se udržet zastupitelnost – oba rodiče vědí, které léky kdy a na co dítě bere, oba rodiče vědí, jak se které cvičení dělá.

Stabilizace dětí

Stabilizaci dítěte může zařídit jen stabilizovaný rodič. S dítětem vás může čekat opravdu hodně práce, která zabere několik dní. Často je potřeba zajistit:

• Obnovení pocitu bezpečí u dítěte. Pocit bezpečí může být narušen z mnoha důvodů. Čím závažnější zdravotní problém se vyskytl, tím větší narušení to může být. Obnovit ho obvykle potrvá a vyžaduje to citlivost i trpělivost.
• Umožnit dítěti mluvit (i opakovaně) o tom, co ho trápí
• Umožnit dítěti vylévat si vztek na to, že je nemocné, něco nemůže apod. Klíčové je přijímat emoce dítěte, a to i v situaci, kdy pečujícího rodiče to obvykle také štve, že teď je kvůli nemoci/úrazu dítěte všechno jinak. Obrňte se proto trpělivostí a připravte se na věty typu: „Chápu, že tě štve, že nemůžeš ven, ale bohužel to teď jinak nejde; Chápu, že už nechceš brát antibiotika, protože ti po nich není dobře, ale bohužel to teď jinak nejde.“
• Připravit se na dočasné ústupky vůči dítěti – nejen v tom, že nebude např. dočasně vyndávat myčku, ale i na to, že se rozvolní např. pravidla ohledně telefonu či televize. Rozvolnění hranic je potřeba správně pokrýt a ohraničit v čase – viz 115. díl o hranicích
• Vrátit se co nejvíce k zaběhnutým rituálům a rutinám (viz 25. díl)
• Zjistit si vše, co potřebuji vědět o dané nemoci a léčebných modalitách, abych si byl co nejjistější, že vše dělám správně a v čem konkrétně to dítěti pomáhá a proč to musí podstupovat – v západní medicíně plně pokrývá systém zdravotnictví informačními brožurami, instruktážními videi a videokonzultacemi s lékařem.

I na dále je také podstatná komunikace o nemoci. I doma platí vše ze 131. dílu o přípravě na návštěvu lékaře a 135. dílu o přípravě na hospitalizaci – zejména neslibovat, nelhat, když něco nevím, říct nevím a zjistit u lékaře; nebo v západní medicíně v brožuře a výukových materiálech, které jste dostali od lékaře a/nebo v nemocnici.

Vyčítání si stavu dítěte

Někdy se může stát, že existuje přímá příčinná souvislost mezi zdravotním stavem dítěte a nějakou akcí rodiče. Rodič řídil auto, ve kterém jste se s dítětem vybourali. Rodič vybral výlet/dovolenou, kde dítě mělo úraz. Rodič vybral dítěti tábor, kde se dítě něčím nakazilo apod. To jsou holt věci, které k životu s dětmi patří.

V situaci, kdy pak rodiče o dítě doma pečují, a vidí jeho utrpení, si právě tuto souvislost rodiče někdy začnou vyčítat – ať už sobě, nebo v horším případě ještě sobě navzájem. S ohledem na to, že klíčové pro úspěch domácí léčby je stabilizovat rodiče, je takovéto počínání silně kontraproduktivní.

Je asi přirozené, že člověka takováto myšlenka napadne, zejména pokud má aspoň trochu reálný základ. Je však potřeba nechat takovouto myšlenku projít bez zbytečného rozvíjení, a soustředit se na to, co člověk dělal ve chvíli, kdy taková myšlenka přišla. Každá minuta, kterou věnujete přemítání nad tím, jak všechno mohlo být jinak kdybyste bývali něco udělali jinak, je minutou, kterou jste mohli strávit se svým dítětem nebo věnovat sobě či svému partnerovi.

U trpícího dítěte nejsou pro rodiče takovéto „výlety do temnot minulosti“ absolutně nijak přínosné. Utrpení dítěte nijak nezmírní. Ale mohou způsobit to, že v tu chvíli u trpícího dítěte, které rodiče tak moc potřebuje, aby mu pomohl s regulací jeho emocí (viz 117. díl), daný rodič fakticky není.

V těchto případech je prostě nutné důsledně pracovat s hranicemi. Důležité je tady a teď a to, co bude. Minulost je třeba nechat v minulosti…

Často kladené otázky

Co funguje, aby dítě dodržovalo léčebné modality

Standardní výchovné nástroje, jak je popisujeme v úvodních dílech podcastu či podrobněji v kurzech na Rodičovské akademii pro menší děti a pro větší děti. Klíčová je také bezpodmínečná láska a přijetí (viz 19. díl).

Co když už nemůžu?

V ideálním světě jste měli požádat někoho o pomoc už před několika dny – partnera/partnerku, dospělé sourozence, rodiče, sociální služby, neziskové organizace

Co když jsem na dítě už při provádění domácí léčby zlý/zlá?

V ideálním světě jste měli už před několika dny požádat někoho o krizovou intervenci a začít budovat dlouhodobější systém podpory – psychické i logistické. Kontaktovat můžete linku první psychické pomoci 116 123, Rodičovskou linku 606 021 021 nebo u dlouhodobé léčby případně Oporu Diakonie 800 915 915.

Co když mi něco není jasné?

V civilizaci použijte materiály od nemocnice/lékaře a nemocnice/lékař, v ČR kontaktovat lékaře a pokud umíte anglicky nalézt materiály k dané diagnóze v zahraničí. Velká část nemocnic a zdravotních pojišťoven je dává na web zdarma k dispozici. Pozor na jiné než seriózní zdroje, včetně diskusí na internetu!

Co když si nejsem jistý, že to dělám správně?

Ihned kontaktovat daného odborníka, který vám příslušnou léčebnou modalitu nařídil dělat. U podávání léků je možné kontaktovat i lékárnu, u složitějších věcí ideálně farmaceuta v lékárně. V západní medicíně použijte videokonzultaci, v horším případě např. u cvičení AI video asistenta v mobilní aplikaci vaší pojišťovny.

Co když si myslím, že to dítěti ubližuje?

Ihned kontaktovat lékaře a komunikovat s ním důsledky léčebné modality, aby bylo zajištěno, že nepřináší nečekané nežádoucí účinky. V západní medicíně využijte nonstop videokonzultaci s lékařem. V ČR a SR bohužel budete muset počkat, až příslušný lékař bude mít ordinační hodiny. V Česku a na Slovensku lékaře vždy informujte o všech lécích a zdravotních potížích, které dítě má. V západní medicíně není třeba, vidí to v jeho elektronické kartě. V západní medicíně, pokud můžete a máte k dispozici, povolte sdílení údajů z chytrých hodinek.

Vojtova metoda

Vojtova metoda určená zejména pro léčbu tzv. centrální koordinační poruchy je v Česku velmi populární, protože z Česka pochází. Mnoho rodičů, kteří Vojtovu metodu s dítětem cvičí, má obavy, protože jejich děti vůči cvičení kladou odpor nebo pláčí.

Vojtova metoda je částečně rozšířená i ve světě, ale přesto stále existují jen velmi omezené důkazy o její efektivitě. Většina z nich se zaměřuje na tzv. centrální koordinační poruchu a efektivitu její léčby. Vojtova teorie, která metodu obhajuje, nebyla postavena na vědeckých důkazech a je desítky let stará. Nové studie ji ale částečně potvrzují. Existuje však nula studií týkajících se dopadů na psychiku dítěte a vztah dítěte s rodičem, který s dítětem cvičí. Současná medicína Vojtovu metodu vnímá jako slibnou, ale nedostatečně ověřenou metodu, kterou by bylo dobré prozkoumat.

Za všechny publikace zde zmiňme metaanalýzu, za kterou stojí profesor Juan Luis Sánchez González a jeho tým z Univerzity v Salamance a jejich publikaci z dubna 2024 v časopise Frontiers in Neurorehabilitation.

„Přestože současné důkazy podporující Vojtovu metodu jsou omezené kvality, existují náznaky naznačující její potenciální užitečnost pro léčbu respirační, neurologické a ortopedické patologie. Tato systematická studie a metaanalýza ukazují robustnost neurofyziologických mechanismů Vojtovy metody a že by mohla být účinným nástrojem pro léčbu poruch rovnováhy u dospělých v neurologických patologiích. Neuromodulace oblastí motorické kontroly byla potvrzena výzkumem zaměřeným na neurofyziologické mechanismy, které jsou základem terapeutické účinnosti Vojtovy metody.“

Pokud vaše dítě s vámi při cvičení Vojtovy metody zažívá nepříjemné chvilky, a vy máte obavy o to, co to dělá s vaším vztahem, můžete se soustředit na to, aby každý den, kdy spolu cvičíte s vámi dítě zažilo pět jiných pozitivních zážitků. Třeba i hned po cvičení si můžete spolu číst jeho oblíbenou knížku nebo něco spolu podniknout. Pro vztah je totiž podstatný poměr pozitivních a negativních prožitků.

Hospital at Home

V zemích s moderním zdravotnictvím existuje model domácí hospitalizace zvaný Hospital at Home, tedy v překladu nemocnice doma. Hospital at home je klinický model péče, v němž jsou vybraným pacientům v jejich domovech k dispozici personál, vybavení, technologické prostředky, léky a dovednosti, obvykle omezené na tradiční nemocniční prostředí. Tento model nahrazuje akutní lůžkovou nemocniční péči. V západní medicíně se využívá u dospělých už od 60. let minulého století. Tedy od doby, kdy rovněž existují Child Life Specialists, o kterých byla řeč ve 135. díle.

Jak píše doktorka Beatriz Agúndez Reigosa z madridské univerzitní nemocnice ve svém článku z ledna 2024 pro časopis Hospital Pediatrics, tak například ve Španělsku funguje model Hospital at Home teprve od roku 1981, a poskytuje lékařský a ošetřovatelský dohled doma namísto konvenční hospitalizace. U dospělých pacientů je tento model široce rozšířen, ale u dětských pacientů se omezoval jen na ty se složitou chronickou patologií nebo podstupující paliativní péči.

To se před 8 lety, tedy v roce 2018, začalo měnit. Tehdy otevřelo oddělení Hospital Infantil Universitario Niño Jesú první multidisciplinární pediatrický program Hospital at Home ve Španělsku. V prvních 4 letech provozu byly nejčastěji léčenými onemocněními akutní infekce vyžadující intravenózní terapii (např. infekce kůže a měkkých tkání, komplikovaná apendicitida, osteoartikulární infekce (tj. bakteriálními infekcemi kostí a kloubů) a akutní respirační onemocnění vyžadující kyslíkovou terapii (např. astma, bronchiolitida, pneumonie).

A výhody? Dítě stráví v nemocničním prostředí podstatně méně času. (Někdy i větší) část léčby, která by dříve probíhala v nemocnici, teď probíhá přímo doma u dítěte, takže může být ve svém pokoji, se svými hračkami a svojí rodinou a sourozenci. To samozřejmě zvyšuje jeho komfort, snižuje stres, a tím pádem i zvyšuje efektivitu léčby. Kromě toho se také ukazuje, že je to ori systém zdravotnictví výrazně levnější, a to i čistě z pohledu variabilních nákladů.

Hospital at Home v praxi (Madrid, Španělsko)

Do HaH v západních částech EU nám dovoluje nahlédnout článek z ledna 2024 z časopisu Hospital Pediatrics od doktorky Beatriz Agúndez Reigosa z Hospital Infantil Universitario Niño Jesú, která tento model do španělské pediatrie uvedla jako první, a to v roce 2018. V prvním roce využilo program Hospital at Home v této nemocnici 500 dětí.

TIP: Více o tom, jak vypadaly v Madridu začátky Hospital at Home najdete zde.

Pacienti s potvrzenou nebo silně suspektní diagnózou, která se takto léčí, jsou přijati v nemocnici. Kandidáty pro HAH navrhuje ošetřující pediatr nebo specialista na oddělení, který kontaktuje pediatra HAH za účelem posouzení. Pacienti jsou považováni za způsobilé pro účast v programu v souladu s definovanými kritérii pro danou diagnózu; následně je navržen individuální plán péče. Členové rodiny absolvují prezenční školení sestrou HAH a obdrží písemné a audiovizuální materiály na témata, jako je onemocnění a možné komplikace, léčba a postupy (např. systémy pro infuzi léků, péče o žilní katétry). Poté, co členové rodiny prokáží schopnost provádět požadované postupy, je dítě převedeno do domácího prostředí.

Dr. Agúndez Reigosa se svým týmem udělala výzkum u dětských pacientů s vážnou osteoartrózou, kdy se musí podávat intravenózně antibiotika, a to mezi lednem 2019 až prosincem 2022. Do programu HAH bylo přijato celkem 88 pacientů (medián věku 4,1 roku) s osteoartikulárními infekcemi. Nejčastějšími infekcemi byla osteomyelitida (57 %) a septická artritida (29 %). Nejčastěji předepisovanými antibiotiky byl cefuroxim (42 %) a cefazolin (39 %). V 99 % případů si léky podával sám pečovatel, což umožňovalo podávání více denních dávek antimikrobiální terapie, v 80 % případů periferní infuzí. U třinácti pacientů (15 %) se vyskytly nežádoucí účinky související s léky, pouze u 3 z nich byla vyžadována úprava léku. Dva pacienti (2 %) byli během HAH znovu přijati a 1 byl znovu přijat do 30 dnů od propuštění z HAH. Medián doby hospitalizace během HAH byl 7 dní. U osteomyelitidy se po zavedení HAH snížila doba hospitalizace z 8,5 dne na 4 dny s odhadovanou úsporou nákladů 68 % na pacienta.

Denní odhadované náklady na pobyt při konvenční hospitalizaci u pacientů s touto diagnózou činily 1044,81 € ve srovnání s 342,12 € u HAH.

Domácí léčba na západě

Domácí léčba v západní medicíně vypadá často na první pohled jako v ČR/SR (vyjma programů Hospital at Home). Existuje ale celá řada zásadních odlišností. O tom, že rodiče od nemocnice/lékaře obdrží informační brožury o dané diagnóze a její léčbě, nebo o tom, že nemocnice mají v knihovnách pro dětské pacienty k zapůjčení knížky pro děti o jejich diagnóze už jsme hovořili ve 135. díle, stejně jako o tom, že Child Life Specialist jim, jejich rodičům a sourozencům pomůže vše vyřešit a pokrýt všechny obavy.

Zásadní odlišnosti však pokračují i doma, v komfortu pro rodiče. Ty jsou v zásadě dvě – telemedicína, kdy máte nonstop možnost konzultace s lékařem, který vidí do zdravotnické dokumentace a receptů na léky vašeho dítěte, a lékařská telemetrie, kdy lékařské přístroje a senzory jsou na dálku připojeny do zdravotnické karty pacienta a/nebo kdy prostřednictvím specializované aplikace je zapisují pečující do karty ručně, např. z mobilu. Lékař či automatizovaný systém tato data následně vyhodnocuje, provádí nad nimi analýzu a případně prostřednictvím e-health aplikace zadává pečujícím úkoly a dávkování léků, včetně toho, kdy je provádět/aplikovat.

To přináší v zásadě dva benefity – větší klid pečujících, že v tom nejsou sami, a mnohem přesnější a komplexnější léčbu i monitoring pacientů, i když jsou doma se svojí rodinou. Rodiče nemusí v zoufalství hledat informace různě po internetu, často i v nedůvěryhodných zdrojích nebo mnohdy chybující AI, nemusí hned zbytečně jezdit s dítětem na pohotovost v nemocnici, ale během pár minut, třeba ve dvě hodiny ráno, se spojí s kvalifikovaným lékařem, proberou své pochybnosti, a podle toho pak podniknou další kroky a/nebo jdou v klidu spát. Při domácí léčbě zároveň zažívají mnohem nižší úroveň stresu, protože třeba při lékařské telemetrii vědí, že data z přístrojů jsou automatizovaně průběžně vyhodnocována, a v případě nutnosti budou kontaktováni event. k nim vyrazí již plně informovaná záchranka.

Smutnou realitou je, že podobné služby jsou v západní medicíně zcela běžné i v zemích se stejným zdravotnickým rozpočtem na 1 obyvatele jako má ČR.

Platforma TELEA (Galicie, Španělsko)

TELEA je telemedicínská platforma, která funguje od roku 2015 v Galicii a v rámci EU je hodnocena jako příklad dobré praxe. Aktuálně sleduje 20 000 pacientů s 16 typy chronických onemocnění. Spadá sem péče o pacienty na domácí dialýze, s diabetem, Chronickou obstrukční plicní nemocí, hypertenzí, léčbou srdečního selhání a dalších stavů, ale i pacienti v paliativní péči v případech domácí hospitalizace.

Pacient, u dětí rodič, má snadný přístup k platformě z domova pomocí svého mobilního telefonu. Po spuštění nástroje vidí v kalendáři akce naplánované jeho ošetřujícím lékařem, které je třeba každý den provést, a opatření, která je třeba přijmout každou hodinu.

Vše, co musí udělat, je zaznamenat data svých měření. Ta se rovnou zapisují do jeho karty. Tato data jsou nonstop vyhodnocována zdravotnickými pracovníky v centrále pro sledování pacientů, která má barevná upozornění, jež jim umožňují velmi vizuálně detekovat nejzávažnější a nejnaléhavější případy a případně zalarmovat záchrannou službu a/nebo ošetřujícího lékaře.

Během zvládání pandemie způsobené covidem-19 byly kromě pacientů, kteří již byli telemonitorováni, přidány také aktivní případy a jejich blízké kontakty a byl jim nabídnut elektronický komunikační kanál. Aplikace Telea v pandemii vyžadovala vytvoření profilu pro Covid s novými biometrickými údaji (teplota, saturace kyslíkem, srdeční frekvence a krevní tlak) a specifickými dotazníky: jeden se týkal respiračních onemocnění, druhý chronických onemocnění a třetí mobility nebo denních návyků. Platformu TELEA využilo od doby vzniku 977 000 lidí z celkových 2,78 milionu.

92 % pacientů v průzkumu, kterého se zúčastnilo 80 % uživatelů TELEA, uvedlo, že jim TELEA zvyšuje kvalitu života. TELEA také během pandemie COVID-19 přinesla 17,23 % snížení počtu pacientů využívajících pohotovost a hospitalizaci, 90,75 % snížení počtu návštěv ošetřovatelské péče a 31,46 % snížení počtu návštěv lékařů primární péče. Platformu TELEA se rozhodlo převzít od galicijského ministerstva zdravotnictví také Švédsko a Itálie.

Ještě tedy doplníme, že v Galicii tohle není jediná lékařská telemetrie, protože e-health platforma SERGASu nabízí zpřístupnění dat z vašich chytrých hodinek přes Google Fit, s tím, že tato data mohou mít přístupná všichni či vybraní lékaři a mohou či nemusí se zapisovat do vaši karty. Takže lékař při videokonzultaci může mít relativně dobrý pohled na vaše kardiovaskulární zdraví, fyzickou aktivitu, spánek, menstruační cyklus apod.

TIP: Více o e-health službách v Galicii realizovaných v rámci strategie Hospital 2050 – Innova Salud najdete zde.

Dočasná domácí léčba

Asi vůbec nejčastější forma léčby, kterou si zažije každý rodič několikrát do roka je vůbec tou nejjednodušší. Týden a více doma, podávat dítěti léky, zařídit klid na lůžku a pak zpět do zaběhnutého režimu.

Klíčové je, že všechny změny, které dočasná domácí léčba přináší, jsou dočasné. Všichni tedy mají vidinu návratu k normálu, až se dítě vyléčí – nemocné dítě, sourozenci i rodiče.

S touto formou domácí léčby jsou spojena následující opatření:

• Dočasná změna režimu celé rodiny
• Udržení co nejvíce rituálů a rutin – ty dodávají pocit bezpečí v zásadě všem zúčastněným, včetně rodičů, a pomáhají udržet i hranice
• Podpora dítěte – s využitím knih (viz 131. díl), pohádek, filmů
• Motivace dítěte k léčebným modalitám tím, že až bude zdravé, tak bude moci podniknout to či ono – zejména pro menší děti je velký motivační faktor, když to oba rodiče podniknou s ním – dovolená u moře, lyžování, výlet na kolech apod.
• Děti, které rády chodí do školky/školy jde motivovat návratem do školky/školy
• Podpora dítěte při udržování sociálních kontaktů se spolužáky a kamarády, včetně třeba návštěv (pokud není infekční), videocallů apod.

Dlouhodobá domácí léčba

Dlouhodobá domácí léčba

Ve většině případů ví rodiče (i dítě) dopředu, že se bude jednat o dlouhodobou léčbu. To přináší jak počáteční šok, se kterým je třeba se vyrovnat, tak i nutnost změny režimu celé rodiny a vybudování nových rituálů a rutin pro následující měsíce a někdy i roky.

I tady je klíčová podpora dítěte při udržování sociálních kontaktů se spolužáky a kamarády. Zároveň je ale potřeba pomoc dítěti s budováním nových sociálních kontaktů, ať už mezi dětmi z rehabilitačních aktivit či léčebných modalit, nebo třeba v rámci podpůrných skupin pro nemocné s danou diagnózou, pokud jsou k dispozici.

Klíčové je pomoci dítěti s přijetím jeho omezení – s využitím knih (viz 131. díl), pohádek, filmů – kdy bude mít vzor v jiných dětech, které dané omezení zvládli, a případně i s využitím psychoterapie, pokud to pro něj bude těžké (např. při ztrátě vysněné sportovní kariéry).

Někdy bohužel je nutná i úprava či dokonce změna bydlení. Ta představuje zásadní zátěž pro celou rodinu, včetně rodičů. Ti také obvykle musí přistoupit na změnu svého pracovního režimu.

I zde platí, že dospělí musí být ti první, kdo se stabilizují a přijmou nový, byť v dlouhodobém horizontu jen dočasný, „normál“. Klíčové je nesnažit se fungovat v jakémsi „nouzovém režimu“ několik měsíců až let, protože hrozí vyčerpání sil (i ekonomických zdrojů) a zvýšené množství konfliktů mezi rodiči a v důsledku i rodiči a dětmi.

Trvalá domácí péče

Na úvod budeme citovat z klinické zprávy Americké akademie pediatrie ze srpna 2025: „Obrovský pokrok v neonatální (viz 93. díl), pediatrické a chirurgické péči vedl k přežití většího počtu dětí a mládeže se složitými zdravotními potřebami, o které je pečováno doma. Problémy, kterým tyto děti a jejich rodiny čelí, jsou často celoživotní a mohou zahrnovat významné vývojové/behaviorální, výživové a dýchací problémy, které často vyžadují technologickou pomoc. Mnoho z těchto dětí má mentální postižení, fyzické postižení a smyslové deficity, které vyžadují specializované terapeutické a vzdělávací intervence, jež mohou být poskytovány doma.“

Hlavním cílem trvalé domácí zdravotní péče je optimalizovat zdraví a fungování každého dítěte prostřednictvím poskytování komplexní, nákladově efektivní a na rodinu zaměřené zdravotní péče poskytované v pečujícím domácím prostředí a zároveň minimalizovat opakované nebo prodloužené hospitalizace (viz 135. díl).

Péče o děti se složitými chronickými onemocněními doma může být pro poskytovatele dětské zdravotní péče náročná, ale úspěšná a obohacující, pokud je péče poskytována v kontextu koordinovaného, ​​na rodinu zaměřeného a komplexního domácího lékařství. Mezi poskytovatele dětské zdravotní péče patří pediatři, další lékaři a nelékaři, kteří ošetřují děti, dospívající a mladé dospělé. V USA tuto péči díky tzv. medical complexity vyžaduje 1 až 11 % dětí, podle toho, jak se nastaví definice.

Trvalá domácí péče může začínat porodem, ale nemusí. Někdy je důsledkem vážného úrazu nebo nemoci. Pro rodinu znamená vždy zcela zásadní přehodnocení jejího fungování. Mnohdy se neobejde také bez zásadního přehodnocení životních hodnot jak rodiči, tak dětmi.

Jednou ze zásadních změn musí také být obracení se pro pomoc na lidi mimo nejužší rodinu. V ČR může být dobrým začátkem nové životní cesty celé rodiny projekt Opora Diakonie (www.oporadiakonie.cz).

Služby pro trvale pečující

V USA nejvyšší soud v roce 1999 nařídil jednotlivým státům povinnost poskytovat služby, které umožňují dětem a dospělým se zdravotním postižením žít doma ve svých komunitách, a nikoli v ústavech. Kolektivní péče je v některých situacích stále důležitou možností, ale rodiny musí mít vždy možnost pečovat o své dítě doma s odpovídající podporou, která je připraví na úspěch. V USA tedy vše řeší systém zdravotnictví, v Česku nikoliv. Část služeb neexistuje vůbec, část jsou sociální služby, většinu je nutné platit. Stát ale na něco z toho nějakým způsobem přispívá.

Tyto služby zahrnují:

• Soukromé zdravotní sestry nonstop pracující u vás doma (podávání léků, sledování vitálních funkcí, péče o rány, obsluha zdravotnických přístrojů) – v ČR nedostupné
• Zdravotní sestry pro přerušovanou odbornou péči (převazy, injekce, odběry, edukace, infuze, péče o katetr atd.) – v ČR se nazývá domácí zdravotní péče
• Osobní asistent (např. pro oblékání, osobní hygienu, stravování, doprovod apod.) – v ČR sociální služba. V případě českých seniorů si ji může dopřát celých 0,5 % seniorů.
• Pečovatel v domácnosti – Osobní péče, asistence při chůzi, pomoc s podáváním léků, jednoduché zdravotní úkony jako rozšíření ošetřovatelských nebo terapeutických služeb (měření vitálních funkcí)
• Placený rodinný poskytovatel péče – člen rodiny, který podstoupí formální či neformální trénink a je placen za to, že poskytuje osobní nekvalifikovanou péči o pacienta – v ČR je obdoba v příspěvku na péči. Aktuálně pro děti 27 000 Kč, pokud je dítě ve stupni IV úplné závislosti na rodiči a zároveň rodiči neposkytuje pomoc poskytovatel pobytových sociálních služeb.
• Pracovník odlehčovací péče – Poskytuje dočasné zastoupení, aby si primární pečovatel (zpravidla rodinný příslušník) mohl odpočinout, vyřídit záležitosti nebo předejít vyhoření. V případě českých seniorů si je může dopřát celých 0,2 % seniorů.
• Terapeut habilitačních služeb – ergoterapeut, fyzioterapeut, logoped – V Česku často u malých dětí zahrnuto pod Ranou péči. Tu často provádějí neziskové organizace.

Opora Diakonie

V posledních pět letech mělo v Česku zkušenost s péčí o blízkého přibližně 2,5 milionu lidí. 62 % z nich bylo na péči samo. Dvě třetiny pečujících deklarovalo významný zásah do osobního života a zhoršení pracovního uplatnění.

Opora Diakonie je nový program Diakonie ČCE, který provádí pečující (nejen o děti) na jejich cestě. Nabízí záchytnou síť pro lidi na začátku péče, osobní konzultace, databázi služeb pro pečující a mnohé další služby. Vše potřebné najdete na www.oporadiakonie.cz. Poradna zdarma funguje na lince 800 915 915 v pondělí až pátek od 9 do 17 hodin.

Na webu projektu je možné najít i Průvodce péče na míru, který vám pomůže ušetřit si velké množství času, protože vám nabídne možnost se v nové situaci rychle zorientovat.

Kde hledat pomoc

Opora Diakonie (ČR)

Iniciativa Být spolu je normální (ČR)

Zuzana Zikmund (Chica Coaching)

Martin Zikmund

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Unikátní data ukazují, jak složitě v Česku potřební dosáhnou na pomoc, Seznam Zprávy

Opora Diakonie – komplexní pomoc pro neformálně pečující

Kdo má nárok na hrazenou domácí péči, VZP ČR

Sociální služby, MPSV ČR

Příspěvek na péči, MPSV ČR

Health telemonitoring platform TELEA, Interreg Europe

LIN, Elaine; NORITZ, Garey; AGRAWAL, Rishi; BELL, Deanna S.; FOSTER, Jessica E. A. et al. Home Health Care of Children, Adolescents and Young Adults With Complex Medical Needs: Clinical Report. Online. Pediatrics. 2025, vol. 156, no. 3. ISSN 0031-4005. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/peds.2025-073171. [cit. 2026-05-23].

SÁNCHEZ-GONZÁLEZ, Juan Luis; SANZ-ESTEBAN, Ismael; MENÉNDEZ-PARDIÑAS, Mónica; NAVARRO-LÓPEZ, Víctor a SANZ-MENGÍBAR, José Manuel. Critical review of the evidence for Vojta Therapy: a systematic review and meta-analysis. Online. Frontiers in Neurology. 2024, roč. 15. ISSN 1664-2295. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fneur.2024.1391448. [cit. 2026-05-23].

AGÚNDEZ REIGOSA, Beatriz; CABRERA LÓPEZ, Isabel M.; SÁNCHEZ MARCOS, Elena; GALÁN-OLLEROS, Maria; SÁNCHEZ OLIVIER, Monica et al. Hospital at Home Program for the Treatment of Pediatric Osteoarticular Infections. Online. Hospital Pediatrics. 2024, vol. 14, no. 2, s. 75-83. ISSN 2154-1663. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/hpeds.2023-007265. [cit. 2026-05-23].

Co je to ADHD

ADHD neboli Attention-deficit/Hyperactivity Disorder je považované za moderní až módní diagnózu, ale nic z toho není pravda. Poprvé byla popsána v roce 1775 německým praktikem Melchiorem Adamem Weikardem a vědecky se zkoumá od roku 1902. První lék na ni objevil v roce 1937 americký lékař Charles Bradley.

Ve 40. letech minulého století se ADHD začalo označovat jako minimal brain dysfunction – česky lehká mozková dysfunkce. O patnáct let později se začaly objevovat první zmínky o tom, že LMD může přetrvat až do dospělosti. V 60. letech FDA schválilo Ritalin (methylfenidát) jako lék na LMD. Ritalin stejně jako amfetamin patří oba do skupiny fenethylaminů a působí na stejné neurotransmitery – dopamin a noradrenalin, ale jiným způsobem. Tělo na ně ale reaguje v zásadě dosti podobně, proto se někdy Ritalin přirovnává ke slabšímu amfetaminu. Pro léčbu ADHD se používá dodnes, byť dnes jsou dostupné i léky na jiném základu.

V 70. letech vznikla diagnostická kritéria pro dnešní diagnózu ADHD. V Československu se však označení LMD používalo ještě na sklonku 90. let, takže v Československu spousta lidí s ADHD má sice oficiálně diagnózu, ale neví, že je to ADHD.

ADHD je charakterizované přítomností hyperaktivních a impulzivních a/nebo nepozorných symptomů které jen tak nemizí, nezávisle na prostředí, kde se člověk pohybuje, a to do té míry, že způsobují omezení člověka v běžném životě. ADHD je někdy těžké diagnostikovat. Většina zdravých dětí je v určitém okamžiku nepozorná, hyperaktivní nebo impulzivní. Pro předškoláky je typické, že mají krátkou dobu soustředění a nedokážou se dlouho věnovat jedné činnosti. I u starších dětí a dospívajících doba soustředění často závisí na míře zájmu. U dospělých je zase ADHD často překryté nahromaděnými problémy.

Těchto problémů přitom není rozhodně málo. U dětí s ADHD jsou to typicky:

• Porucha opozičního vzdoru
• Porucha chování
• Disruptivní porucha regulace nálady (podrážděnost a problémy se zvládáním frustrace)
• Poruchy učení (viz 138. díl)
• Poruchy užívání návykových látek (viz 36. díl)
• Úzkostné poruchy
• Obsedantně-kompulzivní porucha
• Poruchy nálady (deprese a bipolární porucha)
• Porucha autistického spektra (viz 134. díl)
• Tikové poruchy

Jedná se o primárně geneticky způsobenou neurodivergenci, která se pod vlivem prostředí rozvine v poruchu – tedy právě v ono ADHD – která s věkem postupně odezní. ADHD mozek se zkrátka postupem času dokáže adaptovat natolik, že symptomy ADHD vymizí. Řečí čísel – celkově jím trpí 5,9 % dětí a 2,5 % až 2,8 % mladších dospělých a u lidí ve věku 50+ let je to 0,02 % až 1,5 %, přičemž jen každý šestý dospívající s ADHD vyhověl kritériím pro ADHD i ve věku 25 let, ale každý druhý tou dobou ještě vykazoval zbytkové znaky poruchy.

Jak vypadá mozek lidí s ADHD

Mozek lidí s ADHD je na první pohled rozeznatelný od neurotypického mozku. Z tohoto důvodu se někdy zobrazovací metody používají i k diagnostice ADHD. Odlišnosti se týkají celkem pěti hlavních oblastí mozku

Frontální kůra (čelní lalok)

Zmenšený objem a funkční „poddimenzovanost“ (under-activation), zejména v pravé inferiorní frontální kůře. Tato oblast funguje jako „brzda“ mozku. Zodpovídá za exekutivní funkce, jako je plánování a inhibice (schopnost zastavit impulz). Člověk s ADHD tak třeba vyhrkne odpověď dříve, než učitel dořekne otázku, nebo má velký problém přestat si hrát, i když ví, že musí jít spát. Je to fyzická neschopnost mozku aktivovat „stopku“ včas, někdy třeba i na jídlo.

Bazální ganglia

Studie prokázaly menší objem a nižší aktivitu v této oblasti, která je úzce spjata s řízením pohybu a systémem odměn. Bazální ganglia pomáhají filtrovat příchozí podněty a určovat, čemu věnovat pozornost. To přináší problémy s kognitivní kontrolou a motorikou. Lidé s ADHD se tak např. neustále vrtí na židli, poklepávájí nohou (tzv. fidgeting) nebo nedokáží „přepnout“ z jedné aktivity na druhou. Člověk se může i cítit zaseknutý v nečinnosti, i když ví, co má dělat (tzv. ADHD paralýza).

Amygdala a Hippocampus

Tyto subkortikální oblasti jsou u dětí s ADHD menší. Amygdala je klíčová pro regulaci emocí. Menší objem souvisí s horším zvládáním frustrace. Hippocampus je zásadní pro paměť a učení. Tyto odlišnosti přináší extrémní emoční reakce na drobný neúspěch (např. pláč/výbuch vzteku, když jim nejde zavázat tkanička), ale i zapomínání instrukcí hned poté, co byly vyřčeny.

Corpus callosum

Výzkum ukázal rozdíly ve struktuře bílé hmoty, zejména v splenium corpus callosum. To je část, co propojuje levou a pravou hemisféru a různé části mozku. Díky tomu je zhoršena komunikace mezi centry pro pozornost, vnímání a exekutivu. Člověk s ADHD tak může mít problém s integrací informací – slyší, co mu říkáte, ale trvá mu několik sekund, než si „přeloží“ význam a zareaguje. Působí pak jako nepozorný nebo pomalý, přestože má vysoké IQ.

Auditivní senzorická paměť

U dětí s ADHD byla zjištěna nižší amplituda odezvy na zvukové podněty. To přináší problémy s mimovolním přepínáním pozornosti a zpracováním zvukových informací. V hlučné třídě nebo kanceláři tak mozek nedokáže efektivně odfiltrovat šum (např. tekoucí vodu nebo hovor kolegů) a soustředit se na výklad, což vede k rychlému vyčerpání.

Projevy ADHD

ADHD má podobně jako téměř každá jiná diagnóza poměrně široké spektrum možných projevů. Ty záleží na genetice, epigenetice, věku i adaptačních mechanismech a zázemí dítěte. Kupříkladu silnější rodinná soudržnost a podpora ze strany komunity totiž snižují riziko středně těžké až těžké formy ADHD.

Mayo Clinic shrnuje typické projevy ADHD u dětí podle kategorie.

Příznaky nepozornosti jsou:

• Nevěnování pozornosti detailům nebo dělání chyb z nedbalosti ve školních úkolech.
• Potíže se soustředěním na úkoly nebo hru.
• Dítě se může zdát, že neposlouchá, i když s ním napřímo mluvíte
• Potíže s plněním pokynů a nedokončováním školních úkolů nebo domácích prací.
• Potíže s organizací úkolů a aktivit.
• Vyhýbání se nebo neochota k úkolům, které vyžadují soustředěné duševní úsilí, jako jsou domácí úkoly.
• Ztrácení předmětů potřebných pro úkoly nebo činnosti, například hračky, školní úkoly, tužky.
• Snadné rozptýlení jinými věcmi, myšlenkami nebo aktivitami, při práci na úkolu.
• Zapomínání na některé denní činnosti, například zapomínat na domácí práce

Hyperaktivní a impulzivní příznaky

• Vrtění nebo poklepávání rukama nebo nohama, vrtění se na židli.
• Potíže s udržením sezení ve třídě nebo v jiných situacích.
• Být v neustálém pohybu.
• Běhání nebo šplhání v situacích, kdy to není vhodné.
• Potíže s tichým hraním nebo prováděním nějaké činnosti.
• Příliš mnoho mluví.
• Vyhrknou odpovědi a přeruší tazatele.
• Mají potíže s čekáním na řadu.
• Přerušují ostatní v rozhovorech, hrách nebo činnostech.

Dítě může mít jak téměř výlučně příznaky nepozornosti, tak téměř výlučně příznaky hyperaktivity/impulzivity, anebo příznaky z obou kategorií.

Projevy ADHD u dospělých se liší. Patří sem:

• Impulzivita
• Neorganizovanost a problémy se stanovením priorit
• Špatné dovednosti v oblasti time managementu
• Problémy se soustředěním na úkol
• Problémy s multitaskingem
• Nadměrná aktivita nebo neklid
• Špatné plánování
• Nízká frustrační tolerance
• Časté změny nálad
• Problémy s dodržováním a plněním úkolů
• Vznětlivost
• Problémy se zvládáním stresu

ADHD a PAS

Souběh ADHD a porucha autistického spektra (PAS) někdy též v populární literatuře označovaný jako AuDHD se intenzivně zkoumá zejména v posledních letech a existují různé pohledy. Jeden z nich jsme zmiňovali už ve 134. díle o PAS – v zásadě šlo pohled říkající, že běžné symptomy pro autismus jsou přiřazované navíc ještě ADHD. Dnes budeme citovat z článku profesora klinické psychologie Kevina Antshela ze Syracuse University, který se věnuje výzkumu neurovývojových poruch, zejména ADHD a dívá se na to trochu jinak.

Souběh ADHD a PAS je relativně nový fenomén. Věda se tomu začala výrazněji věnovat až v roce 2013, kdy vstoupilo v platnost DSM-5, tedy nový systém psychiatrických diagnóz v USA. Přestože 40 – 70 % jedinců s poruchou autistického spektra (PAS) má klinicky významné symptomy ADHD a 20 – 60 % osob s ADHD má podobné sociální poruchy, jaké jsou hlášeny u pacientů s PAS, diagnózy nemohly být před touto iterací DSM stanoveny komorbidně, a proto ani nebyl jejich souběh téměř předmětem výzkumu.

Současné vědecké poznatky však ukazují, že porucha autistického spektra (PAS) a ADHD jsou příbuzné stavy, ale zároveň dostatečně odlišné, aby mohly být považovány za samostatné poruchy. Profesor Antshel PAS a ADHD doslova považuje za vzájemné „bratrance“, možná dokonce i sourozence, nikoliv však dvojčata.

Poruchy autistického spektra (PAS) a ADHD sdílejí genetickou dědičnost a obě jsou spojeny se společnými poruchami sociálního fungování a exekutivních funkcí. Existují však kvantitativní a kvalitativní rozdíly ve fenotypových projevech poruch, které charakterizují PAS a ADHD. Výzkum PAS a ADHD naznačuje určité překrývání mezi těmito dvěma poruchami, ale zároveň dostatek rozdílů na to, aby se tyto stavy dostatečně lišily a opodstatňovaly samostatné diagnostické kategorie.

Život dětí s ADHD

Současná věda má množství velmi silných důkazů popisujících, jak vypadá život lidí s ADHD.

Děti s ADHD vykazují výrazně narušené emocionální a sociální fungování. S přibývajícím věkem se zhoršuje kvalita života ve fyzické, emocionální a školní oblasti. Rodiče dětí s ADHD oproti tomu uvádějí jen mírný deficit kvality života oproti rodičům neurotypických dětí.

Děti s ADHD mají často potíže ve škole, což může vést k horším známkám a k tomu, že je ostatní děti i dospělí odsuzují. Mají tendenci k častějším nehodám a zraněním všeho druhu než děti, které ADHD nemají. V důsledku toho logicky často mívají nižší sebevědomí. Což zase podporuje potíže s interakcí s vrstevníky a dospělými a s přijetím ze strany těchto skupin.

Děti s ADHD mají střední až velké poruchy v socializaci s vrstevníky, měřené odmítnutím/sympatií, popularitou a přátelstvím a středně velké poruchy v sociálních dovednostech, jako je sdílení, spolupráce, střídání se, reciprocita a zpracování sociálních informací, jako je rozpoznávání sociálních signálů, identifikace problémů, hledání řešení a vyhýbání se předsudkům.

Děti s ADHD mají 4× větší pravděpodobnost, že budou mít problémy s chováním a zvládáním emocí a 3× větší pravděpodobnost, že budou mít problémy s vrstevníky. Zjistilo se také, že u nich byla 8× až 10× vyšší pravděpodobnost projevení vysoké úrovně narušení v domácím životě, přátelství, učení ve třídě a volnočasových aktivitách.

Pro to všechno jsou 2,4× až 2,8× častěji terčem šikany (viz 43. díl).

Dívky s ADHD mají větší pravděpodobnost, že během dospívání otěhotní.

Děti s ADHD ve věku 7 až 18 let mají 2× vyšší pravděpodobnost, že se stanou oběťmi sexuálního zneužití a/nebo znásilnění.

Lidé s ADHD mají 2× větší pravděpodobnost sebevraždy – dánská data dokonce říkají 4× a jedna metanalýza 4 studií na 130 000 lidech ukázala, že u dokončených sebevražd dokonce 6× vyšší. Zároveň mají 6× větší pravděpodobnost, že se o sebevraždu pokusí znovu.

Mají také 2× větší pravděpodobnost, že zemřou v důsledku zabití a o 30 % větší pravděpodobnost smrti úrazem.

Děti s ADHD mají 2× větší pravděpodobnost, že nedokončí střední školu v termínu a dvakrát větší pravděpodobnost, že se školou seknou před 16. rokem věku, a to i v případě, že jsou medikovaní.

Dospívající s ADHD mají silně narušenou schopnost regulovat svoji reaktivitu na nové a stresující události, což platí i pro dospělé s ADHD.

Děti s ADHD také trpí zvýšenou úrazovostí až o 50 %, dospělí mají o 23 % větší pravděpodobnost, že budou aktéry dopravní nehody.

3× větší pravděpodobnost, že u nich vznikne substanční závislost na nikotinu a o polovinu větší v případě alkoholu či jiných návykových látek. Jiná studie ale u alkoholu našla dvojnásobnou pravděpodobnost a data ze Švédska ukazují u drog 3× častější výskyt závislosti než u populace bez ADHD. Zvýšená pravděpodobnost výskytu závislosti se potvrdila i u gamblingu.

Jsou také vystaveny vyššímu riziku zneužívání alkoholu a drog a jiného chování, které může vést k problémům se zákonem a mají vyšší riziko sebevražedných myšlenek a sebevraždy. Mnohdy trpí poruchami spánku, které symptomy ADHD zhoršují, respektive některé dopady insomnie se překrývají s příznaky nepozornosti u ADHD.

Dospívající s ADHD mají více než 2× větší pravděpodobnost, že spáchají zločin a třikrát větší pravděpodobnost, že budou uvězněni. Za zmínku stojí, že metaanalýza 21 studií na 19 500 vězních ukázala, že 20,5 % vězňů mělo ADHD. V případě dospívajících to bylo 17 %. Konkrétně v Dánsku pak mladiství s ADHD páchají trestnou činnost 2,7× častěji než zbytek populace.

U osob s ADHD byly zaznamenány mírné poruchy v několika oblastech (pracovní paměť, variabilita reakčního času, inhibice reakcí, inteligence/výkonnost, plánování/organizace). Tyto účinky byly výraznější u dětí a dospívajících než u dospělých.

Život dospělých s ADHD

Vědecký konsensus publikovaný v roce 2021 v časopise Neuroscience & Biobehavioral Reviews ukazuje, že ani dospělí s ADHD nemají vyhráno. Vědecké studie ukazují, že lidé s ADHD vydělávají o 34 % méně než lidé bez ADHD a byli o 12 % častěji nezaměstnaní.

Lidé s ADHD mají mírnou tendenci upřednostňovat malé okamžité odměny před velkými odměnami, které přicházejí až později, což ovlivňuje i to, jak nakládají s penězi.

Lidé s ADHD vykazují celkově mírně větší impulzivitu v rozhodování při úkolech zaměřených na diskontování odloženého zisku a odkládání uspokojení, což také ovlivňuje jejich finanční situaci.

V dospělosti také ADHD přináší střední narušení pracovní paměti, které se s věkem zhoršuje a které je možné kognitivním tréninkem zlepšit. Stejně tak lze tréninkem mírně zlepšit i sebekontrolu.

Mají mírné až střední potíže s řešením abstraktních problémů a pracovní pamětí, soustředěnou pozorností, udržitelnou pozorností a verbální pamětí. Jsou také mírně náchylnější ke kognitivním chybám známým jako „porušení pravidel“. S tím souvisí i zjištění metaanalýzy 21 studií na 19 500 věznů, které ukázalo, že 20,5 % dospělých vězňů mělo ADHD.

Výhody ADHD

Ty téměř nikdo nezkoumá, a proto zde neexistuje vědecký konsensus. V říjnu 2023 nicméně vyšel článek doktorky klinické psychologie Emilie Nordby z Haukeland Universitetssjukehus v norském Bergenu, která se prostě zeptala 109 dospělých s ADHD, jaké na něm vidí výhody.

Nejčastější odpovědi byly:

• Vysoká míra kreativity (24,8 %)
• Množství energie (12,8 %)
• Schopnost hypersoustředění (11,0 %)
• Spontaneita (10,1 %)
• Pochopení pro ostatní trpící (10,1 %)

V menší míře se objevily ale i jiné benefity, které se občas zmiňují jako

• Zvědavost
• Schopnost zkoušet nové věci
• Vytrvalost
• Zaměření na řešení

Zmínky o podobných výhodách lze často vyčíst také v diskusních fórech. Důležité je ale nezapomínat na to, že ADHD má velmi široké spektrum projevů a podob a že subjektivní hodnocení se může rozcházet s vnějším pozorováním.

Diagnostika ADHD

Děti by nikdy neměly být klasifikovány jako osoby s ADHD jen proto, že se liší od svých kamarádů nebo sourozenců.

Většina zdravých dětí je v určitém okamžiku nepozorná, hyperaktivní nebo impulzivní. Pro předškoláky je typické, že mají krátkou dobu soustředění a nedokážou se dlouho věnovat jedné činnosti. I u starších dětí a dospívajících doba soustředění často závisí na míře zájmu.

Totéž platí pro hyperaktivitu. Malé děti jsou přirozeně energické. Často jsou stále plné energie dlouho poté, co unaví své rodiče. A některé děti mají prostě přirozeně vyšší úroveň aktivity než jiné.

Děti, které mají problémy ve škole, ale doma nebo s kamarády vycházejí dobře, mohou mít pravděpodobně jiný problém než ADHD. Totéž platí pro děti, které jsou doma hyperaktivní nebo nepozorné, ale jejichž školní práce a přátelství tím nejsou ovlivněny.

Samotná diagnostika není jednoduchá – slouží k ní diagnostický rozhovor, hodnotící škály neuropsychologické testy či v zahraničí i přímo využití zobrazovacích metod pro zobrazení mozku. Diagnostiku by měl provést psychiatr nebo klinický psycholog, který se na ADHD specializuje.

Diagnóza vyžaduje:

1) přítomnost hyperaktivních a impulzivních a/nebo nepozorných symptomů v míře, která neodpovídá danému vývojovému stupni, po dobu nejméně 6 měsíců;

2) výskyt symptomů v různých prostředích (např. doma a ve škole);

3) symptomy, které způsobují omezení v běžném životě;

4) některé ze symptomů a omezení se poprvé objevily v raném až středním dětství;

a 5) žádné jiné onemocnění tyto symptomy lépe nevysvětluje

Klinický obraz ADHD lze popsat jako převážně nepozorný, převážně hyperaktivně-impulzivní nebo kombinovaný, v závislosti na povaze příznaků. Metaanalýzy naznačují, že nepozornost je silněji spojena se zhoršenými školními výsledky, nízkým sebevědomím, negativními pracovními výsledky a celkově nižšími adaptačními schopnostmi. Hyperaktivně-impulzivní symptomy jsou spojeny s odmítáním vrstevníky, agresivitou, rizikovým chováním za volantem a úrazy způsobenými nehodami. Vzorce souvisejících poruch se také liší mezi jednotlivými dimenzemi

Příčiny ADHD

ADHD je považována za dědičnou poruchu, u níž geny hrají zásadní roli v patogenezi; nicméně zjištění z geneticko-environmentálních studií podporují hypotézu, že genetické faktory mohou ovlivnit stav jedince tím, že určují jeho reakce na vlivy prostředí, zejména v prenatálním období.

Genetika

• Genetika a epigenetika – jde o kombinaci několika genů jako ANKK1, DAT1, LRP5, LRP6, SNAP25, ADGRL3, DRD4, BAIAP2 a jejich interakci s prostředím. 37 studií na dvojčatech ukázalo, že právě interakce s prostředím hraje podstatnou roli
• Ti, kteří těchto genů mají více, mají větší šanci, že jim bude diagnostikováno ADHD, ale také úzkosti a deprese
• Studie na dvojčatech ukázaly, že část genů a vlivů prostředí způsobující ADHD je společná s geny a vlivy prostředí pro schizofrenii, depresi, bipolární poruchu, poruchy autistického spektra, poruchy chování, poruchy příjmu potravy, substanční závislosti a některá somatická onemocnění jako je deprese či migrény – ty se s ADHD často pojí.
• Část genů je také společná pro některá autoimunitní onemocnění, hypospadii (vyústění močové trubice zespodu penisu) a mentální postižení

Expozice toxinům

• Vyšší hladiny olova v krvi jsou spojeny se 4x vyšším rizikem ADHD
• Prenatální expozice kouření znamená více jak 50 % nárůst pravděpodobnosti výskytu ADHD
• Expozice cigaretovému kouři v dětství zvyšuje o 60 % pravděpodobnost výskytu ADHD, ale není zcela jisté, že je to kauzalita
• Umělá potravinářská barviva jsou spojena s mírně vyšším rizikem ADHD
• Užívání paralenu těhotnou ženou je spojené s 33 % nárůstem rizika vzniku ADHD
• Prenatální expozice valrpoatu (antiepilepktikum) je spojena s o 50 % vyšším rizikem výskytu ADHD
• Matky, které mají vysoké hladiny ftalátů (změkčovače plastů) v těle, mají 3x vyšší pravděpodobnost, že jejich dítě bude mít ADHD
• Děti intoxikované organofosfátovými hnojivy mají vyšší pravděpodobnost vzniku ADHD. Konkrétně pokud u nich šlo detekovat DMAP, riziko bylo dvakrát vyšší
• Děti, které prvních osm let života strávily v prostředí s vysokými hladinami polétavých částic, oxidů síry a oxidů dusíku mají o čtvrtinu vyšší pravděpodobnost výskytu ADHD.
• PFAS ani cukr nejsou s ADHD nijak spojeny

Nutriční deficience

• Lidé s ADHD měly mírně nižší hladiny Omega-3 mastných kyselin.
• Nižší hladiny vitamínu D u matky je spojena s 50 % nárůstem pravděpodobnosti výskytu ADHD

Těhotenství

• U předčasně narozených dětí je ADHD 3x častější než u dětí narozených v termínu (viz 93. díl)
• Pokud matka měla hypertenzi během těhotenství, je o 25 % vyšší pravděpodobnost výskytu ADHD
• V případě preeklampsie je to +15 % a více než 40 % navíc pokud byl plod small for gestational age
• Děti obézních matek mají o 50 až 60 % vyšší pravděpodobnost vzniku ADHD
• Pokud matka během těhotenství přišla o blízkou osobu, je v případě narození syna 2x vyšší pravděpodobnost, že bude mít ADHD

Dopady dětství

ADHD je dané geny a interakcí s prostředím. O tom, jestli se u dítěte s genetickou predispozicí ADHD rozvine rozhoduje i to, jaké prožilo dětství. Současný vědecký konsensus publikovaný v roce 2021 v časopise Neuroscience & Biobehavioral Reviews desítkami zástupců World Federation of ADHD říká, že:

• Oběti sexuálního zneužívání (viz 16. díl) a fyzického zanedbávání (viz 32. díl) mají větší pravděpodobnost výskytu ADHD s dominancí poruchy pozornosti
• Smrt v rodině zvýšila následné riziko vzniku ADHD o 60 %
• Významným prediktorem ADHD byla péče o dítě mimo rodinu; mírným nízká sociální třída, trestná činnost otce (viz 54. díl), duševní porucha matky (viz 42. díl) a vážné manželské neshody.
• Děti z chudších rodin mají vyšší riziko vzniku ADHD
• Děti s nízkým vzděláním rodičů, nezaměstnaností rodičů a relativní chudobou rodičů, mají vyšší riziko ADHD. Například základní vzdělání rodiče + relativní příjmová chudoba byla spojena s 5 % pravděpodobností výskytu ADHD
• Silnější rodinná soudržnost a podpora ze strany komunity snižují riziko středně těžké až těžké formy ADHD

„Diagnózy“ kolem ADHD

Okolo ADHD existuje poměrně mnoho přidružených „diagnóz“ a „syndromů“ a dokonce i „terapií“, o kterých sem tam vyšel nějaký článek v recenzovaném časopise, a priori od jejich autora, ale které prozatím postrádají validaci double blind studiemi a vědeckou komunitou a jejichž autory obvykle nejsou vědci, ale řadoví lékaři, psychologové a terapeuti.

Jednou z nich, která je nyní velmi populární v diskusních fórech o ADHD je „diagnóza“ Rejection Sensitivity Disphoria (RSD) od amerického psychiatra Williama Dodsona, který o ní publikoval i několik málo článků s případovými studiemi. V praxi ale pravděpodobně popisuje jen specifické dopady zmenšené amygdaly doplněné o dopady nízkého sebevědomí a nakumulovaných negativních zkušeností ze sociálních interakcí, případně doplněné o šikanu.

Docentka zdravotnické ekonomie Antoinette (či aktuálně Thea) van Asselt z University of Groningen je k této nové „diagnóze“, kterou najdete popsanou třeba i na stránkách Cleveland Clinic velmi kritická.

RSD nastává, když člověk pociťuje intenzivní emocionální bolest související s odmítnutím. Slovo „dysforie“ pochází ze starověkého řeckého slova, které popisuje silný – ne-li ohromující – pocit bolesti nebo nepohodlí. Ačkoli RSD není oficiálně uznávaným příznakem ani diagnózou, stále se jedná o termín, který odborníci používají ve spojení s rozpoznanými stavy.

I když odmítnutí je něco, co lidé obvykle nemají rádi, negativní pocity, které s RSD přicházejí, jsou silnější a může být obtížné je zvládat, nebo obojí. Lidé s RSD také s větší pravděpodobností interpretují vágní interakce jako odmítnutí a může být pro ně obtížné ovládat své reakce.

A co k tomu říká van Asselt? Ve svém letošním článku v časopise Tijdschrift voor Psychiatrie?

Ačkoli RSD může nabídnout smysluplnou validaci a propojenost, jeho použití v klinické praxi s sebou nese čtyři rizika: 1. zvýšení (sebe)stigmatizace; 2. rámování jako vrozené, což způsobuje, že sociálně-environmentální vlivy zůstávají nedostatečně zdůrazněny; 3. terminologickou fragmentaci a zmatek; a 4. omezené empirické důkazy.

Kromě toho se medikovaní lidé s ADHD samozřejmě potýkají s nežádoucími účinky léků na ADHD, které je obvykle potřeba brát dlouhodobě, pokud člověk stojí o příslušné pozitivní efekty daného léku na jeho každodenní fungování.

Farmakologická léčba ADHD

Farmakologická léčba ADHD má dlouhou a úspěšnou historii. První léčivo na ADHD bylo nalezeno 1937, FDA schválila Ritalin v 60. letech minulého století. Je tudíž i dostatek studií, jak konkrétně léky na ADHD pomáhají i jaké mají nežádoucí účinky.

Zmírnění klíčových symptomů ADHD

• Stimulanty (amfetaminy, methylfenidát): Jsou vysoce účinné při redukci symptomů. Amfetaminy vykazují výrazné zlepšení u všech věkových skupin, methylfenidát je velmi účinný u dětí a dospívajících (u dospělých středně).
• Nestimulanty (atomoxetin, guanfacin): Vykazují středně silné zlepšení symptomů u dětí i dospělých.
• Methylfenidát a lisdexamfetamin mírně až středně snižují potíže s emocemi; atomoxetin má v této oblasti menší efekt.
• Léky významně snižují agresi, opoziční chování a úzkost (u stimulantů o cca 14 %).

Zlepšení v každodenním životě a akademické sféře

• Užívání léků je spojeno s lepšími známkami, vyšší úspěšností při dokončení středoškolského studia a lepšími výsledky v testech. Naopak vysazení léčby vede ke zhoršení prospěchu.
• Medikace (zejména methylfenidát) zlepšuje kvalitu života hodnocenou rodiči, u dětí a dospívajících vede vysazení léků k jejímu poklesu.

Prevence rizik a bezpečnosti

Léčba má podle registrových studií zásadní vliv na snížení různých životních rizik:

• Výrazně snižuje riziko nezaviněných zranění (o více než 10 %), traumatických poranění mozku (až o 70 %) a zlomenin (o 20 %). U mužů snižuje riziko vážných dopravních nehod o více než 50 %.
• U mužů dochází k poklesu kriminality o 30–40 %, u žen o 40 %.
• Dlouhodobé užívání snižuje riziko deprese (o více než 40 %) a výrazně snižuje riziko sebevražedných pokusů (u methylfenidátu o 60–70 %).
• Stimulanty snižují riziko zneužívání návykových látek (o více než 30 %) a kouření cigaret (o polovinu). Studie nepotvrdily, že by léčba zvyšovala riziko závislosti na drogách či alkoholu.

Vliv na mozek a kognitivní funkce

• Methylfenidát zlepšuje schopnost potlačit impulzivní reakce a udržet pozornost, ale nemá významný vliv na pracovní paměť.
• FMRI studie naznačují, že medikace pomáhá mozku pacientů s ADHD fungovat podobněji mozku zdravých jedinců v oblastech kontroly kognice.

Nežádoucí účinky léků na ADHD

ADHD představuje široké spektrum možných kombinací genů, struktur mozku a komorbidit. Někdo z farmakologické léčby může výrazně profitovat zatímco někdo jiný může spíš trpět. Úkolem psychiatra je pomoci nalézt takový lék a s takovým dávkováním, aby byl poměr žádoucích a nežádoucích účinků pro daného člověka ten nejlepší.

Typické jsou podle zjištění World Federation of ADHD nežádoucí účinky v následujících oblastech:

Spánek a trávení

• Stimulanty (methylfenidát, amfetaminy) zkracují celkovou dobu spánku, prodlužují dobu usínání a snižují kvalitu spánku. Methylfenidát způsobuje nespavost dvakrát častěji než atomoxetin.
• Velmi častým jevem u dětí je snížení chuti k jídlu a úbytek hmotnosti. Tyto účinky jsou spojeny s methylfenidátem, amfetaminy, atomoxetinem i modafinilem.
• Častá je bolest břicha (u methylfenidátu a guanfacinu). Atomoxetin způsobuje častěji nevolnost a zvracení než methylfenidát.

Růst a fyzický vývoj

• Děti léčené stimulanty mohou vykazovat zpomalení růstu (v průměru o 2 cm během 1–2 let). Tento efekt se však po ukončení léčby často vyrovná. Studie neprokázaly, že by léčba zvyšovala riziko extrémně malého vzrůstu.

Kardiovaskulární systém a závažná rizika

• Užívání stimulantů je spojeno s vyšším výskytem hypertenze (vysokého tlaku), i když jsou tyto události vzácné. Hypertenze je zmiňována také u atomoxetinu.
• U těhotných žen užívajících methylfenidát bylo zaznamenáno mírně zvýšené riziko srdečních vad u novorozenců. U dospělých a dětí (mimo těhotenství) však studie neprokázaly zvýšené riziko infarktu, mrtvice nebo náhlé smrti. Guanfacin může způsobovat prodloužení QT intervalu.

Psychické efekty a neurologie

• Guanfacin a klonidin mohou způsobovat útlum (sedaci) nebo ospalost.
• Studie naopak vyvrátily souvislost mezi methylfenidátem a zvýšeným rizikem psychózy nebo sebevražedných pokusů. Riziko sebevražedných pokusů bylo po zahájení léčby dokonce výrazně nižší.
• U dospělých užívajících atomoxetin je o 40 % vyšší pravděpodobnost předčasného ukončení léčby kvůli vedlejším účinkům ve srovnání s placebem.

Nefarmakologická léčba ADHD

Kromě léků se ADHD dá léčit i pomocí dalších léčebných modalit. Klíčové je také samozřejmě nezapomínat na léčbu všech přidružených problémů – ať už psychických či somatických – které s ADHD souvisejí. Čistě pro léčbu ADHD je z léčebných modalit nade vší pochybnost ověřen přínos:

Behaviorální terapie a KBT

• Přináší středně významný pokles ADHD symptomů a problémů s chováním, avšak jen z pohledu rodičů, nikoliv však nezávislých hodnotitelů. Ti si však všimli mírného zlepšení negativních rodičovských vzorců.
• Středně významné zlepšení ADHD symptomů a fungování, z pohledu dětí s ADHD, ale jen mírné zlepšení podle nezávislého hodnocení.
• Mírné zlepšení exekutivního fungování
• Trénink organizačních dovedností v jedné studii z roku 2017 vedl k středně významnému zmírnění symptomů nepozornosti pozorovaných rodiči

Kognitivní trénink a neurofeedback

• Malá redukce symptomů nepozornosti
• Středně významné zlepšení verbální pracovní paměti
• Krátkodobé zlepšení vizuální pracovní paměti

Strava

• Omega-3 suplementace malé až střední zlepšení – zejména v oblasti emoční lability a vzdorovitosti
• Omezení syntetických potravinářských barviv – mírná redukce symptomů
• Vynechání jídel s přidaným cukrem a dostatek ovoce a zeleniny ve stravě zlepšuje symptomy nepozornosti
• Pohyb – cvičení je spojené s redukcí úzkostí a depresí, ale ne se s přímými symptomy ADHD

Zcela zásadní pro kvalitu života je však psychoterapeutická léčba všech přidružených problémů, kterých nebývá málo. Už jen proto, že mnoho dětí s ADHD trpí od raného věku zároveň úzkostnými a depresivními poruchami. Problémy v sociálních interakcích, které se s ADHD pojí, pak mohou přinášet ještě významně větší utrpení. Z tohoto pohledu je více než vhodná humanistická psychoterapie (viz 112. díl).

K ADHD přidružené problémy např. s jemnou motorikou lze zase řešit vhodnou podpůrnou hrou a ergoterapií.

Zahraniční projekty a weby o ADHD

World Federation of ADHD

ADHD, CDC

ADHD Europe

Centre for ADHD Awareness Canada

Children and Adults with Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder

The World Federation of ADHD International Consensus Statement: 208 Evidence-based conclusions about the disorder

České projekty a weby o ADHD

ADHD neklidné děti

Nepozorní dospělí

Kde hledat pomoc

Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)

Martin Zikmund

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

FARAONE, Stephen V.; BANASCHEWSKI, Tobias; COGHILL, David; ZHENG, Yi; BIEDERMAN, Joseph et al. The World Federation of ADHD International Consensus Statement: 208 Evidence-based conclusions about the disorder. Online. Neuroscience & Biobehavioral Reviews. 2021, vol. 128, s. 789-818. ISSN 0149-7634. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2021.01.022. [cit. 2026-05-05].

KIAN, Naghmeh; SAMIEEFAR, Noosha a REZAEI, Nima. Prenatal risk factors and genetic causes of ADHD in children. Online. World Journal of Pediatrics. 2022, vol. 18, no. 5, s. 308-319. ISSN 1708-8569. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s12519-022-00524-6. [cit. 2026-05-05].

CAYE, Arthur; SWANSON, James M.; COGHILL, David a ROHDE, Luis Augusto. Treatment strategies for ADHD: an evidence-based guide to select optimal treatment. Online. Molecular Psychiatry. 2018, vol. 24, no. 3, s. 390-408. ISSN 1359-4184. Dostupné z: https://doi.org/10.1038/s41380-018-0116-3. [cit. 2026-05-05].

van Asselt A. Rejection sensitivity dysphoria: een kritische beschouwing [Rejection sensitivity dysphoria: a critical reflection]. Tijdschr Psychiatr. 2026;68(3):127-130. Dutch. PMID: 41944472.

NORDBY, Emilie S.; GURIBYE, Frode; NORDGREEN, Tine a LUNDERVOLD, Astri J. Silver linings of ADHD: a thematic analysis of adults’ positive experiences with living with ADHD. Online. BMJ Open. 2023, vol. 13, no. 10, s. e072052. ISSN 2044-6055. Dostupné z: https://doi.org/10.1136/bmjopen-2023-072052. [cit. 2026-05-05].

Rejection Sensitive Dysphoria (RSD), Cleveland Clinic

Hospitalizace a poškozování dětí

Dítě, které je přijato do nemocnice k hospitalizaci, obvykle trpí vážnými zdravotními potížemi, které má hospitalizace pomoci vyřešit. Celkově je tedy cílem hospitalizace zlepšit zdraví dítěte. Zejména v minulosti však měly hospitalizace dětí často i silně negativní dopady. Ve 30. letech minulého století se tyto dopady začaly shrnovat pod diagnózu nazvanou hospitalismus. Lékaři si totiž všimli, že někteří kojenci během pobytu v nemocnici chřadli, a to bez zjevného somatického důvodu.

Hospitalismus se podařilo z velké části vyřešit, když v západní medicíně začaly být děti od 50. let minulého století na základě zprávy WHO z roku 1951 Maternal Care and Mental Health od Johna Bowlbyho hospitalizovány spolu s rodiči. Ukázalo se, že za zhoršení zdravotního stavu až dokonce úmrtí kojenců, mohla hospitalizace bez matky/blízké osoby. Nejprve tak začaly být s rodiči hospitalizovány malé děti do 3 až 5 let. Později na západě i všechny ostatní.

Jenže problémy způsobené hospitalizací nevymizely zcela. Na scénu se dostala diagnóza s názvem Medical PTSD, tedy PTSD (viz 126. díl) způsobené kontaktem se zdravotnictvím. Desítky výzkumů začaly ukazovat hrozivá čísla i dopady. Intenzivista Craig Weinert a psychiatr William Meller, oba z University of Minnesota Medical School však vydali v roce 2007 v časopise Critical Care svůj odborný komentář na tohle téma.

V něm upozorňují na fakt, že studie medical PTSD mohou být zkresleny i tím, v jakém psychickém stavu byly pacienti před hospitalizací a že není vůbec zřejmé, zda se vůbec jedná o samostatný problém, nebo jen přirozený důsledek daného onemocnění. Nicméně upozorňují, že pacienti, kteří byli hospitalizovaní kvůli sekundárnímu zánětu pobřišnice a dostali lorazepam (silný benzodiazepin) na zklidnění, měli 4

x vyšší pravděpodobnost PTSD. Podobně i mechanicky ventilovaní pacienti s lorazepamem měli vyšší pravděpodobnost rozvoje PTSD.

A jaké, že bývají dopady hospitalizace na psychické zdraví? Metaanalýza, kterou vydal tým singapurských lékařů v lednu 2022 v časopise JAMA Pediatrics se zaměřila na dopady hospitalizace na dětské JIP. Šlo o systematický přehled a metaanalýzu 31 nezávislých studií u Belgie, Nizozemska, Německa, Austrálie, Kanady, UK a USA zahrnujících 7786 dětí přijatých na dětskou JIP se u 5,3 % až 88,0 % dětí vyskytly psychické problémy po 3 měsících až 15 letech od hospitalizace. Ve srovnání se zdravými dětmi měly děti přijaté na dětskou JIP v 5 letech nižší skóre IQ, vyvinuly se u nich celkové emoční a behaviorální problémy a horší paměť.

Po hospitalizaci mělo:

• 22,1 % až 28,8 % dětí emoční a behaviorální problémy (celkem 22 studií) – 1 rok po
• 12,4 % až 25,2 % dětí kognitivní poruchu (celkem 19 studií) – opoždění ve vývoji pozornosti, paměti, řeči, myšlení a motoriky – 1 rok po
• 10,0 % až 30,4 % trpělo PTSD (celkem 11), 6 až 12 měsíců po
• zhoršení paměti (4 nezávislé studie) – jde o výsledek celého vzorku, platilo i 3 až 4 roky po
• 14,4 % až 20,7 % opoždění vývoje řeči – 1 rok po
• úzkostí (2 nezávislé studie),
• deficitem pozornosti (3 nezávislé studie),
• vývojové zpoždění (3 nezávislé studie),
• depresí (1 nezávislá)
• a zhoršení celkového zdraví (1 nezávislá studie)

Nejhorší byly dopady u dětí přijatých ke kardiologickým operacím a v důsledku septického šoku, tj. otravy krve – v obou případech jde ale předpokládat, že krev, respektive s ní ani kyslík, neproudila dostatečně do mozku, což mělo dopady na jeho vývoj. Stejně tak ve srovnání jsou zahrnuty děti hospitalizované pro vážné astma a v jedné studii pro černý kašel, což je identický problém. A právě o tom hovořili oba lékaři v předchozím zmiňovaném článku. Tyto údaje, snad vyjma onoho PTSD, mohou být zkresleny samotnou nemocí.

Důležité varování – filmy níže by neměly vidět těhotné ženy, matky malých dětí ani lidé trpící medical PTSD po hospitalizaci bez rodičů. Pro ty celý dnešní díl zároveň bude velmi obtížný, proto doporučujeme spíš začít 126. dílem o (C)PTSD.

Historie boje za hospitalizaci s rodiči

Za právo být hospitalizovaný s vlastním dítětem, dané de iure v Česku mimo jiné i Listinou základních práv a svobod, bojují rodiče v zemích třetího světa jako je Česko nebo Slovensko občas dodnes. Obvykle už od porodnice. V civilizovaných zemích tento boj probíhal také. V 50. letech minulého století.

Po zdrcujících zjištěních Johna Bowlbyho do 3 let věku bez rodičů předaných WHO v roce 1951, , který navazoval na výzkumy Reného Spitze v Mexiku a USA i na jeho film z roku 1947 Grief: A Peril in Infancy o negativních dopadech hospitalizace dětí, následovala smršť argumentů, které změnily svět západní medicíny od základů.

Klíčovou se ukázala práce dvou Bowlbyho kolegů z britské psychoanalytické společnosti – Jamese Robertsona a jeho ženy Joyce. Robertsonovi si udělali rychlý výzkum mezi londýnskými nemocnicemi v roce 1951. Ten ukázal, že ze 7 největších londýnských nemocnic většina nabízela rodičům návštěvy dětí jen jednou týdně na 2 hodiny v předem definovaný čas o víkendu. A tak koupili kameru, které se chopila Joyce, a šli se do jedné takové nemocnice podívat. Dokument A two year-old goes to hospital zcela změnil svět medicíny a později byl označen jako film národního a historického významu a je uložen v britských Národních archivech.

Maternal care and mental health: a report prepared on behalf of the World Health Organization as a contribution to the United Nations programme for the welfare of homeless children, 2nd ed., WHO

Dvouletá Laura je v nemocnici 8 dní na menší operaci. Je příliš malá na to, aby pochopila matčinu nepřítomnost. Protože její matka tam není a zdravotní sestry se často střídají, musí čelit strachům, hrůzám a bolesti, aniž by měla nějakou známou osobu, ke které by se mohla přimknout. Je extrémně rozrušená rektálním anestetikem. Pak ztichne a „uklidní se“. Ale na konci pobytu se od matky stáhne, její důvěra je otřesena.

Kompletní rozbor filmu A Two Year old Goes to Hospital od Justyny Wierzchowské
z časopisu Widok. Theories and Practices of Visual Culture

Film otřásl západním zdravotnictvím a ihned ho začal měnit. Mnohé nemocnice začaly automaticky hospitalizovat s rodiči všechny děti předškolního věku, mnohé ale stále ne. Komunistické Československo si z filmu vzalo paradoxně onen závěr – pro vytržení dítěte z rodiny a jeho naboření důvěry v rodiče je výhodné všechny děti hospitalizovat bez rodičů, aby je režim mohl lépe zpracovat.

Československá medicína se tak navzdory/díky zprávě WHO a desítkám vědeckých důkazů o škodlivosti hospitalizace dětí bez rodičů rozhodla důsledně omezovat kontakt hospitalizovaných dětí s rodiči, a děti rychle sunout od přípravy „mávátek a holubic míru“ na oslavy 8. května přes Jiskřičky, Pionýra, SSM atd. směrem k ideologickému zpracování mládeže a její nadšení pro budování socialismu rodině navzdory. Faktem ovšem je, že komunistická cenzura patrně efektivně bránila přístupu běžných lékařů mimo KSČ k těmto informacím.

Mezitím Robertsonovi objížděli svět. V USA v roce 1952 nejprve zjištění z jejich filmu zamítli s tím, že americké děti to tolik netrápí, protože jsou vychovávány jinak. O rok později, když Robertson provedl výzkum v amerických nemocnicích, se tento názor změnil. Robertson osobně s filmem navštívil také Francii, Dánsko, Nizozemsko, Norsko a Jugoslávii. Všude, kde film promítal, se setkal s okamžitým přijetím mladými lékaři a odmítáním ze strany těch starších.

12. 6. 1956 britské ministerstvo zdravotnictví vytvořilo šestičlennou komisi. Jejím cílem bylo: „Provést speciální studii opatření přijatých v nemocnicích v zájmu blaha nemocných dětí – mimo lékařskou a ošetřovatelskou péči – a předložit návrhy, které by mohly být předány vedení nemocnic“. Měli ji na starosti 2 chirurgové, 2 praktičtí lékaři a 2 zdravotní sestry. Ve stejném roce časopis Lancet uvedl, že už jen 10 % nemocnic v UK omezovalo návštěvy na dětských odděleních na jednou týdně.

Během příprav této zprávy v roce 1958 vydal James Robertson další film s názvem Going to hospital with Mother, který identickým stylem vypráví příběh 17 měsíční Sally, která je na pět dní hospitalizována kvůli menšímu chirurgickému zákroku. Pro natáčení si vybral Amersham Hospital, která na základě jeho prvního filmu učinila rozhodnutí, že všechny děti do 5 let věku včetně mohou být hospitalizovány se svým rodičem.

Matka se Sally zůstává celou dobu, aby jí ušetřila stres z odloučení a pomáhala s péčí. Díky přítomnosti matky, která jí dodává pocit bezpečí, Sally zvládá vyšetření i bolest, aniž by upadla do deprese a uzavřela se do sebe, jak se to často stává malým pacientům bez doprovodu, a na konci pobytu je stejně živá a veselá jako na začátku. Během dnů, které tráví v nemocnici, si hraje se svojí matkou, směje se a povídá si s ní.

Film pak končí tím, že se ukázalo, že toto opatření je praktické a prospěšné nejen pro malou pacientku a její matku, ale také pro lékařský a ošetřovatelský personál, jehož zkušenosti se obohacují díky společnému jednání s dítětem a matkou.

Zmíněná komise, která se mezi lety 1956 až 1958 sešla celkem dvacetkrát a vyslechla stovky odborníků film, který byl zároveň návodem na to, jak to správně dělat, zohlednila. V roce 1959 následně zveřejnila svou zprávu pod názvem Welfare of Sick Children in Hospital, většina lidí ji však zná jako Platt Report po tehdejším prezidentovi Royal College of Surgeons Harrym Plattovi. Zpráva výboru dospěla k závěru, že nemocnice byly pro děti nešťastným místem a že během pobytu v nemocnici musely dodržovat přísný denní režim na oddělení a nesměly si hrát. Nejzávažnějším zjištěním navíc bylo, že rodičům nebylo za žádných okolností povoleno navštěvovat své děti mimo návštěvní hodiny.

V USA však výzkumy pokračovaly. Špičku pomyslného pelotonu po britské psychoanalytické společnosti převzala americká UCLA. Ta v roce 1968 jako první na světě zavedla funkci Child Life Specialist – zdravotnického pracovníka, který má na starosti well-being hospitalizovaného dítěte a celé jeho rodiny – před, během a event. po hospitalizaci. UCLA Mattel Children’s Hospital dnes slouží jako model pro všech zbylých 159 podobných programů v USA. Stejnou roli mají v západním zdravotnictví v celé řadě zemí, včetně Spojeného království nebo Kanady. Více o ní si řekneme níže. Cílem této role je mimo jiné zmírnění úzkosti z hospitalizace (u pacienta, rodičů i sourozenců) či prevence Medical PTSD.

Komunisté zneužili výzkumy k týrání a zabíjení dětí

Komunistická strana Československa spolu se Státní bezpečností systematicky zneužívala zjištění západní medicíny ohledně separace dětí od rodičů. Jako první zneužila výsledky práce Reného Spitze publikované v letech 1945 až 1947. Spitz zkoumal katastrofální dopady separace kojenců od matek v nemocnicích v Mexiku a věznicích v New York City.

StB jeho zjištění mezi lety 1948 až 1962 hojně využívala, když takto cíleně zabila desítky dětí politických vězeňkyň. Ty, které neumřely samy nebo nebyly utírány, pak ukradli a mnohdy i prodali – konkrétně 600 dětí. Matkám řekli, že děti zemřely. Tyto děti byly pohřbeny v masovém hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích, kde jejich temný osud odhalil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu až dlouho po tzv. revoluci. Odkazy na podrobné publikace a články o těchto komunistických zvěrstvech najdete v článku na 13hrichurodicovstvi.cz.

Když v roce 1951 publikovala WHO podrobnou 183 stránkovou zpráva od Johna Bowlbyho Maternal Care and Mental Health aktualizovaná následně v květnu 1952 (odkaz najdete opět v článku), získala KSČ cenné údaje o tom, jak co nejlépe vytrhnout dítě z bezpečí rodiny. Zatímco tak v celé západní medicíně začaly být během následujících patnácti let hospitalizovány úplně všechny děti s rodiči, což aktivně podpořila i OSN v aktualizované verzi Úmluvy o právech dítěte z roku 1959 ve své Zásadě 6, kde se mimo jiné říká, že: „Kdykoli je to možné, má vyrůstat v péči a pod odpovědností svých rodičů a v každém případě v atmosféře náklonnosti a morálního a materiálního zabezpečení; Dítě v útlém věku nesmí být, vyjma výjimečných okolností, odloučeno od své matky,“ tak komunistická diktatura v Československu cíleně jednala tak, aby děti od rodičů v nemocnicích separovala.

Tato zaběhnutá komunistická praxe přetrvala dlouhá léta i po tzv. revoluci a někde pokračuje dodnes. České nemocnice také dodnes nepočítají s tím, že rodiče budou spolu se svými dětmi hospitalizovány, a to ani přesto, že jim to nařizuje zákon o zdravotních službách z roku 2011(!)

Komunisty k smrti utýrané a ukradené děti v médiích

Rozsáhlý článek Ústavu pro studium totalitních režimů (PDF)
Obětmi komunistů byly i děti, Česká televize, 3. 6. 2013
Komunisté ukradli stovky dětí, Luděk Navara, iDNES, 11. 2. 2001
Bachaři na Pankráci kradli vězenkyním děti a prodávali je! Šokující vzpomínky bojovníka proti nacismu i komunismu Hugo Engelharta, Blesk, 28. 12. 2019

Příprava dítěte na hospitalizaci v nemocnici

Aby rodič byl schopen být pro své dítě oporou, musí přesně vědět, co a proč se v nemocnici dítěti bude dít a musí být aspoň před dítětem psychicky v klidu, bez úzkostí z daných úkonů. Proto potřebuje lékaře, který mu bude schopen vše srozumitelně vysvětlit, případně zahraniční brožury pro pacienty, které drtivou většinu lékařských úkonů vysvětlují srozumitelně a uklidňujícím způsobem.

Rodič, který nervózně s potem na čele říká dítěti, že to bude určitě dobré, spíš napáchá škody, protože si dítě bude myslet, že mu lže. Pro část rodičů s nedostatečnou regulací emocí (viz 117. díl) tohle bude velmi obtížný úkol. V zahraničí by jim s tím pomohl například Child Life Specialist, v Česku je vhodné osvojit si nějaké meditační a relaxační techniky nebo si vzít svoji úzkost na pár sezení u psychoterapeuta.

Pomáhejte dítěti během celého procesu zpracovávat emoce

• Veďte rozhovor se zvědavostí a buďte vzorem v projevování emocí. Příklad: „Někdy nevím, co dělat, a je mi smutno. Přemýšlím, jestli je něco, z čeho je smutno i tobě.“
• Zeptejte se dítěte: „Když jsi smutný/á, ustaraný/á, vystrašený/á nebo rozzlobený/á, co ti pomáhá cítit se lépe?“
• Zeptejte se dítěte: „Co můžeme společně dělat častěji?“

Kdy říct dítěti o hospitalizaci

• Jako orientační vodítko doporučujeme říct mladším dětem o návštěvě nemocnice den předem a začít je připravovat na hospitalizaci (tedy pobyt zahrnující alespoň jednu noc) až týden dopředu, přičemž je vhodné zachovat pokaždé stejné vysvětlení. Může také pomoci počítat počet dní (nebo přespání), pokud dítě chce vědět, kdy návštěva nemocnice nastane – například pomocí kalendáře nebo obrázkového odpočítávání.

Co říkat

• To umí každý rodič odhadnout sám nejlépe. Je podstatné, aby dítě porozumělo správně, co se zhruba bude dít. Nikdy, opravdu nikdy dětem nelžete (viz 92. díl). Najít správnou míru informací a podrobností může být náročné. Malé děti nemusí být schopné vstřebat nové informace o neznámých místech a zkušenostech. Přesto se nedoporučuje návštěvu nemocnice před dítětem tajit nebo mu říkat, že se to nestane.
• Hlavní obavou malých dětí bude odloučení od rodičů a hlavních pečujících osob. Je důležité je ujistit, že během návštěvy nemocnice budete s nimi.
• Ujistěte dítě o tom, co může v nemocnici očekávat. V zahraničí jsou běžné virtuální prohlídky a detailní informace či případně brožury pro pacienty. Pokud znáte anglický nebo španělský název očekávaného výkonu, můžete takovou brožuru najít na webu zahraniční nemocnice či zdravotní pojišťovny. Na spoustu výkonů existují i detailní knížky pro děti (viz 131. díl).

Příprava na pobyt v nemocnici

• Použijte hračky ke „hře na nemocnici“, čtěte si knížky o nemocnici a o různých typech zaměstnanců, které tam dítě potká. Takové knížky jsou i pro miminka, obvykle z anglicky mluvících zdrojů. Viz opět (viz 131. díl). Hra na nemocnici může vašemu dítěti pomoci pochopit, co se během návštěvy nemocnice může dít. Může se cítit lépe připravené nebo lépe vyjadřovat své pocity, pokud se během hry stejné věci dějí i jeho oblíbenému medvídkovi nebo panence. Můžete si hrát také vy – předstírat vyšetření oblíbených hraček, lepit náplasti, měřit teplotu nebo poslouchat srdce. Lze také koupit sady na hru na nemocnici, které často obsahují hračkové stetoskopy a injekční stříkačky. Mnoho zákroků například vyžaduje, aby dítě krátkou dobu zůstalo úplně v klidu (katetrizační zákroky, EEG, EKG, sonografie, RTG, CT, MRI atd. – můžete si zahrát hru na „spící lvy“ nebo „sochy“ a postupně prodlužovat dobu, po kterou dítě dokáže odolat pohybu. Připomenutí nacvičené hry může dítěti během zákroku pomoci.

Jak mluvit s dítětem o a při pobytu v nemocnici

Jak mluvit s dítětem o pobytu v nemocnici

Klíčem k přípravě dítěte na nemocnici je přizpůsobit vysvětlení i aktivity věku dítěte a úrovni jeho porozumění. Své dítě znáte nejlépe, takže dokážete odhadnout, čemu bude rozumět a kdy. Níže najdete tipy od play specialists z NHS, kteří mají na tuto oblast na starosti přípravu dětí na hospitalizaci a jednotlivé úkony v rámci ní:

• Mluvte s dítětem o tom, že půjde do nemocnice, jednoduchým a srozumitelným jazykem. Možná budete muset informace několikrát zopakovat, než dítě pochopí, co se pravděpodobně bude dít.
• Buďte k dítěti také upřímní. Pokud nevíte, co se bude dít nebo zda bude něco bolet, přiznejte to a zkuste to zjistit od personálu oddělení.
• Pomoci může i předchozí návštěva oddělení. Díky ní se dítě seznámí s prostředím oddělení a pozná některé pracovníky, kteří se budou podílet na jeho péči, například sestry a herního specialistu. Pokud chcete návštěvu oddělení domluvit, zavolejte na číslo uvedené v přijímacím dopise a požádejte o spojení s herním specialistou – v Česku neexistuje
• Některým rodinám pomáhá, když si dítě samo pomáhá balit tašku do nemocnice. To může také vyvolat otázky, které ho dříve nenapadly. Pomoci může i to, když si vezme oblíbenou hračku nebo oblíbené video.
• Během pobytu v nemocnici se snažte co nejvíce zachovat běžný režim. Víme, že to může být někdy těžké, ale dodržování obvyklé doby usínání a podobných návyků může do pobytu v nemocnici vnést alespoň trochu normálnosti.
• Snažte se předem zjistit tolik informací, kolik potřebujete, abyste byli připraveni odpovědět na případné otázky.
• Fyzický kontakt je pro vystrašené dítě vždy útěchou. Pokud jste s dítětem během zákroku, držte ho za ruku nebo ho před zákrokem a po něm obejměte.
• Povzbuzujte dítě, aby se také ptalo, stejně jako se ptáte vy sami. U starších dětí může pomoci sepsat si před návštěvou nebo přijetím do nemocnice seznam otázek, aby se tak zmírnily obavy a strach.
• Nejdůležitější je dát dítěti najevo, že je v pořádku cítit strach. Je to naprosto normální pocit a není se čeho bát. Je v pořádku, když vám řekne, že má obavy nebo že ho něco bolí.
• Plakat nebo křičet je dovoleno; „být statečný“ není vždy užitečné.
• Povzbuzujte dítě, aby mluvilo o tom, jak se cítí. Některé děti se při obavách nebo úzkosti uzavřou do sebe, takže může pomoci použít hračku jako „zástupce“ a ptát se třeba, jak se méďa, kterého si dítě bude brát s sebou, cítí ohledně cesty do nemocnice, místo abyste se ptali přímo dítěte.

Co dělat během hospitalizace s dítětem bez ohledu na jeho věk

Každý zvládá stres spojený s nemocí a nemocnicí jinak. Vaše dítě se může soustředit nebo obávat něčeho úplně jiného než vy nebo si může najít vlastní, jedinečné způsoby, jak situaci zvládat.

Mluvení o vlastních zkušenostech může být zejména pro dospívající velkou úlevou. Mohou také dávat přednost tomu, aby si promluvili s někým mimo rodinu. Pokud je to pro ně užitečné, neurážejte se – je naprosto normální, že si dospívající některé věci nechávají před rodiči v soukromí.

Existují obecná doporučení o tom, jak s dětmi o celé hospitalizaci komunikovat. Konkrétní doporučení pro jednotlivé věkové kategorie najdete níže. Obecná doporučení od UCLA jsou následující:

• Po celou dobu mějte u dítěte bezpečnou a důvěryhodnou dospělou osobu (což nemusí být nutně rodič).
• Sledujte reakce dítěte a jeho řeč těla. Je normální, že děti zpočátku váhají, ale pokud pláčou, stahují se do sebe nebo odvracejí pohled, mohou být přetížené a potřebují na chvíli odejít.
• Některé děti budou mít otázky ohledně zdravotnického vybavení a přístrojů. Požádejte sestru u lůžka nebo specialistu na podporu dítěte o jednoduché a srozumitelné vysvětlení.
• Dejte dítěti možnost obejmout svého blízkého nebo ho držet za ruku, přičemž je v pořádku, pokud nebude chtít. V případě potřeby požádejte sestru u lůžka o pomoc s určením nejvhodnějšího místa, kde se lze dítěte dotknout.
• Dejte dítěti během návštěvy nějaký úkol, například aby svému blízkému četlo nebo pro něj něco nakreslilo.

Co dělat po odchodu z nemocnice

• Naplánujte po návštěvě nemocnice nějakou aktivitu, například procházku nebo hraní na hřišti, aby dítě mohlo své emoce zpracovat pohybem (pokud to jeho zdravotní stav dovolí).
• Věnujte nějaký čas rozhovoru s dítětem o tom, jak návštěva proběhla. To mu může dát prostor položit další otázky nebo se podělit o své pocity.

Jak přistupovat k mladším dětem

Pro malé děti je hospitalizace velmi náročná, protože jejich adaptační a samoregulační mechanismy nejsou doposud plně rozvinuté i proto, že schopnost porozumět dění okolo hospitalizace i jejich zdraví pro ně může být výrazně obtížnější.

Kojenci a děti předškolního věku

Protože kojenci a děti předškolního věku mohou mít potíže s chápáním času, je lepší jim vysvětlit návštěvu nemocnice jen krátce předem. Může být užitečné využít hru, která jim pomůže porozumět tomu, co je čeká. Mezi vhodné aktivity může patřit hra na „doktory a sestřičky“ nebo použití oblíbené hračky jako pacienta.

Může také pomoci požádat dítě, aby nakreslilo obrázky toho, co očekává. Díky tomu lépe pochopíte jeho obavy a můžete na ně reagovat. Děti mají často o pobytu v nemocnici mylné představy, takže vám to může pomoci tyto obavy řešit ještě před příchodem do nemocnice.

Můžete využít i knihy, které vysvětlují, co znamená jít do nemocnice.

Některé knihy doporučované rodiči jsou:

Miffy in hospital – Dick Bruna (Egmont Books)

Going to the hospital – A. Civardi (řada Usborne First Experience)

V zahraničí vám tyto knížky obvykle zapůjčí před hospitalizací nemocniční knihovna, abyste je nemuseli kupovat.

Děti mladšího školního věku

Některé děti si mohou myslet, že pobyt v nemocnici nebo bolestivé zákroky jsou trestem za to, že se chovaly špatně. Bojí se bolesti a poškození svého těla. Důležité je podávat upřímná vysvětlení o vyšetřeních, operacích nebo zákrocích, a to jazykem přiměřeným věku dítěte. Mladší děti se nejlépe učí prostřednictvím hry, obrázků a modelů spíše než jen mluveným slovem.

Starší děti se také obávají ztráty kontroly. Potřebují jasné informace, které jim pomohou pochopit, co se děje.

Musíte k nim být otevření – neříkejte, že něco nebude bolet, pokud to pravděpodobně bolet bude.

Pomůže i znalost toho, kde se jednotlivé části těla nacházejí a jakou mají funkci (např. knihy o anatomii pro děti od Dorling Kindersley).

Vysvětlete dítěti, jaká bude jeho role během zákroku, například že se má schoulit do klubíčka při lumbální punkci nebo zůstat úplně v klidu při rentgenu.

Jak přistupovat k teenagerům

Hospitalizace a teenageři

Teenageři mohou mít potíže vyjádřit své obavy nebo pocity spojené s návštěvou nemocnice či přijetím k hospitalizaci. Může to být proto, že už dříve měli s nemocnicí obtížnou nebo stresující zkušenost. Nebo naopak proto, že s nemocnicí mají jen malé nebo žádné zkušenosti a nevědí, co očekávat.

Mohou mít také jen velmi omezenou zkušenost s tím, jak mluvit s jinými lidmi o svém těle, o tom, jaké to je být nemocný, nebo o složitých myšlenkách a pocitech souvisejících s nemocniční péčí a léčbou. I proto je nanejvýš vhodné je včas zapojovat do péče o své zdraví, aby tyto základní dovednosti získali ještě předtím, než je budou během hospitalizace potřebovat (viz 131. díl). Teenageři každopádně budou potřebovat vaši pomoc – i pomoc nemocničního personálu – aby zvládli své myšlenky, pocity i rozhovory o těchto věcech.

Nejdůležitější, co mohou rodiče a pečující osoby při přípravě na nemocniční návštěvu nebo přijetí udělat, je udržovat s dospívajícím otevřenou komunikaci. Informujte ho o datech a časech vyšetření i o všech plánech týkajících se pobytu v nemocnici nebo léčby.

Ujistěte ho, že žádná otázka ani obava není hloupá nebo nedůležitá – jeho priority mohou být úplně jiné než vaše. Povzbuzujte ho, aby s vámi mluvil o svých obavách. Možná pro něj bude snazší napsat si otázky nebo myšlenky. Někdy může být dokonce jednodušší vést některé rozhovory přes textové zprávy nebo e-mail, i když to může zpočátku působit zvláštně.

Především dospívající potřebují ujištění a vědět, že své nemoci nebo nemocniční léčbě nečelí sami. Pokud odpověď neznáte, řekněte jim, že se ji pokusíte zjistit, a dejte jim pak vědět. Může se jim ulevit, když uvidí, že i vy máte obavy nebo si nejste v některých věcech jistí.

V západní medicíně se snaží nemocnice přistupovat k teenagerům odlišně a připravovat jim i speciální program během hospitalizace jako je např. teenage lounge, kde se mohou potkávat se svými vrstevníky bez mladších dětí a rodičů.

Jak pečovat o sourozence hospitalizovaných dětí

Situaci sourozenců hospitalizovaných dětí systematicky pokrývá článek týmu sester z nemocnice v Ontariu ze srpna 2024 publikovaný v časopise Frontiers in Pediatrics.

Zdraví sourozenci kriticky nemocných pacientů jsou vystaveni množství stresorů. Tyto stresory mohou být podobné těm, které zažívají rodiče a dospělí členové rodiny. Například se obávají o nemocné dítě a prožívají strach z neznámého. Děti také zažívají výzvy, které jsou pro sourozence specifické, například narušení jejich každodenních aktivit a úzkost spojená s odloučením od členů rodiny a pečujících osob. Sourozenci mohou být vytlačeni ze známého prostředí, domova, školy nebo komunity, protože jejich rodiny přeskupují péči o děti a domácí povinnosti.

Je běžné, že sourozenci pociťují zmatek, žárlivost, zášť a vinu nebo se obviňují za utrpení, kterého jsou svědky. Sourozenci mohou také zažívat izolaci a cítit se zapomenuti rodinou, mít omezený přístup ke svým obvyklým mechanismům zvládání a nemusí být schopni pojmout svou interpretaci událostí. Sourozenci si mohou vytvářet fiktivní příčiny nebo důvody nemoci a promítat nerealistické nebo nepřesné chápání situace pacienta a následného narušení rodiny. Dospělí, kteří sourozence podporují, mohou také čelit pragmatickým, emocionálním a interpersonálním problémům. Rodiče a pečovatelé v rodině mohou zažívat konflikty týkající se jejich role a povinností vůči pacientovi. Rodiny uvádějí, že se během hospitalizace potýkají s odloučením a zažívají napětí mezi potřebami pacienta a potřebami ostatních dětí v rodině.

Pozornost rodičů se však často soustředí právě na nemocné dítě. Situace, kdy je sourozenec hospitalizován dlouhodobě pak nahrává vzniku zhoubného životního scénáře Nebuď dítě! (viz 74. díl), kdy je ať už explicitně či nepřímo požadováno po sourozenci, aby situaci zvládl jako „velký“, nebo i k prohození rolí, kdy rodič, který zůstává mimo nemocnici se pod tíhou okolností začíná hroutit a požaduje péči od svého dítěte (viz 122. díl).

Zejména hospitalizace v kritickém stavu má řadu dopadů na sourozence a mladé členy rodiny pacienta. Poskytování konzistentní, transparentní a podpůrné péče zaměřené na dítě, sourozence a celou rodinu může zlepšit zkušenosti a výsledky pro dítě i rodinu.

V zahraničí jsou proto běžné programy péče o sourozence, které se připravují vždy na míru každému sourozenci, pouze respektují nějaké základní principy, které jsou vždy stejné. Pro rodiče je velmi obtížné tohle všechny pokrýt, právě proto ty programy existují. Je to ale stále velmi nová oblast, která se v zahraničí rychle vyvíjí.

V zemích, kde taková podpora nefunguje, jako je ČR, mohou rodiče postupovat zatím podobně jako při komunikaci s nemocným dítětem. Klíčové je ošetřit mylné představy sourozence o jeho případné podílu na nemoci/zdravotním stavu sourozence, pocity viny, obavy a další emoce. U chronických a vážných onemocnění není od věci zkusit případně navštívit dětského či rodinného terapeuta, což není ale snadný úkol ho v Česku sehnat.

Západní péče o hospitalizované děti a jejich rodiny

Child Life Programs neboli Programy zaměřené na péči o dítě jsou důležitou součástí dětské nemocniční péče; řeší psychosociální problémy, které doprovázejí hospitalizaci a další zkušenosti dětí se zdravotnictvím. První takový program spustila UCLA Mattel Children’s Hospital v roce 1968, tj. před 58 lety. Child Life Specialists se zaměřují na optimální vývoj a pohodu kojenců, dětí, dospívajících a mladých dospělých a zároveň podporují jejich mechanismy zvládání a minimalizují nepříznivé dopady hospitalizace, návštěv zdravotní péče a/nebo jiných potenciálně stresujících zážitků.

Ve spolupráci s celým zdravotnickým týmem a rodinou poskytují intervence, které zahrnují terapeutickou hru, expresivní metody a psychologickou přípravu, aby normalizovali pobyt v nemocnici a usnadnili dítěti zvládnutí hospitalizaci časech a za okolností, které by jinak mohly být pro dítě zahlcující.

Hra a vývojově vhodná komunikace se používají k:

• podpoře optimálního vývoje dítěte,
• vzdělávání dětí a rodin o zdravotních stavech,
• přípravě dětí a spolupráci s rodinami na lékařské události nebo zákroky,
• plánování a nácviku užitečných strategií zvládání a nefarmakologické léčby bolesti s pacienty a rodinami (obvykle meditační techniky pracující s dechem a imaginací),
• pomoci dětem zpracovat pocity z minulých nebo nadcházejících zážitků a
• spolupráci s rodinami na navazování terapeutických vztahů mezi pacienty, sourozenci a pečovateli.

Specialisté na péči o dítě spolupracují s celým interdisciplinárním týmem na podpoře zvládání a zlepšení celkové zkušenosti se zdravotní péčí pro pacienty a rodiny.

Podle průzkumu Association of Child Life Professionals má za osmihodinovou pracovní dobu jeden child life specialista 6 až 10 různých rodin. Nejdelší jsou setkání s pacienty na radiologii, nejkratší na pohotovosti a přípravě na chirurgické zákroky. Rodina se s Child life specialistou setkává každý den hospitalizace.

Child Life Specialist si projde 600 hodinovým výcvikem, než smí tuto pozici vykonávat. V roce 2016 bylo v USA 160 různých child life programů.

Detailní informace o Child Life Services v USA najdete v přehledovém článku od American Academy of Pediatrics.

Péče o hospitalizované teenagery v nemocnicích v Británii

Hospitalizace teenagerů v UK

Jak konkrétně vypadá hospitalizace teenagerů v Great Ormond Street Hospital for Children (GOSH) v Londýně?

Zapojení dospívajícího

V GOSH se zapojovat dospívající do jejich zdravotní péče i do rozhodování o léčbě nebo péči, která se jich týká. Někdy to může být náročné, ale je důležité, aby mladí lidé měli pocit, že mají alespoň určitou kontrolu nad velmi důležitou částí svého života.

Dospívající mají v GOSH možnost podepsat vlastní informovaný souhlas k operacím nebo zákrokům, aby dali své svolení, i když pokud je jim méně než 18 let, může být potřeba, abyste jej podepsali také vy.

Jak dospívající roste, je důležité nabídnout mu možnost mluvit s lékařem nebo sestrou o samotě. To mu může pomoci cítit větší kontrolu nad zkušenostmi s nemocnicí. Může mu to také pomoci připravit se na přechod z dětské péče do péče pro dospívající nebo dospělé.

Mluvte s ním o nadcházejících kontrolách, o tom, jak se daří jeho zdraví a léčbě, a o jakýchkoli tématech, která byste oba chtěli probrat s lékařem nebo sestrou. Povzbuzujte ho, aby kladl vlastní otázky – často pomůže, když si je sepíše.

Někteří dospívající mají potíže zvládat svou nemoc a léčbu. Důvodů může být mnoho. Mohou se cítit zahlceni novou diagnózou nebo dopady nemoci na svůj život. Mohou cítit vztek a frustraci z nároků spojených s péčí o chronické onemocnění. Mohou mít mnoho otázek, jak tyto věci ovlivní rozhodnutí, o kterých už začínají přemýšlet, například ohledně studia nebo samostatného života.

Dospívající se mohou bát, že se budou jakkoli cítit nebo vypadat jinak než jejich vrstevníci. Nemoc a léčba mohou riziko takového pocitu odlišnosti ještě zvýšit. Mohou mít také potíže s dlouhodobým léčebným plánem, s pamatováním si, co mají kdy dělat, nebo se zvládáním vedlejších účinků léků. To vše může být obtížné zvládat a těžké o tom mluvit. Rodiče navíc nemusí vědět, jak své děti co nejlépe podpořit. To, co dospívající potřebují nejvíce, je otevřená komunikace, ujištění a podpora.

Praktické záležitosti při pobytu v nemocnici

Všechna lůžková oddělení v GOSH jsou smíšená z hlediska věku i pohlaví. Váš dospívající se může obávat, že bude v nemocnici obklopen miminky a malými dětmi. Většina našich pokojů je jednolůžkových, s místem pro jednoho rodiče. Pokud by musel sdílet pokoj s dalšími pacienty, zeptáme se na jeho preference ohledně sdílení s lidmi podobného věku nebo stejného pohlaví a pokud to bude možné, budeme se snažit tomu vyhovět.

Soukromí je pro dospívající s přibývajícím věkem stále důležitější. Většina našich jednolůžkových pokojů má žaluzie pro zajištění soukromí, ty by ale měly být zatažené pouze při převlékání nebo během zákroku. Ošetřující tým musí mít po zbytek času možnost do pokoje vidět. S pomocí našeho herního týmu si dospívající mohou na dveře vyrobit cedulku, která personál požádá, aby zaklepal a počkal na odpověď, než vstoupí, nebo která personálu sdělí, co je pro ně během pobytu důležité. Nastavení rozumných hranic jim pomůže cítit se více zapojeni do své péče.

Pokud vaše dcera menstruuje, může mít obavy, zda bude mít v nemocnici dostatek vložek nebo tamponů. Může si přivézt vlastní zásobu – a v okolí jsou obchody, kde lze v případě potřeby koupit další. Ujistěte ji také, že většina oddělení má malou zásobu pro nouzové situace.

Využívání technologií

Někteří dospívající mohou mít obavy z toho, o co všechno během pobytu v nemocnici přijdou. Zůstat v kontaktu s přáteli, rodinou a okolním světem je velmi důležité. Technologie dnes umožňují zůstat ve spojení mnohem snadněji než kdykoli dříve. Videohovory mohou být skvělým způsobem, jak udržet spojení mezi nemocným dítětem, jeho kamarády a členy rodiny doma – dokonce mohou zůstat v kontaktu i se svým domácím mazlíčkem, pokud nějakého mají. V GOSH můžete využívat naši bezplatnou Wi-Fi, abyste šetřili mobilní data na telefonu nebo notebooku.

Můžete se také zaregistrovat do služby MyGOSH. Tato aplikace umožňuje pacientům přístup k některým částem jejich zdravotnické dokumentace, například k údajům o vyšetřeních a přijetích nebo k výsledkům testů. Dospívající i jejich rodiče mohou k MyGOSH přistupovat z mobilních zařízení. Když vašemu dítěti bude 16 let, zeptáme se ho, zda chce umožnit přístup ke svému účtu MyGOSH i někomu dalšímu, včetně rodičů.

Při přípravě na pobyt v nemocnici mohou dospívající také využít webové stránky GOSH, kde najdou „virtuální prohlídku“ a informace o jednotlivých odděleních.

GOSH rovněž vytvořila pro teenagery speciální web, kde je učí převzít zodpovědnost za své zdraví.

Školy v českých nemocnicích

Škola plní pro děti řadu důležitých funkcí (viz 121. díl), a to nejen v oblasti vzdělávání. Vytržení dítěte ze školy je jeho vytržením z druhé rodiny, v některých zemích, kde se školství dělá správně, doslova. Spolužáci mohou hospitalizovaným dětem výrazně pomoci, zejména v prevenci traumatických prožitků, sociální podporou hospitalizovaných kamarádů. Dítě však zamešká látku a zároveň se může s délkou pobytu v nemocnici měnit jeho pozice v kolektivu ve třídě.

V Č(SS)R od 1. ledna 1950, první byla v Motole, při I. dětské klinice v Praze 2. Jejímu zřízení předcházela dlouhá jednání profesora Švejcara se školními úřady. Byla prvním zařízením tohoto druhu u nás a velmi brzy podle jejího vzoru vznikaly další školy po celé republice. Ve stejné době, kdy se v západní medicíně přestavovaly nemocnice, aby tam mohly být hospitalizovány děti s rodiči. (podrobněji např. zde)

Od té doby prošla první škola v nemocnici v Československu dlouhým vývojem – od stěhování do nové budovy v Motole v roce 1970 až k hledání nejvhodnějších proporcí mezi vzdělávací a výchovnou psychoterapeutickou činností. Ukázalo se, že vyučování nemocných dětí má pozitivní vliv i na jejich zdravotní stav. Pan profesor tehdy prohlásil: “Vyučování nemocných dětí je nejlepší cesta k terapii.”  To vše v době, kdy celý svět vědecké medicíny věděl, že pobyt rodičů s dítětem je mnohem lepší „cesta k terapii“ nemocných dětí.

Vyučování, u předškolních dětí nějaká hra typu hraní si s modelínou apod., zabírá v nemocnicích jen malinkatý čas a určitě přispívá k odvedení pozornosti dětí od jejich nemoci a útrap hospitalizace a je i jakýmsi pokusem o návrat k jejich původnímu režimu mimo nemocnici, kdy jsou děti ve škole a školce. Přítomnost rodiče ani západní profesionální programy typu Child Life Specialist (USA)/Play Specialists (UK)/Child Support Specialists (Kanada) to nenahrazuje. Mohlo by je to však elegantně doplnit.

Hospitalizace dítěte a české právo

Hospitalizace dětí a právo

V České republice dodnes panuje zcela absurdní situace, kdy přes veškeré vědecké důkazy, mezinárodní závazky ČR, ba dokonce i vlastní zákony ČR nejsou dodržována elementární práva hospitalizovaných dětí a jejich rodičů. Proto je vhodné si je tedy připomenout.

Začněme chronologicky, ještě v dobách ČSFR. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. (respektive federální zákon 23/1991 Sb.) známý též jako Listina základních práv a svobod v článku 32, odst. 4 říká, že: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Dále pak připomeňme Chartu práv hospitalizovaných dětí přijatou ve formě Stanoviska Centrální etické komise MZČR. Od roku 1986 EU schválila Chartu práv hospitalizovaných dětí. Následně v květnu 1988 na 1. evropské konferenci o hospitalizovaných dětech vznikla European Association for Children Hospital and Healthcare, kde každý z tehdy 12 členských států měl své delegáty, kteří tuto chartu přijali za svou, že ji implementují v jednotlivých členských zemích EU. Ministerstvo zdravotnictví ČR transponovalo tuto chartu z roku 1986 do Českého prostředí ve formě Stanoviska Centrální etické komise MZČR.

Tato stará (pro ČR aktuální) verze charty říkala, mimo jiné že:

1. Děti v nemocnici mají právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, by se mělo rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
2. Děti a/nebo jejich rodiče mají právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Mají mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
3. S dětmi se má zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
4. Dětem se má dostávat péče náležitě školeným personálem, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
5. Děti mají mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
6. Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům a aby zároveň vyhovovalo bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.

Plné znění najdete na stránkách MPSV ČR zde.

Od roku 2002 již dávno existuje mnohem detailnější verze. ČR se nicméně drží původní verze z roku 1986, kterou najdete i na stránkách mnohých nemocnic. Aktuální verzi, kterou se řídí západní zdravotnictví, najdete na https://each-for-sick-children.org.

Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách v §28 v sekci o právech pacienta v odst. 3 říká, že:

(3) Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo

a) na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb,

e) na

1. nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou,¨

….

3. přítomnost podpůrce, osoby blízké nebo osoby určené pacientem,

a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb,“ tím pádem mohou být v nemocnici po celou dobu hospitalizace oba rodiče, je-li jeden z rodičů podpůrcem toho druhého.

Zákon č. 89/2012 Sb. známý též jako Nový občanský zákoník, který v §858 říká, že:

(1) Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v

a) péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření,

b) ochraně dítěte,

c) udržování styku s dítětem, zahrnujícího osobní styk, nepřímý styk uskutečňovaný prostředky komunikace na dálku, vzájemné poskytování všech podstatných informací o dítěti mezi rodiči a poskytování všech podstatných informací o rodičích dítěti,¨

…

f) zastupování dítěte a

…

(3) Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“

Do rodičovských práv a odpovědností smí tedy jen za přesně daných okolností zasahovat pouze soud. Zároveň je vhodné si připomenout § 328 zákona č. 40/2009 Sb. známého též jako trestní zákoník, který říká, že:

„Kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Pořad České televize Rodiče bez práv z roku 2022 o tom, jak nemocnice protiprávně zasahují do práv rodičů a dětí – po vzoru komunistických regulí – i dnes.

Doporučené publikace pro děti a rodiče

Extrémně dlouhý seznam doporučených knih pro děti od University of Florida

Knihy pro děti od anestezioložky z John Hopkins University Hospital Fei Zheng-Ward, často na úzce specifické diagnózy

Kniha Your Child in the Hospital od Nancy Keene

Doporučené postupy pro rodiče od UCLA Health

Doporučené postupy pro rodiče od NHS Great Ormond Street Hospital for Children

Materiály pro podporu teenagerů v péči o své zdraví – NHS GOSH

Stránky European Association for Children Hospital and Healthcare

Kde hledat pomoc

Iniciativa Být spolu je normální (ČR)

Zuzana Zikmund (Chica Coaching)

Martin Zikmund

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

WIERZCHOWSKA, Justyna. “Nurse! I Want My Mummy!.” Empathy as Methodology in the Documentary Film „A Two-Year-Old Goes to Hospital“ (1952). Online. Widok. Teorie i Praktyki Kultury Wizualnej. 2020, č. 26. ISSN 2300-200X. Dostupné z: https://doi.org/10.36854/widok/2020.26.2187. [cit. 2026-04-07].

WEINERT, Craig a WILLIAM H. MELLER. Medical post-traumatic stress disorder: catching up with the cutting edge in stress research. Online. Critical Care. 2007, vol. 11, no. 1, s. 118-118. ISSN 1364-8535. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/cc5697. [cit. 2026-04-07].

MICHELLE SHI MIN KO; POH, Pei‐Fen; KATRINA YI CHING HENG; SULTANA, Rehena; MURPHY, Beverly et al. Assessment of Long-term Psychological Outcomes After Pediatric Intensive Care Unit Admission. Online. JAMA Pediatrics. 2022, vol. 176, no. 3, s. e215767-e215767. ISSN 2168-6203. Dostupné z: https://doi.org/10.1001/jamapediatrics.2021.5767. [cit. 2026-04-07].

DAVIES, Ruth. Marking the 50th anniversary of the Platt Report: from exclusion, to toleration and parental participation in the care of the hospitalized child. Online. Journal of Child Health Care. 2010, vol. 14, no. 1, s. 6-23. ISSN 1367-4935. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/1367493509347058. [cit. 2026-04-07].

DRYDEN‐PALMER, Karen; SHINEWALD, Alexis a O’LEARY, Kimberly. Supporting siblings during the critical illness hospitalization of a child: learning from experience. Online. Frontiers in Pediatrics. 2024, vol. 12, s. 1337491-1337491. ISSN 2296-2360. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fped.2024.1337491. [cit. 2026-04-07].

ROMITO, Barbara; JENNIFER A. JEWELL; JACKSON, Meredith; ERNST, Kimberly; HILL, Vanessa et al. Child Life Services. Online. PEDIATRICS. 2020, vol. 147, no. 1. ISSN 0031-4005. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/peds.2020-040261. [cit. 2026-04-07].

DOUPNIK, Stephanie K.; HILL, Douglas; PALAKSHAPPA, Deepak; WORSLEY, Diana; BAE, Hanah et al. Parent Coping Support Interventions During Acute Pediatric Hospitalizations: A Meta-Analysis. Online. Pediatrics. 2017, vol. 140, no. 3. ISSN 0031-4005. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/peds.2016-4171. [cit. 2026-04-07].

Co je to autismus

Poruchy autistického spektra (PAS) jsou typem neurodivergence (viz 130. díl), která ovlivňuje v podstatě úplně každý aspekt člověka, včetně fyzického, sociálního, jazykového a sexuálního vývoje. Má přímé dopady, bohužel obvykle negativní, na duševní zdraví takového člověka, jeho výživu, spánek, odplenkování, zkrátka vše.

PAS ovlivňuje to, jak lidé vnímají ostatní a jak se s nimi socializují. To způsobuje problémy v komunikaci a společenském vycházení s ostatními. Tento stav zahrnuje také omezené a opakované vzorce chování. Termín „spektrum“ v poruše autistického spektra označuje širokou škálu symptomů a jejich závažnost.

PAS se celosvětově týká přibližně 2 % dětí (informace z roku 2023), přičemž poměr mužů a žen je 4:1 a odhadovaná dědičnost se pohybuje mezi 70 a 90 %. Patří sem stavy, které byly dříve považovány za samostatné – autismus, Aspergerův syndrom, dětskou dezintegrační poruchu a formu rozšířené vývojové poruchy, která není blíže specifikována.

PAS se projevuje již v raném dětství a postupem času může způsobit potíže s fungováním ve společnosti. Například lidé s PAS mohou mít problémy se společenským životem, ve škole nebo v práci. Děti často vykazují příznaky autismu již v prvním roce života, ale malý počet dětí s touto poruchou se v prvním roce zdá vyvíjet očekávaným způsobem. Poté, mezi 18. a 24. měsícem věku, však dojde ke ztrátě některých dovedností a rozvinou se příznaky PAS.

Na PAS neexistuje lék, ale včasná léčba, již v předškolním věku, může mít zásadní pozitivní vliv na životy mnoha dětí s touto neurodivergencí. Mnoho vnějších projevů autismu zažíváme běžně i u neurotypických dětí nebo dětí s jinou neurodivergencí – třeba dyslexií, dyspraxií, OCD, Williamsovým syndromem, poruchou smyslové percepce či ADHD. Zároveň, zejména u ADHD, platí, že mnoho z těchto neurodivergencí se běžně vyskytuje spolu s autismem.

Čím dřív proběhne správná diagnostika, tím dřív mohou rodiče lépe porozumět svému dítěti a předejít některým nechtěným negativním dopadům na jeho (ale i svoji) psychiku. Pro děti od 3 let existuje široká škála spolehlivých diagnostických nástrojů.

Příčiny autismu

Současná věda zná velmi mnoho faktorů, které stojí za autismem. Vše je ale stále předmětem výzkumu. Klíčovou roli hrají geny, ale také environmentální faktory, jak kvůli epigenetice – tj. zásahu do toho, které geny se projeví a které ne, tak kvůli tomu, že neurotoxické látky ovlivňují vývoj mozku. Vnějším podstatným faktorem se ukazuje znečištění ovzduší, které pravděpodobně způsobuje zánětlivé reakce v mozku a oxidativní stres, který může zejména u jedinců s genetickou predispozicí vyústit v rozvoj PAS.

Problém je, že v prenatálním období je centrální nervový systém plodu extrémně zranitelný. Do narození není ještě plně funkční bariéra mezi krví a centrální nervovou soustavou a až kolem 24. tt se začíná vyvíjet myelinová ochrana neuronů, která začíná od ochrany neuronů vizuálního systému a teprve potom pokračuje k dalším senzorickým systémům a ostatním neuronům. Rozvoj této ochrany pokračuje i mnoho let po narození. Dětský mozek tedy není proti toxinům, a to i třeba alkoholu, ani zdaleka chráněn tak jako dospělý. Proto by těhotné a kojící ženy za žádnou cenu neměly konzumovat alkohol. Zároveň v mozku se postupně rozvijí a mění citlivost vůči různým neurotransmiterům, což mění jeho fungování.

Na zvýšené riziko vzniku autismu má vliv i matčino BMI, přesněji obezita, a strava během těhotenství. Jak jsme říkali ve 119. díle, tak obezita je komplexní onemocnění ovlivňující chronický zánět i fungování HPA osy. Fungování metabolismu a imunitního systému matky přitom zásadním způsobem ovlivňuje neurovývojové problémy dítěte.

Dalším faktorem, který s vysokou pravděpodobností přispívá k autismu je kontaminace plodu PFAS – z výživy, vody, životního prostředí, kosmetiky, nádobí, potravinových obalů apod. Právě proto jsme v 60. díle podcastu poukazovaly na aktuální doporučení pro těhotné ženy od Mezinárodní federace gynekologů a porodníků z roku 2017.

Autismus a genetika

Docentka psychiatrie a behaviorálních věd Ann Genovese z University of Kansas Medical Center vydala spolu s profesorem psychiatrie a behaviorálních věd Merlinem Butlerem v březnu 2023 článek v časopise Genes, ve kterém píše:

Porucha autistického spektra (ASD) zahrnuje skupinu heterogenních genetických neurobehaviorálních poruch spojených s vývojovými poruchami sociálních komunikačních dovedností a stereotypním, rigidním nebo repetitivním chováním.

Etiologie ASD zahrnuje komplexní interakci mezi dědičností a environmentálními faktory ovlivněnými epigenetikou. S ASD je spojeno více než 800 genů a desítky genetických syndromů. Nové interakce genů a proteinů s analýzami signálních drah a molekulárních funkcí identifikovaly alespoň tři funkční dráhy, včetně modelování chromatinu, Wnt (Wingless/Int-1 signalizační kaskáda podstatná v embryonálním vývoji), Notch (klíčová kaskáda transmembránových drah pro mezibuněčnou signalizaci) a dalších signálních drah a metabolických poruch zahrnujících růst neuronů a profily dendritických trnů.

Odhadem u 50 % osob s ASD je diagnostikována delece nebo duplikace chromozomů (např. 15q11.2, BP1-BP2, 16p11.2 a 15q13.3), identifikované syndromy (např. Williamsův syndrom – o něm bude řeč samostatně, protože se jedná také o neurodivergenci, Phelan-McDermidův a Shprintzenův velocardiofaciální) nebo poruchy jednoho genu. Geneticky ovlivněné behaviorální a psychiatrické stavy u autismu mají vliv na klinická hodnocení, poradenství, diagnostiku, terapeutické intervence a léčebné přístupy.

Gabrielli a kol. využili počítačový program GeneAnalytics pro analýzu drah a genového profilování k prozkoumání sdílených genů autismu a rakoviny, což souvisí s dřívějším výzkumem, který prokázal, že jedinci s poruchou autistického spektra (PAS) měli abnormální neuronální růstové vzorce s nadbytkem profilů dendritických trnů (výčnělků membrány, které přijímají signály ze synapse axonu, čímž umožňují přenos signálů do těla neuronu a vytvářejí prostor pro paměť (zásobu) signálů).“

Zjistili také, že 17 % z 800 genů PAS se překrývá s rozpoznanými geny rakoviny zahrnujícími 371 superdráh pro hlavní buněčnou signalizaci a metabolické poruchy (např. CREB, AKT a GPCR), spolu se 153 biologickými procesy genové ontologie (GO), 41 molekulárními funkcemi GO a 145 odpovídajícími fenotypy. Tyto dráhy mohou hrát ústřední roli v široké škále biologických procesů a pokud jsou abnormální, mohou ohrozit biologický výstup nebo funkci, což přispívá k neuropsychiatrickým poruchám, buněčnému růstu, a dokonce i malignitám u autismu. To, že jsou geny pro autismus z části stejné jako geny některých typů nádorů však neznamená, že autisté častěji trpí rakovinou. Většina studií na toto téma nepotvrdila zvýšené riziko vzniku karcinomu u lidí s PAS.

Genetika u autismu hraje roli i kvůli dědičným metabolickým poruchám, které samozřejmě narušují metabolické funkce v těle matky během těhotenství, a proto zasahují vývoj mozku plodu. Příklady dědičných metabolických poruch ovlivňujících vývoj a funkci nervové soustavy jsou četné, a to u všech způsobů dědičnosti (např. autozomálně dominantní, autozomálně recesivní a vázané na chromozom X). Mezi dědičné metabolické poruchy patří:

• poruchy glykosylace (např. SLC35A2-CDG),
• poruchy metabolismus aminokyselin (např. deficit karbamoylfosfát syntetázy 1),
• degradace komplexních molekul (např. deficit α-mannosidázy),
• poruchy metabolismu energetických substrátů (např. deficit transportéru kreatinu); metabolismus sacharidů (např. deficit GLUT1),
• poruchy metabolismu mastných kyselin, karnitinu a ketolátek (např. deficit mitochondriální acetoaceyl-CoA thiolázy),
• poruchy metabolismu lipidů (např. deficit 7-dehydrocholesterol eduktázy),
• poruchy metabolismu nukleových kyselin (např. deficit fosforibosylpyrofosfát syntetázy); stopové kovy (např. Wilsonova choroba),
• poruchy metabolismu vitamínů a kofaktorů (např. methylmalonová acidurie),
• mitochondriální myopatie,
• nebo poruchy neurotransmiterů (např. deficit tyrosinhydroxylázy).

Některé z těchto poruch jde kompenzovat ještě před těhotenstvím, případně po narození dítěte. Léčba probíhá nutriční terapií, farmakoterapií a suplementací vitamínů a stopových prvků.

Klinická léčba těchto poruch pomohla zastavit nebo zpomalit progresi onemocnění (62 %), poškozené neurologické projevy (47 %), systémové projevy (44 %) a psychomotorický nebo kognitivní vývoj (37 %), zabránila akutní metabolické dekompenzaci (30 %), zlepšila kontrolu záchvatů/epilepsie (22 %) a zlepšila psychiatrické poruchy (21 %).

Znovu připomínáme rodičům dětí do 3 let 87. díl o příkrmech.
Správná výživa dítěte a správná výživa v těhotenství hraje kritickou roli pro rozvoj dítěte i jeho nervové soustavy.

Svět autistických dětí

Obecným znakem je to, že děti s PAS si svou odlišnost zpočátku neuvědomují. Sociální interakce jim přijdou nesrozumitelné a složité, stejně jako chování ostatních lidí, a často dokáží mít neuvěřitelné nadšení i fokus na jednu konkrétní oblast, jejíž prozkoumávání je naplňuje hlubokým štěstím – třeba struktura MHD, astronomie, matematika, jízdní řády, umění apod. Bohužel zvenku to může být hodnocené někdy jako nesmysl, ale někdy také jako neuvěřitelný talent, který je automaticky podporován i mimo rodinu – třeba astronomie, matematika, umění, a není tak vnímán jako problematický.

Stejně tak dítě mívá nějaké pevné rituály, které jsou pro něj extrémně důležité, protože při jejich aplikaci a opakování dává svět smysl a je pro něj bezpečný. Problém nastává, když nějaký krok v tom rituálu selže. Pak je nezbytné jej ihned zopakovat správně. Mezi takové rituály může patřit stejně tak dokonalé čištění zubů, jako příprava, včetně způsobu přípravy krok za krokem, chutě a vzhledu jednoho konkrétního jídla, každý den.

Zároveň v mnoha případech má tento člověk posunuté smyslové vnímání oproti neurotypické společnosti – některé vjemy jsou pro něj tak příliš intenzivní a některé naopak příliš slabé. Při hypersenzitivitě mohou být problém zářivky či příliš jasné světlo, přílišný hluk (kina, koncerty, stavby), při hyposenzitivitě může být problém přehlédnutí značek nebo řízení v šeru nebo třeba přeslechnutí veřejných oznámení (last call na letišti, vyvolání čísla na úřadě apod.).

Autistické děti běžně prožívají široké spektrum emocí. Problém je v tom, že tyto emoce takřka vždy zůstávají uvnitř a zároveň, díky odlišné struktuře mozku, se u těchto dětí nerozvinou standardní seberegulační mechanismy. I dospělí autisté tak mnohdy zažívají emoce o stejné intenzitě jako malé děti, se kterými si podobně jako malé děti, nevědí rady. Většina autistů pro regulaci emocí vzniklých emocí volí nějakou formu stereotypického chování. Zároveň, stejně jako u všech ostatních lidí, řádný spánek, strava a pohyb, dokáží předcházet nezvladatelným návalům emocí.

Speciální zájmy u autismu

Autistické děti mohou mít zvláštní zájmy o určité předměty, předměty nebo hračky. Mohou například sbírat pouze hokejky nebo vláčky, zajímat se o fotbalové statistiky nebo vědět hodně o podvodních tvorech. Tyto zvláštní zájmy nebo vášně mohou být krátké nebo celoživotní. Jsou nedílnou součástí života autistických dětí a přinášejí jim mnoho radosti.

Velkou výhodou autistické struktury mozku je schopnost ponořit se do extrémní hloubky a šíře u tématu, které se stane předmětem speciálního zájmu. Dítě se v něm může stát opravdovým expertem a velmi rychle se dostat na úroveň o mnoho desítek let starších dospělých.

Děti s autismem tak mohou být extrémně talentované na matematiku, fyziku, přírodní vědy, ale také třeba hudbu nebo výtvarné umění. Jejich absolutní cit pro detail a řád jim pomůže vytvořit věci, které by jinak dokázal vytvořit jen stroj. Bohužel ne všechny směry těchto zájmů bývají obecně podporované. Pro dítě (i dospělého) s PAS je však důležité mít možnost se do světa poznání svého speciálního zájmu naplno ponořit. Obvykle mu to totiž přináší plnohodnotné prožívání širokého spektra pozitivních emocí, někdy však bohužel na úkor zkracování spánku, což vyústí ve zhoršení nežádoucích projevů autismu den/dny poté.

Je proto potřeba vybudovat si nějakou strategii pro nastavení pevného denního režimu, který bude natolik pevný, aby dítě s PAS – a později i dospělý – uměly toto hluboké prožívání radosti z objevování a porozumění nějakému tématu časově omezit v zájmu péče o své celkové zdraví.

Autismus a komunikace

Lidé s PAS vykazují zásadní odlišnosti ve své komunikaci. Typicky jde o:

• odvracení pohledu při komunikaci s ostatními lidmi
• používání doslovného jazyka – tzn. drž mi palce chápe jako, že vám má podržet palce
• z toho plynoucí neschopnost porozumět sarkasmu, nadsázce apod.
• používání gest místo slov ke komunikaci.

Autistické děti také nemusí splňovat typické milníky jazykového vývoje a trpí specifickými poruchami řeči. Těm se dlouhodobě věnuje docentka Kathleen Scaler Scott z katedry patologie řeči na Misericordia University v Pennsylvánii. Typická je „disfluentní řeč“, tj. řeč, která vykazuje odchylky v kontinuitě, plynulosti, snadnosti tempa a úsilí, s váháním nebo opakováním zvuků, slov nebo frází.

Kromě vnějších příznaků disfluence někteří mluvčí pociťují negativní pocity a vnímání ohledně svých obtíží. Ačkoli jsou tyto negativní pocity a vnímání nejčastější u těch, kteří koktají, pocity jako stud, rozpaky nebo strach se mohou objevit také v reakci na drmolení nebo atypické disfluence. Mluvčí mohou mít navíc kognitivní mylné představy o své poruše plynulosti, například myšlenky, že budou vždy koktat, když vysloví své jméno, nebo že nikdy nebudou moci pracovat v oblasti, která zahrnuje mluvení. Tyto negativní pocity a vnímání mohou vést k vyhýbání se komunikaci. Zejména jedinci s koktavostí mohou při pokusu o mluvení projevovat napětí v obličeji nebo jiných částech těla.

I proto existují systémy jako třeba PECS (Picture Exchange Communication System), což je způsob, jakým mohou autisté komunikovat bez použití řeči. Ke komunikaci pak používají karty s obrázky, symboly, slovy nebo fotografiemi, aby mohli o něco požádat, komentovat věci nebo odpovídat na otázky.

U autismu byly identifikovány tři různé typy disfluentnosti:

• Koktání Koktání nastává, když má člověk jasno ve slovech, která by chtěl říct, ale fyzicky má potíže s jejich vyslovením. Lidé, kteří koktají, mají potíže s postupem vpřed při tvorbě svých slov a mohou:
  • opakovat zvuky (p-p-p-pomelo)
  • opakovat slabiky (ma-ma-ma-máma)
  • prodlužovat zvuky (prooooocházka do leeeesa)
  • „zaseknout se“ (zablokovat se) na zvuku (Ř….řeč)

Během koktavého bloku trvá, než slovo vyjde ven, a během bloku mohou být slyšet obtížné pokusy o produkci zvuku nebo může být ticho.

• Drmolení Drmolení nastává, když mluvčí mluví tempem, které je pro jeho systém příliš rychlé na to, aby ho zvládl. Ti, kteří drmolí, zní posluchači rychle a ti mají potíže s porozuměním kvůli přítomnosti alespoň jednoho ze tří příznaků:
  • nadměrné opakování frází, revize myšlenek, výplňová slova jako „eeeh“ nebo „takže“ atd.
  • nadměrná koartikulace. Hlásky ve slovech splývají a hlásky nebo slabiky mohou být vynechány. Například „Je to takhle“ může znít jako „jettkhle“.
  • pauzy na místech, kde by se gramaticky neočekávaly.
• Atypická disfluence Atypická disfluence nastává, když mluvčí opakuje nebo prodlužuje hlásky na konci slov (řeč-eč, světloooooo, kočka-ka) nebo vkládá hlásku doprostřed slova (např. namísto kopyto řekne kotopyto). Výzkum těchto atypických disfluencí je teprve v plenkách. Pozorování mezi výzkumníky naznačují, že se tyto disfluence liší od koktání v tom, že k opakování často dochází až poté, co mluvčí slovo dokončí. Zatímco jedinec s koktáním má potíže se začátkem slova, mluvčí s atypickou disfluencí má zřejmě potíže s jeho ukončením. Někdy k opakování na konci slova dochází okamžitě (řeč-eč) a jindy po pauze (řeč (pauza) -eč). Délka pauzy se u jednotlivých lidí liší a někteří lidé vkládají mezi pauzu a opakování další myšlenku (např. „Můžeš zhasnout světlo?“ („Ta kniha se mi líbí“; pauza) -tlo, abych mohl jít spát?“).

Zpracování emocí u autismu

Dříve existovalo přesvědčení o tom, že lidé s autismem neprožívají emoce. Nic není dále od pravdy. Lidé s PAS díky odlišné struktuře neuronů prožívají obvykle emoce velmi silně, ale uvnitř. V dětství to nemusí být na první pohled zjevné, ale už i někdy okolo 2 až 3 let lze pozorovat vztek, který neodpovídá normálním projevům (viz 117. díl o vzteku, agresi a regulaci emocí).

Na danou intenzitu emocí, která díky odlišné struktuře mozku převyšuje to, co prožívá neurotypická společnost, však ani v dospělosti nemají lidé s PAS dostatečně efektivní nástroje. Často tak trpí zvýšenou podrážděností (např. záchvaty vzteku, frustrací nebo výbuchy hněvu) a někdy i problémovým chováním (např. fyzickou agresí vůči ostatním, sebepoškozováním nebo ničením majetku).

Bez psychoterapeutického zásahu se u lidí s PAS mohou rozvinout maladaptivních strategie regulace emocí jako je perseverace nebo uzavření se do sebe. Ty jsou u autismu běžné a mohou vést k intenzivnějšímu prožívání hněvu, což zase může vyvolat silné negativní emoce a agresivní chování. Na prožívání a chování člověka s PAS má naprosto zásadní vliv kvalita jeho spánku a vnější stresory.

K vnějším zdrojům silných, zejména negativních, emocí přispívají i poruchy sociální kognice, včetně nepřesného hodnocení nebo nesprávné interpretace sociálních záměrů. Sociální interakce tak i u lidí s lehkou formou PAS jako je třeba již neexistující Aspergerův syndrom mohou vést k hlubokým a přetrvávajícím negativním emocím.

Opakovaná chování u autismu

Opakovaná chování jsou u lidí s PAS extrémně běžná. Souvisí s odlišným zpracováním emocí. Stejně jako třeba u lidí s OCD slouží ke zklidnění úzkosti, ale také vzteku, strachu nebo vzrušení. Je to způsob, jak se uklidnit. Někdy pomáhá i od přetížení senzorového systému – přílišného hluku, moc světel apod.

Autistické děti si mohou užívat:

• seřazování věcí, například autíček
• recitování replik z televizních pořadů, podcastů nebo hudby
• opakování činností, například mačkání vypínače
• stimming – opakované pohyby nebo zvuk – například chrochtání, odkašlávání, pištění, houpání těla nebo mávání rukama.

Toto chování plně zaměstná pozornost dítěte/člověka – potom nevnímá, není schopný dávat na nic pozor – auta, výuka, co mu říkáte, nic.

Některé typy opakovaných chování poutají velké množství pozornosti ostatních a může být důvodem, proč je daný člověk ostatními odsuzován.

Přerušení této aktivity z vnějšku může vyvolat silnou emocionální reakci – vztek, silnou úzkost nebo hluboký smutek. Člověk, který toto chování přerušuje je totiž de facto nepřítel – bere dítěti něco, co mu aktuálně pomáhá v boji s pocity, které nechce mít.

K redukci opakovaného chování obvykle pomáhá redukce jeho příčin, často stresu. Někdy ale zejména stimming může být způsoben i nedostatkem stimulů. Pomoci pak může třeba hudba na pozadí.

Opakující se chování charakteristické pro PAS se může jevit velmi podobné kompulzivním rituálům často spojovaným s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD). OCD je charakterizována vzorcem obsedantních myšlenek a kompulzivního chování, které narušují každodenní činnosti a způsobují značné potíže. Obsedance u OCD se skládají z vtíravých myšlenek, buď poháněných intenzivní potřebou organizace nebo symetrie, v reakci na strach z nemoci nebo kontaminace, nebo jako pokus odrazit nežádoucí nutkání nebo morálně nepřijatelné myšlenky či obrazy vyvolávající značnou úzkost. Kompulzivní chování u OCD má obvykle zmírnit úzkost, kterou zároveň posiluje. Ve srovnání s OCD je však opakující se chování obvykle prováděné za účelem sebeuklidnění a nezpůsobuje úzkost.

Sebepoškozování a sebevražednost u autismu

Někdy může být opakované chování u lidí s PAS sebepoškozující. Není to ale totéž jako sebepoškozování, které známe u teenagerů (viz 35. díl). I ve vědeckých publikacích se proto rozlišuje klasické NSSI (non-suicidal self-injury) a Self-injurous behaviors (SIBs) u PAS.

Mezi příklady SIB patří bití, štípání, škrábání, kousání, bouchání hlavou a tahání za vlasy. Naproti tomu stereotypní sebestimulační chování obvykle zahrnuje opakované nebo rituální pohyby, gesta nebo vokalizace (např. opakované zvuky, slova nebo fráze).

Tato chování mohou být trvalá nebo epizodická, spontánní nebo opakovaná, často bez identifikovatelné příčiny, nebo se mohou vyskytovat v konkrétních situacích nebo v reakci na určité spouštěče či situace.

Mezi rizikové faktory pro závažnější a trvalejší SIB patří mentální postižení, omezené komunikační schopnosti, nižší adaptační schopnosti, poruchy kontroly impulsů, poruchy smyslového vnímání nebo chronické problémy se spánkem. Cílem SIB však není sebevražda.

Nicméně, u lidí s PAS existuje zvýšené riziko sebevražedných sklonů, avšak zejména u lidí s lehčími formami PAS, u kterých se opakovaná chování téměř neprojevují. U lidí, kterým byl dříve diagnostikován Aspergerův syndrom jedna studie zjistila, že přibližně dvě třetiny z nich měly v anamnéze sebevražedné myšlenky, přičemž jedna třetina dříve plánovala nebo se o sebevraždu pokusila. Podobně populační studie ve Švédsku zjistila, že u jedinců s diagnózou PAS byla jako příčina smrti uvedena výrazně vyšší pravděpodobnost sebevraždy ve srovnání s průměrným podílem úmrtí na sebevraždy hlášených v běžné populaci.

Za vysokou mírou sebevražednosti u lehkých forem PAS stojí patrně stres spojený s „kamuflováním“ (tj. maskováním svých autistických rysů nebo přizpůsobování chování neurotypickým očekáváním). Mezi další rizikové faktory sebevražedných sklonů specificky u osob s PAS patří anamnéza problémů s chováním, šikana, viktimizace, mužské pohlaví, menšinová sexuální identita či orientace a nižší socioekonomický status nebo dosažené vzdělání.

ADHD a autismus

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je charakterizována jako neurovývojová odlišnost projevující se základními příznaky roztržitosti a impulzivity, ať už s hyperaktivitou nebo bez ní. Podobně jako u PAS i ADHD se vyznačuje deficitem výkonných funkcí. Výkonné funkce jsou kognitivní kontrolní mechanismy, které modulují percepční zážitky, motorické reakce, regulaci emocí a behaviorální reakce a také umožňují kognitivní dovednosti, které poskytují schopnost řazení, prioritizace, plánování, rozhodování, předvídání nových situací, hodnocení rizik, využívání efektivního řešení problémů a rozvoj adaptivních strategií zvládání.

Vývojově vhodné sociální dovednosti jsou u autistického spektra i ADHD obvykle nedostatečně rozvinuté nebo narušené. Hodnocení sociálního fungování zahrnuje posouzení sociálních dovedností jedince v kontextu konkrétního mezilidského setkání. Deficity sociálních dovedností u ADHD obvykle zahrnují nedostatek pozornosti k situačním nebo neverbálním signálům nebo jejich ignorování, stejně jako vtíravé nebo impulzivní tendence v komunikaci a sociálních interakcích.

Pro srovnání, sociální problémy související s poruchami autistického spektra se obvykle projevují buď špatně rozvinutými, nebo neobratnými sociálními dovednostmi, se zjevnou lhostejností k sociálním signálům nebo jejich nedostatkem vnímání, a u některých jedinců to zahrnuje i aktivní vyhýbání se sociální angažovanosti.

Lidé s PAS mají zároveň ADHD v 50 až 70 % případů. ADHD, kterému bude věnován 136. díl, je tak velmi častou komorbiditou, která může zhoršovat práci s některými negativními projevy autismu. Někdy je souběh PAS (anglicky ASD) a ADHD označován jako AuDHD. Někteří odborníci se však pozastavují nad tím, zda se v případě sekundárně diagnostikovaného ADHD nejedná spíše o mylnou interpretaci těžší formy PAS, právě pro podobnost některých mechanismů fungování mozku u lidí s PAS a ADHD.

Substanční závislosti u autismu

Nové výzkumy naznačují, že porucha autistického spektra (PAS) je spojena s dvojnásobným rizikem vzniku poruchy užívání návykových látek (viz 36. díl).Zároveň připomeňme, že při první intoxikaci návykovou látkou do 13 let věku je u neurotypické společnosti tato pravděpodobnost 33 % a klesá až na 11,4 % při první intoxikaci ve 20 letech (viz 33. díl). U lidí s PAS je to tedy max. 66 % a min. 22,8 % pravděpodobnost vzniku závislosti při kontaktu s návykovou látkou.

Lékaři proto musí zůstat ostražití při zavádění rutinní praxe screeningu jedinců s PAS na SUD stejným způsobem, jakým by to dělali u jiných pacientů, a poskytovat vhodnou léčbu této běžné a potenciálně život ohrožující komorbidity.

Pokud jde o náchylnost k rozvoji poruch užívání návykových látek (SUD), autističtí jedinci sdílejí společné rizikové faktory, které existují v běžné populaci, včetně genetické predispozice (ta hraje až 50 % roli), vlivů prostředí, stresujících rodinných událostí, raného užívání nikotinu nebo jiných návykových látek (viz výše), psychické tísně a současně se vyskytujících emocionálních (tj. deprese) a behaviorálních poruch (tj. ADHD, porucha chování a antisociální porucha osobnosti).

Mezi další rizikové determinanty, které jsou pravděpodobnější u autistických jedinců, patří nízká sociální podpora, dysfunkční strategie zvládání a horší výkonné funkce. Sociální izolace umocněná deficity v sociální komunikaci může vést k obtížím se sebeřízením, včetně vyššího rizika vzniku vzorce zneužívání návykových látek. Důkazy naznačují, že autističtí jedinci jsou vystaveni zvýšenému riziku rozvoje poruch užívání návykových látek, potenciálně prostřednictvím samoléčby s cílem najít úlevu od mnoha stresorů, kterým běžně čelí, nebo užíváním drog či alkoholu ke zklidnění sociální úzkosti či ke snížení stresu prožívaného v sociálních interakcích.

Autismus a psychická onemocnění

S PAS je spojena celá řada komorbidit – tedy zároveň se vyskytujících onemocnění – v oblasti psychiatrických diagnóz. I ty se, podobně jako substanční závislost  (viz 36. díl), u lidí s PAS vyskytují mnohem častěji. Zároveň, s ohledem na odlišnou strukturu neuronů je běžná senzorová senzitivita, která může rozvoj mnohých z nich podpořit.

Zvýšené výskyty lze vypozorovat u následujících psychických onemocnění:

• Deprese
• Úzkostné poruchy
• Bipolární afektivní porucha
• Psychotické poruchy a poruchy schizofrenního spektra
• Genderová dysforie (jakkoliv je to ve skutečnosti neurodivergence (viz 132. díl), stále se řadí mezi psychiatrické diagnózy).
• Katatonie

Přesný počet autistických lidí, kteří trpí poruchami smyslového vnímání, není znám. Výzkumy naznačují, že se jedná o 53 % (něco přes polovinu) až 95 % (téměř všichni). Lidé často popisují poruchy smyslového vnímání jako „smyslové problémy“ nebo, v případě hypersenzitivity, jako „smyslovou citlivost“. Patří sem:

• Hypersenzitivita – tj. výrazně vyšší citlivost než je běžné. Ta vede k vyhýbání se přílišným smyslovým vjemům nebo zvýšenému stresu a iritaci v jejich přítomnosti. Příliš mnoho vjemů může vést k „smyslovému přetížení“. Někdy však vede i k hluboké radosti z oblíbených smyslových vjemů.
• Hyposenzitivita – tj. výrazně nižší citlivost, která vede k nevnímání některých vjemů, někdy i k nudě a frustraci či rozrušení z nedostatku vjemů. Někdy též podněcuje hledání co nejintenzivnějších smyslových zážitků (včetně návykových látek).
• Smíšené a/nebo proměnlivé smyslové vjemy, včetně hypersenzitivity i hyposenzitivity, kdy existují různé úrovně citlivosti v různých smyslech, nebo dokonce na různé podněty v rámci stejného smyslu. Citlivost se může měnit v průběhu času, v různých prostředích nebo v důsledku jiných faktorů, jako je stav duševního a fyzického zdraví.

Tato odlišná citlivost pak nahrává vznikům úzkostných a depresivních poruch, podporuje ataky bipolární afektivní poruchy atd.

Úzkostné poruchy

Mezi úzkostnými poruchami spojenými s poruchou autistického spektra jsou nejčastější specifické fobie a generalizovaná úzkostná porucha, následovaná sociální úzkostnou poruchou a separační úzkostnou poruchou.

Diagnostika specifických úzkostných poruch v kontextu PAS může být klinicky náročná kvůli společným rysům spojeným s autismem i úzkostnými poruchami. Například sociální úzkostná porucha, která je charakterizována především strachem z negativního hodnocení ze strany ostatních, a proto často vede k nedostatku aktivního zapojení do sociálních situací, což se může projevovat podobně jako základní deficit sociální komunikace pozorovaný u autismu.

Deprese

V populační kohortové studii bylo hlášeno přibližně dvojnásobné riziko vzniku velké deprese u autistických mladých dospělých, která také zjistila, že MDD je častější u osob s PAS než u jejich neautistických sourozenců. PAS, zejména PAS bez mentálního postižení, je spojeno se zvýšenou mírou velké deprese v mladé dospělosti a je pravděpodobné, že vysvětlení souvisí se sdílenými genetickými i environmentálními faktory.

Identifikace velké deprese, pokud se vyskytuje v kontextu PAS, může být náročná vzhledem k překrývání běžných symptomů deprese a rysů PAS, stejně jako kvůli nedostatku důkazů podporujících platnost běžně používaných hodnotících nástrojů pro diagnostiku MDD u autistických jedinců.

Bipolární afektivní porucha

BAP má dva hlavní podtypy. Bipolární porucha I. typu, která se úzce podobá klasicky popsané maniodepresivní chorobě, zahrnuje jak plnohodnotné manické, tak i velké depresivní epizody. Pokud pacient není stabilizován účinnou léčbou, má tendenci se vyvíjet do vzorce opakujících se epizod, které se mohou eskalovat, s rizikem krátkodobých období psychózy. Bipolární porucha II. typu má tendenci mít méně závažný průběh, definovaný jednou nebo více epizodami velké deprese a hypománie.

BAP se s větší pravděpodobností vyskytuje ve spojení s autismem než v běžné populaci. Riziko bipolární poruchy je nejen vyšší u osob s PAS ve srovnání s kontrolní skupinou stejného věku a pohlaví z běžné populace, ale riziko je také vyšší u rodinných příslušníků s PAS než u neautistických sourozenců. Diagnostické problémy existují, protože pokud se BAP vyskytuje v kontextu autismu, může mít atypický projev, což vede buď k nedostatečnému rozpoznání, nebo v horším případě k nesprávné diagnóze, vzhledem k tomu, že pokud jsou přítomny psychotické příznaky, klinický obraz lze snadno zaměnit za schizofrenii.

Psychotické poruchy a poruchy schizofrenního spektra

Psychóza je definována ztrátou orientace v realitě, s příznaky zahrnujícími halucinace, paranoidní nebo bludné myšlenky (definované jako fixní, falešné přesvědčení) a může se objevit v důsledku souběžně existující zdravotní nebo psychiatrické poruchy. Předpokládá se, že u autistického spektra existuje základní náchylnost k rozvoji psychózy, která pravděpodobně souvisí s překrývajícími se genetickými nálezy u autistického spektra a primárních psychotických poruch (schizofrenie). Mezi rizikové faktory pro rozvoj psychózy u autistického spektra, pokud jsou přítomny, patří závažná depresivní porucha, úzkostné poruchy a emoční trauma způsobené šikanou a jinou viktimizací, sociálními předsudky, diskriminací, nezaměstnaností, postižením nebo jinými stresory, které autističtí jedinci běžně zažívají.

Zheng et al. provedli systematický přehled a metaanalýzu studií publikovaných za více než 10 let, které prokázaly významně zvýšenou prevalenci schizofrenie u autistického spektra. Překrývání klinických projevů, které se mohou povrchně jevit jako podobné u poruch autistického spektra (PAS) a schizofrenie, zvyšuje pravděpodobnost chybné diagnózy. Například idiosynkratické (jedinečné pro konkrétního jedince) představy osoby s PAS lze zaměnit za bludné přesvědčení, které se vyskytují u psychózy. Podobně lze kognitivní rigiditu a behaviorální nepružnost u PAS interpretovat jako bludnou povahu, což může vést k chybné diagnóze duševní choroby.

Transgender

Genderová dysforie, či transgender neurodivergence (viz 132. díl), je způsobena nesouladem mezi biologickým nebo narozeným pohlavím osoby a její osobní zkušeností s genderovou identitou.

Autističtí jedinci uvádějí vyšší počet genderových dysforických rysů ve srovnání s neautisty. Řada studií uvádí, že porucha autistického spektra (PAS) je nadměrně zastoupena u osob s genderovou dysforií a ve specializovaných klinikách.

Je známo, že genderově diverzní autističtí dospívající a dospělí mají vyšší míru duševních problémů, včetně zvýšeného rizika deprese a sebevražedných sklonů, ve srovnání s autistickými nebo transgender osobami individuálně. Vzhledem k souvisejícím sociálním a komunikačním rozdílům spojeným s autismem mohou čelit značným výzvám při prosazování svých genderově souvisejících potřeb v oblasti zdravotní péče.

Katatonie

Katatonie je neuropsychiatrický syndrom, který má dva podtypy. Akinetický (neboli retardovaný) typ je nejčastější a je charakterizován zpomalením nebo snížením motorických pohybů, nehybností, rigiditou, zíráním, mutismem, stažením se do sebe nebo odmítáním jídla. Může také zahrnovat bizarní rysy, jako je pózování, grimasy, negativismus, voskovitá flexibilita, echolalie (automatické opakování slov nebo frází jiné osoby), echopraxie (automatické opakování gest nebo postojů jiné osoby), stereotypie (opakující se rytmické a zdánlivě neúčelné pohybové vzorce nebo vokalizace), verbigerace (totéž ale pro slova nebo výroky) a automatická poslušnost.

Hyperkinetická (neboli excitovaná) katatonie je méně častým projevem, při kterém dochází k prodlouženým obdobím psychomotorické agitace charakterizovaným rigiditou, autonomní dysregulací a změněným duševním stavem, a pokud není rychle identifikována a léčena, může vést k život ohrožujícím komplikacím, včetně smrti.

U poruch autistického spektra (PAS) existuje zvýšené riziko katatonie, stejně jako dalších neurovývojových poruch, ve srovnání s běžnou populací, a vyskytuje se nejčastěji v adolescenci a mladé dospělosti. Diagnostické problémy existují, když se katatonie vyvine v kontextu autismu, vzhledem k překrývání behaviorálních rysů mezi těmito dvěma stavy. Katatonické příznaky, včetně mutismu, stereotypní řeči, repetitivního chování, echolalie, pózování, manýrismu, bezúčelného neklidu a rigidity, mohou být mylně identifikovány jako klíčové rysy poruch autistického spektra.

Jak zjišťujeme autismus

K včasnému odhalení autismu slouží všude po světě, včetně ČR, preventivní lékařské prohlídky u pediatra (viz 131. díl). Těžší formy autismu se obvykle odhalí již v raném věku. S ohledem na možnost léčby některých aspektů autismu je zásadní včasná správná diagnostika. Lehčí formy autismu se mohou projevit ale i později. K jejich záchytu pak mohou sloužit i vzdělávací zařízení (zejména ta předškolní). Výslednou diagnostiku provádí vždy psycholog nebo psychiatr s využitím příslušných diagnostických dotazníků. Na poruchy autistické spektra jich existuje několik.

Celosvětově je hodně využívaný např. GARS-3 (The Gilliam Autism Rating Scale), který se používá u lidí ve věku 3 až 22 let a hojně se využívá i při výzkumech autismu a intervenčních metod.

GARS-3 je postavený podle amerických kritérií DSM-5 a vyhodnocuje 56 otázek na 6 podškálách. Snadno se používá, jeho vyhodnocení trvá 5 až 10 minut, ale někteří odborníci ho kritizují za to, že je to a priori screeningová metoda, která může mít v některých případech nižší citlivost a nemusí odhalit všechny lidi s PAS.

Dotazník třeba zjišťuje, jestli:

• Opakuje dítě často stejné pohyby (např. mávání rukama, kolébání těla, točení se dokola)?
• Vyhýbá se nebo omezuje oční kontakt při komunikaci s ostatními lidmi?
• Reaguje neobvykle silně nebo slabě na smyslové podněty, jako jsou zvuky, doteky nebo světla?
• Má potíže zapojit se do běžné sociální interakce (např. sdílení zájmu, střídání v rozhovoru)?
• Používá řeč způsobem, který je neobvyklý (opakování slov, echolálie, monotónní intonace)?
• Projevuje silnou potřebu rutiny nebo odpor ke změnám v denním režimu?
• Zdá se, že nerozumí emocím druhých lidí nebo na ně reaguje nepřiměřeně?
• Zaměřuje se intenzivně na úzký okruh zájmů, často na úkor jiných aktivit?
• Má obtíže s přiměřeným vyjadřováním vlastních emocí (např. výbuchy, stažení se)?
• Jedná sociálně nezrale vzhledem ke svému věku (např. neodpovídající hra, komunikace)?

Právě pro svoji jednoduchost je rychle možné rozpoznat PAS. Samotná léčba však musí být už cílená přesně na míru každého člověka.

Léčba autismu

Autismus je odlišná struktura mozku. Tu jako takovou nelze změnit. Nicméně se léčí nežádoucí projevy autismu, které snižují kvalitu života člověka. Všechna pozitiva zůstávají pak zůstávají. Léčebné modality zahrnují:

• Nutriční terapii – správná výživa může zmírnit některé nežádoucí projevy autismu – např. ovlivnit stereotypická chování i sociální komunikaci, například správně nastavená suplementace Omega-3.
• Fyzickou aktivitu – pravidelná fyzická aktivita výrazně snižuje stereotypická chování, zlepšuje motoriku, posiluje svaly a zlepšuje vytrvalost (u mnoho lidí s PAS je problém se slabší fyzičkou), může zlepšovat sociální dovednosti (jde o to, jak je navržená)
• Logopedii – kompenzace řečových vad, která je někdy reálně možná, může pomoci lidem s PAS se sociálním kontaktem. Problémy s vyjadřováním může kompenzovat i Používají se ale i PECS (Picture Exchange Communication System), což je způsob, jakým mohou autisté komunikovat bez použití řeči. Ke komunikaci používají karty s obrázky, symboly, slovy nebo fotografiemi, aby mohli o něco požádat, komentovat věci nebo odpovídat na otázky.
• Farmakoterapii – Farmakogenetické testování nyní pomáhá při výběru psychotropních léků k léčbě problémových chování nebo souběžných psychiatrických stavů, které se běžně vyskytují u ASD.
• Ergoterapii – Děti s PAS často zažívají emoční a behaviorální potíže, když jsou zahlceny senzorickou stimulací. Hluboký tlak je terapeutická metoda používaná v ergoterapii, která má na dítě uklidňující účinek snížením sympatického vzrušení. Bylo prokázáno, že nafukovací zavinovačka zvaná přenosné sedadlo s autistickým objetím snižuje neurobiologický stres měřený sympatickou odpovědí, což následně snižuje problematické chování u dětí s PAS.
• Psychoterapii – Jsou různé psychoterapeutické přístupy aplikované při léčbě PAS. Psychoterapie se primárně zaměřuje na chování, tj. behaviorální přístupy. Pro řešení přidružených psychických obtíží se ale používají i další přístupy, zejména u lehčích forem PAS jako byl dříve vyčleněný Aspergerův syndrom.

V psychoterapii PAS je celosvětově nejpoužívanější ABA (Applied Behavior Analysis) neboliAplikovaná analýza chování. Ta aplikuje naše znalosti o fungování chování na reálné situace, staví na KBT a používá se od 60. let minulého století. Cílem je posílit chování, které je prospěšné, a omezit chování, které je škodlivé nebo má negativní vliv na učení. Používá hodně nám známých nástrojů jako je třeba plánované ignorování nebo plánované dávání pozornosti (viz 13. díl). ABA doslova aplikuje výchovné nástroje tak, jak je znáte z našeho kurzu Výchovných nástrojů pro děti do 8 let a každé chování dělí na ABC – Antecedents neboli prekurzory chování, samotné chování a jeho důsledky (viz 7. díl).

• Lze přizpůsobit potřebám každého jednotlivce.
• Je k dispozici na mnoha různých místech – doma, ve škole i v komunitě.
• Učí dovednosti, které jsou užitečné v každodenním životě.
• Může zahrnovat individuální výuku nebo výuku ve skupině.

Bohužel, například v některých zařízeních v USA, se donedávna používali i tresty a elektrošoky jako trest za nežádoucí chování. Přitom velmi dobře víme, že tresty nefungují, natož na děti (viz právě 13. díl)

Používají se ale i další behaviorální terapie jako třeba Positive Behavior Support, tedy Podpora pozitivního chování (PBS), což je individuální a komplexní přístup, který mohou rodiče a pečovatelé využít k tomu, aby děti naučili novým způsobům chování. Tento přístup snižuje pravděpodobnost výskytu problematického chování, které má negativní dopad na děti nebo jiné osoby, protože odstraňuje věci, které toto chování vyvolávají, podporují nebo odměňují. Pomáhá také dětem naučit se nové chování, které nahradí problematické chování (viz 15. díl)

Boj za práva autistů

Lidé, včetně dětí, s poruchou autistického spektra byly v minulém století obětí neuvěřitelných zvěrstev. Zcela běžná byla jejich segregace od společnosti a jejich odebírání rodinám. Právě neuvěřitelné bezpráví, které se dělo lidem s PAS, vedlo k vzedmutí hnutí na boj za práva autistů jako byla Autism Network International, které de facto vděčíme za vznik pojmu neurodivergence (viz 130. díl) a posun vnímání nejen autismu jako odlišnosti, a ne jako poruchy.

Ztělesněním zvěrstev prováděných na autistech byla neslavná Willowbrook State School pro děti s „postižením intelektu“ 1947 až 1987 v americkém New Yorku, což nebyla bohužel škola, jak by se mohlo z názvu zdát. Willowbrook bylo detenční zařízení pro 4 000 dětí, kde žilo 6 000 dětí v podmínkách nikoliv nepodobných německým koncentračním táborům, kterému se přezdívalo hadí jáma.

I zde propukaly epidemie nemocí, včetně nijak neléčené epidemie žloutenky typu A, při které byly prováděny lékařské pokusy na dětech. Děti ve Willowbrook byly zcela běžně fyzicky a sexuálně zneužívány, byly naprosto zanedbány, bez výživy, lékařské péče apod.

Za konec tohoto pekla na zemi vděčí děti Robertu Francisi Kennedymu, bratru JFK, generálnímu prokurátorovi a později demokratickému senátorovi, který byl zabit při atentátu v roce 1968. Kenedy navštívil zařízení v roce 1965 a popsal, že děti zde „žijí ve špíně a nečistotách, jejich oblečení je roztrhané, jejich pokoje jsou méně pohodlné a veselé než klece, do kterých zavíráme zvířata v zoo“.

Je trochu paradox, že jeho vlastní syn RFK Jr., aktuální ministr zdravotnictví za republikánskou administrativu, má rovněž jako hlavní téma své kariéry autismus, a chce teď začít dělat přesně to, co jeho otec před zavražděním odsoudil.

V souvislosti s tím bychom rádi připomněli náš vlastní výzkum československého dětského lázeňství. Anonymní dotazník nám můžete vyplnit na adrese Československé dětské lázně a léčebny – Vyplnit formulář

České weby a informace o autismu

AutismPort – portál neziskové organizace NAUTIS, která se věnuje péči o lidi s autismem

Autismus, Národní zdravotnický informační portál – souhrn informací o autismu (převzatý z Rakouska) s odkazem na články v češtině

Doporučené postupy časného záchytu, diagnostiky a terapie poruch autistického spektra, ÚZIS ČR (PDF)

Zahraniční weby a informace o autismu

National Autistic Society – komplexní zdroj informací

Raising Children Network, Autism – komplexní zdroj informací

Autism Spectrum Disorder, CDC – stručný rozcestník

Kniha: My Life Beyond Autism, Mayo Clinic

Kde hledat pomoc

Mapa poskytovatelů rané péče

Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)

Martin Zikmund

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Autism and sensory processing, National Autistic Society (EN)

Autism and exercise: Special benefits (EN)

Willowbrook State School, Wikipedia (EN)

Wu, D., Chen, Q., Chen, X. et al. The blood–brain barrier: Structure, regulation and drug delivery. Sig Transduct Target Ther 8, 217 (2023). https://doi.org/10.1038/s41392-023-01481-w

GABRIELLI, Alexander; MANZARDO, Ann a BUTLER, Merlin. GeneAnalytics Pathways and Profiling of Shared Autism and Cancer Genes. Online. International Journal of Molecular Sciences. 2019, vol. 20, no. 5, s. 1166. ISSN 1422-0067. Dostupné z: https://doi.org/10.3390/ijms20051166. [cit. 2026-03-20].

WU, Keyue; TANG, Aoxue; ZHANG, Xing; ZHOU, Shun; WU, Nana et al. Relationship between PFAS and attention-deficit/hyperactivity disorder or autism spectrum disorder: Epidemiological and experimental evidence. Online. Ecotoxicology and Environmental Safety. 2025, vol. 302, s. 118519. ISSN 0147-6513. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.ecoenv.2025.118519. [cit. 2026-03-20].

KRAKOWIAK, P.; WALKER, C. K.; BREMER, A. A.; BAKER, A. S.; OZONOFF, S. et al. Maternal Metabolic Conditions and Risk for Autism and Other Neurodevelopmental Disorders. Online. PEDIATRICS. 2012, vol. 129, no. 5, s. e1121-e1128. ISSN 0031-4005. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/peds.2011-2583. [cit. 2026-03-20].

RICE, D a BARONE, S. Critical periods of vulnerability for the developing nervous system: evidence from humans and animal models. Online. Environmental Health Perspectives. 2000, vol. 108, no. suppl 3, s. 511-533. ISSN 0091-6765. Dostupné z: https://doi.org/10.1289/ehp.00108s3511. [cit. 2026-03-20].

COSTA, Lucio G.; CHANG, Yu-Chi a COLE, Toby B. Developmental Neurotoxicity of Traffic-Related Air Pollution: Focus on Autism. Online. Current Environmental Health Reports. 2017, vol. 4, no. 2, s. 156-165. ISSN 2196-5412. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s40572-017-0135-2. [cit. 2026-03-20].

CRAWLEY, Jacqueline N.; HEYER, Wolf-Dietrich a LASALLE, Janine M. Autism and Cancer Share Risk Genes, Pathways, and Drug Targets. Online. Trends in Genetics. 2016, vol. 32, no. 3, s. 139-146. ISSN 0168-9525. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.tig.2016.01.001. [cit. 2026-03-20].

HOYTEMA VAN KONIJNENBURG, Eva M. M.; WORTMANN, Saskia B.; KOELEWIJN, Marina J.; TSENG, Laura A.; HOUBEN, Roderick et al. Treatable inherited metabolic disorders causing intellectual disability: 2021 review and digital app. Online. Orphanet Journal of Rare Diseases. 2021, vol. 16, no. 1. ISSN 1750-1172. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/s13023-021-01727-2. [cit. 2026-03-20].

SHAW, Kelly A.; WILLIAMS, Susan; PATRICK, Mary E.; VALENCIA-PRADO, Miguel; DURKIN, Maureen S. et al. Prevalence and Early Identification of Autism Spectrum Disorder Among Children Aged 4 and 8 Years — Autism and Developmental Disabilities Monitoring Network, 16 Sites, United States, 2022. Online. MMWR. Surveillance Summaries. 2025, roč. 74, č. 2, s. 1-22. ISSN 1546-0738. Dostupné z: https://doi.org/10.15585/mmwr.ss7402a1. [cit. 2026-03-20].

SCALER SCOTT, Kathleen; TETNOWSKI, John A.; FLAITZ, James R. a YARUSS, J. Scott. Preliminary study of disfluency in school‐aged children with autism. Online. International Journal of Language & Communication Disorders. 2013, vol. 49, no. 1, s. 75-89. ISSN 1368-2822. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/1460-6984.12048. [cit. 2026-03-20].

STRANG, John F.; MEAGHER, Haley; KENWORTHY, Lauren; DE VRIES, Annelou L. C.; MENVIELLE, Edgardo et al. Initial Clinical Guidelines for Co-Occurring Autism Spectrum Disorder and Gender Dysphoria or Incongruence in Adolescents. Online. Journal of Clinical Child & Adolescent Psychology. 2016, vol. 47, no. 1, s. 105-115. ISSN 1537-4416. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/15374416.2016.1228462. [cit. 2026-03-20].

DOAEI, Saeid; BOURBOUR, Fatemeh; TEYMOORI, Zohreh; JAFARI, Faranak; KALANTARI, Naser et al. The effect of omega-3 fatty acids supplementation on social and behavioral disorders of children with autism: a randomized clinical trial. Online. Pediatric Endocrinology Diabetes and Metabolism. 2021, roč. 27, č. 1, s. 12-18. ISSN 2081-237X. Dostupné z: https://doi.org/10.5114/pedm.2020.101806. [cit. 2026-03-20].

Sakulchit T, Ladish C, Goldman RD. Hyperbaric oxygen therapy for children with autism spectrum disorder. Can Fam Physician. 2017 Jun;63(6):446-448. PMID: 28615394; PMCID: PMC5471082.

GENOVESE, Ann a BUTLER, Merlin G. The Autism Spectrum: Behavioral, Psychiatric and Genetic Associations. Online. Genes. 2023, vol. 14, no. 3, s. 677. ISSN 2073-4425. Dostupné z: https://doi.org/10.3390/genes14030677. [cit. 2026-03-20].

COURCHESNE, Eric; MOUTON, Peter R.; CALHOUN, Michael E.; SEMENDEFERI, Katerina; AHRENS-BARBEAU, Clelia et al. Neuron Number and Size in Prefrontal Cortex of Children With Autism. Online. JAMA. 2011, vol. 306, no. 18, s. 2001. ISSN 0098-7484. Dostupné z: https://doi.org/10.1001/jama.2011.1638. [cit. 2026-03-20].

CHRISTENSEN, Zachary P.; FREEDMAN, Edward G. a FOXE, John J. Autism is associated with in vivo changes in gray matter neurite architecture. Online. Autism Research. 2024, vol. 17, no. 11, s. 2261-2277. ISSN 1939-3792. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/aur.3239. [cit. 2026-03-20].

MCFADDEN, Kathryn a MINSHEW, Nancy J. Evidence for dysregulation of axonal growth and guidance in the etiology of ASD. Online. Frontiers in Human Neuroscience. 2013, roč. 7. ISSN 1662-5161. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fnhum.2013.00671. [cit. 2026-03-20].

ÇETINKAYA, Filiz; BANDIRMALI, Duygu a GÜMÜŞ AKAY, Güvem. Decoding Autism: The Role of Synaptic Dysfunction in Neurodevelopment. Online. Ankara Üniversitesi Tıp Fakültesi Mecmuası. 2025, roč. 78, č. 3, s. 259-272. ISSN 0365-8104. Dostupné z: https://doi.org/10.65092/autfm.1715662. [cit. 2026-03-20].

HOURS, Camille; RECASENS, Christophe a BALEYTE, Jean-Marc. ASD and ADHD Comorbidity: What Are We Talking About? Online. Frontiers in Psychiatry. 2022, roč. 13. ISSN 1664-0640. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fpsyt.2022.837424. [cit. 2026-03-21].

Všechny podstatné informace o problematice LGBTQ+ jsme pokryli ve 132. díle. Tento díl se věnuje výlučně problematice komunikace, včetně komunikace v ordinaci.

Zjištění příslušnosti k LGBTQ+

To, kdy a jak dítě zjistí, že patří k LGBTQ+ značně závisí na tom, jakou mělo sexuální výchovu (viz 18. díl). Dřív děti netušili, že je možné, aby se chlapci líbili jiní chlapci, nebo, že to, že mám ženské tělo nemusí nutně znamenat, že se musím cítím být ženou a že obojí je v pořádku. Dnes je situace radikálně odlišná.

Lidé s LGBTQ+ neurodivergencí (viz 132. díl) tak velmi brzy zjišťují, že jsou odlišní, a přitom mají při nejhorším prostřednictvím internetu přístup k informacím o tom, že je to běžné, že to tak má podstatná část populace a že je to v pořádku.

Některé děti si k příslušnosti k LGBTQ+, zejména k transgenderu mohou dojít ještě před nástupem puberty. U sexuální orientace to často přichází až spolu se sexuálním experimentováním a sexuálními fantaziemi (viz 86. díl), tedy v pubertě. Na sexuální fantazie má zásadní dopady to, zda dítě bylo fyzicky, sexuálně nebo emočně zneužívané, či nikoliv. Pokud se dítě za své fantazie z jakéhokoliv důvodu stydí, je to v pubertě zásadní problém, který zvyšuje jeho zranitelnost.

Každopádně, díky diskriminaci LGBTQ+ a šíření nenávisti vůči nim, zejména některými státy a náboženskými skupinami, si dítě musí nejprve projít tzv. vnitřním coming outem, kde buď zjistí, že je hrozně špatné, půjde do pekla, nebo ho rovnou můžou zavřít do vězení nebo psychiatrické léčebny – což pravděpodobněji povede k psychickým problémům, zdravotním problémům a vyhýbání se sociálním kontaktům, nebo „jen“ zjistí, že patří k sexuální minoritě, což mu statisticky vzato zkomplikuje hledání partnera nebo partnerky a v mnoha zemích třetího světa, jako je Česká republika, i přístup k právu na manželství nebo děti, ale dokáže se s tím sžít.

Jakmile dítě dospěje ke svému minoritnímu genderu a orientaci nastává problém. S postupující informovaností ví, že řada lidí, co to má stejně jako ono, je perzekuováno – doma, ve škole, práci, u lékaře a někde dokonce i systémově státem a/nebo církví. U věřících LGBTQ+ nastává dvojnásobný problém, protože mohou přijít o všechny psychologické a zdravotní benefity své víry (viz 109. díl).

Problémy LGBTQ+ lidí na veřejnosti

LGBTQ+ lidé, kteří se „přiznají“ ke své sexuální orientaci, jsou oběťmi trestných činů z nenávisti, slovního obtěžování a diskriminace v zaměstnání nebo bydlení. Problém ale je, že mnohem častěji čelí stigmatizaci a útokům pod hranicí trestného činu nebo přestupku a takřka všude, a to v situacích, ve kterých to cisgender a heterosexuální většinu ani nenapadne. Za co sklízejí LGBTQ+ lidé běžně odsouzení, pohrdavé pohledy a poznámky, či rovnou slovní útoky?

Lesby/gayové/bisexuálové při kontaktu s osobu stejného pohlaví:

• Procházka s partnerem/partnerkou za ruce
• Polibek partnera/partnerky na veřejnosti
• Ubytování se v hotelovém pokoji se svým partnerem/partnerkou
• Doprovod svého partnera/partnerky na lékařskou prohlídku
• Různé společné aktivity s partnerem/partnerkou – sport, zapůjčení lodiček/šlapadel, návštěva kina, pouti atd.
• Společné nakupování oblečení, bot, prádla, potravin apod.

Transgender osoby (zejména trans ženy) navíc také:

• Nákup oblečení
• Nákup dekorativní kosmetiky
• Cesta po ulici, v MHD apod.
• Návštěva veřejných toalet
• Návštěva úřadů, lékaře apod.
• Volby

Plošná diskriminace a persekuce LGBTQ+ má samozřejmě negativní dopady na jejich psychické a somatické zdraví, ale také mění jejich vzorce chování. Právě proto LGBTQ+ osobám pomáhají seznamy LGBTQ+ friendly podniků, lékařů, profesionálů apod., protože vědí, že je to bezpečné prostředí, ve kterém se mohou chovat stejně jako cisgender heterosexuální většina a za své běžné chování se dočkají běžných – tj. nijak neodsuzujících – reakcí.

Když přijde číšník ke stolu, kde sedí dva zamilovaní lidé odlišného pohlaví, kteří si svou lásku projevují třeba jen zamilovaným pohledem, dá jim menu a zeptá se, co může přinést k pití. Když ale tito dva zamilovaní lidé mají stejné pohlaví, nemohou si být nikdy jistí, že se této standardní reakce od číšníka dočkají.

Jak probíhá coming out

Procesu coming outu se věnuje profesorka psychologie, genderu, sexuality a ženských studií na College of Holy Cross ve Worcesteru v USA Stephanie Chaudoir. Ta je spoluautorkou, tzv. Disclosure Processes Model (DPM), který celý proces systematicky popisuje.

DPM se týká libovolné stigmatizované identity – tj. osobní informace, která je společensky odsuzovaná, ale pro ostatní není na první pohled zřejmá – minoritní gender nebo sexuální orientace, duševní onemocnění, zkušenosti s týráním nebo napadením, diagnóza HIV pozitivní apod. Člověk, pokud tyto informace sdělí ostatním, riskuje negativní důsledky nebo dokonce to, že se stanou terčem předsudků. V takových případech je rozhodnutí o sdělení skrývaných stigmatizovaných identit mnohem složitější, protože mohou mít pro člověka nepříznivé důsledky, jako je sociální odmítnutí a diskriminace. Lidé, kteří se „přiznají“ ke své sexuální orientaci, jsou i nadále oběťmi trestných činů z nenávisti, slovního obtěžování a diskriminace v zaměstnání nebo bydlení. Zveřejnění skryté stigmatizované identity může být tedy velmi složitý proces, protože může přinést jak potenciální výhody, tak škody.

DPM říká, že coming out ovlivňují celkem tři faktory:

• Zmírnění zábran k odhalení skryté stigmatizované identity
• Sociální podpora
• Změny v sociálních informacích

Všechny tři tyto faktory zásadním způsobem ovlivňuje rodina, škola a pediatr, případně další lékaři, kteří jsou s dítětem pravidelně v kontaktu, ale také stát a případně náboženská skupina, ve které se dítě pohybuje – viz 82. díl, kde vysvětlujeme Bronfenbrennerův model teorie ekologických systémů.

K samotnému odhalení, v případě LGBTQ+ se tomu říká coming out, dojde tehdy, když dotyčný člověk při vytyčování si cílů coming outu získá přesvědčení, že přínosy tohoto kroku převáží jeho negativní stránky.

Výsledky tohoto rozhodovacího procesu přitom v různý čas a s různými lidmi budou samozřejmě odlišné. Čím více úspěšných odhalení blízkým lidem bude mít člověk za sebou, tím snáz provede coming out i s dalšími lidmi a v nových prostředích, ale i naopak.

Příprava na coming out

Vnější coming out, jak již bylo řečeno, se řídí poměrně přesně daným procesem DPM (Disclosure Processes Model). Ten popisuje u coming outu celkem pět komponent:

• Cíle předcházející coming outu,
• samotný coming out,
• zprostředkující procesy,
• výsledky coming outu
• zpětná vazba.

Samotné cíle se dělí na ty, které podporují coming out jako jsou:

• pozitivní dopady (lepší porozumění od ostatních, silnější a upřímnější vztahy, edukace ostatních)
• pozornost věnovaná pozitivním podnětům (větší intimita a pocit přijetí)
• Pozitivní emoce (naděje)
• Mechanismy pro řešení problémů

A které naopak vedou k vyhnutí se coming outu

• Předcházení negativním dopadům (sociální vyloučení, konflikt)
• Pozornost věnovaná negativním podnětům (např. distancování se od ostatních)
• Negativní emoce (úzkost)
• Mechanismy pro vyhýbání se

Samotný coming out se skládá ze dvou prvků:

• Obsah – hloubka, šířka, trvání coming outu
• Reakce člověka, kterému se svěřím – podporující vs nepodporující

Výstupem coming outu je pak zprostředkující proces, který buď vede k dalšímu coming outu, nebo k pozastavení dalšího odhalování svého tajemství novým lidem. V důsledku toho také člověk získá buď sociální podporu, a může naplno začít užívat všech benefitů, které coming out pro jeho psychické i somatické zdraví má, nebo naopak sociální odmítnutí, které může jeho psychické i somatické zdraví zhoršit. To, koho si pro coming out vyberete, a jaký obsah a formu coming outu zvolíte, je proto velmi podstatné.

Jedná se tedy de facto o projekt s vysokou mírou rizika, který vyžaduje poměrně hodně příprav, analytické vstupy a rozhodování. Právě proto u něj dospělým lidem může pomoci také koučink. Samotná příprava toho komu, co a do jaké míry detailu sdělit zabere některým lidem klidně i dlouhé měsíce. Pomáhá si studovat různá fóra se zkušenostmi lidí, kteří si coming outem prošli i sociální podpora od ostatních členů LGBTQ+ komunity. Důležité ale je nenechat se ovládnout svým strachem, který může celý proces zbrzdit až natolik, že se mohou změnit i misky vah při rozhodování, zda do coming outu vůbec jít či nikoliv

Co můžou rodiče udělat pro svoje LGBTQ+ děti

• Bezpodmínečná láska a přijetí jako základ (viz 19. díl)
• Eliminace neblahých zážitků z dětství a soustředit se na Pozitivní zážitky z dětství (viz 14. díl)
• Aktivní podpora resilience (viz 22. díl)
• Vybudovat přijímající rodinné prostředí (viz 25. díl), abyste se mohli dozvědět o případné šikaně, sexuálním zneužívání někým mimo rodinu, o tom, co dítě zrovna prožívá v kontextu své minoritní orientace nebo genderu atd.
• Ideálně od útlého věku nezanedbat sexuální výchovu, zejména pak edukaci o sexuálních právech (i svojí) – viz 18. díl a navazující díly o sexuální výchově.

Podtrženo a sečteno – dělat vše, co by měl ideálně každý rodič vůči každému dítěti

Dopady coming outu na LGBTQ+

Každý coming out má na člověka dlouhodobé dopady, a to:

• Individuální – na psychiku, zdraví a chování
• Dyadické – na procit propojení, intimitu a důvěru
• Sociálně kontextuální – kulturní stigma, možnost začlenit se, nebo naopak být vyloučen z různých sociálních skupin apod.

Po coming outu člověk nastupuje na dvě zcela odlišné cesty – buď dojde k podpoře procesu coming outu i před dalšími lidmi a v dalších sociálních prostředích (rodina, práce, škola, kroužky apod.), nebo k zastavení celého procesu, a to klidně i na dlouhé roky. Vše závisí na tom, jaké pocity si člověk ze svého coming outu odnese.

Coming out umožňuje lidem vyjádřit osobně relevantní, dříve potlačované informace. Obecně je proto přijímaná teze, že coming out je pro psychiku prospěšný, přináší úlevu a přináší jak psychickou pohodu (např. méně úzkostí a rušivých myšlenek) tak i tu zdravotní (např. celkové fungování i lepší průběh nemocí), a to zejména s ohledem na zklidnění sympatické reakce i změnu signalizace imunitního systému.

Coming outem lze získat sociální podporu, a to nejen od člověka, který už zná vaše tajemství, ale i tu obecnou, kterou pak cítíte doma, ve škole, u lékařů atd. Tím také dojde ke snížení permanentního stresu a zvýšení spokojenosti ve škole, v práci apod., ale i ke změnám v chování (např. efektivnější plnění úkolů), zdravotní pohody (např. lepší průběh nemocí) i změnám v jednotlivých dyadických vztazích v oblasti sympatií, intimity a důvěry. Při sociálním odmítnutí ale může následovat i přesný opak.

 Za zmínku stojí přitom fakt, že lidé s většími očekáváním pozitivních dopadů mohou být schopni získat více pozitivních reakcí důvěrníků, budou pravděpodobněji věnovat pozornost pozitivním signálům v dané situaci a budou schopni najít výhody zveřejnění i tváří v tvář negativním reakcím důvěrníků. Na druhou stranu, lidé s většími očekáváními negativních dopadů mohou být méně zdatní v získávání pozitivních důvěrných odpovědí, mohou být náchylnější k tomu, aby se soustředili na negativní signály během události, a mohou se soustředit na možnost, že budou po události odmítnuti.      

Tlak na coming out od rodičů

Část rodičů tuší, že jejich dítě je LGBTQ+ a může mít tendence, právě pro prokazatelné benefity coming outu, to dítěti „ulehčit“. Zásadní problém je ale v tom, že vlastníkem celého procesu coming outu má být ten, koho se to týká – tedy v tomto případě dítě. Jak už jsme zmiňovali při popisu celého Disclosure Processes Modelu (DPM), tak coming out je velmi složitým procesem vyžadujícím obvykle měsíce a někdy až roky přemýšlení, zvažování a rozhodování.

To, zda ke coming outu před rodiči (vůbec) dojde, záleží na tom, v jakém stavu je vztah dítěte k jednotlivým rodičům i vztah rodičů mezi sebou. Rodiče mnohdy zároveň nebývají ti první, před kterými dítě coming out provádí. To, dle DPM, ovšem znamená, že celý proces coming outu před rodiči je pro dítě ovlivněný tím, jak dopadly předchozí coming outy.

Rodiče, kteří dítě do coming outu tlačí, nejen, že naruší celý proces, čímž nevyhnutelně ovlivní i další coming outy, ale překračují individuální hranici dítěte. Sexualita člověka je velmi intimní záležitostí a je na každém jednom člověku, aby rozhodoval, s kým a jak moc o své sexualitě chce sdílet. Překračování této hranice se přitom řadí mezi toxické rodinné vzorce (viz 118. díl) a pojí se s ním následky do budoucna, a to i mimo sexualitu.

Zároveň někteří rodiče mívají tendenci tlačit do coming outu i cisgender heterosexuální děti, čímž zásadním způsobem narušují bezpečí ve vztahu a mohou výrazně zhoršit psychický stav dítěte.

O porušování hranic (viz 118. díl) lze hovořit i tehdy, když rodiče ze své iniciativy začnou dítěti „dohazovat“ partnery. Zejména v případě, kdy navíc nejsou tito partneři toho vhodného pohlaví, to může zároveň zdevastovat jakoukoliv intimitu ve vztahu dítěte s rodičem, a to obvykle v období, kdy je dítě velmi zranitelné a potřebuje zdravý vztah s rodičem pro zajištění své bezpečnosti (viz 25. díl).

Jak mohou rodiče ošetřit coming out dítěte

Co potřebuje dítě slyšet po coming outu

• Máme tě moc rádi
• Vážím si toho, že si mi to řekl(a)
• Kdykoliv s námi o čemkoliv, samozřejmě nejen v souvislosti s tímhle, budeš chtít mluvit, tak jsme tu pro tebe
• Chceme, abys věděl(a), že až budeš mít partnera/ku, určitě je u nás vítaný/á
• Pro mě je nejdůležitější, abys byl(a) v životě šťastný/á a spokojený/á
• Zajistit porozumění situaci u sourozenců (viz 57. díl)
• Je něco, s čím ti můžeme pomoct/v čem tě můžeme podpořit?
• Máš nějaké zdroje informací, o kterých chceš, abychom si je nastudovali a přečetli?

Takže v zásadě i tady pořád to, co ostatní děti, které řeší nějaký problém

• Specificky u transgender
  • jak si přeješ, abychom ti říkali? Máš už vybrané nové jméno, kterým chceš, abychom tě oslovali?
  • Okamžitě dodržovat genderovou identitu dítěte a za případné přeřeky, které se logicky budou ještě nějakou dobu dít, se omlouvat s tím, že jen potřebujete chvilku, než si na nové oslovení a genderovou identitu zvyknete, protože máte za ty roky zautomatizovanou tu předchozí
  • Budeš chtít pomoc s úředními a lékařskými úkony, které vedou ke změně pohlaví?
  • Chceš pomoct při komunikaci téhle věci se školou?

A samozřejmě – jak se teď cítíš, potom, co si to nám/mi řekl?

Co nechtějí slyšet

• Kritiku – To si se snad posral(a)! No jo, ty si pokaždý musíš vymyslet něco extra.
• Výčitky – To mě jako chceš nasrat? Za co mě jako trestáš? To jsem byl tak špatný otec/špatná matka, že mi musíš tohle udělat?
• Odmítnutí – Tak na to zapomeň, koukej se dát dohromady a buď zase normální, jinak půjdeš z domu/nebude kapesný/seberu ti mobil atd.
• Vztek – i kdyby nebyl mířený přímo na něj; vzájemné obviňování se rodičů, kdo za to může
• Zoufalství – co jsem komu udělal(a), co si teď jen počneme, co na to řeknou ostatní
• Výslech jak z filmu každý druhý den na téma jeho sexuální orientace, nebo identity. Kdyby vám přišel syn říct, že je heterosexuální kluk, taky se ho nebudete furt ptát na to, jaké to je…

Jak ošetřit coming out ve škole

Ideální škola pro LGBTQ+, stejně jako pro jakékoliv jiné, lidi neexistuje (viz 121. díl). Existují horší a lepší učitelé, bohužel často v jedné škole. Dítě ve škole nejpravděpodobněji provede coming out před učitelem, o kterém ví, že je také LGBTQ+, nebo před třídním učitelem.

Co můžou učitelé udělat pro svoje LGBTQ+ žáky

• Ocenit dítě za to, že s vámi sdílí takto intimní věc
• Ujistit dítě, že to nikomu neřeknete, pokud samo nebude chtít a dodržet to
• Zeptat se dítěte, jestli chce, abyste to sdělili i ostatním pedagogům ve škole
• Zeptat se dítěte, jestli to ví už rodiče – pokud ne, jestli chce nějak pomoci v komunikaci této věci s nimi – pokud chcete
• U transgender – Okamžitě dodržovat genderovou identitu dítěte a za případné přeřeky, které se logicky budou ještě nějakou dobu dít, se omlouvat s tím, že jen potřebujete chvilku, než si na nové oslovení a genderovou identitu zvyknete, protože máte za ty roky zautomatizovanou tu předchozí. Pokud dítě nechce provést coming out ve třídě, genderovou identitu a jméno dodržujte jen mezi 4 očima
• Dál přistupovat k dítěti jako dřív – dítě je pořád stejné, jen vy o něm víte něco nového/případně ho teď nazýváte jiným genderem/jménem
• Zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoct, kdyby to chtěl sdílet ve třídě

A samozřejmě – jak se teď cítíš, potom, co si mi to řekl?/nám to řekl (při coming outu přímo před třídou)

Co nechtějí slyšet – platí vše, co u rodičů +

• Prosim tě, co si to tu zase vymýšlíš za blbosti! Kdyby ses radši učil(a) matematiku!
• Šikanu typu dvojsmyslné poznámky apod. respektive jakékoliv zmínky o jeho sexualitě při výuce. Ostatním studentům taky neříkáte, tak pojď k tabuli, ty náš heteráčku, nebo pojď k tabuli, když jsi ta žena.

Coming out rodiče po narození dítěte

Není výjimkou, že LGBTQ+ člověk svůj vnitřní coming out provede až poté, co si pořídí dítě nebo dokonce i děti. To samozřejmě výrazně zkomplikuje situaci. Zlatým pravidlem je vždy provést coming out nejprve před partnerem/druhým rodičem, a teprve potom, co to oba spolu vyřeší (může pomoci i párová terapie), začít řešit coming out před dítětem/dětmi.

Tak jako u jiných forem coming outu, i zde lze v LGBTQ+ fórech a zdrojích obvykle najít dostatek podpory i zkušeností s tím, co komu fungovalo a co ne. Naštěstí existují knížky o tom, že člověk může objevit, kým je, teprve s časem – Maiden & Princess pro věk 4 až 8 let; Nen and the lonely fisherman pro věk 5 až 9 let;

U LGB

Co potřebuje dítě slyšet po coming outu

• Mám tě pořád stejně moc rád(a) jako dřív
• Co to přesně obnáší
• Jak to máte s maminkou/tatínkem
• Budete žít dál spolu, nebo se rozvádíte
• V případě rozvodu, což je jedno z ACEs, 48. díl podcastu a pro španělsky mluvící vřele doporučujeme Roizblattovu knihu, kterou v podcastu zmiňujeme

Co nechtějí děti slyšet

• Nevztahujte diskusi moc na sebe – oversharing není cíl. Dítě se ptá, rodič odpovídá. Dítě se bude ptát ještě mnohokrát
• Že to máte těžké – viz toxický rodinný vzorec prohození rolí (122. díl)
• Výčitky a nadávky od druhého rodiče

U T – existuje také knížka, pro děti od 3 do 7 let She’s my Dad; 

Co potřebuje dítě slyšet po coming outu

• Mám tě pořád stejně moc rád(a) jako dřív
• Nic se pro tebe nemění!
• Jak to máte s maminkou/tatínkem
• Vysvětlení toho, co to znamená – u menších dětí s využitím knížky
• Jak vám má tedy říkat?
• Budete tatínek/maminka i po změně tranzici?
• Velký prostor pro dotazy

Coming out rodiče před narozením

Co dělat, když jste si jako LGBTQ+ pořídil se svým partnerem dítě a nadejde čas zjevit mu, že jste LGBTQ+.

U LG dítě má obvykle dva tatínky nebo dvě maminky, vše se děje průběžně. Dítě velmi brzy ví, že to má doma jinak. Reagujte proto průběžně na dotazy dítěte – dítě si pravděpodobně jako první všimne, že chybí tatínek nebo maminka, jde mu to tedy vysvětlovat průběžně. Jsou na to knížky, které vám s tím mohou pomoci jako například:

• My Daddies
• The Pirate Mums

U B záleží na tom, jak vypadá rodinné uspořádání. Pokud maminka/tatínek nežijí s rodinným přítelem/přítelkyní a/nebo pokud nehrozí, že to dítěti řekne někdo jiný, volí někteří lidé režim utajení této informace. Pokud ale bydlíte doma ve více dospělých, přijdou logicky dříve či později od dítěte otázky jako v případě LG.

U T je to velmi citlivé téma, které u dítěte to může způsobit zmatek. Už jen proto, že je s tím obvykle spojeno i to, že dítě obvykle není biologickým dítětem lidí, které zná jako maminku a tatínka. První, co je třeba si říct je, zda a proč je pro vás podstatné, aby dítě znalo vaši minulost. Mnoho transgender lidí se k těm temným letům, kdy měli jiné jméno a tělo, nechce vracet. Někdo se ale bojí, že se to dítě dozví od někoho jiného než od něj. Dítě se to zpravidla dozví vždy, nejpozději při „ukaž mi fotky, když jsi byl malý/malá“. Na druhou stranu, už předškolní děti znají pohádky o zakletých princích v žábě, koncept někoho zakletého v nesprávném těle jim není cizí. Menším dětem to tak může být mnohem snazší vysvětlit, než teenagerům, před kterými budete dlouhé roky držet takto zásadní tajemství.

Na co dát velký pozor

• Změnila se po coming outu nějak frekvence návštěv kamarádů a sleep overů?
• Zhoršil se dítěti prospěch ve škole?
• Změnila se intimita ve vztahu dítěte s jedním nebo oba rodiči?
• Změnily se nějak vztahy mezi sourozenci? Pokud ano, jak a co za tím je?
• Když se dítě neptá, nemusí to vždy znamenat, že nemá otázky

Co děti často trápí

• Jak to přede mnou mohli tajit (oba rodiče, druhý je přeci „spolupachatel“, protože už to v ideálním světě ví dřív než dítě)?
• Co to udělá s mými vztahy ve škole a s přáteli?
• Tohle nikomu nemůžu říct! Je na rodiči s tímhle naložit. Je to vaše tajemství, musíte říct dítěti, že o tom může mluvit s kým, bude chtít a potřebovat. Možná ale bude pomoct potřebovat s tím, jak to říct
• U dětí, co chtěli ještě sourozence, je to mnohdy konec naděje na ně. Potřeba to pokrýt
• Proč je táta s mámou/máma s tátou, když je LGBTQ+? To jako jen kvůli mně?!? Pokud to nevyvrátíte, hrozí prohození rolí – viz 122. díl – já můžu za to, že rodiče jsou spolu

Otázky pro děti LGBTQ+ rodičů

Pokud je vám 10 a více let a váš rodič je LGBTQ+, zkuste si sami odpovědět na následující otázky. Pomohou vám se v celé situaci lépe zorientovat. Své případné obavy a závěry, které z tohoto zamyšlení vyplynou, můžete sdílet s rodičem, nebo jinou dospělou blízkou osobou.

• Co pro vás znamená, že váš rodič je LGBTQ+?
• Jaké emoce to ve vás vyvolává?
• Chcete si o tom promluvit s terapeutem? Pokud ano, musíte to začít řešit s rodiči, nebo třeba Linkou bezpečí
• Bojíte se, že to ovlivní vaši vlastní sexualitu? Z minulého dílu víme, že s největší pravděpodobností nikoliv
• Bojíte se, že se vám budou kamarádi smát?
• Bojíte se, že se vám ve škole budou spolužáci smát?

Coming out mezi přáteli

Máte kamaráda, o kterém si myslíte, nebo jste se dozvěděli, že je LGBTQ+ a čekáte na jeho coming out? Tady je pár tipů, jak celý proces oběma usnadnit, až ke coming outu dojde.

Co potřebují LGBTQ+ přátelé slyšet po coming outu

• Autentickou reakci – jakékoliv přehrávání toho, jak by asi bylo dobré reagovat nebo nereagovat bude zvenčí vypadat jako nepřijetí. Váš kamarád pozná, když se najednou začnete chovat jinak, stejně jako ví, když něco skrýváte
• Potvrzení trvání kamarádství – často spočívá i v tom, že poděkujete, že vám to řekl(a)
• Autentické dotazy na to, co vás zajímá – dotyčný počítá pravděpodobně s tím, že se na něco budete ptát

Co nechtějí slyšet po coming outu

• Rádoby vtipné dvojsmysly – jsem si říkal, že je dnes nějak teplo

Co se děje s přáteli po coming outu

• U LGB
  • Mohou se dostavit pochybnosti o tom, jestli do mě můj kamarád není náhodou zamilovaný. LGB osoby obvykle poznají, že jste hetero. Navíc, nemusíte být vůbec jejich typ.
  • Nepříjemné pocity z toho, že jste před sebou byli v minulosti nazí. Je to pochopitelné, na druhou stranu možná jste zažili, že jste byli nazí v minulosti před mužem či ženou (např. lékařem) a také si na vás asi nedělal choutky.
  • Problém s nahotou po coming outu. To je do nějaké míry přirozené. Stejně jako má někdo problém svléct se před kamarádem opačného pohlaví. Je dobré o tom mluvit.
• U T (před tranzicí)
  • Většinou přijde zvědavost. Ptejte se, ale citlivě. Zatímco homosexualitu si spousta lidí dokáže představit, to, že jste muž v ženském těle a naopak je pro mnoho lidí nepředstavitelné. Existují o tom i knihy – třeba Klec pro majáky od Mike Perryho
• U T (po tranzici)
  • Pocit zrady – u LGB nebývá tak častý, ale u T můžete mít pocit, že vám ten člověk celou dobu lhal. V dospělém přátelství je rovněž dobré o tom mluvit. Jak jsme říkali v úvodu a minulém dílu, s coming outem se u transgender lidí pojí obrovské množství rizik. Není snadné proto říct pravdu.

Problémy LGBTQ+ se zdravotní péčí

Výzkumy se shodují, že stávající zdravotní péče pro LGBTQ+, ačkoliv to už dávno není cílem, je stále stigmatizující a diskriminující. Aby tomu tak nebylo, je potřeba upravit celou řadu v procesů, často včetně běžných dotazníků.

Jak shrnuje docentka Ruth McNair se svojí kolegyní profesorkou Kelsey Hegarty z University of Melbourne ve své rešerši o primární péči o LGB osoby, tak: „Primární péče o lesby, gaye a bisexuály (LGB) je ohrožena mezerami v klinické péči a systémech praxe. Mezi tyto mezery patří zdokumentované nedostatky ve znalostech a dovednostech specifických pro LGB osoby u zdravotnických pracovníků, které jsou částečně vysvětleny nedostatkem školení v oblasti zdraví LGB osob na všech úrovních jejich vzdělávání. Klinické znalosti jsou také omezeny nedostatkem dostupných populačních dat, ačkoli se takové studie provádějí stále častěji. Prostředí praxe je dále ovlivněno kontroverzní a stigmatizovanou povahou homosexuality, přičemž zdravotničtí pracovníci zastávají řadu přesvědčení o sexuální orientaci menšin, která jsou občas patologizující a běžně obsahují despekt.

Přesvědčení klinických pracovníků, že sexuální orientace je irelevantní, tvoří hlavní překážku pro sdělení informací pacientům v rámci konzultací a jen málo služeb primární péče vytváří prostředí praxe, které prokazuje povědomí a respekt k LGB pacientům jako skupině.“

Obdobným, avšak ještě závažnějším problémů, pak čelí i transgender osoby.

Nevhodně nastavená zdravotní péče je pro LGBTQ+ lidi zraňující často už při vstupu do ordinace. Většina zranění se přitom děje zcela nevědomky a pramení z neinformovanosti lékařů a dalšího zdravotnického personálu o respektujícím přístupu k LGBTQ+ pacientům.

V případě dětských lékařů však tato zranění mají dvojnásobně negativní efekt, protože zkušenost s pediatrickými lékaři u dítěte formuje celoživotní vztah ke zdravotnictví a zásadním způsobem ovlivňuje jeho budoucí zdraví, skrze například ochotu využívat preventivních lékařských prohlídek (viz 131. díl) i skrze ochotu jít k lékaři v případě zdravotních obtíží.

Doporučení pro dětské lékaře ohledně LGBTQ+

Doporučení pro dětské lékaře

Svá doporučení pro dětské lékaře, jak přistupovat k LGBTQ+, publikovala klinická profesorka pediatrie na University of California, Irvine Lynn Hunt v květnu 2018 v časopisu Advances in Pediatrics.

Poskytujte kompetentní péči bez osobních předsudků nebo domněnek.

• Buďte otevření vůči rozdílům
• Nesnažte se předpokládat, že všichni jsou heterosexuální, cisgenderoví nebo anatomicky „typičtí“.
• Při prvním zjišťování sociálních nebo sexuálních anamnéz používejte genderově neutrální jazyk.
• Informujte rodiny, že existuje normální a zdravé spektrum genderového projevu, sexuální orientace a genderové identity.

Pomozte vytvořit prostředí vaší praxe přívětivé pro lesbické, gay, bisexuální, transgender a queer pacienty a rodiny.

Zveřejněte zásady nediskriminace – kupříkladu American Medical Association (AMA) schválila tuto verzi prohlášení: „Tato ordinace si váží rozmanitosti lidských bytostí a nediskriminuje na základě rasy, věku, náboženského vyznání, schopností, rodinného stavu, sexuální orientace, pohlaví nebo genderové identity.“

• Zveřejněte symboly vítání, jako jsou duhové znaky, transgender vlajky, značky „bezpečného prostoru“ atd.
• Prozkoumejte formuláře pro pacienty nebo elektronické zdravotní záznamy používané ve vašem zařízení z hlediska inkluzivity (viz dokument Americké lékařské asociace „Vytváření praxe přátelské k LGBTQ“).
•  Využijte inkluzivní literaturu v čekárnách nebo vyšetřovnách. AMA specificky doporučuje mít v ordinaci letáky od LGBTQ+ organizací a informace o prevenci HIV/AIDS.
•  Podporujte základní školení o LGBTQ pro všechny zaměstnance.

Buďte opatrní při přiřazování štítků

• Sexuální orientace a genderová identita se v průběhu času vyvíjejí.
• Identita a chování nemusí odpovídat očekáváním poskytovatele.
• Někteří mladí lidé hlásí změny ve své sexualitě nebo genderové identitě v průběhu dětství a dospívání, což může ovlivnit úroveň podpory, kterou dostávají od rodiny, a péči, kterou jim poskytujete.

Další materiály pro zdravotníky

Creating an LGBTQ-friendly practice, American Medical Association

Materiály GLMA Health Professionals Advancing LGBTQ+ Equality pro lékaře a zdravotnické pracovníky

Best practice guidance on health care for lesbian, gay and bisexual service users and their families, Royal College of Nursing & UNISON

Guidelines pro přístup k autistickým transgender osobám

Guidelines for Good Practice with Lesbian, Gay and Bisexual Clients, The Psychological Society of Ireland – pro psychology, psychiatry a psychoterapeuty

Jak jako LGBTQ+ člověk nalézt psychoterapeuta

Americká National Alliance on Mental Illness dala dohromady seznam kritérií, podle kterých by LGBTQ+ děti (i dospělí) měli postupovat při výběru psychoterapeuta.

Zamyslete se nad tím, co hledáte

Při výběru psychoterapeuta je důležité zvážit následující:

• Pokud chcete někoho, kdo s vámi sdílí určité části své identity, můžete zjistit, zda je váš poskytovatel LGBTQ+, přečtením jeho profilů nebo webových stránek.
• Může být snazší najít terapeuta, který má základní kompetence v problematice LGBTQ+, než poskytovatele, který se specializuje na péči o LGBTQ+. Pokud vaše psychické potíže nejsou zakořeněny v sexuální orientaci a/nebo genderové identitě, nemusí být nutné, aby se terapeut specializoval na LGBTQ+.
• Pokud jste transgender a hledáte psychoterapeuta, který vám napíše dopis podpory pro lékařskou péči potvrzující pohlaví nebo pro změnu právní dokumentace, měli byste hledat poskytovatele, který s tím má zkušenosti (v Česku mnohdy ve zdravotnictví).

Shromážděte doporučení

V Česku existují adresáře poskytovatelů péče pro LGBTQ+ osoby (např. https://lgbt-zdravi.cz/pece/), případně Queer psychologie https://www.queerpsychologie.cz . Další kontakty však můžete najít i přes LGBTQ+ komunitu nebo přes projekt S barvou ven (https://www.sbarvouven.cz/zeptej-se-online/).

Kontaktujte psychoterapeuta

Někteří lidé mají potíže s prvním telefonátem psychoterapeutovi. Zejména transgenderové osoby se mohou cítit nepříjemně při telefonování kvůli obavám z nesprávné genderové interpretace kvůli jejich přirozenému hlasovému rozsahu. Využijte proto e-mail či SMS. Při prvním kontaktu se můžete zeptat na zkušenosti psychoterapeuta s LGBTQ+ lidmi. S touto otázkou můžete počkat i během první schůzky.

Ptejte se

Psychoterapeuti očekávají a vítají otázky od svých klientů, protože jim to pomáhá je lépe pochopit. Při první návštěvě psychoterapeuta buďte otevření ohledně toho, že hledáte poskytovatele kompetentního pro LGBTQ+ komunitu. Neměli byste mít pocit, že musíte poskytovatele vzdělávat o základních konceptech LGBTQ+ identit.

Budování vztahu

Nalezení toho správného psychoterapeuta pro vás může vyžadovat čas (to je obecně platná teze). Pokud terapeut nemá znalosti nebo zkušenosti, které hledáte, můžete přejít k jinému a pokračovat v hledání. Nezapomeňte, že hledáte terapeuta, který vám pomůže zlepšit vaše duševní zdraví.

České weby a projekty o LGBTQ+

1. Queers Česká republika — o LGBTQ+ tématech

Web s přehledem informací o LGBT komunitě v Česku — včetně historie, legislativy, novinek a vysvětlení základních pojmů.
 https://www.gl.cz/

2. Queer Geography

Vzdělávací platforma zaměřená na LGBTQ+ psychologii, gender, sexualitu a společenské souvislosti. Najdeš tu přístupné články i příručky.
 https://queergeography.cz/

3. LGBT-zdravi.cz

Projekt, který se věnuje duševnímu a fyzickému zdraví LGBTQ+ lidí v Česku a poskytuje výzkumy, statistiky a ověřené informace o životě queer osob.
 https://lgbt-zdravi.cz/

4. Queer & Trans Youth CZ – Odkazy

Seznam organizací a projektů v ČR zaměřených na podporu LGBTQ+ osob, včetně poradny, komunitních akcí a podpůrných skupin (komunitní přehled).
 https://qty.cz/odkazy/

Anglicky psané projekty o LGBTQ+

5. The Trevor Project – Resources

Velmi přehledné a laicky srozumitelné zdroje o LGBTQ+ identitách, coming outu, zdraví a podpoře, s důrazem na mladé lidi.
 https://www.thetrevorproject.org/resources/

6. Human Rights Campaign (HRC)

Největší LGBTQ+ občanská organizace v USA, která poskytuje přehledné informace o právech, rovnosti a kampaních.
 https://www.hrc.org/

7. GLAAD

Organizace zaměřená na zlepšení zobrazování LGBTQ+ lidí v médiích a veřejném prostoru, obsahuje také vzdělávací materiály.
 https://glaad.org/

8. It Gets Better Project

Média a příběhy zaměřené na podporu LGBTQ+ mládeže s cílem ukázat, že život po coming outu může být pozitivní.
 https://itgetsbetter.org/

9. Stonewall (UK) – Resources

Velká britská organizace s rozsáhlou sekcí publikací, vysvětlení pojmů, statistik a informačních materiálů o LGBTQ+ inkluzi.
 https://www.stonewall.org.uk/resources

10. ILGA – International Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Association

Globální asociace s informacemi o právech LGBTQ+ po celém světě a přehledy zákonů a politik v jednotlivých zemích.
 https://ilga.org/

LGBTQIA+ weby pro ochranu jejich práv a výzkum, Tacoma Community College

APA LGBTQ zdroje a publikace, American Psychological Association

Kde hledat pomoc

Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

CHAUDOIR, Stephenie R. a FISHER, Jeffrey D. The disclosure processes model: Understanding disclosure decision making and postdisclosure outcomes among people living with a concealable stigmatized identity. Online. Psychological Bulletin. 2010, vol. 136, no. 2, s. 236-256. ISSN 1939-1455. Dostupné z: https://doi.org/10.1037/a0018193. [cit. 2026-02-17].

HUNT, Lynn; VENNAT, Maryjane a WATERS, Joseph H. Health and Wellness for LGBTQ. Online. Advances in Pediatrics. 2018, vol. 65, no. 1, s. 41-54. ISSN 0065-3101. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.yapd.2018.04.002. [cit. 2026-02-07].

SAHOO, Swapnajeet; VENKATESAN, Velprashanth a CHAKRAVARTY, Rahul. ‘Coming out’/self-disclosure in LGBTQ+ adolescents and youth: International and Indian scenario – A narrative review of published studies in the last decade (2012-2022). Online. Indian Journal of Psychiatry. 2023, vol. 65, no. 10, s. 1012-1024. ISSN 0019-5545. Dostupné z: https://doi.org/10.4103/indianjpsychiatry.indianjpsychiatry_486_23. [cit. 2026-02-17].

McNair RP, Hegarty K. Guidelines for the primary care of lesbian, gay, and bisexual people: a systematic review. Ann Fam Med. 2010 Nov-Dec;8(6):533-41. doi: 10.1370/afm.1173. PMID: 21060124; PMCID: PMC2975689. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2975689/

RABINS, Maya; BRENNAN-COOK, Jill; JACKSON, Gillian a KOCH, Amie. LGBTQ+ disclosure: challenges and possibilities. Online. Culture, Health & Sexuality. 2024, vol. 27, no. 2, s. 143-157. ISSN 1369-1058. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/13691058.2024.2360989. [cit. 2026-02-17].

STRANG, John F.; MEAGHER, Haley; KENWORTHY, Lauren; DE VRIES, Annelou L. C.; MENVIELLE, Edgardo et al. Initial Clinical Guidelines for Co-Occurring Autism Spectrum Disorder and Gender Dysphoria or Incongruence in Adolescents. Online. Journal of Clinical Child & Adolescent Psychology. 2016, vol. 47, no. 1, s. 105-115. ISSN 1537-4416. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/15374416.2016.1228462. [cit. 2026-02-17].

Co to je LGBTQ+

LGBTQ+ je souhrnná zkratka pro:

• lidi s minoritní sexuální orientací (L jako lesba, tj. homosexuálně orientovaná žena, G jako gay, tj. homosexuálně orientovaný muž a B jako bisexuálně orientovaný člověk),
• a/nebo genderem (T jako transgender osoba, což je člověk jehož pociťovaná sexuální identita neodpovídá jeho „pohlaví“).
• Q jako queer – který původně označoval gaye a lesby a později všechny LGBT osoby, tak nově spíš questioning – tedy pro lidi, kteří si nejsou svojí sexuální orientací a genderem jistí.

Pro úplnou přehlednost dodáváme, že sexuální orientace je o tom, jakého pohlaví jsou lidé, kteří vás sexuálně přitahují, a gender je o tom, jakým pohlavím se cítíte sami být. Obojí se může v čase vyvíjet, měnit a případně se kombinovat, přičemž pohlaví nejsou jen dvě (viz samostatné posty).

Samotné znaménko + pak označuje zahrnutí dalších minoritních skupin jako jsou třeba intersexuální osoby nebo asexuálové, aromantické osoby a osoby bez genderu. I proto se v posledních letech začíná používat i zkratka LGBTQIA+. Jednotlivým skupinám se budeme věnovat v samostatných postech.

Samotná zkratka LGBTQ+ je relativně nová. Mezi lety 1988 až 2016 byla oficiální zkratka pouze LGBT. Teprve posledních 10 let americká GLAAD (původně zkratka pro Gay & Lesbian Alliance Against Defamation, pak už používala jen zkratku, protože chtěla podporovat i transgender osoby a další minoritní skupiny) vydala stanovisko, že by se měl používat místo něj už v té době rozšířený termín LGBTQ+.

Samotná zkratka je však bohužel zkratkou i v pravém slova smyslu – nechtěně tak trochu podporuje dělení lidí na „homo“ a „hetero“ (a později „bi“) a „trans“ a „cis“, což podle současného stavu vědění, i podle historicky prvních sexuologických výzkumů Alfreda Kinseyho nereflektuje, jak lidská sexualita funguje ve skutečnosti. Sexuální orientace se pohybuje na jakési škále, kde skutečně existují extrémní situace jako je striktně homosexuál nebo striktně heterosexuál a i gender můžeme vnímat jako jakousi škálu. Jak to? Co pro vás osobně znamená být příslušníkem svého genderu? A s kolika dalšími lidmi se na tom ze 100 % shodnete?

Proč existuje LGBTQ+

Jsou lidé, kterým vadí Pride pochody, přijdou jim nechutné apod. Proč ale vůbec existuje nějaké LGBTQ+ hnutí, respektive lidé, co se bijí za práva sexuálních menšin?

Za vzestup povědomí o LGBTQ+ pravděpodobně může Alfred Kinsey, tím že publikoval veřejně své Kinsey Reports v roce 1948 o sexuálním chování mužů a v roce 1953 o sexuálním chování žen. Ty způsobily naprostý skandál, i proto, že ukázaly, že v té době v mnoha státech trestný anální sex – zakázaný katolickou církví jako sodomie – je zcela běžnou praktikou. Kinsey byl obviněn z toho, že je agent KGB, co chce rozvrátit počestnou americkou společnost – a musel kvůli tomu i k soudu.

V obou Kinsey reports byli pokryti homosexuálové a bisexuálové a obě studie ukázaly, že to není nějaká výjimečná deviace, ale docela běžná věc, včetně toho, že muži se během dospívání běžně zapojují do homosexuálních aktivit, aniž by byli homosexuálně orientovaní.

Americký senátor za Wisconsin Joseph Raymond McCarthy proto v roce 1950 zahájil v americké armádě hon na čarodejnice – tzv. Lavender Scare. Ten byl o tom, že americká armáda a další složky státu byly infiltrovány komunisty, anarchisty a homosexuály, přičemž tito homosexuálové jsou vydíráni právě komunisty/Rusy, aby pracovali pro ně, takže je potřeba všechny homosexuály odhalit a nejlépe pozavírat. Tehdy se navíc ještě homosexualita „léčila“ v psychiatrických nemocnicích, a to bolestivými elektrošoky, konkrétně do oblasti genitálií, za vzrušení se při pohledu na nahé mužské tělo (u mužů)/ženské tělo (u žen). Výsledky byly devastující, často končící sebevraždou. Navíc dnes už víme, že odlišnost daná výrazně jinou strukturou mozku nelze nijak změnit.

Vymezování práva na sexuální „divergenci“ začalo naplno v 60. letech minulého století, konkrétně 28. června 1969 v New Yorku, s tzv. Stonewall riots. Ty vyvolala policejní razie v gay baru Stonewall Inn. LGBT lidé tehdy čelili opakované policejní šikaně, a dokonce i násilí. Tentokrát se ale nerozutekli a začali s policií bojovat. Do několikadenního střetu s policií se nakonec zapojilo přes 2000 lidí.

Tento zásah proběhl jinak pravděpodobně i proto, že v ten den se konal v New Yorku pohřeb tehdejší ikony gayů Judy Garland, kam se sjelo 12 000 gayů (z celkem 20 000 účastníků pohřbu). Tento střet se stal symbolem boje za práva LGBT. V den prvního výročí, v roce 1970 se konal první pride pochod.

V roce 1973 APA odejmulo homosexualitu z DSM, tím už nebylo možné ji „léčit“ a přestala být považována za patologii.

14. října 1979 proběhl ve Washington D. C. National March on Washington for Lesbian and Gay Rights, kterého se podle odhadů zúčastnilo 75 až 125 tisíc lidí, včetně bisexuálů a transgender lidí i včetně cisgender a heterosexuálních lidí, kteří podporovali jejich práva.

11. října 1987 ve Washingtonu D. C. pochodovalo 750 000 lidí na podporu práv leseb a gayů v rámci tzv. Druhého národního pochodu na Washington pro práva leseb a gayů. Od roku 1988 se proto slaví 11. říjen jako National Coming Out day.

LGBTQ+ lidé musí za svá práva bojovat neustále. Sňatky osob stejného biologického pohlaví legalizovalo jako první Nizozemsko, a to teprve v roce 2001. ČR pořád nic – máš homosexuální orientaci, jsi občan druhé kategorie. Jdi si registrovat psa na radnici a o kancelář vedle můžeš i partnera. Teda od ledna 2025 už se tomu říká jen partnerství. Sice to pořád nezakládá práva jako manželství, ale aspoň to nezní tak blbě.

A s diskriminací se LGBTQ+, stejně jako i další neurodivergentní lidé, bohužel – často i z druhé strany nechtěně a neuvědomovaně – setkávají i od svých nejbližších nebo v ordinacích lékařů či pediatrů. Tomu se ale budeme věnovat až ve 133. dílu.

LGBTQ+ a lidská práva

Jak shrnuje doktorka Dunya Tomic ve svém článku z BMC Psychiatry, tak:

„Členové komunity leseb, gayů, bisexuálů, transgender osob, queer osob a dalších sexuálních a genderových menšin (LGBTQ+) čelí diskriminaci a viktimizaci v mnoha oblastech každodenního života, včetně veřejných prostor, jako jsou školy a pracoviště, a při přístupu ke zdravotním službám. Často jsou vystaveni sociálnímu stresu, sociálnímu vyloučení, stigmatizaci, a to i v rámci svých vlastních rodin, homofobní nebo transfobní nenávisti a násilí, a internalizované hanbě a stigmatizaci kvůli své sexuální orientaci nebo genderové identitě. Všechny tyto zkušenosti přispívají k negativním důsledkům pro duševní zdraví, včetně zvýšené zátěže depresí, úzkostí, poruchami užívání návykových látek (viz 36. díl), sebevražedností a pokusy o sebevraždu.“

Faktem je, že lidé jsou dlouhodobě za sexuální divergenci trestaní, persekvovaní, týraní, věznění, nebo v některých zemích třetího světa potlačujících základní práva a svobody lidí – tedy například v ČR – dokonce nedobrovolně kastrovaní, a to jen za to, že chtěli zapsat do občanského průkazu změnu pohlaví.

Deklarace sexuálních práv přitom říká, že:

• Sexualita je ústředním aspektem bytí člověka po celý jeho život, zahrnuje sex, genderové identity a role, sexuální orientaci, erotiku, potěšení, intimitu a reprodukci. Sexualita je prožívaná a vyjádřená v myšlenkách, fantaziích, touhách, přesvědčeních, postojích, hodnotách, chování, praktikách, rolích a vztazích.
• Každý má právo svobodně kontrolovat a rozhodovat o záležitostech týkajících se jeho sexuality a jeho těla. To zahrnuje výběr sexuálního chování, postupů, partnerů a vztahů s náležitým ohledem na práva ostatních.
• Každý má právo na svobodu myšlení, přesvědčení a projevu týkající se sexuality a má právo vyjadřovat svou vlastní sexualitu, například prostřednictvím vzhledu, komunikace a chování při náležitém respektování práv ostatních.
• Každý má právo rozhodnout se, zda mít děti, a jaký počet a věkový rozestup bude mít u dětí. 

Většina těchto práv je v podstatné části zemí, včetně ČR/SR, LGBTQ+ lidem upírána.

Život jako LGBTQ+

Většina lidí zjistí svoji odlišnost nejpozději během dospívání. Když zjistí, že jsou určitě nebo i jen asi LGBTQ+, okamžitě přichází strach z persekuce i ze zavržení vlastní rodinou. Vše přitom oprávněně, jak zaznělo výše.

Odlišnost v jedné jediné oblasti, navíc daná odlišnou strukturou mozku, znamená, že najednou nebudete smět mít nikdy život jako ostatní a to, co pro ostatní je zcela běžně dosažitelné, vy nebudete moci získat jen proto, jací jste.

Představte si, že jste se právě zamilovali do kluka. Je vám dvanáct a on je naprosto úžasnej. O dva roky starší, fotbalista, vtipnej, hezkej, chytrej, obdivuje ho spousta holek. Má to ale jeden háček – jste kluk. A nikdo se to nesmí dozvědět, protože jinak vás zmlátí za to, že jste buzerant.

A pak to pokračuje:

• Takže jako nikdy nebudu mít moc děti? – tedy v ČR/SR
• Takže jako nikdy nebudu mít moc manžela/manželku? – tedy v ČR/SR
• Všichni se na mě budou dívat skrz prsty!
• Rodiče mě vyhodí z domu!

Nebo – je vám 11, máte perfektní partu kluků. Rozumíte si, trávíte spolu spoustu času, hrajete fotbal, povídáte si o autech, pomlouváte holky, jak jsou blbý. Jenže najednou se něco začne dít s vaším tělem – začnete rychle růst, podivně vám zcitliví bradavky a pak dostanete svoji první menstruaci a vyrostou vám prsa, zvětší se zadek. Najednou už máte výrazně jiný tělo než kámoši. Vypadáte o dost jinak, kluci na vás najednou koukají jak pes na šunku, a vaše oblíbené oblečení vám najednou není a nesedí vám. Do toho do vás furt někdo kéruje, ať nosíte sukni nebo šaty. Tyhle divný holčičí hadry i svoje tělo ale z duše nenávidíte. Chcete bejt zase normální kluk mezi klukama, ale ono už to nejde. Najednou je ta odlišnost, které jste do té doby nemuseli věnovat zas tolik pozornosti, cítit nonstop. Najednou nepatříte nikam.

A pak to pokračuje:

• Jak tohle řeknu rodičům?
• Takže jako nebudu moct mít děti? – v ČR/SR po změně pohlaví v zásadě ano, ale bude problém s tím, aby byly geneticky moje
• Budu se muset doprošovat operace a podstupovat mnohdy ponižující vyšetření
• Všichni mi budou říkat jménem podle biologického pohlaví – schválně, aby mě zranili. A všichni včetně lékařů a dokonce psychiatrů, policistů, úředníků atd.
• V Česku se navíc budu muset nechat vykastrovat, abych nikdy nemohl mít vlastní děti, tedy pokud chci, abych měl úředně zapsaný svůj gender – to naštěstí už pozvolna na velký nátlak Evropského soudu pro lidská práva loni mělo skončit.
• A specificky pro transženy
  • Zmlátí mě za to, jaká jsem, když se začnu oblíkat jako žena – což je povinné k povolení operace
  • Kluci se se mnou budou chtít vyspat, aby zjistili, jaký to je spát s holkou s pindíkem
• Transmuži zase
  • Když to neřeknu rychle, narostou mi prsa a změní se mi postava a už nikdy nebudu vypadat jako chlap

Rizika pro LGBTQ+

LGBTQ+ děti mají výrazně vyšší riziko vzniku depresí, sebevražd, úzkostných poruch, (C)PTSD (viz 126. díl), chronických onemocnění způsobených stresem, sexuálního (viz 16. díl) i fyzického (viz 20. díl) zneužití a bezdomovectví. Zároveň, mnoho mladých LGBTQ+ je odolných a vyrostou ve zdravé a produktivní dospělé lidi. Klíčový je v tomto ohledu přístup rodiny a školy. Komunikaci s LGBTQ+ dětmi doma, ve školách a v ordinacích se budeme věnovat v příštím díle podcastu.

Profesorka klinické pediatrie Lynn Hunt na UC Irvine ve svém článku v časopise Advances in Pediatrics ze srpna 2018 říká:

„Deprese a sebevražedné sklony jsou častější u mladých lidí z komunity LGBTQ. Téměř 29 % mladých lidí z komunity LGB se pokusilo o sebevraždu, zatímco u jejich heterosexuálních vrstevníků je to 6 %. Celoživotní míra pokusů o sebevraždu u transsexuálních a genderově nekonformních lidí je 40 %. Nepříznivé dopady na duševní zdraví jsou jasně spojeny se šikanou a obtěžováním ve škole i s odmítáním ze strany rodiny.

Podle průzkumu školního klimatu z roku 2015 58 % LGBT studentů uvedlo, že se ve škole necítí bezpečně kvůli své sexuální orientaci. Šikana proti LGBT vede ke ztrátě školních dní, horším školním výsledkům, nižšímu sebevědomí a zvýšené depresi. Podobně je odmítání LGBTQ mládeže rodinou spojeno nejen se zvýšenou depresí a pokusy o sebevraždu, ale také se zvýšeným užíváním návykových látek a rizikovým sexuálním chováním, ve srovnání s LGBTQ mládeží, která zažila přijetí a podporu rodiny“. Tady stojí za to připomenout, že šikana mívá dalekosáhlé celoživotní dopady (viz 43. díl).

LGBTQ jedinci jsou výrazně nadreprezentováni v populaci bezdomovců, kde tvoří až 35 %. Nejčastěji uváděným faktorem přispívajícím k bezdomovectví LGBTQ osob bylo odmítnutí rodinou na základě sexuální orientace a genderové identity. Celková prevalence sexuálního a fyzického zneužívání je u sexuálních menšin výrazně vyšší ve srovnání s jejich heterosexuálními vrstevníky, přičemž transgender mládež je obzvláště ohrožena viktimizací.“

LGBTQ+ a rizikové chování

Jak už z našeho podcastu asi víte, nehostinné domácí prostředí, šikana (viz 43. díl) a zejména sexuální zneužívání v dětství (viz 16. díl) může vést v dospívání i dospělém životě k rizikovějšímu chování. Profesorka Lynn Hunt to situaci v této oblasti shrnuje následovně:

„Vzhledem k tomu, že děti z LGBTQ komunity jsou vystaveny většímu riziku zneužívání a násilí, není překvapivé, že mladí lidé z LGBTQ komunity jsou také obzvláště náchylní k rizikovému chování. Studenti ze sexuálních menšin vykazují vyšší prevalenci mnoha rizikových chování ve srovnání se studenty, kteří nepatří k sexuálním menšinám.

Mezi tyto rizikové faktory patří ukazatele viktimizace a násilí, užívání drog a alkoholu (viz 33. díl) a rizikové sexuální chování. Například studenti ze sexuálních menšin uvádějí dvojnásobnou míru ohrožení nebo zranění zbraní ve škole, zranění při rvačce nebo nucení k pohlavnímu styku. Konzumace alkoholu a tabáku byla u studentů ze sexuálních menšin ve většině případů vyšší. Lidé z komunity LGBTQ mají jednu z nejvyšších měr kouření.“

Zejména v Česku si připomeňme též to, že část dětí sexuálně zneužije učitel nebo učitelka (viz 121. díl) a u dětí, kteří se necítí bezpečně ve své rodině ani přijímané ve třídě se to může stát výrazně snáze, když učitel nebo učitelka predátor je bude chtít zneužít. Stejně tak jsou ale zranitelní i vůči jiným dospělým důvěryhodným osobám – trenérům, sbormistrům, kněžím apod.

Vyšší riziko STI (sexuálně přenosných infekcí) a další hlášené zdravotní nerovnosti souvisejí i s nedostatkem kompetentních a znalých poskytovatelů zdravotní péče. Jak víte již ze 131. dílu, tak negativní zkušenosti se systémem zdravotní péče v minulosti mohou omezovat snahu o udržení zdraví a snižovat přístup k péči, a to i pro osoby z komunity LGBTQ, kde jsou negativní zkušenosti častější. Pokles preventivní péče a screeningů může přispívat k vyššímu riziku rakoviny prsu a rakoviny související s virem lidského papilomaviru v pozdějším věku.

Citlivému přístupu k LGBTQ+ dětem ve zdravotnictví bude věnován příští díl podcastu.

Kontroverze kolem LGBTQ+

LGBTQ+ je zpolitizované téma, které komentuje mnoho lidí, kteří o něm mají málo informací. Téma se hodně využívá v propagandě k nahánění strachu, zejména komunisty a klerofašisty. Hlavní teze je, že LGBTQ+ ohrožují tradiční rodinu a „kazí“ děti.

Problém ale tkví v tom, že LGBTQ+ je komplexní neurologická odlišnost, kterou nelze získat na základě sociálních interakcí či sledováním médií. Zároveň, tradiční cis- hetero- rodinu nemůže LGBTQ+ nijak ohrozit. Leda, že by někdo z té „tradiční rodiny“ jaksi ve skutečnosti nebyl až tak moc tradiční, ale byl LGBTQ+, který následně pod tíhou lásky k LGBTQ+ osobě přijde s coming outem. Pravdou ale je, že mnoho lidí v „tradičních rodinách“ svoji skutečnou sexualitu potlačuje a skrývá, klidně i desítky let, v případě některých katolických kněží ještě mnohem déle.

Častý scénář je, že potlačování skutečné vlastní sexuální orientace či genderu vede k šíření nenávisti vůči těm, kteří ji nepotlačují. Mnoho aktivních odpůrců proti LGBTQ+ se tak ukázalo být právě členy sexuálních menšin, viz Jozsef  Szajer, notoricky známý europoslanec za Orbánovu stranu Fidesz bojující proti gayům, kterého bruselská policie během COVIDu zatkla na gay orgiích s 50 lidmi, navíc ještě s drogami. V USA byl zase slavný antigay senátor Larry Craig zatčen a odsouzen za nevhodné chování při pokusu o sex na záchodcích letiště Minneapolis-Saint Paul s jiným mužem. Později vyšlo najevo, že si platil i mužské prostituty.

Z čeho ale lidé mají u LGBTQ+ obavy? Často se bojí toho, že s tím, jak zmizela domnělá a nikdy neexistující pevná biologická hranice, kdy muži mají penis a ženy mají vagínu, že to může otřást i dalšími domnělými jistotami, na kterých stojí jejich pojetí světa.

Jenže strach úřaduje i na druhé straně barikády, zejména v USA. Část rodičů ze strachu, aby neublížila svému dítěti, mu říká středním rodem, dokud si samo nevybere svůj gender. Realita je nicméně taková, že genderová identita je patrně vrozená a díky několika velmi smutným příběhům lidí, kteří byli cíleně vychováváni k jinému genderu, se ukázalo, že výchovou gender změnit nelze.

Nebuď to ty! aneb „falešní transgender lidé“

V případě transgenderu je velmi častá obava, opřená o tisíce reálných příběhů, že dítě se bude vnímat jako transgender, i když bude ve skutečnosti cisgender, a že díky podpoře, kterou dostane od LGBTQ+ projde tranzicí (změnou pohlaví) a následně toho bude litovat, bude chtít své původní pohlaví zpět, ale logicky mezitím přijde o možnost zplodit děti a projde si nesmírným mnohaletým utrpením a množstvím zcela zbytečných lékařských zákroků. Toto se opravdu děje.

V roce 1976 manželé Gouldingovi popsali zhoubný životní scénář Nebuď to ty! (Don’t be you!), který podrobně popisujeme v 72. díle podcastu. Týká se dětí, které z touhy konečně být přijati jedním nebo oběma rodiči převezmou chování a aktivity typické pro jiné pohlaví než je jejich biologické, a v krajním případě začnou toužit – zejména teď, když je to medicinsky bez problémů možné a obecně známé a rozšířené – třeba i po lékařské změně pohlaví.

Gouldingovi podhoubí tohoto zhoubného životního scénáře popisují velmi jednoduše: „Když si rodiče více cení opačného pohlaví, dítě se může rozhodnout přijmout jiné, lépe ceněné.“ Děje se to zejména v rodinách, kde příslušníci jednoho pohlaví jsou systematicky znehodnocováni, zesměšňováni apod., a/nebo v rodinách, kde sourozenec opačného pohlaví je adorován, přičemž část adorace jde za jeho pohlavím apod.

Základním přesvědčením zoufalého dítěte je: „Někdo důležitý mě nemá rád,“ s čímž se snaží vyrovnat tím, že se snaží být někým imaginárním a oddělovat se od určitých aspektů své osobnosti, včetně genderové identity.

Právě proto jsou ale před tranzicí přijímána ochranná opatření, která mají rozlišit mezi skutečnou transgender identitou a hluboce zakořeněnými psychickými problémy, které lze řešit psychoterapií. V praxi se ale děje, že skutečným transgender lidem to někdy komplikuje cestu k tranzici, protože transgender lidé trpí velkým množstvím psychických obtíží díky tomu, čím si procházejí, a cisgender lidé se zhoubným životním scénáře Nebuď to ty! nejsou stejně vždy zachyceni včas, o čemž je mnoho příběhů, včetně nedávného příběhu Daniela Blacka z ČR.

Q jako Questioning/hledání sexuality

V rámci postupné redefinice toho, jaké všechny lidi má zkratka LGBTQ+ zastupovat, se objevila i možnost zařadit sem lidi, často teenagery, kteří si nejsou naprosto jistí svojí sexuální orientací a pohlavní identitou (genderem). Ti právě spadají pod Q jako questioning.

Je naprosto normální, zejména během dospívání, že člověk potřebuje postupně zjistit, kým doopravdy je, co mu v životě vyhovuje, co ne a jakým směrem se chce vydat. To se rozhodně netýká jen sexuality.

Tak, jak se od dítěte mnohdy očekává, že když maminka má VŠ, tatínek má VŠ, prarodiče mají VŠ, starší bratr studuje VŠ, že půjde také na VŠ a neskončí učňákem, tak se nevyřčeně předpokládá, že když všichni zmiňovaní jsou heterosexuální orientace a cisgenderu, že i dítě bude takové. Mnohdy to na začátku předpokládá i to samo dítě.

Vytvoření kategorie „hledajících“ slouží k tomu, aby si lidé, zejména teenageři, více uvědomovali to, že mohou být i jiní, což by v případě, že by skutečně byli LGBTQ+, mohlo ulehčit jejich vnitřní tenzi a pocitům viny a mohlo by jim to ulehčit i proces coming out (viz příští díl podcastu).

Je však důležité si uvědomit, že všichni lidé, mnoho z nich během dospívání, zkoumají své sexuální fantazie, do kterých v dnešní době výrazně zasahuje porno, kterému se také budeme samostatně věnovat, a část z nich pak přeměňují v sexuální chování, kdy zjišťují, co se jim v sexu líbí a co ne. Ani to však není jednoduché. Sexuální fantazie (viz 86. dílu) jsou totiž zcela zásadně ovlivněné tím, zda dítě bylo v dětství sexuálně (viz 16. díl), fyzicky (viz 20. díl) nebo emočně (viz 24. díl) zneužívané.

Mnoho teenagerů také mívá homosexuální fantazie, což vede k jejich zpochybňování vlastní sexuální orientace. Ani ta, stejně jako gender, však nefunguje v módu 0/1, tedy hetero-/homo. Navíc, jak zjistil Kinsey, 60 % chlapců v preadolescentním věku se zapojuje do homosexuálních aktivit a existuje další skupina dospělých mužů, kteří se vyhýbají zjevným kontaktům, ale jsou si zcela vědomi svých možností reagovat na jiné muže, takže nalézt svou sexuální orientaci není tak zcela jednoduché.

Genetická pohlaví nejsou jen dvě

Pohlaví dělíme na genetické – podle chromozomů, a anatomické – podle pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků. Ani jedno z nich nemá jen dvě možnosti.

Genetické pohlaví je dáno kombinací 1 až 4 chromozomů X/Y, v drtivé většině případů ale dvou. Existují dva typy pohlavních chromozomů, ale reálně se vyskytuje 10 různých kombinací pohlavních chromozomů, takže 10 různých genetických pohlaví, tedy pokud to ale hodně zjednodušíme. Existují totiž i situace, kdy pohlavní chromozom není přítomen celý – tedy člověk má například celý chromozom X a kousek chromozomu Y. Ty ale pro zjednodušení genetického pohlaví neuvažujeme, protože pak by celkový počet genetických pohlaví radikálně vzrostl.

Pohlavní chromozom X (typicky obsažený ve vajíčku) je dlouhý přes 154 milionů základních párů a obsahuje přes 800 proteinotvorných genů. Chromozom Y (typicky obsažený ve spermii) je mnohem kratší, a to jen přes 62 milionů základních párů a obsahuje okolo 100 proteinotvorných genů.

Každé buněčné jádro lidské buňky obsahuje obvykle celkem 46 chromozomů, z čehož dva jsou pohlavní chromozomy X nebo Y. Jenže existují i situace, kdy se objeví pouze 1 pohlavní chromozom X (s chromozomem Y díky jeho nízké genetické informační hodnotě nemůže plod přežít), nebo se v buňce objeví tři pohlavní chromozomy (aspoň jeden X) či dokonce čtyři pohlavní chromozomy (obvykle nejméně dva z toho X). Kombinace XYYY je též teoreticky možná, ale je známo jen 12 případů, kdy se tak stalo.

S nestandardním počtem pohlavních chromozomů se obvykle pojí různé vývojové vady a abnormality. Současná medicína si ale s 8 nejčastějšími nezvyklými kombinacemi (vyjma tedy běžných XX/XY) dokáže poradit a tito lidé mohou často prožít plnohodnotný život.

Anatomické pohlaví a intersexualita

Anatomické pohlaví je dáno přítomností pohlavních orgánů v těle člověka. Těch existují v zásadě dvě sady:

• Mužské pohlavní orgány – zevní (penis, šourek), vnitřní (varlata, nadvarlata, chámovody, ejakulační vývody, semenné váčky, prostata)
• Ženské pohlavní orgány – zevní (vulva, velké a malé stydké pysky, klitoris, poševní předsíň, poševní vchod), vnitřní (vaječníky, vejcovody, děloha, děložní čípek, pochva).

Většina populace má anatomické pohlaví, které obsahuje všechny orgány z jedné kategorie pohlavních orgánů, přičemž každý z těchto orgánů je plně funkční. Menšina populace nabízí ale takřka nesčetně možných kombinací, kdy jsou přítomné pohlavní orgány mužské i ženské nebo část pohlavních orgánů nefunguje správně nebo část pohlavních orgánů vypadá výrazně jinak.

Ve 130. díle třeba zmiňovali neurodivergenci s názvem Prader-Williho syndrom, při které je abnormálně nízká hladina pohlavních hormonů, což typicky u chlapců vede k tomu, že nesestoupí varlata, takže se dítě s mužskými chromozomy narodí pouze s penisem. Stejně tak existují i situace, kdy ženské pohlavní orgány jsou sice přítomny všechny, ale třeba klitoris je výrazně zvětšený a velké stydké pysky mohou být uzavřené a připomínat šourek. K tomu dochází u žen s vrozenou adrenální hyperplazií (CAH).

Podobných abnormalit existuje víc, včetně třeba tzv. Ovotestikulárního syndromu, kdy se člověk narodí s vaječníky i varlaty a v 75 % případů u mužů v pubertě dojde ke zvětšení jednoho nebo dokonce obou prsou. Za tímto syndromem stojí buď genetická mutace – kdy má člověk v buněčném jádru více pohlavních chromozomů než právě dvě, nebo dělení jednoho vajíčka, následované oplodněním každého haploidního vajíčka a spojením dvou zygot v rané fázi vývoje nebo i mnoho dalších způsobů.

Jinými slovy, ani anatomická pohlaví nemáme pouze dvě. V případě, že anatomické pohlaví neodpovídá striktně jedné ze dvou krajních možností – tj. muž, nebo žena, se hovoří o intersexualitě. Ta bývá nově přidávána i do zkratky LGBTQIA+.

Asexualita/Aromantičnost/Agender

V nově rozšířené zkratce LGBTQIA+ kromě intersexuality, kterou jsme si vysvětlili výše, figuruje také A. To je písmenem hned pro tři odlišné skupiny lidí:

Asexuálové – jsou lidé, kteří nejeví žádný zájem o sexuální aktivitu, včetně masturbace, a nepociťují ani sexuální přitažlivost. V současném pojetí medicíny je tento stav považován za poruchu – konkrétně Hypoactive Sexual Desire Disorder. HSDD je definována jako absence sexuálních fantazií a myšlenek a/nebo touhy po sexuální aktivitě či vnímavosti k ní, která způsobuje osobní utrpení nebo potíže ve vztahu. Aby to byla porucha v pravém slova smyslu, musí být toto utrpení důležitou složkou. Koneckonců, některé ženy s tím, co je považováno za nízké libido, nemusí mít v důsledku toho žádné utrpení ani problémy s partnerem. Nicméně, asexualita jako taková je považovaná za absenci libida. HSDD může mít mnoho příčin, jednou z nich je specifická nerovnováha neurotransmiterů. Stejně tak ale může být vedlejším symptomem mnoha vážných onemocnění, včetně deprese, diabetu, problémů se štítnou žlázou, roztroušené sklerózy či karcinomu prsu.

Aromantici jsou lidé, kteří nepociťují vůbec žádnou romantickou lásku k lidem žádného pohlaví. I tady může být schovaný nějaký problém, obvykle psychického charakteru. Lidé, kteří byli v nejbližších vztazích mnohokrát zraněni si mohou vyvinout takové obranné mechanismy, že aby sami sebe ochránili před dalším devastujícím zraněním, tak lásku ani nepocítí.

Agender – je pak člověk, který se necítí být příslušníkem žádného z dvou krajních pohlaví – tedy necítí se ani jako muž ani jako žena. Tento pocit ale nemusí být vůbec spojený s intersexualitou, kde se to přímo nabízí ani s žádným nestandardním uspořádáním pohlavních chromozomů.

Příčiny homosexuality

Proč má někdo homosexuální orientaci? Podle současného vědeckého poznání, se má za to, že se jedná o kombinaci faktorů.

Geny – Důkazy z rodinných studií a studií dvojčat naznačují, že sexuální orientace má mírnou genetickou složku. Jedna nedávná studie odhadla, že přibližně 40 % rozdílu v sexuální orientaci u mužů je řízeno geny, zatímco u žen je tento odhad přibližně 20 %.

Hormony – existují některé nepřímé důkazy. Třeba ženy s (CAH) jsou častěji homosexuální, ale není jasné, zda je to kvůli vyšší hladině mužských pohlavních hormonů, nebo kvůli psychice změnám v jejich chování, které přinesly zjevné anomálie jejích pohlavních orgánů. Důkazy o vlivu hormonů však nejsou přesvědčivé.

Neuroanatomie –Byly zjištěny neuroanatomické rozdíly založené na sexuální orientaci u mužů. LeVay uvádí, že třetí intersticiální jádro předního hypotalamu (INAH3) je u homosexuálních mužů menší než u heterosexuálních mužů a má podobnou velikost u homosexuálních mužů a žen. Nedávný přehled a metaanalýza neuroimagingových dat od lidských subjektů s různými sexuálními zájmy během sexuální stimulace také podporují závěr, že prvky přední a preoptické oblasti hypotalamu jsou součástí základního nervového obvodu pro sexuální preference.

Byly také zkoumány další nervové a somatické biomarkery prenatální expozice androgenům. McFadden uvedl, že funkční vlastnosti vnitřního ucha, měřené jako otoakustické emise (OAE), a sluchových mozkových obvodů, měřené jako sluchové evokované potenciály (AEP), se liší mezi pohlavími a mezi heterosexuálními a homosexuálními jedinci. OAE a AEP jsou obvykle silnější u heterosexuálních žen než u heterosexuálních mužů a jsou maskulinizované u leseb, což je v souladu s prenatální hormonální teorií. OAE se však u homosexuálních mužů nelišily a AEP se jeví jako hypermaskulinizované. Nicméně, na rozdíl od INAH-3, tady je ještě potřeba další výzkum.

Imunitní odpověď matčina těla – v případě homosexuality mužů mohou hrát roli zvýšené titry matčiných protilátek proti NLGN4Y – extracelulárnímu proteinu podílejícímu se na synaptické funkci, o kterém se předpokládá, že hraje roli ve vývoji mozku plodu.

Příčiny transgenderu

Utváření genderové identity je komplexní jev a rozmanitost genderového projevu vylučuje jednoduché nebo jednotné vysvětlení. Z tohoto důvodu se nadále intenzivně diskutuje o tom, do jaké míry je určována sociálními nebo biologickými faktory (tj. geny a hormony). Současný stav vědění, které shrnul profesora chemické fyziologie a biochemie na Charlese Roselliho na Oregon Health & Science University v roce 2018 ve svém článku pro Journal of Endocrinology. Co tedy stojí za transgenderem?

Geny – některé studie říkají, že asi ano, jiné, že spíše ne. Celkově jsou tyto genetické studie neprůkazné a role genů v genderové identitě zůstává nejasná.

Hormony – důkazy o tom, že prenatální hormony ovlivňují vývoj genderové identity, jsou silnější, ale zdaleka nejsou prokázané.

Neuroanatomie – existují průkazná pozorování, že strukturální a funkční charakteristiky mozku jsou podobnější u transgender osob a kontrolních subjektů se stejnou genderovou identitou než u jedinců se stejným biologickým pohlavím. Tj. ti, co se cítí jako muži, mají podobnou strukturu mozku, bez ohledu na anatomické pohlaví. Totéž platí u těch, co se cítí jako ženy.

Tato podobnost zahrnuje lokální rozdíly v počtu neuronů a objemu subkortikálních jader, jako je jádro stria terminalis, počet neuronů kisspeptinu a neurokininu B v infundibulu, strukturální rozdíly šedé a bílé hmoty mikrostruktury, nervové reakce na sexuálně relevantní pachy a vizuálně-prostorové fungování. V některých případech je však interpretace těchto studií komplikována hormonálními léčbami, malým počtem vzorků a neschopností oddělit koreláty sexuální orientace od genderové identity.

Skutečnost, že tyto rozdíly přesahují oblasti mozku a obvody klasicky spojované se sexuálními a endokrinními funkcemi, naznačuje možnost, že transsexualita je také spojena se změnami v mozkových sítích zapojených do vnímání sebe sama.

Transgender člověk tak doslova má mozek pro svůj pociťovaný gender, avšak anatomicky nesprávném těle.

České weby a projekty o LGBTQ+

1. Queers Česká republika — o LGBTQ+ tématech

Web s přehledem informací o LGBT komunitě v Česku — včetně historie, legislativy, novinek a vysvětlení základních pojmů.
https://www.gl.cz/

2. Queer Geography

Vzdělávací platforma zaměřená na LGBTQ+ psychologii, gender, sexualitu a společenské souvislosti. Najdeš tu přístupné články i příručky.
https://queergeography.cz/

3. LGBT-zdravi.cz

Projekt, který se věnuje duševnímu a fyzickému zdraví LGBTQ+ lidí v Česku a poskytuje výzkumy, statistiky a ověřené informace o životě queer osob.
https://lgbt-zdravi.cz/

4. Queer & Trans Youth CZ – Odkazy

Seznam organizací a projektů v ČR zaměřených na podporu LGBTQ+ osob, včetně poradny, komunitních akcí a podpůrných skupin (komunitní přehled).
https://qty.cz/odkazy/

Anglicky psané projekty o LGBTQ+

5. The Trevor Project – Resources

Velmi přehledné a laicky srozumitelné zdroje o LGBTQ+ identitách, coming outu, zdraví a podpoře, s důrazem na mladé lidi.
https://www.thetrevorproject.org/resources/

6. Human Rights Campaign (HRC)

Největší LGBTQ+ občanská organizace v USA, která poskytuje přehledné informace o právech, rovnosti a kampaních.
https://www.hrc.org/

7. GLAAD

Organizace zaměřená na zlepšení zobrazování LGBTQ+ lidí v médiích a veřejném prostoru, obsahuje také vzdělávací materiály.
https://glaad.org/

8. It Gets Better Project

Média a příběhy zaměřené na podporu LGBTQ+ mládeže s cílem ukázat, že život po coming outu může být pozitivní.
https://itgetsbetter.org/

9. Stonewall (UK) – Resources

Velká britská organizace s rozsáhlou sekcí publikací, vysvětlení pojmů, statistik a informačních materiálů o LGBTQ+ inkluzi.
https://www.stonewall.org.uk/resources

10. ILGA – International Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Association

Globální asociace s informacemi o právech LGBTQ+ po celém světě a přehledy zákonů a politik v jednotlivých zemích.
https://ilga.org/

LGBTQIA+ weby pro ochranu jejich práv a výzkum, Tacoma Community College

APA LGBTQ zdroje a publikace, American Psychological Association

Kde hledat pomoc

Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Česko porušuje práva trans lidí, uvedl Evropský soud pro lidská práva o povinných kastracích, Svět neziskovek

Nucené sterilizace trans lidí v Evropě končí. České oběti zatím čekají na odškodnění marně, Page not Found

Hypoactive Sexual Desire Disorder, American Sexual Health Association

Turner Syndrome, Mayo Clinic

Lavender Scare, Wikipedia

Larry Craig scandal, Wikipedia

Joszef Szajer: Hungary MEP quits after allegedly fleeing gay orgy, BBC

ROSELLI, C. E. Neurobiology of gender identity and sexual orientation. Online. Journal of Neuroendocrinology. 2018, vol. 30, no. 7. ISSN 0953-8194. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/jne.12562. [cit. 2026-02-07].

HUNT, Lynn; VENNAT, Maryjane a WATERS, Joseph H. Health and Wellness for LGBTQ. Online. Advances in Pediatrics. 2018, vol. 65, no. 1, s. 41-54. ISSN 0065-3101. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.yapd.2018.04.002. [cit. 2026-02-07].

TOMIC, Dunya; O’DWYER, Monica; KEEGEL, Tessa a WALKER-BONE, Karen. Mental health of LGBTQ+ workers: a systematic review. Online. BMC Psychiatry. 2025, vol. 25, no. 1. ISSN 1471-244X. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/s12888-025-06556-2. [cit. 2026-02-07].

part I: Comparisons of the sexual socialization and sexual behavior of white women over 33 years. Online. Archives of Sexual Behavior. 1988, roč. 17, č. 3, s. 201-239. ISSN 0004-0002. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/BF01541741. [cit. 2024-01-19].

KINSEY, Alfred C.; POMEROY, Wardell R. a MARTIN, Clyde E. Sexual Behavior in the Human Male. Online. American Journal of Public Health. 2003, roč. 93, č. 6, s. 894-898. ISSN 0090-0036. Dostupné z: https://doi.org/10.2105/AJPH.93.6.894. [cit. 2024-01-19].

RIND, Bruce. Reactions to First Postpubertal Female Same-Sex Sexual Experience in the Kinsey Sample: A Comparison of Minors with Peers, Minors with Adults, and Adults with Adults. Online. Archives of Sexual Behavior. 2017, roč. 46, č. 5, s. 1517-1528. ISSN 0004-0002. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10508-016-0876-2. [cit. 2024-01-19].

Úloha pediatrie v životě dítěte

Někteří rodiče berou lékaře, spíše jako nepřátele. Často mají sami negativní zkušenosti se zdravotnictvím, ať už z vlastního dětství a např. nucených hospitalizací bez rodičů (ČR v tomto porušovala Listinu základních práv a svobod z roku 1991 ještě nedávno), z porodu dítěte (viz 75. díl o psychologickém porodním traumatu), nebo vlastní zkušenost s nějakým lékařem, jehož výkon nebyl odborně a/nebo lidsky v pořádku.

Úlohou pediatrie, na které se shodují odborné společnosti v celé řadě civilizovaných zemí, je:

• Pomoc a podpora pro rodiče
• Pomoc dítěti se zdravě vyvíjet
• Imunizace dítěte a ochrana před vážnými onemocněními
• Ochrana dítěte před ACEs (viz 14. díl) respektive před rodiči, aby nebylo dítě sexuálně, fyzicky nebo emočně zneužívané a fyzicky a emočně zanedbávané
• Edukace dítěte v oblastech týkajících se péče o zdraví, včetně sexuálního zdraví a výživy – sem spadají třeba i otázky sexuální orientace a identity, které může dítě s pediatrem probrat (viz 132. díl a 133. díl).
• Včasné záchyty onemocnění ale i neurodivergencí, kterých si rodiče nemusí všimnout. Sem patří primárně PAS (viz 134. díl) a/nebo ADHD (viz 136. díl), ale s rostoucím věkem i některé další, ale také třeba poruchy příjmu potravy (viz 37. díl) nebo zneužívání návykových látek (viz 33. díl)
• Včasné záchyty psychických onemocnění
• Včasné záchyty a léčba somatických onemocnění
• Podpora rodičů a dítěte během onemocnění dítěte, kde je možná pouze symptomatická léčba. Jak totiž vědí třeba absolventi našeho kurzu o tom, jak si dát do pořádku spánek, tak pokud je rodič nevyspalý, protože nemocné dítě špatně spí, zhorší se jeho psychika, pozornost i schopnost racionálně přemýšlet, takže „přítel“ na telefonu, který ho dokáže uklidnit i pomoci zhodnotit zdravotní stav dítěte, se určitě hodí. Zejména u dětí, které ještě nemluví, nebo se kterými např. kvůli PAS (viz 134. díl) není komunikace o jejich zdravotním stavu snadná či možná.

Je na každém rodiči, aby jeho dítě mohlo těchto výhod „bezplatné“ zdravotní péče co nejlépe využít. Pediatr v tom bez aktivní účasti rodičů moc nezmůže, a naopak.

Jak vybrat malému dítěti pediatra

Chcete, aby vaše dítě mohlo profitovat ze špičkové lékařské péče? Spolkový institut pro veřejné zdraví, který v Německu nabízí například bezplatné brožury a nejrůznější podpůrné materiály a články pro rodiče, dal dohromady následující doporučení pro výběr pediatra pro menší děti. Doporučení pro výběr pediatra pro teenagery bude následovat v samostatném postu.

• Cítím se brán vážně? Budou mé otázky a obavy řešeny, i když se mohou ukázat jako nepodložené?
• Budu dostatečně informován o všech nezbytných léčbách a lécích, například o možných vedlejších účincích? Řeší lékař mé obavy a v případě potřeby se mnou mluví o možných alternativách?
• Jak je lékař citlivý a vstřícný je k malým dětem, které léčí? Mluví lékař s dítětem a vysvětluje mu například, co právě dělá?
• Je praxe, zejména čekárna, zařízena přátelsky a vhodně pro děti? Má například herní koutek?
• Nabízí praxe řešení pro zdravé děti, aby se nedostaly do kontaktu s nemocnými?
• Jsou schůzky dobře organizované, nebo musím i přes schůzku akceptovat dlouhé čekací doby?
• Je lékař snadno a rychle k dosažení?
• Je přístup do ordinace bezproblémový i s kočárkem nebo invalidním vozíkem?
• Jaká je ordinační doba?
• Probíhají v případě potřeby i domácí návštěvy?
• Zná lékař místní poradenské a podpůrné služby pro rodiče a v případě potřeby mě o nich informuje?
• Já bych dodal ještě – komunikuje váš pediatr stejně s matkou i otcem dítěte?

Pokud současný pediatr vašeho dítěte projde ve většině odpovědí, máte všechny předpoklady pro to, abyste mu mohli důvěřovat a on vám i vašemu dítěti mohl opravdu pomoci. Pokud jich většinu nesplňuje, možná bude lepší pokusit se najít jiného pediatra pro vaše dítě/děti.

Úloha pediatra je zcela klíčová pro zdraví vašeho dítěte. Není vhodné dítě vodit k pediatrovi (či jinému lékaři), ke kterému pociťujete, či dokonce otevřeně dáváte najevo nedůvěru, protože by to mohlo narušit pocit bezpečí dítěte i vůči vám. Věnujte proto výběru pediatra dostatečnou pozornost.

Nejčastější obavy dětí u lékařů

Obavám dětí z lékařů, či dokonce až iatrofobii (fobii z lékařů) se detailně věnuje Španělská pediatrická společnost.

Když děti vědí, že půjdou k lékaři nebo pediatrovi, mnozí se návštěvy obávají a mají z ní obavy, a to v libovolném věku. Ať už navštěvují svého pediatra primární péče nebo specialistu a ať už se jedná o rutinní návštěvu nebo návštěvu kvůli nemoci nebo zdravotnímu problému, děti mají tendenci se bát a některé se mohou dokonce cítit provinile. Některé obavy a pocity viny se snadno projeví a děti o nich otevřeně mluví, ne ale o všech. Můžete svému dítěti pomoci tyto obavy vyjádřit a překonat je.

Strach i pocity viny může radikálně zhoršit byť jen jediná zkušenost s lékařem. Pediatr tak může doplácet třeba na špatnou zkušenost dítěte s jiným lékařem.

Mezi prvky, které obvykle zaujímají nejvyšší pozice na seznamech strachů a starostí, které doprovázejí návštěvu pediatra, patří:

• Separace od rodičů. Děti se často obávají, že je rodiče nechají samotné v revizní místnosti a počkají na ně v jiné místnosti. Strach z odloučení od rodičů při lékařské prohlídce je velmi častý u dětí do sedmi let, ale může být přítomen i u starších dětí do 12 nebo 13 let.
• Bolest. Dítě může být znepokojeno bolestí spojenou s určitými částmi lékařské prohlídky nebo nějakým lékařským zákrokem. Děti se obzvláště obávají, že mohou potřebovat injekci, zvláště když je jim mezi šesti a 12 lety.
• Pediatr. Některé obavy dítěte mohou souviset s postojem a způsobem postupu pediatra. Dítě si může nesprávně vykládat vlastnosti, jako je rychlost, efektivita a vzdálený přístup od lékaře, jako nepřátelství, chlad nebo odmítnutí.
• Neznámé prostředí. Strach z neznámého vyvolává v dětech také obavy, že jejich zdravotní problémy mohou být mnohem horší, než jim rodiče vysvětlují. Některé děti, které trpí menšími problémy, se mohou obávat, že budou muset být operovány nebo hospitalizovány, a jiné se obávají, že by mohly zemřít jednoduše proto, že jsou nemocné.

Děti navíc často pociťují pocit viny: např. věří, že nemoc nebo stav, kterým trpí, je trestem za něco, co udělaly špatně nebo přestaly dělat.

Co neříkat dítěti v kontextu zdravotní péče

Vztah k lékařům často negativně nastavují sami rodiče, mnohdy i nechtěně. Čemu se tedy vyhnout?

Vyhrožování lékařem

• Když si nebudeš čistit zoubky, budeš muset k zubaři a ten ti je vyvrtá!
• Když si nebudeš mýt ruce, budeš nemocný/á a budeš muset do nemocnice!

Učit děti zatajovat věci před lékařem

• Raději panu doktorovi neříkej, že…

Učení dítěte animozitě vůči lékařům

• Jestli ti ta kráva bude chtít dát očkování, tak uvidí!

Zpochybňovat důvěryhodnost lékaře před dítětem

• Podřezáváte si větev sami před sebou – když je paní doktorka neschopná kráva, proč tam teda s tím dítětem jezdíte?! Co to mám asi za rodiče, když mě vozí k neschopným lékařům, co ničemu nerozumí?

Jak odpovídat na otázku „Bude to bolet?“

• U Vyšetření bez bolesti – „Většinou to nebolí. Doktor se jen podívá a poslechne. Může to být trochu nepříjemné, ale bude to krátké.“
• U očkování/odběrů krve – „Může to štípnout nebo pálit, někdy to chvilku bolí. Poteče ti trochu krev (u dětí, co už to mohou pochopit). Trvá to ale jen pár sekund. Já budu u tebe a řeknu ti, co přesně se děje. Můžeš mě u toho držet za ruku“
• Když nevíte, co bude vyšetření obsahovat – „Nevím přesně, co všechno bude potřeba. Doktor nám to nejdřív vysvětlí. Nic se nebude dít bez toho, abychom tomu rozuměli. Budu neustále s tebou.“

Jak předejít negativní zkušenosti dítěte s lékařem

U plánovaných prohlídek a lékařských zákroků mohou rodiče udělat mnoho opatření, aby vše dopadlo pro dítě co možná nejlépe.

• Naplánujte návštěvu na dobu, kdy vaše dítě obvykle nespí.
• Pomocí dětské lékařské soupravy naučte své malé dítě, co všechno bude lékař při návštěvě dělat. Nebo s sebou vezměte oblíbeného „kamaráda“, plyšové zvířátko nebo panenku, které budou vyšetřeny společně s vaším dítětem. To jim může pomoci cítit se pohodlněji, až přijde čas na skutečné vyšetření.
• Řekněte svému dítěti, kam jdete, s kým se setká a jak mu pomůže.
• Snažte se zůstat klidní. Buďte pozitivní a mluvte normálním hlasem.
• Vezměte s sebou nějaké hračky a knížky. Pokud je to možné, nechte své dítě, aby si během zákroku drželo svou oblíbenou hračku. Pokud jste žádné hračky nebo knížky nepřinesli, zeptejte se, zda jsou k dispozici.
• Během čekání odveďte pozornost svého dítěte tím, že mu pustíte jeho oblíbenou hudbu, nebo si s ním povídejte o jeho oblíbených činnostech nebo nedávné zábavné události.
• Malé děti mohou mít potíže sedět v čekárně u lékaře v klidu. Vezměte s sebou pár knížek, oblíbenou hračku a svačinu, aby se vaše dítě během čekání zabavilo a bylo spokojené.
• Pokud je vaše dítě starší, vysvětlete mu, proč jdete k lékaři. Používejte jednoduchý, srozumitelný jazyk. Pokud jde o pravidelnou prohlídku, vysvětlete mu, že všechny děti chodí k lékaři a že lékař kontroluje, jak rostou a vyvíjejí se. Buďte upřímní ohledně toho, co vaše dítě může od prohlídky očekávat.
• Řekněte staršímu dítěti nebo teenagerovi, že může jít k lékaři bez vás. To mu může pomoci cítit se pohodlněji při rozhovoru s lékařem.

Co říct dítěti před návštěvou lékaře?

U dětí do 4 let jde hlavně o zajištění klidu a pocitu bezpečí. Je potřeba dítěti vše vysvětlovat v jednoduchých větách.

• „Půjdeme za paní/pánem doktorem, aby se podíval(a), jak se má tvoje tělo.“
• „Nejdřív chvilku počkáme, pak se doktor podívá do ouška a pusy a poslechne srdíčko.“
• „Ty budeš sedět u mě. Vezmeme si plyšáka.“
• „Když budeš chtít pauzu, řekneš stop a já ti pomůžu.“

Děti ve věku 5 až 7 let můžete “zaměstnat” rolí pomocníka

• „Doktor je tu od toho, aby zjistil, co se děje, a pomohl ti cítit se líp.“
• „Panu doktorovi pomůžeš, když mu odpovíš na všechno, co se bude ptát.
• „Když nebudeš vědět, řekni ‘nevím’ nebo se podívej na mě.“
• „Když bude něco nepříjemné, zkusíme: nádech nosem, výdech pusou, a já ti budu držet ruku.“

Děti ve věku 8 až 12 let  už jsou schopny větší míry spolupráce s lékařem a zároveň je cílem je naučit s lékařem komunikovat.

• „Chci, abys doktorovi řekl/a přesně: kde to bolí, kdy to začalo, co pomáhá.“
• „Můžeš se ptát: ‘Co to může být? Co mám dělat doma? Kdy mám přijít znovu?’“
• „Když budeš chtít, můžeš část návštěvy mluvit s doktorem sám/sama, já budu vedle.“

Teenageři (13+) se mají postupně naučit zcela převzít zodpovědnost za své zdraví i komunikaci s lékařem. S ohledem na témata, která řeší, je pro ně důležité soukromí, a to i před rodiči. Klíčová je domluva předem.

• „Jakou roli chceš, abych měl/a? Mám mluvit já, nebo ty?“
• „Je v pohodě říct doktorovi i citlivé věci. Když chceš, můžu na chvíli odejít.“
• „Předem si napiš otázky, na které se budeš chtít zeptat.“

Příprava dítěte na vyšetření u lékaře

Je úkolem rodičů dítě na libovolné vyšetření u lékaře dostatečně dobře připravit (tam, kde je to možné). Spolkový institut pro veřejné zdraví rodičům radí následující:

• Řekněte svému dítěti, jaká vyšetření budou pravděpodobně provedena – v zahraničí u preventivních prohlídek máte k dispozici předem – v Německu třeba od porodnice – detailní popis jednotlivých vyšetření a úkonů, které budou prováděny, abyste na ně dítě mohli připravit. V Česku popisy nabízí některé zdravotní pojišťovny a vyhláška MZČR o preventivních prohlídkách č. 70/2012 Sb.
• Vysvětlete mu, proč někdy dochází k bolestivým zákrokům.
• Nedělejte svému dítěti falešné sliby, například, že by injekci vůbec necítilo. Za určitých okolností byste v důsledku toho pouze ztratili důvěru (viz 92. díl o lhaní rodičů).
• My dodáváme nepopírejte to, že to bolí a nezakazujte mu plakat – viz toxický rodinný vzorec Zakázané emoce (viz 96. díl)
• Ujistěte své dítě, že s ním zůstanete a nenecháte je o samotě. NIKDO v ČR, vyjma soudu, nemá právo vás od dítěte odloučit (viz čl. 32, odst. 4, Listiny základních práv a svobod)
• Prostřednictvím vhodných obrázkových knih Čtení příběhů nebo plyšových hraček, můžete také hravě připravit své dítě na návštěvu ordinace. Kupříkladu americká anestezioložka z John Hopkins Hospital Fei Zheng-Ward je autorkou mnoha knih, které děti připravují na první návštěvu lékaře, na ortopedické zákroky, chirurgické operace, operace mandlí, operaci ucha, MRI, zubní operace, katetrizaci srdce, operace očí nebo operace srdce. Méně konkrétní knížky připravující na návštěvu praktického lékaře, zubaře a hospitalizaci jsou k dostání od desítek autorů a už i pro kojence.
• My ještě dodáváme proveďte simulaci vyšetření (viz 9. díl) i s dítětem, kdy vy si budete hrát na doktora. U miminek jde o to seznámit miminko třeba s fonendoskopem, močovým katetrem, tím, že lékař může mít chirurgické rukavice a roušku apod.

Jak využít návštěvu u pediatra co nejefektivněji

Lékaři mají na prohlídku dítěte obvykle velmi omezený čas. Mnohdy mohou být i pod časovým tlakem z toho, že přišel před vámi nějaký neobjednaný akutní pacient, nebo že nějaká prohlídka trvala déle, než čekali. Když se sami na prohlídku dobře připravíte, zvyšujete tím pravděpodobnost, že vy i dítě z ní získat co nejvíc.

Jak přesně se na prohlídku připravit radí Kanadská pediatrické společnost:

• Připravte dítě na prohlídku co nejlépe umíte (viz výše)
• Udělejte si seznam všech svých obav. Vezměte si ho s sebou, abyste na ně při návštěvě nezapomněli.
• Zaznamenejte všechny příznaky, které vaše dítě má. Při rozhovoru o zdravotních problémech jsou důležité všechny příznaky.
• Vezměte si s sebou seznam léků, které vaše dítě užívá.
• Vezměte si s sebou očkovací průkaz vašeho dítěte.
• Zapojte své dítě do návštěvy, a to jak před ní, tak během ní. Promluvte si s ním o tom předem, aby vědělo, co může očekávat. Pokud je dostatečně staré, požádejte ho, aby vám a lékaři řeklo, jak se cítí.

Francouzské ministerstvo zdravotnictví ještě dodává:

• Zapisujte si své otázky za pochodu, abyste je mohly konsolidovaně přednést lékaři (málokterý rodič má totiž čas si v klidu na půl hodiny sednout a vše vymyslet najednou)
• Zvažte zaznamenání jakýchkoli významných změn v životě vašeho dítěte, které by mohly ovlivnit jeho chování a/nebo zdraví (přítomnost domácích mazlíčků, rozvod, úmrtí, stěhování…), protože mohou mít dopady na psychický i somatický stav vašeho dítěte.

Teenageři u lékaře

Australský projekt Raising Children.net.au podporovaný Ministerstvem sociálních služeb australské vlády či Královskou dětskou nemocnicí v Melbourne doporučuje, abyste včas své dítě učili komunikovat s lékaři a převzít za veškerou agendu ohledně zdravotnictví zodpovědnost.

Vy a vaše dítě se můžete společně rozhodnout, kdy by mohlo začít chodit k praktickému lékaři a dalším zdravotnickým odborníkům samo. Často je však vhodné vyzkoušet to alespoň v části konzultace v raném dospívání. Praktičtí lékaři, kteří ošetřují teenagery, se o to obvykle snaží.

Na začátku je nejlepší si s dítětem promluvit a zjistit, co mu vyhovuje. Před schůzkou se můžete znovu zeptat, jak se vaše dítě cítí ohledně samostatné návštěvy praktického lékaře.

Čas, který vaše dítě stráví samostatně s praktickým lékařem, se může postupně prodlužovat. V pozdním dospívání bude vaše dítě pravděpodobně v pohodě absolvovat celou konzultaci samostatně. Možná bude také preferovat domlouvání vlastních schůzek.

Samostatná návštěva praktického lékaře pomáhá vašemu dítěti vybudovat osobní, důvěrný a důvěryhodný vztah s praktickým lékařem. V takovém vztahu je pravděpodobnější, že bude upřímné ohledně svého zdraví a dalších věcí, jako je šikana ve škole, vztahy nebo užívání návykových látek. Vaše dítě také bude s větší pravděpodobností klást otázky týkající se citlivých témat.

To umožňuje praktickému lékaři poznat vaše dítě a lépe ho pochopit jako jednotlivce. A když praktický lékař zná a rozumí vašemu dítěti, je schopen lépe stanovit diagnózu a navrhnout možnosti léčby. Může také poradit vašemu dítěti v otázkách sexuálního zdraví, kondice, zdravého stravování, stresu a dalších.

Navíc návštěva praktického lékaře sama o sobě dává vašemu dítěti příležitost procvičit si komunikaci s lékařem, což je dovednost, kterou bude potřebovat po celý život. Pomáhá to vašemu dítěti převzít větší odpovědnost za své zdraví.

A pokud své dítě povzbuzujete, aby navštěvovalo praktického lékaře samo, dáváte tím najevo, že mu důvěřujete, podporujete ho a respektujete jeho rostoucí nezávislost.

Jak vybrat s teenagerem jeho pediatra

Mám svému dítěti měnit pediatra, když se dostane do puberty? Jednoduchá odpověď zní ne. Pediatra totiž musí (ne)chtít a priori změnit váš teenager. Vaším úkolem – stejně jako v jiných oblastech – je být facilitátorem tohoto rozhodovacího procesu a případně i změny. Součástí výchovy dětí k přístupu ke zdravotnictví je totiž i převzetí zodpovědnosti za vztahy s lékaři.

V rámci vaší role facilitátora je určitě dobré si s dítětem promluvit, a zjistit, jak se cítí ohledně návštěvy svého pediatra v různých situacích, nejen při kašli a nachlazení. Pro mnoho mladých lidí je v pořádku pokračovat v návštěvách stejného lékaře, pro některé ne.

Vaše dítě možná bude chtít navštěvovat jiného praktického (nebo i odborného) lékaře, protože:

• se u stávajícího lékaře již necítí dobře
• chce navštěvovat lékaře, který nezná jeho rodiče
• chce otevřeněji hovořit o tématech, jako jsou vztahy (včetně sexuálních záležitostí), pohlaví, duševní zdraví, kouření elektronických cigaret nebo užívání jiných návykových látek
• chce spravovat své vlastní zdraví tím, že naváže nový vztah s lékařem
• nedůvěřuje stávajícímu lékaři ohledně důvěrnosti informací
• chce lékaře, který rozumí jeho zdravotnímu stavu
• potřebuje lékaře, který je k dispozici v určitých časech nebo na určitém místě.

Pokud se vaše dítě rozhodne změnit praktického lékaře, je užitečné mu připomenout důležité aspekty jeho osobní nebo rodinné anamnézy – například alergie, astma nebo cukrovka – pro jeho novou kartu. Můžete společně sestavit seznam věcí, které by mohlo být třeba sdělit novému praktickému lékaři.

Pokud má vaše dítě komplexnější zdravotní potíže nebo vývojové postižení a chce změnit praktického lékaře, je důležité, aby nový praktický lékař rozuměl potřebám vašeho dítěte. Vaší úlohou je třeba pomoci mu připravit seznam takových lékařů na výběr, nebo jít s ním na první návštěvu k novému lékaři a pomoci mu se ujistit, že si s jeho stavem bude lékař vědět rady – pokud vaše dítě bude chtít.

Nad čím se zamyslet jako rodič

Chcete pár podnětů k tomu, jak konkrétně zlepšit zkušenosti vašich dětí s lékaři? Máme pro vás pár otázek, které vám pomohou k tomu, abyste to (spolu s druhým rodičem) vymysleli:

• Jak chystáte své děti na vyšetření k lékaři a co můžete udělat jinak?
• Vzpomeňte si na poslední 3 návštěvy s dítětem (s každým zvlášť) u lékaře – proč proběhly tak, jak proběhly? Co se vám při přípravě na ně a během nich povedlo? Co naopak nepovažujete za šťastné?
• Jakých lékařů nebo výkonů se vaše dítě bojí a proč?
• Jak mu s tím můžete pomoci?
• Věříte, že vaše dítě považuje lékaře za někoho, kdo mu pomáhá k většímu zdraví? Pokud ne, co můžete udělat pro to, aby se to změnilo?

Vyšetření u lékaře a hranice

Práce pediatra je do podstatné míry o práci s hranicemi. Pediatr se dostává tělesně vůbec nejblíže dítěti, hned po rodičích, a často je nucen v zájmu dítěte narušit hranici jeho tělesné integrity (očkování/odběry) a/nebo provádět pro dítě velmi bolestivé a nepříjemné kroky (cévkování, vyšetření pohmatem, stěry atd.).

K těmto úkonům by měl lékař ideálně přistupovat (na pohotovosti to samozřejmě není vždy možné) až tehdy, kdy zajistí, že dítě se s ním cítí v bezpečí.

Jak už asi víte ze 115. dílu o dětech a hranicích, tak dítě a priori očekává, že dodržování hranic zajistí rodič, a to i ve zdravotnických zařízeních. Zároveň a priori očekává, že hranice bude dodržovat i lékařský personál. Aby dítě svolilo k narušení hranice, která slouží k zajištění jeho bezpečí – např. nikdo nedělá s mým tělem nic bez mého souhlasu a nic, co mi není příjemné, musí být zajištěno jeho bezpečí. Rodič k tomu přispívá přípravou dítěte na vyšetření (viz výše) a lékař vhodnou a respektující komunikací s dítětem (viz níže).

Pokud jsou hranice porušeny bez patřičného ošetření, vzniká podklad pro strach z lékařů – všech.

Hranice dítěti dávají zejména. Proto při překračování tělesné hranice je nezbytné zajistit bezpečí, kdy:

• Dítě ví, co může dělat a kdy mu nic nehrozí.
• Dítě ví, že rodič dává pozor na to, co se s ním děje, a to i u lékaře.
• Dítě ví, co od rodiče čekat a mělo by vědět i to, co čekat od lékaře.
• Dítě ví, že se o něj a jeho dobro rodič stará a mělo by to vědět i o svém lékaři.

Důležité je si též uvědomit, že to, jak nakládají rodiče a lékař s hranicemi dítěte funguje jako modelling (viz 9. díl), tedy výuka toho, jak pracovat s hranicemi. Dávání a držení hranic rodičem učí dítě budovat si, dávat a držet si hranice vůči ostatním. Dávání a držení hranic lékařem učí dítě budovat si, dávat a držet si hranice vůči ostatním, zejména pak lékařům ale i jiným autoritám – učitelům, sbormistrům atd.

Děti z rodin s toxickým rodinným vzorcem porušování hranic (viz 118. díl) si mohou s lékaři pro sebe vybudovat podobně toxické vztahy, zejména v dospívání. Pravidelně se objevují případy, kdy lékaři překračují tělesné hranice a své pacienty sexuálně zneužívají – v Česku nejčastěji v psychiatrii a gynekologii, a to bohužel už i v dětské gynekologii, viz případ z Liberce z loňského roku.

Jak může lékař ošetřit hranice

Lékaři v ordinaci bojují s časem. To, o čem budeme teď mluvit, jim bude čas šetřit, jakkoliv se to nemusí na první pohled zdát. V mnoha zemích je to zcela běžná praxe – namátkou Německo, Španělsko, Francie, USA.

V medicíně se dotýkáme:

• Tělesných hranic
• Hranic v oblasti pocitů
• Hranic v oblasti myšlenek
• Při hospitalizaci hranic v oblasti věcí

Je zodpovědností lékaře nastavit, deklarovat a dodržovat hranice v těchto oblastech, v případě hranic u věcí je to zodpovědností veškerého personálu nemocnice.

Tělesné hranice

• Vysvětlím pacientovi dopředu, kde se budu dotýkat nebo dívat
• Co tam budu dělat
• Proč to potřebuju udělat
• Co to pacientovi přinese
• U dětí je vhodné ukázat nejprve na hračce

Hranice v oblasti pocitů

• Vysvětlím pacientovi, jaké pocity jsou v pořádku (viz ta část o pocitech dětí v ordinaci)
• Nechávám pacienta domluvit, když mluví o tom, jak se cítí
• Nehodnotím pacientovi pocity
• Podrobněji 25. díl a část o otevřené komunikaci a flexibilitě
• U malých dětí vysvětlit na plyšákovi
• Pojmenování pocitů pomáhá – vidím, že máš strach. Můžu něco udělat pro to, aby ses méně bál(a)? vs Neboj!

Hranice v oblasti myšlenek

• Podporuji pacienta, aby se ptal
• Dotazy nehodnotím, odpovídám věcně ve formě, kterou ve svém věku a mentálnímu stavu
• Pokud s pacientem (nebo jeho rodiči) v něčem nesouhlasím a vím, že v té věci mám pravdu, zkouším podpořit odkazy na literaturu – chceme pacienty podpořit, aby se o své zdraví zajímali a studovali si to z důvěryhodných zdrojů. Mohu také pacientům rovnou doporučovat stránky, kde se vše dozví – v zahraničí běžně všechno tohle zajišťuje stát nebo odborná pediatrická společnost
• Cílem je spolupráce na tom, aby pacient byl zdravý, ne mít pravdu

Hranice v oblasti věcí (např. při hospitalizaci, ale i některých vyšetřeních a léčebných modalitách)

Pokud pacientovi odebírám jeho osobní věci, musím říct:

• Proč
• Kde budou po odebrání a jak je zajištěna jejich bezpečnost
• Jak se k nim dostane, pokud bude potřebovat
• Kdy mu budou navráceny

Zásady komunikace s dětským pacientem

Existuje několik jednoduchých zásad, které vám pomohou s dětským pacientem nastavit bezpečný vztah respektující hranice.

• Jsem tu pro dítě – pozdravit se nejprve s dítětem, představit se dítěti, mluvit s dítětem – i roční děti tohle vnímají (Wernickeho centrum pro porozumění řeči se rozvíjí už od 9. měsíce)
• Klid – včetně dalšího personálu – úzkostná sestra, co dítě nečekaně zalehne jen proto, že mu jde brát krev, nepomůže tomu, že dítě se odběru nebude bát, natož tomu, aby dítě drželo v klidu.
• Pravda + jednoduchost: ne „nic to nebude“, ale „může to štípnout, bude to rychlé.“
• Jeden krok dopředu: vysvětlit jen to, co dítě potřebuje teď.
• Dítě má kontrolu nad maličkostmi: vybrat si náplast, sedět mámě na klíně, držet plyšáka, počítat do 10.
• Respekt – žádné, co to brečíš; vždyť to nebolelo; prosím tě, takovej velkej kluk a brečí apod.
• Empatie – vidím, že se bojíš. Vidím, že ses nad něčím zamyslel(a), vidím, že si teď ucukl(a), co se stalo – zejména u starších dětí a sexuálního a fyzického zneužívání! Když je potřeba, udělat pauzu.
• Žádné lhaní – to nic nebude, to ani neucítíš.
• Když provádíte fixaci, musíte vysvětlit předem a musí to být pro ochranu dítěte – sestřička ti podrží ruku, abych tě tou injekcí náhodou neškrábla
• Pomáhají odměny – obrázky, malé hračky jako hopík nebo figurka. Nedávat jídlo jako odměnu! (platí i pro rodiče, deformuje to vztah k jídlu)

Nad čím se zamyslet jako lékař

Pokud jste pediatr a/nebo lékař pracující s dětmi, máme pro vás několik podnětů k zamyšlení, které by vám mohly pomoci zlepšit a zároveň zpříjemnit si vaši práci. I když je zjevné, že v celkovém výsledku hraje roli dítě i rodič, důležité je soustředit se na to, co můžete ovlivnit vy sami. Někdy i relativně malá změna v chování lékaře a jeho personálu může změnit chování dětského pacienta a/nebo jeho rodičů.

• Jaký je váš vlastní cíl při práci s pacienty?
• Jakou zkušenost chcete, aby si dětský pacient z kontaktu s vámi odnesl?
• Jakou zkušenost chcete, aby si rodič z kontaktu s vámi odnesl?
• Zamyslete se nad posledními 3 nejhoršími zážitky s pacienty – co bylo pravděpodobně jejich příčinou a co jste mohli udělat jinak?
• Zamyslete se nad posledními 3 nejhoršími zážitky s rodiči pacientů – co bylo pravděpodobně jejich příčinou a co jste mohli udělat jinak?
• Zamyslete se nad posledními 3 nejlepšími zážitky s pacienty – proč to proběhlo tak, jak to proběhlo? Čím jste k tomu přispěli?
• Zamyslete se nad posledními 3 nejlepšími zážitky s rodiči pacientů – proč to proběhlo tak, jak to proběhlo? Čím jste k tomu přispěli?

Doporučené publikace pro děti a rodiče

Extrémně dlouhý seznam doporučených knih pro děti od University of Florida

Knihy pro děti od anestezioložky z John Hopkins University Hospital Fei Zheng-Ward, často na úzce specifické diagnózy

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Vyhláška č. 70/2012 Sb. o preventivních prohlídkách

ZPMVČR, preventivní prohlídky

Das Kinder-Untersuchungsheft – Praktische Fragen, Bundesinstitut für Öffentliche Gesundheit (DE)

AAP Schedul of Well-Child Care Visits

Keine Angst vor dem Artzbesuch, Bundesinstitut für Öffentliche Gesundheit (DE)

Keine Agnst vorm Kinder- und Jugendartz, BVKJ (DE)

Cómo preparar a su hijo para las visitas al médico, SEPEAP (ES)

You and your child’s doctor, Canadian Pediatric Society (EN)

Le suivi médical de l’enfant de 3 à 4 ans, Santé.fr (FR)

Teenagers seeing the GP alone, Raising Children.net.au (EN)

V podcastu též zmiňujeme

Psychiatr Cimický je vinen. Za znásilnění a vydíraní dostal 5 let vězení, iDNES

Gynekologa podezřívají ze zneužívání dětí, ve vazbě spáchal sebevraždu, iDNES

Breast Biopsy, National Breast Cancer Foundation

Jak se žije matkám na rodičovské dovolené

Jak vypadá život českých matek na mateřské a rodičovské dovolené? To byla otázka, kterou se ve své diplomové práci v roce 2019 na Fakultě humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně zabývala Lenka Langarové. Zajímala se o to zejména kvůli fenoménu sociální izolace žen, které jsou doma s dětmi, který jí z celkem 104 oslovených žen potvrdilo 63,5 % z nich. A co všechno zjistila?

75 % oslovených matek si rodičovskou spíše nebo určitě užívalo, 9,6 % si ji určitě neužívalo.

61,6 % respondetek si připadalo jako matka velmi kompetentní (tj. 8 a více z 10 bodů na subjektivní hodnotící škále).

Matkám ve společenském životě bránilo hlavně:

• 54,2 % nedostatek volného času
• 19,6 % nedostatek financí
• 16,5 % nedostatek volnočasových aktivit (obvykle kvůli vzdálenosti od nich)
• V ostatních odpovědích figurovaly: nedostatek energie, kojení, absence hlídání, zákaz manžela nebo to, že se maminka nechtěla vzdalovat od dětí

80,8 % matek postrádalo podporu státu v socializaci na RD/MD. Přitom v mnoha zemích takové programy velmi úspěšně fungují (řeč bude ještě např. o dánském programu).

Klíčovým faktorem, se kterým maminky měly problém, byl čas pro sebe. 40,3 % respondentek si ho nedokázalo nalézt. A kolik času pro sebe měly české maminky v průměru za týden?

• Méně než 1 hodinu 11,5 %
• 1 až 2 hodiny 25 %
• 3 až 5 hodin 19,2 %
• Pravidelně 1 až 2 hodiny 5,8 %
• 1 až 2 hodiny za den vícekrát týdně 13,5 %
• 2 hodiny za den vícekrát týdně 3,9 %
• Celý půlden 5,8 %
• Celý den 1,9 %
• Kolik potřebuji 11,5 %

Problém sociální izolace matek na MD/RD se ukázal být poměrně komplexním a ne všechny jím trpěly. Některé to považovaly naopak za benefit.

• 38,5 % respondentek uvedlo, že se nechce seznamovat s jinými ženami na MD/RD, třetina žen se určitě chce seznamovat
• 28,8 % respondentek netoužilo po sociálním kontaktu
• Pro 48,1 % matek bylo těžké odpoutat se od dítěte ve prospěch času pro sebe a pro 19,2 % to určitě těžké nebylo

Faktory vedoucí k sociální izolaci matek na MD/RD

V sociální izolaci si dle vlastního výzkumu Lenky Langarové připadalo celkem 63,5 % respondetek a určitě si tak nepřipadalo 11,5 % respondentek.

I když většina žen si připadala sociální izolovaných, žily obvykle v blízkém sociálním prostředí (partner, rodiče, kamarádky apod.), které je v socializaci podporovalo. Konkrétně:

• 38,5 % určitě mělo podporu svého blízkého prostředí
• 32,7 % jí spíše mělo
• 17,3 % spíš ne
• A 11,5 % ji určitě nemělo.

60,6 % z těch, co si připadalo izolovaných, uvedlo jako hlavní příčinu vnější faktory (stát nevytváří podmínky, mateřská role je spojena s určitou izolací, obětováním). Pro zbytek to byly vnitřní faktory (neumím si zařídit život tak, jak bych chtěla – najít si čas pro sebe, nechce se mi vzdělávat, je pro mne těžké odpoutat se od dítěte apod.).

Hlavní vnější faktory sociální izolace byly:

• 38,7 % Absence hlídání a pomoci
• 20,4 % přesvědčení, že to je součást MD/RD
• 18,6 % nedostatek peněz
• 14,2 % místo pobytu
• 8,1 % jiné – většinou obdoby předchozích období, sociální aktivity moc daleko od bydliště, nebo kojení

Mezi hlavní vnitřní faktory sociální izolace patřily:

• 18,5 % Žena má být hlavně s dítětem
• 18,5 % Neumím si pro sebe najít čas
• 15,1 % Neumím navazovat kontakty
• 13,4 % MD/RD mě vyčerpává, nemám chuť a energii
• 11,8 % Jsem spíše introvert
• 11,8 % Špatná volba partnera
• 6,7 % jsem pohodlná být aktivní
• 4,2 % jiné „S jinými matkami si nerozumím a mé kamarádky děti nemají a připadá mi, že už si s nimi tolik nerozumím.“, „Neschopnost opustit dítě“.

Převládající sociální kontakty matek na rodičovské tvořily:

• Kamarádky z dřívějška 61,5 %
• Matky v obdobné situaci 19,3 %
• Jiné 14,4 % – většinou manžel a příbuzní
• Pracovní kontakty 2,9 %
• Noví přátelé 1,9 %

Za zmínku stojí i fakt, že řada žen na rodičovské dovolené přijde o své kamarádky z dřívějška. Často se to děje kvůli odlišným životním fázím (nemají ještě jiné děti/mají výrazně jinak staré děti), kvůli odlišným názorům na výchovu, někdy i kvůli tomu, že je pro ně těžké poslouchat ty kamarádky, které se mají výrazně lépe/hůř nebo kvůli stěhování, ať už vlastnímu, nebo kamarádek.

Dánský program prevence sociální izolace matek na rodičovské dovolené

V Dánsku existuje státem řízený program prevence sociální izolace matek, respektive jejich aktivní sociální podpory, a to formou mateřských skupin. Program má v gesci Sundhedsplejen – systém komunálních zdravotních sester, který přebírá péči o matku a novorozence po jejich propuštění z porodnice.

Sundhedsplejen zajistí během prvních 8 – 10 měsíců života dítěte 5–6 plánovaných domácích návštěv komunitní sestry (účast je dobrovolná, ale reálně 95–99 % rodin se účastní), která pomáhá novopečeným rodičům s péčí o miminko (typicky kojení (viz 83. díl) nebo výživa UM (viz 85. díl), koupání, přebalování, řešení prvních infektů, zavádění příkrmů (viz 87. díl)) a zodpovídá případné dotazy rodičů.

Každá sestra má v daném regionu na starosti několik maminek, za kterými dochází pravidelně domů. Když je miminku 1 měsíc, pozve maminku do skupiny dalších 5 až 7 maminek (které obstarává). Účast v mødregrupper je opět dobrovolná. Vybrat skupinu si lze ale dříve, maminka na místní skupiny dostane kontakt v brožuře v péči o maminku a dítě, kterou dostane po porodu (tyto brožury jsou běžné v mnoha státech, včetně sousedního Bavorska).

Skupina matek se skládá z žen, které rodily přibližně ve stejném období. Zároveň je možné se se setkat s mixem prvorodiček a vícečetných matek. Existují i specializované skupiny pro mladé matky, multikulturní skupiny, pro zranitelné matky (ty dostanou i rodinného poradce) nebo matky předčasně narozených dětí (viz 95. díl). Některé mateřské skupiny se scházejí několikrát týdně, zatímco jiné jednou za měsíc. Záleží zcela na konkrétní skupině.

Mateřská skupina má mnoho výhod:

• Může být fajn setkávat se s dalšími ženami, které mají děti.
• Můžete získat podporu od jiných čerstvých matek, které možná přesně vědí, jak se cítíte.
• Můžete zažít důvěrný prostor, kde si můžete popovídat o dilematech a výzvách.
• Může to být odpočinek od každodenního života o samotě doma na mateřské dovolené.
• Můžete se s ostatními ve stejné situaci pohádat, vzájemně si dávat dobré rady nebo si prostě jen dát prostor pro reptání a úlevu.

Okolnosti početí dítěte a sociální izolace

O tom, do jaké míry si matka na rodičovské dovolené bude, či nebude připadat sociálně izolovaná, často rozhodují už okolnosti početí dítěte.

Ne/plánované otěhotnění

Pokud žena neplánovaně otěhotní, je ve znevýhodněné situaci. Část těhotenství totiž stráví vyrovnáváním se s nečekanou situací, se kterou se ovšem musí srovnat i její partner. Teprve potom přicházejí na řadu praktické otázky, jak se na příchod miminka připravit. Jenže rodiče, kteří těhotenství plánují dopředu, se mnohdy na příchod dítěte i situaci poté připravují měsíce až roky. V přípravné fázi jde přitom řešit i otázky hlídání dítěte, změny pracovního režimu (nebo i zaměstnání) partnera apod. O tom, co vede k početí, máme 68. díl podcastu a o tom, jak se neplánovanému početí vyhnout je pak 98. díl.

Dřívější ztráta dítěte

Pokud žena a/nebo pár má za sebou předchozí potrat (viz 65. díl) nebo dokonce smrt dítěte, velkou měrou to promluví do toho, jak moc bude žena komfortní s tím opouštět dítě, až se narodí. Výzkum Lenky Langarové přitom ukázal, že pro 48,1 % matek bylo těžké odpoutat se od dítěte ve prospěch času pro sebe. Pro ty, které si prošly takto bolestivou životní zkušeností to bývá těžší, zejména tehdy, pokud si ji dostatečně nezpracovaly. Někdy podobnými symptomy trpí dokonce i ženy, které si prošly umělým přerušením těhotenství (viz 67. díl) z vlastního rozhodnutí. Řada z nich totiž věří častému mýtu, že po něm je těžší či dokonce až nemožné otěhotnět.

Historie léčby neplodnosti

Také ženy/páry, které si prošly léčbou neplodnosti (viz 71. díl) mívají větší sklon k sociální izolaci. Avšak v tomto případě ji často nevnímají negativně. Dítě berou jako dar a díky tomu, co všechno musely obětovat tomu, aby otěhotněly, jsou na sociální izolaci při rodičovské dovolené připravenější. Mnohdy to sice není tak, že by je netrápila, ale intenzita, s jakou sociální izolaci prožívají, je ve srovnání s utrpením při marném snažení se o početí dítěte pro ně mnohdy zanedbatelná.

Jihokorejský program postpartum péče o matky

Jak pomoci ženám, aby se daly po porodu co nejrychleji dohromady, aby mohly dál co nejvíce žít spokojeným a sociálně naplněným životem jako před porodem? To je otázka, kterou řešila jihokorejská vláda, když začala masivně podporovat vznik Sanhujoriwon – tedy center poporodní péče. Ty dnes existují jak soukromá – plně hrazená rodiči, tak veřejná – hrazená z veřejného pojištění.

Sanhujoriwon simuluje dřívější tradici, kdy o matku a novorozence pečovala celá rodina. Ta se starala o vaření, úklid a veškeré domácí práce, ale i o miminko, aby se matka mohla soustředit na zotavení po porodu. Sanhujoriwon jsou zdravotnická zařízení, připomínající luxusní hotel s luxusní restaurací a wellness spa, kde péči o novorozence převezmou zdravotní sestry a matka dostává specializovanou lékařskou péči, aby se co nejrychleji zotavila po porodu. Obvykle tam jezdí prvorodičky, protože péče o starší děti není většinou zajištěna. V roce 2012 využilo Sanhujoriwon 50 % rodiček.

V některých velkých městech navíc existují programy domácí péče o novorozence i rodiče. Příkladem budiž program Seoul Baby Health First Step Project v Soulu. Jeho cílem je pečovat o rodiče a dítě od těhotenství až do dvou let dítěte formou domácích návštěv porodních sester/ sociálního pracovníka (obdobný program je ve světě zcela běžný a rozšířený, u nás něco podobného nabízí například porodnice Frýdek-Místek).

Typický harmonogram vypadá následovně:

• 0–6 týdnů po porodu – návštěvy každý týden
  • 7–12 týdnů – každé 2 týdny
  • 13–26 týdnů – každé 3 týdny
  • 27–52 týdnů – každých 6 týdnů
  • 53–103 týdny (tedy až do 2 let) – každé 2 měsíce

Obsahem návštěv pak je péče o zdraví matky, psychické zdraví, interakce s dítětem, rozvoj dítěte, podpora rodičovské role, zapojení otce do péče o dítě a matku, nastavení zdravého stravování a cvičení po porodu.

Sociální život matky před těhotenstvím a sociální izolace

Do sociální izolace matek na rodičovské do značné míry promlouvá i jejich život před ní.

Klíčová je zejména podpůrná sociální síť před těhotenstvím, kterou si žena stihla vybudovat. Ta je samozřejmě podstatná i kdykoliv jindy v životě, protože právě kamarádské vztahy jsou tím, co nám pomáhá v těžkých životních situacích. V případě rodičovské dovolené často platí, že více podpůrných vztahů je lépe, zejména pokud kamarádi mají také malé děti. Do „fyzické dostupnosti“ rodičů totiž značně promlouvá nemocnost dětí. Vícečlenné rodiny přitom jednou respirační infekcí mohou strávit klidně i celý měsíc, kdy se infekce postupně střídá mezi jednotlivými dětmi a rodiči a kdy zkrátka matka nemůže jít ven za kamarádkou, protože nemocné děti chtějí jen jí (o dětech jako faktoru bude ještě řeč). Stejně tak je důležité i to, jak vaše děti spolu vycházejí. Vídání se bez dětí je totiž vždycky složitější. Během prvních měsíců mateřství se často stává, že matka o část své podpůrné sítě přichází, a to i když se nikam nestěhuje. Právě proto je lepší si budovat podpůrnou síť ještě před prvním těhotenstvím.

Pokud má matka dobré sociální dovednosti, dovede si v případě ztráty části kamarádek (např. proto, že jsou bezdětné, takže se chtějí vídat třeba až večer po práci) vybudovat síť novou, obvykle mezi rodiči dětí z místního pískoviště, herničky, dětské skupiny či později školky. Ne každý však tuto schopnost má. Ve výzkumu Lenky Langarové celých 15,1 % maminek uvedlo, že neumí navazovat kontakty a 38,5 % respondentek uvedlo, že se nechce seznamovat s jinými ženami na MD/RD.

Dítě jako původce sociální izolace matky

Pro některé maminky je důvodem k sociální izolaci jejich dítě. Dítě přitom může v sociální izolaci matky sehrát roli kvůli mnoha různým důvodům. Někdy se bohužel sejdou i všechny najednou.

Zdravotní stav dítěte

Zejména předčasně narozené děti (viz 93. díl) mívají více zdravotních problémů i více pravidelných návštěv lékařů specialistů, které jsou časově i emocionálně náročné. Část rodičů musí s dětmi také pravidelně cvičit nejrůznější cvičení. Totéž se však týká i v termínu narozených dětí s vrozenými zdravotními komplikacemi. Kromě podstatně méně času, který má matka k dispozici, pak může hrát roli v její izolaci i prostý faktor, že matky nemocných dětí nechtějí úplně poslouchat od kamarádek, co všechno se svým zdravým dítětem zažívají. I proto v Dánsku existují pro takovéto maminky specializované mateřské skupiny.

Schopnost dítěte jezdit autem/dopravou

Tento faktor nejde vůbec předpovědět dopředu, ale přesto se občas vyskytne. Část dětí odmítá jezdit autem (a/nebo v dětské autosedačce) a část dětí nechce jezdit ani jinými prostředky hromadné dopravy. Dítě v těchto případech pláče a pro matku je to extrémně stresující.

Potřeba dítěte blízkosti rodiče

Některé děti se dokáží bez rodičů (obvykle je rozdíl mezi maminkou a tatínkem) obejít lépe, jiné hůře. Někdy do toho může promlouvat i vztahová vazba matky (viz 12. díl), ale to není jediný faktor. Pokud se dítě bez maminky obejít nedokáže, i když udělá vše zcela ideálně pro to, aby vytvořila z dalších lidé sekundární pečující osoby, bude matka mnohem více sociálně izolovaná.

Spánek dítěte (viz 125. díl)

Tento faktor určuje chod celé domácnosti hlavně v prvních měsících. Jenže jsou děti, které přes noc špatně spí, nebo děti, které mají časově posunutý spánek oproti cyklu, který potřebují mít rodiče, nebo který je v dané zemi dominantní (v ČR je třeba zvykem, že děti chodí brzo večer spát a brzy ráno vstávají, ve Španělsku je to posunuté až o 4 hodiny). Dokud dítě spí přes den, může to být zásadní komplikací pro socializaci matky, stejně jako případné její vyčerpání plynoucí z nevyspání.

Sociální dovednosti dítěte a chování dítěte s vrstevníky

Tento faktor se sice dostává ke slovu až později, ale pro matky více dětí je určující v tom, zda se mohou spolu s dětmi vídat s ostatními matkami a jejich dětmi, či nikoliv. Platí také, že například silně hyperaktivní děti musí matka nonstop hlídat a nemůže si s ostatními matkami nikdy naplno (či třeba vůbec) povídat, i když se s nimi fyzicky sejde.

Bydliště a sociální izolace matek

Sociální izolace matek souvisí i s jejich bydlištěm. Ne vždy je to však tak přímočaré, že matka je sociálně izolovaná jen proto, že bydlí na samotě u lesa 20 km od nejbližší obce. Jaké faktory tedy hrají roli?

Změna bydliště před nebo krátce po narození dítěte

Mnoho rodičů se s narozením dítěte stěhuje do většího bytu, nebo domu. Ten zřídkakdy bývá ve stejné lokalitě. Pokud se rodiče stěhují dál od původního bydliště a/nebo pokud bylo jádro záchytné sítě složeno ze sousedů, kteří chodili odpoledne na kafe a přes den se s matkou potkali na pískovišti před domem, povede tato změna – aspoň zpočátku – k sociální izolaci.

Změna země

Samostatným faktorem je pak emigrace do jiné země, kdy pár musí překonávat nejen celou řadu kulturních a jazykových bariér, ale často je zaplaven i administrativou v nové zemi (a partner obvykle i adaptací v nové práci), která ukrajuje z volného času obou rodičů.

Existence bezbariérové MHD

Je velmi podstatným faktorem zejména pro rodiče, kteří neřídí a/nebo jejich dítě nesnese pobyt v autosedačce. Mnoho maminek zažilo dlouhé čekání na bezbariérovou tramvaj/autobus, protože jim třeba byť jen jednou nepomohl vynést kočárek nahoru. Některé maminky psaly, že na eskalátorech do metra se kočárek vysypal, nebo že dokonce uvízly ve výtahu do metra. Bezbariérová infrastruktura je velmi špatná i v Praze, natož v menších městech.

Sociální a občanská vybavenost a možnost sociálních aktivit

Ve studii Lenky Langarové uvedlo 16,5 % maminek jako důvod nedostatečné společenského života nedostatek volnočasových aktivit (obvykle kvůli jejich vzdálenosti). Opět to ale není tak, že obyvatelé malých obcí mají smůlu, zatímco obyvatelé velkoměst mají vyhráno. Vždy hraje klíčovou roli časová vzdálenost od občanské vybavenosti.

Existují země, kam Česká republika nepatří, které mají velmi dobře zvládnutou podporu matek na rodičovské dovolené. Ta je obvykle velmi komplexní – od finanční podpory pro matky (viz 123. díl)), přes programy podpory pro matky (brožury, domácí návštěvy porodních asistentek/sester, rodičovské linky, rodičovská centra), přes programy socializace pro matky (rodičovské skupiny) až po programy postpartum rekonvalescence, které umožní ženě rychleji se zotavit z porodu a aktivně si odpočinout v prvních měsících mateřství bez zátěže pro partnera/rodinu.

Finance a sociální izolace matek

V mnoha západních zemích je faktor financí uváděn jako ten zcela nejhlavnější faktor pro sociální izolaci matek na mateřské/rodičovské dovolené. Ve výzkumu Lenky Langarové však tento faktor hrál podstatnou roli jen u necelé pětiny maminek.

Finanční podpora pro matky na rodičovské dovolené je v Česku zcela katastrofální. Výsledných 350 000 Kč celkové podpory nedosahuje ani výše minimální mzdy. Rodiče na rodičovské jsou tak, na rozdíl od řady vyspělých evropských zemí, vždy finančně závislí na svém partnerovi.

To vede v zásadě ke dvěma faktorům, které zasahují do sociální izolace maminek:

1. Potřeba si přivydělat při rodičovské dovolené, což je v České republice ve srovnání z mnoha jinými státy EU extrémně komplikované (viz 123. díl) a což maminky stojí drahocenný čas pro sebe, a to v situaci, kdy,2 % uvádí jako hlavní faktor pro sociální izolaci nedostatek volného času.
2. Nemožnost financovat hlídání dítěte v situaci, kdy 9,6 % matek zahrnutých do výzkumu nemělo vůbec žádné hlídání a dalších 27,9 % skoro vůbec žádné, a nemožnost financovat uklízečku či třeba možnost kupovat obědy v restauraci, či nechávat si dovážet nákupy jídla domů (což obvykle vyjde dráž než v obchodech), což by pomohlo řešit nedostatek volného času, který trápí většinu matek na MD/RD.

Zároveň, jak jsme zmiňovali již v díle o rodičovském sebevědomí (viz 103. díl), platí, že bohatší lidé mají vyšší rodičovské sebevědomí. Rodičovství u chudších lidí je spojené se strachy, problémy a obavami. Ekonomické potíže tak mohou podlomit pozitivní sebepojetí rodiče. V situaci, kdy pro 48,1 % matek je těžké odpoutat se od dítěte ve prospěch času pro sebe je přitom klíčové mít strachů a obav spojených s rodičovstvím co nejméně, aby matka věřila, že dítěti bude dobře, i když bude pár hodin bez ní.

Partner a sociální izolace matek

Klíčovým faktorem sociální izolace matek na MD/RD je jejich partner, a to hned z několika ohledů:

Zaměstnání partnera

To hraje klíčovou roli v tom, kolik času může partner trávit doma s rodinou (některé korporace nabízí až 6 měsíců volna navíc 1. rok po narození nebo osvojení dítěte, které si otec může vybírat po jednotlivých dnech), ale i v tom, jestli když partner bude doma z práce, zda bude pracovat, či nikoliv.

Partnerův sociální a volnočasový život

Někteří tatínci, kteří byli zvyklí na bohatý sociální život či plno volnočasových aktivit před narozením potomka, se ho nechtějí příliš vzdávat. Častěji se to může dít v situaci, kdy je dítě neplánované. To může výrazně prohloubit pocit ženy, že je sociálně izolovaná.

Osobnost partnera

Některé charakterové vlastnosti vyniknou více v krizových situacích a při nevyspání. Zároveň je ale potřeba připomenout, že narození dítěte bývá pro oba partnery často spouštěčem, který otevírá Pandořiny skřínky z minulosti (viz 10. díl), o kterých daný člověk nemusel vůbec nic tušit.

Psychika otce související s příchodem dítěte

S tím rovněž souvisí obrovský nápor, který těhotenství a porod (viz 79. díl) i poporodní období (viz 81. díl) představuje pro psychiku muže. Ten čelí obrovskému tlaku – obvykle od sebe, případně svého okolí – který ale obvykle nemá s kým sdílet, protože sociální role mu velí všechno zvládnout (sám) a v pohodě, protože ten, kdo to má těžké, je přeci partnerka. Výzkumy, které zmiňujeme v obou dílech podcastu celou situaci dostatečně ozřejmují a ukazují i to, že nejúčinnějším mechanismem zvládání je mluvit s jinými muži o zcela nesouvisejících věcech se situací doma, tedy sociální kontakt, jehož zvýšená potřeba však může vést k větší sociální izolaci ženy, pakliže nemá doma k dispozici nějakou formu výpomoci.

Rodina a sociální izolace matek

Jak už jsme zmiňovali, tak v Jižní Koreji existovala tradice, že o maminku a miminko po narození pečovala celá rozvětvená rodina. S tím, jak tato tradice postupně vymizela, tak rodinu v této péči nahradil stát – jak formou postpartum rekonvalescenčních center, kam zavítá většina maminek, tak formou pravidelných a zpočátku týdenních domácích návštěv zdravotních sester a sociálních pracovníků, kteří pomáhají oběma rodičům adaptovat se na novou životní roli.

Rodina je proto klíčovým prvkem, který může aktivně předcházet sociální izolaci maminky, anebo ji naopak aktivně zhoršovat. Maminky, zejména první týdny po porodu obvykle nejvíce od rodinných příslušníků ocení:

• Vaření
• Úklid
• Zabavení starších dětí
• Případně dopravu na lékařské prohlídky

Později přibude samozřejmě klíčový faktor pro prevenci sociální izolace – hlídání dětí.

Sociální izolaci však může rodina (matky i otce) také výrazně zhoršit. Někteří rodiče mají tendence říkat matkám, že musí být hlavně co nejvíc s dítětem, a že teď jsou matky, tak musí přestat chodit ven, protože tak se matky přeci chovají, že jsou nonstop s dětmi. Jiní rodiče zhorší sociální izolaci matky zcela jinak – změnou svých slibů.

Mnoho prarodičů v době těhotenství totiž deklaruje zájem o hlídání vnoučat, pomáhání s nimi apod. Po porodu ale nastává změna a zcela se stáhnou. K této změně mohou přispívat nejrůznější faktory jako je změna zdravotního stavu, změny ve vlastní práci, neshody s otcem/matkou dítěte ale také třeba to, že zjistí, že je péče o dané miminko pro ně náročnější, než čekali. Jenže matka, která ve svých plánech na pomoc rodičů (či jiných rodinných příslušníků) spoléhá, ve stavu nevyspání, poporodního hojení a adaptace na novou životní situaci už nemá tolik prostoru a schopností najít alternativní řešení situace, se kterou nepočítala.

Výživa dítěte a sociální izolace matek

Výživa dítěte představuje pro část matek podstatný faktor vedoucí k sociální izolaci.

Kojení (viz 83. díl)

Kojení je zejména u novorozenců časově náročné. Běžně zabere i 8 hodin denně, kdy matka nemůže dělat nic jiného. K sociální izolaci matky však vede i odpor společnosti ke kojení na veřejnosti. Ten nemusí být ve skutečnosti tak velký, ale podobně jako např. u negativní zkušenosti s cestováním MHD, stačí mnohdy jeden či dva incidenty na to, aby se pak bála matka kojit na veřejnosti, a tím pádem chodit ven. Navíc, ČR nepatří mezi země, které by kojícím matkám na veřejných místech poskytovaly dostatek podpory ve formě kojících místností, které jsou v některých zemích běžné v nákupních centrech, knihovnách apod.

Umělé mléko (viz 85. díl)

Zejména u miminek, která kvůli velikosti žaludku musí jíst často a která jsou velmi citlivá na dodržení správného postupu přípravy, může představovat výživa tzv. umělým mlékem zásadní problém pro svobodu pohybu. Na přípravu UM je potřeba správně teplá voda, sterilizovaná lahvička, ve sterilním prostředí uložená formule i čisté místo na přípravu výsledného mléka. Zajistit to na cestách bývá velmi obtížné, zejména pak třeba v restauraci či kavárně.

Potřeba speciální výživy

Část dětí, typicky předčasně narozených (viz 93. díl) má speciální požadavky na výživu a stravu, které komplikují pobyt venku v době, kdy je možné, že dítě bude potřebovat jíst, což matky logicky nutí být s dítětem spíše doma.

Nepřibírání

Pokud dítě nepřibírá, musí se zejména v prvních měsících života vážit po každém kojení, a/nebo se musí vážit, kolik stravy snědlo. Pro mnoho rodičů tento proces představuje další komplikaci pro jakékoliv cestování s dítětem mimo domov.

Jezení jen v klidu a tichu

Část dětí, klidně i ve vyšším věku, potřebuje mít klid a ticho k tomu, aby se doopravdy najedly. Jezení ve veřejných prostorách se spoustou nových vjemů je prakticky nemožné. Zároveň, hladoví lidé (malí i velcí) ale nebývají moc příjemní. Pro matky je to tak důvod, proč cestovat s dítětem ven jedině tehdy, když už je najedené. To ale komplikuje plánování si aktivit s jinými lidmi.

Psychika matky jako zdroj sociální izolace

Kvůli hormonálním a neurologickým změnám představuje mateřství hned po pubertě vůbec největší nápor na psychiku ženy (viz 113. díl). Kromě těchto změn navíc žena velmi často zažívá i psychické útrapy. Ty do značné míry předurčí, jak moc bude schopná a ochotná vyhledávat, udržovat a budovat sociální kontakty. Právě psychika hraje roli i v tom, že podle výzkumu Lenky Langarové 38,5 % respondentek se nechce seznamovat s jinými ženami na MD/RD, 28,8 % netouží po sociálním kontaktu, pro 48,1 % matek je těžké odpoutat se od dítěte, 18,5 % věří, že žena má být hlavně s dítětem a 40,3 % matek si nedokázalo nalézt čas pro sebe.

A co ženy na MD/RD často trápí?

Pocity selhání kvůli způsobu a průběhu porodu, zejména nenaplnění představ o porodu. Mnohé ženy si třeba vyčítají, že rodily císařským řezem (78. díl), nebo že jim nešlo od začátku kojení (viz 83. díl), a to třeba i mnoho let po porodu. V Česku je navíc časté i psychologické porodní trauma (viz 75. díl) v důsledku porodnického násilí a příliš častých nešetrných porodnických postupů, na což otevřeně poukazuje i WHO. Některé matky pak pociťují selhání v důsledku předčasného porodu 95. díl.

Část žen zažívá psychické potíže již během těhotenství (viz 73. díl). Těhotenská deprese se celosvětově dotýká každé 10. ženy, ale v rozvinutých zemích to bývá 15,6 % matek. Existuje však i celá řada dalších psychických problémů, které mohou komplikovat už těhotenství, a tím i přípravu na život po porodu.

Samostatnou kapitolu tvoří poporodní psychika (viz 77. díl), když až 80 % žen zažije poporodní blues a každá pátá matka poporodní depresi, k tomu 11 % až 21 % matek potkají poporodní úzkosti a 9,1 % kojících žen potká D-MER. Každé z těchto onemocnění prakticky vylučuje chuť se socializovat.

Část žen na rodičovské navíc potká i rodičovské vyhoření, což sice není psychiatrická diagnóza, ale je to stav blízký depresi, kdy člověk je tak vyčerpaný, že už nechce nic dalšího dělat, a snaží se jen přežít.

Tlak na sebe a sociální izolace

18,5 % věří, že žena má být hlavně s dítětem a 48,1 % matek je těžké odpoutat se od dítěte, to jsou výsledky, které přinesl výzkum Lenky Langarové mezi 104 matkami. Matky na rodičovské dovolené často čelí tlaku, který promlouvá do každého aspektu jejich mateřství, a to včetně počtu dětí, které mají nebo nemají mít (viz 127. díl). Absurdnost této situace pak podtrhuje tlak na to, že je tyto věci přeci nemají vůbec zatěžovat.

Tento tlak přichází z mnoha různých míst:

• Partner
• Rodiče a sourozenci
• Rodiče a sourozenci partnera
• Přátelé
• Sociální sítě – ať už profily, které sledují, ale zejména diskuse pod posty
• Diskusní fóra pro matky
• A pro některé i zaměstnavatel

To ale není vše. Část matek se dostává pod tlak i ze sledování podcastů, TV pořadů a čtení knih o rodičovství. Díky bulvarizaci pojmu „trauma“ se navíc mnoho rodičů bojí, aby „trauma“ dítěti nezpůsobily. Přitom, jak jsme detailně popsali ve 126. díle, tak trauma je něco zcela jiného, než obvykle tvrdí influenceři na instagramu a není rozhodně snadné ho způsobit.

Část lidí je vůči tomuto vnějšímu tlaku odolnější, část naopak tyto kritické hlasy internalizuje a přijme za vlastní. Ti pak mohou čelit dnes a denně neustálému vnitřnímu tlaku na to, co všechno musí v daném týdnu s dítětem dělat, aby ho náhodou nepoškodily a zároveň dostatečně rozvíjely.

Pro rodiče, protože to není jen doménou matek, které tímto tlakem trpí, vřele doporučujeme 17. díl podcastu. Mnohdy je také vhodné vyhledat terapeutickou pomoc nebo aspoň krátkodobou podporu, kterou v ČR nabízí např. Úsměv mámy či Rodičovská linka (tel.: 606 021 021 v Po-Čt 9 až 21 hod, v Pá 9 až 17 hod.).

Kde hledat pomoc

Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

LANGAROVÁ, Lenka. Prevence sociální izolace žen na rodičovské dovolené. Diplomová práce. Zlín: Fakulta humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, 2019. Dostupné také z: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/44195/langarov%C3%A1_2019_dp.pdf?sequence=1&isAllowed=y.

České matky, které jsou závislé na internetu. Sociální sítě jim ničí rodiny; iDNES

Er du i tvivl om mødregruppe er noget for dig? Læs alt om det her, Woman.dk (DK)

Sundhedsplejersken (DK)

First Steps for the Health of Babies in Seoul (EN)

The art of premium postpartum care at Korea’s sanhujoriwon (EN)