117: Vztek, agrese a regulace emocí

Jak dokážete ovládat svůj vztek? A co jiné emoce? Regulace emocí je jednou z nejdůležitějších dovedností v životě člověka. Je to jedna z nejzásadnějších věcí, které se dítě musí od rodičů naučit. Co mohou rodiče udělat pro to, aby se jejich děti tuto dovednost naučili? A čemu je naopak potřeba se vyhnout? Jakou roli hraje v agresivitě pohlaví dítěte a jeho geny? To vše a mnohem víc je tématem dalšího dílu našeho podcastu.

Anatomie vzteku

Vztek je jedna ze základních emocí. Máme ji všichni. Lidé, kteří žili ve zdravé rodině, kde jsou tolerovány všechny pocity, nemají s vlastním vztekem ani vztekem jiných lidí zas takový problém. Mnoho lidí však žije v rodinách s toxickým rodinným vzorcem zakázaných emocí (viz 96. díl), kde jejich vztek byl často potlačován, nebo za jeho projevy byly trestáni a zesměšňováni, což vede k tomu, že se svým i cizím vztekem mají ve svém životě zásadní problémy.

Malé děti ještě neumí regulovat emoce, takže jejich emoce velmi často zažíváme v té nejintenzivnější formě, zatímco u dospělých známe spíš ony moderované formy. Většina dospělých umí vztek a zuřivost velmi rychle zregulovat do pouhé rozzlobenosti a zlosti. Děti k tomuhle potřebují rodiče. Rodiče si často se vztekem svých dětí neví rady, zejména, když jeho projevy vyúsťují ve fyzickou agresi.

Vztek je naprosto přirozená, fyziologická reakce na pocit ohrožení, kterou mají i ostatní zvířata. Mezi další reakce na ohrožení pak patří strach, kam spadá i ustrnutí, a panika. Vztek ale dělíme na horkou (reaktivní) agresivitu, která je skutečně bezprostřední reakcí na pocit ohrožení, a studenou agresivitu, která zapojuje čelní mozkové laloky zodpovědné třeba i za racionalitu, logiku, empatii a sebekontrolu.

Je prokázáno, že reaktivní agresivita je spojena se vztekem a s vyšší citlivostí na kortizol (stresový hormon) než proaktivní agresivita, která už s akutním stresem tolik nesouvisí. Reaktivní i proaktivní agrese však obě souvisí se sníženou usilovnou kontrolou emocí (Effortful self-regulation)

Studená agresivita je typičtější pro starší děti a dospělé a zahrnuje potřebu druhého promyšleně zranit, ponížit či zničit. Typicky častá je u pachatelů šikany (viz 43. díl) a lidí s narcistickými rysy osobnosti (viz 44. díl), které může snadno zranit i pouhé poukázání na jejich chybu nebo omyl, které však berou jako zásadní ublížení, které „je třeba pomstít“ – třeba právě promyšlenou (kyber)šikanou.

Co ovlivňuje regulaci emocí

Profesorka psychologie z Arizona State University Nancy Eisenberg vydala v roce 2010 v časopise Annual Reviews of Clinical Psychology přehledový článek o seberegulaci emocí. V něm konstatuje, že rodiče hrají klíčovou roli v rozvoji seberegulace dětí prostřednictvím svých reakcí na emoce dětí, svých emočních projevů a diskusí o emocích, které vedou s dětmi a/nebo s partnerem.

Seberegulace emocí je soubor procesů, jejichž prostřednictvím jedinci zvládají své emoce, emoční projevy a emoční reakce. Ty se rychle rozvíjí v kojeneckém a předškolním věku a postupně se zlepšují v průběhu dětství až do dospělosti. Individuální rozdíly v regulačních dovednostech, ve kterých zpočátku hraje podstatnou roli genetika, jsou po kojeneckém věku již relativně stabilní.

Seberegulační mechanismy se dělí na usilovné a reaktivní regulační procesy.

Usilovná (Effortful) seberegulace zahrnuje schopnosti přesouvat a soustředit pozornost podle potřeby (včetně přesunu pozornosti od ohrožujících podnětů/myšlenek a soustředění se na neutrální nebo pozitivní podněty), inhibovat nevhodné chování (tj. inhibiční kontrola), aktivovat nebo provést činnost, když existuje silná tendence se jí vyhnout (tj. aktivační kontrola), a některé schopnosti exekutivního fungování (kromě exekutivní pozornosti) zapojené do integrace informací a plánování (řešení problémů, argumentace, multitasking, time management, flexibilita).

Usilovnou seberegulaci se dítě postupně učí od rodičů a dalších klíčových vztahových osob. Zodpovídají za ní hlavně čelní mozkové laloky a existují vědecky ověřené programy, které ji dokáží posílit (viz příští týden). Pro její vybudování je také podstatné, aby rodiče správně používali jednotlivé výchovné nástroje, zejména v raném dětství (viz náš online kurz o výchovných nástrojích pro děti do 8 let).

Reaktivní seberegulace jsou relativně mimovolní motivační systémy reakcí, které na extrémních úrovních odrážejí impulzivní nedostatečnou kontrolu, respektive rigidní nadměrnou kontrolu a dítě si je vytváří automaticky – modellingem (viz 9. díl), tj. svou zkušeností zejména s rodiči.

Nezvládání emocí a jeho důsledky

Špatné zvládání emocí má na život dítěte své jasné důsledky. Ty se podle profesorky Eisenberg do života dítěte promítají jak formou externalizace neboli vnějších projevů dítěte, tak internalizace tedy vnitřního života dítěte.

Špatná seberegulace (nízká usilovná kontrola) je důsledně spojena s externalizujícími problémy jako je agresivita, vzdor a hyperaktivita. Důkazy silně naznačují příčinnou souvislost, kdy nižší regulační schopnosti zvyšují externalizující chování.

Vztahy s internalizujícími problémy, jako je úzkost nebo deprese, jsou méně jasné, ale obecně naznačují inverzní vztah. Děti s lepšími seberegulačními dovednostmi často vykazují méně internalizačních problémů, i když tyto souvislosti jsou ve srovnání s externalizujícím chováním slabší a méně konzistentní.

Usilovná kontrola a regulace emocí mají genetické základy, jsou však také utvářeny vlivy prostředí, včetně výchovných stylů a emočních projevů a reakcí rodičů. Výzkumy zároveň potvrzují, že počáteční geneticky dané rozdíly jde zmírnit právě výchovou. Je úkolem rodičů dítě naučit regulovat své emoce. Regulace emocí však není totéž jako jejich potlačování (viz 96. díl).

Tomu, jak se děti učí regulovat emoce, se budeme věnovat hned v dalším odstavci. To, jak se to rodičům daří, nebo ne, jde vysledovat i z chování dítěte. O výzkumu profesorky lékařských sociálních věd, pediatrie a psychiatrie Lauren Wakschlag, který pojmenoval problematické a bezproblémové zvládání záchvatů vzteku u malých dětí si povíme víc níže, stejně jako o preventivních a intervenčních programech, které se zvládáním emocí umí dětem pomoci.

Jak se učí děti seberegulaci

Regulací emocí se dlouhodobě zabývá profesorka psychiatrie a behaviorálních věd a ředitelka Centra pro integrativní výzkum neblahých zážitků z dětství na Oklahoma State University Amanda Sheffiled Morris. Ta říká, že rodiče ovlivňují regulaci emocí dítěte třemi různými způsoby:

Pozorováním toho, jak regulují emoce rodiče (modeling, přenášení emocí na druhého rodiče, social referencing neboli využití afektivních projevů dospělého k regulaci vlastního chování, tj. dítě reaguje na objekty nebo jiné lidi na základě emoční reakce dospělého – objevuje se od 9. měsíce věku)
Rodičovskými postupy v souvislosti s emocemi
Emočním klimatem v rodině

Regulace emocí je přitom dovednost, kterou se dítě musí naučit a která je naprosto klíčová pro udržování fungujících vztahů s vrstevníky i rodiny, školní výsledky a psychické zdraví člověka.

Seberegulace rodičů byla identifikována jako důležitý prediktor regulace emocí přímo (např. pozorováním) i nepřímo (např. utvářením rodinného prostředí). Charakteristiky a rozhodnutí rodičů mohou vést k výběru nebo vytváření prostředí, které následně ovlivňuje regulaci emocí jejich dětí. Podobně širší kontextové faktory, jako je násilí v sousedství, ovlivňují emoční klima rodin a regulaci emocí dětí (viz 82. díl).

Ve svém článku z časopisu Child Development Perspectives Amanda Sheffiled Morris z roku 2017 říká, že emoční podpora rodičů, pozitivní afekt, emoční koučink a používání společných strategií jsou spojeny s účinnější regulací emocí u dětí. Naopak psychologická kontrola rodičů, permisivita (tj. ponechání nepřípustného chování bez odezvy), vyjadřovaný hněv a kritika jsou spojeny s obtížemi v regulaci emocí u dětí.

Regulace emocí je navíc jedním ze způsobů, jakým rodiče ovlivňují přizpůsobení dětí, a výchova může mít vliv zejména u dětí, které jsou emočně reaktivní. Kromě toho dospívající uvádějí více pozitivních vlivů, když jsou s rodiči, než když jsou sami, a dospívající uvádějí, že jim rodiče pomáhají regulovat emoce, což naznačuje, že rodiče si svůj vliv na regulaci emocí udržují po celou dobu dospívání.

Vztek podle pohlaví

Profesorka neurověd z Rosalind Franklin University of Medicine and Science v Chicagu vydala v únoru 2021 článek v časopise Current Antrhopology. V něm poukazuje na to, že ve všech kulturách jsou muži fyzicky agresivnější než ženy. Ačkoli některé formy agrese jsou častější u žen (např. zabití dítěte; vztahová agrese), muži se častěji dopouštějí fyzického nebo ozbrojeného útoku na jinou osobu, zejména na jiné muže. Za tímto rozdílem podle všeho stojí biologické rozdíly v mozcích mužů a žen, konkrétně ve velikosti INAH-3 (interstitial nuclei of the anterior hypothalamus).

Už v roce 2004 emeritní profesor psychologie na University of Lancashire ve svém výzkumu ukázal, že s rostoucí velikostí INAH-3 se zvyšuje míra fyzické agrese o 55 % a míra verbální agrese o 19 %, ale naopak se snižuje míra nepřímé (vztahové) agrese o 45 %. O 10 let později se ještě ukázalo, že se také snižuje míra empatie a neverbálního rozpoznávání emocí o 19 %.

S věkem se projevy agrese mění, protože velikost INAH-3 určuje citlivost na různé hormony, jejichž hladiny se zejména v pubertě také mění. Fyzická agrese je v raném dětství (ve věku 2-4 let) běžná u chlapců i dívek, ale dívky se naučí potlačovat agresivní chování rychleji než chlapci. Postupem času zůstávají fyzicky agresivnější chlapci, což je dáno pomalejším dozráváním, tolerancí společnosti a faktory prostředí.

Prenatální expozice testosteronu má vliv na agresivitu dítěte, což potvrzují zejména studie na zvířatech, kde testosteron ovlivňuje struktury, jako je amygdala. Studie na lidech (zejména ty, které se týkají stavů, jako je vrozená hyperplazie nadledvin – CAH) však ukazují slabší souvislost mezi prenatálním testosteronem a agresivitou ve srovnání se zvířaty.

Muži vykazují ve srovnání s ženami výrazně vyšší míru fyzické agrese, která je od raného dětství až do dospělosti stále výraznější. V pubertě je tento rozdíl mezi pohlavími značný, zejména pokud jde o smrtící násilí, přičemž muži jsou celosvětově zodpovědní za přibližně 95 % vražd.

U lidí mají agrese a empatie společné nervové okruhy citlivé na sociální a environmentální faktory, což svědčí o vysoké neuroplasticitě. Vývoj lidského mozku se vyznačuje rozsáhlou neuroplasticitou, což naznačuje, že agresivní chování je významně ovlivněno spíše ranými zkušenostmi než pouze vrozenými faktory. Rozdíly v agresivitě mezi pohlavími jsou umocňovány sociálními praktikami, jako jsou hry rozdělené podle pohlaví (viz 39. díl) a rozdílné reakce rodičů na agresi (tolerantnější vůči chlapcům, méně tolerantní vůči dívkám).

Mozkové struktury, které se podílejí na agresi, zejména amygdala a prefrontální kůra, nevykazují konzistentní rozdíly mezi pohlavími, které by přímo vysvětlovaly míru agrese. Rozdíly v agresivitě se pravděpodobně objevují v důsledku interakcí mezi vývojem mozku, faktory prostředí a zkušenostmi.

Dětský vztek v „normě“

Vztek u dětí je intenzivní emoční stav, který souvisí s frustrací, únavou nebo pocitem bezmoci. Typické jsou emoční výbuchy, pláč, křik, kopání nebo házení věcí, které dítě nedokáže samo regulovat.

Ředitelka Institutu inovací ve vývojových vědách a profesorka Lauren S. Wakschlag z Northwestern Medicine Feinberg School of Medicine se dlouhodobě věnuje poruchám chování u dětí a jejich včasné identifikaci. V roce 2012 vydala v Journal of Child Psychology and Psychiatry článek, ve kterém se pokusila definovat vývojové parametry ztráty nálady v raném dětství. Ve svém výzkumu definovala normativní nesprávné chování (normative misbehaviors) a problematické manifestace nesprávného chování, které by mohly naznačovat problémy v regulaci emocí nebo dokonce nějakou patologii. Výzkum provedla na 1490 předškolácích.

Dle jejích zjištění jsou normativní tato chování:

Záchvat vzteku, výpadek nebo výbuch smíchu.
Ztráta nálady nebo záchvat vzteku s rodiči.
Ztratit nervy nebo mít záchvat vzteku, když je frustrovaný, rozzlobený nebo rozrušený.
Ztratit nervy nebo mít záchvat vzteku, když je unavený, hladový nebo nemocný.
Ztratit nervy nebo mít záchvat vzteku, abyste dostali něco, co jste chtěli.
Ztrácet nervy nebo mít záchvat vzteku během každodenních rutinních činností (např. před spaním, jídlem nebo oblékáním).
Snadno podléhají frustraci.
Zlostně na někoho křičet.
Chovat se podrážděně

Vykazovalo je 83,7 % dětí, přičemž 8,6 % dětí dokonce denně.

Dětský vztek „za hranicí“

Ve svém výzkumu profesorka Lauren S. Wakschlag definovala i chování, která naznačují, že dítě nezvládá své emoce zdravě a/nebo, že může naznačovat možný výskyt poruchy chování či jiného psychického problému do budoucna. Pokud dítě nějaké takové chování vykazuje, je vhodné, aby se rodiče zaměřili na systematickou změnu jeho chování pomocí výchovných nástrojů – celosvětově je osvědčený program Tripple P, dostupný díky Norským fondům i v ČR a zaštítěný MZČR, který využívá vědecky ověřených výchovných nástrojů známých z výzkumů profesora Alana Kazdina, o kterých se můžete snadno dozvědět i v našem online kurzu Výchovy dětí do 8 let na Rodičovské akademii (rodicovskaakademie.cz).

Mezi problematická chování, která ve výzkumu profesorky Wakschlag vykázalo 23,5 % dětí patří:

Chování při záchvatu vzteku (tantrumu):
- Během záchvatu vzteku dupejte nohama nebo zadržujte dech
- Záchvaty vzteku trvající déle než 5 minut
- Pokračovat v záchvatu vzteku, i když se rodiče snaží dítě uklidnit
- Rozbíjet nebo ničit věci během záchvatu vzteku
- Záchvaty vzteku až do vyčerpání
- Udeřit, kousnout nebo kopnout během záchvatu vzteku
- Ztrácet nervy nebo mít záchvat vzteku s jinými dospělými než s rodiči (např. s učiteli, chůvou)
- Ztrácet nervy nebo mít záchvat vzteku „z ničeho nic“ nebo bez zjevného důvodu.
Reakce na chování regulující hněv:
- Mají potíže se uklidnit, když se rozzlobí
- Mají krátkou výbušnost (rychle se rozzlobí)
- Extrémně se rozzlobí
- Mají horkou nebo výbušnou povahu
- Zůstávají dlouho rozzlobení

V zahraničí existují intervenční programy, které systémově pracují s takovýmito dětmi, třeba i pomocí pohádkových knížek o tom, jak zvládat emoce. V Americe je takovým vědecky ověřeným programem program PATHS, který je primárně pro vzdělávací organizace, ale nabízí i materiály pro rodiče. V Evropě podobné a i propracovanější knihy vydává britské rodinné nakladatelství Usborne.

Jak zvládat agresi u dětí

Existuje několik základních pravidel, jak může rodič pomoci dítěti zvládnout jeho vztek. Je vhodné si připomenout, že právě tato rodičovská funkce je u předškolních dětí naprosto nezbytným úkolem pro rodiče, protože dítě samo si ještě se vztekem neumí poradit!

Jak reagovat?

Být v klidu
Nabídnout utišení obejmutím nebo fyzickým kontaktem
Pojmenovat emoci
Projevit soucit
Pomoci dítěti pochopit, proč je naštvané (je-li to třeba)
Pomoci dítěti si se vztekem poradit

Mezi nejčastější chyby, které rodiče při regulaci vzteku svého dítěte dělají, patří:

Nabídnutí jídla (Food to Soothe) – ať už prsu nebo později jiného jídla – např. výzkum docentky vývojového zdraví a spokojenosti Kameron Moding na Purdue University z roku 2018, který publikovala v International Journal of Obesity u dětí do dvou let potvrdil, že tento přístup vede k tomu, že děti budou mít později nadváhu a že představuje zvýšené riziko pro jejich zdraví. Autorka studie také vyslovila hypotézu, že mechanismus, který za tím stojí, je ten, že rodič zkouší dítě utěšit jinak než jídlem, když to nějakou dobu nezabírá, použije jídlo, čímž si potvrdí, že dítě mělo určitě hlad, takže mu pak příště dá spíš rovnou jídlo. Rok na to vyšla v The Journal of Nutrition velká kohortní studie od profesorky Pauline Janses z Erasmus University v Rotterdamu, která na vzorku 3960 dětí sledovaných po dobu 10 let potvrdila souvislost mezi utěšováním jídlem a následnou nadváhou a emočním jezením. Emoční jezení přitom může vést k rozvoji poruch příjmu potravy.
Reakce vlastní agresí
Shazování dítěte a despekt vůči němu – viz také emoční zneužívání (24. díl)
Trestání vzteku (viz 96. díl a 15. díl)
Ponechání dítěte o samotě

Nezapomeňte na to, že to, jak rodiče postupují v souvislosti s emocemi dítěte, je jedním ze třech způsobů, jak rodiče ovlivňují regulaci emocí svého dítěte. Nesprávné reakce na silné emoce dítěte tedy podporují špatnou seberegulaci dítěte, a tím i častější emoční výbuchy dítěte.

Preventivní a intervenční programy pro zvládání agrese u dětí

Pro práci se vztekem u dětí existují ve světě science- a evidence-based programy. Ty se dělí v zásadě do dvou kategorií – na preventivní a intervenční.

Intervence v raném věku zaměřené na zlepšení kvality rodičovství a snížení nepříznivých zkušeností z dětství mohou výrazně snížit agresivní chování. Mezi prokazatelně fungující preventivní programy patří například:

irský Preparing for life – zahrnuje komplexní péči o rodiče, včetně podpory při kojení, domácích návštěv, kompletního vzdělávacího programu Tripple P, kde se učí výchovným nástrojům (viz náš online kurz Výchovné nástroje pro mladší děti), možností rodinné terapie a terapie hrou apod.
americký Nurse-Family Partnership, který je dostupný ve 40 státech pro potenciálně rizikové prvorodičky (mladé matky, single matky, matky ze sociálně znevýhodněných rodin). Program spočívá v tom, že zdravotní sestry chodí dva roky od porodu domů k maminkám domů a pomáhají jim se vším od kojení, přes umývání miminka, řešením spánku až po zklidňování batolete apod.
kanadský Roots of Empathy, který je naopak zaměřen přímo na děti, které se např. učí vnímat, co cítí miminko a reagovat na to.

Všechny tyto programy prokázaly měřitelné pozitivní výsledky při snižování agresivního a asociálního chování, zejména pokud byly zahájeny v raném věku.

Z intervenčních programů, které přicházejí ke slovu, až když dítě vykazuje problémy s chováním stojí za zmínku americký PATHS program(Promoting Alternative Thinking Strategies). PATHS funguje v USA už desítky let a primárně pracuje s učiteli a školami – od školek až po střední školy. PATHS má na webu dostupné zpracované materiály od malých dětí až po teenagery. Malé děti třeba učí, jak pracovat se strachem, jak si dělat kamarády, jak v klidu popsat, co se se mnou děje atd. Materiály z programu PATHS jsou primárně určeny pro učitele, kteří chtějí pracovat se svou třídou. Pro rodiče jsou k dispozici jen knížky na důležitá témata v oblasti regulace emocí a budování sociálních vztahů. Pro tuto oblast však osobně raději doporučujeme knihy z britského nakladatelství Usborne.

Kde hledat pomoc

Rodičovská linka

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

EISENBERG, Nancy; SPINRAD, Tracy L. a EGGUM, Natalie D. Emotion-Related Self-Regulation and Its Relation to Children’s Maladjustment. Online. Annual Review of Clinical Psychology. 2010, roč. 6, č. 1, s. 495-525. ISSN 1548-5943. Dostupné z: https://doi.org/10.1146/annurev.clinpsy.121208.131208. [cit. 2025-04-24].

MORRIS, Amanda S.; CRISS, Michael M.; SILK, Jennifer S. a HOULTBERG, Benjamin J. The Impact of Parenting on Emotion Regulation During Childhood and Adolescence. Online. Child Development Perspectives. 2017, roč. 11, č. 4, s. 233-238. ISSN 1750-8592. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/cdep.12238. [cit. 2025-04-24].

JANSEN, Pauline W; DERKS, Ivonne P M; BATENBURG, Amber; JADDOE, Vincent W V; FRANCO, Oscar H et al. Using Food to Soothe in Infancy is Prospectively Associated with Childhood BMI in a Population-Based Cohort. Online. The Journal of Nutrition. 2019, roč. 149, č. 5, s. 788-794. ISSN 00223166. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/jn/nxy277. [cit. 2025-04-24].

STIFTER, Cynthia A. a MODING, Kameron J. Infant temperament and parent use of food to soothe predict change in weight-for-length across infancy: early risk factors for childhood obesity. Online. International Journal of Obesity. 2018, roč. 42, č. 9, s. 1631-1638. ISSN 0307-0565. Dostupné z: https://doi.org/10.1038/s41366-018-0006-4. [cit. 2025-04-24].

ELIOT, Lise. Brain Development and Physical Aggression. Online. Current Anthropology. 2021, roč. 62, č. S23, s. S66-S78. ISSN 0011-3204. Dostupné z: https://doi.org/10.1086/711705. [cit. 2025-04-24].