7: Co dělat, aby děti udělaly, co chceme

7: Co dělat, aby děti udělaly, co chceme

Výchovné nástroje pro děti do 8 let věku. To bude téma několika dalších podcastů ze série pro rodiče dětí. Faktem však je, že už ten první nástroj, kterému jsme se věnovali v 7. díle našeho podcastu, stejně tak využijí i bezdětní, zejména pokud v práci třeba někoho vedou. Pojďme se tedy podívat na antecedents neboli prekurzory a vše, co s nimi souvisí.

Tři kategorie výchovných nástrojů

Existují celkem tři kategorie vědecky ověřených výchovných nástrojů, které prokazatelně vedou k tomu, že své dítě můžete naučit, nebo naopak odnaučit, nějaké chování. Všechny tři si v našem podcastu budeme postupně probírat a tento týden začneme tou první – Prekurzory (angl. antecedents). Dalším dvěma skupinám – chování (angl. behaviors) a důsledkům (angl. consequences) se budeme věnovat příště. Za to, že víme, co, proč, jak a že vůbec tyto nástroje dělají vděčíme hlavně profesoru psychologie a dětské psychiatrie Alanu Kazdinovi z Yale University, který za svůj život na téma rodičovské výchovy napsal 49 knih a úctyhodných 208 vědeckých publikací v impaktovaných časopisech.

Jednotlivé typy výchovných nástrojů se mění podle věku dítěte. Za první milník lze považovat to, když dítě už rozumí řeči a má dostatečně rozvinuté kognitivní a psychomotorické dovednosti. Tento věk se může poměrně výrazně lišit (v řádu měsíců) na základě velkého spektra různých faktorů. Jakmile vám ale dítě už dostatečně rozumí a chápe, co mu říkáte, můžete ho začít učit prvním dovednostem. Obvykle to bývá kolem 18 měsíců věku dítěte.

Druhý milník, kdy se používané výchovné nástroje a/nebo jejich forma mění, je obvykle dosažení hranice osmi let věku. Proč zrovna osmi let? Jednak v tomto věku dítě už netráví tolik času s rodiči. Poměrně podstatnou výchovnou roli navíc hraje i škola, kroužky, sportovní trenéři apod. a roste u něj sociální význam vrstevníků. Druhým důvodem je dokončování úvodních stádií masivního neurologického vývoje, který vede ke specializaci mozku – tzv. synaptického prořezávání (angl. synaptic pruning). Dětský mozek mezi 2 až 10 lety věku přijde zhruba o 50 % nervových spojení. Mozek se masivně zbavuje nepoužívaných spojů, které vznikly do tří let věku, kdy jich máme nejvíce, a ponechává si jen ty, které pravidelně využívá. S tím se samozřejmě radikálně mění také způsob učení se novým věcem, což – jak jsme si říkali už v díle o rodičovské strategii – má masivní dopady i na rozvoj sportovních a uměleckých dovedností dítěte.

Uvozující události

Klíčovou roli (nejen) při výchově hrají tzv. uvozující události (angl. setting events). Tím, jak věci říkáme, můžeme výrazně ovlivnit pravděpodobnost, že dítě dané požadované chování provede, či nikoliv. A nejenom dítě – ono i když po partnerovi štěknete chladným tónem a naštvaným obličejem „Vyluxuj!“, může to vést k odlišnému výsledku, než když se na něj mile usmějete a řeknete mu: „Miláčku, prosím tě, zvládnul by si dneska vyluxovat?“

Jako pozitivní uvozující událost (angl. positive setting event) můžeme označit situaci (s dítětem do 8 let věku), kdy jako rodič s dítětem jednáme z dostatečné blízkosti, abychom na něj nemuseli křičet, milým a vstřícným hlasem, kdy se k němu třeba navíc ještě skloníme, přidáme slůvko prosím a ještě ho u toho pohladíme a na konci přidáme třeba pusu (pokud dítě má rádo náš fyzický kontakt). „Miláčku, prosím, běž si vyčistit zoubky a pak půjdeme spát, ano?“ Pozitivní uvozující událost prokazatelně zvyšuje pravděpodobnost toho, že dítě požadované chování vykoná (případně se naučí, pokud je v procesu učení se danému chování).

Jako negativní uvozující událost (angl. negative setting event), tedy událost, která naopak snižuje pravděpodobnost dosažení požadovaného chování, můžeme uvést případy, kdy na dítě mluvíme nepříjemným tónem, limitujeme možnost jeho volby a neříkáme přesně, jaké chování po něm vlastně požadujeme. Takže, když chceme, aby si šlo vyčistit zuby, tak na něj třeba z kuchyně do jeho pokoje nahlas štěkneme: „Tak už je snad čas jít spát, ne?“ A když to – „kupodivu“ – nezabere, tak zintenzivníme hlas a zařveme: „Padej si vyčistit zuby?“ Na otázku: „A proč?“ pak můžeme dodat: „Protože jsem to řekl(a)!“, což je další negativní uvozující událost, protože limituje možnost volby, nezabývá se tím, co dítě zajímá (viz náš II. díl o dětských právech) a nenechává dítěti žádný prostor pro svobodné rozhodnutí.

Požadavky

Požadavky, či také příkazy (angl. prompt) jsou klíčovým výchovným nástrojem, který se vyplatí si osvojit nejen v rodičovské roli. Jasná specifikace toho, co požaduji, totiž chybí i mnohým manažerům, partnerům, no – zkrátka lidem. Jsou přitom zcela zásadním nástrojem pro dosažení požadovaného chování.

Příkazy můžeme dělit na fyzické, vizuální a verbální.

Fyzickým příkazem myslíme to, když dítě před zahájením požadovaného chování dovedeme nebo mu doneseme to, co k němu potřebuje. „Pojď se mnou, půjdeme si vyčistit zoubky, jo?“ „Pojď se mnou, půjdeme se obléct a vyrazíme na hřiště.“ „Na, tady máš utěrku, a půjdeme spolu omýt nádobí, jo?“

Vizuálním příkazem se rozumí to, když dítěti ukážeme, jaké chování od něj přesně chceme. „Když si čistíš zoubky, tak vezmeš takhle kartáček, dáš tam trochu zubní pasty,…“ „Když si zapínáš bundu, musíš nejdřív tady ty dva konce zipu dát takhle k sobě…“ „Když otíráš nádobí, musíš si vzít ten mokrý kousek do jedné ruky, dát pozor, aby ti neuklouzlo, a pak tou druhou, kde máš útěrku…“

Verbální příkazy pak přímo popisují dítěti požadované chování. Jen pozor na to, jak to říkáte, abyste dodrželi pravidla pozitivní uvozující události (viz náš úterní post). Pro verbální příkazy (u dětí do 8 let věku) platí pár pravidel, která se hodí dodržovat:

  • Buďte jasní a velmi specifičtí
  • Když je to možné, nabídněte dvě až tři možnosti na výběr
  • Nabídněte pomoc s plněním úkolu
  • Využívejte hravou výzvu („Co kdybychom to dnes udělali tak, že já ti jen nandám pastu, a ty si vyčistíš zoubky už úplně sám jako velkej kluk?!“)
  • Používejte příjemný tón hlasu
  • Přidávejte slůvko prosím
  • Zadávejte příkaz poblíž dítěti, ať na něj nekřičíte
  • Když to jde, sehněte se k dítěti, když mu budete příkaz zadávat

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Vědecké publikace prof. Alana Kazdina

Alan Kazdin, The Everyday Parenting Toolkit: The Kazdin Method for Easy, Step-by-Step, Lasting Change for You and Your Child

Alan Kazdin, The Kazdin Method for Parenting the Defiant Child


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.