Deprese, úzkosti, nízké sebevědomí, strach z opuštění a nestabilní vztahy – to všechno jsou běžné a vědecky prokázané důsledky emočního zneužívání. To má na náš dospělý život mnohem horší dopady než fyzické nebo sexuální zneužívání. Proč? Protože se nejčastěji děje přímo od rodiče a obvykle celé dětství. Pokud je vaše odpověď na otázku: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedle k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo,“ ano, tenhle díl vám možná poskytne spoustu odpovědí na otázky, o kterých jste možná ani netušily, že je dobré si položit.
Co to je emoční zneužívání
Poškozování hodnoty dítěte jako člověka ze strany rodiče nebo jiné dospělé osoby žijící v domácnosti (např. babičky, dědečka, strýce, tety apod.) a/nebo pocit ohrožení fyzickým násilím. To je vysoce toxický prožitek pro dítě, který jednou pro vždy prokazatelně negativně poznamená jeho život.
Americké CDC ve své původní CDC-Kaiser study definovalo emoční zneužívání jako pozitivní odpověď na otázku: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedl k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo.“ Tehdy ale nikdo nečekal, že dopady emočního zneužívání jsou pro dítě horší, než fyzické a sexuální zneužívání dohromady, aspoň tedy pro psychické zdraví, u které to zkoumala Heather L. Dye, docentka z East Tennesse State University, která výsledky své práce nedávno publikovala v Journal of Child & Adolescent Trauma.
Mezi naprosto typické dopady emočního zneužívání na psychiku patří deprese, úzkosti, nízké sebevědomí, strach z opuštění a nestabilní vztahy. S těmi se obvykle oběti emočního zneužívání trápí celý život, a právě vztahy jim často působí další nová zranění. Somatické (tělesné) dopady emočního zneužívání jdou hlavně za de facto trvale zvýšenou hladinou stresového hormonu kortizolu. Ten pak naruší zdravý neurologický vývoj i fungování imunitního systému. O obecných dopadech ACEs na zdraví jsme mluvili ve 14. díle o Neblahých zážitcích z dětství.
Emoční zneužívání často naruší vztah dítěte k sobě. Často dochází k tzv. internalizace emočně zneužívajícího rodiče. Dítě si pak v dospělosti ve svém vnitřním dialogu ubližuje stejným způsobem, jako mu ubližoval dotyčný rodič nebo dospělý – shazuje se, nadává si a znevažuje svoji vlastní hodnotu. Obětem emočního zneužívání může pomoci například sebesoucit, kterému se věnuje americká psycholožka Kristin Neff. Ostatně některá cvičení od Kristin najdete přímo na jejím webu self-compassion.org.
Život v emočním zneužívání
Emoční zneužívání je extrémně toxické proto, že se obvykle děje dlouhodobě a systematicky, a to přímo od těch nejbližších. Podle definice CDC jej totiž způsobuje buďto přímo rodič, nebo jiný dospělý žijící s dítětem ve společné domácnosti – macecha, otčím, babička, dědeček apod. Na rozdíl od fyzického zneužívání přitom to emoční často pokračuje i ve školním věku, obvykle až dokud dítě neopustí společnou domácnost. Dítě tak před ním doslova nemá kam utéct.
Emoční zneužívání se děje obvykle v jedné nebo několika typických formách najednou:
- nadávky (debile, krávo, pitomče, blbečku, spratku, hajzlíku)
- shazování (chytráku, Einsteine, špekoune, metráčku, „drobečku“)
- zesměšňování (ty naše hlavičko, hvězdo, vševěde, Barbie)
- odmítání (Teď mluvím já! Neotravuj! Teď se baví dospělí! Dokud neuděláš xy, nechoď mi na oči!)
- odpírání lásky (Když děláš xy, nemám tě rád! Já tě nenávidím! Lituju dne, kdy jsem měl(a) děti!)
- vyhrožování násilím (Okamžitě toho nech, nebo ti dám na prdel! Chceš facku?! Přestaň řvát, nebo ti jednu vlepím, aby si měl(a) konečně důvod!)
Celia Doyle z University of Northampton, která celou svou vědeckou a pracovní kariéru věnovala výzkumu ochrany dětí ve svém článku o přežití a vyrovnání se s emočním zneužíváním v dětství zjistila, že z pohledu vážnosti dopadů na dítě je vlastně jedno, zda se emočního zneužívání dopouští jeden, nebo více dospělých. Rodič, který tohle totiž toleruje, je tzv. enabler – tedy ten, který umožňuje, aby dítěti bylo ubližováno. Tím, že to umožňuje, není dítě, které má být rodičem chráněno, nikdy doma v bezpečí, což má právě ony fatální důsledky na jeho fyzické a psychické zdraví, o kterých jsme mluvili výše.
Celia Doyle také zjistila, že když zneužívající rodič po zásahu zvenčí přestane s nějakou konkrétní formou emočního zneužívání, záhy začíná s jinou. Jedinou šancí, jak dítěti pomoci, je tak psychoterapie pro zneužívajícího rodiče. I ten byl totiž často v dětství emočně zneužívaný.
Dopady emočního zneužívání
Emoční zneužívané děti se potýkají stejně vážnými nebo vážnějšími dopady než děti, které byly fyzicky a zároveň sexuálně zneužívané. To je závěr nedávno publikované studie docentky Heather L. Dye z East Tennessee State University.
Profesorka Eileen Zurbriggen z University of California Santa Cruz se zabývala odpovědí na to proč. Zjistila přitom, že emočně zneužívané děti velmi často končí právě jako pachatelé a/nebo oběti fyzického a sexuálního zneužívání.
Eileen Zurbriggen přitom identifikovala celkem tři hlavní mechanismy, díky kterým se tak stane:
Snížená schopnost empatie je prvním důsledkem emočního zneužívání. Může za ní dlouhodobě zvýšená hladina stresového hormonu kortizolu, která vede k rozvoji úzkostných poruch. Lidé, kteří jsou úzkostní pak z neurologického hlediska při prožívané úzkosti jen stěží mohou využívat empatii, za kterou je zodpovědný emoční okruh pro hledání (seeking). Díky tomu pak člověk ztrácí v oblasti sexuality vnitřní kompas k tomu, jaké záměry s ním má protistrana (což častěji vede k sexuálnímu zneužití).
Narušená schopnost seberegulace se u emočně zneužívaných velmi často projevuje častějším vztekem a iritabilitou. Neschopnost zvládat zdravě vztek, který byl zneužívajícím dospělým v dítěti často vyvoláván a zároveň potlačován, pak působí celou řadu problémů. Tím hlavním je to, že ve spojení se sníženou schopností empatie může vést k neúměrné agresivitě, která skončí sexuálním či fyzickým útokem.
Poškozená schopnost rozhodování je další brutální dopad emočního zneužívání, který vyúsťuje v to, že emočně zneužívané děti se stávají častěji oběťmi fyzického a sexuálního zneužívání. Problém je navíc v tom, že zatímco u sexuálního zneužívání je „pouze“ narušená schopnost konsensuálního sexu – sexuálně zneužívaná zkrátka často neřeknou ne sexu, který nechtějí – u emočně zneužívaných je tato schopnost narušena plošně. Nemožnost spolehnout se na vlastní pocity a neschopnost říct včas ne, nebo od agresora odejít, pak uvrhá oběti emočního zneužívání do dalšího často i ještě většího utrpení.
Jak přestat děti emočně zneužívat
Jak jsme již naznačili výše, oběti emočního zneužívání si s sebou do života nesou zásadní šrámy a v dospělosti se velmi často stávají samy agresory, a to i vůči vlastním dětem. Snížená schopnost empatie, narušená seberegulace ani poškozená schopnost rozhodování však nemusí narušit schopnost sebereflexe.
Pokud své děti nebo partnera emočně zneužíváte, a nechcete to dělat, je klíčové situaci co nejdříve začít řešit s odborníkem – na psychoterapii. Velká část dospělých, kteří si uvědomují, že páchají emoční zneužívání, si to následně vyčítá. Zejména, pokud zjistí, že jsou stejní jako svůj otec/matka, což se v dětství zapřísáhli, že „rozhodně nebudou!“
Někdy se pak velmi drsnými výčitkami (v duchu internalizovaného rodiče) sebetrýzní i dlouhé týdny. To v nich ale vzbuzuje vztek, se kterým mají právě díky emočnímu zneužívání z dětství zásadní problém, a tento vztek pak tím spíš vede k potlačení schopnosti empatie, což je dávno popsaný neurologický proces (viz např. Solms), a tím zároveň přispívá k páchání dalšího zneužívání, ať už emočního, anebo jak bylo popsáno výše, tak fyzického, či dokonce sexuálního. To pak vede k dalším výčitkám atd. No a kdo může za to, že se tak chovám? Samozřejmě dítě/partner! Ten si také slízne můj vztek, byť třeba „jen“ v podobě zesměšňujících poznámek.
Celia Doyle rodičům, které trápí jejich vlastní emoční zneužívání svých dětí, radí kromě psychoterapii zajistit svým dětem co nejvíce sociálních kontaktů s jinými dospělými lidmi, kteří své okolí emočně nezneužívají. Typicky to bývají prarodiče a vlastní sourozenci (tj. strejda/teta dítěte), ale také trenéři, učitelé, oddíloví vedoucí apod. Podle výzkumů Christiny D. Bethell University Johna Hopkinse by dítě mělo mít nejméně dva takové dospělé. Emočně zneužívané děti pak mohou ochránit i další tzv. Positive Childhood Experiences (viz 14. díl) – pocit sounáležitosti na střední škole, podpora kamarádů nebo třeba účast na tradicích komunity.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
ZURBRIGGEN, Eileen L., Robyn L. GOBIN a Jennifer J. FREYD. Childhood Emotional Abuse Predicts Late Adolescent Sexual Aggression Perpetration and Victimization. Journal of Aggression, Maltreatment & Trauma [online]. 2010, 19(2), 204-223 [cit. 2022-08-02]. ISSN 1092-6771. Dostupné z: doi:10.1080/10926770903539631
DOYLE, Celia. Surviving and Coping with Emotional Abuse in Childhood. Clinical Child Psychology and Psychiatry [online]. 2001, 6(3), 387-402 [cit. 2022-08-02]. ISSN 1359-1045. Dostupné z: doi:10.1177/1359104501006003008
DYE, Heather L. Is Emotional Abuse As Harmful as Physical and/or Sexual Abuse?. Journal of Child & Adolescent Trauma [online]. 2020, 13(4), 399-407 [cit. 2022-07-28]. ISSN 1936-1521. Dostupné z: doi:10.1007/s40653-019-00292-y
Mark Solms, Oliver Turnbull, Mozek a vnitřní svět
Heinz-Peter Röhr, Závislé vztahy
Nina W. Brown, Když narcisté zestárnou – vřele doporučujeme
HOUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO a Marek PREISS. Závislá porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2004, 2004(2), 55-59. Dostupné také z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2004/02/02.pdf
HOUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO, Marek PREISS a Erik HERMAN. Narcistická porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2005, 2005(1), 18-25. Dostupné také z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf