To, že první rok dítěte je pro dítě extrémně zásadní a náročný, protože si v něm prochází zásadním vývojem, ví asi každý. Stejně tak už ze 77. dílu víte, jak náročný je pro ženy a jejich psychiku. Jenže v tomto období trpí i muži. Ti se srovnávají s celou řadou věcí, které trápí i ženy. Kvalita otcovského zapojení do výchovy dítěte je klíčová pro kognitivní, emocionální a sociální vývoj dítěte v prvních letech a pravděpodobně i později. Jenže muži, stejně jako ženy, bojují s psychickými problémy. Zdá se, že čím více jsou zapojeni, tím blíže je výskyt psychických problémů otců častější. Muži navíc i v zemích, které razí politiku rovného přístupu k otcům a matkám, bojují s nerovnocenností. Co vše se děje v prvních měsících života dítěte s otci? To se dozvíte v dalším díle našeho podcastu.
Otcové chtějí být zapojeni
V Česku nemají otcové na růžích ustláno. V gynekologických ordinacích při prohlídkách těhotných žen a ani v porodnicích je totiž nechtějí. Někteří gynekologové dokonce vybírají ilegální „výpalné“ za to, aby otcové směli být u vyšetření svých partnerek, a tudíž i jejich dítěte. MZ ČR údajně situaci řeší. Výsledky však všichni známe.
Tak trochu „navíc“ jsou však otcové i v porodnicích. Když pomineme protiústavní zákaz přítomnosti otců u porodu během pandemie COVID-19, tak s přítomností otce v porodnici se v Česku fakticky nepočítá. Jediná šance je pořídit si často velmi drahý (v Praze až několik tisíc za noc) nadstandardní pokoj. Standardní pokoj lůžko pro otce, aby mohl být se svým dítětem a jeho matkou, nenabízí.
Česká republika proto není nakloněna zapojení otců do výchovy dítěte v těch nejzásadnějších okamžicích, a to ani přesto, že kvalita bondingu otce s dítětem má zásadní dopady na jeho další vývoj, jak si řekneme v další podkapitole.
Otcové po celém světě se i tak snaží co nejvíce zapojit do života svých dětí. Weilin Lynn Xue, zdravotní sestra z KK Women’s and Children’s Hospital v Singapuru, pod vedením doc. Shefaly Shorey a Wenru Wang z Clinical Research Centre v Singapuru, vydala rešerši, kdy prošla všechny studie na téma zapojení otců v prvním roce života dítěte, které vyšly mezi roky 2005 a 2015. Analyzovala celkem 2317 vědeckých publikací, přičemž 146 z nich splnilo kritéria pro detailní analýzu.
Ze studií, které se zabývaly zapojením otců během těhotenství a porodu, vyplývá obecná shoda v tom, že nastávající otcové si přáli být aktivními partnery. Tento názor je podpořen přínosem a významem otcovského zapojení během těhotenství a porodu, o němž hovořilo několik studií.
Chyběla však literatura, která by se zaměřovala na posílení zapojení otců během těhotenství a porodu. Jen málo studií se pokoušelo vyhodnotit míru zapojení otců v souvislosti s faktory, které je ovlivňují. Nástroje, které studie používaly k měření otcovského zapojení, nezachycovaly komplexně skutečný fenomén zapojení otců.
Otcovské pouto
Jak podstatné je otcovské pouto? Odpověď na tuto otázku se už mnoho let snaží najít profesor psychiatrie z University Cambridge, Paul Ramchandani a jeho tým. První rozsáhlou studii na toto téma pod názvem The Avon Longitudinal Study of Parents and Children provedl v okolí britského Bristolu u rodičů miminek narozených mezi 1. dubnem 1991 a 31. prosincem 1992. Tehdy se jí účastnilo 85 až 90 % oslovených rodičů. Studie nakonec proběhla na 13 351 matkách a 12 884 otcích, partnerech těchto matek. Ti byli pravidelně dotazováni během těhotenství a po porodu na environmentální toxiny, psychosociální rizika, fyzický a psychický stav a vývoj dítěte.
Výsledky studie přitom prozradily, že depresivní příznaky otců mohou nepříznivě ovlivnit vývoj a zdraví dětí, a to i po zvládnutí deprese matky. Depresivní příznaky u otců 8 týdnů po porodu souvisely se zvýšeným rizikem emočních problémů a problémů s chováním u dětí a s poruchami chování u chlapců ve věku přibližně 3,5 roku. Ve své pozdější studii publikované v roce 2008 navíc zaznamenal zvýšené riziko psychiatrických onemocnění, behaviorálních problémů a poruch chování a také problémů s vrstevníky u dětí ve věku 7 let, a to pokud jejich otcové byli v období před a po porodu depresivní. Výzkumná skupina však dospěla k závěru, že souvislost mezi depresivními symptomy otců a chováním dětí byla silnější u chlapců než u dívek.
Kromě toho se jevilo, že ty děti, jejichž otcové byli více chronicky depresivní, byly více ohroženy. Ve studii Ramchandaniho publikované v roce 2013 se svým týmem zjistil, že interakce otců s jejich dětmi ve 3 měsících po porodu, při kterých byly otcové neangažovaní, předpovídaly u dětí budoucí behaviorální problémy. Zároveň se ukázalo, že depresivní příznaky u matky, které se objeví po porodu, jsou spojeny s emočními problémy a problémy v chování dítěte, jakož i se zpožděním kognitivního vývoje a růstu dítěte.
Situací otců se zabývala i doc. Lucja Bieleninik z Institutu psychologie na Univerzitě v Gdaňsku, ve svém článku z dubna 2021 ve Frontiers in Psychology. Mezi listopadem 2019 a březnem 2020 zkoumala celkem 131 novopečených polských rodičů, 53 % dětí bylo narozeno vaginálně, 47 % císařským řezem. Matky měly podstatně lepší (o 20 %) bonding než otcové, což však odpovídá normě. Otcové ve studii zažívali středně vážné úzkosti a relativně nízký stres. Matky měly také středně vážné úzkosti a neměly deprese.
Míra bondingu otců v polské studii korelovala s otcovskou úzkostí a úrovní stresu matky. Bonding matky a stres otce byly jedinými prediktory bondingu obou rodičů. Výsledky dále ukázaly, že i otcové zdravých novorozenců z těhotenství s porodem v termínu jsou rizikovou skupinou pro vyšší úrovně úzkosti. Otcovská úzkost a mateřská poporodní vazba se ukázaly jako prediktory (ne)problematické vazby otce s dítětem.
Studie dále ukázala, že i když je pro matky a jejich děti zásadní mít spolu dobrý vztah, je to důležité i pro otce. Pěstování hlubokého a pozitivního otcovského vztahu s jejich kojenci od samého počátku je důležité kvůli vazbě na dlouhodobé dopady na psychosociální a vývojové výsledky dítěte. Kvalita otcovského zapojení do výchovy dítěte je klíčová pro kognitivní, emocionální a sociální vývoj dítěte v prvních letech a pravděpodobně i později.
Studie zkoumající otcovskou vazbu na dítě navíc zjistily, že otcové, kteří mají více příležitostí zapojit se do péče o dítě, se mohou stát stejně pečujícími rodiči jako matky.
Docentka Bieleninik proto doporučuje, aby zdravotničtí pracovníci vhodně podporovali začínající otce při přechodu k otcovství, protože lepší otcovský psychický stav zvyšuje šanci na uspokojivější pouto s dítětem. Nemocniční politika by podle ní měla věnovat větší pozornost otcům novorozenců a podporovat je, aby se zapojili do péče o děti. Otcovská péče má zásadní význam pro úspěšný přechod k otcovství a zvyšuje soběstačnost při uspokojivém převzetí rodičovské role. Zdravotnický personál by měl otce podporovat, protože lepší výsledky rodičovství pozitivně ovlivňují otcovskou vazbu s novorozenci během prvních dnů otcovství. Je zapotřebí specifických intervencí zaměřených na podporu rané otcovské poporodní vazby.
Švédsko a rodičovská rovnoprávnost
Švédsko přistupuje k rodičovské dovolené od ostatních států značně odlišně. Podobně jako u péče o děti po rozvodu (viz 49. díl) je ve středobodu systému zájem dítěte. Ve Švédsku má tedy dítě „nárok“ na 480 dní (96 týdnů) přítomnosti rodičů. Pokud má dítě oba rodiče, každý z nich dostane zaplacených max. 240 dní (48 týdnů), což spolu s 5 týdny placené dovolené dělá celý 1 rok. Protože se jedná o právo dítěte, tak tytéž podmínky platí i pro opatrovníky a adoptivní rodiče(!)
Přitom platí, že 195 dní se vyplácí rodičovská dovolená na základě výše mzdy. Dalších 45 dní se v rámci OČR už platí jen minimum 180 SEK (375 Kč) denně. Prvních 195 dní je možné převádět libovolně, průběžně a kdykoliv mezi oběma rodiči. K tomu je navíc pro otce nebo partnerku matky k dispozici 10 dní po narození dítěte.
Při měsíčním příjmu 50 000 SEK (106 tisíc Kč) měsíčně, což představuje výpočtový strop, bude výše rodičovské podpory dosahovat 67 % mzdy – tj. 33 480 SEK, cca. 71 tisíc Kč. Při měsíčním příjmu 25 000 SEK je to dokonce 77 % hrubé mzdy, tj. 19 140 SEK měsíčně. K tomu dítě od státu dostává každý měsíc dostane 1250 SEK (2 604 Kč) na pokrytí jeho potřeb.
Jen pro srovnání – v populačně stejně velkém Česku je otcovská dovolená 14 dní, ale de facto jen pro zaměstnance, protože nemocenské pojištění pro OSVČ je v ČR dobrovolné, a tak nevýhodné, že si ho téměř nikdo neplatí. Při příjmu 100 000 Kč hrubého měsíčně, dostanete cca. 45 % mzdy, konkrétně 1 491 Kč za den. Při příjmu 50 000 Kč je to ale už 64 % mzdy, tj. 1 068 Kč za den. Příspěvky na dítě stát žádné nedává. Pro některé daňové poplatníky je však k dispozici sleva na dani ve výši 1 267 Kč měsíčně (u prvního dítěte).
Švédsko patří mezi země s nejvíce rovnocenným přístupem k rodičovství. Ještě do roku 2016 však byly zvýhodněny matky před otci. Otcové měli k dispozici 10 + 60 dní otcovské dovolené. Část z těch 60 dnů mohli převést na partnerku. Celou dovolenou si v roce 2012 vybralo jen 24,4 % otců. Pro děti narozené od 1. 1. 2016 má každý rodič k dispozici 195 na partnera převoditelných dnů rodičovské dovolené + 45 dnů nepřevoditelné a podstatně hůře placené OČR. Rodiče v rodičovství aktivně formou návštěv zdravotní sestry podporují Centra péče o děti Barnavårdscentral (BVC) a také Švédská linka zdravotních rad 1177. Rodiče se s dotazy ohledně péče o dítě mohou také obracet na svoji porodnici.
Rovnocennost obou rodičů se Švédsko snaží podporovat i přístupem BVC a zdravotníků během těhotenství a porodu.
Problémy mužů po porodu
Maigun Edhborg, vědkyně z Department of Neurobiology, Care Sciences and Society na Karolinska Institutet spolu se svými kolegyněmi publikovala v časopisu American Journal of Men’s Health v červenci 2016 výsledky rozsáhlé studie otců z oblasti Stockholmu. Do studie byli zapojeni všichni otcové dětí narozených ve Stockholmu v listopadu a prosinci 2010 a v květnu a červnu 2011. Dotazníky odevzdalo celkem 3656 otců. 3 až 6 měsíců po porodu vykazovalo depresivní symptomy 15,7 % (573) otců. Z těchto 573 otců se nakonec 19zúčastnilo kvalitativní části studie, kdy podstoupili 60 minutové rozhovory 6 a 14 měsíců od narození jejich dítěte.
Hlavní problém, který byl u mužů identifikován jako zdroj depresivní nálady, byla ztráta kontroly a bezmoc. Za ní stálo pět různých faktorů (viz níže).
Švédská studie ukázala na jeden podstatný fakt. Výskyt depresivních symptomů v prvním roce od porodu byl u matek i otců identický. Výzkumníci z Karolinska Institute mají za to, že je tomu tak pravděpodobně proto, že švédští muži jsou do značné míry do porodu a péče o dítě zapojeni už od začátku, takže tíže zodpovědnosti může být příliš vysoká, a tím zvyšovat riziko depresivních symptomů.
Podstatná část faktorů přispívajících k depresi otců se navíc ukazuje identická jako u žen. Otcové, u nichž se 3 až 6 měsíců po porodu projevily depresivní příznaky, uváděli, že pociťují ztrátu kontroly a bezmocnost v důsledku nedostatku znalostí, nejistoty, pocitu nedostatečnosti (viz 80. díl) a břemene odpovědnosti za novorozené dítě. První měsíce popisovali jako „pobyt v bublině“ s pocity uvěznění, odcizení a izolace. Jeden z otců to popsal „jako klaustrofobický pocit, že se nemůžete hýbat“.
Otcové se cítili osamělí a báli se, že by se jejich dětem mohlo něco stát. Byli frustrovaní a cítili se nedostatečně dobří, ať už doma nebo v práci. Jeden otec to popsal jako „pocit, že je pořád někde jinde a že se nesnažíte“, a jiný řekl, „že má pocit, že musí být superman“. Svůj život prožívali jako naplněný požadavky ze strany kojence, práce a společnosti, bez možnosti kontrolovat jak situaci, tak svůj čas. Jeden z otců to popsal následovně: „Temné myšlenky, že život je běžící pás, na kterém neustále běžím“.
Aby zvládli každodenní život, vytvořili si rutinu a čekali na lepší časy jako strategie, jak získat rovnováhu do života a naději do budoucna. Vyjádřili to takto: museli se „postavit čelem“, „přečkat první rok“, „vydržet“ a „donutit se projít“ prvním rokem a pak bude lépe. Někteří otcové měli potíže si vzpomenout na první měsíce; pamatovali si je jen jako zmatek, bez rutiny a spánku.
Rozdíl mezi očekáváním a realitou
Zejména prvorodiče s depresivními příznaky ve 3 až 6 měsících uváděli, že nečekali, že se jim život tak úplně změní, a že nebyli připraveni na silné pocity odpovědnosti, které pociťovali. Přestože prvorodiče očekávali, že porod bude náročný, prožívali ho negativněji, než očekávali, i když ho zdravotnický personál považoval za normální.
Otcové, kteří měli děti již dříve, očekávali, že tento porod by měl být snazší než první, ale jejich předchozí zkušenosti se jim nezdály tak užitečné, jak očekávali, a jeden otec dospěl k závěru, že „zapomněl, jak je to na začátku těžké“. Tito otcové s předchozími dětmi očekávali, že budou až do porodu pracovat, ale když se u jejich partnerek objevily v těhotenství komplikace, museli zůstat doma se staršími dětmi. Tato neočekávaná situace měla negativní dopad na plánování a přípravu na otcovství a také způsobila stres v jejich pracovní situaci a přispěla k jejich pocitům deprese.
Další neočekávanou situací bylo, když se dítě narodilo předčasně nebo bylo nemocné či postižené, což mu dlouho po narození komplikovalo život. Jeden z otců, jehož dítě se narodilo s postižením, uvedl: „Očekával jsem normální porod a zdravé dítě poté, co se nám minule narodila dvojčata ve 23. týdnu, a z této zkušenosti jsem se teprve vzpamatovával“. Jiný otec s předčasně narozeným dítětem, které se narodilo ve 23. týdnu, se srdeční vadou a mnoha dalšími zdravotními problémy, uvedl: „Trvalo nějakou dobu, než jsme si zvykli, ale nakonec si musíte uvědomit, že je možné žít jiný život, než jste očekávali, že budete žít se dvěma zdravými dětmi“. Někteří otcové s depresivními příznaky uvedli, že při narození dítěte nic necítili a porod jim nepřipadal tak fantastický, jak očekávali. Otcové také uváděli, že neočekávali, že budou kvůli potřebám a pláči kojenců na začátku bdělí ve dne v noci.
Turbulentní každodenní život s rodičovským stresem a nedostatkem podpory
Otcové uváděli, že se jim po narození dítěte zcela změnil život. Jejich dny byly nyní naplněny rutinní péčí o dítě, plánováním, koordinací a vyjednáváním, jak skloubit každodenní život. Najednou v životě nebyly žádné příležitosti k neplánovaným událostem nebo spontánnosti. Jeden z otců uvedl: „Není čas na nic jiného než na práci a péči o dítě, připadám si jako robot bez možnosti volby a životního štěstí.“
Otcové považovali za fragmentovanou jak práci, tak zapojení se do péče o kojence v míře, ve které by chtěli. Vyjadřovali pocity, že nejsou schopni podávat takové výkony, jaké se od nich očekávají, ani v práci, ani doma, a cítili vinu vůči svým partnerkám, když museli příliš pracovat. Někteří z otců na sebe kladli vysoké pracovní nároky a snažili se pracovat stejně jako před narozením dítěte, ale brzy si uvědomili, že nemohou práci upřednostňovat v takové míře jako dříve. Jeden „deprimovaný“ otec uvedl: „… a pak jsem se rozhodl, že řeknu, že je mi líto, ale že tuhle práci teď nemůžu dělat… takže i když mi šéf a kolegové řekli, že za vás nemáme náhradu, řekl jsem, že to stejně nemůžu dělat. Měl jsem to udělat dřív.“
Otcové zažívali nejen stres na pracovišti, ale také velký rodičovský stres kvůli pláči kojenců, problémům s růstem a nemocem kojenců. Nejvíce si stěžovali na kojence, kteří nechtěli spát, a/nebo na ty, kteří se několikrát za noc budili. Vyjadřovali pocity viny vůči svým partnerkám, které v noci přebíraly větší odpovědnost za kojence, protože většina otců po desetidenní rodičovské dovolené v souvislosti nastoupila do práce. I když se snažili svým partnerkám zátěž ulehčit, měli pocit, že toho tolik udělat nemohou. Uváděli, že jim chybí spánek, a vyzkoušeli několik metod, jak kojence přimět k lepšímu spánku, a nepovažovali BVC za nijak zvlášť nápomocnou při řešení tohoto zásadního problému celé rodiny. Možnost spánku považovali otcové za nezbytnou, pokud mají vést úspěšný život. „Když nemůžete spát, všechno bude těžké, vztah i práce.“
Otcové, kteří byli na rodičovské dovolené, se cítili osamělí, izolovaní a měli obavy, že se dítěti něco stane. Jeden otec řekl: „Nemůžete ho opustit… člověk z něj teď nemůže spustit oči… jste omezeni v tom, co můžete dělat…“. Jiný řekl: „I když si chvíli hraje… a vypadá to, že si myslí, že život je hezký, máte celou dobu pocit, že si nemůžete odpočinout“.
Otcové také uváděli nedostatek pomoci a podpory v každodenním životě, protože jejich rodiče a tchán nebo tchyně nežili v oblasti Stockholmu nebo byli mrtví, nemocní nebo příliš staří na to, aby byli za dítě zodpovědní sami. Někteří z otců uvedli, že mají k dispozici sociální podporu, ale nevyužívají ji. Místo toho uváděli, že si své potřeby a problémy raději nechávali pro sebe. Jeden otec řekl: „Nejsem ten, kdo své problémy tlačí na ostatní,“ a jiný řekl: „Každý má dost svých vlastních problémů.“
Otcové také uváděli konflikty mezi jejich rodinou a jejich partnerkou a konflikty s partnerkou, což komplikovalo sociální podporu a každodenní život. Někteří otcové zažívali problémy v každodenním životě kvůli tomu, že mohli nechat své starší děti ve školce pouze 15 hodin/týdně, což bylo náročné jak pro starší děti, tak pro rodiče na rodičovské dovolené. Několik otců uvedlo, že také jejich partnerky byly v depresi, což zvyšovalo jejich pracovní zátěž v domácnosti a potřebu sociální podpory.
Změny v partnerském vztahu
Všichni dotazovaní otcové uváděli změny ve vztahu s partnerkou po porodu a většina z nich také uváděla zhoršený nebo špatný vztah s partnerkou. Několik otců uvedlo, že uvažovali o rozvodu a že spolu zůstali jen kvůli dítěti. Otcové se domnívali, že jejich vztah k partnerce byl negativně ovlivněn veškerým stresem po porodu a že museli najednou vše neustále plánovat, koordinovat a vyjednávat se svojí partnerkou.
Muži se svými partnerkami také zažívali více konfliktů, hádek, podráždění a frustrací než dříve. Vztahy se napjaly, z maličkostí se staly velké věci, vzájemně si nerozuměli, a mnoho problémů zůstalo nevyřešeno. Otcové si také stěžovali na to, že jejich komunikace s partnerkou se změnila a že když už spolu mluvili, často to bylo jen ohledně kojence.
Zejména otcové s krátkým vztahem nebo špatným vztahem k partnerce již před narozením kojence se obávali, že jejich vztah nemusí vydržet. Jeden z otců uvedl: „Vztah je to nejtěžší… když se vztah stane obtížným a namáhavým; nemáte se o co opřít.“ Z britské studie zmiňované v 79. díle přitom víme, že minimálně první týdny po porodu partnerka slouží jako hlavní a často jediný zdroj podpory pro muže/otce.
Otcové s dlouhodobým vztahem zažívali více konfliktů, podráždění a nedokončené komunikace, ale přesto partnerský vztah hodnotili pozitivněji. Jeden otec uvedl: „Vztah se nějak přerušil a já jsem na to nebyl připraven…“. Otcové zažívali, že se vytratila láska, a jako vysvětlení své depresivní nálady často uváděli narušení vztahu k partnerce.
Negativní životní události a pocit ztráty
Dalším vysvětlením depresivní nálady, kterou otcové vyjadřovali, bylo, že v krátkém období před porodem došlo k mnoha negativním životním událostem. Některým zemřel otec nebo vážně onemocněli blízcí příbuzní. Mnozí z otců změnili zaměstnání, přestěhovali se do větších bytů nebo domů a mnohem hůře na ně dopadl pocit ekonomické odpovědnosti než dříve. Každá z těchto událostí přitom na stresové škály Holmes & Rahe, kterou podrobněji zmiňujeme v 77. díle, představuje citelný zásah do toho, co je člověk doslova ještě schopný zvládnout ve zdraví.
Pro ty rodiny, které se setkaly s komplikacemi při porodu nebo s miminkem, byl život těžší, než na co byly připraveny. Tito otcové měli pocit, že se „všechno hroutí“ nebo že „to trápení nemá konce“. Otcové, kterým se narodilo postižené nebo nemocné dítě, si museli odtruchlit, že nemají zdravé dítě, které očekávali, že starší sourozenec nebude mít parťáka a to, že život nebyl takový, jaký si vysnili.
Otcové uvedli, že museli obětovat všechny své zájmy a společenský život ve prospěch dětí (studie opravdu zmiňuje pouze děti, nikoliv partnerky). Chyběl jim volný čas, čas být spolu s partnerkou a stýkat se s přáteli. Když byli na rodičovské dovolené, chyběla jim práce a kolegové v práci, a když pracovali, chybělo jim dítě a rodina.
„Největší změnou pro nás bylo to, že jsme najednou měli velmi málo vlastního času, a když si člověk udělal čas pro sebe, vyžadovalo to nějaký ústupek na straně partnerky… zasahuje to do všeho, do společenského života, do cvičení… najednou mi nezbýval žádný čas.“
Protichůdné informace o rovnocennosti rodičů od partnerky a společnosti
Švédská společnost klade velký důraz na rovnocennost obou rodičů. Tento rozdíl je tak fatální, že podle jiné studie z Karolinska Institutet od Kirsi Tiitinen Mekhail je zdrojem konfliktů a nedorozumění mezi imigranty ve Švédsku a jejich rodiči v domovských zemích.
Otcové uváděli, že chtějí být jako otcové k dispozici a plně se podílet na péči a zapojit se do života svých dětí. Většina otců se již před porodem rozhodla, že chtějí být na dlouhé rodičovské dovolené a že chtějí mít v rodičovství stejné postavení jako matka: podílet se na domácích pracích i na péči o kojence. Rovnoprávnost v rodičovství a zapojení otce do péče o kojence byly důležité i pro jejich partnerky, protože všechny, s výjimkou jedné matky, plánovaly po rodičovské dovolené nastoupit do práce. Několik otců se o rodičovskou dovolenou dělilo nebo plánovalo dělit se o ni se svými partnerkami rovným dílem. Již při narození dítěte však pro ně nebylo snadné být rovnocenným rodičem a vyjadřovali pocity, že jsou jako otcové vyloučeni a že je společnost nevnímá jako osoby se stejnou hodnotou jako matku.
Otcové tak vnímali, že jim společnost dává rozporuplné zprávy o rovnosti v rodičovství, protože matky byly vždy upřednostňovány a vnímány společností jako hlavní rodiče. Otcové se vyjádřili, že role otce je špatně definována. Vzhledem k tomu, že tradiční role živitele rodiny již neexistuje, slouží dnes otcové jako „holka pro všechno“ (faktótum), jejíž role je zaměnitelná, a proto nejsou otcové vnímáni jako tak důležití jako matky.
Jeden z otců řekl: „Není přirozené, jak má být role ztvárněná… . Já sám sebe vnímám jako otce, ale mnoho mých kamarádů to tak ještě nemá.“ Dokonce i ti otcové, kteří se o rodičovskou dovolenou dělili rovným dílem, měli pocit, že názory matek jsou zdravotnickým personálem a společností považovány za důležitější než názory otců. Měli také pocit, že jejich děti dávají přednost matce před nimi, pokud je k dispozici. To v nich vyvolávalo pocit, že jsou jako rodiče podřízeni svému partnerovi. Jeden z otců uvedl: „I když jsem většinu prací v domácnosti dělal já, tak si myslím, že i já mám pocit, že je to pořád žena, kdo je nějakým způsobem hlavním rodičem… Otcové by neměli fňukat, ani by neměli být ve středu pozornosti… měli by být šťastní, protože se stali otci a mohou si vzít rodičovskou dovolenou.“
Když byli otcové na rodičovské dovolené, bylo pro ně obtížné navázat kontakt s matkami, které stále ve Švédsku tvoří většinu rodičů na dovolené. Cítili se tedy osamělí, izolovaní, když byli doma s dětmi. Zažívali také, že na ně lidé a někteří jejich přátelé reagovali negativně – jako by jim nepřipadalo přirozené, že otcové jsou s dětmi doma delší dobu.
Rozporuplná sdělení jim dávala nejen společnost, ale i jejich partneři. Přestože se oba před narozením dítěte dohodli, že se budou o péči o něj dělit, otcové zažili, že pro jejich partnerky bylo obtížné této dohodě skutečně dostát. Otcové se vyjadřovali, že vždy museli dělat to, co dělala jejich partnerka, a vyhovět tomu, co jim partnerka ohledně péče o kojence řekla. Měli pocit, že je partnerka při péči o kojence hodnotí a kritizuje, a zažili, že jim není dovoleno být otci po svém. Jeden z otců uvedl: „Štve mě, že mám pocit, že jsem méněcenný a že jsem špatný rodič“. Jiný otec řekl: „Měla tendenci mě vnímat jako nepřítomného nebo nerovnoprávného rodiče nebo někoho, kdo nepřebírá odpovědnost. To ale neodpovídá realitě, odpovídá to jakémusi jejímu očekávání, jak to je.“
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Mayo Clinic Guide to a Healthy Pregnancy (průvodce pro budoucí rodiče a rodiče novorozenců vhodný i pro otce)
Kvantitativní a kvalitativní studie Maigun Edhborg et al. o psychice švédských otců prvních 14 měsíců od narození dítěte
EDHBORG, Maigun; CARLBERG, Magdalena; SIMON, Fia a LINDBERG, Lene. “Waiting for Better Times.” Online. American Journal of Men’s Health. 2016, roč. 10, č. 5, s. 428-439. ISSN 1557-9883. Dostupné z: https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/1557988315574740. [cit. 2023-11-13].
Švédská kvalitativní studie mezi otci – imigranty
TIITINEN MEKHAIL, Kirsi; LINDBERG, Lene; BURSTRÖM, Bo a MARTTILA, Anneli. Strengthening resilience through an extended postnatal home visiting program in a multicultural suburb in Sweden: fathers striving for stability. Online. BMC Public Health. 2019, roč. 19, č. 1. ISSN 1471-2458. Dostupné z: https://bmcpublichealth.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12889-019-6440-y. [cit. 2023-11-13].
XUE, Weilin Lynn; SHOREY, Shefaly; WANG, Wenru a HE, Hong-Gu. Fathers’ involvement during pregnancy and childbirth: An integrative literature review. Online. Midwifery. 2018, roč. 62, s. 135-145. ISSN 02666138. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0266613816303151?via%3Dihub. [cit. 2023-11-13].
RAMCHANDANI, Paul; STEIN, Alan; EVANS, Jonathan a O’CONNOR, Thomas G. Paternal depression in the postnatal period and child development: a prospective population study. Online. The Lancet. 2005, roč. 365, č. 9478, s. 2201-2205. ISSN 01406736. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/S0140-6736(05)66778-5. [cit. 2023-11-13].
BIELENINIK, Łucja; LUTKIEWICZ, Karolina; JUREK, Paweł a BIDZAN, Mariola. Paternal Postpartum Bonding and Its Predictors in the Early Postpartum Period: Cross-Sectional Study in a Polish Cohort. Online. Frontiers in Psychology. 2021, roč. 12. ISSN 1664-1078. Dostupné z: https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpsyg.2021.628650/full. [cit. 2023-11-13].
Försäkringskasan (švédský sociální fond (úřad) řešící sociální podporu Švédů)