42: Psychické onemocnění v domácnosti (ACE 7)

Jaké dopady na děti má, když „člen domácnosti byl deprimovaný či psychicky nemocný nebo člen domácnosti se pokusil o sebevraždu?“ Další neblahý zážitek z dětství je častější, než se může zdát, a to i proto, že s psychiatrickými diagnózami se v minulosti zejména v Československu „šetřilo“. Nikdo totiž nechtěl mít „flastr“ v kádrovém posudku, který proti němu šlo použít. To ale neznamená, že psychicky nemocní v Československu nebyli. Právě naopak. Více o tom, jaké to je žít v domácnosti se zlomeným a/nebo psychicky nemocným člověkem si řekneme v dalším díle našeho podcastu.

Psychické onemocnění v domácnosti

Existuje velké spektrum psychických onemocnění. Většinou z nich mohou trpět jak děti, tak i dospělí. CDC (a později i WHO) si začalo všímat zejména depresí a pokusů o sebevraždu. Substanční závislosti (alkohol, drogy) jsou natolik závažné, že představují samostatné ACE (viz 36. díl). Poruchám osobnosti, zejména narcismu, pak budeme věnovat samostatný 44. díl. Téměř všechna psychická onemocnění mají závažné dopady na blízké osoby daného člověka, zejména pak děti. V aktuálnímu podcastu se velmi zběžně věnujeme většině z nich.

Důležité je si uvědomit, že drtivá většina psychických onemocnění v Česko-Slovensku zůstala u generace našich rodičů a prarodičů nediagnostikovaná a neléčená. Za komunistické diktatury a ruské okupace bylo velmi rizikové léčit se s psychickým onemocněním. Komunistická Státní bezpečnost to často zneužívala proti psychicky nemocným lidem, a zároveň úzce spolupracovala s řadou psychiatrů a „psychoterapeutů“. Komunistický režim, vykonstruované procesy, vězení a koncentrační tábory, ale i „jen“ výslechy u StB u řady lidí vedly k rozvoji velmi vážných psychických onemocnění.

Dnes už je možné se bezpečně léčit. Odkazy na odbornou pomoc najdete níže

Z pohledu dítěte je zásadní rozdíl, kdo v domácnosti je psychicky nemocný.

Nemocný rodič nedokáže věnovat dítěti potřebnou péči. Zároveň modellingem (viz 9. díl) učí dítě psychické nemoci – např. úzkostem. Zásadní je i tzv. naučená bezmoc, která pak vede k poruchám nálad, a to díky nárůstu prozánětlivých cytokinů jako jsou IL-1B (způsobuje depresivní nálady), IL-6, TNFa, INFg a GCSF. Důležité je také to, že dítě může převzít odpovědnost za psychický stav svého rodiče – „maminka je smutná kvůli mně“ – což může později vést k rozvoji závislé poruchy osobnosti.

Velmi těžkou situaci zažívají děti v případě, že jejich sourozenec je psychicky nemocný. Sourozenci obecně často bojují o pozornost rodičů, zejména v předškolním věku. Každý z nich by chtěl ideálně 100 % pozornosti obou z nich, což není možné dosáhnout ani u jedináčka. Jenže v situaci, kdy jedno dítě je vážně dlouhodobě nemocné – ať už psychicky či somaticky – často pozornost nejméně jednoho z rodičů vyžaduje. Situace se samozřejmě zhorší v situaci, kdy je dítě hospitalizované.

V takovém případě však není v možnostech druhého rodiče to ostatním sourozencům vynahradit. Často totiž musí obstarat domácnost po provozní, ale i ekonomické stránce. Nemocný sourozenec tak v očích těch zdravých dostává obrovskou míru neustálé pozornosti, zatímco oni ne.

To však není ještě ta nejhorší situace – u psychických onemocnění je často třeba brát na nemocného sourozence zvláštní ohledy. Tento požadavek přitom přichází od rodičů vůči zbylým sourozencům, na které rodiče ale nemají tolik času. Sourozenci psychicky nemocných dětí si tak hravě mohou začít připadat nemilovaní, a to i přesto, že rodiče dělají vše nejlépe jak mohou.

Další zátěž pro rodinu, a tím pádem i ostatní děti, představuje i finanční náročnost léčby psychicky nemocného dítěte. Řadě rodin finanční prostředky vynaložené na léčbu pak chybí např. na peníze na školu v přírodě pro ostatní děti. To pak může vést k tomu, že psychicky zdravé děti začnou mít starosti o ekonomickou situaci rodiny a třeba za ni i přebírat část zodpovědnosti.

Kvůli všem výše popsaným prvkům je více než vhodné, pokud je v domácnosti jedno dítě psychicky nemocné, navštívit rodinného terapeuta a případně věnovat psychoterapeutickou péči i zdravým dětem. Včasná odborná pomoc mnohdy dokáže předejít zbytečným ranám na dětských duších, ale i následným dalším starostem pro rodiče.

Dopady mají ale i další psychicky nemocní členové domácnosti, např. prarodiče. Ty může trápit třeba demence nebo deprese, kdy už si přejí jen umřít, což je pro dítě, které je miluje, extrémně zatěžující.

Pokus o sebevraždu člena domácnosti

Sebevražda je velmi závažný čin. Řada lidí ho odsuzuje, jakýkoliv neúspěšný pokus o ni zahrnující lékařskou pomoc vede k hospitalizaci na psychiatrii. Některé pokusy jsou myšleny naprosto vážně a měly vést k ukončení života. Jiné zas až tak moc ne, a měly zejména připoutat pozornost nejbližších. Z pohledu dítěte je ale pokus o sebevraždu libovolného člena domácnosti extrémně zatěžující. Právě proto se řadí mezi Neblahé zážitky z dětství (viz 14. díl).

Profesor psychologie Albert Cain z University of Michigan se dlouhodobě zabývá problematikou sebevraždy rodiče, a to v případě, kdy je úspěšná. Při své vědecké práci narazil na několik faktorů, které se s tímto fenoménem pojí, a to včetně mezigeneračního přenosu přes více generací. U sebevraždy rodiče totiž existuje riziko dědičnosti, a to pravděpodobně kvůli jiným psychickým onemocněním, která se v rodině předávají, a která vyústí právě v onu sebevraždu. A jaké, že jsou typické dopady sebevraždy rodiče (nebo prarodiče)?

• Vyhýbání se tomu mít děti – často i ze strachu z vlastní sebevraždy. Prof. Cain explicitně zmiňuje, že kvůli tomuhle je velmi těžké zkoumat přenos na další generace, protože jen málo dětí sebevrahů má děti.
• Hádky o jménu dítěte – protože pozůstalé děti po sebevrahovi chtějí mít aspoň první písmeno ze jména svého dítěte po mrtvém rodiči.
• Extrémní shovívavost, ať už slepá, nebo záměrná vůči vlastním dětem, a to obvykle ze strachu z toho, že dítě dovede nějaká frustrace nebo smutek k sebevraždě. To následně vyvolává spory o výchově mezi rodiči, které dítě zatěžují.
• Dělat jako že nic – to je vzorec předávaný v rodině, kde její člen spáchá sebevraždu. Zejména v menších městech řada takových rodin zažívá silné pocity studu, potupy a strachu. To pak vede k předstírání řádného a dokonalého života navenek motivovaného touhou být akceptováni společností a nevybočovat, a zároveň klade nároky na všechny členy rodiny na sebemonitoring a sebecenzuru.
• Rodinná tajemství a tabu, se v rodině se sebevrahem (ne nutně rodičem) zabydlují velice rychle. Právě výše popsané pocity studu, potupy a strachu (často i při pokusu o sebevraždu) pak zavádějí v rodině institut „události, o které se nemluví“, který se však postupně může přenášet i na další a další „nevhodné“ události. Tabuizace přitom obecně přispívá ke vzniku vnitřního tlaku, úzkostí, pocitů bezmoci a psychických potíží až onemocnění.
• Časté jsou také úzkosti u vnoučat sebevrahů, které jsou sice velmi vtíravé, ale dítě je před všemi skrývá. Důvodem, proč se objevují u vnoučat, je patrně to, že děti nechtějí rodiče, jehož rodič spáchal sebevraždu, zatěžovat, protože přesně tak se chová rodič i vůči nim – v rámci extrémní shovívavosti. Rodič, jehož rodič se zabil, nesnese, když jeho dítěti není dobře, protože „by taky přeci mohlo spáchat sebevraždu“, což vede fakticky k jeho odtažitosti. Dítě ji pak jen reflektuje zpět.

Faktory vedoucí k problémům

Zejména děti depresivních a úzkostných rodičů jsou na ně v dospělosti často naštvané. Psychicky nemocný rodič představuje pro rodinu zátěž – psychickou i ekonomickou. Jeho stav negativně ovlivňuje aktivity dětí, dovolené, výlety, ale také čas psychicky zdravého rodiče, který musí finančně zajistit rodinu. Mnohé děti si do dospělosti nesou, že „hlavně nesmím být jako psychicky nemocný rodič“ a „moje děti tohle nikdy nesmí zažít“.

Jenže ne každou depresi lze snadno léčit, přičemž za socialismu byla v Česko-Slovensku léčba deprese standardními psychiatrickými (antidepresiva) a psychoterapeutickými prostředky kvůli KSČ a StB značně riziková pro další život a kariéru člověka. Zároveň i samotná depresivní nálada má závažné a omezující dopady na celou rodinu. Málokteré dítě se rádo vrací do nepříjemného negativního prostředí, kde si s nimi rodič nechce/nedokáže hrát, nemůže vykonávat některé domácí a rodičovské povinnosti apod.

Jaké faktory ale vedou k poruchám nálad a depresím? Tím se dopodrobna zabývaly Katarzyna Anna Dudek z CERVO Brain Research Center a její kolegyně Laurence Dion-Albert z Université Laval v Kanadě ve své práci pro European Journal of Neuroscience. Důležité je přitom zmínit, že za takovéto nastavení si daný člověk nemůže.

• Stres v raném životě, faktor, který je zejména v Česko-Slovenku extrémně častý, a to díky tomu, že klíčovým faktorem je zde hlavně separace od matky po porodu. Stačí totiž na pár hodin denně miminko oddělat v prvních týdnech života od matky, a v dospělosti bude úzkostnější a depresivnější.
• Chronický mírný stres spočívající třeba v opakovaných obdobích nedostatku stravy (nebo konkrétních živin), vody, tepla, nebo opakujících se přetrvávajících externích stresorů – což de facto definuje život za socialismu – a dojde ke změně imunitní odpovědi, a tím i nálady. Tento jev může být zvrácen dočasným podáváním antidepresiv, ale ty za socialismu nebylo tak snadné získat. Ne bez zápisu do spisu, který mohla KSČ a StB zneužít.
• Naučená bezmoc, fenomén popsaný poprvé u krys. Vědci spoutali krysy a dávali jim elektrošoky do tlapek nebo ocasu. Později krysy už nechali na volno s možností odchodu a pokus opakovali. Krysy ale drželi tak jako by byly znehybněné a nechali si ubližovat. O dopadech na imunitu a psychiku jsme psali už výše.
• Chronický stres ze sociální prohry –  typicky ze šikany (viz příští díl) vede k vyhýbání se sociálním situacím. U krys k tomu stačilo už 10 dnů šikany agresivní krysou v původním kolektivu. Dvě třetiny krys se pak trvale vyhýbaly sociálním interakcím, třetina naopak vykazovala resilienci (viz 22. díl) a po odstranění agresivní krysy z kolektivu se chovaly jako dřív. Resilientní krysy měly odlišnou imunitní odpověď. Šikanou poškozené krysy měly zvýšenou produkci IL-6 (viz dále). Dopady šikany na imunitní systém šlo zvrátit dlouhodobým podáváním antidepresiv.
• Opakovaná sociální prohra, typicky opakovaná agresivní šikana (viz příští díl), reprezentovaná v experimentech s krysami 2 hodinami pobytu s agresivní krysou 6 dnů po sobě, vede k tomu, že jedinec se začne chovat submisivně. To změní fungování imunitního systému, hlavně produkci IL-6 (klíčový pro přechod k chronickému zánětu). Dysregulace IL-6 je spojená s rakovinou, roztroušenou sklerózou, revmatoidní artritidou, anémií, zánětem střev, Crohnovou chorobou a Alzheimerovou chorobou.
• Nemocné chování způsobené lipopolysacharidy (LPS) – LPS jsou komponentou buněčné membrány gramnegativních bakterií (často patogenů), proto vyvolávají zásadní fyziologické a behaviorální změny, kdy se člověk chová jako nemocný. Dopady jsou jak v oblasti produkce IL-6, tak TNF-a. Po opadnutí přítomnosti LPS v těle se však většinou depresivní chování do 24 hodin může změnit, některá zvířata si zároveň vůči LPS během experimentů postupně rozvinula toleranci.

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Perinatal.cz, portál NÚDZ o poporodních psychických potížích

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Článek o tom, k čemu slouží psychoterapie

CAIN, Albert C. Parent Suicide: Pathways of Effects into the Third Generation. Psychiatry: Interpersonal and Biological Processes [online]. 2006, 69(3), 204-227 [cit. 2022-12-05]. ISSN 0033-2747. Dostupné z: doi:10.1521/psyc.2006.69.3.204

DUDEK, Katarzyna A., Laurence DION‐ALBERT, Fernanda Neutzling KAUFMANN, Ellen TUCK, Manon LEBEL a Caroline MENARD. Neurobiology of resilience in depression: immune and vascular insights from human and animal studies. European Journal of Neuroscience [online]. 2021, 53(1), 183-221 [cit. 2022-12-05]. ISSN 0953-816X. Dostupné z: doi:10.1111/ejn.14547

CATHOMAS, Flurin, James W. MURROUGH, Eric J. NESTLER, Ming-Hu HAN a Scott J. RUSSO. Neurobiology of Resilience: Interface Between Mind and Body. Biological Psychiatry [online]. 2019, 86(6), 410-420 [cit. 2022-12-05]. ISSN 00063223. Dostupné z: doi:10.1016/j.biopsych.2019.04.011

SMITH, Sean M. a Wylie W. VALE. The role of the hypothalamic-pituitary-adrenal axis in neuroendocrine responses to stress. Dialogues in Clinical Neuroscience [online]. 2006, 8(4), 383-395 [cit. 2022-12-05]. ISSN 1958-5969. Dostupné z: doi:10.31887/DCNS.2006.8.4/ssmith