Podle psychoevoluční teorie profesora Roberta Plutchnika jsou emoce extrémně důležitým prvkem, který určuje naše chování a jeho výsledné efekty. Co když ale některé emoce necítíme, nebo už znovu nikdy v životě nechceme, či dokonce nesmíme cítit? Co když jsme je měli v dětství zakázané? Americká psychoterapeutka Janet Geringer Woititz tento toxický rodinný vzorec definuje jako: „Ve zdravé rodině jsou tolerovány všechny pocity. V nezdravé rodině jsou pocity často shazovány a potlačovány.“ Je typický pro rodiny se substanční závislostí, zejména alkoholismem, ale najdeme ho běžně i u rodičů s mnohými poruchami osobnosti, v rodinách s fyzickým a emočním zneužíváním dětí a v rodinách s domácím násilím. Co tento toxický vzorec dělá s dětmi a jak se přenáší na další generace? O tom je další díl našeho podcastu.
Co jsou to emoce
Slovo emoce pochází od latinského slovesa movar, tj. uvádět v pohyb. Objevilo se teprve v 17. století ve francouzštině. Za jeho širší psychologický význam mohou až dva skotští filozofové a lékaři Thomas Brown a Charles Bell. Za jeho rozšíření v oblasti psychologie však může až kniha britského psychologa Williama Jamese v podobě článku s názvem „Co je emoce?“ publikovaném v časopise Mind.
Emoce je zjednodušeně řečeno specifický elektrický signál v hypothalamu shrnující informace z nejrůznějších receptorů, na který jsou navázány naše reakce. Docent psychologie na Tulsa Community College Don Hockenburry rozlišuje u emocí tři komponenty:
- Subjektivní zkušenost, která zahrnuje právě ona data z nejrůznějších receptorů, včetně jejich částečné interpretace,
- Psychologickou odpověď – což je to, jaké psychické procesy se základě dané subjektivní zkušenosti v našem těle spouští,
- A behaviorální nebo též expresivní odpověď – což je to, jakým chováním na danou subjektivní zkušenost reagujeme, a to včetně biologické odpovědi jako jsou pohyby svalů (a dle Paula Ekmana i tzv. mikrovýrazy v obličeji), jak se nám mění hladiny některých látek v těle, krevní tlak, srdeční tep apod.
Nejen podle teorie profesora Roberta Plutchika (viz níže), profesora psychologie na Albert Einstein College of Medicine na University of South Florida, emoce funguje jako jakýsi kompas v našem životě. Snadný a plný přístup ke všem emocím i schopnost rozeznat jejich drobné nuance, dává člověku možnost dosahovat požadovaných efektů, či chcete-li cílů.
Tento kompas však mohou negativně zasáhnout naše zkušenosti (nejen) z dětství, které nás na subjektivní zkušenost donutí zavést jinou psychologickou a behaviorální odpověď, než je ta, která by pro nás byla nejpřínosnější. Jak se to stane? Pokud se naučíme, že některé emoce jsou pro nás z jakéhokoliv důvodu příliš ohrožující a nebezpečné, zasáhne do celého procesu jejich zpracování mechanismus, který nás má před takto nebezpečnými emocemi ochránit. Sigmund Freud takovéto procesy nazývá egoobrannými mechanismy (viz níže).
Plutchikova teorie
V roce 1972 americký psycholog Paul Ekman pojmenoval šest tzv. základních emocí: strach, znechucení, vztek, překvapení, radost a smutek. Robert Plutchik je rozšířil ještě o emoce očekávání a důvěry. Jeho hlavní přínos pro pochopení emocí byl ale v něčem zcela jiném. Plutchik postuloval psychoevoluční teorii, která klasifikuje emoce z pohledu jejich evolučního účelu.
Plutchikova teorie říká, že emoce či pocit je reakcí na spouštěč a jím vyvolanou kognici (vnímání), a jejím účelem je spustit chování, které nás dovede ke kýženému efektu. Podle Plutchika je koncept emocí použitelný na všech evolučních úrovních, a tudíž se vztahuje na všechny živočichy včetně člověka. Každá emoce má svou evoluční historii a u různých druhů se vyvinula v různé formy projevu. Podle Plutchika emoce plnily adaptivní úlohu, protože pomáhaly organismům řešit klíčové problémy spojené s přežitím, které postupně přinášelo měnící se prostředí. Navzdory různým formám projevů emocí u různých druhů lze přitom identifikovat určité společné prvky nebo prototypové vzorce. Zároveň existuje malý počet základních, primárních nebo prototypových emocí, konkrétně jich identifikoval osm. Všechny ostatní emoce jsou smíšené nebo odvozené stavy, to znamená, že se vyskytují jako kombinace, směsi nebo sloučeniny primárních emocí.
Primární emoce jsou v jeho teorii zároveň hypotetické konstrukty nebo idealizované stavy, jejichž vlastnosti a charakteristiky lze pouze odvodit z různých druhů důkazů. Zároveň platí, že každá emoce může existovat v různém stupni intenzity nebo úrovně vzrušení a všechny emoce se liší mírou vzájemné podobnosti.
Plutchikova teorie pak nabízí relativně přímočaré vysvětlení některých vazeb emoce a reakce jako například:
- Ohrožení – vyvolaný vjem nebezpečí – emoci strachu – reakcí je útěk či odletění pryč – efektem je ochrana před ohrožením.
- Překážka – vyvolaný vjem nepřítele – pocit vzteku – reakcí je kousání a bití – efektem je destrukce překážky.
- Potenciální partner – vyvolaný vjem je chuť ho vlastnit – emocí je nadšení a extáze – reakcí je dvoření a páření – efektem je reprodukce.
Jaké známe emoce
Kromě evolučního přístupu k emocím je velkým přínosem Roberta Plutchika i jeho kolo emocí. To kromě primárních emocí obsahuje pojmenování i odvozených a smíšených emocí a dodnes se v různých formách využívá v psychoterapii k tomu, aby se klienti uměli snáze zorientovat ve svých emocích a dokázali je pojmenovat. Právě společné názvosloví pro emoce pomáhá vzájemnému porozumění si v (nejen) terapeutickém vztahu v situacích, kdy člověk má potíže své emoce projevovat, či dokonce pociťovat.
Pro lepší kontakt s vlastními emocemi je velmi vhodné používat i metodu, kterou Catherine Spann z University of Colorado nazvala jako check-in. Podrobněji jsme o ní hovořili například ve 45. díle podcastu o tom, jak pomoci dětem se sebevědomím.
- Nařiďte si budíka na každý den na tři stejné časy, kdy jste vzhůru (např. 8:00, 13:00 a 19:00).
- V okamžiku, kdy budík zapípá, tak pokud je to jen trochu možné, tak se zastavte, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“
- Sledujte jakékoliv emoce, ale i tělesné pocity – bolest zad, hlad, studené ruce, „tlak“, cokoliv.
- Výsledek si zapište do notýsku a pro to, co nedokážete nijak pojmenovat, používejte klidně metafory – „Jako zvíře zahnané do kouta,“ „Jako zavřený někde v jeskyni,“ apod.
- Přidejte také informaci o tom, co zrovna děláte a s kým zrovna jste.
Už po dvou týdnech, tj. 42 opakováních, získáte mnohem lepší přístup ke svým emocím a budete je umět mnohem jemněji vnímat, ale i popsat, ať už sobě, nebo třeba někomu jinému. Zároveň se začnete do kontaktu s emocemi dostávat i mimo check-iny. Právě v onom pojmenovávání emocí, které si budete zapisovat, vám může kolo emocí pomoci.
Zákaz emocí
Na začátku děti umí vyjadřovat svobodně všechny své emoce a umí na základě nich i svobodně jednat. Pro dospělé je toto chování často obtížné, a to i proto, že malým dětem v mozku zcela chybí okruhy pro regulaci emocí. Jakmile tedy cítí jakoukoliv emoci, okamžitě dochází k psychologické a behaviorální odpovědi na ni. K regulaci emocí pak děti potřebují právě pečující osobu, která jim chybějící schopnost regulace nahradí – tj., která zejména negativní emoce, pomůže utišit.
Až časem, s postupujícím rozvojem mozku, se děti naučí emoce regulovat a někdy bohužel i potlačovat. Zatímco regulace je zdravá a umožňuje nám vnímat své pocity, ale regulovat a do určité míry i řídit reakce na ně, aby pro nás a naše okolí nebyly destruktivní, potlačování emocí způsobuje problémy. Pakliže emoce jsou naším kompasem (a podle Plutchika evolučně vždycky byly), pak jejich potlačením se zbavujeme potřebných reakcí, které nám mají pomoci dosáhnout požadovaných efektů. Při potlačování emocí požadovaných efektů tedy nedosáhneme.
Potlačovat emoce se přitom děti učí už v raném dětství, na základě reakcí na chování primárních a sekundárních vztahových osob (viz 12. díl). Základní rámec pro nakládání s emocemi ve vztazích je přitom tvoří už naše vztahová vazba. Následně, ze životních zkušeností, které zažíváme s pečujícími osobami ale i v kolektivu vrstevníků se postupně u dětí rozvinou nevědomé i ego-obranné mechanismy. To jsou psychické procesy, které slouží k obraně proti pocitům úzkosti i ohrožujícím a nepřijatelným podnětům na úrovni vědomí.
Zdraví lidé v průběhu života různé obranné mechanismy. Obranný mechanismus se stává patologickým teprve tehdy, když jeho trvalé používání vede k maladaptivnímu chování, které negativně ovlivňuje fyzické nebo duševní zdraví jedince. Mezi účely obranných mechanismů ega patří ochrana mysli/já/ega před úzkostí nebo sociálními sankcemi nebo poskytnutí útočiště před situací, se kterou si člověk momentálně neví rady.
Předávání zákazu emocí
Asi nejsnazší forma předání zákazu emocí, která každého člověka napadne, je v Česku a na Slovensku tolik „oblíbené“ – „nebreč“ a „uklidni se“. Praxe však ukazuje, že tohle rozhodně není dominantní způsob, jakým je zákaz některých emocí předáván z rodiče na dítě. Obvykle je to totiž nepřímo, kdy si dítě samo dojde k rozhodnutí, že není přípustné danou emoci cítit nebo prožívat.
Kupříkladu pokud člověk vyrůstal v rodině, kde byl kladen extrémní důraz na čistotu, může se stát, že sám pak bude ve své domácnosti v dospělosti vyžadovat extrémní pořádek, ba dokonce že jeho reakce na nepořádek budou přehnané (tj. komplexové a fatální). Díky tomu pak bude v případě nepořádku do značné míry zbaven empatie (což je při pocitu ohrožení fyziologické) a bude vyjíždět po vlastních dětech, že není uklizeno. Bude tak ale činit třeba i v situacích, kdy si děti hrají, radují se, dělají něco, co je baví a naplňuje. Pokud se to bude dít opakovaně, děti si z toho hravě vezmou, že tyto jejich pocity nejsou tolerovány a že není žádoucí, aby si hrály a bavily se. Děti k tomuto závěru dojdou právě proto, že emoce rodiče v danou chvíli jsou v situaci tady a teď natolik neadekvátní a neobvyklé, že děti si hravě dovodí, že se při jejich radování se děje něco zcela fatálně nepřípustného.
Stejně tak v rodinách s domácím násilím, ať už fyzickým (viz 50. díl), nebo psychickým (viz 52. díl) se děti neúspěšným zasahováním do sporů rodičů naučí absolutní neschopnosti tolerovat jakoukoliv hádku, což jim následně zásadním způsobem komplikuje veškeré sociální vztahy (přátelské, partnerské, na pracovišti). Zároveň tím však vlastním dětem předávají informaci, že se nesmí nikdy hádat, a to ani tehdy, když jsou třeba v právu, tj. že se nesmí za sebe postavit. Cokoliv, co by pak v dětech vzbuzovalo vztek – tj. podle Plutchika standardní reakci na překážku – bude tedy nepřípustné, a budou místo toho muset volit reakci na ohrožení, tj. stáhnout se, aby dosáhly vlastní ochrany (viz výše).
Patologické ego-obranné mechanismy
Princip ego-obranných mechanismů poprvé představil Sigmund Freud, respektive jeho dcera Anna Freudová, která je sesumarizovala v roce 1936 ve své knize The Ego and the Mechanisms of Defence. V psychoanalýze dodnes hrají velmi zásadní roli a v podobné či mírně pozměněné podobě je převzaly i jiné novější psychoterapeutické směry jako například Gestalt terapie. Dnes jsou jich však popsány již desítky.
Psychoanalytik a profesor psychiatrie z Harvard Medical School, George Eman Vaillant, ego-obranné mechanismy od roku 1937 podrobně studoval, a následně je rozdělil do čtyř kategorií. Ego-obranné mechanismy přitom vnímal jako nástroj, jak zjistit stav duševního zdraví, spíše než jako nástroj, jak identifikovat jeho poruchu, a to proto, že rozpoznal korelaci mezi schopností adaptace jedince na prostředí a úrovní egoobranných mechanismů, které používá.
První úroveň podle Vaillanta tvoří patologické obranné mechanismy. Sem patří například:
- Bludná projekce – Bludy o vnější realitě, obvykle pronásledovatelské povahy.
- Popření – Odmítnutí přijmout vnější realitu, protože je příliš ohrožující; argumentace proti podnětu vyvolávajícímu úzkost tvrzením, že neexistuje; řešení emočního konfliktu a snížení úzkosti odmítnutím vnímat nebo vědomě uznat nepříjemnější aspekty vnější reality.
- Zkreslení – Hrubé přetváření vnější reality podle vnitřních potřeb.
- Konverze – Vyjádření intrapsychického konfliktu jako fyzického symptomu; příkladem je slepota, hluchota, ochrnutí nebo otupělost. Tento jev se někdy nazývá hysterie
Všechny patologické obranné mechanismy, jak už sám název napovídá, poškozují člověka, který je používá a mají vážné negativní dopady na jeho psychické i somatické zdraví. Potlačování emocí je přitom jedním z takových mechanismů.
Nedospělé ego-obranné mechanismy
Nedospělé mechanismy používají lidé, kteří měli tak obtížné dětství, že nedostali dostatek prostoru k tomu dospět. Říká se jim tak proto, že jsou běžné u malých dětí. Zejména somatizaci zná spousta rodičů nebo pediatrů velmi důvěrně. Dítě zkrátka namísto duše bolí tělo, a to tak, že je schopné mít objektivní potíže jako jsou horečky (zejména díky provázanosti imunitního systému s psychikou) či zvracení. Mezi nedospělé obranné ego-mechanismy patří například:
- Somatizace – Přeměna nepříjemných pocitů vůči druhým v nepříjemné pocity vůči sobě: bolest, nemoc a úzkost.
- Introjekce (viz 62. díl a webinář) – Ztotožnění se s nějakou myšlenkou nebo předmětem tak hluboce, že se stane součástí člověka. K introjekci dochází například tehdy, když přebíráme vlastnosti jiných lidí, kteří se zdají být schopni zvládnout danou situaci lépe než my.
- Idealizace – Tendence vnímat druhého člověka jako toho, kdo má více žádoucích vlastností, než ve skutečnosti má.
- Projekce – primitivní forma paranoie. Projekce snižuje úzkost tím, že umožňuje projevovat nežádoucí impulsy nebo touhy, aniž bychom si je vědomě uvědomovali; přisuzuje vlastní nepřiznané, nepřijatelné nebo nechtěné myšlenky a emoce druhému; zahrnuje silné předsudky a žárlivost, hyperaktivitu vůči vnějšímu nebezpečí a „sbírání křivd“, to vše s cílem přesunout vlastní nepřijatelné myšlenky, pocity a impulsy na někoho jiného tak, aby tytéž myšlenky, pocity, přesvědčení a motivace byly vnímány jako posedlost druhého.
- Schizoidní fantazie – Tendence utíkat do fantazie, aby se vyřešily vnitřní a vnější konflikty (viz 91. díl a imaginární společníci)
- Rozdělení – Primitivní obrana. Škodlivé i užitečné impulsy se oddělují a segregují, často se promítají na někoho jiného. Bráněný jedinec rozděluje zážitky do kategorií vše dobré a vše špatné, bez prostoru pro dvojznačnost a ambivalenci. Když se „štěpení“ spojí s „projekcí“, nežádoucí vlastnosti, které člověk nevědomě vnímá jako své vlastní, vědomě přisuzuje druhému.
- Pasivní agrese
Neurotické ego-obranné mechanismy
Neurotické ego-obranné mechanismy vedou k „neuróze“, tj. k depresivním a úzkostným pocitům. Podle Vaillanta jsou důsledkem nedostatečné schopnosti adaptovat se na okolní prostředí. Patří sem například:
- Posunutí – Obranný mechanismus, který přesouvá sexuální nebo agresivní impulsy na přijatelnější nebo méně ohrožující cíl; přesměrování emocí na bezpečnější východisko; oddělení emocí od jejich skutečného objektu a přesměrování intenzivních emocí na někoho nebo něco, co je méně urážlivé nebo ohrožující, aby se zabránilo přímému kontaktu s tím, co je děsivé nebo ohrožující.
- Disociace – Dočasná drastická změna osobní identity nebo charakteru, aby se člověk vyhnul citovému strádání; oddělení nebo odložení pocitu, který by za normálních okolností provázel určitou situaci nebo myšlenku.
- Izolace afektu: Odtržení emocí od myšlenky, které ji činí „plochou“. Často se vyskytuje u obsedantně-kompulzivní poruchy a u lidí bez poruchy po traumatických událostech.
- Izolace – Oddělení pocitů od myšlenek a událostí, například popis vraždy s názornými detaily bez emocionální odezvy.
- Regrese – Dočasný návrat ega do dřívějšího stádia vývoje namísto zvládání nepřijatelných podnětů dospělejším způsobem, například používání kňourání jako způsobu komunikace navzdory tomu, že již získalo schopnost mluvit s odpovídající úrovní vyspělosti.
- Racionalizace – Přesvědčování sebe sama, že se nic špatného nestalo a že vše je nebo bylo v pořádku, a to na základě chybného a falešného uvažování. Ukazatelem tohoto obranného mechanismu může být ze sociálního hlediska formulace vhodných výmluv.
- Stažení se – Vyhýbání se je forma obrany. Znamená, že se člověk pod hrozbou připomenutí bolestivých myšlenek a pocitů odstraní z událostí, podnětů a interakcí.
- Sociální srovnávání směrem nahoru a dolů – Obranná tendence, která se používá jako prostředek sebehodnocení. Jedinci se budou dívat na jiného jedince nebo srovnávací skupinu, kteří jsou považováni za horší, aby se distancovali od domnělých podobností a aby se cítili lépe sami se sebou nebo se svou osobní situací.
- Tvorba reakce: Přeměna nevědomých přání nebo podnětů, které jsou vnímány jako nebezpečné nebo nepřijatelné, v jejich protiklady; chování, které je zcela opačné než to, co člověk skutečně chce nebo cítí; přijetí opačného přesvědčení, protože pravé přesvědčení vyvolává úzkost.
- Intelektualizace – Příliš analytické nebo abstraktní myšlení, které může vést k většímu odstupu od vlastních emocí. Používá se k blokování konfliktních nebo rušivých pocitů či myšlenek.
Vyzrálé ego-obranné mechanismy
Za vyzrálé považuje Vaillant ty ego-obranné mechanismy, které nijak nepoškozují člověka, který je používá, a to ani vnitřně – na jeho duševním a fyzickém zdraví, ale ani zvnějšku – v jeho sociálních funkcích a rolích. Patří sem například:
- Altruismus – Konstruktivní služba druhým, která přináší potěšení a osobní uspokojení.
- Humor – Otevřené vyjadřování myšlenek a pocitů (zejména těch, na které je nepříjemné se soustředit nebo které jsou příliš hrozné na to, aby se o nich mluvilo přímo), které působí potěšení ostatním. Myšlenky si zachovávají část svého vrozeného trápení, ale jsou „obcházeny“ vtipem, například sebeironie.
- Předvídání – Realistické plánování pro případ budoucího nepohodlí
- Sublimace – Přeměna nevhodných emocí nebo instinktů ve zdravé jednání, chování nebo emoce; například hraní těžkého kontaktního sportu, jako je fotbal nebo ragby, může přeměnit agresi ve hru.
- Potlačení – Vědomé rozhodnutí odložit věnování pozornosti myšlence, emoci nebo potřebě, aby bylo možné vyrovnat se s aktuální realitou; umožňuje pozdější přístup k nepříjemným nebo znepokojujícím emocím a zároveň jejich přijetí.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
DIXON, Thomas. “Emotion”: The History of a Keyword in Crisis. Online. Emotion Review. 2012, roč. 4, č. 4, s. 338-344. ISSN 1754-0739. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3573683/. [cit. 2024-06-07].
Janet Geringer Woititz, Healthy Parenting
Tipy na další knihy
Matthew McKay, Jak zvládat silné emoce
Christina Kress, Nenechám se přeprat vztekem
Verena Kast, Hněv a jeho smysl
Heinz-Peter Röhr, Ztráta kontroly
Verena Kast, Závist, žárlivost a jejich smysl