13 hříchů rodičovství

10: Pandořiny skříňky

10: Pandořiny skříňky

Pandořiny skříňky – temná zákoutí našeho já vzniklá obvykle v raných fázích života, která se před námi náhle v dospělosti otevřou a my zjistíme, že jsme „stejní jako…“.  Obvykle ale bohužel jako ti úplně poslední. Stává se to, když se osamostatníme, ocitneme ve vážném vztahu a samozřejmě, když se nám narodí děti. Jak Pandořiny skříňky vznikají? Jak si jich všimnout co nejdříve? A co případně s tím? O tom byl další díl našeho podcastu!

O co vlastně jde

Náš mozek je zdrojem naší schopnosti přežít, a bohužel, právě i díky tomu, zdrojem našeho utrpení. Tím nejzásadnějším usnadněním a někdy bohužel také komplikací života jsou tzv. automatizované programy. Zautomatizované vazby mezi konkrétní emocí a konkrétní reakcí. Díky tomu můžeme snadno a bez přemýšlení chodit, jezdit na kole, řídit, tancovat, hrát golf, ale také reagovat na kritiku, na konfliktní situace, na hrozbu ztráty vztahu apod.

Řadu těchto reakcí jsme se naučili nevědomě a v dětství. Jak? První z klíčových nástrojů pro to jsme probírali v minulém díle podcastu. Je jím modelling. Prostě jsme to okoukali, obvykle od našich rodičů a dalších důležitých figur (prarodiče, učitelé, trenéři apod.). A teď, když zaznamenáme podobné tělesné pocity jako tehdy, reakce přijde sama. Kromě modellingu jsme se však učili různé způsoby chování i tím, kterému našemu chování naši rodiče dávali pozornost. A není třeba asi zdůrazňovat, že dětem se dostává spousta pozornosti i za nežádoucí a „antisociální“ chování. Přitom, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš…

A tak se stane, že jednoho dne, když se ocitneme v nové životní etapě – najednou už jsme samostatní, ocitneme se ve vážném vztahu nebo případně v manželství anebo se nám narodí dítě (první, druhé, třetí…), tak se nám objeví podobné pocity, a my automaticky vyhledáme příslušející životní scénář, ve kterém začneme hrát svou roli. A protože naše scénáře často obsahují i role pro další účastníky, které tentokrát ale musí zastat někdo nový, začneme si postupně lidi kolem sebe do těchto rolí „obsazovat“. Carl Gustav Jung tomu říkal komplexové jednání.

Zkrátka a jednoduše – otevře se nám Pandořina skříňka a my začneme nevědomě a mnohdy hlavně nechtěně dělat věci, které jsme „rozhodně nikdy takhle nechtěli(!)“ a/nebo které sice vidíme, že nám neprospívají, ale prostě si nemůžeme pomoct. Zatím… Pomůže ale přehrát si 6. a 8. díl podcastu ještě jednou, protože sebepéče je určitě cesta k tomu to aspoň přibrzdit…

Check-in

Slovo emoce je relativně nové. Pochází z 16. století z Francie, ze slova émouvoir, které se používá pro rozrušení, dojmutí se, anebo citové pohnutí. Latinský základ movere totiž znamená pohnout. A skutečně, naše emoce dávají doslova vše do pohybu – mysl, svaly, endokrinní žlázy, biochemické a neurologické procesy, zkrátka elektrické vzruchy nervových vláken. Jestli je pro náš život něco určující, jsou to právě emoce. Však zapátrejme ve vlastní pamětí, kolik činů jsme udělali z lásky či nenávisti (hněvu), které všechny naše činy či nečiny ovlivnil náš strach? Emoce hrají i klíčovou roli v učení se novým věcem a dovednostem, a hlavně řídí celý náš život, ať už je „cítíme“, nebo ne. A právě proto je na čase se svými emocemi začít blíže zabývat. Přesně to jsme udělali v dalším díle našeho podcastu.

Check-in je jednoduchá metoda od Catherine Spann z University of Colorado, Boulder, jak se dostat do lepšího kontaktu se svými emocemi.

  • Nařiďte si budíka na každý den na tři stejné časy, kdy jste vzhůru (např. 8:00, 13:00 a 19:00).
  • V okamžiku, kdy budík zapípá, tak pokud je to jen trochu možné, tak se zastavte, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“
  • Sledujte jakékoliv emoce, ale i tělesné pocity – bolest zad, hlad, studené ruce, „tlak“, cokoliv.
  • Výsledek si zapište do notýsku a pro to, co nedokážete nijak pojmenovat, používejte klidně metafory – „Jako zvíře zahnané do kouta,“ „Jako zavřený někde v jeskyni,“ apod.
  • Přidejte také informaci o tom, co zrovna děláte a s kým zrovna jste.

Už po 2 týdnech získáte lepší přístup ke svým emocím a budete je umět mnohem lépe popsat. Možná si také všimnete nějakých opakujících se vzorců – situace + emoce. Co z toho pro vás plyne? A nešlo by si třeba některé pozitivní pocity cíleně navozovat třeba opakováním situací, ve kterých je cítíte?

Komplexové jednání

Když na banalitu reagujeme jako na fatalitu. To je obvykle projevem komplexního jednání. Určitá část našich emocí i reakcí najednou nepramení z tady a teď, ale z jindy, jinde a s někým jiným. U komplexů to bývá dokonce převážně část emocí, co se zrovna dostanou ven jen proto, že vás zrovna vaše dítě neposlechlo, nebo že jste ZASE našli partnerovy ponožky na zemi. ZASE, VŽDYCKY, NIKDY, VŠECHNO, VŠICHNI, VŠUDE– to jsou často slovíčka uvozující situace, kdy „tady a teď“ není po stránce vašich emocí rozhodně jen tady a jen teď. „ZASE je tu VŠUDE bordel! NIKDY tu nemůže být uklizeno! VŽDYCKY to VŠECHNO musím uklízet já!“ Obrovská vlna nepříjemných emocí, které z banální situace dělají najednou nepříjemnou nejen pro autora těchto slov. Co je pro vás na téhle situaci ohrožující? Čeho se bojíte? A ze kdy ten strach vlastně je?

Komplexová reakce se nazývá komplexovou proto, že zasahuje jak vědomí, tak i nevědomí člověka, přičemž většina reakce je skryta právě v nevědomí. Komplexová je však i proto, že v sobě kombinuje emoce, vzpomínky, vnímání a třeba i přání člověka. Často je to bohužel také „scénářová“ reakce, která zahrnuje kromě nás i další „osoby a obsazení“. My jsme v ní stále my, bohužel mentálně uzamčení v době, kdy reakce vznikla, ale ostatní postavy se mění. A tak už ZASE máme před sebou situaci, kterou „musíme“ řešit, i když nechceme, protože NIKDO jiný ji ne(vy)řeší, stejně jako tehdy jindy, jinde a s někým jiným. Z banality se stává fatalita. Komplex.

Práce s komplexy není jednoduchá. První cestou si je vůbec daný komplex zvědomit. Tím z toho děláme problém, na jehož řešení se můžeme soustředit. Albert Ellis, zakladatel racionálně-emočně-behaviorální terapie říká, že k nežádoucím důsledkům vede vždy iracionální přesvědčení, a používá racionalitu jako cestu ven z komplexů. Pojmenovává také tři nejčastější předpoklady iracionálních katastrofických myšlenek:

– Nezbytnost – Je pro mě naprosto nutné, aby(ch) vždy…
– Nepřípustnost – Je pro mě naprosto neúnosné a nepřijatelné, aby(ch) vůbec někdy…
– Sebehodnocení ­ – Jsem naprosto špatný a méněcenný člověk, když…

K těmto katastrofickým myšlenkám přispívají 3 „musy“ (od slova muset)

– Nároky na sebe ­– musím být úspěšný a získat si uznání, jinak nestojí za nic => zášť, deprese, stažení
– Nároky na druhé ­– ty se mnou musíš jednat rozumně, šetrně a laskavě, jinak jsi zlý => odmítání, nepřátelství, násilí
– Nároky na situace– život musí být spravedlivý, snadný a bez nesnází, jinak je hrozný => beznaděj, vyhýbání, závislosti

Zkuste se po příštím emocionálním výbuchu nad celou situací touto optikou zamyslet. Je to vše stále pro vás relevantní? Zkuste rozvést ono iracionální přesvědčení, které k vaší reakci vedlo do úplné absurdity. Co tak hrozného se stane v našem modelovém příkladě, když nebude dnes uklizeno? Všichni tady umřeme na špínu a bakterie, co se tam určitě rozmnoží? 😊

Když vám nepomůže ani sebepéče ani těchto pár „tipů a triků“, vždy můžete zkusit řešit zdroj svého utrpení na psychoterapii. Jak kvůli sobě, tak kvůli dětem. Vhodného terapeuta můžete najít např. na stránkách České asociace pro psychoterapii nebo České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP.

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Článek o významu emocí a všeho kolem nich

Článek o komplexovém jednání

Článek o tom, jak naše akce (na základě komplexů) vyvolávají komplex potvrzující reakce ostatních

Článek o vlivu traumatu na náš život

Článek popisující víc to, jak a proč funguje náš mozek

Mark Solms, Mozek a vnitřní svět (kniha o fungování mozku)

Steve Peters, Paradox šimpanze (populárně naučná kniha o fungování mozku)

Paul Ekman, Odhalené emoce (kniha o emocích)


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.