Když se dítě dostane do nemocnice, obvykle to je proto, že má zdravotní problém, se kterým mu dokážou pomoci lékaři jen tam. Pro dítě i pro rodinu je to citelný zásah do běžného života. Podle AAP že 50 % až 75 % dětí si před operací vyvine značný strach a úzkost, podle nezávislých výzkumů si 10,0 % až 30,4 % odnese z takové hospitalizace Medical PTSD, které se projevuje až 15 let poté. Proč je podstatné, aby rodič nebo jiná pečující osoba byli během hospitalizace nonstop u dítěte. Jak moc dítě může nejen psychicky ale i zdravotně poškodit, pokud tam je do věku 3 let samo. A jak vypadá v civilizovaných zemích od 60. let minulého století přístup k dětem v nemocnici, a proč v Československu byl desítky let záměrně jiný? O tom všem je další díl našeho podcastu.

Hospitalizace a poškozování dětí

Dítě, které je přijato do nemocnice k hospitalizaci, obvykle trpí vážnými zdravotními potížemi, které má hospitalizace pomoci vyřešit. Celkově je tedy cílem hospitalizace zlepšit zdraví dítěte. Zejména v minulosti však měly hospitalizace dětí často i silně negativní dopady. Ve 30. letech minulého století se tyto dopady začaly shrnovat pod diagnózu nazvanou hospitalismus. Lékaři si totiž všimli, že někteří kojenci během pobytu v nemocnici chřadli, a to bez zjevného somatického důvodu.

Hospitalismus se podařilo z velké části vyřešit, když v západní medicíně začaly být děti od 50. let minulého století na základě zprávy WHO z roku 1951 Maternal Care and Mental Health od Johna Bowlbyho hospitalizovány spolu s rodiči. Ukázalo se, že za zhoršení zdravotního stavu až dokonce úmrtí kojenců, mohla hospitalizace bez matky/blízké osoby. Nejprve tak začaly být s rodiči hospitalizovány malé děti do 3 až 5 let. Později na západě i všechny ostatní.

Jenže problémy způsobené hospitalizací nevymizely zcela. Na scénu se dostala diagnóza s názvem Medical PTSD, tedy PTSD (viz 126. díl) způsobené kontaktem se zdravotnictvím. Desítky výzkumů začaly ukazovat hrozivá čísla i dopady. Intenzivista Craig Weinert a psychiatr William Meller, oba z University of Minnesota Medical School však vydali v roce 2007 v časopise Critical Care svůj odborný komentář na tohle téma.

V něm upozorňují na fakt, že studie medical PTSD mohou být zkresleny i tím, v jakém psychickém stavu byly pacienti před hospitalizací a že není vůbec zřejmé, zda se vůbec jedná o samostatný problém, nebo jen přirozený důsledek daného onemocnění. Nicméně upozorňují, že pacienti, kteří byli hospitalizovaní kvůli sekundárnímu zánětu pobřišnice a dostali lorazepam (silný benzodiazepin) na zklidnění, měli 4

x vyšší pravděpodobnost PTSD. Podobně i mechanicky ventilovaní pacienti s lorazepamem měli vyšší pravděpodobnost rozvoje PTSD.

A jaké, že bývají dopady hospitalizace na psychické zdraví? Metaanalýza, kterou vydal tým singapurských lékařů v lednu 2022 v časopise JAMA Pediatrics se zaměřila na dopady hospitalizace na dětské JIP. Šlo o systematický přehled a metaanalýzu 31 nezávislých studií u Belgie, Nizozemska, Německa, Austrálie, Kanady, UK a USA zahrnujících 7786 dětí přijatých na dětskou JIP se u 5,3 % až 88,0 % dětí vyskytly psychické problémy po 3 měsících až 15 letech od hospitalizace. Ve srovnání se zdravými dětmi měly děti přijaté na dětskou JIP v 5 letech nižší skóre IQ, vyvinuly se u nich celkové emoční a behaviorální problémy a horší paměť.

Po hospitalizaci mělo:

• 22,1 % až 28,8 % dětí emoční a behaviorální problémy (celkem 22 studií) – 1 rok po
• 12,4 % až 25,2 % dětí kognitivní poruchu (celkem 19 studií) – opoždění ve vývoji pozornosti, paměti, řeči, myšlení a motoriky – 1 rok po
• 10,0 % až 30,4 % trpělo PTSD (celkem 11), 6 až 12 měsíců po
• zhoršení paměti (4 nezávislé studie) – jde o výsledek celého vzorku, platilo i 3 až 4 roky po
• 14,4 % až 20,7 % opoždění vývoje řeči – 1 rok po
• úzkostí (2 nezávislé studie),
• deficitem pozornosti (3 nezávislé studie),
• vývojové zpoždění (3 nezávislé studie),
• depresí (1 nezávislá)
• a zhoršení celkového zdraví (1 nezávislá studie)

Nejhorší byly dopady u dětí přijatých ke kardiologickým operacím a v důsledku septického šoku, tj. otravy krve – v obou případech jde ale předpokládat, že krev, respektive s ní ani kyslík, neproudila dostatečně do mozku, což mělo dopady na jeho vývoj. Stejně tak ve srovnání jsou zahrnuty děti hospitalizované pro vážné astma a v jedné studii pro černý kašel, což je identický problém. A právě o tom hovořili oba lékaři v předchozím zmiňovaném článku. Tyto údaje, snad vyjma onoho PTSD, mohou být zkresleny samotnou nemocí.

Důležité varování – filmy níže by neměly vidět těhotné ženy, matky malých dětí ani lidé trpící medical PTSD po hospitalizaci bez rodičů. Pro ty celý dnešní díl zároveň bude velmi obtížný, proto doporučujeme spíš začít 126. dílem o (C)PTSD.

Historie boje za hospitalizaci s rodiči

Za právo být hospitalizovaný s vlastním dítětem, dané de iure v Česku mimo jiné i Listinou základních práv a svobod, bojují rodiče v zemích třetího světa jako je Česko nebo Slovensko občas dodnes. Obvykle už od porodnice. V civilizovaných zemích tento boj probíhal také. V 50. letech minulého století.

Po zdrcujících zjištěních Johna Bowlbyho do 3 let věku bez rodičů předaných WHO v roce 1951, , který navazoval na výzkumy Reného Spitze v Mexiku a USA i na jeho film z roku 1947 Grief: A Peril in Infancy o negativních dopadech hospitalizace dětí, následovala smršť argumentů, které změnily svět západní medicíny od základů.

Klíčovou se ukázala práce dvou Bowlbyho kolegů z britské psychoanalytické společnosti – Jamese Robertsona a jeho ženy Joyce. Robertsonovi si udělali rychlý výzkum mezi londýnskými nemocnicemi v roce 1951. Ten ukázal, že ze 7 největších londýnských nemocnic většina nabízela rodičům návštěvy dětí jen jednou týdně na 2 hodiny v předem definovaný čas o víkendu. A tak koupili kameru, které se chopila Joyce, a šli se do jedné takové nemocnice podívat. Dokument A two year-old goes to hospital zcela změnil svět medicíny a později byl označen jako film národního a historického významu a je uložen v britských Národních archivech.

Maternal care and mental health: a report prepared on behalf of the World Health Organization as a contribution to the United Nations programme for the welfare of homeless children, 2nd ed., WHO

Dvouletá Laura je v nemocnici 8 dní na menší operaci. Je příliš malá na to, aby pochopila matčinu nepřítomnost. Protože její matka tam není a zdravotní sestry se často střídají, musí čelit strachům, hrůzám a bolesti, aniž by měla nějakou známou osobu, ke které by se mohla přimknout. Je extrémně rozrušená rektálním anestetikem. Pak ztichne a „uklidní se“. Ale na konci pobytu se od matky stáhne, její důvěra je otřesena.

Kompletní rozbor filmu A Two Year old Goes to Hospital od Justyny Wierzchowské
z časopisu Widok. Theories and Practices of Visual Culture

Film otřásl západním zdravotnictvím a ihned ho začal měnit. Mnohé nemocnice začaly automaticky hospitalizovat s rodiči všechny děti předškolního věku, mnohé ale stále ne. Komunistické Československo si z filmu vzalo paradoxně onen závěr – pro vytržení dítěte z rodiny a jeho naboření důvěry v rodiče je výhodné všechny děti hospitalizovat bez rodičů, aby je režim mohl lépe zpracovat.

Československá medicína se tak navzdory/díky zprávě WHO a desítkám vědeckých důkazů o škodlivosti hospitalizace dětí bez rodičů rozhodla důsledně omezovat kontakt hospitalizovaných dětí s rodiči, a děti rychle sunout od přípravy „mávátek a holubic míru“ na oslavy 8. května přes Jiskřičky, Pionýra, SSM atd. směrem k ideologickému zpracování mládeže a její nadšení pro budování socialismu rodině navzdory. Faktem ovšem je, že komunistická cenzura patrně efektivně bránila přístupu běžných lékařů mimo KSČ k těmto informacím.

Mezitím Robertsonovi objížděli svět. V USA v roce 1952 nejprve zjištění z jejich filmu zamítli s tím, že americké děti to tolik netrápí, protože jsou vychovávány jinak. O rok později, když Robertson provedl výzkum v amerických nemocnicích, se tento názor změnil. Robertson osobně s filmem navštívil také Francii, Dánsko, Nizozemsko, Norsko a Jugoslávii. Všude, kde film promítal, se setkal s okamžitým přijetím mladými lékaři a odmítáním ze strany těch starších.

12. 6. 1956 britské ministerstvo zdravotnictví vytvořilo šestičlennou komisi. Jejím cílem bylo: „Provést speciální studii opatření přijatých v nemocnicích v zájmu blaha nemocných dětí – mimo lékařskou a ošetřovatelskou péči – a předložit návrhy, které by mohly být předány vedení nemocnic“. Měli ji na starosti 2 chirurgové, 2 praktičtí lékaři a 2 zdravotní sestry. Ve stejném roce časopis Lancet uvedl, že už jen 10 % nemocnic v UK omezovalo návštěvy na dětských odděleních na jednou týdně.

Během příprav této zprávy v roce 1958 vydal James Robertson další film s názvem Going to hospital with Mother, který identickým stylem vypráví příběh 17 měsíční Sally, která je na pět dní hospitalizována kvůli menšímu chirurgickému zákroku. Pro natáčení si vybral Amersham Hospital, která na základě jeho prvního filmu učinila rozhodnutí, že všechny děti do 5 let věku včetně mohou být hospitalizovány se svým rodičem.

Matka se Sally zůstává celou dobu, aby jí ušetřila stres z odloučení a pomáhala s péčí. Díky přítomnosti matky, která jí dodává pocit bezpečí, Sally zvládá vyšetření i bolest, aniž by upadla do deprese a uzavřela se do sebe, jak se to často stává malým pacientům bez doprovodu, a na konci pobytu je stejně živá a veselá jako na začátku. Během dnů, které tráví v nemocnici, si hraje se svojí matkou, směje se a povídá si s ní.

Film pak končí tím, že se ukázalo, že toto opatření je praktické a prospěšné nejen pro malou pacientku a její matku, ale také pro lékařský a ošetřovatelský personál, jehož zkušenosti se obohacují díky společnému jednání s dítětem a matkou.

Zmíněná komise, která se mezi lety 1956 až 1958 sešla celkem dvacetkrát a vyslechla stovky odborníků film, který byl zároveň návodem na to, jak to správně dělat, zohlednila. V roce 1959 následně zveřejnila svou zprávu pod názvem Welfare of Sick Children in Hospital, většina lidí ji však zná jako Platt Report po tehdejším prezidentovi Royal College of Surgeons Harrym Plattovi. Zpráva výboru dospěla k závěru, že nemocnice byly pro děti nešťastným místem a že během pobytu v nemocnici musely dodržovat přísný denní režim na oddělení a nesměly si hrát. Nejzávažnějším zjištěním navíc bylo, že rodičům nebylo za žádných okolností povoleno navštěvovat své děti mimo návštěvní hodiny.

V USA však výzkumy pokračovaly. Špičku pomyslného pelotonu po britské psychoanalytické společnosti převzala americká UCLA. Ta v roce 1968 jako první na světě zavedla funkci Child Life Specialist – zdravotnického pracovníka, který má na starosti well-being hospitalizovaného dítěte a celé jeho rodiny – před, během a event. po hospitalizaci. UCLA Mattel Children’s Hospital dnes slouží jako model pro všech zbylých 159 podobných programů v USA. Stejnou roli mají v západním zdravotnictví v celé řadě zemí, včetně Spojeného království nebo Kanady. Více o ní si řekneme níže. Cílem této role je mimo jiné zmírnění úzkosti z hospitalizace (u pacienta, rodičů i sourozenců) či prevence Medical PTSD.

Komunisté zneužili výzkumy k týrání a zabíjení dětí

Komunistická strana Československa spolu se Státní bezpečností systematicky zneužívala zjištění západní medicíny ohledně separace dětí od rodičů. Jako první zneužila výsledky práce Reného Spitze publikované v letech 1945 až 1947. Spitz zkoumal katastrofální dopady separace kojenců od matek v nemocnicích v Mexiku a věznicích v New York City.

StB jeho zjištění mezi lety 1948 až 1962 hojně využívala, když takto cíleně zabila desítky dětí politických vězeňkyň. Ty, které neumřely samy nebo nebyly utírány, pak ukradli a mnohdy i prodali – konkrétně 600 dětí. Matkám řekli, že děti zemřely. Tyto děti byly pohřbeny v masovém hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích, kde jejich temný osud odhalil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu až dlouho po tzv. revoluci. Odkazy na podrobné publikace a články o těchto komunistických zvěrstvech najdete v článku na 13hrichurodicovstvi.cz.

Když v roce 1951 publikovala WHO podrobnou 183 stránkovou zpráva od Johna Bowlbyho Maternal Care and Mental Health aktualizovaná následně v květnu 1952 (odkaz najdete opět v článku), získala KSČ cenné údaje o tom, jak co nejlépe vytrhnout dítě z bezpečí rodiny. Zatímco tak v celé západní medicíně začaly být během následujících patnácti let hospitalizovány úplně všechny děti s rodiči, což aktivně podpořila i OSN v aktualizované verzi Úmluvy o právech dítěte z roku 1959 ve své Zásadě 6, kde se mimo jiné říká, že: „Kdykoli je to možné, má vyrůstat v péči a pod odpovědností svých rodičů a v každém případě v atmosféře náklonnosti a morálního a materiálního zabezpečení; Dítě v útlém věku nesmí být, vyjma výjimečných okolností, odloučeno od své matky,“ tak komunistická diktatura v Československu cíleně jednala tak, aby děti od rodičů v nemocnicích separovala.

Tato zaběhnutá komunistická praxe přetrvala dlouhá léta i po tzv. revoluci a někde pokračuje dodnes. České nemocnice také dodnes nepočítají s tím, že rodiče budou spolu se svými dětmi hospitalizovány, a to ani přesto, že jim to nařizuje zákon o zdravotních službách z roku 2011(!)

Komunisty k smrti utýrané a ukradené děti v médiích

Rozsáhlý článek Ústavu pro studium totalitních režimů (PDF)
Obětmi komunistů byly i děti, Česká televize, 3. 6. 2013
Komunisté ukradli stovky dětí, Luděk Navara, iDNES, 11. 2. 2001
Bachaři na Pankráci kradli vězenkyním děti a prodávali je! Šokující vzpomínky bojovníka proti nacismu i komunismu Hugo Engelharta, Blesk, 28. 12. 2019

Příprava dítěte na hospitalizaci v nemocnici

Aby rodič byl schopen být pro své dítě oporou, musí přesně vědět, co a proč se v nemocnici dítěti bude dít a musí být aspoň před dítětem psychicky v klidu, bez úzkostí z daných úkonů. Proto potřebuje lékaře, který mu bude schopen vše srozumitelně vysvětlit, případně zahraniční brožury pro pacienty, které drtivou většinu lékařských úkonů vysvětlují srozumitelně a uklidňujícím způsobem.

Rodič, který nervózně s potem na čele říká dítěti, že to bude určitě dobré, spíš napáchá škody, protože si dítě bude myslet, že mu lže. Pro část rodičů s nedostatečnou regulací emocí (viz 117. díl) tohle bude velmi obtížný úkol. V zahraničí by jim s tím pomohl například Child Life Specialist, v Česku je vhodné osvojit si nějaké meditační a relaxační techniky nebo si vzít svoji úzkost na pár sezení u psychoterapeuta.

Pomáhejte dítěti během celého procesu zpracovávat emoce

• Veďte rozhovor se zvědavostí a buďte vzorem v projevování emocí. Příklad: „Někdy nevím, co dělat, a je mi smutno. Přemýšlím, jestli je něco, z čeho je smutno i tobě.“
• Zeptejte se dítěte: „Když jsi smutný/á, ustaraný/á, vystrašený/á nebo rozzlobený/á, co ti pomáhá cítit se lépe?“
• Zeptejte se dítěte: „Co můžeme společně dělat častěji?“

Kdy říct dítěti o hospitalizaci

• Jako orientační vodítko doporučujeme říct mladším dětem o návštěvě nemocnice den předem a začít je připravovat na hospitalizaci (tedy pobyt zahrnující alespoň jednu noc) až týden dopředu, přičemž je vhodné zachovat pokaždé stejné vysvětlení. Může také pomoci počítat počet dní (nebo přespání), pokud dítě chce vědět, kdy návštěva nemocnice nastane – například pomocí kalendáře nebo obrázkového odpočítávání.

Co říkat

• To umí každý rodič odhadnout sám nejlépe. Je podstatné, aby dítě porozumělo správně, co se zhruba bude dít. Nikdy, opravdu nikdy dětem nelžete (viz 92. díl). Najít správnou míru informací a podrobností může být náročné. Malé děti nemusí být schopné vstřebat nové informace o neznámých místech a zkušenostech. Přesto se nedoporučuje návštěvu nemocnice před dítětem tajit nebo mu říkat, že se to nestane.
• Hlavní obavou malých dětí bude odloučení od rodičů a hlavních pečujících osob. Je důležité je ujistit, že během návštěvy nemocnice budete s nimi.
• Ujistěte dítě o tom, co může v nemocnici očekávat. V zahraničí jsou běžné virtuální prohlídky a detailní informace či případně brožury pro pacienty. Pokud znáte anglický nebo španělský název očekávaného výkonu, můžete takovou brožuru najít na webu zahraniční nemocnice či zdravotní pojišťovny. Na spoustu výkonů existují i detailní knížky pro děti (viz 131. díl).

Příprava na pobyt v nemocnici

• Použijte hračky ke „hře na nemocnici“, čtěte si knížky o nemocnici a o různých typech zaměstnanců, které tam dítě potká. Takové knížky jsou i pro miminka, obvykle z anglicky mluvících zdrojů. Viz opět (viz 131. díl). Hra na nemocnici může vašemu dítěti pomoci pochopit, co se během návštěvy nemocnice může dít. Může se cítit lépe připravené nebo lépe vyjadřovat své pocity, pokud se během hry stejné věci dějí i jeho oblíbenému medvídkovi nebo panence. Můžete si hrát také vy – předstírat vyšetření oblíbených hraček, lepit náplasti, měřit teplotu nebo poslouchat srdce. Lze také koupit sady na hru na nemocnici, které často obsahují hračkové stetoskopy a injekční stříkačky. Mnoho zákroků například vyžaduje, aby dítě krátkou dobu zůstalo úplně v klidu (katetrizační zákroky, EEG, EKG, sonografie, RTG, CT, MRI atd. – můžete si zahrát hru na „spící lvy“ nebo „sochy“ a postupně prodlužovat dobu, po kterou dítě dokáže odolat pohybu. Připomenutí nacvičené hry může dítěti během zákroku pomoci.

Jak mluvit s dítětem o a při pobytu v nemocnici

Jak mluvit s dítětem o pobytu v nemocnici

Klíčem k přípravě dítěte na nemocnici je přizpůsobit vysvětlení i aktivity věku dítěte a úrovni jeho porozumění. Své dítě znáte nejlépe, takže dokážete odhadnout, čemu bude rozumět a kdy. Níže najdete tipy od play specialists z NHS, kteří mají na tuto oblast na starosti přípravu dětí na hospitalizaci a jednotlivé úkony v rámci ní:

• Mluvte s dítětem o tom, že půjde do nemocnice, jednoduchým a srozumitelným jazykem. Možná budete muset informace několikrát zopakovat, než dítě pochopí, co se pravděpodobně bude dít.
• Buďte k dítěti také upřímní. Pokud nevíte, co se bude dít nebo zda bude něco bolet, přiznejte to a zkuste to zjistit od personálu oddělení.
• Pomoci může i předchozí návštěva oddělení. Díky ní se dítě seznámí s prostředím oddělení a pozná některé pracovníky, kteří se budou podílet na jeho péči, například sestry a herního specialistu. Pokud chcete návštěvu oddělení domluvit, zavolejte na číslo uvedené v přijímacím dopise a požádejte o spojení s herním specialistou – v Česku neexistuje
• Některým rodinám pomáhá, když si dítě samo pomáhá balit tašku do nemocnice. To může také vyvolat otázky, které ho dříve nenapadly. Pomoci může i to, když si vezme oblíbenou hračku nebo oblíbené video.
• Během pobytu v nemocnici se snažte co nejvíce zachovat běžný režim. Víme, že to může být někdy těžké, ale dodržování obvyklé doby usínání a podobných návyků může do pobytu v nemocnici vnést alespoň trochu normálnosti.
• Snažte se předem zjistit tolik informací, kolik potřebujete, abyste byli připraveni odpovědět na případné otázky.
• Fyzický kontakt je pro vystrašené dítě vždy útěchou. Pokud jste s dítětem během zákroku, držte ho za ruku nebo ho před zákrokem a po něm obejměte.
• Povzbuzujte dítě, aby se také ptalo, stejně jako se ptáte vy sami. U starších dětí může pomoci sepsat si před návštěvou nebo přijetím do nemocnice seznam otázek, aby se tak zmírnily obavy a strach.
• Nejdůležitější je dát dítěti najevo, že je v pořádku cítit strach. Je to naprosto normální pocit a není se čeho bát. Je v pořádku, když vám řekne, že má obavy nebo že ho něco bolí.
• Plakat nebo křičet je dovoleno; „být statečný“ není vždy užitečné.
• Povzbuzujte dítě, aby mluvilo o tom, jak se cítí. Některé děti se při obavách nebo úzkosti uzavřou do sebe, takže může pomoci použít hračku jako „zástupce“ a ptát se třeba, jak se méďa, kterého si dítě bude brát s sebou, cítí ohledně cesty do nemocnice, místo abyste se ptali přímo dítěte.

Co dělat během hospitalizace s dítětem bez ohledu na jeho věk

Každý zvládá stres spojený s nemocí a nemocnicí jinak. Vaše dítě se může soustředit nebo obávat něčeho úplně jiného než vy nebo si může najít vlastní, jedinečné způsoby, jak situaci zvládat.

Mluvení o vlastních zkušenostech může být zejména pro dospívající velkou úlevou. Mohou také dávat přednost tomu, aby si promluvili s někým mimo rodinu. Pokud je to pro ně užitečné, neurážejte se – je naprosto normální, že si dospívající některé věci nechávají před rodiči v soukromí.

Existují obecná doporučení o tom, jak s dětmi o celé hospitalizaci komunikovat. Konkrétní doporučení pro jednotlivé věkové kategorie najdete níže. Obecná doporučení od UCLA jsou následující:

• Po celou dobu mějte u dítěte bezpečnou a důvěryhodnou dospělou osobu (což nemusí být nutně rodič).
• Sledujte reakce dítěte a jeho řeč těla. Je normální, že děti zpočátku váhají, ale pokud pláčou, stahují se do sebe nebo odvracejí pohled, mohou být přetížené a potřebují na chvíli odejít.
• Některé děti budou mít otázky ohledně zdravotnického vybavení a přístrojů. Požádejte sestru u lůžka nebo specialistu na podporu dítěte o jednoduché a srozumitelné vysvětlení.
• Dejte dítěti možnost obejmout svého blízkého nebo ho držet za ruku, přičemž je v pořádku, pokud nebude chtít. V případě potřeby požádejte sestru u lůžka o pomoc s určením nejvhodnějšího místa, kde se lze dítěte dotknout.
• Dejte dítěti během návštěvy nějaký úkol, například aby svému blízkému četlo nebo pro něj něco nakreslilo.

Co dělat po odchodu z nemocnice

• Naplánujte po návštěvě nemocnice nějakou aktivitu, například procházku nebo hraní na hřišti, aby dítě mohlo své emoce zpracovat pohybem (pokud to jeho zdravotní stav dovolí).
• Věnujte nějaký čas rozhovoru s dítětem o tom, jak návštěva proběhla. To mu může dát prostor položit další otázky nebo se podělit o své pocity.

Jak přistupovat k mladším dětem

Pro malé děti je hospitalizace velmi náročná, protože jejich adaptační a samoregulační mechanismy nejsou doposud plně rozvinuté i proto, že schopnost porozumět dění okolo hospitalizace i jejich zdraví pro ně může být výrazně obtížnější.

Kojenci a děti předškolního věku

Protože kojenci a děti předškolního věku mohou mít potíže s chápáním času, je lepší jim vysvětlit návštěvu nemocnice jen krátce předem. Může být užitečné využít hru, která jim pomůže porozumět tomu, co je čeká. Mezi vhodné aktivity může patřit hra na „doktory a sestřičky“ nebo použití oblíbené hračky jako pacienta.

Může také pomoci požádat dítě, aby nakreslilo obrázky toho, co očekává. Díky tomu lépe pochopíte jeho obavy a můžete na ně reagovat. Děti mají často o pobytu v nemocnici mylné představy, takže vám to může pomoci tyto obavy řešit ještě před příchodem do nemocnice.

Můžete využít i knihy, které vysvětlují, co znamená jít do nemocnice.

Některé knihy doporučované rodiči jsou:

Miffy in hospital – Dick Bruna (Egmont Books)

Going to the hospital – A. Civardi (řada Usborne First Experience)

V zahraničí vám tyto knížky obvykle zapůjčí před hospitalizací nemocniční knihovna, abyste je nemuseli kupovat.

Děti mladšího školního věku

Některé děti si mohou myslet, že pobyt v nemocnici nebo bolestivé zákroky jsou trestem za to, že se chovaly špatně. Bojí se bolesti a poškození svého těla. Důležité je podávat upřímná vysvětlení o vyšetřeních, operacích nebo zákrocích, a to jazykem přiměřeným věku dítěte. Mladší děti se nejlépe učí prostřednictvím hry, obrázků a modelů spíše než jen mluveným slovem.

Starší děti se také obávají ztráty kontroly. Potřebují jasné informace, které jim pomohou pochopit, co se děje.

Musíte k nim být otevření – neříkejte, že něco nebude bolet, pokud to pravděpodobně bolet bude.

Pomůže i znalost toho, kde se jednotlivé části těla nacházejí a jakou mají funkci (např. knihy o anatomii pro děti od Dorling Kindersley).

Vysvětlete dítěti, jaká bude jeho role během zákroku, například že se má schoulit do klubíčka při lumbální punkci nebo zůstat úplně v klidu při rentgenu.

Jak přistupovat k teenagerům

Hospitalizace a teenageři

Teenageři mohou mít potíže vyjádřit své obavy nebo pocity spojené s návštěvou nemocnice či přijetím k hospitalizaci. Může to být proto, že už dříve měli s nemocnicí obtížnou nebo stresující zkušenost. Nebo naopak proto, že s nemocnicí mají jen malé nebo žádné zkušenosti a nevědí, co očekávat.

Mohou mít také jen velmi omezenou zkušenost s tím, jak mluvit s jinými lidmi o svém těle, o tom, jaké to je být nemocný, nebo o složitých myšlenkách a pocitech souvisejících s nemocniční péčí a léčbou. I proto je nanejvýš vhodné je včas zapojovat do péče o své zdraví, aby tyto základní dovednosti získali ještě předtím, než je budou během hospitalizace potřebovat (viz 131. díl). Teenageři každopádně budou potřebovat vaši pomoc – i pomoc nemocničního personálu – aby zvládli své myšlenky, pocity i rozhovory o těchto věcech.

Nejdůležitější, co mohou rodiče a pečující osoby při přípravě na nemocniční návštěvu nebo přijetí udělat, je udržovat s dospívajícím otevřenou komunikaci. Informujte ho o datech a časech vyšetření i o všech plánech týkajících se pobytu v nemocnici nebo léčby.

Ujistěte ho, že žádná otázka ani obava není hloupá nebo nedůležitá – jeho priority mohou být úplně jiné než vaše. Povzbuzujte ho, aby s vámi mluvil o svých obavách. Možná pro něj bude snazší napsat si otázky nebo myšlenky. Někdy může být dokonce jednodušší vést některé rozhovory přes textové zprávy nebo e-mail, i když to může zpočátku působit zvláštně.

Především dospívající potřebují ujištění a vědět, že své nemoci nebo nemocniční léčbě nečelí sami. Pokud odpověď neznáte, řekněte jim, že se ji pokusíte zjistit, a dejte jim pak vědět. Může se jim ulevit, když uvidí, že i vy máte obavy nebo si nejste v některých věcech jistí.

V západní medicíně se snaží nemocnice přistupovat k teenagerům odlišně a připravovat jim i speciální program během hospitalizace jako je např. teenage lounge, kde se mohou potkávat se svými vrstevníky bez mladších dětí a rodičů.

Jak pečovat o sourozence hospitalizovaných dětí

Situaci sourozenců hospitalizovaných dětí systematicky pokrývá článek týmu sester z nemocnice v Ontariu ze srpna 2024 publikovaný v časopise Frontiers in Pediatrics.

Zdraví sourozenci kriticky nemocných pacientů jsou vystaveni množství stresorů. Tyto stresory mohou být podobné těm, které zažívají rodiče a dospělí členové rodiny. Například se obávají o nemocné dítě a prožívají strach z neznámého. Děti také zažívají výzvy, které jsou pro sourozence specifické, například narušení jejich každodenních aktivit a úzkost spojená s odloučením od členů rodiny a pečujících osob. Sourozenci mohou být vytlačeni ze známého prostředí, domova, školy nebo komunity, protože jejich rodiny přeskupují péči o děti a domácí povinnosti.

Je běžné, že sourozenci pociťují zmatek, žárlivost, zášť a vinu nebo se obviňují za utrpení, kterého jsou svědky. Sourozenci mohou také zažívat izolaci a cítit se zapomenuti rodinou, mít omezený přístup ke svým obvyklým mechanismům zvládání a nemusí být schopni pojmout svou interpretaci událostí. Sourozenci si mohou vytvářet fiktivní příčiny nebo důvody nemoci a promítat nerealistické nebo nepřesné chápání situace pacienta a následného narušení rodiny. Dospělí, kteří sourozence podporují, mohou také čelit pragmatickým, emocionálním a interpersonálním problémům. Rodiče a pečovatelé v rodině mohou zažívat konflikty týkající se jejich role a povinností vůči pacientovi. Rodiny uvádějí, že se během hospitalizace potýkají s odloučením a zažívají napětí mezi potřebami pacienta a potřebami ostatních dětí v rodině.

Pozornost rodičů se však často soustředí právě na nemocné dítě. Situace, kdy je sourozenec hospitalizován dlouhodobě pak nahrává vzniku zhoubného životního scénáře Nebuď dítě! (viz 74. díl), kdy je ať už explicitně či nepřímo požadováno po sourozenci, aby situaci zvládl jako „velký“, nebo i k prohození rolí, kdy rodič, který zůstává mimo nemocnici se pod tíhou okolností začíná hroutit a požaduje péči od svého dítěte (viz 122. díl).

Zejména hospitalizace v kritickém stavu má řadu dopadů na sourozence a mladé členy rodiny pacienta. Poskytování konzistentní, transparentní a podpůrné péče zaměřené na dítě, sourozence a celou rodinu může zlepšit zkušenosti a výsledky pro dítě i rodinu.

V zahraničí jsou proto běžné programy péče o sourozence, které se připravují vždy na míru každému sourozenci, pouze respektují nějaké základní principy, které jsou vždy stejné. Pro rodiče je velmi obtížné tohle všechny pokrýt, právě proto ty programy existují. Je to ale stále velmi nová oblast, která se v zahraničí rychle vyvíjí.

V zemích, kde taková podpora nefunguje, jako je ČR, mohou rodiče postupovat zatím podobně jako při komunikaci s nemocným dítětem. Klíčové je ošetřit mylné představy sourozence o jeho případné podílu na nemoci/zdravotním stavu sourozence, pocity viny, obavy a další emoce. U chronických a vážných onemocnění není od věci zkusit případně navštívit dětského či rodinného terapeuta, což není ale snadný úkol ho v Česku sehnat.

Západní péče o hospitalizované děti a jejich rodiny

Child Life Programs neboli Programy zaměřené na péči o dítě jsou důležitou součástí dětské nemocniční péče; řeší psychosociální problémy, které doprovázejí hospitalizaci a další zkušenosti dětí se zdravotnictvím. První takový program spustila UCLA Mattel Children’s Hospital v roce 1968, tj. před 58 lety. Child Life Specialists se zaměřují na optimální vývoj a pohodu kojenců, dětí, dospívajících a mladých dospělých a zároveň podporují jejich mechanismy zvládání a minimalizují nepříznivé dopady hospitalizace, návštěv zdravotní péče a/nebo jiných potenciálně stresujících zážitků.

Ve spolupráci s celým zdravotnickým týmem a rodinou poskytují intervence, které zahrnují terapeutickou hru, expresivní metody a psychologickou přípravu, aby normalizovali pobyt v nemocnici a usnadnili dítěti zvládnutí hospitalizaci časech a za okolností, které by jinak mohly být pro dítě zahlcující.

Hra a vývojově vhodná komunikace se používají k:

• podpoře optimálního vývoje dítěte,
• vzdělávání dětí a rodin o zdravotních stavech,
• přípravě dětí a spolupráci s rodinami na lékařské události nebo zákroky,
• plánování a nácviku užitečných strategií zvládání a nefarmakologické léčby bolesti s pacienty a rodinami (obvykle meditační techniky pracující s dechem a imaginací),
• pomoci dětem zpracovat pocity z minulých nebo nadcházejících zážitků a
• spolupráci s rodinami na navazování terapeutických vztahů mezi pacienty, sourozenci a pečovateli.

Specialisté na péči o dítě spolupracují s celým interdisciplinárním týmem na podpoře zvládání a zlepšení celkové zkušenosti se zdravotní péčí pro pacienty a rodiny.

Podle průzkumu Association of Child Life Professionals má za osmihodinovou pracovní dobu jeden child life specialista 6 až 10 různých rodin. Nejdelší jsou setkání s pacienty na radiologii, nejkratší na pohotovosti a přípravě na chirurgické zákroky. Rodina se s Child life specialistou setkává každý den hospitalizace.

Child Life Specialist si projde 600 hodinovým výcvikem, než smí tuto pozici vykonávat. V roce 2016 bylo v USA 160 různých child life programů.

Detailní informace o Child Life Services v USA najdete v přehledovém článku od American Academy of Pediatrics.

Péče o hospitalizované teenagery v nemocnicích v Británii

Hospitalizace teenagerů v UK

Jak konkrétně vypadá hospitalizace teenagerů v Great Ormond Street Hospital for Children (GOSH) v Londýně?

Zapojení dospívajícího

V GOSH se zapojovat dospívající do jejich zdravotní péče i do rozhodování o léčbě nebo péči, která se jich týká. Někdy to může být náročné, ale je důležité, aby mladí lidé měli pocit, že mají alespoň určitou kontrolu nad velmi důležitou částí svého života.

Dospívající mají v GOSH možnost podepsat vlastní informovaný souhlas k operacím nebo zákrokům, aby dali své svolení, i když pokud je jim méně než 18 let, může být potřeba, abyste jej podepsali také vy.

Jak dospívající roste, je důležité nabídnout mu možnost mluvit s lékařem nebo sestrou o samotě. To mu může pomoci cítit větší kontrolu nad zkušenostmi s nemocnicí. Může mu to také pomoci připravit se na přechod z dětské péče do péče pro dospívající nebo dospělé.

Mluvte s ním o nadcházejících kontrolách, o tom, jak se daří jeho zdraví a léčbě, a o jakýchkoli tématech, která byste oba chtěli probrat s lékařem nebo sestrou. Povzbuzujte ho, aby kladl vlastní otázky – často pomůže, když si je sepíše.

Někteří dospívající mají potíže zvládat svou nemoc a léčbu. Důvodů může být mnoho. Mohou se cítit zahlceni novou diagnózou nebo dopady nemoci na svůj život. Mohou cítit vztek a frustraci z nároků spojených s péčí o chronické onemocnění. Mohou mít mnoho otázek, jak tyto věci ovlivní rozhodnutí, o kterých už začínají přemýšlet, například ohledně studia nebo samostatného života.

Dospívající se mohou bát, že se budou jakkoli cítit nebo vypadat jinak než jejich vrstevníci. Nemoc a léčba mohou riziko takového pocitu odlišnosti ještě zvýšit. Mohou mít také potíže s dlouhodobým léčebným plánem, s pamatováním si, co mají kdy dělat, nebo se zvládáním vedlejších účinků léků. To vše může být obtížné zvládat a těžké o tom mluvit. Rodiče navíc nemusí vědět, jak své děti co nejlépe podpořit. To, co dospívající potřebují nejvíce, je otevřená komunikace, ujištění a podpora.

Praktické záležitosti při pobytu v nemocnici

Všechna lůžková oddělení v GOSH jsou smíšená z hlediska věku i pohlaví. Váš dospívající se může obávat, že bude v nemocnici obklopen miminky a malými dětmi. Většina našich pokojů je jednolůžkových, s místem pro jednoho rodiče. Pokud by musel sdílet pokoj s dalšími pacienty, zeptáme se na jeho preference ohledně sdílení s lidmi podobného věku nebo stejného pohlaví a pokud to bude možné, budeme se snažit tomu vyhovět.

Soukromí je pro dospívající s přibývajícím věkem stále důležitější. Většina našich jednolůžkových pokojů má žaluzie pro zajištění soukromí, ty by ale měly být zatažené pouze při převlékání nebo během zákroku. Ošetřující tým musí mít po zbytek času možnost do pokoje vidět. S pomocí našeho herního týmu si dospívající mohou na dveře vyrobit cedulku, která personál požádá, aby zaklepal a počkal na odpověď, než vstoupí, nebo která personálu sdělí, co je pro ně během pobytu důležité. Nastavení rozumných hranic jim pomůže cítit se více zapojeni do své péče.

Pokud vaše dcera menstruuje, může mít obavy, zda bude mít v nemocnici dostatek vložek nebo tamponů. Může si přivézt vlastní zásobu – a v okolí jsou obchody, kde lze v případě potřeby koupit další. Ujistěte ji také, že většina oddělení má malou zásobu pro nouzové situace.

Využívání technologií

Někteří dospívající mohou mít obavy z toho, o co všechno během pobytu v nemocnici přijdou. Zůstat v kontaktu s přáteli, rodinou a okolním světem je velmi důležité. Technologie dnes umožňují zůstat ve spojení mnohem snadněji než kdykoli dříve. Videohovory mohou být skvělým způsobem, jak udržet spojení mezi nemocným dítětem, jeho kamarády a členy rodiny doma – dokonce mohou zůstat v kontaktu i se svým domácím mazlíčkem, pokud nějakého mají. V GOSH můžete využívat naši bezplatnou Wi-Fi, abyste šetřili mobilní data na telefonu nebo notebooku.

Můžete se také zaregistrovat do služby MyGOSH. Tato aplikace umožňuje pacientům přístup k některým částem jejich zdravotnické dokumentace, například k údajům o vyšetřeních a přijetích nebo k výsledkům testů. Dospívající i jejich rodiče mohou k MyGOSH přistupovat z mobilních zařízení. Když vašemu dítěti bude 16 let, zeptáme se ho, zda chce umožnit přístup ke svému účtu MyGOSH i někomu dalšímu, včetně rodičů.

Při přípravě na pobyt v nemocnici mohou dospívající také využít webové stránky GOSH, kde najdou „virtuální prohlídku“ a informace o jednotlivých odděleních.

GOSH rovněž vytvořila pro teenagery speciální web, kde je učí převzít zodpovědnost za své zdraví.

Školy v českých nemocnicích

Škola plní pro děti řadu důležitých funkcí (viz 121. díl), a to nejen v oblasti vzdělávání. Vytržení dítěte ze školy je jeho vytržením z druhé rodiny, v některých zemích, kde se školství dělá správně, doslova. Spolužáci mohou hospitalizovaným dětem výrazně pomoci, zejména v prevenci traumatických prožitků, sociální podporou hospitalizovaných kamarádů. Dítě však zamešká látku a zároveň se může s délkou pobytu v nemocnici měnit jeho pozice v kolektivu ve třídě.

V Č(SS)R od 1. ledna 1950, první byla v Motole, při I. dětské klinice v Praze 2. Jejímu zřízení předcházela dlouhá jednání profesora Švejcara se školními úřady. Byla prvním zařízením tohoto druhu u nás a velmi brzy podle jejího vzoru vznikaly další školy po celé republice. Ve stejné době, kdy se v západní medicíně přestavovaly nemocnice, aby tam mohly být hospitalizovány děti s rodiči. (podrobněji např. zde)

Od té doby prošla první škola v nemocnici v Československu dlouhým vývojem – od stěhování do nové budovy v Motole v roce 1970 až k hledání nejvhodnějších proporcí mezi vzdělávací a výchovnou psychoterapeutickou činností. Ukázalo se, že vyučování nemocných dětí má pozitivní vliv i na jejich zdravotní stav. Pan profesor tehdy prohlásil: “Vyučování nemocných dětí je nejlepší cesta k terapii.”  To vše v době, kdy celý svět vědecké medicíny věděl, že pobyt rodičů s dítětem je mnohem lepší „cesta k terapii“ nemocných dětí.

Vyučování, u předškolních dětí nějaká hra typu hraní si s modelínou apod., zabírá v nemocnicích jen malinkatý čas a určitě přispívá k odvedení pozornosti dětí od jejich nemoci a útrap hospitalizace a je i jakýmsi pokusem o návrat k jejich původnímu režimu mimo nemocnici, kdy jsou děti ve škole a školce. Přítomnost rodiče ani západní profesionální programy typu Child Life Specialist (USA)/Play Specialists (UK)/Child Support Specialists (Kanada) to nenahrazuje. Mohlo by je to však elegantně doplnit.

Hospitalizace dítěte a české právo

Hospitalizace dětí a právo

V České republice dodnes panuje zcela absurdní situace, kdy přes veškeré vědecké důkazy, mezinárodní závazky ČR, ba dokonce i vlastní zákony ČR nejsou dodržována elementární práva hospitalizovaných dětí a jejich rodičů. Proto je vhodné si je tedy připomenout.

Začněme chronologicky, ještě v dobách ČSFR. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. (respektive federální zákon 23/1991 Sb.) známý též jako Listina základních práv a svobod v článku 32, odst. 4 říká, že: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Dále pak připomeňme Chartu práv hospitalizovaných dětí přijatou ve formě Stanoviska Centrální etické komise MZČR. Od roku 1986 EU schválila Chartu práv hospitalizovaných dětí. Následně v květnu 1988 na 1. evropské konferenci o hospitalizovaných dětech vznikla European Association for Children Hospital and Healthcare, kde každý z tehdy 12 členských států měl své delegáty, kteří tuto chartu přijali za svou, že ji implementují v jednotlivých členských zemích EU. Ministerstvo zdravotnictví ČR transponovalo tuto chartu z roku 1986 do Českého prostředí ve formě Stanoviska Centrální etické komise MZČR.

Tato stará (pro ČR aktuální) verze charty říkala, mimo jiné že:

1. Děti v nemocnici mají právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, by se mělo rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
2. Děti a/nebo jejich rodiče mají právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Mají mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
3. S dětmi se má zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
4. Dětem se má dostávat péče náležitě školeným personálem, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
5. Děti mají mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
6. Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům a aby zároveň vyhovovalo bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.

Plné znění najdete na stránkách MPSV ČR zde.

Od roku 2002 již dávno existuje mnohem detailnější verze. ČR se nicméně drží původní verze z roku 1986, kterou najdete i na stránkách mnohých nemocnic. Aktuální verzi, kterou se řídí západní zdravotnictví, najdete na https://each-for-sick-children.org.

Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách v §28 v sekci o právech pacienta v odst. 3 říká, že:

(3) Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo

a) na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb,

e) na

1. nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou,¨

….

3. přítomnost podpůrce, osoby blízké nebo osoby určené pacientem,

a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb,“ tím pádem mohou být v nemocnici po celou dobu hospitalizace oba rodiče, je-li jeden z rodičů podpůrcem toho druhého.

Zákon č. 89/2012 Sb. známý též jako Nový občanský zákoník, který v §858 říká, že:

(1) Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v

a) péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření,

b) ochraně dítěte,

c) udržování styku s dítětem, zahrnujícího osobní styk, nepřímý styk uskutečňovaný prostředky komunikace na dálku, vzájemné poskytování všech podstatných informací o dítěti mezi rodiči a poskytování všech podstatných informací o rodičích dítěti,¨

…

f) zastupování dítěte a

…

(3) Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“

Do rodičovských práv a odpovědností smí tedy jen za přesně daných okolností zasahovat pouze soud. Zároveň je vhodné si připomenout § 328 zákona č. 40/2009 Sb. známého též jako trestní zákoník, který říká, že:

„Kdo neoprávněně vykonává úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému orgánu veřejné moci, nebo kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Pořad České televize Rodiče bez práv z roku 2022 o tom, jak nemocnice protiprávně zasahují do práv rodičů a dětí – po vzoru komunistických regulí – i dnes.

Doporučené publikace pro děti a rodiče

Extrémně dlouhý seznam doporučených knih pro děti od University of Florida

Knihy pro děti od anestezioložky z John Hopkins University Hospital Fei Zheng-Ward, často na úzce specifické diagnózy

Kniha Your Child in the Hospital od Nancy Keene

Doporučené postupy pro rodiče od UCLA Health

Doporučené postupy pro rodiče od NHS Great Ormond Street Hospital for Children

Materiály pro podporu teenagerů v péči o své zdraví – NHS GOSH

Stránky European Association for Children Hospital and Healthcare

Kde hledat pomoc

Iniciativa Být spolu je normální (ČR)

Zuzana Zikmund (Chica Coaching)

Martin Zikmund

Rodičovská linka

Úsměv mámy

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

WIERZCHOWSKA, Justyna. “Nurse! I Want My Mummy!.” Empathy as Methodology in the Documentary Film „A Two-Year-Old Goes to Hospital“ (1952). Online. Widok. Teorie i Praktyki Kultury Wizualnej. 2020, č. 26. ISSN 2300-200X. Dostupné z: https://doi.org/10.36854/widok/2020.26.2187. [cit. 2026-04-07].

WEINERT, Craig a WILLIAM H. MELLER. Medical post-traumatic stress disorder: catching up with the cutting edge in stress research. Online. Critical Care. 2007, vol. 11, no. 1, s. 118-118. ISSN 1364-8535. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/cc5697. [cit. 2026-04-07].

MICHELLE SHI MIN KO; POH, Pei‐Fen; KATRINA YI CHING HENG; SULTANA, Rehena; MURPHY, Beverly et al. Assessment of Long-term Psychological Outcomes After Pediatric Intensive Care Unit Admission. Online. JAMA Pediatrics. 2022, vol. 176, no. 3, s. e215767-e215767. ISSN 2168-6203. Dostupné z: https://doi.org/10.1001/jamapediatrics.2021.5767. [cit. 2026-04-07].

DAVIES, Ruth. Marking the 50th anniversary of the Platt Report: from exclusion, to toleration and parental participation in the care of the hospitalized child. Online. Journal of Child Health Care. 2010, vol. 14, no. 1, s. 6-23. ISSN 1367-4935. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/1367493509347058. [cit. 2026-04-07].

DRYDEN‐PALMER, Karen; SHINEWALD, Alexis a O’LEARY, Kimberly. Supporting siblings during the critical illness hospitalization of a child: learning from experience. Online. Frontiers in Pediatrics. 2024, vol. 12, s. 1337491-1337491. ISSN 2296-2360. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fped.2024.1337491. [cit. 2026-04-07].

ROMITO, Barbara; JENNIFER A. JEWELL; JACKSON, Meredith; ERNST, Kimberly; HILL, Vanessa et al. Child Life Services. Online. PEDIATRICS. 2020, vol. 147, no. 1. ISSN 0031-4005. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/peds.2020-040261. [cit. 2026-04-07].

DOUPNIK, Stephanie K.; HILL, Douglas; PALAKSHAPPA, Deepak; WORSLEY, Diana; BAE, Hanah et al. Parent Coping Support Interventions During Acute Pediatric Hospitalizations: A Meta-Analysis. Online. Pediatrics. 2017, vol. 140, no. 3. ISSN 0031-4005. Dostupné z: https://doi.org/10.1542/peds.2016-4171. [cit. 2026-04-07].