94: Toxické rodinné vzorce

V některých rodinách se utrpení „dědí“ – z generace na generaci. Děti zažívají stejné pocity zoufalství a bezpráví jako v dětství jejich rodiče. Rodiče mají za sebou podobné fatální prožitky jako jejich prarodiče a mnohdy sahá nit utrpení ještě dál do historie. Vzory partnerského a rodičovského chování totiž chtě nechtě přebíráme od vlastních rodičů. To, co je „normální“ po mnoho let definuje naše vlastní rodina, než se postupně nesetkáme s tím, že jinde to mají jinak. Někdy je však i potom obtížné, co v naší vlastní rodině bylo to „toxické“, co vytvářelo „dusno“ a vyvolávalo v nás pocity méněcennosti, bezmoci a strachu. Jaké jsou ony typické toxické rodinné vzorce? Co je to, co když zmizí z blízkého vztahu, mění jej pro nás v utrpení? O tom všem je další díl našeho podcastu, který uvádí velké téma letošního ročníku.

Toxické rodinné prostředí

„Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory,“ takhle má vypadat podle definice CDC každá rodina. Pakliže tomu tak není, děti v ní žijící se staly obětí jednoho z velmi zhoubných ACEs neboli Neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl), emočního zanedbávání (viz 26. díl). V mnohých rodinách se k tomu navíc ještě přidává to, že: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedle k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo,“ což je další z ACEs s názvem emoční zneužívání (viz 24. díl). Obě dvě ACEs mají devastující dopady na sebevědomí a sebepojetí člověka. I proto jsme věnovali 30. díl podcastu tomu, jak se zkusit dostat z dopadů takto toxického dětství.

Co se ale přesně děje v těchto rodinách, že jsou pro děti toxické? A jak je možné, že se tato toxicita předává z generace na generaci? A jací jsou vlastně děti z takovýchto rodin v dospělosti rodiče? Jak si poradí s tím, že jim chybí zdravé rodinné vzorce? Na první dvě otázky se pokusíme odpovědět už v tomto díle podcastu. Zbylé dvě budeme rozplétat v jednotlivých dílech, které se na jednotlivé toxické rodinné vzorce zaměří podrobněji.

Nejefektivnějším nástrojem, jak naučit něco své dítě, je modelling (viz 9. díl), tedy to, že mu jdou rodiče příkladem tím, co a jak dělají. Z jejich jednání v rodičovských rolích si pak dítě vytvoří tzv. mateřský a otcovský komplex, jak říkají Jungiáni, případně svůj rodičovský egostav, jak to definuje transakční analýza (viz též 62. díl a webinář o zhoubných životních scénářích). Vzniká tak zároveň i tzv. internalizovaný rodič, který začne hrát podstatnou roli ve vnitřním rozhovoru a v našem vlastním posuzování a hodnocení našeho chování. Z toxického rodinného prostředí tak velmi snadno vzniká toxický vztah k sobě, který bude generovat i toxické chování ve vztazích.

Práva dětí

O to, aby děti nežily v toxickém prostředí, se už od svého vzniku (mimo jiné) snaží i UNICEF, a to formou mezinárodní úmluvy o právech dítěte (transponovaná do českého práva jako sdělení FMZV č. 104/1991 Sb. o sjednání Úmluvy o právech dítěte). Zatímco UNICEF se, v Česku poměrně neúspěšně, snaží o to dotlačit státy, aby zajistily efektivní ochranu dětí před jakoukoliv formou násilí a zneužívání, v psychoterapii 70. let minulého století v USA hodně rezonoval počin amerického spisovatele Freda M. Farrise nazvaný Návrh práv pro dítě (viz 2. a 3. díl). Ten zmiňuje, jaká práva by měla děti v rodině mít, aby pro ně bylo rodinné prostředí zdravé. Jejich výčet je následující:

Právo žít, ne pouze existovat
Právo být osobností, a ne předměte vlastnictví
Právo být respektován s ohledem na svou hodnotu
Právo být sám sebou a mít svou vlastní identitu
Právo říkat své myšlenky, pocity a být vyslyšen
Právo ptát se „proč“ a dostávat odpovědi
Právo na výchovu bez křiku, ponižování a shazování
Právo být povzbuzován, abych směřoval k dospělosti svým vlastním tempem
Právo na to, aby mi nebylo fyzicky ubližováno rukou rozčílených lidí
Právo být milován za to, že jsem sám sebou
Právo pod oprávněným vedením myslet sám za sebe a činit rozhodnutí
Právo být za sebe zodpovědný
Právo cítit radost, štěstí, smutek, ztrátu a bolest
Právo být vítězem
Právo pečovat a být opečováván, vychovávat a být vychováván, dávat a přijímat
Právo vytvářet si vlastní přesvědčení, víru i normy
Právo znát a zažívat osobní svobodu
Právo vlastnit své tělo, mysl i duši a používat je ke sdílení zkušeností

Farrisův počin vlastně jako by o 20 let před CDC pojmenoval to, co následně v medicíně bylo zařazeno mezi zneužívání, zanedbávání a dysfunkční rodinu. Každé jedno z jím definovaných práv je pro dítě nesmírně důležité. Porušení každého jednoho z nich u něj může vést k závažným důsledkům, např. v podobě vzniku nějakého zhoubného životního scénáře (viz 62. díl a webinář o zhoubných životních scénářích).

Práva ve vztahu

Slavný australský psychoterapeut Russ Harris, který je spoluautorem i některých publikací pro WHO, ve své knize věnované párové psychoterapie nazvané ACT with Love (ACT = Acceptance and Commitment Therapy) definoval soubor osmi práv, která podle jeho zkušeností mají lidé žijící ve zdravém partnerském vztahu mít:

Mám právo, aby se mnou bylo zacházeno fér a ohleduplně (Considerate = careful not to inconvenience or harm others)
Mám právo, aby mé potřeby byly stejně důležité jako potřeby ostatních
Mám právo odmítnout požadavky, pokud tak učiním způsobem, který je fér a ohleduplný
Mám právo být omylný, nedokonalý a dělat chyby
Mám právo žádat, o co chci, pokud tak činím způsobem, který je fér a ohleduplný
Mám právo se cítit tak, jak se cítím
Mám právo upřímně vyslovovat své myšlenky, pocity, nápady a názory, a to způsobem, který je fér a ohleduplný
Mám právo postavit se za svá práva, pokud tak činím férově a s respektem k právům ostatních

Ne ve všech rodinách však rodiče tato práva mezi partnery dodržují. Jejich (ne)dodržování se pak, díky modellingu (viz 9. díl), automaticky stává předlohou pro partnerské vztahy dětí, které tomu přihlížejí. Málokterý rodič si však uvědomuje, že chováním k druhému rodiči buduje vztahový vzor pro své děti. Že muž, který křičí na svoji ženu, učí svoji dceru, že je v pořádku, když na ní bude ve vztahu křičeno, a žena, která křičí na svého muže, učí svého syna, že je v pořádku, když na něj bude ve vztahu křičeno.

Realita je navíc taková, že Harrisem definovaná práva lze vztáhnout na libovolné blízké mezilidské vztahy – mezi přáteli, kolegy, ale také mezi rodiči a dětmi a dětmi a rodiči.

„Normální“ rodina

V raném dětství, zejména v předškolním věku, je dítě snadno ovlivnitelné rodiči, protože je v porovnání s nimi příliš malé. Rodiče, de facto v pozici „Boha“, jsou pro dítě nejen zdrojem bezpečí a útěchy (v ideální situaci), ale také zdrojem „pravdy“ a toho, co je a není „normální.“ Dítě zároveň ještě nemá dostatek informací o tom, jak to vlastně ve světě chodí a nemá srovnání. Zároveň je závislé na rodičích, a nemůže bez nich přežít. A právě proto, že chce přežít, přizpůsobí se „mocným“ rodičům – nejsnáze tím, že jejich chování přijme jako „normu“. Normu, kterou posléze bude aplikovat v jiných vztazích. I proto jsou nejčastěji strůjci šikany děti, které jsou doma zanedbávané a jinak týrané (viz 43. díl).

Kdybyste se teď měli zamyslet, jak vypadali „normální“ interakce vašich rodičů mezi sebou, a „normální“ interakce vašich rodičů s vámi. Jaké by vás napadli? Co vám přijde u ostatních párů a ostatních rodičů „divné“, či dokonce „nesprávné“?

Rodičovské komplexy

Jaké všechny povinnosti se vám vybaví, když se řekne matka? A co otec? A jaké pocity a prožitky se vám u těchto dvou rolí vybaví? Můžete si je klidně sepsat. Pro každého z vás tam patrně bude figurovat něco trochu jiného. Některé věci ve vás vyvolají pozitivní až nostalgické vzpomínky, z jiných vám bude zase běhat mráz po zádech. Část z těchto věcí bude spojena s vašimi vlastními rodiči, část s jejich rodiči, část s rodiči vašich partnerů a kamarádů a v pokročilé dospělosti bude část z nich spjata i s vlastním rodičovstvím. To vše dohromady je pak součástí vašich mateřských a otcovských komplexů. Tou vědomou a uvědomovanou součástí.

Většina komplexu však zůstává skryta v nevědomí a řídí naše každodenní (ne)jednání. Pro někoho je matka někým, kdo celé dny tráví v kuchyni a stará se o to, aby všichni byli dobře najedeni, pro jiného je matka někým, kdo velmi dbá o svůj zevnějšek a sbírá tatínkovi komplimenty, někdo další může matku vnímat jako všeobjímající pečující ženu, která se stará o to, aby všichni doma byli spokojení atd. atd.

Některé z těchto komplexů jsou pozitivní, jiné naopak negativní, s některými se chceme ztotožnit a jsou naším zamýšleným ideálem, jiné jsou zase důrazným varováním, jak rozhodně nikdy za žádnou cenu nechceme skončit. Dohromady mají však všechny vliv na naše chování v roli rodiče. Tento vliv je tím větší, čím více jsme nevyspalí, ve stresu, nebo pod vlivem jiných emocí. Zkrátka, čím větší deficit pociťujeme v sebepéči (viz 6. a 8. díl).

Nezdravé hranice

Potřeba hranic je podle Alberta Pessa jednou z pěti základních potřeb každého člověka, kterou máme už od samého narození. Hranice znamenají bezpečí, vymezují nám prostor, ve kterém můžeme být sami sebou, podle sebe a ve kterém už naopak je potřeba brát ohledy na ostatní. Tím, že je už malé dítě má, si zároveň nemůže ublížit – třeba, když nesmí sahat na horký sporák, nemůže vstupovat k tatínkovi do dílny, nebo nesmí samo přecházet silnici. Když hranice zmizí, nebo jsou nejasné, má to negativní dopady na dítě i jeho vztahy.

Vzorec 1: Prohození rolí

Ve zdravé rodině je úkolem rodičů starat se o děti.
V nezdravé rodině je úkolem dětí starat se o rodiče.

Původně jasně vymezené hranice se rodič, často pod vlivem vlastního psychického onemocnění (viz 42. díl) a/nebo specificky substanční závislostí (viz 36. díl) anebo třeba nedostatku sebepéče (viz 6. a 8. díl). Mnohdy se jedná dopad odloučení nebo rozvodu rodičů (viz 46. díl), uvěznění člena domácnosti (viz 54. díl), ale i vážného onemocnění člena domácnosti, kdy rodiče právě kvůli nedostatku sebepéče situaci psychicky neustojí. Děti pak začnou mít strach, že o rodiče přijdou, a protože vnímají závislost svého života na životě rodiče, začnou vyvíjet veškeré své úsilí pro to, aby rodič byl opět v pořádku. Častým dopadem je pak zhoubný životní scénář Nebuď dítě (viz 74. díl). Protože ale součástí tohoto toxického vzorce je obvykle i emoční(viz 26. díl) a fyzické zanedbávání (viz 32. díl), jsou časté i dopady na somatické zdraví dítěte.

Vzorec 2: Porušování hranic

Ve zdravé rodině jsou respektovány osobní hranice.
V nezdravé rodině jsou osobní hranice nejasné a často porušované.

Porušování hranic dětí může mít nejrůznější podoby – typicky k tomu dochází v rodinách s fyzickým (viz 20. díl), emočním (viz 24. díl) nebo sexuálním (viz 16. díl) zneužíváním, což jsou jevy časté pro narcistické rodiče a rodiče s antisociální poruchou (viz 44. díl) a rodiče s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) a/nebo substanční závislostí (viz 36. díl). Dítě se tím de facto učí, že je normální hranice nerespektovat a/nebo nemít. To si přenáší i do další vztahů. I proto jsou oběti zneužívání od rodičů často oběťmi, ale i pachateli zneužívání v dospělosti. Mnoho takovýchto dětí nevnímá možnost ani nutnost toho se za své hranice postavit. Zejména v sexuální oblasti pak mnohdy „souhlasí“ s něčím, co je jim nepříjemné, či dokonce vnitřně odporné (viz 28. díl).

Vzorec 3: Nerespektování věku a vývoje dítěte

Ve zdravé rodině odpovídají požadavky kladené na děti jejich věku a stupni vývoje.
V nezdravé rodině je po dítěti požadovaná pseudodospělost, nebo je infantilizováno.

Jedná se o typický dopad nejisté vztahové vazby rodiče (viz 12. díl), který se vůči svému vlastnímu dítěti pak vztahuje mírně řečeno „nestandardně“, a buď z něj dělá prodloužení sebe, nebo jej od sebe příliš odhání. V obou dvou případech bývají dopady pro dítě devastující. Ať už jde o zhoubná životní poselství Nebuď dítě (viz 74. díl) nebo Nebuď dospělý, event. Nezvládni to (viz 80. díl), nebo o přenesení si takto nezdravého vztahování do další vztahů, včetně rodičovských a partnerských. Dětem už v dětství vznikne deficit exploračního chování a hraní (viz 39. díl), nebo naopak péče a podpory, který se v dospělosti jen velmi těžko dohání.

Nebezpečné pocity

„Mám právo se cítit tak, jak se cítím,“ říká jedno z osmi práv, které zmiňuje Russ Harris jako klíčová pro základ zdravého (partnerského) vztahu. Děti, které vyrůstaly v rodinách s následujícími toxickými vzorci si však toto právo jen málokdy dokáží sami sobě dopřát.

Vzorec 1: Podmínečná láska

Ve zdravé rodině je dítě vždy milováno, a to i tehdy, když je jeho chování neakceptovatelné
V nezdravé rodině je dítě zostuzováno a je zaměňován člověk za jeho chování.

To, že bezpodmínečná láska a přijetí je naprosto nezbytná podmínka zdravého vývoje dítěte, jsme řešili už v 19. dílu podcastu. V rodinách trpících tímto vzorcem je na pořadu dne časté emoční zneužívání (viz 24. díl), a to nejen dětí. Nezřídka je tento jev provázen i domácím násilím mezi rodiči nefyzického charakteru (viz 52. díl). Tento jev je typický pro narcistické rodiče (viz 44. díl), rodiče s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) a/nebo substanční závislostí (viz 36. díl).

Vzorec 2: Zakázané pocity

Ve zdravé rodině jsou tolerovány všechny pocity.
V nezdravé rodině jsou pocity často shazovány a potlačovány.

Pro rodiče trpící narcistickou nebo antisociální poruchou osobnosti (viz 44. díl), rodiče s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) a/nebo substanční závislostí (viz 36. díl) může být občas obtížné, když jejich děti projevují pocity, které v danou chvíli považují za nepřijatelné. Bohužel sem nepatří jen ono pověstné „kluci nepláčou“, ale i celá další škála pocitů, včetně například štěstí (viz 88. díl). Děti jsou za tyto „zakázané“ pocity následně trestány, často fyzickým (viz 20. díl) a emočním zneužíváním (viz 24. díl). To přirozeně vede k jejich – bohužel plošnému – následnému skrývání, či dokonce vnitřnímu zakazování se tak cítit. Jedním ze zakázaných pocitů pak logicky bývá láska, protože láska vůči toxickým rodičům se pro takovéto děti v dětství stala zhoubou.

Vzorec 3: Bezcenné děti

Ve zdravé rodině jsou děti o své hodnotě pravidelně a automaticky ujišťovány.
V nezdravé rodině jsou děti nuceny cítit se jako nedostatečné a nehodné lásky.

Mnoho dětí je rodiči aktivně nuceno cítit se nedostatečně a bezcenně. Bohatě k tomu stačí, pokud jsou rodiči fyzicky (viz 20. díl) a/nebo emočně zneužívány (viz 24. díl). Pro absenci pocitů hodnoty však postačí i fyzické (32. díl) či emoční (26. díl) zanedbávání. Toto chování se typicky děje v rodinách s narcistickým rodičem či rodičem s antisociální poruchou (viz 44. díl), rodičem, který trpí neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) a/nebo substanční závislostí (viz 36. díl).

Život v chaosu

Existuje několik toxických rodinných vzorců, které uvrhnou děti do většího či menšího chaosu. Právě chaos děti připravuje o tak důležitý pocit bezpečí, který je pro každého člověka podle Abrahama Maslowa jednou z největších životních priorit.

Vzorec 1: Nejasné informace

Ve zdravé rodině jsou veškerá sdělení jasná a všichni jim rozumějí. Pokud ne, je možnost se zeptat.
V nezdravé rodině existuje double messaging, což vede ke nejasnostem a domýšlení si.

Jedná se o častý dopad fyzického (viz 20. díl) a emočního zneužívání (viz 24. díl), který je typický pro narcistické rodiče (viz 44. díl), rodiče s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) a/nebo substanční závislostí (viz 36. díl). Je to také častý jev v rodinách s domácím násilím (viz 50. díl a 52. díl). Pro děti to má dalekosáhlé dopady i v tom, že si odnášejí, že mají povinnost všemu rozumět a vše „správně“ pochopit, což se může negativně projevit i ve škole. Nezřídka se může stát, že dítě začne takto naučený vzorec aplikovat i ve svých blízkých vztazích, a to ještě během dospívání.

Vzorec 2: Nedostatek podpory

Ve zdravé rodině je rodič učitelem a průvodcem.
V nezdravé rodině se děti vychovávají samy, jak nejlépe umí.

Podle Alberta Pessa patří podpora mezi jednu z pěti základních potřeb každého člověka. Pokud ji dítě ve svém rodiči nemá, nemůže se dostatečně rozvíjet a může si často připadat neschopné a nedostatečné. Zároveň starší děti nejpozději ve škole vidí, že jejich spolužáci tuto podporu od svých rodičů obvykle mají. To jen prohloubí jejich bolest a vztek, který často obrátí proti sobě. V rodinách s tímto vzorcem je časté emoční zanedbávání (viz 26. díl) i zhoubný životní scénář Nebuď dítě (viz 74. díl). Pro mnoho dětí může takové dětství skončit i narcismem (viz 44. díl) a/nebo substanční závislostí (viz 36. díl), což jsou taky dva časté problémy, kterými trpí jejich rodiče.

Vzorec 3: Chaos nebo diktatura

Ve zdravé rodině existují smysluplné limity a struktura.
V nezdravé rodině panuje chaos nebo extrémní rigidita.

Úzkostnější rodiče a rodiče trpící některými psychickými onemocněními (viz 42. díl) a/nebo specificky substanční závislostí (viz 36. díl) mívají sklony buď k rezignaci na jakoukoliv strukturu a kontrolu, protože jejich problémy je zaměstnávají natolik, že nejsou schopni vykonávat rodičovskou roli, anebo naopak k dosažení absolutní kontroly a systému, kdy i minutové pozdní příchody mohou být krutě trestány. Zatímco v prvním scénáři děti žijí v nejistotě a chaosu, kdy absence bezpečí jim může zabraňovat i v tom si hrát (viz 39. díl), v druhém módu žijí ve strachu a nejistotě z nedodržení přísných pravidel, kdy jim takový tlak opět může zabraňovat si hrát. Jejich vývoj tím pádem trpí.

Vzorec 4: Život v krizi

Ve zdravé rodině existuje organizace a plánování stejně jako schopnost reagovat na krize.
V nezdravé rodině její členové přecházejí z krize do krize, a když zrovna žádná krize není, tak ji vytvoří. Tento vzorec se typicky odehrává v rodinách, kde jeden z rodičů trpí neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl), silnými úzkostmi a některými dalšími psychickými onemocněními (viz 42. díl), včetně specificky substanční závislosti (viz 36. díl). Děti v takové rodině absolutně ztrácí prostor pro svůj rozvoj a růst a snaží se jen adaptovat na stále nové a nové krize, což může vést nejen k úzkostným poruchám, ale také k závažným poruchám spánku, které budou mít zásadní dopady na jejich psychické i somatické zdraví.

Generační přenos

Znáte příběh dětství vašich rodičů? A co dětství vašich prarodičů? Jak do jejich životů zasáhly klíčové politicko-ekonomické události jejich doby, o kterých hovoříme v 82. díle? Ne každý má možnost znát odpovědi na tyto otázky. Přitom toxické rodinné vzorce se často doslova předávají z generace na generaci. Částečně za to může porušování práv dítěte a práv ve vztahu (viz výše).

Bez dostatečně bezpečného a podporujícího prostředí totiž nemůže plně proběhnout fáze individuace, kdy dospívající či mladý dospělý člověk má za úkol přijít na to, kým je, a oddělit od sebe to, kým by měl, nebo neměl být podle svých rodičů. V tomto často bouřlivém období, podpořeném nadstandardně vysokou hladinou některých hormonů, což zasahuje do prožívání a chování každého dospívajícího, dítě začne „normalitu“ svých rodičů zpochybňovat a podrobovat často až nemilosrdné kritice.

To samo o sobě bohužel neznamená, že se mu vždy podaří osvobodit se od pro něj nenáviděných a zavrhovaných vzorců i v jeho jednání – ať už k ostatním, či k sobě. Část lidí otevřeně hovoří o tom, že „neprožili žádnou pubertu“ a jiná část naopak mluví o velmi ostrém vymezení se. Vlastně někdy až moc ostrém. Mnoho dětí totiž v tomto období nekriticky přijme „antivzorce“ – nikdy nebudu jako moje matka/otec, nikdy nebudu dělat něco tak či onak, protože to tak dělali moji rodič. Jejich chování tím pádem i nadále zůstane plně definováno jejich rodiči neb chtějí přesný opak. Díky tomu však nemůže dojít k separaci dítěte (s jeho dětskými pocity) od jeho rodičů. To se pak stává ideálním podhoubím pro transgenerační přenos toxických vzorců chování.