108: Bezcenné děti

Ve zdravé rodině jsou děti o své hodnotě pravidelně a automaticky ujišťovány, dítě je vždy milováno, a to i tehdy, když je jeho chování neakceptovatelné,“ říká americká psychoterapeutka Janet Geringer Woititz na téma toho, jak to běžně v rodinách může a má pro děti vypadat. Dětem to pak do budoucna dodá jak zdravé sebevědomí, tak i možnost dělat občas přešlapy. V novém dílu podcastu se však podíváme na případ rodin, kde panují toxické rodinné vzorce, které dětem dokáží jejich další život proměnit v peklo. „V nezdravé rodině jsou totiž děti nuceny cítit se jako nedostatečné a nehodné lásky, dítě zostuzováno a je zaměňován člověk za jeho chování,“ a život v takové rodině s sebou pro dítě bohužel nese neblahé následky…

Co děti od rodičů potřebují

Každé dítě ze všeho nejvíc potřebuje bezpodmínečnou láskou obou svých rodičů (viz 19. díl). Potřebuje cítit, že je milováno za to, že je, bez jakýchkoliv dalších podmínek. Potřebuje totiž zjistit, že svět je prostředím, ve kterém je pro něj místo, kde je vítané a kde má svůj hodnotu a přínos pro ostatní. Pokud se mu tohohle nedostane, bude ve svém dětském i dospělém životě trpět.

Klíčem k pochopení výchovy zejména mladších dětí je uvědomění si jejich zoufalé potřeby pozornosti rodičů. Ta se vyvažuje zlatem, jak o tom mluvíme i v našem kurzu Výchovy dětí do 8 let na Rodičovské akademii (viz rodicovskakademie.cz). Zároveň platí, že pro děti je i negativní pozornost lepší než žádná pozornost. Když jim rodiče nebudou věnovat dostatek té pozitivní, rády se naučí si všemožnými způsoby získat tu negativní.

Dítě nesmí nikdy během dětství přijít o pocit, že samo existuje pro sebe, a ne pro své rodiče, jinak se těžko osamostatní, a pokud už odejde od rodičů, bude v roli sloužících pro nějakou jinou autoritu – buď jako ideální zaměstnanec, dokud nevyhoří, nebo jako ideální partner(ka). Když zavzpomínáme na Zhoubné životní scénáře, tak z této rodiny si často lidé odnášejí ten, který se nazývá Nebuď důležitý! (viz 90. díl). To znamená, že žijí život, kdy jsou přesvědčeni, že na vše musí reagovat a všemu věnovat maximální energii, a zároveň žijí s pocitem, že jsou bezcenní, nebo v sobě naopak probudí vzpurné přesvědčení, že budou větší než sám život. Děti, které jsou ujišťovány o své hodnotě si postupně vybudují v sobě self-efficacy, o které jsme hodně mluvili ve 103. díle v souvislosti s rodičovstvím, pro které je nezbytná, a ve 45. díle v souvislosti s tím, co mohou rodiče dělat pro to, aby ji dítě mělo. Dítě se postupem času naučí být silné a samostatné s tím, že rodiče nepotřebuje. Poradí si samo v kolektivu, bude umět překonávat překážky a až přijde čas – obvykle po dokončení střední školy, tak bude umět samo odejít z domu, ale zároveň se tam bude rádo vracet. Víc ostatně v našem kurzu Výchovné nástroje pro děti starší 8 let na Rodičovské akademii.

Srážení hodnoty dětí

I Štědrý den bývá pro mnoho rodičů v toxických rodinách příležitostí, jak dítě srazit na kolena – „Tak hrozné dítě jako ty může být rádo, pokud od Ježíška vůbec něco dostane!“ nebo „Protože si byl tenhle rok nesnesitelný/á, tak si dostal(a) jen málo dárků. Aspoň máš o čem přemýšlet!“

Problém je, že když rodič dítěti říká: „Nemůžu se na tebe dívat, jdi mi z očí!“ nebo „Lituju dne, kdy ses narodil(a)!“ dítě to nevnímá tak, že rodič je mimo a zaplaven vlastní bolestí, vnímá to tak, že je špatné, bezcenné, nehodné lásky a že by bylo bývalo lepší, kdyby se nenarodilo. Pokud se navíc rodič malé dítěte z pocitu vlastní méněcennosti navíc schová za magickou postavu jako je Ježíšek, Mikuláš apod., je to ještě horší. Dítě už rodiči věří každé slovo a každé jedno slovo se mu hluboce vryje do duše, pokud ale autoritu rodiče podpoří ještě magická bytost, je již zcela jasné, že chyba je v dítěti.

A tak dítě začne ještě víc bažit po lásce od daného rodiče i neexistující postavy a udělá pro ni postupně naprosto všechno. Zejména tedy zašlape sebe a své potřeby do země. Chtělo by si sice hrát, ale místo toho vám s čímkoliv pomůže. Chtělo by jít sice ven za kamarády, ale místo toho raději zůstane doma, kdybyste něco náhodou potřebovali.

Dítě začne věřit, že něco v něm je hluboce špatně, a proto ho rodič nemiluje/Ježíšek nenosí dárky, a nebude ho milovat ani nikdo další, kdo pozná, jak hrozné je. Zároveň to bude budovat přesvědčení, že pokud je někdo má rád, tak jen proto, že ho obelhaly, což ještě umocní pocit, jak hrozní jsou. Nikdo totiž nesmí zjistit, kým doopravdy jsou, což logicky povede k hlubokému narušení vlastní hodnoty, což je katalyzátorem jak vztahové závislosti, tak s tím spojeného narcismu (viz 44. díl). Čím toxičtější rodinné prostředí je, tím dříve tyto děti přijdou k návykovým látkám (viz 34. díl), v Česku zejména alkoholu. To ale nebudou jediné problémy, kterým bude v dospělosti čelit (viz níže).

Manipulace přes vinu

V rodinách s toxickými rodinnými vzorci pro bezcenné děti se pravidelně a hodně agresivně „žongluje“ s vinou. Dítě v takové rodině cítí vinu velmi často, s narůstajícími lety až neustále. Rodič(e) s ním totiž přes vinu manipulují, což sami pro sebe často racionalizují jako „výchovu“. Vyvolávání viny děti emočně oslabuje a ničí. Rodiče ho však používají a priori tehdy, když nejsou schopni zvládnout své vlastní emoce. Samytotiž mnohdy vyrůstali v rodině, kde emoce nebyly přípustné (viz 96. díl), a mnoho z nich trpí narcistickými rysy (viz 44. díl), což bohužel vede k tomu, že své emoce nejsou schopni zvládnout velmi často.

Vůči dětem pak často používají manipulativní citové vydírání ve stylu: „Nemyslíš si, že po tom, jak si byl včera příšerný, tak…“, „Kdybys mě měl rád, tak tohle neuděláš!“, „Proč mě tak trápíš?!“ nebo „Kvůli tobě jsem nespala/nestihla/nedostala práci…“ – neboli potřebuji, abys (u)dělal(a) to, co chci, a neumím to zařídit jinak než vydíráním.

Problém je, že rodiče, kteří používají tyto toxické vzorce, často způsobují pocity viny a hanby svým dětem i před jejich vrstevníky. Ponižují je před spolužáky a návštěvami, nebo se chovají k ostatním lidem způsobem, za který se děti stydí. To děti izoluje od jejich vrstevníků – třeba i kvůli tomu, že nechtějí, aby k nim někdo ze spolužáků a kamarádů šel na návštěvu, natož na sleepover. Tím pádem ale ani oni nechodí k nim. Stejně tak pokud je třeba jeden z rodičů v okolí vyhlášený alkoholik, kterého vždycky někde najdou, ideálně na lavičce před školou (viz 36. díl), nebo pokud je to vyhlášený kriminálník, kterého chytla (zase) policie (viz 54. díl), tak se za něj dítě stydí. Stejně tak se stydí i tehdy, když všechny ostatní rodiče přijdou na zápas nebo školní besídku, jen ty jeho ne.

To všechno podporuje toxický rodinný vzorec od rodičů, kdy je dítě nuceno se cítit jako nedostatečné a nehodné lásky a je zostuzováno. A to si samozřejmě velmi rychle začne vybírat svou daň.

Utrpení „bezcenných dětí“

Svoje místo ve společnosti ostatních lidí postupně nacházíme na základě interakce s nimi. Platí to v libovolném kolektivu, v byznysu a zejména v rodině. Ve zdravé rodině jsou děti o své hodnotě pravidelně a automaticky ujišťovány, takže vnímají, že jsou pro rodinu důležití. Zároveň jsou ve zdravé rodině vždy milovány, a to i tehdy, když je jejich chování neakceptovatelné, čímž se učí, že rodina – potažmo svět – je pro ně bezpečné místo, kde mohou jak vyniknout jejich talenty, tak i kde mají prostor pro to být lidmi. Nic proto není lepším základem pro pevné sebevědomí a sebejistotu než zdravá rodina.

Jenže v nezdravé rodině jsou děti nuceny cítit se jako nedostatečné a nehodné lásky. To, jací jsou, nestačí. Jsou rodině na obtíž. Navíc, v nezdravé rodině jsou děti zostuzovány a je zde zaměňován člověk za jeho chování. Dítě nedělá chyby, dítě je „vadné“. Pro jeho vlastní rodinu je jeho existence zjevným utrpením a přítěží. Jak to teprve bude pro cizí lidi?! Tam už vůbec nemá šanci obstát!

Malé dítě přitom není schopné zpochybnit své rodiče. Není schopné vnímat jejich utrpení, jejich vlastní vady, nedokonalosti či poruchy osobnosti a jiná psychická onemocnění. Vše špatné tak vztáhne na sebe, čímž se uvrhne do temnoty, a co hůř, naučí se silně destruktivní vzorec chování vůči sobě samému.

Dětství „bezcenných dětí“

Děti z rodin s toxickými rodinnými vzorci bezcenných dětí už v dětství trpí některými typickými dopady života v takovéto rodině.

Popření sebe sama je prvním logickým dopadem takovéhoto chování rodičů. Dítě se učí, že musí vždy vyhovět rodičům. Protože ho rodiče často manipulují k věcem, které vyloženě nechce, učí se vlastní potřeby necítit, aby se dokázalo lépe vyrovnat s tím, že jeho „Bozi“ tvrdí, že ho milují, ale zároveň nechtějí, aby dělal to, co sám cítí, že dělat chce.
Stydí se za své pocity a za to, že je vůbec má – protože jsou v rozporu s tím, co by podle rodičů „měl cítit“ a jak by se „měl chovat“.
To samozřejmě následně vede k tomu, že dítě není pravdivé ve svých reakcích na podněty, protože se snaží reagovat jako všichni ostatní – nejprve doma, poté i v kolektivu mimo rodinu. Skvěle tohle téma podchycuje americký film Zelig. Tento efekt mu bohužel bude způsobovat zásadní potíže i v dospělosti a s narůstajícím věkem se napáchané škody budou zvyšovat.
A to zejména proto, že tím, že se v kolektivu chová tak, aby do něj zapadl, tak se svými skutečnými pocity pak zároveň vede „tajný“ život, kde je někým jiným. Nejprve třeba formou parakosmu (viz 91. díl), ale později třeba i doopravy, kdy vede paralelní život se zcela odlišnou sociální skupinou, než se kterou se běžně stýká.
Zároveň, všechny své problémy svaluje na tu vlastnost, za kterou ho rodiče nejvíce nenáviděli – inteligenci, talent k nějakému umění, sexuální orientaci atd. – a postupně začíná nenávidět lidi, kteří mají to samé. Někdy až k hranici systematického napadání či snahy o potlačení dané skupiny obyvatel (typicky např. u homosexuálních poslanců, kteří prosazují zákony na potírání homosexuality, jak ukázal nedávný případ např. v Maďarsku).

Všechny tyto problémy se přitom s věkem umocňují, což vyústí v ještě větší potíže v dospělosti.

„Bezcenné děti“ v dospělosti

Z lidí z těchto toxických rodin se stávají dost často tzv. people pleasers, což je zaručený recept ne další snižování vlastní hodnoty a vyhoření zároveň. Typicky pak v dospělosti trpí následujícími problémy:

Problém odejít z domova – děti vyrůstající v takovémto prostředí budou mít problém odejít z domu. Ze strachu, že tím zcela přijdou o domnělou lásku rodiče, a zároveň, že s nimi nikdo nevydrží, když jsou tak hrozné, protože jediný rodič to byl ochotný přetrpět, za určitou vysokou daň, obvykle v podobě dlouhodobého fyzického a emocionálního násilí, případně někdy elegantně doplněného o násilí sexuální.
Enormní problémy s blízkostí plynou z toho, že primární pečující osoby jim de facto kontinuálně ubližovaly, takže důvěra v jakékoliv další vztahy je silně narušená.
S tím souvisí i držení si ostatních od těla. Zároveň platí, že blíž se dostanou spíš lidé, kteří jim připomínají domácí kolotoč utrpení.
I skvělí, šikovní, chytří a krásní lidé (jak uvnitř tak zvenčí) si připadají oškliví a bezcenní. Část lidí to nechápe, část toho zneužije. Ostatně jistý odsouzený poslanec dostával do postele mladé dívky tím, že jim nejdřív nabídl pozornost a lásku, a pak je hluboce srážel a urážel, a pak proces opakoval. Kdo žil v takovéhle rodině, připadal by si s ním jako doma.
Krátkodobé intenzivní vztahy – tzv. „all-in-one girlfriend experience“ jsou pro tyto lidi bezpečnou formou, jak zažívat v nějaké formě blízkost. Bohužel jsou také způsobem, jak opakovaně a často přicházet o „hezké“ vztahy.
Krátkodobé pracovní vztahy a časté měnění kariéry jsou de facto pracovní obdobou téhož. Rychle změnit práci, než někdo pozná, „jací doopravdy jsou“ nebo než je někdo stihne zranit je formou, jak se ochránit.
Problémy v poskytování bezpodmínečné lásky vlastním dětem jsou vcelku logickým vyústěním toho, že sami si nic takového nikdy nezažili. Proto vřele doporučujeme knihu Sebesoucit od Kristin Neff.
Problémy se zvládáním vzteku sebe i ostatních – přesvědčení, že: „Když tě miluju, nemůžu se na tebe zlobit“ a „Když mě miluješ, nesmíš se na mě zlobit.“ a nejsvětější z celé trojice: „Pokud je to, co mezi sebou máme, láska, nesmíme se nikdy hádat.“ Drobný problém samozřejmě spočívá v tom, že rozčílit nás může jen to, na čem nám doopravdy záleží.

Toxické rodiny s „bezcennými“ dětmi

Problém toxických rodinných vzorců „bezcenných“ dětí často najdeme v rodinách, kde nejméně jeden z rodičů má narcistické rysy (viz 44. díl) a kde nejméně jeden rodič má problémy s alkoholem (viz 36. díl), což zrovna tyhle dvě diagnózy se rády doplňují.

V takové rodině často frčí emoční zneužívání (viz 24. díl) – „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedle k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo,“ a emoční zanedbávání (viz 26. díl) „Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory.“ Mnohdy je ještě elegantně doplní fyzické zneužívání (viz 20. díl), tj.: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti do vás strkal, táhnul vás, dal vám facku, hodil něco na vás, nebo vás uhodil tak silně, že to zanechalo známky na vašem těle, nebo že jste byli zraněni.“ Zároveň, pokud se vás to týkalo, vřele doporučujeme 30. díl, kde řešíme, jak se z toho pokusit dostat.

Dítě tak postupně získává přesvědčení, že stojí úplně za nic a je nedůležité. Často si v takové rodině připadá spíš jako objekt než jako člověk. Ostatně i auto nebo štrúdl mnohdy dostanou víc pozornosti a chvály. Té ostatně dostane víc kde kdo, včetně sousedovic dětí a spolužáků na návštěvě.

Dítě se tak postupně učí se sebou zacházet jako se zaměnitelným nota bene vadným objektem v podstatě nehodným lásky. I proto se mnohdy připojí další zhoubné životní scénáře z oblasti přežití jako třeba Nebuď! (viz 64. díl). Nejde o to, aby dítě bylo šťastné, ale aby plnilo úkoly/rozkazy; nejde o to, aby bylo zdravé, ale aby plnilo úkoly/rozkazy; Nejde o to, aby žilo život podle sebe, ale aby respektovalo autority a plnilo jejich úkoly/rozkazy.

V našich končinách tenhle přístup hodně znají třeba děti statkářů, kdy účelem pořízení si dětí opravdu bylo pořízení si pracovní síly. Marie Terezie se to v Rakousku snažila změnit, a nahnala děti povinně do školy, aby je uchránila od dětské práce. Stejně tak i OSN, respektive UNICEF, prostřednictvím Úmluvy o právech dítěte se zasadila o zákaz dětské práce – v ČR §34 NOZ.

„Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.“

I v moderní době je to často spojené k používání dětí k práci – péče o zvířata, péče o mladší sourozence, péče o dlouhodobě nemocné členy rodiny, pomáhání na stavbě, pomáhání při podnikání. Jak je to s péčí o společnou domácnost? Přispívání do společné domácnosti je v pořádku, a mělo by odpovídat vývojové fázi a schopnostem dítěte (viz 102. díl), a mělo by a priori sledovat výchovný záměr (tj. prospěch dítěte), ne osobní prospěch.

Jistou výjimkou může být, pokud do toho započteme peníze (viz 105. díl), kdy by rodiče za některé nadstandardní úkony nabídly dítěti možnost volby – pomůžeš a dostaneš extra odměnu ty, nebo si to v klidu zařídíme jinak nebo u externí služby – sekání trávníku, výpomoc v práci, mytí auta v garáži atd. I v takovém případě, jak jsme si řekli ve 105. dílu jde ale ve skutečnosti o výchovnou strategii a o tom, k čemu chci v oblasti peněz dítě vychovávat. Děti mají nějaká práva, která jsme se snažili shrnout ve 2. a 3. díle a právo být osobností, a ne předmětem vlastnictví je jedno z nich.

Výchova k jasnovidectví

V rodinách s toxickými rodinnými vzorci pro „bezcenné“ děti se až příliš často vyskytují rodiče s narcistickými rysy (viz 44. díl). Podstatou narcismu je považovat ostatní za „prodloužení“ sebe, něco jako součást svého těla. Pokud by si vaše levá noha dělala sama od sebe, co by chtěla, nejen, že už byste si nebyli jistí ani při obyčejné chůzi, ale byli byste na ni naštvaní. Obvykle člověk má tendenci očekávat, že levá noha funguje tak nějak automaticky a stejně jako pravá, abyste vy mohli nějak „normálně“ fungovat.

Problém začíná v okamžiku, kdy takto rodič začne přistupovat ke „svému“ dítěti, kdy ho vnímá nejen jako svůj majetek, ale doslova jako své prodloužení. Protože žádné dítě (ani dospělý) nedokáže číst myšlenky, ve světě rodiče začnou pravidelně a několikrát denně nastávat „zaškobrtnutí“, která dokáže tolerovat jen po omezenou dobu. Jakmile pak přeteče hrana jeho trpělivosti, dostaví se právě ony dva toxické rodinné vzorce „bezcennosti“ – děti budou nuceny cítit se jako nedostatečné a nehodné lásky, protože neplní jeho představy o tom co a jak dělat. A děti budou neustále zostuzovány a budou zaměňovány za své chování. Nebudou totiž dělat věci špatně, ale budou špatné.

Jak se dostat z prokletí „bezcennosti“

Dostat se ze života v toxické rodině se vzorci pro „bezcenné“ děti není vůbec jednoduché. Vyžaduje to vytrvalost, odvahu a co nejvíce korektivní vztahové zkušenosti. Mnohdy se to bez psychoterapie neobejde. Přesto jsou věci, které každý, koho se to týká, může pro sebe udělat, aby se cítil aspoň o trochu lépe:

Důsledná sebepéče – viz 6. a 8. díl, zdravý pohyb, zdravá a nutričně vyvážená strava, a dostatek spánku 7 – 9 hodin denně, o kterém máme i samostatný kurz.
Minimum či vůbec žádné návykové látky, zejména ne alkohol, který způsobuje depresivní náladu a sráží na několik dní po konzumaci testosteron, a tím bohužel i sebevědomí (viz 34. díl)
Zvyšování vlastní resilience (viz 22. díl)
Budování zdravých vztahů s přáteli, se zdravým nadřízeným a zejména s partnerem – tj. vztahů, kde jste o své hodnotě pravidelně a automaticky ujišťováni a jste vždy milováni, a to i tehdy, když je jeho chování neakceptovatelné
Pár tipů a triků najdete také ve 30. díle o tom, jak se dostat z emočního zneužívání a zanedbávání
No a pokud tápete v rodičovství, a potřebujete zvýšit své rodičovské sebevědomí, poslechněte si 103. díl, případně mrknout na naše kurzy pro rodiče na rodicovskaakademie.cz. Do konce roku jsou ještě za zaváděcí ceny.