118: Porušování hranic

Ve zdravé rodině jsou respektovány osobní hranice. V nezdravé rodině jsou osobní hranice nejasné a často porušované. To je častý jev v rodinách, kde rodiče trpí poruchou osobnosti a/nebo substanční závislostí. Týká se ale i všech rodin, kde rodiče děti fyzicky zneužívají (viz 20. díl) například formou fyzických trestů. Život v takto nezdravé rodině mívá pro děti mnohdy až fatální dopady. Nezvládání emocí a projevů vzteku je asi ten nejmenší z nich. V dospělosti přijdou i ekonomické a sociální dopady. Někdy přitom porušování hranic může vypadat i „nevinně“ – třeba tím, co si děti podle rodiče nemají myslet, koho nemají mít rádi, nebo tím, že rodiče neřeší krádeže věcí mezi sourozenci. Jak vypadá tento další toxický rodinný vzorec v praxi? O tom více v dalším dílu našeho podcastu!

Jak má vypadat práce s hranicemi

Významu hranic pro děti, ale i dospělé, jsme se detailně věnovali ve 115. díle podcastu. Jedním z nejpodstatnějších přínosů definování a respektování osobních hranic je pocit bezpečí, ale také to, že se dítě naučí, že doslova vše má svoje hranice, tedy konečnosti. Respekt k hranicím ostatních se pak naučí od svých rodičů, modellingem (viz 9. díl), což ho dokonale připraví na dospělý život.

Zdravé hranice si dítě potřebuje osvojit zejména v těchto oblastech:

Tělo – aby bylo dostatečně chráněné před sexuálním zneužíváním (viz 16. díl) v dětství i dospělosti (dalším nutným preventivním opatřením je sexuální výchova) a aby respektovalo tělesné hranice ostatních, protože oběti sexuálního a fyzického zneužívání (viz 20. díl) v dětství mají i větší tendenci páchat podobné věci v dospělosti svým partnerům a dětem,
Místo – aby se naučilo, že je v pořádku mít místo, kde je v bezpečí a kde si může oddechnout,
Věci – aby pochopilo, jak nakládat se svými i cizími věcmi i jaké nakládání se svými věcmi v budoucnu už od ostatních netolerovat a jaké je naopak v pořádku,
Pocity – aby se naučilo naslouchat a věřit svými pocitům a v životě se podle nich orientovat,
Myšlenky – aby se naučilo stát si za svými názory, spoléhat se na ně a řídit se jimi.

Při snaze o zdravou práci s hranicemi je proto potřeba myslet na všechny tyto oblasti. V každé z nich přitom existují jak zásadní překročení hranic, která je schopný rozpoznat každý, tak i drobná překračování hranic, která nemusí být pro ty, kteří žili v rodině s toxickým rodinným vzorcem překračování hranic, na první pohled rozpoznatelná.

Nejasnost a porušování hranic

V nezdravé rodině jsou osobní hranice nejasné a často porušované. Tento vzorec je extrémně častý zejména v rodinách s narcistickými rodiči (viz 44. díl) a v rodinách s domácím násilím (viz 50. v a 52. díl), ale též v rodinách s rodičem s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) a v rodinách se substanční závislostí (viz 36. díl), zejména na alkoholu, pervitinu nebo kokainu, nebo také při častém užívání ketaminu případně jiných psychedelik, která mohou zásadním způsobem měnit vnímání hranic. Bohužel je to časté i u rodičů, kteří jako děti byli obětí fyzického zneužívání (viz 20. díl), protože, jak jsme říkali již ve 115. díle, tak nastavovat a držet hranice se učí dítě modelingem (viz 9. díl).

Kontinuální narušování hranic v těchto rodinách často vede k podrážděnosti a výlevům vzteku, jak jsme řešili v minulém díle (viz 117. díl). A pokud se dítě vyrůstající v takové rodině v dospělosti nenaučí svůj vztek zpracovávat zdravou formou, stane se bohužel to, o čem jsme v minulém díle také mluvili, že i jeho děti budou mít problém zvládat vztek.

Zároveň, tím, že dítě žije v rodině, kde jsou hranice kontinuálně nejasné a často porušované, tak znejistí, kde jeho hranice vlastně jsou. Díky tomu je snáz budou překračovat kromě rodičů i všichni ostatní. Často se mu pak bude v životě dít, že když mu v něčem nebude dobře, tak to „vydrží“, nebude schopný dát najevo, strpí apod. Často se to děje pak právě v sexuální oblasti, kdy člověk partnerovi „vyhoví“ a „vydrží“ to, i když po něm partner nic takového nechce a chce naopak nedej bože, aby se mu to líbilo.

Týká se to ale i známého fenoménu „zamrznutí“ při sexuálním zneužívání a znásilnění od někoho cizího, kdy se oběť prostě nebrání, rezignuje, či ze strachu z nějakého horšího důsledku jakoby „spolupracuje“ se sexuálním predátorem či násilníkem.

Pokud se vás právě tato sexuální tématika týká, můžete vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta, nebo některé z organizací, které se pomocí obětem sexuálním násilím zabývají – např. ProFem.

Právo na vlastní myšlenky

Aby dítě mohlo začít objevovat svět, vzbudilo v sobě chuť se učit a mohlo rozvíjet vlastní kreativitu, potřebuje mít právo na vlastní myšlenky. S tím se logicky pojí i právo dělat své vlastní chyby. Dítě se musí ještě během dětství naučit naslouchat a věřit svým myšlenkám, stejně jako respektovat myšlenky ostatních.

Do nerespektování práva dítěte na vlastní myšlenky patří:

Nadměrná kontrola – „Tohle je pro tebe nejlepší!“ „Takhle se dělá správně kuře!“
Snaha „pomoci“ – „A co kdyby si to zkusil udělat takhle“, „Radši to udělej takhle, to bude lepší.“
Nucení do víry (viz 109. díl),
vnucování vlastních politických názorů,
vnucování vlastního hudebního stylu,
vnucování vlastního stylu oblékání,
vnucování vlastního pohledu na svět,
vnucování toho, co děti mají nebo nemají studovat
Zesměšňování myšlenek dítěte – tj. emoční zneužívání (viz 24. díl). To mimochodem vede k tomu, že si pak dítě myslí, že stojí za nic a ničemu nerozumí.

Porušování práva na vlastní myšlenky vede k tomu, že se dítě postupně stává nejistější a nejistější, až se promění v úzkostný uzlíček nervů, který se ale občas v pubertě změní v rebela, který bez váhání zahodí a zahodí vše po rodičích, což zrovna v dospívání, kdy rodiče mají plnit funkci ochrany dítěte před jeho neschopností ještě správně vyhodnocovat rizika, nebývá moudrým krokem.

Je důležité podotknout, že k porušování práva na vlastní myšlenky bohužel často dochází i ve školách – třeba v Česku běžným nucením do jednoho stylu řešení matematických příkladů, nucení do jediného správného slohového stylu atd.

A jak na respektování práva dítěte na jeho myšlenky? Když s nějakou jeho myšlenkou nesouzníte nebo nesouhlasíte, což je zcela v pořádku, zkuste se ho místo toho klidným hlasem zeptat:

Jak si k tomu došel/Proč si to myslíš?
Můj pohled na věc je takový. Jak to vnímáš ty?
Chápu, že ses rozhodl říct učitelce, že je kráva. Co si myslíš, že bude následovat potom, až jí to řekneš?

Kontinuální narušování hranic a vztek

V rodinách s toxickým rodinným vzorcem porušování hranic, kde jsou osobní hranice nejasné a často porušované, se porušování hranic děje dlouhodobě a pravidelně. Dítě se proti nim zpočátku neumí bránit, ale postupem času, jak se setkává i s jinými vztahovými osobami – včetně vrstevníků – se přeci jen o hranicích něco učí. Navíc, i pokud jsou osobní hranice nejasné a nesprávně stanovené (viz 115. díl), dítě si nakonec nějaké vnitřní hranice pro sebe nastaví, ale vcelku logicky je nedokáže jasně komunikovat svému okolí.

Tím, že dítě vnímá, že existují lidé, kteří jeho hranice respektují a nepřekračují, v něm postupně vzniká náhled na to, že to, co se děje doma, není úplně v pořádku. Zároveň, korektivní zkušenost odjinud – například ze školy, kroužků, sportu, skupiny přátel – mu může umožnit lépe rozpoznat vlastní hranice.

To vše ve svém důsledku často vede k tomu, že dítě začne reagovat na překračování hranic ze strany rodičů podrážděně a horkou agresivitou (viz 117. díl), protože se cítí jednáním rodičů ohrožené. Protož rodiče, často zatížení poruchou osobnosti, substanční závislostí nebo třeba vyrůstáním v rodině s toxickým rodinným vzorcem překračování hranic, ale nechápou, co se to děje, a mají dítě za „špatné“ a „nezvladatelné“.

Někteří z těchto rodičů dokonce dovedou dítě na terapii, kde takovéto případy obvykle končí prací s celou rodinou, která ovšem – zejména v prvních dvou častých případech výskytu tohoto toxického rodinného vzorce – nemusí být úspěšná ani nemusí mít dlouhého trvání.

Právo na vlastní pocity

Emoce slouží k navigaci v životě. Bez pocitů je člověk doslova ztracený. Tomu, jak to vypadá, pokud se člověk ve svých emocích úplně dobře nevyzná nebo když jsou některé emoce rodiči u dítěte potlačovány, jsme se věnovali v 96. díle podcastu.

Z pohledu hranic je u emocí podstatné to, že když je u dítěte zachováno právo na emoce, člověk se umí za sebe postavit, jeho emoce mu řeknou, kdy už je čas odejít – z práce, vztahu, party atd. a kdy je naopak čas zůstat.

Nejčastějším dopadem zakazování nebo popírání emocí dítěte je, že si člověk pak v pozdějším věku nechává líbit „až moc“. Sice se u toho necítí dobře, ale není schopen rozlišit, že jsou překračovány jeho hranice, natož že je v pořádku se proti takovémuto chování vymezit. K vymezení se ale přesto občas dojde – jen často někdy jindy a vůči někomu jinému. Zakazování emocí totiž vede k jejich obracení proti sobě a/nebo k jejich hromadění, což pak jednoho dne vyústí v obrovský výbuch vzteku (viz 117. díl).

A jak rodiče berou dítěti právo na jeho emoce?

Říkáním dítěti toho, co nemá cítit – Nenávidím dědečka! „Co si to dovoluješ, to je můj táta, tohle už nikdy nesmíš říkat!“ vs „A proč?“
Říkáním dítěti toho, co naopak má povinně cítit – „Nesmíš se bavit s tetou, je to děsná kráva! Nenávidím ji. Taky ji nenávidíš?“ „No ani ne, moc ji neznám.“ „To buď ráda, měla bys jí nenávidět!“; Totéž se týká i národnostních menšin, mužů, žen, lidí jiné sexuální orientace, barvy pleti atd. Za socialismu tento aspekt byl hodně přítomný i ve školství – povinně milovat Rusy, nenávidět Němce.
Shazování emocí – neboli emoční zneužívání (viz 24. díl) „Maminko, tak naše princezna se zase na něco necítí…“ Typicky vede k depresím, úzkostem, nízkému sebevědomí, strach z opuštění, a tím pádem vyústí v nestabilní vztahy.

Každý člověk má právo cítit se tak, jak se cítí, tím spíše dítě, které své emoce ještě neumí regulovat (viz 117. díl). Děti, na rozdíl od dospělých, však potřebují s těmi nepříjemnými emocemi pomoci od rodiče, aby je utěšil.

Právo na vlastnictví

Pocit bezpečí, že moje věci jsou moje a najdu je tam, kam si je položím, je extrémně důležitý pro to, aby dítě mohlo v klidu objevovat svět. Umožňuje mu totiž hrát si hračkami vždy jen tak, jak zrovna potřebuje (viz 39. díl). Právo na věci navíc učí dítě respektovat vlastnictví ostatních, což je důležité zejména v rodinách s více různě starými dětmi, protože „půjčování“ si věcí bez dovolení bývá častým zdrojem sporů mezi sourozenci (viz 57. díl). Zároveň je to i klíčové pro budoucí život dítěte, ať už na kolejích nebo při jiném spolubydlení, nebo pro život s partnerem a samozřejmě i s vlastními dětmi.

Právo na vlastnictví dětí je typicky porušováno rodiči při:

Zabavování věcí dítěti jako trest, bez předchozího jasného vytyčení hranice (dělo se i ve školství),
Odnímání oblíbeného oblečení, ze kterého dítě vyroste a dávání ho mladším sourozencům i přes nesouhlas dítěte,
Vyhazování věcí („sbírka“ kamenů, klacíků apod.), když dítě odjede třeba k babičce nebo na tábor,
Trestání dítěte odnímáním věcí – např. nuceným vyhazováním, nebo darováním hraček,
Nuceném dávání svých věcí někomu jinému,
Ponechávání kradení si věcí mezi sourozenci bez reakce,
Vyhození věcí dítěte po jeho odstěhování bez probrání to s ním.

Právo na vlastní věci se přitom učí v podstatě výlučně modellingem (viz 9. díl), byť je určitě důležité jasně a opakovaně pojmenovávat, že cizí věci se bez dovolení nepůjčují apod. Podstatnější je ale pak, zda se rodiče podle stejného klíče také chovají, a to nejen k cizím lidem a mezi sebou, ale také k vlastním dětem, včetně těch nejmladších (před staršími sourozenci).

Právo na vlastní místo

Jak jsme podrobněji popisovali ve 115. díle, tak místo je jedna ze základních potřeb člověka, která je klíčová jak pro pocit bezpečí, tak pro vlastní rozvoj i objevování. Každé dítě musí mít místo, kde rodič respektuje jeho soukromí. Ne vždy to ale musí být vlastní pokoj. Právo na vlastní místo má totiž mnohem širší význam, do kterého spadá i právo na soukromí.

Problém s respektem soukromí u dětí je ten, že zejména malé děti potřebují z pochopitelných důvodů dozor od pečující osoby, která tím pokrývá neméně důležité potřeby ochrany, péče a podpory. Forma vykonávání dozoru se však s věkem podstatně proměňuje. U miminka je to samozřejmě výrazně odlišné než u puberťáka.

Je úkolem rodiče, aby se dokázal s postupujícím věkem dítěte adaptovat a učil se respektovat postupně stále větší potřebu soukromí dítěte. Důležité je však následovat tempo, kterým se dané dítě vyvíjí, ne tempo, kterým jste se vyvíjeli vy, když jste byli malí ani to, kterým se vyvíjeli jeho sourozenci (viz 102. díl).

Co všechno spadá do porušování práva na vlastní místo?

Lezení na záchod nebo do koupelny
Lezení do pokoje bez povolení
Chození na tréninky apod. bez souhlasu dítěte
Doprovázení do školy bez souhlasu dítěte
Otevírání pošty
Zabrání pokojíčku, třeba i po odstěhování, ale bez probrání s dítětem
Prodej domu/bytu, kde mělo dítě pokojíček, ale bez probrání s dítětem

Důvodem je, že jak jsme zmiňovali již ve 115. díle, tak kromě fyzické reprezentace místa, se s postupným naplňováním všech základních potřeb na fyzické úrovni, objeví i potřeba naplnění jejich symbolické roviny. Všude tam, kde dítě cítí, že je to jeho místo, je na něm, jestli do něj bude chtít někoho vpustit, či nikoliv. Rodič ale zároveň musí umět vycítit tu správnou míru, protože pořád platí, že je jeho úkolem pokrývat u dítěte potřebu péče, podpory, a i v pozdějším věku dítěte také ochrany. Výhoda starších dětí je však v tom, že se s nimi dá již o věcech diskutovat…

Právo na vlastní tělo

Každý člověk má právo na své tělo, má právo rozhodovat o tom, co se s jeho tělem bude dít a kdo, kam a jakým způsobem na něj (ne)bude sahat. Zároveň se každý člověk už jako dítě musí naučit, že toto právo mají i všichni ostatní, což se dá naučit jedině od rodičů, modellingem (viz 9. díl).

Dítě, které si od svých rodičů nezažije právo na své tělo, se modellingem učí, že tělo dítěte nepatří dítěti, ale jeho rodičům. Mnohé matky zneužívající své dítě, ať už jakoukoliv formou, to dokonce přesně takto verbalizují: „Já jsem tě porodila, já jsem tě nosila v břiše, takže…“ Tím, že je tělesná hranice překračována nejbližšími vztahovými osobami, je bohužel zajištěno to, že i do budoucna zůstane tělesná hranice narušená, a to zejména vůči blízkým vztahovým osobám – učitelům, farářům, vedoucím ve skautu/pěveckém sboru, ale i partnerům a pak i vlastním dětem.

Právo dítě na jeho tělo rodiče nejčastěji porušují:

Fyzickým zneužíváním dítěte (viz 20. díl) – včetně facek, „výchovných“ výprasků apod.
Vyhrožování dítěti fyzickým násilím „Jestli nepřestaneš, tak ti jednu vrazím!“ – tj. emočním zneužívání (viz 24. díl)
Sexuálním zneužíváním (viz 16. díl)
Koupání dítěte rodičem dlouho potom, co se dítě chce koupat samo a říká, že je mu to nepříjemné
Dotýkáním se dítěte bez jeho souhlasu, včetně objímání, pusinek, držení za ruku – zde je důležité si včas všimnout, že miminko už není miminko, ale dítě, které je schopné si říct, co chce, nebo nechce.
Sexuálním obtěžováním dítěte, zejména formou nevhodných dotyků ale i komentářů se sexuálním podtextem
Dvojsmyslnými poznámkami týkajícími se sexuality
Dítěti nepříjemnou nahotou rodičů (viz 101. díl)

U rodičů, kteří byli sexuálně zneužíváni, platí, že mohou mít problém respektovat tuto hranici, nebo naopak můžou být ohledně těchto hranic tak úzkostní, že své dítě raději neobejmou nebo nepohladí, bojí se ho oblékat nebo svlékat, to vše jen, aby se ho nedotkli na nevhodném místě apod. Zároveň mohou mít u starších dětí problém pochválit jejich vzhled, protože třeba sami jako děti zažívali dvojsmyslné „pochvaly“.

Dopady nevysvětlení hranic

Rodiče, kteří sami žili v rodině, kde nebyly jasně nastavované hranice (viz 115. díl) a dodržované právo na jejich tělo, nemohli sami projít zdravým psychosexuálním vývojem. Díky tomu mohou pociťovat pocity viny s vlastními dětmi tam, kde jich netřeba. To platí zejména, když se u dětí začnou rozvíjet sekundární pohlavní znaky. Najednou může tak rodiči začít být fyzický kontakt s jeho dítětem nepříjemný, stejně jako jeho nahota apod. Dítě totiž náhle může začít – samozřejmě z jeho strany zcela nevědomky – narušovat jeho hranice a jeho právo na vlastní tělo. Stejně tak se to ale může stát i mnohem dřív, když dítě začne poprvé projevovat svou sexualitu například masturbací, což dělají už malá miminka.

I když to pro rodiče může být velice obtížné, je důležité si dát velký pozor na nevysvětlené reakce od rodičů plynoucí z narušení jejich hranic dítětem. Příkladem budiž situace, kdy:

Tříletá dcera masturbuje o tělo tatínka, kterému je to nepříjemné, a tak jí okamžitě sundá a pošle pryč vs např. „Není mi příjemné, když tohle děláš u mě na klíně. Tohle můžeš dělat, když si sama.“
Tříletý syn masturbuje a ukazuje to mamince, co všechno už s pindíkem umí, a jí je to nepříjemné, tak ho okřikne, že se to nedělá vs např. „Není mi příjemné, když tohle děláš přede mnou. Takhle si můžeš hrát, když si sám.“
Čtrnáctiletá „sexuálně naivní“ dcera sedí tatínkovi polonahá na klíně – tak jako odmala sedávala – a v tatínkovi to vyvolává nepříjemné pocity, tak jí odstrčí vs „Není mi to příjemné, prosím nedělej to,“ cožje naprosto dostačující vymezení hranic.
Když rodiče náhle začnou požadovat po dítěti, aby přestalo doma chodit nahé, a to bez jakéhokoliv vysvětlení.

Když rodič dítě odstrčí, okřikne, nebo od něj uteče, bude si to dítě vykládat jako, že je špatné a že ho rodič nemá rád, nebo to v něm dokonce může vyvolat stud za jeho vlastní tělo. Proto je potřeba VŽDY vysvětlit co se s rodičem děje a jak si případně přeje, aby se dítě zachovalo (např. masturbovat v soukromí, chodit z koupelny v ručníku apod.)