102: Mladí dospělí a nedospělí

Být sám sebou, znát své schopnosti a dovednosti a umět se na sebe spolehnout. To je ve zkratce popis dospělého člověka, který mohl vyrůstat ve zdravé rodině, kde odpovídají požadavky kladené na děti jejich věku a stupni vývoje. Ne každá rodina je však pro děti, které v ní žijí, tak úplně zdravá. Jaké jsou toxické rodinné vzorce, které z dítěte dělají pseudodospělého, nebo ho naopak infantilizují? Existují dokonce rodiny, typicky ty, kde dominuje alkohol, nebo „vládne“ narcistický rodič a/nebo rodič s neléčenou hraniční poruchou osobnosti, kde může dojít k obojímu najednou. Jak se žije později „dětským dospělým“ a „dospělým dětem“? A co když sami mají děti? Na to vše a mnohem víc se podíváme v dalším díle našeho podcastu na téma toxické rodinné vzorce.

Přirozený vývoj dítěte

Každé dítě má své vlastní tempo vývoje. To je do značné míry dáno jak jeho neurologickým vývojem, který je ovlivněn celou řadou faktorů od genetické výbavy počínaje přes průběh porodu (viz 93. díl) až po stravu konče (viz 85. a 87. díl), ale také jeho prostředím (viz 82. díl). Jednotlivým fázím vývoje člověka se věnuje vývojová psychologie, která pojmenovává i jednotlivé vývojové úkoly, kterými si člověk v jednotlivých vývojových fázích prochází (viz např. naše webináře o výchovných nástrojích).

To, co je při vývoji klíčové, je sebeaktualizační tendence – niterná potřeba každého žijícího organismu dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Novější výzkumy k tomu přidávají důležitý dodatek, který sumarizuje Teorie sebeurčení. Ta říká, že pro zajištění sebeaktualizace je nutné splnit tři základní podmínky – musí být zachována autonomie člověka (tj. že dělá to, co zrovna sám ze sebe chce), pocit, že to, co dělá, mu dobře jde (feeling of competence), který může získávat z toho, že vnímá, že mu to jde a/nebo ze zpětné vazby od ostatních pro něj důležitých osob (viz 11. díl o chválení), a konečně musí být u dané činnosti k dispozici také vztahová složka. V případě dítěte jde hlavně o rodiče a důležité vztahové osoby, které nabízejí bezpodmínečnou lásku a přijetí (viz 19. díl), případně v nižším věku reagují dostatečně často, konzistentně, správně a včas na potřeby dítěte (viz 12. díl).

Problém nastává, když se objeví zásah do přirozeného běhu věcí. Evidentní je to například u dětské hry, která je klíčovým nástrojem rozvoje a růstu dítěte (viz 39. díl). Když dítě nemá pocit bezpečí, hra ustává. Když dítěti do hry zasáhne dospělý – někdy dokonce třeba jen pochvalou: „Ty si ale hezky hraješ, takhle si hrej dál“, hra vzápětí také ustává. Totéž se však týká přirozeného vývoje jako takového. Ztráta pocitu bezpečí dítě nutí rychleji „dospět“, což vede k rozvoji tzv. pseudodospělosti. Zásahy do autonomie a/nebo zveličování některých nebezpečí pak zase vede ke ztrátě feeling of competence, což končí „nedospěním“ neboli infantilizací.

Pseudodospělost

Dospělé povinnosti

Pseudodospělost je typická pro děti z alkoholických rodin (viz 36. díl), rodin, kde jeden z rodičů má např. depresivní poruchu nebo bipolární poruchu nebo jiné psychické onemocnění, které mu brání vykonávat rodičovskou funkci (viz 42. díl), rodin, kde se rodiče často hádají, je tam domácí násilí (viz 50. a 52. díl) a/nebo jsou rozvedení (viz 46. díl) a/nebo je jeden ve vězení (viz 54. díl), ale také z rodin, kde je hojně přítomno emoční (viz 26. díl) a fyzické zanedbávání (viz 32. díl).

Americká psychoterapeutka Janet Geringer Wotititz, která proslula svou prací s dospělými dětmi alkoholiků, dává za příklad ženu z rodiny se single matkou dvou dětí, která byla její klientkou, která pseudodospělostí trpěla. Matka klientky chtěla být večer často pryč. Aby to mohla uskutečnit, potřebovala, aby starší dcera hlídala tu mladší, tehdy ještě miminko. Ta si s ní často nevěděla rady, což jí ničilo. Na oplátku pak sestře schválně ubližovala, třeba při česání vlasů tak, aby to ale mamka nepoznala. Jako jeden z traumatických prožitků žena uvádí to, když sestra brečela a ona jí nedokázala utišit. Dupala na podlahu, aby matka přišla z baru pod pokojem, ale ta nepřicházela. Nakonec začala brečet taky, ale ani to nepomohlo. Sestra nakonec usnula po několika desítkách minut vysílením, ona si z toho odnesla traumatický zážitek.

Dodnes se obě se sestrou nenávidí. A žena po svých dětech nechce raději vůbec nic, aby je uchránila svého dětského utrpení. Když už po dětech náhodou něco chce, tak se jim to (logicky) nelíbí, a ona se cítí hluboce provinile, že je stejná jako svoje matka.

Autonomie starší dcery byla zcela zjevně narušena vývojově nepřiměřeným úkolem – starostí o miminko. Ta nahradila její dětskou hru. Zároveň zde chyběla i vztahovost – matka obě děti kvůli alkoholu emočně (a mladší zjevně i fyzicky) zanedbávala. Pocit, že starší dceři přidělený úkol dobře jde, se díky absenci matky neměl ani jak dostavit.

Prohození rolí

Když rodič přestane z jakéhokoliv důvodu plnit rodičovskou funkci a zároveň se začne sám obracet s prosbou o rodičovskou péči a podporu na své dítě, nastává pro dítě zásadní problém. Manželé Gouldingovi tento problém pojmenovali a popsali jako zhoubný životní scénář Nebuď dítě (viz 74. díl).

K přehození rolí dochází často v alkoholických rodinách, po smrti, vážném onemocnění nebo třeba uvěznění jednoho z rodičů, anebo po odluce/rozvodu rodičů, kdy zbylý rodič, který má plnit rodičovskou funkci, ji plnit přestane a zároveň se „zhroutí“, a to bohužel svému dítěti do náručí. Dítě v zoufalé snaze nepřijít o oba rodiče, tak rázem zaplňuje nejprve roli partnera („Teď jsem hlavou rodiny já!“), na kterou rozhodně není vývojově připravené, aby vzápětí převzalo ještě těžší roli rodiče dospělého dítěte. Roli rodiče přitom může často převzít i vůči svým obvykle mladším sourozencům (případně v alkoholických rodinách, kde pijí oba rodiče, případně v rodinách s domácím násilí jen vůči sourozencům).

Důsledkem takto pohnutého dětství nebývá pouze ona pseudospělost v dětství, za kterou bývá dítě nejen rodiči obvykle navíc chváleno („Ty jsi tak rozumná! Ty už jsi tak šikovná, že to všechno zvládáš takhle sama!), ale také mnohdy averze k tomu mít v dospělosti vlastní děti. Za tou se často skrývá strach plynoucí z toho, že si člověk nepřipadá ještě na dítě připravený (připadá si nedospěle), případně strach z toho, že všechno nepříjemné z dětství, co bylo spojené s rodičovskou rolí hranou vůči jiným lidem, by se mohlo opakovat. Ne vždy je takový strach vědomý a uvědomovaný.

Neotravovat rodiče

Ne všechny případy pseudodospělosti se pojí se situací, kdy je rodina vysoce dysfunkční. Někdy se požadavky na pseudospělost objeví od rodičů v důsledku „neodhadnutí situace.“ To se snadno stane tehdy, když své dítě podrobíte srovnávání – s mladším („Nechovej se jako malej, už nejsi mimino jako…“) anebo i starším sourozencem („To brácha, když byl starý jako ty, tak už…“), sami se sebou v daném věku („To já v tvém věku už dávno…“) anebo s tabulkami toho, co údajně „má umět“ („Ale v tomhle věku, by už měl(a) říkat aspoň 50 slov!“). Stejně tak to ale může nastat tehdy, kdy máte více dětí a jedno z nich vyžaduje zvýšenou péči a pozornost, protože je například postižené, či chronicky nemocné. V takovém případě se může stát, že ostatní děti budete považovat za více samostatné a soběstačné, než jsou nebo než náleží jejich vývoji.

V tom prvním případě platí, že v okamžiku, kdy se u rodiče objeví podezření, že dítě by v něčem mělo být jinak, je to přesný opak bezpodmínečné lásky a přijetí (viz 19. díl). Díky tomu začne ať už vědomě, nebo třeba i nevědomě, tlačit dítě do něčeho, co nejen že neodpovídá jeho autonomii, ale hlavně je nad jeho schopnosti. To znamená, že dítě začne kontinuálně selhávat, a připadat si nedostatečné, a to v situaci, že věří, že za takováto selhání, mu rodič hrozí odepřením lásky, a potažmo i vztahu.

V druhém případě se pak můžeme bavit o nedostatku péče a podpory, které jsou zejména v nižším věku dítěte zásadně potřeba, až o emočním zanedbávání (viz 26. díl), kdy „bezproblémové dítě“ bohužel nemůže souhlasit s tím, že by: „někdo v jeho rodině mu pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný“ ani s tím, že se cítil milovaný.

V obou případech vývoj dítěte tudíž neproběhne přirozeně a tempem jemu vlastním, ale buď proběhne vynuceně rychleji, nebo se svoji nedostatečnost, kterou z jeho pohledu rodiče už nehodlají dále tolerovat, naučí zakrývat – třeba důmyslným lhaním (viz 91. díl).

Infantilizace

Úzkostná „ochrana“

Rodiče s úzkostnou poruchou a/nebo s úzkostným vztahováním (viz 12. díl) mívají tendence dítě omezovat v jeho exploračním chování (autonomii) kvůli tomu, aby „se mu náhodou něco nestalo“ – tedy ze strachu o něj. Do světa a autonomie dítěte se tak záhy začíná promítat pocit strachu a nebezpečnosti okolí, ke kterému si dítě samo nedospělo. V horším případě se dokonce může dít to, že když dítě dělá něco, co chce, tak pak zjišťuje, že jeho rodič kvůli tomu trpí. V takovém případě tak záhy přichází na to, že je zodpovědné za pocity rodiče a může vzniknout tzv. spoluzávislost.

Z pohledu rodiče je vše v naprostém pořádku – snaží se dítě ochránit před nebezpečími světa, kterých je ale bohužel příliš mnoho, což rodiče vyčerpává. Zároveň se s tím snaží „úspěšně bojovat“, protože dítěti občas dovoluje i věci, u kterých pak trne strachy (což následně dává dítěti najevo).

Z pohledu dítěte se ale děje zcela jiný příběh – ten zajímavý svět tam venku, který chci objevovat, je očividně mnohem nebezpečnější, než se mi jeví. Podle reakcí rodiče soudě, zcela zjevně nedokážu sám správně odhadnout, co bezpečně zvládnu a co ne. Je tedy potřeba se vždy obracet na rodiče s žádostí, aby vše, co chci dělat, a to ideálně naprosto vše, vždy nejprve posoudil a rozhodl. Jak teď, tak do budoucna. Nechci přeci svého rodiče trápit, a sám riskovat, že nějakou situaci se skrytým nebezpečím (zase) špatně odhadnu.

A právě proto začíná docházet k tomu, že dítě je postupně infantilizováno, tj. že nedochází k postupnému předávání zodpovědnosti za život samotnému dítěti, které ji jednoho dne – ideálně v den 18. narozenin – má být připraveno zcela samo a plně nést. Vedlejší, nebo spíš hlavní, problém spočívá v tom, že neustále přítomný a nepředvídatelný rodičovský strach naruší samotnou autonomii dítěte. To si tak může začít plošně připadat nejisté, jestli to, co zrovna dělá, je v pořádku, nebo ne, a jestli to „má“ nebo „nemá“ dělat. Když pak něco náhodou nevyjde, což se běžně stává, může to připsat na vrub své „nešikovnosti“ a „neschopnosti“, nikoliv tomu, že to je běžná součást života.

Snižování hodnoty

Předávání zprávy o tom, že svět venku je pro mě bez přítomnosti rodiče nebezpečný, jde bohužel zařídit i jiným mechanismem, že sám budu takový strach explicitně vyjadřovat. Podobného efektu, který ve finále končí infantilizací dítěte, jde totiž dosáhnout i přesně opačným mechanismem – tedy vyjadřováním toho, že pro mě jako rodiče je ve světě úplně všechno v pohodě a všechno zvládám, ale je potřeba si říct, že bohužel mám dítě „ňoumu“, které si neumí pomalu ani zavázat tkaničky, takže „holt musím všechno dělat za něj a raději ho k ničemu nepustit“.

Bohužel je na místě si připomenout medicinskou definici emočního zneužívání: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedl k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo,“ (viz 24. díl) ze které plyne, že právě takovéto shazování, které někdy končí až urážením a nadáváním, je projevem emočního zneužívání, včetně dalekosáhlých dopadů na zdravotní, ekonomický a sociální statut, které pro dítě po zbytek života může představovat.

Snižování hodnoty mají nejčastěji na svědomí rodiče se sklony k narcismu (viz 44. díl), kteří za podobné proklamace a porovnávání se s vlastním dítětem, ze kterého vyjdou vždy jako vítězové, schovávají vlastní pocit nedostatečnosti a nedospělosti. Dítě je pro ně tak jakýmsi nástrojem pro zvyšování vlastní hodnoty, o který si ale zároveň nemohou dovolit přijít. Pokud ho tedy dostatečně důsledně infantilizují, mají pak zajištěno, že je bude „potřebovat“ po zbytek života a oni si budou moci suplovat svoji hodnotu tím, že „co ty by sis bez mě počal(a)!“.

A vskutku, oběti tohoto typu rodičovství mají často problém v dospělém životě prorazit, raději volí cestu zaměstnance a mnohdy se ocitají ve vztazích, kde se emoční zneužívání podobného typu opakuje. V lepším případě pak končí v dospělosti na terapii, nebo se s tím snaží aspoň pracovat sami (viz 30. díl).

Zametání cestičky

Infantilizace lze bohužel dosáhnout ale i v rodině, kde oba rodiče jsou psychicky zdraví, mají dostatečný pocit vlastní hodnoty a fungují i po stránce fyzického a emočního zajištění potřeb dítěte. Jednou z cest, kterou k tomu dochází, je přílišné „zametání cestičky“ svému dítěti. Rodič, který k tomu má prostředky a část si z dětství nese křivdu pseudospělosti, se sám v dospělosti snaží o to, aby jeho dítě mohlo být pokud možno „co nejdéle“ dítětem.

Jenže běžnou součástí dospívání je posupné přebírání zodpovědnosti za svůj život. S tím se spojí jako „vlastnictví“ svých úspěchů tak ale i neúspěchů a problémů. Děti se problémy učí řešit už jako malé, prostřednictvím hry (viz 39. díl), kdy si od určitého věku začnou při hraní modelovat prožité sociální situace a zkoušet si v nich různé scénáře řešení. Ty ale pak musí mít možnost aplikovat v praxi.

Zametání cestičky je bohužel způsobem, jak dětem – obvykle nechtěně – sebrat feeling of competence, tedy „pocit, že mi to hezky jde“. Rodič, který při náznaku prvního problému přispěchá dítěti na pomoc a problém za něj vyřeší, tak paradoxně selhává ve své výchovné roli (viz 21. díl a též webinář Výchovné nástroje pro děti starší 8 let).

Dítě zase začíná selhávat v dovednosti klíčové pro dospělý život, které se říká self-efficacy – tedy pocit, že „to zvládnu“ a postupně se začíná stávat závislé na svém rodiči. Nové situace, které m pak řešit samo, v něm mohou vyvolávat pocit nejistoty až úzkosti, a pokud reakcí rodiče je automaticky, že to za něj vyřeší, může se zhoubný kolotoč infantilizace roztočit na plné otáčky.

Infantilizace i pseudodospělost v jednom

Část dětí bohužel zažívá takové dětství, ve kterém i od jednoho a toho samého rodiče čelí střídavě infantilizaci a pseudodospělosti. Téměř vždy za tím stojí nějaké psychické onemocnění rodiče (viz 42. díl), a to konkrétně takové, které se projevuje radikálními změnami postojů – typicky se to týká substanční závislosti, v Česku nejčastěji na alkoholu (viz 36. díl), neléčené hraniční poruchy osobnosti (viz 56. díl) a některých forem bipolární poruchy ve fázi ataky.

Jakkoliv u každého z těchto psychických problémů lze vysledovat jasnou logiku za jednáním dospělého (např. akutní intoxikace alkoholem vs stav po konzumaci, kdy se dostaví jeho depresogenní účinek, poklesne testosteron a zároveň přijdou pocity viny), z pohledu dítěte doma panuje zcela nesrozumitelný chaos. Jednou je dítě moc malé na to, aby šlo samo na záchod, a podruhé už je dost velké na to, aby zůstalo doma samo a hlídalo mladší sourozence. Rozptyl mezi těmito stanovisky rodiče přitom v krajním případě může být i jen pár hodin.

Dopady takovéhoto dětství v dospělosti jsou poměrně devastující a podrobněji se jimi zabýváme právě v 36. dílu o substanční závislosti v rodině, protože pro alkoholické rodiny je to typické chování. Když rodič přijde opilý, dítě je nuceno o něj pečovat (pseudospělost), ale když rodič ráno vystřízliví a z pocitů viny zruší dítěti všechna domácí pravidla a povinnosti a všechno za něj udělá, nastává jeho infantilizace.

V dítěti se vyvíjí obrovská spoluzávislost na rodiči, protože postupně získává dojem, že dokáže ovlivnit jeho chování tím, co dělá. Když zvládnu pohlídat vlastní sourozence, tak na mě maminka/tatínek budou pyšní, a příště mi už dovolí jít ven s kamarády na kolo samotné(mu). Jenže takhle to bohužel nebude fungovat. V dospělosti pak v roli rodiče neustále řeší, co už je ve výchově moc a co naopak málo, protože samo zná jen dva extrémy.

Opožděná puberta

Klíčovou (vývojovou) roli v životě člověka hraje tzv. individuace. Erik Homburger Erikson, jedna z hlavních postav vývojové psychologie, ji popsal jako fázi, kdy člověk zjišťuje, kým doopravdy je a jaké jsou jeho vlastní hodnoty, přesvědčení a názory. Během této fáze se musí oprostit od všech internalizovaných (a tudíž převzatých) obsahů. Není tomu přitom tak, že všechny má zavrhnout a vytvořit si antipřesvědčení, což by bylo de facto jen popření individuace, protože by dál jednal podle převzatých vzorců, jen v přesném opaku, ale jde o to, které z nich si ponechat jako validní (a to i tehdy, kdy třeba byly v rozporu s mými přesvědčeními) a které z nich zavrhnout jako nevalidní (a to i tehdy, kdy třeba byly v souladu s mými přesvědčeními). Tato vývojová fáze vyžaduje neuvěřitelné množství energie, času, a tudíž i dostatek pocitu bezpečí. Žádné zvíře se totiž nepouští do náročné dlouhodobé činnosti, která není naprosto nezbytně nutná pro přežití, v situaci, kdy je ohrožené.

Děti, které vyrůstají v rodinách, kde panují tendence k infantilizaci – tj. kde panuje diskurz, že vnější prostředí není pro dítě bezpečné, nedostanou podmínky k tomu, aby touto fází úspěšně prošly naplno a dokonce. Individuaci, která podle původních Eriksonových odhadů v 60. letech minulého století v západních zemích probíhala okolo puberty, tedy odloží na později.

Bohužel s vyšším věkem vstupu do procesu individuace se mohou poněkud změnit autority, vůči kterým se člověk bude vymezovat. Rodiče tak mohou nahradit partneři, učitele a školní pravidla šéfové v práci a firemní směrnice či případně zákony, a celý proces se může zvrhnout v něco, co rozbije vztahy, které z vývojového pohledu už neměly být rozbity a napáchá škody, které neměly být napáchány. Člověk si projde během pár let radikální proměnou, ale jeho okolí tuto proměnu nemusí vstřebat, stejně jako on nemusí vstřebat své okolí, které mnohdy při této „opožděné pubertě“ aspoň v počátku zavrhne.