26: Emoční zanedbávání (ACE 4)

Zanedbávané děti mají vždy velmi těžký život. Není proto divu, že emoční zanedbávání se dostalo do hledáčku CDC a později i WHO kvůli svým dopadům na psychické a fyzické zdraví dětí. CDC definuje emoční zanedbávání vlastně oklikou. Říká, jak by se měli rodiče o své dítě emočně starat. Pokud na následující otázku nedokážete upřímně odpovědět ANO, je tento díl podcastu určený právě vám… „Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory.“

Život v emočním zanedbávání

„Nikdo mě nemá rád, jako bych snad ani nebyl vidět, doma se cítím sám, nikdo mě nepodporuje, nepečuje o mě, a přitom ostatní děti to mají jinak!“ Tak nějak začíná vnitřní rozhovor emočně zanedbávaného dítěte už v raném dětství, když vidí, že mu v době, kdy to nejvíce potřebuje, nikdo nepomáhá cítit se důležitý nebo výjimečný, natož pak milovaný. Emočně zanedbávané děti vyrůstají v rodině, kde jsou si její členové často emočně vzdálení, nestarají se o sebe navzájem a každý si jde svou cestou. Máma třeba něco dělá v kuchyni, táta si čte něco na gauči, starší sourozenec, pokud je, je někde pryč. Někdy je naopak mladší sourozenec, a pak je hlavní úlohou emočně zanedbávaného dítěte nepřekážet a neotravovat.

Emoční zanedbávání se na dítěti projevuje už v raném dětství. Proto se ho v zahraničí učí pediatři rozeznat. Dítě mívá opožděný vývoj, později přibývá hyperaktivita a také agresivita. „Nechápu to, bolí mě to, a roste ve mně vztek! Kašlu na ně! Nepotřebuju je! Jsem lepší než oni!“ pokračuje vnitřní dialog dítěte později. Jenže pak díky narušenému vývoji a změnám ve svém chování začne narážet v kolektivu – ve škole, na kroužcích, pokud ho vůbec rodiče v nějakých kroužcích podpoří a zařídí mu je. Bolest roste, protože se dítěti začne přehrávat důvěrně známý „scénář nedůležitosti“ i mezi vrstevníky.

V dospívání proto následují obvykle deprese a již plně rozvinuté závažné poruchy osobnosti. Nabízí se samozřejmě narcistická porucha osobnosti, kdy si dítě rozvine tzv. grandiózní self – jakýsi štít chránící ho před obrovskou bolestí z chybějící pozornosti, lásky a přijetí od rodičů, který mu pomáhá, aby si aspoň pro sebe mohlo připadat výjimečné. Běžně přichází i s tím často spojený problém s emoční závislostí. Emočně zanedbávané dítě doslova za kousek lásky dojde na světa kraj.

Velmi častý je pak rozvoj velmi nebezpečné hraniční poruchy osobnosti a pokud agresivita a naštvání na všechny lidi překročí určitou hranci únosnosti, tak pak i antisociální poruchy osobnosti. Ta často končí substančními závislostmi.

Projevy emočního zanedbávání v dospělosti

Dětstvím a odstěhováním se od rodičů utrpení emočně zanedbávaného dítěte samozřejmě nekončí. Do života si s sebou nese čtyři charakteristiky, které mu ve formě komplexových scénářů dále komplikují vztahy a prožívání emoční blízkosti.

Potřeba vyhovět ostatním je všudypřítomná. V dětství logická, avšak bohužel naivní, představa, že když budu dělat všechno, co si myslím, že po mě rodiče chtějí, že mi konečně dají trochu lásky, pozornosti a podpory, se v dospělosti přenese na ostatní, někdy dokonce i všechny ostatní. „NE“ je sprostým slovem. Je potřeba vyhovět všem, na úkor sebe. V angličtině se takovým lidem někdy také říká „People Pleaser“, což je extrémní projev vztahové závislosti.

Protože toto chování vede někdy v podstatě úplnému popření sebe sama, vzniká uvnitř člověka obrovský tlak. Inkongruence – rozpor mezi tím, co ve skutečnosti chci já, a tím co dělám, roste takovým tempem, že se mnohdy dostaví nezvladatelné chování – výbuchy vzteku, nekontrolovatelný pláč, nebo třeba konzumace obrovského množství jídla, alkoholu nebo dalších substancí. Mnoho lidí také trpí silnými úzkostmi, které jako by upozorňovaly člověka na to, že takhle to dál už nejde.

S postupem času také může a často sílí nenávist vůči lidem, všem. Emočně zanedbávané dítě si totiž dál připadá přehlížené, nedůležité, nepodporované, zatímco „všichni“ ostatní to mají jinak. Navíc, od ostatních lidí nepřichází reciprocita za vlastní sebeobětování. To, že já říkám ANO, když myslím a cítím NE, bohužel neznamená, že druhý pro mě udělá totéž, když já to budu potřebovat.

A pak tu je strach z emocionální blízkosti, logicky. Emočně zanedbávané dítě bylo zraňováno od těch nejbližších de facto celé dětství. Pak roli zraňujících přebraly další vztahové osoby. Jakýkoliv vztah je nebezpečný. Je potřeba si držet odstup. A to bohužel platí i pro vztah k vlastnímu partnerovi nebo dítěti… Bez psychoterapie se málokdy podaří takový začarovaný kruh rozmotat.

Zhoubná poselství emočního zanedbávání

Tam, kde psychiatrie přináší medicinské diagnózy depresivních a úzkostných poruch, poruch osobnosti a substančních závislostí, tam američtí psychiatři a psychoterapeuté Mary a Robert Gouldingovi nabízejí náhled na tzv. zhoubná životní poselství, která si emočně zanedbávaní lidé nesou do svých životů a které formují jejich každodenní realitu. Mary a Bob jich popsali celkem 12, přičemž emoční zanedbávání obvykle přináší celou polovinu z nich.

Zhoubná životní poselství jsou zhoubná v tom, že lidé podle nich jednají. Jako by to byla jakási pravidla jejich života, které nesmí překročit. V raném dětství se pro ně rozhodli, protože to byla poselství, která jim svým chováním předali milovaní rodiče. Tato poselství si pak tzv. internalizovali, a dál podle nich jednají. Často se tyto věty objevují i v interním dialogu, který se sebou dnes a denně vedou.

Pro emoční zanedbávání jsou charakteristická tato poselství:

• Don’t be/Don’t exist (Nebuď/Neexistuj) – ta dostávají typicky nechtěné děti
• Don’t make it (Nezvládni to) – ta dostávají typicky děti narcistních rodičů, kteří na ně žárlí
• Don’t Feel (Neciť) – to je jediná ochrana emočně zanedbávaného dítěte před absencí rodičovské lásky
• Don’t Belong (Nikam nepatři) – to je poselství vytvářené nedůležitostí dítěte pro rodiče, a později i problémy, které mu to způsobuje v prvních kolektivech
• Don’t be close (Nebuď blízký) – je logická ochrana před zničující absencí lásky od rodiče
• Don’t be important (Nebuď důležitý) – je zhoubné poselství odpozorované z chování rodičů, a později postupně i dalších a dalších vztahových osob

Pro přerušení začarovaného kruhu je pak potřeba tato poselství nahradit, a to tím, že si je zažiju v blízkých vztazích – typicky v tom terapeutickém – jinak, ale i tím, že se rozhodnu sám začít jednat podle nových poselství:

• Je v pořádku, že tu jsi!
• To zvládneš!
• Je v pořádku cítit a projevovat své pocity!
• Je skvělé, že jsi mezi námi!
• V blízkosti si zažíváš lásku a přijetí!
• Jsi pro nás důležitý!

Jak přestat s emočním zanedbáváním

Rodiče emočně zanedbávající svoje děti obvykle pocházejí z rodin, kde je rodiče v dětství ignorovali nebo zanedbávali. „Tito rodiče, kteří jsou nuceni spoléhat se sami na sebe, bojí se potřeb vlastní závislosti a zdráhají se přiznat si svou bolest, jsou velmi ambivalentní vůči potřebám svých dětí, zejména když jejich děti trpí, pláčou nebo hledají citovou podporu. Mohou pociťovat žárlivost nebo zášť vůči svým dětem a mohou je vnímat jako přehnaně náročné a nemožné uspokojit. Mohou být natolik zaujati svými vlastními potřebami, že nikdy neberou v úvahu pohled dětí. Případně se mohou cítit tak rozzlobení a uražení, že mají děti, že je prostě ignorují,“ píší profesor pediatrie a psychiatrie Anthony L. Rostain z Rowan University a Stephen Ludwig, šéflékař v dětské nemocnici ve Philadelphii ve své knize Developmental-Behavioral Pediatrics.

Zanedbávající rodiče ze všeho nejdřív potřebují od svého okolí podporu, a nikoliv odsouzení. Sami mají nedosycené dětské potřeby a z vlastního dětství si nesou hluboké rány. Nejvíce zanedbávající rodiče se cítí izolovaní a nepodporovaní svými rodinami a cítí, že o jejich emoční potřeby jsou nenaplněné. Při pohledu do vlastní trhliny bytí nejsou schopni emočně obstarat potřeby dalších lidí, včetně vlastních dětí. Sebepéče (díly 6 a 8) sice povede k tomu, že jim bude líp, ale nevyřeší deficit lásky a pozornosti, a tím pádem ani emoční zanedbávání vlastních dětí a dalších blízkých vztahových osob. Proto by měla být první volbou vlastní dlouhodobá psychoterapie.

Nicméně, pokud cítíte, že emoční zneužívání je problém, který se vás v dětství hluboce dotýkal a dotýká se vás i v rodičovské roli, tak Rostain a Ludwig, aspoň pro začátek radí, položit si dvě důležité otázky:

• Jaké má vaše dítě pozitivní vlastnosti?
• Jaké jsou jeho silné stránky?

Zkuste odpovědím na ně věnovat dostatek času, sepsat si je, a pak zkusit dát svým dětem za tyto pozitivní vlastnosti a silné stránky nějaké ocenění, podporovat je v jejich rozvoji, říct jim, jak moc si těchto vlastností na nich vážíte. Nebojte se také požádat o podporu druhého rodiče.

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Příběh emočně zanedbávaného lékaře (z podcastu)

Profesor Michael Maddaus má i vlastní web, kde najdete zbytek příběhu i jeho novou životní cestu – michaelmaddaus.com.

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Článek o zhoubném přístupu k sobě

Článek o narcismu a dopadech nedostatečné vlastní hodnoty

Trochu více o zhoubných poselstvích a introjektech najdete v tomto článku.

CAREY, William B. a Allen C. CROCKER et al. Developmental-Behavioral Pediatrics. Fourth edition. Saunders, 2009. ISBN 978-1-4160-3370-7.

FINK, George et al. Encyclopedia of Stress. Second Edition. Academic Press, 2007. ISBN 978-0-12-373947-6.

MCLURE GOULDING, Mary a Robert L. GOULDING. Changing Lives Through Redecision Therapy. Grove Press, 1997. ISBN 0802135110.

HOUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO a Marek PREISS. Závislá porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2004, 2004(2), 55-59. Dostupné také z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2004/02/02.pdf

HOUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO, Marek PREISS a Erik HERMAN. Narcistická porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2005, 2005(1), 18-25. Dostupné také z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf