30: Jak se dostat z emočního zneužívání

30: Jak se dostat z emočního zneužívání

Emoční zneužívání (viz 24. díl) a zanedbávání (viz 26. díl) patří mezi jedny z nejbolestivějších Neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl), které se bohužel vyskytují až příliš často. Oba dva zanechávají velmi bolestivé šrámy na dětských duších a jednou pro vždy změní životní příběh dítěte. To se s jejich následky pak potýká v dospělosti. Tomu, jak si v dospělosti poradit s některými typickými dopady tohoto toxického zacházení s dětmi, jsme proto věnovali další díl podcastu.

Definice emočního zneužívání dle CDC (viz 24. díl): Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedle k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo.

Definice emočního zanedbávání dle CDC (viz 26. díl): Pokud si nemyslíte, že následující výrok popisuje vaše dětství, pak jste trpěl(a) emočním zanedbáváním: Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory.

Objevte své základní potřeby

„Co chceš ty, tady není důležitý!“ je takové nevyřčené poselství, které si s sebou nesou v dětství emočně zneužívaní (viz 24. díl) a emočně zanedbávaní (viz 26. díl) lidé. Není proto divu, že jejich vlastní základní potřeby zůstaly zahrabané pod nánosem potřeb všech ostatních, zejména pokud je pak ti ostatní za plnění těchto potřeb chválili.

Výměnou za vztahovost tak z jejich světa často zmizela autonomie. Podle profesora Richarda M. Ryana z University of Rochester má každý z nás tři základní potřeby:

  • Relatedness (vztahovost) je pocit, že se o mě někdo zajímá a pečuje o mě, pocit propojenosti s jinými lidmi, pocit sounáležitosti k nějaké skupině a schopnosti té skupině něčím přispět. Emočně zneužívané a zanedbávané děti se však od svých rodičů učí, že vztahovost může být naplněna jen tehdy, když zapomenou na své vlastní potřeby.
  • Competence (dovednosti) je pocit efektivních interakcí s okolí, vlastních schopností a dovedností v kontextu daného prostředí. Ten se takovýmto dětem někdy daří naplnit a někdy ne. Záleží dost na tom, na kolik potřeby okolí souzní s jejich vlastními zájmy a dovednostmi. Čím více jsou s nimi v souladu, tím snáze se v těchto oblastech dítě zlepšuje, a tím víc naplňuje tuto potřebu.
  • Kámen úrazu však nastává u Autonomy (autonomie), tedy u chování v souladu s vlastními zájmy a hodnotami, které vychází z vlastního nitra a potřeb, a nikoliv z nitra a potřeb ostatních (včetně rodičů).

Základem cesty ven ze začarovaného kruhu je proto podpora autonomie. „Je v pořádku, když děláš to, co chceš ty!“ je bohužel sice správná cesta, ale na mnohé až příliš rychlá. „Co vlastně chci já?“ je totiž to, oč tu běží.

Na to, abychom věděli, co chceme, musíme mít dostatečně dobré podmínky. Naše explorační (či chcete-li objevitelské) chování vyžaduje bezpečí, které tito lidé v dětství neměli. Zejména v dospělosti je proto důležité naučit se připustit si, že v tuhle chvíli prostě nevím, a že je dokonce v pořádku, když mi v tom není dobře.

Sám sobě maminkou i tatínkem

Belgická existenciální psychoterapeutka a profesorka psychologie Mia Leijssen na KU Leuven říká, že každý klient si do terapie přichází de facto pro náhradní rodiče, respektive že potřebuje od svého psychoterapeuta, aby naplnil jeho potřebu „maminkování“ a „tatínkování“.

Jako „maminkování“ Mia Leijssen definuje láskyplný pečující bezpodmínečně přijímající přístup, kdy rodič své dítě bezmezně miluje, ať už provede cokoliv. Něco se ti zrovna povedlo? Vyhrál si závod? Uspěl ve škole? Bezchybně zahrál náročnou skladbu na klavír? To je skvělé! Miluju Tě! Nic ti nevychází? Skončil si poslední? Vyhodili tě ze školy? Pokazil si na koncertě, co si mohl? To mě moc mrzí, miláčku, uvidíš, že zase bude líp. Chceš obejmout? Miluju tě!

„Tatínkováním“ pak Mia Leijssen nazývá láskyplný podporující bezpodmínečně přijímající přístup vedoucí k větší míře samostatnosti a schopnosti překonávat větší a větší překážky. Něco se ti zrovna povedlo? To je super! Věděl jsem, že to dokážeš! Miluju tě! Něco si zrovna pokazil? To přeci vůbec nevadí, to se stává úplně každému. Věřím, že příště to zvládneš líp! Mrzí mě, že ti z toho teď není dobře, ale to časem přejde, ty se z toho poučíš, a vyjdeš z toho silnější! Mám tě rád!

V ideálním světě se může emočně zneužívaný a zanedbávaný člověk naučit být sám sobě tou nejlepší matkou i otcem. Změnit svůj přístup k sobě a vynahradit si to, co mu nebylo v dětství dopřáno. Pokud se mu to nedaří, je na místě vyhledat pomoc psychoterapeuta, a třeba rogeriánský (PCA) přístup je na tohle ideální. Za zvážení stojí též skupinová psychoterapie.

„Maminka“ s „tatínkem“ však plní ještě jednu důležitou funkci – právě svou bezpodmínečnou láskou a přijetím oba bez rozdílu dodávají dítěti bezpečí tak nezbytné pro exploraci, pro zkoumání toho, co je to vlastně to, co já chci – pro autonomii. Prostor někdy až doslova potřebný k tomu, aby „dohnal“ své dětství, a to včetně prvních dětských krůčků, naprosté euforie ale také „zbytečných“ chyb.

Dávejte průchod emocím

U emočně zneužívaných a zanedbávaných dětí byl obvykle potlačován prostor pro prožívání některých jejich emocí. Vztek a smutek bývají často ty nejméně odžité z nich. Jako by nebylo v pořádku být naštvaný, nebo nebylo v pořádku plakat. Obě emoce, mnohdy vyčítány rodiči, pak zůstávají neprojevené a vevnitř způsobují tlak. Tlak jako v papiňáku. A papiňák bez ventilu prostě jednoho dne bouchne, což si ale daný člověk – toho času už dospělý – samozřejmě následně vyčítá, a vyčítá mu to mnohdy i okolí, které naprosto nerozumí tomu, co se děje. „Vždyť ještě včera bylo přeci všechno v pořádku!“ Nebylo, jen to nebylo dáváno najevo, navíc dlouho daný člověk vlastně ani necítil, že to není v pořádku. Jak taky, když ostatní kolem dávali najevo, že „se přeci nic neděje“. Tak povědomá věta z domácností, kde dochází k emočnímu zneužívání a zanedbávání.

V dospělosti se proto oběti tohoto krutého zacházení musí naučit nedestruktivním způsobem projevovat své emoce. Vykřičet se do polštáře nebo do lesa, bouchnout si do boxovacího pytle, dostat to ze sebe sportem. Je dobré, když aspoň nějaký takový ventil člověk má. A u smutku? Když nic jiného, tak se aspoň vyplakat u filmu. Lepší je ale naučit se dovolit si před někým plakat a zažít si někdy i úplně poprvé, jaké to je, získat soucit.

Prvním krokem je ale naučit se cítit své emoce včas. K tomu slouží check-in, od americké psycholožky Catherine Spann. Třikrát denně v době, kdy jste vzhůru si nařiďte budík. Když zapípá zastavte se, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“ Sledujte jakékoliv emoce, ale i tělesné pocity – bolest zad, hlad, studené ruce, „tlak“, cokoliv. Výsledek si zapište do notýsku a pro to, co nedokážete nijak pojmenovat, používejte klidně metafory – např. „Jako zvíře zahnané do kouta.“ Přidejte záznam o tom, co se zrovna dělo a kdo byl kolem jednou za čas si záznamy projděte. Časem se váš kontakt s emocemi začne zlepšovat.

Už po dvou týdnech, tj. 42 opakováních, získáte mnohem lepší přístup ke svým emocím a budete je umět mnohem lépe popsat, ať už sobě, nebo třeba někomu jinému. Možná si také všimnete, že některé pocity se ve stejný čas, ve stejnou situaci nebo se stejnými lidmi opakují. Co z toho pro vás plyne? A nešlo by si třeba některé pozitivní pocity cíleně navozovat třeba opakováním situací, ve kterých je cítíte?

Jak si přestat ubližovat

Emočně zneužívaní a zanedbávaní lidé obvykle trpí toxickým vnitřním rozhovorem. Ve své hlavě si nesou tzv. internalizované rodiče, ale i další důležité vztahové osoby (prarodiče, učitele, trenéry apod.). Ti pak komentují jejich každodenní život – každý „přešlap“, každou „chybu“, každou „nedokonalost“, všechno, co by „měli a neměli“, „musí a nesmí“, „se má a nemá dělat“.

Zrádnost tohoto procesu je, že zejména u dětí, které žily v takto toxickém prostředí již v raném věku, jsou tyto internalizované hlasy mnohdy ještě krutější a nemilosrdnější, než byly ty skutečné. Všechny se ale „naštěstí“ shodnou na jednom – „Nejsi dost dobrý!“ a případně i „Nikdo tě nemá rád, dokud/když…“ To pak danému člověku samozřejmě začne způsobovat v životě ještě větší problémy.

Tím největším je právě přehrávání si tzv. komplexových scénářů, kdy si daný člověk má v nové situaci s novými lidmi potvrdit stará přesvědčení a staré emoce. Bohužel, většina komplexu je ukryta v nevědomí, takže člověk vůbec netuší, že to dělá. Až po čase si začne všímat, že některé věci se mu až podezřele často a přesně stále opakují. Každé opakování ale jako by zarazilo další nůž do těla už tak plného ran.

Při cestě ven ze začarovaného kruhu je proto nezbytné změnit také svůj vnitřní rozhovor, způsob, jakým spolu uvnitř mluvíme. Ten musí doplnit zejména sebesoucit, ale také hlas těch neexistujících ideálních rodičů, o kterém jsme mluvili výše. Důležité je umlčet hlasy, které vás poškozují. A na to existuje jednotlivé cvičení, které dávám i svým klientům:

  1. Udělejte si někam čárku pokaždé, když sami sebe emočně zneužíváte (viz 24. díl)
  2. Zeptejte se sami sebe: „Pomáhá mi, když se sebou takhle mluvím? Je mi potom lépe?“
  3. Pokud ne, zeptejte se sami sebe: „Co bych v téhle situaci potřeboval slyšet, aby mi bylo lépe?“ No a pak si to zkuste taky říct…

Hodně štěstí!

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

RYAN, Richard M. a Edward L. DECI. Self-Determination Theory: Basic Psychological Needs in Motivation, Development, and Wellness. Guilford Press, 2018. ISBN 9781462538966.

Sabine Groth, Cesta hrdinky

Kristin Neff, Self-Compassion: The Proven Power of Being Kind to Yourself

Web o sebesoucitu (EN)

Článek o sebesoucitu

Článek o vnitřním sebepoškozování

Jaké potřeby si naplňovat, abychom byli spokojení

Jak poznat, že jste v začarovaném kruhu, a jak z něho ven (článek o komplexových reakcích)

Zákon akce a reakce aneb proč jsou na nás všichni takoví (článek o komplexových reakcích)

Článek o odpojení od emocí

Článek o vnitřním rozhovoru


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.