114: Nedostatek podpory

Podpora patří mezi základní potřeby každého člověka, tím spíše dítěte. Od fyzické podpory – třeba při prvních krůčcích – přechází potřeba podpory spíše do symbolické roviny. Podpora v překonávání překážek a strachů, podpora při učení se sociálním dovednostem, podpora v cestě za svým snem. Ve zdravé rodině je rodič svému dítěti učitelem a průvodcem, mnohdy po celou dobu svého života. V nezdravé rodině se ale děti vychovávají samy, jak nejlépe umí, a podpora jim chybí. Proč je život bez podpory rodičů patří mezi toxické rodinné vzorce? Kde přesně, jak a proč dítě zasáhne? Jaké komplikace mu to v dospělém životě způsobí? A jak z toho ven? O tom všem je další díl našeho podcastu.

Proč děti potřebují bezpečí

Dětský mozek prochází neuvěřitelně rychlým a masivním rozvojem, a to nejen v raném dětství, ale i v pubertě. Aby tento rozvoj mohl probíhat přirozenou cestou, je potřeba zajistit dítěti prostředí, ve kterém má vhodnou a pestrou stravu (viz 87. díl), dostatek pohybu, spánku, a také dostatek bezpečí.

V rodinách, kde musí děti čelit neblahým zážitkům z dětství (viz 14. díl) a toxickým rodinným vzorcům (viz 94. díl) je pocit bezpečí i neurologický vývoj dětí narušený kvůli zvýšené hladině kortizolu. Dětský mozek pak prochází nestandardním vývojem, který zhorší nejen jeho psychické a somatické zdraví, ale bude mít negativní dopady i na jeho kognitivní funkce, sociální dovednosti, každodenní chování a pozdější ekonomickou situaci.

V rodinách s toxickým rodinným vzorcem nedostatku podpory dítě nemá prostor dělat chyby, a učit se z nich. Když nějakou chybu udělá, nenásleduje péče a utišení bolesti (fyzické či psychické od rodičů). Dítě nemá dostatek prostoru k exploračnímu chování – tj. ke zkoumání a objevování světa, a svět se pro něj tudíž stává nebezpečným. I tak si s ním snaží poradit, jak nejlépe umí, ale to ho vede spíše k pseudodospělosti (viz 102. díl).

Aby mohlo být dítě dítětem, a zároveň se plně připravovat na svoji dospělou roli, potřebuje mít v rodiči svého učitele a průvodce. Někdy tuto roli částečně zastanou i skuteční učitelé a/nebo trenéři a vedoucí ve skautu, ale tím, kdo ji má za úkol zastávat, je vždy rodič.

Rodič jako učitel

„Učitelská role“ je u rodiče dominantní zejména v nižším věku dítěte, kdy rodič musí dítě naučit velké množství dovedností a schopností. Mezi ty nejdůležitější patří naučit dítě se učit a poskytnout mu bezpečné prostředí pro dělání chyb, k čemuž neodmyslitelně patří i poskytování láskyplné péče, když dítě nějakou chybu udělá, a bolí ho (ať už fyzicky či psychicky) nést její důsledky. Rodiče, pokud chtějí, aby jejich dítě dokázalo samostatně uspět v dnešním rychle se měnícím světě, musí dítěti předat lásku k učení se novým věcem a chuť k jejich objevování a zkoumání.

Rodič musí dítě naučit, že v životě je normální dělat chyby, což ho nejsnáze naučí modellingem (viz 9. díl), tj. tím, že sám je schopný své chyby přijmout a poučit se z nich. Rodič je pro dítě v nižším věku také studnicí moudrosti a znalostí, se kterou se ale pojí i důležité předávání morálních hodnot.

Rodič také učí dítě sociálním dovednostem, včetně toho, jak si lidé spolu povídají a o čem je důležité si povídat a proč, a u kterých témat je nutné být opatrný a proč, aby dítě dokázalo později obstát v kolektivu, a mohlo být tudíž samostatné a nezávislé (nejen) na rodičích.

Součástí učitelské role rodiče jsou i výchovné nástroje pro starší děti (viz náš online kurz), kdy je děti potřeba naučit jumpstartingu, kompromisu, vyjednávání a řešení problémů (viz 23. díl), což jsou zcela nezbytné dovednosti pro další úspěch jak ve studiu, tak v dospělém životě.

Škola může některé tyto úkoly zastoupit, ale jen částečně. Vyžaduje to ale mimořádně angažovaného učitele, a není to něco, co máme právo po učitelích chtít. Některé soukromé školy v zahraničí si právě na tomhle ale zakládají.

Děti potřebují dostávat od rodičů odpovědi na otázky – proč? Jak? Co? I vysvětlení, proč se ten či onen choval takhle, proč Pepíčkovi rodiče zakázali tohle, a já to můžu, proč Maruška může tohle, a já nesmím. Dítě potřebuje rozumět světu, ve kterém žije, protože co dokážeme pochopit a porozumět tomu, to je pro nás mnohem bezpečnější. Odpovědi dětem musí být pro děti jasné, jednoznačné a srozumitelné.

Rodič jako průvodce

Čím je dítě starší, tím podstatnější je role rodiče coby průvodce a facilitátora procesu objevování světa. Už v raném dětství však rodič musí umět tuto roli zastat, a to minimálně v oblasti výživy. Už v prvním roce života je naprosto nezbytné, aby rodič dítěti představoval a nabízel různé druhy potravin v předem definovaných formách a časových rámcích, aby tím byl zajištěn zdravý rozvoj dítěte (včetně neurologického) a aby bylo zamezeno rozvoji některých autoimunitních onemocnění (viz 87. díl).

Později je úlohou rodiče vést děti k oblastem, které by samy třeba neměli šanci poznat – umění, historie, astronomie, sporty, hudba apod., a nabízet jim, co by je samotné mohlo zajímat, ať si samy vyberou – zkrátka pomoci jim poznávat svět.

Zejména v období puberty pak rodič musí umět a mít možnost zastat pro dítě roli průvodce a risk managera a pomáhat svému dítěti správně odhadnout rizika některých jeho činů i zmírňovat škody některých jeho přešlapů.

Rodiče mají také unikátní možnost podporovat dítě při cestě za jeho vlastními sny, čemuž jsme věnovali celý 111. díl podcastu.

Zásadní problém nastává tehdy, kdy rodič své dítě jakýmkoliv způsobem zneužívá – ať už fyzicky (viz 20. díl) emočně (viz 24. díl) nebo sexuálně (viz 16. díl). Všechny formy zneužívání totiž vedou k narušení bezpečí ve vztahu dítěte k rodiči, a snaze dítěte se rodiči vyhnout. Zatímco v nízkém věku to dítě uvrhá spíše do pseudodospělosti (viz 102. díl) a stažení se do sebe, ale rodič se dál může snažit zastávat svou učitelskou roli, v období dospívání to rodiče zcela zbaví jeho možnosti zastávat průvodcovskou roli, a dítě se ocitá v chaosu teenagerských vztahů a má všechny předpoklady k tomu, aby se uchýlilo ke zneužívání návykových látek (viz 33. díl), v Česku zejména alkoholu a nikotinu, či nověji kratomu.

Rodiny s nedostatkem podpory

Existují rodiny, kde je toxický rodinný vzorec nedostatku podpory extrémně častý. Rodiny, kde se děti raději vychovávají samy, jak nejlépe umí, protože nechtějí a/nebo nemohou „zatěžovat“ rodiče svými starostmi.

Typicky se jedná o rodiny:

kde nejméně jeden rodič trpí substanční závislostí (viz 36. díl), v Česku nejčastěji na alkoholu,
kde nejméně jeden rodič trpí jiným psychickým onemocněním (viz 42. díl), které mu efektivně brání soustředit se na své dospělé povinnosti a rodičovskou roli,
kde nejméně jeden rodič trpí závažným somatickým onemocněním (např. podstupuje onkologickou léčbu), které mu efektivně brání věnovat se dostatečně dítěti a zatěžuje to i druhého rodiče,
kde nejméně jeden rodič vykazuje silné narcistické rysy (viz 44. díl), kde tím pádem platí dogmatická pravidla vytesaná do kamene, o kterých se nediskutuje,
kde je rodič s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl), kde jsou sice dogmatická pravidla, ale nahodile se mění,
kde je rodič na dítě sám a nedokázal se poprat s rozvodem a porozvodovou situací, včetně té ekonomické (viz 46. díl),
kde jedno z dětí trpí chronickým onemocněním a/nebo postižením, které vyžaduje velké množství pozornosti a času rodičů, a rodiče nedokáží si pro ostatní děti vytvořit dostatek prostoru.

Děti v takovýchto rodinách se učí neptat, protože jejich otázky jsou beztak hloupé, nebo zbytečné, a snaží se poradit si sami. Někdy za asistence starších dětí z podobně problematických rodin, což jsou v období dospívání obvykle děti konzumující ve velkém návykové látky, protože se snaží nějakým způsobem necítit bolest z toho, v jaké rodině žijí a/nebo na sebe upozornit rodiče nežádoucím chováním (viz 33. díl).

Zásadní problém spočívá v tom, že i pokud rodič v takovéto rodině má kapacitu se dítěti věnovat coby jeho učitel a průvodce a chce to pro něj udělat, může se stát, že dítě vnímá, že po rodiči nic takového nemůže požadovat a nechce rodiče „zatěžovat“, když přeci „má tolik starostí“.

Rodinná tabu

Tabuizace určitých témat v rodině vede k tomu, že děti vnímají, že na některé věci „by se neměly ptát“. Ne každé tabu přitom musí vypadat jako tabu typu sex, na co umřela babička, co dělal děda za práci apod. Řada tabu se překvapivě týká i zaběhlých rodinných rituálů – proč na Štědrý den/Velikonoce děláme to či ono, proč tatínek nemá rád Vánoce, proč se králík/kachna/husa atd. vždycky peče takhle apod.

Čím víc takových tabu existuje – ať už jako tabu definovaných rodičem, nebo vytvořených rodičem nevědomky stylem: „Do toho ti nic není“, „Prostě to takhle dělám!“ „Na to se tatínka radši neptej!“ „Před babičkou o tom raději nemluv!“ apod. – tím více nejistoty se v dítěti buduje. Na co dalšího se ještě nemám ptát? O čem dalším je nevhodné doma mluvit? Když není pro dítě jasně srozumitelné a pochopitelné, proč se na něco nemá ptát a zároveň se párkrát „spálí“ tím, že tvrdě se svou otázkou narazí, postupně se naučí samo sebe ve svých dotazech cenzurovat, což efektivně začne bránit rodiči, aby byl svému dítěti učitelem a průvodcem.

Tím se efektivně naplní toxický rodinný vzorec nedostatku podpory, a to i v rodině s rodiči, kteří jinak jsou otevřeni podpoře svých dětí, ale prostě jen převzaly některá tabu ze své primární rodiny, kde samy dostatek podpory neměly.

Předávání nesmyslnosti

Jak už jsme řešili výše, tak v mnoha rodinách se předávají nesmyslné rituály a tabu. Nesmyslné jsou v tom významu slova, že děti nechápou jejich smysl a rodiče nepřipouští jakékoliv dotazy ohledně jejich smyslu, a to často proto, že samy jejich smysl neznají, protože je slepě převzaly.

V řadě rodin jde ale tento problém ještě o stupeň dál, a tabuizace se netýká jen rodinných témat, nýbrž i předávaných přesvědčení o světě. To se týká zejména předsudků vůči pohlavím, lidským rasám, národům, lidem určité sexuální orientace atd. a samozřejmě také nejrůznějších konspiračních teorií. Část těchto předsudků přitom do myslí lidí instalovala komunistická/sovětská propaganda během desetiletí trvající politické a později i vojenské okupace Československa (viz 82. díl).

Komunistická strana Československa zneužívala výchovu, vzdělávání, vědu a kulturu (včetně filmů a pohádek pro děti) k politickým a ideologickým účelům, aby udržela svoji moc a mohla porušovat základní lidská práva a svobody, aniž by to vyvolávalo odpor u lidí žijících v komunistické diktatuře. Zejména lidé pocházející z rodin s toxickým rodinným vzorcem nedostatku podpory byli vůči komunistické propagandě výrazně náchylnější a poddajnější, protože jejich rodiče neplnili svoji roli učitelů a průvodců, a tím pádem jim nepředali ani své vlastní morální hodnoty. Tito lidé pak rádi a ochotně šíří komunistické principy a propagandu i do dalších generací, protože sami věří, že to tak je a protože jim to dodává pocit bezpečí. Komunistická propaganda totiž – na rozdíl od informací od jejich rodičů – pokrývala všechny oblasti lidské existence a jednotlivé informace do sebe perfektně zapadaly jako dílky jedné skládačky, a to včetně masově proklamovaného hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy“…

Dopady v dospělosti

Pokud dítě ve svém rodiči nemělo trpělivého učitele a láskyplného průvodce, bude to pro něj mít s velmi vysokou pravděpodobností negativní dohru v dospělosti. Ostatně i staré české přísloví říká, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Když se dítě naučilo, že má samé hloupé otázky a nic neumí, bude jeho dospělý život vypadat zcela odlišně, než když se doma naučilo od rodičů spoustu praktických a sociálních dovedností, věcných informací, ale hlavně podstupovat riziko a poradit si s chybami.

Děti z rodin s toxickým rodinným vzorcem nedostatku podpory obvykle mají větší problémy s podstupováním jakéhokoliv rizika, investují příliš mnoho energie do rozhodování, protože řadu rozhodnutí vnímají jako fatálnější, rizikovější a s většími dopady, než v praxi budou mít, a mají větší problémy požádat o podporu a radu ostatní.

Janet Geringer Woititz uvádí hezký příklad ze své praxe. Evelyn (z funkční rodiny) a Jocelyn (z rodiny se nedostatkem podpory) jsou matky dětí z jedné třídy. Obě jsou na děti samy, každá má dvě děti. Třídní učitelka dala dětem za úkol druhý den donést domácí sušenky na třídní akci. Evelyn vždy po práci jede vyzvednout děti do školy, pak s nimi dělá úkoly, večer dodělává práci a jde spát. Totéž Jocelyn, kterou navíc zítra čeká důležitá prezentace v práci.

Evelyn ví, že nemá sušenky kdy upéct, tak vymyslí, jak si s tím poradit. Cestou pro děti do školy se zastaví v obchodě koupit sušenky. Vyzvedne děti, udělá s nimi úkoly, udělá jim večeři, uloží je do postele, pak vybalí koupené sušenky, převáže je stuhou, dá do nové krabičky a jde si v klidu lehnout. Její syn jí ráno poděkuje, že je nejlepší matka na světě, a utíká se sušenkami do školy. Jocelyn také ví, že nemá sušenky kdy upéct. Nechce ale zklamat své dítě, a chce tu pro něj být za každou cenu. Začne se stresovat, že se ale večer potřebovala připravovat ještě na prezentaci. Vyzvedne děti, udělá s nimi úkoly, udělá jim večeři, uloží je do postele, a pak začíná péct sušenky. Dopeče je pozdě večer, pak se ještě koukne na tu prezentaci, jde spát opravdu pozdě. Její syn jí ráno poděkuje, že je nejlepší matka na světě, a utíká se sušenkami do školy. Ona vyčerpaná jede do práce na prezentaci, která dopadne podle toho.

Cesta ven z nedostatku podpory

I z nedostatku podpory v dětství, podobně jako z řady jiných útrap, se dá v dospělosti dostat. Klíčová je ale změna pohledu na svět a neuvěřitelná dávka odvahy pokusit se jít znovu do situací, které člověka v dětství s rodiči opakovaně zraňovaly.

Podstatným korektivním faktorem může být zaměstnání (více níže), kde se může dostat člověku dostatku podpory, učení i průvodcovství nejen ze strany nadřízených, ale i kolegů. Jen je třeba si uvědomovat, že v dospělém světě vše funguje až na vyžádání, a nikoliv automaticky, jak to mělo fungovat v rodině.

Klíčovou roli mohou sehrát i přátele, nebo třeba komunita lidí se stejným zájmem (včetně náboženství). Přátelům často záleží na tom, jak se jejich přátelé mají, a proaktivně jim nabízí pomoc. Pokud se ji dospělé dítě z rodiny bez podpory naučí přijímat, může se postupem času naučit o ni požádat i mimo okruh svých přátel, a změnit tak svůj přístup k tomu, že „všechno musí zvládnout sám, jak nejlépe umí“, což je hlavní bolestivý důsledek dětství bez podpory, který má negativní ekonomické i sociální dopady na život dospělého člověka.

Zkoušení nových věcí je další cestou, jak „dohnat“ deficit z dětství. Lidé z rodin bez podpory nedostaly dostatek prostoru a bezpečí pro objevování toho, co je zajímá a osvojování si nových dovedností. Tím pádem často ani neobjevily všechny své talenty a vlohy. S tím bezprostředně souvisí ještě jedno důležité chování, které může napravit staré škody – postupné posouvání se v něčem, co člověka opravdu naplňuje a zajímá. Právě v těchto oblastech lze totiž dosáhnout pocitu flow, který je klíčový nejen pro zažívání pocitů štěstí, ale i životního smyslu.

Posledním krokem, který je důležitý pro vymanění se ze stínů dětství bez podpory je vyptávání se rodinných příslušníků na historii rodiny. To může pomoci pochopit některá tabu a rituály, ale i to, proč rodiče dítěti neposkytovali podporu, a že to nebyla vina dítěte.

Práce jako „terapie“ nedostatku podpory

Zaměstnání, zejména to první, může být významnou korektivní, nebo naopak posilující (ve smyslu špatných zkušeností z rodiny) zkušeností, kde si člověk pocházejí z rodiny s toxickým rodinným vzorcem nedostatku podpory může někdy třeba i vůbec poprvé zažít, jaké to je, pokud má vedle sebe někoho, o koho se může opřít, kdo mu poradí, naučí ho důležité věci, umožní mu dělat chyby v bezpečném prostředí, pomůže mu rozvíjet jeho talent atd. Podobnou podporu dokáže přitom nabídnout každý zkušený manažer, pokud mu na to ovšem jeho firma vyhradí kapacitu.

V praxi bohužel řada vzdělaných a zkušených manažerů nemá na vedení lidí dostatek času, což zvyšuje pravděpodobnost toho, že se člověk, který si neumí říkat o podporu a „doučování“, ocitne v situaci, kdy jeho šéf s ním bude zacházet plus mínus jako jeho rodič a bude se bát, že se na nic nemůže zeptat. Lidé z rodin s toxickým rodinným vzorcem nedostatek podpory totiž v zaměstnání potřebují velmi citlivý a proaktivní přístup ze strany manažera.