104: Život v krizi

Krize je naprosto běžnou součástí života člověka i rodiny. Ve zdravé rodině existuje organizace a plánování stejně jako schopnost reagovat na krize. V nezdravých rodinách je tomu ale jinak – jejich členové přecházejí z krize do krize, a když zrovna žádná krize není, tak ji vytvoří. Doma není tedy nikdy klid, a tím pádem ani bezpečí. To zásadním způsobem narušuje vývoj dítěte i psychické a somatické zdraví všech členů domácnosti. Děti žijící s rodiči, kteří vytvářejí neustálé krize mají na výběr – buď se co nejlépe adaptovat, nebo uniknout do alternativního světa, jaký nabízí parakosmos (viz 91. díl) nebo zneužívání návykových látek (viz 33. díl). Oba scénáře mají v dospělosti svoji dohru. Jakou? O tom už více v dalším díle podcastu o toxických rodinných vzorcích.

Když děti žijí v krizi

Potřeba bezpečí patří mezi jednu ze základních potřeb každého člověka, tím spíše dítěte. V rodinách, kde jejich členové přecházejí z krize do krize, a když zrovna žádná krize není, tak ji vytvoří, tato potřeba nedokáže být naplněna. Obvykle také v takovýchto rodinách figuruje více než jeden Neblahý zážitek z dětství (viz 14. díl) – běžně jich bývá i osm a více – a silně diskutabilní je, zda rodiče jsou v prvních letech života dítěte v neustálých krizích schopni dostatečně často a dostatečně správně reagovat na potřeby dítěte, aby mu byli schopni vytvořit jistou vztahovou vazbu (viz 12. díl).

Za často extrémní zdravotní dopady na dítě může permanentně velmi vysoká hladina kortizolu (jeden ze stresových hormonů) v krvi. Nezřídka se pak stává, že děti chodí nabírat síly do školy, kde odpočívají nebo dospávají, a rozhodně nevěnují příliš pozornosti učení. Dětem se pak často nechce chodit domů a snaží se tam nebýt, což často končívá zapojením se do nějaké potenciálně rizikové pouliční party, nebo rovnou trávením času po hospodách zneužíváním návykových látek (viz 33. díl). Tyto děti, třeba typicky kvůli emočnímu (viz 26. díl) a někdy i fyzickému (viz 32. díl) zanedbávání, navíc často trpí problémy se šikanou (viz 43. díl), ať už jako její strůjci, nebo obětim, nebo obojí.

Život v takovéto rodině bývá pro děti katastrofa. Dítě se na něj buď v rámci svých možností a event. Pozitivních zážitků z dětství (viz 14. díl) buď adaptuje, nebo se snaží žít v alternativním světě jako je parakosmos (viz 91. díl), nebo rozsáhlé světy ve virtuálních hrách, nebo se třeba věnují LARP či historickému šermu, kde mohou být snadno někým jiným v úplně jiném světě apod. ovšem s tím, že do dospělosti si pak nesou, že tohle všechno (myšleno v čem zrovna žijí) se znovu už za žádnou cenu nikdy nesmí opakovat. Děti z těchto rodin se také často a velmi brzy uchylují ke zneužívání návykových látek, typicky alkoholu a marihuany (viz 33. díl), což zvyšuje jejich pravděpodobnost budoucí substanční závislosti (viz 34. díl). Část lidí také rezignuje na svůj další život, a to včetně sebevraždy.

Kariéra „krizových dětí“

Děti z „krizových rodin“, které se dožijí dospělosti a které si neprojdou nějakou zásadní korektivní zkušeností a mnohdy bohužel nezbytnou psychoterapií, často i v dospělosti vyhledávají další život na hraně, nebo se naopak snaží kontrolovat ideálně naprosto vše a „řídit“ budoucnost. Ve svém životě pak mnohdy nevidí jinou možnost volby než žít dál v neustálé krizi, jinak je to totiž „nuda“ až prázdnota či dokonce paradoxně chaos, nebo naopak v totálně řízeném světě s pevnou hierarchií a řádem, protože jinak je svírají úzkosti. To samozřejmě zásadním způsobem ovlivňuje volbu jejich povolání.

(Nejen) Janet Geringer Woititz lidi s takovýmto dětstvím často potkala jako vojáky, policisty, hasiče nebo záchranáře – tedy v povoláních s vysokou mírou neustálého rizika a pevnou hierarchií i extrémně jasně definovanou zodpovědností.

Mezi chirurgovy, lékaři na ARO, event. onkologovy a případně veterináři – tedy v povoláních, kde se často pohybují na hranici života a smrti a v jejich rukou je koncentrovaná silná schopnost ovlivnit další vývoj věcí.

Děti z krizových rodin ale často také končí jako sérioví pachatelé trestné činnosti, stejně jako advokáti v trestních kauzách či insolvenční správci, podnikatele s pohledávkami a zejména v ČR podnikatele ve stavebnictví a krizové manažery, což jsou typicky oblasti, kde je spojen život na hraně s dlouhodobou velmi silnou psychickou zátěží a neustále přítomným rizikem.

Právě ono neustálé riziko, kdy si člověk s takovýmto dětstvím připadá doslova „jako doma“, z dětí z takto toxických rodin dělá často milovníky adrenalinových sportů, horolezce, cestovatele v rizikovějších oblastech.

Zejména adaptované děti mají totiž až neuvěřitelnou schopnost překonávat krize, které se učily dlouhé roky a která je nezbytnou a velmi ceněnou součástí řady zaměstnání a taky rodičovství.

I válka je klidnější…

Podstatná část dětí vyrůstajících v rodinách žijících od krize ke krizi, respektive spíše v neustálé krizi, se na takový život dokáže adaptovat. Ne ve smyslu, že by to na ně nemělo žádné negativní dopady, ale ve smyslu, že se v krizích dokáží docela dobře zorientovat a přežít. Takovéto děti pak v dospělosti vyhledávají krizová povolání, protože jim paradoxně nabízejí dostatek pocitu bezpečí. Tento pocit bezpečí totiž vychází z toho, že i po opuštění primární rodiny mohou žít v důvěrně známém settingu, který je plný krizí, ve kterých se ovšem umí pohybovat a umí je docela dobře přežít. Bohužel to ale neznamená, že jim takový přetrvávající setting přinese štěstí, natož že jim zajistí psychické a somatické zdraví, to často naopak (např. díky dlouhodobě narušenému spánku).

Co naopak takovýmto dospělým dětem nedělá dobře, je když je klid a nic se neděje. Zároveň často mívají problémy s dlouhodobějším plánováním, a to z toho prostého důvodu, že v jejich primární rodině s ohledem na neustálé krize nic takového nebylo možné. Pokud už se něco plánovalo – výlety, oslavy Vánoc apod., dopadlo to buď další krizí, nebo to nedopadlo vůbec. Tito lidé tak mnohdy mívají až averzi k plánování a/nebo rádi přenechají plánování na ostatních. I proto mnoho z nich končí v oblastech, kde jen plní cizí rozkazy.

Démoni z dětství

Řada dětí z rodin s toxickým rodinným vzorcem života v krizi dokáže být v dospělosti úspěšných – ve smyslu soběstačnosti, schopnosti trvalých zdravých vztahů i schopnosti kontinuálního pracovního uplatnění, obvykle v oboru, který je jim blízký svým „krizovým“ založením. Problém je ovšem v tom, že pokud neřeší své problémy z dětství, své démony si nesou s sebou.

Tito démoni nepromlouvají vždy se stejnou intenzitou, ale v těžkých obdobích je dokážou stáhnout velmi hluboko dolů. Časté jsou úzkostné poruchy, poruchy spánku a sklon ke zneužívání návykových látek (viz 34. díl), zejména pak alkoholu.

Právě návykové látky stáhly z vrcholu kariéry a rodinného života ke dnu i člověka z naších kazuistiky – někdejšího profesora hrudní chirurgie na University of Minnesota Mika Maddause. Ten, po absolvování léčby závislosti, nakonec skončil s medicínou a nyní se věnuje koučinku.

Dysfunkční a vyloučené rodiny

Život v krizi je častým průvodním jevem života v „dysfunkčních rodinách“, které jsou obvykle protkány celou řadou Neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl) – jak pro děti, tak pro rodiče, kteří zde figurují. I díky tomu se podobné utrpení předává z generace na generaci.

Mezi typické settingy patří alkohol či jiná substanční závislost rodiče (viz 36. díl) spojená s fyzickým domácím násilím (viz 50. díl) a/nebo rozbíjením věcí. Děti, které se stanou svědky několika brutálních výpadů vůči jednomu rodiči, začnou mít strach, že druhý rodič zase přijde pod vlivem návykové látky, a situace se bude opakovat. Příchod závislého rodiče domů vyvolává stop stav pro všechnu hru, ale i učení, a zapíná se mód ostražitosti, a to i v dobách, kdy k žádnému násilí nedochází. Zároveň děti obvykle několikrát za život zažijí noční únik z domu se spoluzávislým rodičem, případně jsou svědky znásilnění spoluzávislého rodiče závislým.

Dalším typickým settingem z dysfunkční domácnosti je domácnost s psychicky nemocným rodičem (viz 42. díl). Typicky problémy působí vystupňovaná narcistická (viz 44. díl) a/nebo hraniční porucha osobnosti (viz 56. díl), vážné potíže ale můžou panovat i v rodinách s rodičem trpícím bipolární afektivní poruchou, který nebere léky, které pomáhají předcházet její atace. Po několika výbuších psychicky nemocného rodiče provázených častěji spíše slovním domácím násilím (viz 52. díl) a/nebo emočním zneužíváním dětí (viz 24. díl) se děti začínají bát toho, která „verze“ rodiče večer dorazí domů – jestli ta milující, nebo ta „zlá“. Zároveň se v nich vyvíjí spoluzávislost na chování rodiče, kdy iracionálně věří, že jsou schopni ovlivnit jeho chování, o což se dlouhodobě marně snaží (někdy za zdatné podpory druhého rodiče), což ještě zvyšuje jejich permanentní stres.

Konečně třetí případ se týká rodin, ve kterých je často přítomná substanční závislost (viz 36. díl) a/nebo i další závažné psychické onemocnění rodiče (viz 42. díl), ale není to podmínkou nutnou, které se opakovaně a dlouhodobě dostávají do dluhů a/nebo problémů se zákonem. Po několika návštěvách exekutorů/vymahačů/policie se začínají děti bát nejen další návštěvy, ale také o své rodiče. Tím, že jejich domov je narušen dalšími „nepřátelskými“ osobami, pak ztrácí pocit bezpečí + se často obávají o ztrátu střechy nad hlavou a/nebo rodiče. Ten je někdy případně i zatčen a uvězněn (viz 54. díl).

„Spořádané“ rodiny

Toxický rodinný vzorec života v krizi se rozhodně netýká jen dysfunkčních rodin. Často se bohužel shodou nepříznivých okolností může rozvinout i v původně spořádaných a dobře fungujících rodinách. Mezi typické příklady patří:

Vznik či propuknutí vážného dlouhodobého až chronického psychického (typicky úzkostné poruchy, bipolární porucha a opakující se deprese) a/nebo somatického (typicky onkologické nebo též autoimunitní či neurodegenerativní diagnózy) onemocnění rodiče nebo jiného dospělého člena domácnosti (babička, dědeček, strýc apod.). I když např. onkologicky nemocný rodič dál funguje jako „ideální“ rodič, opakované propady v jeho zdravotním stavu a nejistota ohledně budoucnosti začínají narušovat rodinný klid a pohodu. Děti se začínají děsit další chemoterapie, dalšího kontrolního CT, dalšího návratu nemoci, a jejich život se začíná měnit v boj s jednou krizí za druhou.

Dalším příkladem mohou být rodiny, kde jeden nebo oba rodiče pracují ve služebním poměru (vojáci, hasiči, policisté, záchranáři ale i někteří lékaři), kdy součástí jejich práce jsou nenadálé odjezdy z domů, kdy musí být na telefonu např. pro případ náhlé krizové situaci v jejich práci. Náhlé odjezdy rodiče narušují zaběhlé rodinné rituály (telefonát uprostřed večeře, telefonát uprostřed společné cesty ze školky) nebo plánované aktivity (telefonát před odjezdem na výlet, fotbalový zápas atd.). Tyto situace pak navíc kromě zklamání na straně dětí nezřídka vyvolávají konflikt mezi rodiči. Někdy (policie, hasiči) navíc bývají spojeny s oprávněnými obavami o život rodiče. Tím, že nelze nijak předvídat, kdy se situace bude opakovat, si postupně děti zvykají na tyto krizové situace plné bolesti a začínají víc a víc žít v nejistotě. Četnost výskytu a počet opakování zde přitom hrají podstatnou roli.

Pokud jde o generaci, která vyrůstala před listopadem 1989, tak nelze také zapomenout na typický průvodní jev života socialismus a ruské okupace (viz 82. díl) a obvyklé kratochvíle Státní bezpečnosti zastoupené ruskými kolaboranty. Opakované a nečekané „návštěvy“ agentů StB v domácnostech, rozhazování věcí uprostřed noci, násilné odvádění rodičů před dětmi k „podání vysvětlení“, viditelně prováděné sledování a odposlechy, násilné výslechy plné mučení zadržovaných apod. a na to navázaný následný teror rodinných příslušníků, typicky včetně dětí (vyhazovy ze škol, cílená šikana ve školách, přidělování nejen psychiatrických diagnóz a jejich údajná ústavní léčba apod.), kdy děti ani rodiče nevěděli dne ani hodiny, kdy k nim vtrhne StB, případně kdy tatínek bude muset zpátky do uranového dolu, na „vojenské cvičení“ nebo na „podání vysvětlení“ (obvykle týrání a mučení) apod. Některé rodiny nakonec byly vyštvány z Československa (akce StB Asanace), jiné trpěly, přičemž rodiče často sklouzly pod neustálým tlakem k závislosti na alkoholu (viz 36. díl), jehož konzumace byla ze strany KSČ štědře podporována dotovanými cenami.

Jak řešit problémy s plánováním

Problémy s vytvářením a dodržováním plánu až totální neschopnost plánování – to je typický dopad, se kterým se potýkají lidé, kteří vyrůstali s toxickým rodinným vzorcem života v krizi. Problém je, že v životě – ať už tom osobním, obzvláště, když do něj pak vstoupí více dětí, ale zejména v tom pracovním – je plánování velice důležitou dovedností, kterou je potřeba ovládat.

Jak se s tímto problémem poprat? Prvním krokem je edukace v oblasti plánování. Na to existuje spousta knih, potažmo i studijních oborů. Velmi vhodným doplňkem je i znalost projektového managementu, protože pořízení nového bydlení, stěhování, pořízení potomka a řadu dalších běžných životních „projektů“ lze řídit podle jeho zásad.

Doplnění znalostí je však jen polovina úspěchu. Klíčový je právě onen prožitek plánování, pevného řádu a „znalosti budoucnosti“, který v dětství chyběl. Dobrým nástrojem je proto pevný denní režim. Chodit spát a vstávat vždy ve stejnou dobu (což pomůže i zlepšení spánku), jíst pravidelně a ve stejnou dobu a ideálně zařadit i pravidelné každodenní rituály ve stejnou dobu jakými může být třeba čištění zubů a osobní hygiena.

Konečně posledním krokem je osvojování si zodpovědnosti za dlouhodobější cíle. Při ní je potřeba vyrovnávat se s nahodilostmi a krizemi, které tito lidé dobře znají ze svého dětství, ale nenechat tyto krize odvést je od dlouhodobého plánu, což se typicky dělo opakovaně jejich rodičům. Hezkým příkladem dlouhodobého cíle může být pravidelná preventivní péče o své zdraví, v podobě návštěv lékaře (zubní lékař, praktický lékař, gynekolog, později u mužů urolog atd.) anebo třeba přechod na zdravé stravování. S ním, včetně psychologické stránky v podobě toho, jak si poradit s „přešlapy“ a ztrátami režimu, vám pomůže skvělá kniha Mayo Clinic Diet (aktuálně ve třetím vydání), se kterou se v USA pojí i komplexní podpůrný program, a která vás za pár dolarů provede kompletním a trvalým přechodem na zdravé stravování.

Jak řešit problémy s adaptací

Děti z rodin s toxickým rodinným vzorcem života v krizi, které zvolily „únikovou strategii“ namísto adaptace mívají v dospělosti problém právě s onou adaptací. Časté úniky do fantazijních světů nebo v horším případě k návykovým látkám byly efektivní strategií, jak přežít dětství, ale vedly k tomu, že se účinně vyhnuly všem krizím. K reálnému životu však občas nějaká krize patří, stejně jako k němu patří řád věcí.

V dospělosti, kdy už člověk toxickou rodinu opustí, tedy původní úniková strategie málokdy přináší benefity, a hlavně pochopení na straně partnera, dětí a/nebo kolegů v práci. Proto řada neadaptovaných dětí z toxických rodin volí v dospělosti úplně jinou strategii, jak se vyhnout krizím – a to úplnou kontrolu pokud možno nad úplně vším. To ovšem přináší zcela novou úroveň problémů, dosud nepoznanou, a hlavně starou známou úzkost z toho, že „určitě přijde nějaká krize“. Jak si s tím poradit?

Prvním krokem může být zavádění prvku nahodilosti do života – např. chodit různými cestami do práce, chodit do nových restaurací a kaváren, vybírat si pro procházky nové lokality apod. a to vše si ideálně vybírat až v den, kdy se má daná aktivita odehrát. Cílem je prožít si nahodilost (a občas i nějakou krizi) v relativně bezpečném prostředí.

Dalším krokem je pak rozvolňování denního režimu, který mnohdy bývá velmi striktní. Rozvolněním přitom může být i to, že se něco neodehraje přesně v 11:00, ale „kolem jedenácté“ s tolerancí pár minut.

No a posledním krokem je, zavádění užívání si do svého života. Zatímco v dětství se totiž tito lidé snažili – z pochopitelných důvodů – svůj život ideálně nežít, v dospělosti jim v životě často brání úzkosti. Je proto důležité najít si každý den čas na jednu věc, kterou člověk dělá rád. Ještě většího pozitivního efektu lze pak dosáhnout při aktivitách, které vyžadují klid a zároveň adaptaci a ideálně i sociální prvek jako je lezení, bojové sporty či třeba míčové hry.

Jak řešit problémy v rodičovství

Pokud děti z rodin s toxickým rodinným vzorcem života v krizi v dospělosti mají vlastní děti, často je čeká boj s některými specifickými problémy. Když se otevře jejich Pandořina skříňka (viz 10. díl), mohou se jim v běžných situacích s dětmi vracet velmi intenzivní pocity prožitky z jejich dětství, které se sebou mohou přinést i naučené reakce od rodičů. Typicky sem patří:

braní dětských problémů na příliš lehkou váhu, protože „Ty ani nevíš, co to jsou problémy, to já, když jsem byl malý/byla malá, tak…“, což může končit až emočním zneužíváním dítěte (viz 24. díl)
braní dětských úspěchů na příliš lehkou váhu, kdy u pochval, které nebývají příliš časté, je mnohdy přítomen tzv. caboosing, který pochvalu de facto neguje (viz 11. díl)
a přílišná angažovanost v úkolech zejména starších dětí, což vede k zasahování do autonomie a zodpovědnosti dítěte, čímž se bohužel brzdí jeho přirozený rozvoj v dospělého samostatného člověka.

Mnoho těchto problémů je bohužel spjatých s tím, že v rodinách s toxickým rodinným vzorcem života v krizi často dochází k emočnímu (viz 26. díl) a někdy i fyzickému zanedbávání dětí (viz 32. díl), takže vývojové úkoly, kterými si děti měly v dětství projít, nebyly díky nehostinnému prostředí splněny, a zároveň zde chybí prožitek zájmu a vedení ze strany rodiče.

S těmito problémy v dospělosti obvykle pomůže edukace (včetně našeho podcastu a webinářů o výchovných nástrojích), interakce s dalšími rodiči a mnohdy také spolupráce s učitelem nebo trenérem dítěte.

Mnohdy také není na škodu, pokud rodič sám začne na sobě pracovat, třeba když začne dělat nějaký sport nebo aspoň cvičit v posilovně s trenérem, od kterého si zažívá pozitivní zpětnou vazbu i vedení, které od rodičů obvykle moc nezažil. Rodiče starších dětí si také mohou udělat výcvik v koučování, protože právě koučovací přístup je u starších dětí, zejména teenagerů, potřebný pro jejich podporu při přechodu do dospělosti.