122: Prohození rolí

Úkolem rodičů je starat se o děti. Rodiče se rozhodli přivést je na svět a spolu s tím se rozhodli se stát na celý jejich život rodiči. Přesto existuje mnoho rodin s toxickým rodinným vzorcem, kde už od raného věku je úkolem dětí starat se o rodiče a naplňovat jejich potřeby. Někdy je úkolem dětí i starat se o další děti. Prohození rolí má ale svou daň – nadměrný stres, deprese, úzkosti, včetně OCD či panických atak nebo také poruchy příjmu potravy (viz 37. díl) a substanční závislosti (viz 34. díl). Jak se žije dětem, ze kterých si jejich rodiče udělali své vlastní rodiče, aby sami mohli být dětmi? V čem všem to takovým dětem zničí život? A jak jednoduché někdy je si rodičovskou roli se svým dítětem prohodit? O tom všem je další díl našeho podcastu.

Nebuď dítě!

Děti vyrůstající v nezdravé rodině, kde je úkolem dětí starat se o rodiče nebo další děti si do života často nesou zhoubný životní scénář Nebuď dítě (viz 74. díl). Ten se vyznačuje Mechanismem zvládání, kdy se z takového dítěti postupně stává super zodpovědný člověk, který vždycky dává, ale nikdy nebere. Tím, že ve svém dětství neměl jak načerpat od rodičů zdroje, se však jeho vlastní zdroje brzy vyčerpají. V práci je tak vysoce náchylný k syndromu vyhoření a mimo práci může vyhořet rovněž, byť tato diagnóza není mimo pracoviště definovaná.Někdy tohle poselství končí jako „Neměj žádné potřeby“, což vyústí buď v úplné popření sebe, nebo k nutkavému naplňování potřeb ostatních.

Sebedestruktivní reakce takového člověka spočívají v tom, že je vždy ten, kdo pečuje, ale ne ten, o koho je pečováno. Celý život se tak de facto honí jen za pochvalou za to, že něco pro někoho zařídil, což jen kopíruje jeho dětskou zkušenost s rodiči, kteří ho často chválili za to, že o ně pečuje, nebo za ně pečuje o jejich děti, ale někdy také trestali (třeba i výčitkami) za to, když to náhodou na chvilku nedělal.

Zoufalé dítě si z takovéhoto dětství odnese do života, že na světě není nikdo, na koho se mohu spolehnout a vzpurné dítě si odnáší bolestivý klam, že nikoho nepotřebuje. Více o zhoubných životních scénářích se dozvíte i v online kurzu na Rodičovské akademii.

Tento zhoubný životní scénář je velmi často spojený s toxickým rodinným vzorcem nedostatku podpory (viz 114. díl), kdy se děti vychovávají samy, jak nejlépe umí, a pseudodospělostí (viz 102. díl), protože požadavky kladené na děti neodpovídají jejich věku a stupni vývoje.

Naprosto běžně je v takových rodinách dítě obětí emočního zanedbávání (viz 26. díl), což je závažný Neblahý zážitek z dětství, kterým trpí všichni, kdo nemohou o svém dětství říct, že: „Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory.“

Dítě v roli dospělého

Dítě v rodině s toxickým rodinným vzorcem prohození rolí se učí potlačovat svoje vlastní potřeby a naplňovat potřeby ostatních na svůj úkor. Janet Geringer Woititz k tomu trefně říká, že: „Radosti dětství jsou drženy v tajnosti, protože pokud by byly vyjádřeny, byly by zničeny. Starosti dětství jsou drženy v tichosti, protože by se dítě nedočkalo podpory, a navíc by mu jejich sdílení způsobilo ještě více problémů. Strachy dětství jsou odsunuty stranou, protože by je čekal výsměch a bagatelizace.“

To, že dítě začne ve skutečnosti plnit rodičovskou funkci vůči svému vlastnímu rodiči přemění hranice, které tvoří základní životní potřebu každého člověka (viz 115. díl) v něco, co je naprosto nesrozumitelné a nejasné. Jeden den tu je rodič jako rodič a já můžu být dítětem a bezstarostně si hrát, ale druhý den zastávám rodičovské funkce já, ať už péče o ostatní děti, uklízení po rodiči, protože se zrovna někde opilý pozvracel, řešení rodinných financí, protože si s nimi neví rodič rady, nebo rozhodování o tom, jestli tatínek má vzít novou práci, nebo ne, protože sám není připraven nést dospělou zodpovědnost, protože i jeho vlastní matka si k němu chodila už od jeho dětství pro rady, když je tak šikovný a chytrý.

Rozmělnění hranic zodpovědnosti naruší všechny klíčové vztahy dítěte, ať už k sobě nebo s jeho vrstevníky. Tyto děti jsou pak v kolektivu pro ostatní často „vrby“, protože jsou zvyklé přebírat cizí emocionální zátěž, ale zároveň jsou naučené potlačovat své vlastní potřeby. Někdy to paradoxně zhorší i učitelé ve škole, že je chválí za to, jak jsou vyzrálí a nápomocní ostatním.

Dítě postupem času přestane cítit a/nebo se rovnou zcela odpojí od vnímání vlastních emocí. To mu pak hravě umožní strpět cokoliv – školu, kterou nechtělo studovat, život v rodině, která je toxická, práci, kterou nenávidí, návštěvníky, které doma vůbec nechce, zacházení ve vztahu, které naplňuje všechny definice domácího násilí (viz 52. díl), byť „to přeci ještě není tak hrozné“, protože žádná facka nepadla atd.

Malí „dospělí“ a zneužívání

Aby rodiče mohli zneužívat své děti k naplňování rodičovské role, upevňují v nich pocit jakési výjimečnosti. Ten jim však vrstevníci a ostatní nedávají, což je logicky motivuje k tomu trávit víc času s ostatními. Zároveň tyto zvětšující se nůžky mohou snadno vyústit v chování mezi vrstevníky, které je od nich bude vzdalovat. Děti pak mohou mít větší tendenci trávit spíš čas se svými rodiči, než s nevyzrálými vrstevníky. Je ale fér upozornit, že podstatou narcistické poruchy osobnosti (viz 44. díl) je vybudované grandiózní self, které překrývá velmi křehké a rodiči nedostatečně opečované a emočně zanedbávané (viz 26. díl) skutečné self.

Janet Geringer Woititz dodává, že někteří rodiče upevní tohle budování pocitu nadřazenosti vůči vrstevníkům i speciálním zacházením – záměrné a komentované posazení dítěte do čela stolu při rodinné návštěvy, „rande“ se svým synem/dcerou, hrdost na to, když někdo dceru považuje za partnerku a rozvíjení této myšlenky, někdy i k samotnému vrcholu – tedy k sexuálnímu zneužívání vlastního dítěte (viz 16. díl).

Takovéto „výjimečné“ zacházení ze strany rodičů dává dětem pocit výjimečného postavení mezi ostatními vrstevníky, a tedy pocit pseudodospělosti (viz 102. díl), který pak vede k tomu, že si v kolektivu vrstevníků připadají často nadřazení, takže vyhledávají spíš společnost výrazně starších dětí, či rovnou dospělých. Své vrstevníky totiž považují za příliš dětské – maminka nebo tatínek to totiž říkali.

To ale v případě zejména 13+ letých dětí může přinášet i celou řadu pro dítě nečekaných rizik. Stávají se tak snáze oběťmi sexuálního zneužívání, zejména od učitelů (viz 121. díl), vedoucích kroužků, trenérů, kněžích apod. nebo i od výrazně starších „kamarádů“. Děti jsou totiž zvyklé, že s nimi rodiče často manipulují přes jejich údajnou předčasnou vyzrálost.

Zborcení hranic

V rodině s toxickým rodinným vzorcem prohození rolí dojde ke zborcení a rozmělnění hranic. Ten, kdo měl o dítě pečovat je rázem ten opečovávaný. Ten, kdo měl dítěti zařídit emoční stabilitu a regulaci emocí (viz 117. díl), je rázem ten emočně deregulovaný a zhroucený. Ten, kdo měl dítěti nastavovat hranice (viz 115. díl), je ten, kdo tyto hranice boří a porušuje (viz 118. díl). Dítě tak přichází o pokrytí jedné ze svých pěti základních potřeb.

Tím, že hranice přestávají fungovat, a spolu s nimi obvykle i péče a podpora. Mizí i ty zbývající dvě potřeby – bezpečí a místo. Místo dítěte je najednou po boku jeho rodičů, a to v pečující roli. Symbolické místo dítěte je po boku těch, kteří potřebují opečovat. A tam také bohužel někdy i celoživotně zůstává.

Není tak divu, že postupně pečuje nejen o rodiče a sourozence, ale také o své vrstevníky, a „přátele“ (jeho vztahy jsou často však celkem jednostranné, kdy on(a) je pro ně tou „vrbou“) a někdy i o své učitele, trenéry atd., což – jak jsme psali již výše – může hravě opečováváním i jejich sexuálních potřeb.

Dny malých „dospělých“

Den takového dítěte často vypadá tak, že hned po škole běží domů pomáhat a zařizovat své dospělé úkoly. Namísto toho, aby si šlo zahrát fotbal nebo volejbal s kamarády, nebo třeba vyrazilo někam na koupaliště. Když pak přijde na studium VŠ, málokdy se odváží studovat školu dál od domova, nebo dokonce vyrazit na Erasmus či nedej bože studovat do ciziny. Často i kvůli povzdechu rodičů: „Nevíme, co si tu bez tebe počneme.“

Jakékoliv vzdálení se od rodiny pak bývá spojeno s pocity viny. Zásadní problém nastává v situaci, kdy si už dospělé dítě chce najít životního partnera. Žádný nebo žádná totiž pro něj podle rodičů nebude dost dobrý, a někteří rodiče udělají i první poslední pro to, aby jakýkoliv partnerský vztah dítěte skončil v troskách, protože ho sami potřebují pro své přežití. Heinz-Peter Röhr toto chování ve své knize Závislé vztahy trefně nazývá narcistickým zneužíváním. Sami rodiče, kteří toto na svých dětech páchají, si to ale obvykle velmi efektivně racionalizují s tím, že dítěti se to líbí, a je s nimi přeci rádo. Racionalizace coby primitivní egoobranný mechanismus u nich bývá tak silná často proto, že sami žili v rodině s toxickým rodinným vzorcem zakázaných emocí (viz 96. díl), kde některé jejich dětské pocity byly často shazovány a potlačovány.

Na druhou stranu, jak dodává Janet Geringer Woititz, děti z takovýchto rodin často vyhledávají „bezradné“ typy partnerů, o které se pak mohou starat namísto svých rodičů, což je často uvrhá do pocitů důvěrně známých ze svého dětství a primární rodiny, takže pro rodiče s primitivními egoobrannými mechanismy není složité použít projekci k tomu, aby viděli jak partner(ka) dítěte je „naprosto hrozná a jen ho využívá a že od něj/ní musí rychle odejít“.

Mnoho dětí z rodin s tímto toxickým rodinným vzorcem projde pubertou až výrazně později, pokud vůbec, a v dospělosti mnohdy přeruší kontakty se svými rodiči. Klukům u nás v tomhle kdysi paradoxně pomáhala základní vojenská služba. Takovíto rodiče, pokud mohli, však dělali první poslední, aby jejich dítě nešlo na vojnu a aby se jí náležitě bálo.

Kdy dochází k prohození rolí

Prohození rolí začíná často nenápadně a pro dítě vítaně. Dostane se totiž velmi brzy k velmi důležité funkci, za jejíž výkon je rodiči extrémně chváleno a obdivováno. Rodiče, kteří zneužijí dítě k naplnění svých vlastních nedosycených potřeb, tak vlastně používají výchovné nástroje k tomu, aby ho zmanipulovali k plnému převzetí rodičovské role.

Dítě často od rodičů dostává roli partnera, „hlavy rodiny“, „toho velkého a zodpovědného, který má teď za úkol péči o…“, klíčového decision makera, někoho naprosto výjimečného, ne jako Eliška nebo Pepíček od vedle/nebo tvoji sourozenci.

Děje se to typicky v rodinách, kde:

Rodič je somaticky nebo psychicky nemocný
Rodič si sám nezažil bezpodmínečnou lásku a přijetí (viz 19. díl) a nikdy tak nedospěl do fáze, kdy by dokázal nést zodpovědnost za dospělý život
Rodič se dostal do krize, kterou nezvládá
Rodič měl sám s rodiči prohozené role, takže to považuje za normální
Rodiče, kteří žili ve finančních problémech – často single rodiče
Rodiče, kteří byli na dítě sami – ať už proto, že partner zemřel, odešel, nebo byl často a hodně v práci
Rodiče, kteří „povýšili“ své dítě nad druhého rodiče, se kterým jsou nespokojení – „Teď si mnohem lepší kuchařka, než jaká kdy byla tvoje matka!“
V rodině panuje domácí násilí a rodič, který je v roli oběti, dítě používá jako živý štít, aby se ochránil před fyzickým (viz 50. díl), emocionálním nebo sexuálním násilím (viz 52. díl).

Dětem takové prostředí často způsobí přetrvávající úzkostné a depresivní poruchy a poruchy spánku, což s tím do značné míry souvisí. Neustále totiž musí být na pozoru v tom, co se s kým a kde děje, aby mohly případně zasáhnout. Mnoho z nich tento tlak neustojí, a v dospělosti podlehne substančním závislostem, dokonce jde občas dopředu odhadnout na čem (viz 34. díl).

Nikoliv náhodou tyto děti budou tíhnout k BDSM a submisivní roli (viz 120. díl), protože když ležíte spoutaní na posteli, už objektivně nemůžete pro ostatní nic dělat, a můžete se tak konečně soustředit na sebe.

Strach o dítě jako katalyzátor proměny rolí

K prohození rolí mezi rodičem a dítětem může dojít poměrně snadno i tím, že rodič začne zneužívat dítě k opečování vlastních strachů.

Janet Geringer Woititz zmiňuje třeba případ matky, která chytla svého syna, když si hrál se sirkami a vyděsilo jí to, protože se tak mohl snadno popálit, nebo zapálit celý dům. Aby zabránila tomuto riziku, který jí děsilo, vzala svému synovi ruku a strčila mu ji do ohně, aby věděl, jak moc to může pálit.

Dopustila se tím nejen fyzického zneužití vlastního dítěte (viz 20. díl), ale navíc použila jeho fyzickou a psychickou bolest k tomu, aby se sama nemusela bát. Dítě jí tak pomohlo vyřešit její strach. Tedy došlo k faktickému prohození rolí rodič – dítě.

Kontrola dítěte násilím vůči němu se přitom v Česku využívá velmi často a dětem způsobuje vše, o čem je aktuální díl podcastu. Zmlátit dítě za to, že vběhne do vozovky bez rozhlédnutí, „aby si pamatovalo, že se má rozhlédnout“ je jen obyčejný projev prohození rolí, který se pak velmi snadno předává do dalších generací, o čemž budeme podrobněji mluvit ve 124. díle podcastu.

Péče dětí o sourozence

Děti začínají plnit rodičovskou roli vůči svým sourozencům typicky ze strachu. Často se to děje v rodinách se substanční závislostí (viz 36. díl) a/nebo domácím násilím (viz 50. díl a 52. díl).

Hezky tuto situaci popisuje článek z The Atlantic:

„Lauře Kiesel bylo pouhých šest let, když se stala rodičem svého malého bratra. Jeho postýlka byla doma umístěna přímo vedle její postele, takže když v noci plakal, byla to ona, kdo ho zvedal a uspával. Říká, že měla na starosti také výměnu plenek a každodenní krmení. Vzpomíná, že po většinu raného dětství se starala o jeho potřeby, zatímco její vlastní matka byla závislá na heroinu.

To, že se v tak mladém věku stala zodpovědnou za dítě, si vybralo svou daň, vysvětlila. „Někdy jsem si bratra dobírala nebo jsem do něj rychle strčila či ho plácla přes ruku, protože jsem byla přetažená a nevěděla jsem, jak zvládnout křik dvouletého dítěte, když mi bylo osm.““

Starší sourozenci často mladším dělají totéž, co rodiče jim – včetně fyzického a emočního zneužívání a zanedbávání. Veškeré zásady pro ranou výživu také letí pryč oknem. Nemůžeme po šestiletém dítěti chtít, aby zavádělo a drželo správně příkrmy. Na druhou stranu starší sourozenec chrání své mladší sourozence před řadou negativních dopadů života jejich rodičů. Jenže když je dítě v roli rodiče a opustí své mladší sourozence, je to, jako by je rodič opustil. Mladší sourozenci, kteří aspoň do nějaké míry mohli být díky staršímu sourozenci dětmi, si pak nesou jiné druhy dopadů. Zároveň mladší sourozenci se v pubertě vymezují vůči starším sourozencům, namísto rodičům.

Starší sourozenci prožívají hluboké osamění už od útlého věku. Žijí ve světě, kde na nich nikomu nezáleží, ale všichni je potřebují. To nahrává tomu v takovém světě nebýt – ať už skrze depresi, nebo skrze zneužívání návykových látek (viz 33. díl), nebo skrze poruchy příjmu potravy (viz 37. díl). Takovým lidem může být extrémně prospěšná humanistická psychoterapie, která je často o všeobjímající empatii a bezpodmínečném pozitivním přijetí. Terapie ale počítejte na roky.

Narušování partnerských vztahů malým „dospělým“

Rodiče, kteří si se svými dětmi prohodí role, mívají silné víceméně nevědomé tendence zasahovat dětem do jejich partnerských vztahů. Tím, že dítě pro ně plní roli jediného rodiče, tak se bojí, že o něj přijdou, a zůstanou sirotky. Udělají tedy doslova vše pro to, aby od nich dítě neodešlo. Školu, včetně vysoké, bude dítě studovat ideálně ve městě, kde bydlí, aby „nemuselo bydlet na kolejích“. A partnera dítěte s vřelostí přivítají u nich doma, ale pak začne doslova peklo.

Rodiče v roli dětí přitom volí různé strategie, jak vztah dítěte narušit. U teenagerů jim třeba zařídí program ideálně na každý den odpoledne i celé prázdniny. Pošlou dítě v létě na několik týdnů do zahraničí, aby nemohlo být se svým partnerem a „poznalo jiné lidi“ anebo mu nastaví večerku tak, aby muselo být třeba v sedm doma.

Jiní rodiče zase volí strategii neustálé „já to nemyslím nijak špatně, ale…“ kritiky daného partnera. Zejména v pubertě mnohdy děti o svých partnerech pochybují, a není tak těžké z pozice někoho, kdo „to se svým dítětem přeci myslí dobře“ zasívat pochybnosti a pak je patřičně nechat růst.

Navíc to není vůbec složité, protože děti v roli rodičů svých rodičů si často vybírají bezradné partnery, kteří je rovněž emočně zanedbávají, a dokud žijí pod vlivem svých rodičů, je snazší se za typické znaky vlastní matky či otce zlobit právě na partnera, kterého jsem si sám/sama zvolil(a).

Přitom, jakmile se rodičům podaří zlikvidovat první vztah svého dítěte, pro ty budoucí mají mnohem silnější pozici. „Vždyť tenhle/tahle je přeci úplně stejný/á jako ten/ta předchozí!“

Přitom rodiče, kteří nebudou chtít pustit své děti, své záměr nevědomky často dopředu verbalizují. Typicky používají věty jako:

„Dítě je jediným smyslem mého života.“
„Nevím, co bych si bez tebe počal(a)!“
„Ještě že tě mám!“
„Ty jsi jediný/jediná, na koho se můžu spolehnout!“
„Ty jsi moje šikovná holčička/šikovný chlapeček! Nevím, co bych si bez tebe počala!“
Atd.

Stíny malých „dospělých“ v jejich rodičovství

Podstatná část dětí, kteří vyrůstali v rodině s toxickým rodinným vzorcem prohození rolí zůstává bezdětných. Mnozí z nich žijí dlouhodobě také bez partnera. Nechtějí se totiž už nikdy o nikoho starat, a single život je pro ně ze všech možných settingů ten, který jim pro splnění tohoto úkolu funguje nejlépe (nebo je také jediným, který na to funguje). Po osvobození se z původní rodiny totiž přichází štěstí a úleva z toho, že se konečně můžu starat jen a jen o sebe!

Část dětí z takovýchto rodin si přesto děti pořídí – ne vždy ale plánovaně. V takovém případě se dostávají do obtížné situace, kdy mají svým dětem nastavit hranice způsobem, který si sami nezažili. Mnozí, i když se snaží sebevíc, však chtě nechtě občas propadají do zažitého toxického rodinného vzorce prohození rolí.

Janet Geringer Woititz uvádí třeba příklad, kdy syn dítěte, se kterým si jeho vlastní rodiče prohodili role, upadl ve škole při tělocviku, kvůli čemuž mu volali ze školy. Syn neměl nic zlomeného, ale měl bolesti a potřeboval svého tatínka. První reakce otce byla: „Jak mi to může udělat teď, když mám tak důležité jednání!“ Jako malý měl tento otec za úkol dávat pozor na to, aby maminka byla hlavně v klidu a nic jí nerozrušilo, protože měla psychické problémy. I proto je ostatně psychické onemocnění v domácnosti jedním z ACEs (viz 42. díl). Teď se ale sám ocitl v roli otce a jeho syn takovýto úkol nemá, a nemá ho ani mít. Deficit péče, podpory a také hranic si na otci právě vybral svoji daň, a tak se zlobí na syna, že na něj syn nebere ohledy, a dovolí si mít úraz, když on toho má v práci moc.

Tento otec si naštěstí na terapii uvědomil, že přehrál roli své vlastní matky, kterou za to dodnes nesnáší. Bez terapeutické podpory byl ale krůček od toho, aby přehrál celodenní scénu svému synovi, která by v případě vážnějšího zranění mohla trvat i několik dní. To by však mohlo bohatě stačit k tomu, aby syn znejistěl, zda ve vztahu otce může hledat potřebnou péči a podporu v krizových situacích, a aby se jejich role prohodily.

Děti mají být dětmi

Děti mají ve svém životě jediný úkol – vyvinout se v dospělé samostatné soběstačné jedince. K tomu jim mají dopomáhat rodiče, škola (viz 121. díl) jejich vlastní vzdělávání se četbou, studiem zdrojů na internetu či formou multimediálních pořadů (viz 97. díl) a zejména v první polovině dětství hra (viz 39. díl).

Aby mohly děti splnit svůj úkol, rodiče jim musí poskytovat v dostatečné míře místo, péči, podporu, bezpečí a hranice (viz 115. díl), musí je vychovávat a naučit je zacházet se svými emocemi (viz 117. díl). To vše je možné tehdy a jen tehdy, když rodiče budou zastávat rodičovskou roli a děti budou dětmi.

Úkolem rodiče je vytvořit doma bezpečné a přijímající prostředí. Úkolem dítěte je růst, vyvíjet se a chovat se jako člen domácnosti s věku odpovídajícími hranicemi a povinnostmi

Dítě se má učit samostatnosti a soběstačnosti

Dítě se má během svého dětství postupně naučit plné samostatnosti a zodpovědnosti za sebe. Má umět zajistit svoji vlastní hygienu, včetně čištění zubů, koupání, mytí vlasů a časem také holení, má umět se obléct, a má se také naučit, že je běžné podílet se na péči o domácnost, včetně úklidu, mytí nádobí, praní a ideálně také vaření. Všechny tyto dovednosti totiž bude potřebovat, až bude žít samo.

Právě otázka domácích prací bývá někdy pro dospělé děti z rodin s toxickým rodinným vzorcem prohození rolí velký oříšek. Tím, že jako děti plnily všechny dospělé povinnosti, často – v rámci programu antimatka/antiotec – mají tendenci zajistit pro své děti, aby nemusely plnit nic z toho, co museli oni. To ale není správný přístup. Dítě je potřeba naučit zodpovědnosti za sebe i tomu, že při životě s dalšími lidmi (např. v budoucím manželství či spolubydlení) se o společnou domácnost starají všichni.

Problematice domácích prací jsme se věnovali trochu i ve 105. díle o penězích. Je naprosto v pořádku, aby 15ti leté dítě občas udělalo večeři pro všechny, když jindy to dělá maminka nebo tatínek. Není v pořádku, aby osmileté dítě dělalo všechny večeře pro všechny. Je v pořádku, aby si desetileté dítě chystalo svačiny do školy. Není v pořádku, aby sedmileté dítě chystalo svačinu do školy pro sebe a maminku, která chudák nestíhá obědy a je pak unavená a hubená, a ještě pak pro svoje sourozence.

Jak se udržet v roli rodiče

Pokud pocházíte z rodiny s toxickým rodinným vzorcem prohození rolí, bude pro vás velmi obtížné v rodičovské roli nespadnout do módu fungování, který máte okoukaný od svých rodičů. Velmi nápomocná v tomhle může být vlastní psychoterapie, která vám poskytne prostor na ventilaci vlastní frustrace z opětovného plnění rodičovské role, jen tentokrát vůči vlastním dětem, i z toho, že vaše děti fungují (naštěstí) jinak, než jste museli vy. Terapie zároveň nabízí prostor pro reflexi jednotlivých situací, identifikaci spouštěčů nepříjemných emocí a nacházení nových způsobů, jak jednotlivé problémy s dětmi řešit.

Existuje ale pár kroků, co můžete udělat jako rodiče svých dětí, i bez terapie:

Velmi pozorně si poslechněte všechny díly o hranicích, zejména 115. díl o tom, jak hranice nastavovat, 118. díl o tom, jak je naopak nenastavovat a velmi klíčový 117. díl o regulaci emocí.
Zpozorněte pokaždé, když v interakci se svým dítětem, si začnete říkat: „Proč zrovna já?“ To je přesně ta situace, kdy tam nejste vy pro dítě, ale oslovujete dítě, aby tam bylo pro vás, tedy kdy voláte po prohození rolí. Je to situace, kdy vás přemohly vaše vlastní emoce, často proto, že jste nedostali příležitost se je naučit dostatečně regulovat viz 117. díl, a kdy tudíž nejste schopni reagovat na emoce vašeho dítěte, které ale právě v těchto situacích často potřebuje opečovat a pomoci s regulací emocí. Mnoho rodičů tohle docela dobře ustojí v prvních letech života dítěte, ale v době puberty, kdy se dítě potřebuje o své rodiče opřít nejvíc, i proto, že je občas samo sobě nebezpečím, s tím má problémy.
Dostatečně, průběžně a každý den pečujte o všechny své základní potřeby, a vytvářejte si čas pro sebe. Deficit péče a podpory, který si nesete ze svého vlastního dětství musíte totiž doplnit vy sami. Jedná se o důsledek emočního zanedbávání (viz 26. díl) ze strany vašich rodičů. Může vám s tím pomoci i 30. díl našeho podcastu.

Nezapomínejte na své potřeby

Základem úspěšného a pohodového rodičovství je rodič, který má pokryté minimálně své základní potřeby – spánek, jídlo, pití, hygienu a v ideálním světě i sexuální potřeby, protože sex je klíčovou součástí zdraví (viz 18. díl). Nezbytnou součástí naplňování základních potřeb je i dostatek fyzické aktivity, bez které nefunguje správně ani psychika ani imunitní systém ani trávní ani spánek. Péči o vlastní potřeby jsme věnovali 6. a 8. díl podcastu. Péče o svoje základní potřeby patří mezi ty úplně nejzákladnější dovednosti dospělého člověka. Problém je, že děti v rodinách s toxickým rodinným vzorcem prohození rolí se právě této dovednosti doma nenaučili, a naopak byli chváleni za to, když své vlastní potřeby ignorovali.

Nezapomínejte na své potřeby při opečovávání dětí. Rodičům, kteří se „obětují pro své dítě“, málokteré dítě poděkuje. Právě takovíto rodiče se však často

Spíš to tito rodiče často později využívají k manipulaci a zamezení separaci dítěte – viz znovu Závislé vztahy. Někdy to bohužel končí i poruchami příjmu potravy (viz 37. díl), kdy se dítě snaží získat samostatnou kontrolu nad svým životem extrémně nebezpečným způsobem. Je v pořádku říct dětem, že teď nemáte na něco čas. Je v pořádku říct dětem, že teď obědváte, takže si s nimi budete hrát, až dojíte.