126: Trauma a (C)PTSD

Řada lidí straší rodiče traumatizací jejich dítěte. Podle instagramu se trauma může stát v podstatě kdykoliv, když se dítě rozbrečí. Ve skutečnosti tomu tak naštěstí není. Co je to trauma, kdy vzniká, které faktory hrají roli v tom, že při stejném prožitku odejde jeden člověk traumatizovaný, zatímco druhý nikoliv? Co jde dělat pro to, abychom byli vůči traumatizaci odolnější? Jak vypadají dopady traumatu na tělo a na duši? A mohou být dopady traumatu pozitivní? O tom všem je další díl našeho podcastu.

Co je trauma

Oficiální definice APA definuje trauma jako jakoukoliv znepokojující zkušenost, která vyvolává výrazný strach, bezmocnost, disociaci, zmatení nebo jiné rušivé pocity, které jsou natolik intenzivní, že mají dlouhodobý negativní vliv na postoje, chování a další aspekty fungování dané osoby.

Mezi potenciálně traumatické události podle APA patří události způsobené lidským chováním (např. znásilnění, válka, průmyslové nehody) i přírodními živly (např. zemětřesení). Často jde o události, které zpochybňují pohled jedince na svět jako na spravedlivé, bezpečné a předvídatelné místo.

Slovo „trauma“ pochází z řeckého slova pro „rána“ nebo „zranění“. Psychické trauma se definuje šířeji jako zkušenost, která je subjektivně vnímána jako bolestivá nebo stresující a vede k akutnímu nebo chronickému duševnímu a fyzickému poškození nebo dysfunkci. DSM-5 definuje traumatickou událost jako vystavení „smrti, hrozbě smrti, skutečnému nebo hrozícímu vážnému zranění nebo skutečnému nebo hrozícímu sexuálnímu násilí“. Trauma může být prožito buď přímým zapojením, nebo svědectvím či dozvěděním se o takové události, která se stala jiným, a je často doprovázena pocitem šoku, bezmocnosti nebo ztráty kontroly (tzv. sekundární traumatizace).

Příčiny traumatu jsou všudypřítomné a představují téměř univerzální lidskou zkušenost. Trauma se může objevit v jakémkoli věku; současné údaje naznačují, že trauma z dětství má horší následky než trauma prožité v dospělosti.

Trauma je obvykle popisováno jako akutní nebo chronický proces. Akutní traumatická reakce nebo akutní stresová reakce se vyznačuje krátkodobou sympatickou reakcí na skutečnou nebo vnímanou hrozbu, která obvykle vede k reakci „bojuj nebo uteč“. Pokud tato reakce nezmizí nebo vnímané hrozby přetrvávají, může se tato počáteční akutní reakce vyvinout v chronickou traumatickou reakci. Tato chronická reakce je často spojena s významným poškozením zdraví a výskytem dalších zdravotních problémů. V tomto ohledu se podle časového odstupu od traumatické události a charakteristik dopadů na člověka hovoří o ASD, PTSD a CPTSD (viz samostatné posty).

Které události jsou potenciálně traumatizující

Podle několika celosvětových průzkumů o vystavení traumatickým událostem, včetně zjištění konsorcia World Mental Health Survey Consortium, které získalo údaje z průzkumu ve 24 zemích, přibližně 70 % respondentů uvedlo, že zažilo v životě trauma. Novější mezinárodní studie z roku 2022, která zahrnovala více než 50 000 osob, potvrdila stejný výsledek, přičemž průměrný počet traumatických zážitků na osobu činil 3,2.

Potenciálně traumatizující události mohou zahrnovat

• Přírodní katastrofy, jako jsou tornáda, hurikány, zemětřesení, požáry atd.
• Nehody, jako jsou dopravní nehody, úniky chemických látek atd.
• Fyzické násilí, jako jsou útoky, přepadení atd.
• Fyzické týrání, jako je nadměrné fyzické tresty, násilí ze strany intimního partnera atd. (viz 20. a 50. díl)
• Fyzické trauma, jako jsou nehody, náhle propuklé nemoci atd.
• Sexuální násilí, jako je znásilnění, sexuální napadení atd.
• Sexuální zneužívání, jako je sexuální grooming nezletilých, dlouhodobé vyhrožování sexuálním násilím nebo manipulace, stalking, obchodování s lidmi atd. (viz 16. respektive 52. díl)
• Verbální a emocionální zneužívání (viz 24. respektive 52. díl)
• Emocionální nebo mezilidské zneužívání, jako je křik, emocionální manipulace, kontrolující chování atd. (viz 24. respektive 52. díl)
• Náhlá ztráta milované osoby (viz 69. díl)
• Bezdomovectví nebo nestabilní bydlení
• Extrémní finanční tíseň (viz 105. díl)
• Uměle vyvolané konflikty, jako jsou ozbrojené konflikty, vystavení civilistů válce, humanitární pomoc, uprchlictví, terorismus a mučení.
• Chronické nemoci
• Zažívání šikany (viz 43. díl)
• Skutečné nebo vnímané zanedbávání nebo opuštění (viz 26. respektive 32. díl)
• Přítomnost tomu, jak ostatní zažívají některou z výše uvedených situací

Násilná traumata a nehody se častěji vyskytovaly v období dospívání až rané dospělosti a byly nepřímo spojeny se socioekonomickým statusem. Ženy navíc mnohem častěji než muži uváděly sexuální násilí ze strany intimního partnera; muži častěji než ženy zažívali fyzické násilí a nehody.

Ve Spojených státech nedávný výzkum zjistil, že téměř 90 % dospělých uvádí, že během svého života zažili alespoň jednu potenciálně traumatickou událost (PTE). Přibližně 5 % až 6 % mužů a 10 % až 12 % žen trpí PTSD, což z něj činí jednu z nejčastějších psychiatrických poruch, s nimiž se setkáváme v klinické praxi. Přibližně 8 % osob vystavených traumatu vyvine symptomy odpovídající PTSD, přičemž většina z nich se po počátečním vystavení zotaví. Nedávný výzkum ukazuje, že prevalence traumatu ve Spojených státech je stejná v městských i venkovských oblastech; zdá se, že ve venkovských oblastech dochází k většímu vystavení válečnému traumatu a v městských oblastech k většímu zneužívání návykových látek. Většina osob vystavených traumatu nevyvine PTSD ani jiné psychiatrické poruchy spojené s traumatem, jako je deprese, úzkost nebo zneužívání návykových látek.

Nejčastěji uváděnou individuální traumatickou událostí podle údajů konsorcia World Mental Health Survey Consortium z roku 2016 byla náhlá ztráta blízké osoby, zejména pokud byla tato ztráta násilná a neočekávaná. Mnoho osob v této studii zažilo během svého života více traumatických událostí. Údaje byly proto uvedeny jako procentní podíl respondentů, kteří uvedli konkrétní traumatickou událost, a podíl, který tato traumatická událost představovala v rámci všech traumatických událostí.

Přibližně 31 % respondentů zažilo ztrátu blízké osoby a tato traumatická událost představovala přibližně jednu šestinu všech traumatických událostí. Druhou nejčastější traumatickou událostí bylo svědectví smrti nebo vážného tělesného zranění jiné osoby, které uvedlo přibližně 23 % respondentů a představovalo další jednu šestinu všech traumatických událostí. Třetí a čtvrtou nejčastěji zažitou traumatickou událostí byly přepadení a vážné dopravní nehody, které uvedlo 14,5 % a 14,0 % respondentů a které představovaly 7 % a 6,1 % traumatických událostí. Pátou nejčastěji zažitou traumatickou událostí bylo život ohrožující zranění nebo onemocnění, které uvedlo 11,8 % respondentů a které představovalo dalších 5 % traumatických událostí. Všech 5 traumatických událostí představovalo přibližně 50 %. Riziko vzniku PTSD má bimodální charakter, přičemž nejvyšší riziko je v dětství, dospívání a po 65. roce věku.

Současné důkazy naznačují, že typ traumatizující události s sebou nese různá rizika rozvoje patologie spojené s traumatem. Opakované fyzické násilí, včetně bojů ve válce, s sebou nese nejvyšší riziko rozvoje PTSD, spolu se sexuálním násilím, které se v jedné studii pohybovalo od 13 % do 14 %. Neočekávaná smrt blízké osoby a přímé vystavení smrti nebo vážnému zranění představují střední riziko vzniku PTSD, přibližně 5 % až 8 % ve stejné studii; tyto situace jsou běžné v obecné populaci.

Faktory ovlivňující vznik traumatu

Existují v zásadě čtyři typy možné reakce jedince na výskyt potenciálně traumatizující události (PTE):

1. Po PTE se objeví jen mírné symptomy – tzv. stress resistence pattern (viz 22. díl)
2. Po PTE se objeví střední symptomy a maladaptivní vzorce, které zmizí s časem – nejčastější a normální vývoj
3. Po PTE se objeví maladaptivní vzorce, které přetrvají – PTSD/cPTSD (viz samostatné posty)
4. Po PTE se zlepší fungování oproti situaci předtím – posttraumatický růst

Podle profesorky Ann Masten z Institutu vývoje dětí na University of Minnesota ve volbě scénáře, který přijde po PTE, hrají klíčovou roli adaptivní systémy jedince. Sem patří:

• Sociální vztahy s blízkými lidmi, na které se můžeme spolehnout
• Úlohu stravy v kognitivních funkcích potvrdili bohužel historické incidenty s tzv. umělým mlékem – viz 85. díl. Třeba incident z přelomu let 1978/79 z USA, kdy v jedné sojové formuli byl nedostatek chloridů. Formuli konzumovalo 141 dětí, u kterých vedl k hypochloremické metabolické alkalóze. 10 let pak sledovaly 35 z těchto dětí, které se sice plně zotavily ze zastavení růstu a došlo u nich k normálnímu kognitivnímu vývoji, avšak vykazovaly nižší skóre při aritmetických testech, výrazné problémy v chování a problémy s jazykovými dovednostmi v oblasti vyjadřování se. Obratem (1980) byl přijat Infant Formula Act, který zavedl extrémně přísné národní, regionální a globální standardy a regulace na umělá mléka.
• Nebo incident z roku 2003 z Izraele – nedostatek thiaminu (vitamínu B1) v sojové formuli. 2 až 6 % izraelských kojenců konzumovalo sojovou formuli s nedetekovatelným množstvím thiaminu. To vedlo k rozvoji laktátové acidózy a encefalopatie (dysfunkci mozku), která skončila dvěma úmrtími. Přeživší kojenci trpěli abnormalitami v oblasti jazykových dovedností a mentálního vývoje a v některých případech i epilepsií.
• Náboženství a spiritualita (viz 109. díl)
• Kultura
• Vzdělávání se
• Komunita

Podstatnou roli pravděpodobně mohou hrát také:

• Části mozku zodpovědné za učení se a přemýšlení (BDNF)
• Neurokognitivní řídicí systémy (zásadním způsobem zasaženy stravou a toxiny v těhotenství – viz 60. díl, při kojení – viz 83. díl a při rané výživě – viz 87. díl) – pozornost, jazyk, paměť, výkonné funkce, prostorová orientace, sociální funkce, motorická kontrola, učení, emoční regulace (viz 117. díl) a autonomní funkce jako je řízení srdečního rytmu, trávení, dechu atd.
• Ovládnutí systémů pro motivaci a odměnu (viz 34. díl a 99. díl)

Existují však i další faktory ovlivňují dopad traumatu na duševní pohodu jedince tím, že buď predisponují k traumatickým reakcím, nebo je urychlují. Mezi ně patří:

• Pohlaví
• Věk
• Socioekonomické faktory
• Rasa, etnická příslušnost a kultura
• Sexuální orientace a genderová identita
• Čas potřebný k adekvátnímu zpracování traumatické zkušenosti
• Ztráty sekundární k traumatu, jako je ztráta důležitého vztahu, zaměstnání, stabilního bydlení atd.
• Očekávání vystavení traumatu
• Vztah k osobě nebo subjektu zodpovědnému za vystavení traumatu
• Vnímaný individuální nebo kulturní význam traumatu
• Narušení základních předpokladů a přesvědčení
• Předchozí traumatická zkušenost
• Resilience (viz 22. díl)
• Historie duševního onemocnění

Jistou roli hraje i zaměstnání, protože policisté, záchranáři a vojáci v aktivních bojových situacích vykazují nižší výskyt symptomů spojených s traumatem. Další výzkum naznačil možnost odolnosti jako primárního mechanismu sníženého rizika PTSD u této populace; zůstává nejasné, zda předchozí traumatické zkušenosti mohou zvýšit zranitelnost vůči traumatu, spíše než podporovat odolnost.

Co ovlivňuje vznik traumatu u dětí

U dětí o (ne)vzniku traumatu po potenciálně traumatizující události rozhodují i některé další faktory, které se u dospělých nevyskytují. Rozhodně totiž platí, že ne všechny děti, které zažijí potenciálně traumatické události, u nichž se vyvine PTSD. Výzkumy ukázaly, že PTSD se vyvine u 5 % až 67 % dětí a mladých lidí (velký rozptyl je bohužel dán výzkumy z různých oblastí různých částí světa, a podstatným vlivem faktorů, které jsme zmiňovali výše), kteří byli vystaveni potenciálně traumatické události, a že je pravděpodobnější, pokud byli vystaveni mezilidským událostem (jako je napadení nebo zneužívání) než událostem, které se mezilidských vztahů netýkají (jako jsou nehody nebo přírodní katastrofy).

Všechny následující faktory zvyšují pravděpodobnost, že u dítěte nebo mladého člověka dojde k rozvoji PTSD:

• Myšlenka, že během události zemřou
• Psychické potíže před traumatickými událostmi
• Stresující životní události před traumatickými událostmi
• Rodinné potíže po událostech
• Opatrovatelé trpící duševními problémy po událostech
• Nedostatek sociální podpory a sociální izolace po událostech

Víme také, že děti a mladí lidé z etnických menšin mají větší pravděpodobnost rozvoje PTSD po potenciálně traumatické události; důvody této zvýšené zranitelnosti jsou však pravděpodobně komplexní a vyžadují další systematické zkoumání.

Co zvyšuje pravděpodobnost, že se u dítěte nerozvine PTSD:

• Pokrytí základních potřeb – čistá voda, jídlo, lékařská péče, úkryt, bezpečí
• Přítomnost pečující osoby a dalších vztahových osob, které poskytnou péči a emocionální bezpečí
• Resilience rodiny – fungování rodiny, rodinné rituály, naděje, víra, podpora rodiny zvenčí
• Obnova běžných rutin – péče o dítě a škola, hra a příležitosti k odpočinku, kulturní a náboženské praktiky

Generalizovaný adaptační syndrom

Hans Selye, 17x nominovaný na Nobelovu cenu, popsal, jak přesně lidské tělo a mysl reagují na potenciálně ohrožující a traumatizující událost. Tato reakce probíhá ve třech různých fázích.

Fáze poplachové reakce (alarmu) se týká počátečních příznaků, které tělo pociťuje, když je vystaveno stresu. Možná znáte reakci „bojuj nebo uteč“, která je fyziologickou reakcí na stres. Tato přirozená reakce vás připravuje na útěk nebo na ochranu v nebezpečných situacích. Zrychluje se vám tep, nadledvinky uvolňují kortizol (stresový hormon) a dostáváte dávku adrenalinu, který zvyšuje energii. Tato reakce „bojuj nebo uteč“ se objevuje ve fázi poplachové reakce.

Po počátečním šoku se tělo začne regenerovat. Uvolňuje menší množství kortizolu a tepová frekvence i krevní tlak se začínají normalizovat. I když tělo vstupuje do této fáze zotavení, zůstává ještě nějakou dobu ve stavu vysoké pohotovosti. Pokud překonáte stres a situace již není problémem, tělo pokračuje v regeneraci, dokud hladiny hormonů, tepová frekvence a krevní tlak nedosáhnou stavu před stresem.

Jenže, některé stresové situace trvají delší dobu. Pokud stres nevyřešíte, tělo zůstane ve stavu vysoké pohotovosti a nakonec se přizpůsobí vyšší úrovní stresu. Tím přejde do tzv. fáze rezistence. V této fázi prochází tělo změnami, kterých si nejste vědomi. Pokračuje v sekreci stresového hormonu a krevní tlak zůstává zvýšený. Možná si myslíte, že se se stresem vyrovnáváte dobře, ale fyzická reakce vašeho těla vypovídá o něčem jiném. Pokud tato fáze trvá příliš dlouho bez přestávek, které by vyrovnaly účinky stresu, může to vést k fázi vyčerpání.

Vyčerpání je výsledkem dlouhodobého nebo chronického stresu. Dlouhodobé potýkání se stresem může vyčerpat fyzické, emocionální a duševní zdroje do té míry, že tělo již nemá sílu se stresem bojovat. Můžete se vzdát nebo mít pocit, že vaše situace je beznadějná. Mezi příznaky vyčerpání patří:

• únava
• vyhoření
• deprese
• úzkost
• snížená tolerance stresu

Fyzické účinky této fáze také oslabují imunitní systém a zvyšují riziko vzniku onemocnění souvisejících se stresem.

Akutní stresová porucha (ASD)

Akutní stresová porucha (ASD) se může objevit do jednoho měsíce po traumatické události, jako je přírodní katastrofa nebo napadení. Úzce souvisí s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Hlavní léčbou akutní stresové poruchy je psychoterapie.

Je to krátkodobý duševní stav, který zahrnuje stresové reakce, včetně:

• Úzkosti.
• Intenzivního strachu nebo bezmocnosti.
• Prožívání flashbacků nebo nočních můr.
• Pocitu otupělosti nebo odloučení od vlastního těla.
• Vyhýbání se situacím, místům nebo jiným připomínkám souvisejícím s traumatickou událostí.

Hlavní rozdíl mezi akutní stresovou poruchou a posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) spočívá v délce trvání příznaků.

Akutní stresová porucha zahrnuje stresové reakce, které se objevují v období od tří dnů do čtyř týdnů po traumatické události. Stresové reakce trvající déle než čtyři týdny mohou splňovat kritéria pro PTSD.

Americká psychiatrická asociace poprvé klasifikovala akutní stresovou poruchu jako diagnózu duševního zdraví v roce 1994 ve čtvrtém 4. vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch.

Porucha přizpůsobení je duševní porucha, která se objevuje v reakci na stresující životní událost. Emocionální a behaviorální symptomy jsou obecně považovány za intenzivnější, než by se dalo očekávat u daného typu události.

Rozdíl mezi akutní stresovou poruchou a poruchou přizpůsobení spočívá v tom, že stresující událost v případě poruchy přizpůsobení (například ztráta zaměstnání nebo ukončení vztahu) je obvykle méně traumatizující než událost, která způsobuje akutní stresovou poruchu (například sexuální napadení nebo přežití masové střelby).

Posttraumatická stresová porucha (PTSD)

U PTSD se bohužel mírně liší diagnostická kritéria podle DSM-5 a ICD-11, kdy americká kritéria jsou řekněme detailnější a snaží se vyloučit vliv návykových látek a případně dalších onemocnění. ICD-11 také zahrnuje komplexní PTSD, o kterém za chvilku. Pokud vás to zajímá detailněji, v článku na 13hrichurodicovstvi.cz najdete odkaz na UK Trauma Council, což je platforma v UK podporovaná charitativním centrem Anny Freudové, kde se těmto rozdílům detailně věnují.

Příznaky posttraumatické stresové poruchy se mohou objevit během prvních tří měsíců po traumatické události. Někdy se však příznaky mohou objevit až několik let po události. Tyto příznaky trvají déle než jeden měsíc a způsobují závažné problémy v sociálních nebo pracovních situacích a ve vztazích s ostatními lidmi. Mohou také ovlivnit vaši schopnost vykonávat běžné denní činnosti.

Obecně se symptomy PTSD dělí do čtyř typů: rušivé vzpomínky, vyhýbání se, negativní změny v myšlení a náladě a změny ve fyzických a emocionálních reakcích. Symptomy se mohou v průběhu času měnit nebo se lišit u jednotlivých osob.

Rušivé nebo též intruzivní vzpomínky

• Nežádoucí, stresující vzpomínky na traumatickou událost, které se opakovaně vrací.
• Prožívání traumatické události, jako by se děla znovu, také známé jako flashbacky.
• Nepříjemné sny nebo noční můry o traumatické události.
• Silné emocionální utrpení nebo fyzické reakce na něco, co vám připomíná traumatickou událost.

Vyhýbání se

• Snažení se nemyslet na traumatickou událost nebo o ní nemluvit.
• Vyhýbání se místům, činnostem nebo lidem, kteří vám připomínají traumatickou událost.

Negativní změny v myšlení a náladě

• Negativní myšlenky o sobě, jiných lidech nebo světě.
• Trvalé negativní emoce strachu, viny, hněvu nebo hanby.
• Problémy s pamětí, včetně zapomínání důležitých aspektů traumatické události.
• Pocit odcizení od rodiny a přátel.
• Nezájem o činnosti, které vás dříve bavily.
• Obtížné prožívání pozitivních emocí.
• Pocit emocionální otupělosti.

Změny ve fyzických a emocionálních reakcích

• Snadná vyděšenost nebo lekavost.
• Neustálá ostražitost před nebezpečím.
• Sebedestruktivní chování, jako je nadměrné pití alkoholu nebo příliš rychlá jízda autem
• Potíže se spánkem.
• Potíže s koncentrací
• Podrážděnost, výbuchy hněvu nebo agresivní chování
• Fyzické reakce, jako je pocení, zrychlené dýchání, rychlý srdeční tep nebo třes – tj. projevy vyčerpání

U dětí ve věku 6 let a mladších mohou příznaky zahrnovat také:

• Znovuprožívání traumatické události nebo jejích aspektů prostřednictvím hry.
• Děsivé sny, které mohou, ale nemusí zahrnovat aspekty traumatické události.

V průběhu času se závažnost příznaků PTSD může měnit. Příznaky PTSD se mohou zhoršovat, když jste obecně ve stresu nebo když narazíte na něco, co vám připomíná to, čím jste prošli, včetně stejného období v roce, kdy se traumatická událost stala. Například můžete zaslechnout výstřel z výfuku auta a znovu prožít bojové zážitky. Nebo můžete vidět ve zprávách reportáž o sexuálním napadení a být přemoženi vzpomínkami na své vlastní napadení.

Komplexní PTSD

Komplexní posttraumatická stresová porucha (CPTSD, C-PTSD nebo cPTSD) je duševní porucha definovaná pouze v ICD-11 – tedy Světovou zdravotnickou organizací (u APA v DSM-5 spadají příznaky CPTSD pod diagnózu PTSD), která se může vyvinout, pokud zažijete chronické (dlouhodobé) trauma. Často se ještě přidává popis situace, kdy dotyčný člověk vnímá, že z ní není úniku. CPTSD je často spojována s chronickým traumatem v dětství, ale onemocnění se může vyvinout i u dospělých, kteří prožili chronické trauma. Jelikož CPTSD je novější diagnóza, chybí výzkumy o tom, jak častý je tento stav. Odborníci však odhadují, že může postihovat 1 % až 8 % světové populace.

CPTSD zahrnuje stresové reakce, jako jsou:

• Úzkost,
• Flashbacky nebo noční můry,
• Vyhýbání se situacím, místům a jiným věcem souvisejícím s traumatickou událostí,
• Zvýšené emoční reakce, jako je impulzivita nebo agresivita,
• nebo trvalé potíže s udržováním vztahů (hlavní rozdíl oproti PTSD).

Příklady chronického traumatu, kdy CPTSD může typicky vzniknout, zahrnují:

• Dlouhodobé fyzické (viz 20. díl) nebo sexuální (viz 16. díl) zneužívání dětí.
• Dlouhodobé domácí násilí (50. a 52. díl).
• Oběť obchodování s lidmi nebo sexuálního vykořisťování.
• Válka.
• Časté násilí v komunitě.

No a v Česku zejména za socialismu si přidejme hospitalizace malých dětí v nemocnicích bez rodičů a v tzv. dětských lázních. O těch bude v našem podcastu ještě řeč, protože KSČ od WHO prokazatelně věděla, že tyto kroky poškodí psychické a somatické zdraví a přesto, nebo také právě proto to po celou dobu své diktatury dělala. Komunistické zločiny v dětských lázních bohužel nejsou zmapované. Existuje malý nezávislý dokumentární film Odstřižené děti dostupný na YouTube. Právě proto, že chybí detailní vhled do toho, co všechno a v jakém rozsahu se dětem dělo, jsme připravili vlastní minivýzkum. Pokud jste sami zažili komunistické (ale také ještě porevoluční) dětské lázně bez rodičů budeme vděční, když vyplníte náš anonymní dotazník, který najdete na https://forms.office.com/e/Vv92k5dUDH.

Lidé trpící komplexním PTSD mají obvykle oproti lidem s klasickým PTSD i další příznaky, včetně chronických a rozsáhlých problémů s tzv. narušenou sebeorganizací. Sem spadá:

• Afektivní dysregulace – Obtíže s ovládáním a prožíváním emocí, které mohou zahrnovat intenzivní smutek, sebevražedné myšlenky, výbušný hněv nebo potlačený hněv. Může také zahrnovat disociaci, depersonalizaci nebo derealizaci.
• Negativní sebehodnocení – Hluboce zakořeněný negativní pohled na sebe sama, včetně pocitů bezcennosti, hanby, viny nebo nedokonalosti. To se může projevovat jako tvrdá sebekritika nebo perfekcionistické sklony.
• Narušené vztahy – problémy s navazováním a udržováním zdravých vztahů, které vedou k sociální izolaci, nedůvěře, obtížím s intimitou a sklonu vyhledávat nezdravé nebo dysfunkční vztahy.

CPTSD a hraniční porucha osobnosti

Článek z května 2023 z Journal of Axiety Disorders na téma rozdíl mezi PTSD, CPTSD a hraniční poruchou osobnosti, kde je hlavní autorkou docentka psychiatrie a behaviorálních věd Abigail Powers (teď už Lott) z Emory University School of Medicine.

Narušená sebeorganizace (viz výše) typická pro CPTSD v mnohém připomíná symptomy charakteristické pro hraniční poruchu osobnosti (viz 56. díl). Detailnímu popisu rozdílů se věnuje článek z května 2023 z Journal of Axiety Disorders na téma rozdíl mezi PTSD, CPTSD a hraniční poruchou osobnosti, kde je hlavní autorkou docentka psychiatrie a behaviorálních věd Abigail Powers (teď už Lott) z Emory University School of Medicine.

V něm píše, že v uplynulém desetiletí se nashromáždilo značné množství údajů podporujících ICD-11 PTSD a CPTSD jako odlišné konstrukty (Brewin et al., 2017), přičemž četné studie využívající analýzy zaměřené na jednotlivce ukazují, že CPTSD a PTSD představují rozlišitelné profily symptomů u několika traumatizovaných vzorků (Cloitre et al., 2013; Cloitre et al., 2014). Společným problémem CPTSD jako samostatné diagnostické kategorie je však překrývání symptomů mezi CPTSD a hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl) v oblastech afektivní nestability, kontroly impulzů a narušených vztahů s ostatními. Někteří autoři pak tvrdí, že CPTSD postrádá jasné odlišení od HPO.

Předchozí výzkumy využívající reprezentativní vzorky na národní úrovni ukázaly, že přibližně čtvrtina osob s PTSD splňuje také kritéria pro HPO (Pagura et al., 2010) a že až 50 % osob, které splňují kritéria pro HPO, splňuje také kritéria pro celoživotní PTSD (Scheiderer et al., 2015). Ačkoli pro stanovení diagnózy HPO není nutná zkušenost s traumatem, tyto vysoké míry komorbidity vedly některé vědce k tomu, že HPO pojímají jako součást širšího souboru symptomů souvisejících s traumatem. Tento názor byl částečně ovlivněn rozsáhlým výzkumem, který prokázal vysokou míru sexuálního zneužívání v dětství a jiných forem týrání v dětství nebo závažného mezilidského traumatu u osob s HPO (Rosenstein et al., 2018).

Posttraumatické změny v oblasti HPA osy

Dopadům PTSD na zdraví člověka se detailně věnuje publikace Akutní a chronické duševní trauma od docenta psychiatrie dětí a dospívajících na University of Utah Joshua Feriante a docenta psychiatrie na University of Michigan Naveena Sharmy ze srpna 2023.

V ní popisují, že patofyziologii stresových reakcí lze rozdělit na akutní a chronické procesy. Dvě primární fyziologické reakce na akutní stresory zahrnují přímou stimulaci uvolňování katecholaminů aktivací sympatického nervového systému a aktivací osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny (HPA), což vede ke zvýšení systémových hladin kortizolu.

Fyziologické reakce na chronické trauma zahrnují několik dalších procesů. Výzkumy konzistentně prokázaly změny ve struktuře mozku, neuroendokrinní dysregulaci a kognitivní nebo afektivní změny v důsledku vystavení traumatu. Navzdory široké škále neuroanatomických nálezů nejsou přesné psychobiologické mechanismy, které vedou k rozvoji PTSD a dalších psychiatrických stavů, zcela objasněny.

Vědci dlouho věřili, že HPA osa lidí s PTSD funguje nestandardně, a že lidé s PTSD mají dlouhodobě vyšší hladinu kortizolu (což je hlavní stresový hormon produkovaný právě nadledvinkami na základě produkci CRH v hypothalamu a jím vyvolaná produkce ACTH v adenohypofýze, která právě donutí nadledvinky začít produkovat kortizol). Tento dopad se však bohužel nepodařilo jednoznačně prokázat. Některé studie potvrdily u lidí s PTSD dlouhodobě zvýšený kortizol (s čímž bohužel souvisí široká škála velmi negativních zdravotních dopadů), jiné normální hladinu a v některých případech byla u lidí s PTSD ve studovaném vzorku hladina kortizolu dokonce nižší. Co ale prokazatelné a prokázané je, je odlišná citlivost lidí s PTSD na kortizol. U lidí s PTSD dochází k nadměrnému potlačení kortizolu, což je bezprostředně spojeno se sníženou reakcí strach. Lidé s PTSD tedy méně pociťují strach v situacích, kdy jejich tělo je zjevně ve stresu.

Posttraumatické změny mozku

Posttraumatické změny mozku se týkají oblasti hippocamu, amygdaly a prefrontální mozkové kůry.

Hippocampus se podílí na tvorbě deklarativní paměti, veškerém souvisejícím učení a možná i na vymizení strachu. Jako takový je považován za velmi citlivý na stres; konkrétně studie oblasti cornu ammonis (CA3) hippocampu u zvířat prokázaly po stresu poškození neuronů a inhibici neurogeneze (zastavení tvorby nových nervových spojení). Mezi zprostředkující faktory těchto změn patří snížená hladina neurotrofického faktoru pocházejícíu z mozku (Brain-derived neurotropic factor) – viz 8. díl, zvýšená hladina kortizolu v krvi a zvýšená hladina glutamátu. Tyto změny byly také spojeny s inhibicí učení. Kromě toho výzkum ukázal, že předtraumatický nízký objem hipokampu předurčuje jedince k rozvoji symptomů spojených s traumatem. V reakci na trauma tedy hraje roli i genetika.

Amygdala je zodpovědná za zpracování emoční valence (vnímání jednotlivých emocí jako pozitivních/negativních) a strachových reakcí a má rozsáhlé propojení s hipokampem a prefrontální kůrou. Vývoj amygdaly je považován za dokončený v období adolescence, před vývojem prefrontální kůry. Zvýšený růst dendritů (výběžků neuronů přijímajících vstupní informace) a synaptický vývoj v amygdale jsou spojovány s emočními stresory a přispívají k chování pozorovanému u úzkostných poruch, fobií a poruch souvisejících s traumatem.

Bylo prokázáno, že chronický stres negativně ovlivňuje vývoj prefrontální kůry (PFC). Předpokládá se, že rozdílná rychlost vývoje mezi PFC a amygdalou přispívá k rozvoji zvýšené reaktivity na stres vyskytující se v dospívání a rané dospělosti. U pacientů s diagnózou PTSD bylo prokázáno snížení objemu funkční tkáně konkrétně v mediální PFC. Studie získávání strachu u lidských subjektů ukázaly negativní korelaci v průtoku krve mezi amygdalou a MPFC, protože průtok krve amygdalou se v reakci na stres zvýšil, zatímco průtok krve MPFC se snížil, takže člověk nebyl schopný regulovat ve strachu své chování.

Posttraumatické změny neurotransmiterů a hormonů

Nejvíce změn v tělech lidí s PTSD se týká hladin několika hormonů a neurotransmiterů. Konkrétně jsou prokázány tyto dopady:

• Zvýšená produkce CRH (Corticotropin-releasing hormone) u mužů s PTSD. CRH řídí produkci ACTH a zároveň funguje jako neurotransmiter v amygdale, hipokampu a prefrontálním kortexu. Zároveň reguluje chuť na jídlo, spánek a reprodukční funkci a jeho disbalance je považována za příčinu úzkostných a depresivních poruch, poruch spánku a zánětlivých onemocnění. CRH také ovlivňuje průběh těhotenství a abnormální hladiny CRH mohou vést k rozvoji Alzheimerovy choroby (patrně kvůli nevyspání).
• Vyšší produkce ACTH u žen s PTSD
• Narušená funkce GABA (kyselina gama-aminomáselná). Ta zklidňuje nervovou aktivitu, reguluje náladu, spánek a svalový tonus a hraje roli v substančních závislostech, zejména na alkoholu.
• Nízká hladina 17β-estradiolu (E2) (viz 68. díl) u žen s PTSD. Tento hormon hraje klíčovou roli v tvorbě vajíček a nárůstu luteinizačního hormonu klíčového pro ovulaci. Zároveň hraje hormon reguluje metabolismus tuků a glukózy, udržování kostní hmoty, kognitivních funkcí, energetické rovnováhy a rozšiřování cév, karidovaskulární zdraví, má neuroprotektivní účinky a snižuje produkci prozánětlivého cytokinu IL-6. Syntetizovaná verze se používá k léčbě příznaků menopauzy.
• Pokles hladiny tryptofanu, který je klíčový pro tvorbu serotoninu. Častější u žen než u mužů. Nedostatek serotoninu vede k depresím, úzkostem, poruchám spánku a dokonce i poruchám příjmu potravy.
• Neuropeptid Y – hlavně u mužů, kde je hladina s PTSD radikálně nižší. NPY reguluje příjem potravy a je spojován s obezitou (viz 119. díl) a metabolismus, funkci kardiovaskulárního systému, má anxiolytické účinky, reguluje imunitní systém a podílí se na řízení spánku, cirkadiánních rytmů, sexuální funkcí atd.

Dopady PTSD na život člověka

Pokud ve stručnosti shrneme všechny poznatky z aktuální verze publikace Akutní a chronické duševní trauma, jejímiž autory jsou doc. Joshua Feriante a doc. Naveen Sharma, tak lidí trpící PTSD vedle psychických dopadů popsaných v samostatném postu:

• Hůře spí
• Mají problémy s jídlem a hmotností
• Jsou výrazně úzkostnější a depresivnější
• Jsou výrazně náchylnější k substančním závislostem, zejména na alkoholu (viz 34. díl)
• Mohou mít problémy s reprodukčním zdravím – zejména ženy
• Mají problémy s autoimunitními onemocněními a imunitním systémem obecně
• Špatně spí a trpí všemi dopady narušeného spánku, včetně poruch pozornosti, paměti nebo v pozdějším věku Alzheimerovou chorobou

Proto je důležité PTSD či CPTSD řešit na psychoterapii a případně také s psychiatrem.

Na druhou stranu – lidé, kteří zažili trauma a měli dostatečnou resilienci (viz 22. díl) mohou profitovat z posttraumatického růstu, kterému se podrobně věnujeme právě ve 22. díle.

Jak si poradit s (C)PTSD

Psychoterapie, u CPTSD je často nutná farmakoterapie, a mnohdy bude potřeba i celá řada dalších opatření jako dát si dohromady spánek, jídlo – s podporou nutričního terapeuta, a určitě pomáhá i pohyb a cvičení, kvůli nárůstu hladiny BDNF, která je u lidí s PTSD snížená. Viz také 6. a 8. díl podcastu a náš online kurz o tom, jak si dát do pořádku spánek.

Kde hledat pomoc

Rodičovská linka

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

APA Dictionary, Trauma

Cleveland Clinic, ASD

Cleveland Clinic, Adjustment Disorder (porucha přizpůsobení)

Cleveland Clinic, PTSD

Cleveland Clinic, CPTSD

Mayo Clinic, PTSD

Trauma-informed Care in Behavioral Health Services, DSM-5 Criteria for PTSD

UK Trauma Council, PTSD and Complex PTSD

SELYE, HANS. A Syndrome produced by Diverse Nocuous Agents. Online. Nature. 1936, vol. 138, no. 3479, s. 32-32. ISSN 0028-0836. Dostupné z: https://doi.org/10.1038/138032a0. [cit. 2025-09-28].

POWERS, Abigail; PETRI, Jessica M.; SLEEP, Chelsea; MEKAWI, Yara; LATHAN, Emma C. et al. Distinguishing PTSD, complex PTSD, and borderline personality disorder using exploratory structural equation modeling in a trauma-exposed urban sample. Online. Journal of Anxiety Disorders. 2022, vol. 88, s. 102558. ISSN 0887-6185. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.janxdis.2022.102558. [cit. 2025-09-28].

KOOB, George F. A Role for GABA in Alcohol Dependence1. Online. In: Advances in Pharmacology. Elsevier, 2006, s. 205-229. ISSN 1054-3589. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/s1054-3589(06)54009-8. [cit. 2025-09-28].

Feriante J, Sharma NP. Acute and Chronic Mental Health Trauma. [Updated 2023 Aug 2]. In: StatPearls [Internet]. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing; 2025 Jan-. Available from: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK594231/