„Schopnost systému úspěšně se přizpůsobit nenadálým změnám, které ohrožují jeho stabilitu, život nebo vývoj,“ tak definuje americká profesorka Ann S. Masten z Institutu pro vývoj dětí na University of Minnesota resilienci, unikátní schopnost, která pomáhá dětem úspěšně a bez zjevných negativních následků překonat nejrůznější příkoří. Co to vlastně je resilience? Kde se v dětech bere? A co můžeme dělat pro to, abychom dětem ale i sobě pomohli resilienci vybudovat? O tom si povíme v dalším díle našeho podcastu.
Americká psychologická asociace (APA) resilienci definuje jako: „Proces dobré adaptace tváří v tvář nepřízni osudu, traumatu, tragédii, hrozbám nebo významným zdrojům stresu – například rodinným a vztahovým problémům, vážným zdravotním problémům nebo stresům na pracovišti a finančním problémům.“
Resilience dítěte, potažmo člověka, je částečně dána vrozenou strukturou mozku, kterou ovlivňuje výživa matky v těhotenství a její psychika během těhotenství a kojení, velký podíl na ní nese bezpečná, nebo naopak nejistá, vztahová vazba a to, zda si dítě vybudovalo tzv. základní důvěru (viz 12. díl), a pak adaptivní systémy dítěte.
Reakce na stresující událost
Věda o resilienci rozlišuje v zásadě 4 různé způsoby reakcí na stresující událost v životě, a to bez ohledu na náš věk.
Asi nejčastější reakcí je recovering, neboli zotavení se. Stane se něco stresujícího, co nás „vykolejí“, a my se dostaneme do stavu tzv. maladaptivního chování, které jednoduše řečeno vede k tomu, že nám nebude dobře. Někdo tím začne trpět ihned po události, někdo až s určitým zpožděním, jako kdyby měl ještě jakési dodatečné zdroje, ze kterých čerpá, než ho nepřízeň osudu přemůže. Obvykle se pak dostaví psychická nepohoda, někdy i úzkosti a depresivní nálada. Časem se ale se situací pomocí našich adaptivních systémů (viz níže) dáme dohromady a vrátíme se zpátky k našemu běžnému každodennímu fungování. Příkladem může být, že třeba jako dítě nedostaneme zmrzlinku, prožíváme to jako obrovskou tragédii, začneme se chovat vůči rodiči agresivně, ale nakonec to po čase překonáme a už nás zmrzlinka netrápí.
Druhou reakcí je stress resistence, neboli odolnost vůči stresu. Stane se něco stresujícího, ale nás to nijak „nevykolejí“ a je nám psychicky úplně stejně jako před událostí a také fungujeme úplně stejně dobře jako před událostí. Ne, že by nám to bylo jedno, ale prostě zareagujeme na okamžitý podnět a pak pokračujeme dál. Příkladem může být, že třeba jako dítě dostaneme pětku ve škole, zamrzí nás to, ale řekneme si, že prostě příště se na to už naučíme, že je to jen jedna známka z mnoha a dál se soustředíme na to, co jsme dělali před tím a zůstane nám i původní nálada.
Třetím typem reakce je posttraumatická stresová porucha (PTSD). Dojde k nějaké stresující události a my se dlouhodobě až trvale přepneme do systému maladaptivního chování. Naše mysl se neustále k dané pro nás tragické události vrací, nemůžeme se jí pustit. Propadáme se často i do depresivní nálady až deprese. Objevují se tzv. intruzivní (tj. nechtěné) myšlenky, zdají se nám o dané události děsivé sny a neustále si prožíváme dané trauma znovu a znovu. Snažíme se vyhnout tomu, aby se daná situace stala, nemluvíme o našem traumatu, vyhýbáme se všemu, co s ním souvisí. Zvyšují se také naše úzkosti, máme problémy se spánkem, tím i problémy s koncentrací. V krajním případech se objevuje sebedestruktivní chování (typicky konzumace alkoholu a THC), objevují se zaplavující pocity viny a studu, v krajním případě dochází i k tzv. flashbackům, kdy se nám z ničeho nic začne přehrávat kus traumatické události. Typickým příkladem, kdy k tomu může dojít, je pohlavní zneužití nebo nedej bože znásilnění (viz také 16. díl).
Posledním typem reakce, který je stále předmětem psychologických výzkumů, je posttraumatický růst. Dojde k nějaké stresující události, která ovšem vede k tomu, že se dlouhodobě až trvale přepneme do režimu optimálního fungování. Traumatická událost, respektive naše reakce na ni, pak vede k pocitům spokojenosti, posílení sebejistoty, sebepřijetí i sebelásky, často i k posílení našeho prosociálního chování a zlepšení našich vztahů či vytvoření nových přínosných vztahů s ostatními lidmi. Typickým příkladem v dětském světě může být třeba to, že se rodiče rozhodnou se přestěhovat a já přijdu o všechny kamarády i místa, co jsem měl rád, ale v novém bydlišti si najdu nové kamarády, vybuduju si lepší vztahy a jsem tam ještě spokojenější.
Adaptivní systémy
Každý člověk má k dispozici vlastní tzv. adaptivní systémy. Ty mu pomáhají se adaptovat na neustálé změny v jeho životě, a to včetně (a zejména) stresujících událostí. Profesorka Ann S. Masten z Institutu pro vývoj dětí na University of Minnesota jako hlavní adaptivní systémy člověka uvádí fyziologické, sociální a individuální faktory.
Mezi fyziologické faktory patří struktura částí mozku zodpovědných za učení se a přemýšlení, neurokognitivní řídicí systémy a systémy pro motivaci a odměnu. Ty zásadním způsobem ovlivňuje průběh našeho života, naše individuální zkušenosti a dovednosti, míra stresu (respektive hladina kortizolu), konzumace alkoholu a dalších návykových substancí, ale bohužel také sociální sítě, online hry, pornografie a další moderní nástroje cílící na tzv. unesení systémů pro odměnu.
Do sociálních faktorů řadíme sociální vztahy s blízkými lidmi, na které se můžeme spolehnout a komunita, ve které žijeme, což se obojí řadí i mezi tzv. positive childhood experiences (viz 14. díl), které mají vědecky ověřené pozitivní dopady na resilienci dítěte a dokáží dítě ochránit i před negativními dopady neblahých zážitků dětství (ACE) na jeho psychiku.
Konečně mezi individuální faktory pak patří vlastní vzdělávání se, naše náboženství a spiritualita a také kultura a kulturní prožitky, které typicky vedou k prožívání pozitivních emocí a mají v důsledku pozitivní dopad na rozvoj čelního mozkového laloku, který je mimo jiné zodpovědný za tvorbu sociálních pout, regulaci emocí a schopnost přemýšlení.
Posilujte svůj mozek
Všechny prožitky, vjemy, pocity, myšlenky, nápady a ano také všechny emoce, tak za to vše je zodpovědný náš vlastní mozek. Abychom si úspěšně dokázali projít procesem adaptace – třeba potom, co zažijeme nějakou stresující událost – potřebujeme mít mozek v plné síle. Mozek, který je vůbec schopný tvorby nových spojení a naučení se nových reakcí.
Tuto schopnost zásadní měrou ovlivňuje brain-derived neurotrophic factor (BDNF), bílkovina zodpovědná za obnovu, tvorbu a diferenciaci nových nervových vláken a synapsí. Její hladinu můžeme velmi jednoduše ovlivnit tím, co sami každý den děláme. Jak?
- Zvýšit fyzickou aktivitu (viz 8. díl)
- Snížit příjem cukru a nasycených tuků v potravě (viz 8. díl)
- Udržovat si zdravou hmotnost (viz 8. díl)
- Zvýšit příjem vitamínu D (např. pohybem venku na slunci nebo v potravinových doplňcích) (viz 8. díl)
- Zvýšit počet sociálních vztahů a kontaktů (viz 6. díl)
- Omezit stres (viz 6. díl)
- Zvýšit příjem DHA (Omega-3 mastná kyselina) v potravě nebo potravinových doplňcích (viz 8. díl)
- Při depresi brát antidepresiva, případně u bipolární poruchy lithium
Dostatek BDNF je dobrou prerekvizitou k tomu, abychom svůj život lépe zvládali. To druhé klíčové je však schopnost častějšího zapojení neuropsychologické emoce známé jako hledání (seeking). Ta byla kdysi dávno zodpovědná za hledání potravy a případně sexuálních partnerů, a v okamžiku, kdy ji prožíváme, jsme schopni zapojit celý náš čelní mozkový lalok. Ten je zodpovědný za racionalitu, logiku, seberegulaci, empatii a tvorbu sociálních pout. A co nám pomůže přimět ho k častější aktivitě?
- Mindfulness/meditace (https://jecasnazmenu.wordpress.com/meditace/)
- Jóga/Tai-chi/Čchi-kung
- Pobyt v přírodě
- Kognitivně stimulující aktivity (křížovky, sudoku, hlavolamy, čtení)
- Naučit se nové dovednosti
- Obdivování nebo ještě lépe vytváření umění (včetně tance)
Posttraumatický růst
Psal se rok 1996, když dva kolegové z University of North Carolina Charlotte Richard G. Tedeschi a Lawrence G. Calhoun přišli s Posttraumatic Growth Inventory, metodou, jak měřit „pozitivní odkazy traumatu“. Jejich vědecký článek publikovaný tehdy v časopise Journal of Traumatic Stress začínal slovy: „Existuje zaplavující množství důkazů, že traumatické události mohou produkovat množství negativních fyzických a psychologických důsledků. Přesto, že vědci velmi důkladně sledovali negativní efekty traumatu, bylo mnohem méně pozornosti na možné pozitivní dopady negativních událostí. Existuje přitom množství literatury, která naznačuje, že lidé vystaveni i těm nejvíce traumatizujícím událostem mohou vnímat při nejmenším aspoň nějaké dobro vyvěrající z jejich utrpení plynoucího z tragédií jako je znásilnění, incest, úmrtí blízké osoby, infekce HIV, srdeční infarkt, nehody, bojová zkušenost a Holocaust. Byly identifikovány nejméně tři široké kategorie vnímaných benefitů: změna vnímání sebe sama, změna v interpersonálních vztazích a změna filozofie vlastního života.“
Současná věda o resilienci prokazuje jejich tehdy odvážnou hypotézu, která zůstala ve vědecké komunitě ještě velmi dlouho bez odezvy. Posttraumatický růst se totiž dočkal většího zájmu vědců až teprve po roce 2010. Část lidí zkrátka po prožití stresující události funguje v životě lépe než před ní. A to i přesto, že se mezi tyto události řadí i tak šílené prožitky jako byl například Holocaust nebo jako je znásilnění.
Německo-americká vědkyně a spisovatelka Michaela Haas říká, že trauma je jako trampolína. Když se totiž na trampolíně odrazíte od země, vyskočíte mnohem výš, než když stojíte nohama na pevné zemi. Kdo a kdy získá z traumatu posttraumatický růst a kdo posttraumatickou stresovou poruchu je však do značné míry stále záhadou. Víme jen to, že děti, které si do života neblahé zážitky z dětství se s PTSD potýkají mnohem častěji.
Seznam stresujících událostí
Psychiatrie, respektive pánové Thomas H. Holmes a Richard H. Rahe, během svého výzkumu lékařských záznamů 5 000 pacientů zjišťovali, jaká životní událost mohla způsobit jejich zdravotní potíže. Na základě svého výzkumu, jehož validitu potvrdil v roce 1970 výzkum na 2 500 příslušnících amerického námořnictva, dali dohromady tzv. Social Readjustment Rating Scale známou též jako stresová škála.
Holmes a Rahe jednoduše zjistili, že pokud se člověku v životě sejde více konkrétních stresujících událostí najednou, vede to s mnohem větší pravděpodobností k dlouhodobějším maladaptivním vzorcům chování, které vyústí psychosomatickými potížemi. Dali proto dohromady žebříček konkrétních 43 stresujících událostí. Každou z nich ohodnotili určitým bodovým skóre a zjistili, že pokud člověk za posledních 12 po sobě jdoucích měsících „nastřádal“ na jejich stresové škále do 150 bodů, měl jen minimální sklon ke vzniku zdravotních potíží způsobených stresem.
U lidí, kteří ale nasbírali 150 až 299 bodů, v následujících dvou letech od prožití těchto stresujících událostí v přibližně 50 % případů vypukly zdravotní potíže způsobené právě stresem. V případě zisku 300 a více bodů, se do dvou let potýkali se zdravotními potížemi způsobenými stresem čtyři z pěti lidí.
Stresová škála
| Životní událost | Body |
| Úmrtí partnera | 100 |
| Rozvod | 73 |
| Rozchod s partnerem | 65 |
| Pobyt ve vězení | 63 |
| Úmrtí blízkého člena rodiny | 63 |
| Zásadnější zranění nebo onemocnění | 53 |
| Svatba | 50 |
| Propuštění z práce | 47 |
| Usmíření se s partnerem | 45 |
| Odchod do důchodu | 45 |
| Zásadnější změny ve zdravotním stavu anebo chování člena rodiny | 44 |
| Těhotenství | 40 |
| Potíže v sexu | 39 |
| Získání nového člena rodiny (narození, adopce, přistěhování rodičů) | 39 |
| Zásadnější změny v zaměstnání | 39 |
| Zásadnější změny ve finanční situaci | 38 |
| Smrt blízkého přítele | 37 |
| Změna pracovní pozice | 36 |
| Zásadnější změna v počtu hádek s partnerem | 35 |
| Vzetí si půjčky či hypotéky | 31 |
| Zabavení majetku kvůli nezplácení půjčky nebo hypotéky | 30 |
| Zásadnější změna v odpovědnosti v práci | 29 |
| Odchod dítěte z domu (včetně např. kvůli studiu nebo do armády) | 29 |
| Potíže s příbuznými ze strany partnera | 29 |
| Výjimečný osobní úspěch | 28 |
| Začátek nebo konec partnera v zaměstnání | 26 |
| Začátek nebo konec studia | 26 |
| Zásadnější změna životních podmínek (stěhování, rekonstrukce, zhoršení podmínek v sousedství nebo doma) | 25 |
| Přehodnocení osobních zvyklostí (způsob oblékání, konec kouření, přátelské vztahy) | 24 |
| Problémy s nadřízeným | 23 |
| Zásadnější změna v odpracované době anebo pracovních podmínkách | 20 |
| Změna bydliště | 20 |
| Změna školy | 20 |
| Zásadnější změna v obvyklém způsobu a době rekreace | 19 |
| Zásadnější změna náboženských aktivit | 19 |
| Zásadnější změna sociálních aktivit (náštěvy kin, divadel, večírků, atd.) | 18 |
| Vzetí si drobné půjčky nebo leasingu (na auto, TV, mrazák, atd.) | 17 |
| Zásadnější změna ve spánkových zvyklostech | 16 |
| Zásadnější změna v počtu rodinných setkání | 15 |
| Zásadnější změna ve způsobu stravování (v jídelníčku, objemu jídla, době, kdy se jí, místech, kde se jí) | 15 |
| Dovolená | 13 |
| Hlavní svátky (Vánoce, pro někoho Velikonoce, Ramadán, atd.) | 12 |
| Menší porušení zákona (např. pokuta za parkování, rychlost, atd.) | 11 |
Stresová škála pro děti
Později vznikla také upravená stresová škála pro děti, která reflektuje stresující zážitky z dětského života. Základní logika – tj. 12 po sobě jdoucích měsíců + do 150 bodů žádný problém, 150 až 300 50 % šance vzniku onemocnění a nad 300 bodů 80 % šance vzniku onemocnění – zůstala stejná. Liší se pouze prožitky, které dítě může zažívat.
| Životní událost | Body |
| Smrt rodiče | 100 |
| Neplánované těhotenství/potrat | 100 |
| Vlastní svatba | 95 |
| Rozvod rodičů | 90 |
| Získání viditelného znetvoření | 80 |
| Dělání otce dítěti | 70 |
| Uvěznění rodiče na více než rok | 70 |
| Odloučení rodičů | 69 |
| Smrt bratra nebo sestry | 68 |
| Změna v přijetí vrstevníky | 67 |
| Neplánované těhotenství sestry | 64 |
| Zjištění toho, že jsem adoptovaný/á | 63 |
| Svatba rodiče a nevlastního rodiče | 63 |
| Dědičné viditelné znetvoření | 62 |
| Vážná nemoc vyžadující hospitalizaci | 58 |
| Propadnutí | 56 |
| Nedělání mimoškolních aktivit | 55 |
| Hospitalizace rodiče | 55 |
| Uvěznění rodiče na více než 30 dní | 53 |
| Rozchod s přítelem nebo přítelkyní | 53 |
| Začátek randění | 51 |
| Dočasné vyloučení ze školy | 50 |
| Začátek užívání alkoholu nebo drog | 50 |
| Narození sourozence | 50 |
| Zvýšení četnosti hádek s mezi rodiči | 47 |
| Ztráta zaměstnání u rodiče | 46 |
| Výjimečný osobní úspěch | 46 |
| Změna ve finanční situaci rodičů | 45 |
| Přijetí na vysokou školu dle vlastního výběru | 43 |
| Poslední rok střední školy | 42 |
| Hospitalizace sourozence | 41 |
| Častější absence rodiče doma | 38 |
| Odchod sourozence z domu | 37 |
| Přibytí třetího dospělého člověka do domácnosti | 34 |
| Plnohodnotné zapojení se do náboženského společenství | 31 |
| Snížení četnosti hádek rodičů | 26 |
| Započetí nového zaměstnání u jednoho z rodičů | 26 |
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Článek o stresu jako původce nemocí a životních událostech, které k němu přispívají
TEDESCHI, Richard G. a Lawrence G. CALHOUN. The Posttraumatic Growth Inventory: Measuring the positive legacy of trauma. Journal of Traumatic Stress [online]. 1996, 9(3), 455-471 [cit. 2022-07-19]. ISSN 0894-9867. Dostupné z: doi:10.1007/BF02103658
Mark Solms, Oliver Turnbull, Mozek a vnitřní svět
Michaela Haas, Bouncing Forward: The Art and Science of Cultivating Resilience