„Lhaní je považováno za negativní chování, které je silně nedoporučováno. Existuje obecné společenské očekávání, že jedinci budou pravdomluvní, a z tohoto důvodu může lež narušit jejich důvěru, napínat vztahy a podkopávat kvalitu života člověka,“ říká doktorka Victoria Talwar z McGill University. Navzdory morálnímu odsouzení, je však lhaní sociální strategií často používanou k dosažení mezilidských cílů a udržení vztahů. Lhaní dělíme na prosociální, které se podle výzkumů týká většiny dětí, a antisociální, což se týká každého druhého dítěte ve věku 2 až 3 roky. Jak se lhaní dětí vyvíjí? Co o dítěti může vypovídat to, že lže? A jak je to s dětmi, které mají imaginární společníky, o kterých vypráví, jak se mají a co s nimi dělají? A co děti, které mají celé smyšlené světy? O tom všem je další díl našeho podcastu.
Když děti lžou
V dnešní době je občas obtížné shodnout se vůbec na tom, co je, nebo není lež nebo pravda. Pro účely našeho podcastu jsme si dovolili definovat lež jako vědomé předávání informace, o které daný člověk ví, že podle jeho názoru není pravdivá.
Lhaní v naší společnosti není vůbec vzácné, dospělí často lžou s nízkou mírou rizika (tj. lžou bez vážných následků) v každodenních interakcích, přičemž lži používají k dosažení osobního prospěchu, vyhnutí se mezilidským neshodám a podpoře pozitivních sociálních vztahů. Je mnoho dospělých, kteří nejsou už ani schopní si četnost lhaní ve svém životě uvědomit – „Chutnalo vám?“ „Ano.“ „Je pardon, nechtěl jsem do Vás vrazit, jste v pořádku, nebolí vás nic?“ „Ne, v pohodě.“ Většinou si neuvědomujeme tzv. prosociální lži.
Lhaní, kterého si naopak vědomi býváme, se týká tzv. antisociálních lží. „Miláčku, vzal si prosím tě ty vajíčka, jak jsem tě prosila?“ „Ne, bohužel už je neměli.“ „Máte pro mě ten report pro management?“ „Už na tom pracuju, do večera to bude.“
Zatímco u dospělých lhaní většinou tolerujeme, nebo jsme si na něj dokonce zvykli (u obchodníků, politiků, zákaznické podpory apod.), tak na lhaní dětí má mnoho dospělých poněkud tvrdší metr. I přesto v jaké společnosti žijeme, totiž existuje obecné společenské očekávání, že jedinci budou pravdomluvní, a z tohoto důvodu může lež narušit jejich důvěru, napínat vztahy a podkopávat kvalitu života člověka. A vývoj a socializace lhaní vyvolává obavy právě zejména u rodičů. Navíc, vědecké studie opravdu naznačují, že chronické lhaní dětí souvisí s agresivitou, delikvencí a problémy s chováním. Lhaní je proto rodiči často u dětí vnímáno jako závažný problém v chování. Podobný pohled mívají i učitelé i kliničtí psychologové. Zároveň studie však ukazují, že lhaní někdy bývá podporováno rodiči (viz také příští, 92. díl podcastu), což je tzv. paradox lhaní.
Prosociální lži
Prosociální lži jsou obvykle pozitivně a sociálně motivované lži, které jsou vyslovovány bez zlého úmyslu, především ze zájmu o druhého nebo ve prospěch druhého. Prosociální lži bývají přijímány společenskými konvencemi a jsou hodnoceny méně negativně než antisociální lži (viz čtvrteční post).
Prosociální lži dělíme na:
- Zdvořilostní lež, která je vyřčena za účelem ochrany citů druhého člověka. Typickým příkladem může být věta „Krásně jsi zpívala,“ i když si to nemyslíme, ale když víme, že druhého člověka to potěší. Děti mohou být k vyprávění zdvořilostních lží pobízeny také rodiči a typy lží, které říkají, mohou souviset s jejich celkovým prosociálním chováním.
- Lež s cílem pomoci druhému materiálně nebo psychicky je pokročilou prosociální lží, která se snaží někoho jiného podpořit. Příkladem může být věta. „Třeba ta hračka půjde spravit,“ v situaci, kdy si to sami nemyslíme, ale máme dojem, že tato informace by druhému mohla pomoci od jeho smutku.
Výzkum Victorie Talwar, který provedla na vzorku 127 dětí ve velkém americkém městě, většinou z rodin vysokoškoláku, bělochů, nejčastěji s rodinným příjmem přes 80 000 USD, se zabýval výskytem lhaní v modelové situaci u skupiny dětí ve věku 3 až 6 let (při prvním měření) a pak znovu výskytem stejného typu lži u stejných dětí s odstupem v průměru 2,2 let roku.
U zdvořilostní lži celkově nebyl zjištěn žádný významný rozdíl mezi podílem dětí, které řekly zdvořilostní lež v T1 (59 % dětí), a v T2 (61 % dětí).Nejčastěji děti byly konzistentní, tj. lhaly nebo mluvily pravdu v obou měřeních stejně.
U lži s cílem pomoci druhému materiálně nebo psychicky nebyl zjištěn žádný významný vztah mezi rozhodnutím dětí říci pomáhající lež v T1 a v T2. To naznačuje, že rozhodnutí říct tento typ lži není u daného jedince konzistentní. Mezi jednotlivými sezeními došlo k významnému nárůstu podílu dětí, které řekly pomáhající lež – T1 (37 %) oproti T2 (69 %).
Antisociální lži
Lež je takový výrok, který jeho autor sám nepovažuje za pravdivý. V případě antisociální lži je účelem takového výroku získat pro sebe nějakou výhodu nebo prospěch na úkor někoho jiného. Antisociální lži se objevují u dětí jako první a s postupujícím věkem se vyskytují méně často.
Antisociální lži dělíme na:
- Lži k zakrytí prohřešku, které mají za účel uniknout nějakým negativním důsledkům, které by sdělení pravdy pro člověka, který tuto lež používá, mohlo podle jeho názoru mít. Typickým příkladem může být věta: „Ta váza byla už rozbitá, když jsem sem přišel,“ která má zakrýt fakt, že tu vázu jsem rozbil já. Lhaní k zakrytí prohřešku nebylo ve výzkumu doktorky Talwar u jednotlivých dětí konzistentní. Celkový podíl dětí ve vzorku, který lhal v T1 (49 % dětí), byl vyšší než v T2 s odstupem 2,2 let (36 % dětí).
- Instrumentální lži, jejichž účelem je získat osobní, psychologický nebo materiální prospěch, obvykle na úkor někoho jiného. Příkladem může být věta: „Maminka mi dneska ještě nedala bonbónek,“ když vím, že mám dovolený od rodičů právě jeden bonbónek denně, ale tatínek nemá informace o tom, jestli jsem ještě nějaký měl, nebo ne, takže je velká šance lží získat druhý bonbónek – tj. materiální respektive osobní prospěch. Instrumentální lhaní bylo ve výzkumu doktorky Talwar u jednotlivých dětí konzistentní, ale hlavně v oblasti říkání pravdy. Výskyt instrumentálních lží byl výrazně nižší, a to 29 % dětí v prvním měření vs 14 % dětí podruhé. Málokteré dítě ale lhalo v obou měřeních.
Existují důkazy, že více kontrolující výchova je spojena s menší pravděpodobností lhaní za účelem zakrytí prohřešku, stejně jako důkazy, že autoritativní výchova dětí s vysokými kognitivními schopnostmi je rovněž spojena s menší pravděpodobností lhaní o prohřešku.
Výzkumy také naznačují, že děti s lepšími sociálními dovednostmi častěji lžou kvůli vlastnímu prospěchu. Studie navíc zjistily souvislost mezi tendencí k soustavnému lhaní (tj. měření lhaní podle zpráv rodičů/učitelů) a problémovým chováním dětí. Antisociální lži tedy mohou být prediktorem budoucích problémů s chováním.
Vývoj dítěte a lhaní
Doktorka Victoria Talwar z Talwar Child Development Research Laboratry na McGill University se lhaní dětí podrobně věnovala ve svém vědecké publikaci, která vyšla v prosinci 2018 v časopise Journal of Experimental Child Psychology. V něm mimo jiné říká, že: „Lhaní odráží kognitivní dovednosti. Děti s rozvinutějšími kognitivními schopnostmi umí lhát přesvědčivěji. To může být způsobeno tím, že vyprávění věrohodné lži vyžaduje odvozování a zvládání informací z pohledu druhého člověka, potlačení pravdivých výroků, zapamatování si toho, co bylo řečeno, a pružné kognitivní posuny mezi nepravdivými informacemi a realitou, aby se lež udržela.“
Sama lhaní považuje u dětí za normální součást vývoje. Její výzkum, o kterém bude ještě řeč, ostatně ukazuje, že aspoň nějakou formu lhaní používá drtivá většina malých dětí. Lež na jedné straně souvisí s normálním vývojem vznikajících kognitivních schopností a v některých případech může plnit pozitivní sociální interpersonální funkce. Na druhé straně je to však nežádoucí chování, které, pokud je používáno příliš často, může vést k negativním vývojovým nebo sociálním důsledkům.
Jako první se objevují antisociální lži. Ty následují prosociální zdvořilostní lži, což možná odráží zvýšenou kognitivní vyspělost, protože říkat takové lži souvisí s vyšším řádem chápání duševních stavů a vyšší inhibiční kontrolou. Jako poslední přicházejí prosociální lži s cílem pomoci druhému materiálně nebo psychiky, což je v souladu s pozdějším výskytem dalších prosociálních chování.
Ve svém článku také zmiňuje, že Lavoie a Leduc se svými kolegy v roce 2017 zkoumali četnost lhaní dětí podle zpráv od rodičů. I jejich výzkum naznačil, že s věkem může docházet k posunu směrem ke společensky přijatelnému lhaní (tj. prosociálnímu zdvořilému lhaní). Zjistili také, že děti v předškolním věku častěji lžou s cílem vlastního prospěchu. S přibývajícím věkem ale děti stále častěji lhaly s orientací na druhé a méně na sebe. Tento vývoj může částečně odrážet vznikající chápání poctivosti a laskavosti a dopadů různých typů interakcí v mezilidských vztazích.
Lži v dysfunkčních rodinách
V dysfunkčních rodinách se mohou objevovat některé typy lží dětí z poněkud „nestandardních“ důvodů. V případě antisociálních lží může jít zejména o lež k zakrytí prohřešku z důvodu strachu dítěte z fyzického (20. díl) a/nebo emočního zneužití (24. díl) rodičem. Děti v rodinách, kde je rodiče fyzicky a/nebo emocionálně zneužívají, totiž žijí v permanentních strachu a stresu, což má následně negativní a trvalé dopady na jejich psychické a somatické zdraví (viz 14. díl). Výzkumy lhaní u dětí se této kategorii dětí bohužel specificky nevěnují. Lze však předpokládat, že pokud si dítě opakovaně v dětství zažívá strach z autority, který ho nutí lhát, aby si ochránilo své somatické a psychické zdraví, že tato tendence může pokračovat i vůči jiným autoritám v dospělosti.
Další typickou lží u dětí v dysfunkčních rodinách, jsou prosociální lži s cílem materiálně nebo psychicky pomoci rodiči. Výzkumy prosociálního lhaní ukázaly, že děti a priori tuto lež využívají, když někdo v jejich sociální skupině pociťuje smutek. U rodičů, kteří trpí psychickým onemocněním (viz 42. díl) a/nebo jsou viditelně smutný, může vznikat u dítěte akutní potřeba rodiči pomoci, a to i formou prosociálního lhaní. Pokud takováto situace trvá delší dobu, může se bohužel stát, že dítě přestane vnímat rodičovskou roli rodiče a pokusí se jí samo převzít, tj. že začne o svého rodiče pečovat. To může sekundárně vést k výskytu dalších lží – včetně lží k zakrytí vlastního prohřešku, kdy se však dítě primárně snaží rodiče „nezatížit.“
Výše popsané situace mohou být pro dítě obzvláště nebezpečné zejména v případech kyberšikany, krádeže identity, či sexuálního exploitingu, o nichž byla řeč v 89. dílu podcastu. Tyto situace totiž dítě neumí řešit, a potřebuje nutně zásah rodiče (či jiného dospělého) a mnohdy i asistenci orgánů činných v trestním řízení.
Imaginární společníci
Imaginary Companion, takový je souhrnný název buď pro neexistující imaginární kamarády (imaginary friend) nebo pro personifikované objekty (personified object) jako jsou plyšáci, panenky, superhrdinové atd., kterým dítě přidělí lidské vlastnosti a osobnost. Přítomnost imaginárního společníka může pro dítě fungovat nejen jako jeho podpora, ale také podnítit kreativitu a vzdálit ho od virtuálního prostoru a reality reálného světa. Když dítě říká, že má neviditelného kamaráda, nebo že jeho panenka je živá, tak ze svého pohledu nelže, hraje si.
Starší výzkumy uváděly, že prevalence imaginárních společníků mezi dětmi dosahuje až 65 %. Většina současných studií uvádí, že imaginární společníky má 20 až 35 % dětí. Imaginární společník je považován za součást tzv. pretend play – hry předstíráním (viz 39. díl), která se u dětí začíná objevovat před završením třetího roku věku a mizí až kolem 8 let věku. Často tuto hru hraje více dětí spolu – třeba když si hrají na indiány, policajty a zloděje apod.
Podle Vygotského si dítě při tomto typu hry zkouší různé náročné činnosti, a učí se mnoha novým dovednostem. Osamělé děti mohou být o tuto hru ochuzeny, a proto se obracejí k imaginárnímu společníkovi. Podle Vygotského se sebestředná neboli vnitřní řeč objevuje u dítěte mezi 3. a 7. rokem. V této fázi děti často mluví samy se sebou, aby kontrolovaly své chování. Je to vlastně přirozená věc v procesu vývoje dítěte.
Také íránská vědkyně Zahra Yazdi Panah z Yazd University loni v listopadu s týmem spolupracovníků publikovala článek v časopise BMC Psychiatry, kde řešila proč děti mají imaginární společníky, považuje častější výskyt imaginárních společníků u jedináčků a dětí, které si připadají opuštěné.
Úloha imaginárních společníků
Zahra Yazdi Panah se svým týmem zkoumala, jaký účel dětem plní imaginární společníci. Ve svém malém kvalitativním výzkumu na 18 dívkách a 16 chlapcích s průměrným věkem 7,5 let zjistila následující opakující se schémata:
Zmírňování osamění
„Jednou, když jsem byl velmi osamělý, se přede mnou objevil přítel a řekl: ‚Nebuď sám. Můj přítel vypadá jako brouk. Když jsem sám, necítím se osamělý. Jednou, když jsem byl velmi osamělý, řekl: ‚Osamělost není problém, dokud jsem s tebou‘.““ – 9letý chlapec
Parťák pro pobavení
„Trávím čas se svým imaginárním společníkem a bavím se s ním, protože nikdo jiný není a já se nudím.“ 9letý chlapec
Emoční regulace
Imaginární společník pomáhá pouze dětem regulovat jejich emoce, když čelí životním výzvám. Děti využívají své imaginární společníky jako zdroj podpory při setkání se stresujícími a obávanými událostmi. Objevilo se ale i dílčí téma během rodičovských hádek a konfliktů, kdy vytváření imaginárního společníka v takových chvílích sloužilo k empatii a propojení s dítětem.
„Když se máma s tátou hádají, jdu do svého pokoje, brečím a povídám si s kamarádkou. Bojím se, že už se nebudou mít rádi nebo že se neusmíří.“ 7letá dívka
Parťák pro konverzace
„Mluvím s ním, vyprávím mu o všech novinkách, o svých přátelích a věcech, které jsem udělala. Vyprávím mu příběhy, které znám, a vůbec si hodně povídáme.“ 9letá holčička
Vedení k dobrému, nebo špatnému chování
„Vídám se s ním doma, když se učím, a on mi říká: ‚Uč se, aby ses stal nejlepším studentem.’“ 8letý chlapeček
Pomoc při úkolech
„Můj imaginární přítel přišel, když mi bylo osm. Bůh viděl, že jsem unavená, a tak mi je poslal. Pomáhají mi uklízet pokoj, když mám rozházené věci. Mám hodně práce a oni mi pomáhají. Pomáháme si navzájem umývat nádobí a společně uklízíme v domě.“ 9letá holčička
„Učíme se spolu a já se stávám učitelem a učím svého imaginárního přítele.“ 7letá holčička
Pomoc při adoptování nových schémat
Pomoc dítěti při explorativní hře. Třeba když dítě dostane novou hračku, její polidštění mu pomáhá si s ní hrát – třeba dinosaurus s lidskými vlastnostmi a jménem.
Pro a proti imaginárních společníků
„Obecně lze říci, že vytváření imaginárního společníka se netýká pouze dětí bez sourozenců, ale je mezi nimi častější, možná proto, že se cítí osamělejší nebo se jim dostává více pozornosti od rodičů,“ konstatuje Zahra Yazdi Panah. „Pochopením a zkoumáním imaginárního společníka dítěte si rodiče mohou uvědomit role a potřeby, které se dítě snaží prostřednictvím imaginárního společníka naplnit. Toto pochopení výhod imaginárního společníka umožňuje rodičům rozpoznat vlastnosti a kvality, které dítě oceňuje u sebe, světa a ostatních. Pochopením nevýhod imaginárního společníka si rodiče mohou uvědomit případné obavy nebo narušení v každodenním životě dítěte,“ dodává.
A jaké, že tyto charakteristiky jsou?
Výhody
- Laskavost imaginárních společníků
- Odstranění pocitů osamění
- Podpora
- Pozitivní dopady na chování (společník mě říká, že mám méně koukat na TV a hrát na tabletu)
- Možnost kontrolovat imaginárního společníka a „psát jeho životní příběh“
Nevýhody
- Imaginární společník, co se bojí, nebo je nemocný a dítě o něj musí pečovat
- Imaginární společník hrozící opuštěním
- Strach ze zmizení imaginárního společníka
- Imaginární společník řídící chování dítěte a stresující ho
Rodiče by se o imaginární společníky svých dětí rozhodně měli zajímat. Zkoumání a pochopení konceptu imaginárního společníka je totiž přibližuje dítěti a jeho světu. Podle Panah by měli rodiče také zvážit vlastnosti imaginárního společníka a množství času, které s ním dítě tráví. Pokud si všimnou jakékoli abnormality, nadměrné náklonnosti nebo narušení každodenního života dítěte, měli by to brát vážně.
Potenciálně rizikový může být výskyt imaginárního společníka v kombinaci s Neblahými zážitky z dětství (viz 14. díl). „Imaginární společníci v dětství mohou být formou zážitku podobného halucinaci, který, zejména v kombinaci s neblahými zážitky z dětství, může ovlivnit trajektorii neklinického prodromálního (před vypuknutím psychotické poruchy) hlášení halucinací,“ konstatuje ve svém článku z ledna 2019 v časopise Psychiatry Research Paige Davis z University of Huddersfield.
Parakosmos
Tento termín poprvé použili britští psychiatři Robert Silvey a Stephen MacKeith. Tomuto fenoménu věnovali tomu celou kapitolu v knize Organizing Early Experience; Imagination and Cognition in Childhood. Oč jde? Parakosmos je imaginární svět dítěte s hlubokými vztahy, vlastními pravidly, zákonitostmi a sociální strukturou. Parakosmy často bývají velice komplexní a rozsáhlé a žije v nich velké množství různých postav se vzájemně komplexně propojenými vztahy. Jako příklady parakosmu se uvádí Středozem J. R. R. Tolkiena nebo Pandora Jamese Camerona.
Parakosmos je zřejmě pohodlné a útěšné místo, kam se dá utéct. Útěk může být z kterékoli z různých situací. Různé kultury a různé doby se zřejmě velmi liší v toleranci a obecném postoji k fantazii všeho druhu. Pro konkrétní dítě se význam soukromého světa, který trvá dlouho, může v průběhu života parakosmu výrazně měnit.
Moderní psychiatrie dává výskyt parakosmu do souvislosti s extrémní mírou kreativity dítěte. „Fantazie „parakosmosu“ je typická pro děti na konci školního věku, i když se může vyskytovat i u dospívajících, s výrazným poklesem od základní školy k nižší střední škole, ale s podobností mezi výsledky na nižší a vyšší střední škole,“ konstatuje dětský neuropsychiatr z Univerzity v Římě Renato Donfrancesco ve svém článku z června 2019 v časopise Frontiers in Psychology.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
TALWAR, Victoria; LAVOIE, Jennifer a CROSSMAN, Angela M. Carving Pinocchio: Longitudinal examination of children’s lying for different goals. Online. Journal of Experimental Child Psychology. 2019, roč. 181, s. 34-55. ISSN 00220965. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jecp.2018.12.003. [cit. 2024-03-23].
SIERKSMA, Jellie; SPALTMAN, Mandy a LANSU, Tessa A. M. Children tell more prosocial lies in favor of in-group than out-group peers. Online. Developmental Psychology. 2019, roč. 55, č. 7, s. 1428-1439. ISSN 1939-0599. Dostupné z: https://doi.org/10.1037/dev0000721. [cit. 2024-03-23].
WARNEKEN, Felix a ORLINS, Emily. Children tell white lies to make others feel better. Online. British Journal of Developmental Psychology. 2015, roč. 33, č. 3, s. 259-270. ISSN 0261-510X. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/bjdp.12083. [cit. 2024-03-23].
PANAH, Zahra Yazdi; MAHMOODABADI, Hassan Zareei a DEHGHANI, Fahimeh. The role of imaginary companion in the life of only children: a qualitative study. Online. BMC Psychiatry. 2023, roč. 23, č. 1. ISSN 1471-244X. Dostupné z: https://bmcpsychiatry.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12888-023-05360-0. [cit. 2024-03-23].
DAVIS, Paige E.; SIMON, Haley; MEINS, Elizabeth a ROBINS, Diana L. Imaginary Companions in Children with Autism Spectrum Disorder. Online. Journal of Autism and Developmental Disorders. 2018, roč. 48, č. 8, s. 2790-2799. ISSN 0162-3257. Dostupné z: https://link.springer.com/article/10.1007/s10803-018-3540-y. [cit. 2024-03-23].
DAVIS, Paige E.; WEBSTER, Lisa A.D.; FERNYHOUGH, Charles; RALSTON, Kevin; KOLA-PALMER, Susanna et al. Adult report of childhood imaginary companions and adversity relates to concurrent prodromal psychosis symptoms. Online. Psychiatry Research. 2019, roč. 271, s. 150-152. ISSN 01651781. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0165178118318882?via%3Dihub. [cit. 2024-03-23].