Zhoubná životní poselství, která člověku vnuknou myšlenku, že je výrazně jiný, než jsou ostatní, a že je v nepořádku a nedostatečný. Přesně o nich je další díl našeho podcastu, který se tentokrát zaměřuje na trojici poselství, které manželé Gouldingovi pojmenovali jako Nebuď v pořádku, Nebuď příčetný a Nebuď důležitý. Ty bohužel velmi často doplňuje také scénář Nebuď viditelný, které nutí člověka skrývat před ostatními to, jaký doopravdy je. Jak a proč tyto zhoubné životní scénáře vznikají, jak se podepíší na životě člověka a proč jsou mnohem častější v rodinách, kde nejméně jeden z rodičů trpí psychickým onemocněním (viz 42. díl)? To se dozvíte v novém dílu našeho podcastu.
Když člověk není v pořádku
Zhoubné životní scénáře Nebuď v pořádku, Nebuď příčetný a Nebuď důležitý řadí John McNeel mezi tzv. survival injunctions, neboli poselství v oblasti přežití. Podle něj se vyznačují sklony k sebedestruktivnímu chování, které však nemusí být vždy v oné aktivní a na první pohled viditelné formě. Častěji jsou sebedestruktivní pohnutky vyzařující z těchto poselství maskovány sociálními a profesními snahami, které jsou „posvěceny“ cestou k úspěchu a jsou společností obdivovány: osmdesátihodinová pracovní doba, snaha o dokonalost i v banálních záležitostech nebo vysoká míra soutěživosti. Tato skupina se vyznačuje postoji, jako jsou: „Já ti ukážu,“ „Já se ti předvedu!“ „Budu mít všechno pod kontrolou“, „Jsem nejlepší a jsem na to pyšný“ a „Nemůžeš mě zastavit“.
Jádrem řešení této skupiny zhoubných životních scénářů je ve skutečnosti srdce. Jedním z velice škodlivých efektů zhoubných životních poselství v oblasti přežití je totiž vyvolání cynismus ohledně existence bezpodmínečného lásky (viz 19. díl). Proces uzdravení zahrnuje oddělit snahu o získání pozornosti, uznání a potvrzení, a vnímat je jako odlišné od náklonnosti. McNeel také dodává, že tato zhoubná životní poselství nelze vyřešit ve vakuu vlastního úsilí, ale přijetím a zvnitřněním lásky od druhých. A to tím, že se snaha o dosažení skutečné lásky a náklonosti stane hlavním prioritou v životě.
S tím je však, zejména pro lidi trpící těmito scénáři, potřeba nakládat velmi opatrně, aby se tato snaha opět neproměnila v extrémní honbu za splněním dalšího nějakého cíle. Prioritou má být v tom smyslu, že se stane podstatnější než ono sebedestruktivní jednání a že bude prostá onoho „ukázání se“, „předvedení se“ a snahy o dosažení „absolutní kontroly“.
S ohledem na to, že všechna tři tato poselství vznikají tím, že rodič se nezdravě vztahoval k dítěti, i jejich náprava vyžaduje korektivní vztahovou zkušenost. Tu lze nejbezpečněji získat v terapeutickém vztahu. Svůj „léčivý“ účinek však mohou mít i blízké přátelské a partnerské vztahy. Ty ale může být aspoň zpočátku problém pro takového člověka navázat.
Nebuď v pořádku
John McNeel tento zhoubný životní scénář nazývá též jako „Nestarej se o sebe“, což reflektuje jeho podstatu v dospělosti. Sebedestruktivní jednáním je zde totiž to, že člověk vypadá unaveně a zničeně, ale zároveň nenechá ostatní, aby o něj pečoval. Mechanismem zvládání člověka trpícího tímto scénářem je pak neustálá snaha naplnit (často domnělá) obrovská očekávání (často až k vlastnímu vyčerpání). V dospělosti tyto lidi tak často nemine vyhoření.
Hodně kazuistik o tomto zhoubném životním poselství nabízí prof. Karl Heinz Brisch ve své knize Poruchy vztahové vazby. Tohle poselství totiž často stojí za zvýšeným počtem zdravotních problémů u dětí neznámého původu a/nebo za zvýšeným počtem úrazů.
Toto poselství předávají rodiče dětí, kteří ať už vědomě, nebo nevědomě nechtějí, aby jejich děti byly zdravé. Cíleně to dělají třeba proto, že tím získávají nějaké pro sebe podstatné výhody – nemusí do práce, partner nebo rodina jim pak věnují více pozornosti a podpory (nebo více než jejich sourozencům), případně totéž pociťují od přátel a mohou pak stát v roli hrdinné chudinky. Role rodiče „těžce nemocného“ dítěte jim pak dodává hodnotu. Víc možná ve 44. díle o narcismu u rodičů.
Další variantou je z pohledu rodiče zcela nezamýšlené, ale z pohledu dítěte vysoce funkční schéma. To se týká rodičů, kteří jsou extrémně pracovně vytížení a/nebo se pořád hádají a/nebo mají více dětí a některým z nich nevěnují tolik lásky a pozornosti, kolik tyto děti potřebují. Děti si pak „nemocí“ získávají pozornost rodičů. Čím dlouhodobější a exotičtější nemoc, tím lépe. Některé děti, typicky nejstarší sourozenci v rodinách, kde rodiče nejsou moc přítomni, si pak mohou říct, že až budou velcí, tak budou chtít být nemocní. Tím, jaký typ chování toto zhoubné životní poselství spouští, se jim to obvykle splní.
Jak být v pořádku
Jak jsme si řekli výše, tak zhoubný životní scénář Nebuď v pořádku (či též Nestarej se o sebe“ se vyznačuje neustálou snahou naplňovat obrovská očekávání často až k vlastnímu vyčerpání. Tito lidé vypadají unaveně a zničeně, ale nenechají nikoho, aby o ně pečoval, a to ani lékaře.
Klíčem k odstranění tohoto zhoubného životního scénáře je mechanismus jeho vzniku. Zoufalé dítě si dochází k tomu, že se o něj nikdo nikdy nezajímá, což ho žene k neustálým výjimečným výkonům, aby si ho tedy konečně někdo všimnul (a měl rád). Vzpurné dítě na to jde jinak, a rozhodne se, že musí být silné, a tudíž že zvládne všechno. Výsledek je bohužel stejný.
Uzdravující postoj, který člověk trpící tímto zhoubným životním scénářem musí zaujmout, je: V mém životě je čas určený pro mě, a dělám to, co je pro mě zdravé.
To ho postupně dovede k novému rozhodnutí, že hranice (vytvářející umírněnost) jsou mnohem podstatnější než jen honba za čísly a domnělými úspěchy, které mu stejně bezpodmínečnou lásku a přijetí (viz 19. díl) od jeho rodičů už nepřinesou. Po ní totiž netouží současný dospělý člověk, ale jeho dětské já ukryté a zcela opuštěné uvnitř. Podpůrná aktivita, která mu na cestě ven může pomoci, je ptát se potom, na čem skutečně záleží. John McNeel také dodává trefnou otázku: „Jak moc už je dost?“ Kolik peněz, kolik ocenění, kolik vítězství atd.?
Aby byla cesta ven úspěšná, je důležité „adoptovat“ si Pečujícího Rodiče (viz 62. díl a webinář), který mu bude neustále připomínat, že sympatie není péče a že jeho život stojí za to zachovat.
Nebuď příčetný
Gouldingovi původně neoddělovali scénáře Don’t be well (Nebuď v pořádku) a Don’t be sane (Nebuď příčetný). John McNeel je rozdělil, protože Nebuď v pořádku se týká a priori somatického zdraví a psychosomatických projevů, zatímco Nebuď příčetný se týká psychického zdraví a pocitů.§
Na téma Nebuď příčetný měl Bob Goulding zajímavou kazuistiku. Jednalo se o rodinu, kde byl paranoidní otec, depresivní a suicidální matka a dcera, které byla diagnostikována schizofrenie. Otec se stal přehnaně paranoidní, že když matka bude vyhrožovat sebevraždou, udělá jejich dcera něco dostatečně bizardního na to, aby byla hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici. Když se to pak stalo, otec udělal všechno pro to, aby matku „dal dohromady“, tím pádem matka přestala být depresivní, ale jakmile se dcera vrátila zpět z léčebny, všechno začalo nanovo. Zhoubné poselství v této rodině vůči dceři pak vlastně znělo: „Nebuď při smyslech, protože kdybys byla při smyslech, museli bychom zahlédnout své vlastní šílenství.“
Gouldingovi také říkají, že řada dlouhodobých pacientů dostalo nejvíce lásky a pozornosti od svých rodičů během záchvatů dětských nemocí, a tak se rozhodli být nemocní, protože to je pro ně cesta, jak dostat lásku, nebo „pohlazení“, jak se tomu říká v transakční analýze. Pak jsou na sebe opatrní, dávají se ležením na gauči postupně dohromady, a když už jim je tak dobře, že by mohli být prohlášeni za zdravé, tak se objeví nové symptomy jejich nemoci, aby dostali pozornost a lásku od svých lékařů nebo psychoterapeutů. To se týká jak poselství Nebuď příčetný, tak Nebuď v pořádku.
Jak být příčetný
Zhoubný životní scénář Nebuď příčetný (Don’t be sane) se vyznačuje velmi toxickým mechanismem zvládání, a to nenávistí vůči sobě i ostatním a pomstychtivostí. Právě o těchto lidech jsme vlastně mluvili v 89. díle o sharentingu, a to v kontextu těch, kteří stojí za důmyslnou kyberšikanou ostatních, kterou připravují třeba dlouhé týdny a měsíce.
Sebedestruktivním jednáním těchto lidí je, že rodiče/rodičovské figury je dohánějí nebo doháněly k šílenství. Zoufalé dítě si pak došlo k rozhodnutí, že na světě neexistuje nikdo, kdo by mu pomohl (protože se cítí jako blázen) a vzpurné dítě se rozhodlo být „supernormální“.
Uzdravujícím postojem na cestě z tohoto zhoubného životního scénáře ven je cítit pro sebe lásku a pro ostatní (rodiče/rodičovské figury) odpuštění. Velmi dobrým nástrojem zde může být sebesoucit. Novým rozhodnutím, které je třeba zaujmout je, že existuje cesta ven z utrpení. K tomu dopomáhá podpůrná aktivita v podobě neustálého pátrání po „pokladu ujištění“, jak tomu říká John McNeel.
Člověk trpící tímto zhoubným životním scénářem si totiž nikdy není tak úplně jistý svou příčetností a tím, že „není špatně“. Ostatní lidé mu však mohou nabídnout svůj „poklad ujištění“, který pro něj zejména v bližších vztazích může mít doslova cenu zlata. Je totiž korektivní zkušeností v přímém rozporu s tím, co za zpětnou vazbu o jeho (ne)příčetnosti mu v dětství dávali jeho rodiče a další rodičovské figury.
Aby cesta ven byla úspěšná, pomůže, když Pečující Rodič (viz 62. díl a webinář) bude danému člověku často připomínat, že všechny rodiče dělají to nejlepší, co mohou, s tím, co mají k dispozici. A že to, co mu prováděli jeho rodiče, nebylo osobní, ale vypovídalo to a priori o jejich vlastním šílenství. I proto je tento scénář častý v rodinách s psychicky nemocným rodičem (viz 42. díl), narcistickým rodičem (viz 44. díl), rodičem trpícím HPO (viz 56. díl), či rodičem závislým na alkoholu nebo dalších návykových látkách (viz 36. díl).
Nebuď důležitý
Tento zhoubný životní scénář dopadá často na děti, pro které rodiče neměli příliš mnoho času a/nebo je rovnou emočně zanedbávali (viz 26. díl). Často postihl děti podnikatelů a/nebo rodičů, kteří měli příliš mnoho dětí (tedy na své kapacity) a/nebo děti rodičů, kteří se starali o někoho nemohoucího – vlastního rodiče nebo třeba i o své postižené dítě. Spadají sem ale samozřejmě i děti rodičů, kterým se komunisté mstili třeba tím, že jim nařizovali pracovat po nocích, nebo daleko od domova, aby nemohli být se svými rodinami (viz 82. díl).
Protože dítě nedostalo od svých rodičů tolik pozornosti a bezpodmínečné lásky a přijetí (viz 19. díl), kolik potřebovalo, začalo si už tehdy připadat, zpočátku jen pro rodiče, nedůležité. Takovéto děti si často už v dětství (a to i nahlas) kladou otázku, proč je rodiče vůbec měli. Jejich sebedestruktivním jednáním je pak to, že cítí, že musí reagovat na vše (a na vše se stejným elánem). To je samozřejmě velice vyčerpávající a v krajním případě to může vést i k poruchám spánku, úzkostným poruchám a následně depresím.
Mechanismus zvládání, který tito lidé volí, je totiž vždy se snažit být vidět a slyšet. A tak často přerušují ostatní, dominují všem setkáním, přehání ve svém vyprávění (a někdy i lžou stylem jako Baron Prášil), ale také přejímají příliš mnoho povinností, které nemohou zvládat. To vše ve snaze najít někde svoji hodnotu a být pro někoho důležití.
Čím hlubší jejich dětské zranění je, tím jsou křehčí a urputnější, což je může dovést až za hranice toho, co se v psychiatrii diagnostikuje jako narcistická porucha osobnosti (viz 44. díl). Jejich život je pak peklo – s lidmi jim totiž není a nemůže být dobře a bez nich také ne.
Jak být důležitý
Člověk trpící zhoubným životním scénářem Nebuď důležitý si už v dětství dochází k tomu, že buď je bezcenný (pod návalem zoufalství), nebo pod návalem vzteku k tomu, že bude větší než sám život. Obojí každopádně vyústí v sebedestruktivní jednání, kdy pak cítí, že musí reagovat na vše se stejným elánem a kdy se bude snažit být všude vidět a slyšet, aby utišil bolest z toho, že si pro své vlastní rodiče připadal zcela nedůležitý.
Uzdravujícím postojem je zde vědět, komu na mě záleží i co je pro mě v mém životě důležité. Nové rozhodnutí pak vyžaduje radikální změnu postoje k sobě, k životu i ke světu. Jde totiž o to rozhodnout se, že dokážu být plný dobra života i přesto, že jsem pro své rodiče nikdy nebyl (a možná stále ještě nejsem) důležitý. Stejně jako u ostatních zhoubných životních scénářů v oblasti přežití zde jediná cesta ven vede skrze vztahy s dalšími lidmi. Podpůrnou aktivitou je totiž dávat pozornost těm, kdo mě „budou milovat po zbytek života“, tj. těm, kterým na mě doopravdy záleží.
Háček spočívá ale v tom, že mechanismus zvládání tohoto zhoubného životního scénáře všechny lidi vlastně odhání. Pečující Rodič (viz 62. díl a webinář), kterého je potřebné si „adoptovat“, proto musí danému člověku neustále připomínat, že pýcha není sebevědomí.
Nebuď vidět
Zhoubný životní scénář Nebuď vidět často doprovází poselství Nebuď v pořádku, Nebuď příčetný a Nebuď důležitý. John McNeel ho řadí mezi zhoubná poselství v oblasti identity, jejichž hlavním dopadem je zanechat člověka s pocitem, že je nesympatický, zbavený vnitřního pocitu hodnoty, s pocity viny a často se strachem jednat sám za sebe a podle svých představ. Navenek to může vypadat trochu jako paradox, neb mechanismem zvládání je u tohoto scénáře vypadat extrémně sebevědomě nebo jako bez jakýchkoliv problémů.
Nezřídka se stává, že někdo s takovýmto zhoubným životním poselstvím si nasadí falešnou masku. Jejich sebedestruktivním jednáním je, že ostatní je vlastně vůbec neznají, a znají jen jejich „veřejné self“. Protože takoví jedinci nemají žádné ponětí o svém skutečném nadání, jsou často charakterizováni svou závistí zaměřenou na dary, které vidí v druhých a přáli by si, aby je měli oni sami. To z nich často dělá i pachatele šikany (viz 43. díl) – obvykle té zákeřnější, o které jsme mluvili v 89. dílu o sharentingu, a to i proto, že trpí nedostatkem vlastní hodnoty (viz 44. díl).
Objevování a poznávání svých darů i nedostatků, je pro lidi trpící tímto zhoubným životním scénářem klíčem k vyřešení svých problémů. Nejprve je však potřeba odstranit odhodlání změnit sebe sama v ideální bytost nebo se přizpůsobit představám a přáním jiné osoby – třeba i o tom, že měli být nemocní nebo neměli být důležití, a to snahou o důvěrné poznání sebe sama. K tomu dopomáhá zvědavost. Stud nad vlastními domnělými nedostatky nebo zranitelností musí být nahrazen ochotou ukázat ostatním svou zranitelnost a dozvědět se o sobě více očima druhých.
Jak být viditelný
Vypadat extrémně sebevědomě nebo jako bez jakýchkoliv problémů a ostatním dávat na odiv jen své pečlivě pěstované „veřejné self“, aby mě pokud možno nikdo vlastně neznal. To je ve zkratce zhoubný životní scénář Nebuď vidět. Zoufalé dítě ho volí proto, že se stydí se za sebe a/nebo svoji rodinu. Vzpurné dítě se zase rovnou aktivně rozhodne, že se bude před všemi schovávat.
Pokud se člověk trpící tímto zhoubným životním scénářem chce dostat ze svého kolotoče utrpení, musí nechat ostatní vidět i jeho soukromé a zranitelné self a zároveň si uvědomit, že si zaslouží takový druh pozornosti. Nové rozhodnutí pak zní až paradoxně a vyžaduje naprosto extrémní odvahu jde totiž o to naučit se nestydět být zranitelný, a tedy i „veřejně slabý“.
Podpůrnou aktivitou, která danému člověku může pomoci je odhalovat své skryté já, nejprve sobě, a poté pečlivě vybraným lidem. Klíčové je, aby vždy bylo zajištěno bezpečí. K tomu je velmi vhodné využít psychoterapeutický vztah, který má bezpečí ve své definice. Psychoterapeut zároveň může takto trpícímu člověku pomoci odhalit, co třeba vedlo v minulosti k některým příliš bolestivým zraněním v situacích, kdy se přeci jen odvážil své skutečné já někomu odhalit. Součástí sebedestruktivního jednání takového člověka totiž mnohdy bývá odhalování zranitelnosti těm, u kterých je velká pravděpodobnost, že toho mohou zneužít. Často jsou to totiž lidé s identickým nebo kompatibilním zhoubným životním scénářem.
Aby takový člověk našel přeci jen odvahu ke zranitelnosti, potřebuje nutně pomoc Pečujícího Rodiče (viz 62. díl a webinář). Ten by mu měl neustále připomínat, že to, co se snaží udržet skryté, ho může ve skutečnosti zraňovat. Carl Gustav Jung tento fenomén pojmenoval jako Stín. K jeho vymizení i podle něj vedla právě jedna cesta – jeho přijetí.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Knihy
John Bradshaw, Návrat domů – kniha o tom, jak uzdravit své vnitřní dítě
Mark Solms, Oliver Turnbull, Mozek a vnitřní svět
Jan Benda, Všímavost a soucit se sebou
Gary Hennessey, Mindfulness pro každý den
Viktor Frankl, Utrpení z nesmyslnosti života
Heinz-Peter Röhr, Závislé vztahy
Knihy vysvětlující transakční analýzu, ze které Gouldingovi vycházejí
Eric Berne, Co řeknete, až pozdravíte
Thomas Harris, Já jsem OK, Ty jsi OK
Thomas Harris, Bjork Amy Harris, Zůstaň OK
Vědecké publikace
BERRIDGE, Kent C. a KRINGELBACH, Morten L. Pleasure Systems in the Brain. Online. Neuron. 2015, roč. 86, č. 3, s. 646-664. ISSN 08966273. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.neuron.2015.02.018. [cit. 2024-02-16].
GOULDING, Robert a Mary GOULDING. Injunctions, Decisions, and Redecisions. Transactional Analysis Bulletin [online]. 1976, 6(1), 41-48 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0041-1051. Dostupné z: doi:10.1177/036215377600600110
McNeel, JR. (2010) Understanding the Power of Injunctive Messages and How They Are Resolved in Redecision Therapy Transactional Analysis Journal 40:2 April 159-169
GLADFELTER, John. Redecision Therapy. International Journal of Group Psychotherapy [online]. 2015, 42(3), 319-334 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0020-7284. Dostupné z: doi:10.1080/00207284.1992.11490701
GOULDING, Mary McClure a Robert L. GOULDING. Changing lives through redecision therapy. Rev. and updated ed. [Emeryville, CA]: Distributed by Publishers Group West, 1997. ISBN 0802135110.