Existuje velké množství lidí, kteří se v blízkých vztazích necítí v bezpečí. Často v jejich historii figuruje fyzické, emoční a/nebo sexuální zneužívání a fyzické nebo emoční zanedbávání. Na mnoha z nich se však podepsal i alkoholismus rodičů, nebo jejich neřešená narcistická nebo hraniční porucha osobnosti. Mnoho z nich si zažilo šikanu. Zkrátka a jednoduše – vztahy jsou pro ně takřka celý život utrpením, což však neznamená, že i přesto netouží po naplňující blízkosti a lásce. Jenže té je těžké dostáhnout. Nesdílej svůj život a Nedotýkej se jsou první z nich. Ta jsou častá i u dospělých dětí z rodin, které zrovna nevycházeli nejlépe s KSČ. Nepociťuj blízkost ve vztahu a Neinvestuj zas provázejí ty, kteří se často cítí mezi lidmi, a to třeba i ve vlastní rodině, opuštění. Jak se tyto zhoubné životní scénáře (viz 62. díl) tvoří, čím se vyznačují a kudy z nich ven? O tom je další díl našeho podcastu.
Problémy s pocitem bezpečí
Zhoubná životní poselství v oblasti pocitu bezpečí, kam patří Nesdílej svůj život a Nedotýkej se, ale i mnohá další s mírně odlišnými projevy (viz 88. díl), patří mezi častý dopad života v socialismu, pokud vaše rodina nebyla zadobře s komunistickou stranou (viz 82. díl). Protože rodiče žili v neustálém pocitu ohrožení, děti to od nich přejali, ale zdroj nebezpečí už nebyl pro ně tak srozumitelný.
Totéž se ale často týká dětí z alkoholických rodin (viz 36. díl) a dětí z rodin s narcistickým rodičem (viz 44. díl), či rodičem trpícím neléčenou HPO (viz 56. díl), protože v těchto rodinách docházelo ke skokovým a pro dítě nevysvětlitelným proměnám nálad rodiče z „hodného“ na „zlého“. Ten zlý je pak náhle a bez vysvětlení mnohdy fyzicky (viz 20. díl), emočně (viz 24. díl) a někdy bohužel i sexuálně (viz 16. díl) zneužíval. Tato poselství se však mohou vyskytnout i jako důsledek šikany v dětství (viz 43. díl)
„Lidé podléhající těmto vlivům si vytvářejí hluboce chybný model pocitu bezpečí, který se projevuje téměř nadlidskými vlastnostmi. Snaží se být někým, kdo je více „teflonový“ než člověk, aby nemohli být zasaženi nepřízní osudu. Mají připravenou reakci pro každou situaci a jsou pány svých pocitů. Díky své neustále ostražitosti jsou přesvědčení, že by si měli být schopni předejít jakékoliv nešťastné události,“ říká John McNeel.
„Tito jedinci nevědomě hledají pocit bezpečí tak, že kontrolují událostí tak, aby se jim nikdy nestalo nic špatného a/nebo aby se nestalo nic jejich blízkým. Chybí jim dobré modely pro to, jak vypadá zdravý pocit bezpečí a zaměřují svou pozornost směrem k jiným „nadlidským“ typům lidí, které se snaží napodobovat (nebo si je podmanit), aniž by si uvědomili vnitřní nejistotu, kterou takové chování ve skutečnosti odhaluje. Očekávají, že jejich snaha získat více čehokoliv, na co zrovna zaměří svoji pozornost, jim přinese vnitřní klid a pocit bezpečí, které jim neustále uniká,“ dodává.
Cesta ven vede skrze přijetí utrpení jako součásti života. Spoustě takovým lidem tak pomáhá meditace a buddhistická filozofie.
Narušení pocitu bezpečí za socialismu
Komunistický režim se stejně jako fašisté (národní socialisté) důsledně mstil na celých rodinách. Rodiny prvorepublikových a poválečných podnikatelů, legionářů z 1. světové války z východní fronty (ti, kteří bojovali s komunisty v Rusku a obsadili většinu Ruska) a hrdinů z 2. světové války, kteří bojovali na západní frontě, trpěli neustálou šikanou a perzekucí ze strany KSČ a Státní bezpečnosti, a to zejména včetně porušování domovní svobody, listovního tajemství a celé řady dalších základních lidských práv a svobod. Postupem času začala KSČ navíc perzekuovat i rodiny těch, kterým se podařilo uprchnout z Československa na svobodu (podle dat UNHCR to bylo jen od roku 1968 přes 250 tisíc lidí).
Logickým důsledkem pro děti, které se narodily do perzekuovaných a týraných rodin, nebo které mučil komunistický režim výslechy, či násilnou psychiatrickou „léčbou,“ je pak rozvoj zhoubných životních poselství v oblasti bezpečí. Ta je pak pronásledují až do dospělosti a přesně v duchu Gottliebovy teorie pravděpodobnostní epigeneze mění jejich chování, nervovou soustavu, genovou aktivitu, a tudíž zdraví. Bohužel samozřejmě ne k lepšímu.
Podrobněji se této temné stránce československé historie a jejím dopadům na společnost věnujeme v 82. díle podcastu.
Nesdílej svůj život!
Tento zhoubný životní scénář se týká často lidí, které někdo dlouhodobě systematicky ponižoval, tedy emočně zneužíval (viz 24. díl). Nemusel to být vždy rodič nebo dospělý žijící ve společné domácnosti. Mnohdy mohla vstoupit do hry i šikana (viz 43. díl), ať už od spolužáků, nebo učitele. Tyto hluboké rány pak zásadním způsobem narušily jeho pocit vlastní hodnoty, což může mít v některých případech za důsledek rozvoj narcistické poruchy osobnosti (viz 44. díl).
Sebedestruktivní jednání, kterým se takový člověk vyznačuje, je buď, že má tendenci cítit se méněcenný, nebo naopak nadřazený, což je častější. Mechanismus zvládání, který pak ve svém životě volí, jsou některé velmi rychlé a nepromyšlené reakce na jakoukoliv nejednoznačnost nebo také výzvu. Takoví lidé zkrátka reagují extrémně rychle, a to proto, aby se vyhnuli nebezpečí. Když totiž reagovali v dětství příliš pomalu, přišel často výsměch, shazování, nebo třeba nějaký trest, včetně fyzického.
Zoufalé dítě žijící v takovýchto podmínkách získává přesvědčení, že existuje něco, co je se mnou špatně/na mě nedostatečné. Vzpurné dítě se naopak rozhodne, že zdůrazní a/nebo „uzákoní“ svou obrovskou nadřazenost, aby si už nikdo další netroufnul mu ublížit.
Uzdravující postoj, který takový člověk potřebuje v životě zaujmout je: Cítím s lidmi společnou lidskost. Ten má pak vést k novému rozhodnutí, že: „Můj životní příběh (neupravený) je dar, který stojí za to sdílet s těmi, které miluji.“ Podpůrná aktivita, která mu pomůže k takovému rozhodnutí dojít, je poslouchat se zvědavostí životní příběhy ostatních a sdílet s nimi ten svůj. Aby to dokázal, je vhodné, když jeho vlastní Pečující Rodič (viz 62. díl a webinář) mu bude ve vnitřním rozhovoru říkat: „Nesmíš být od ostatních vzdálený (nebo jako bůh), ale obdarovat je svým životem.“
Nedotýkej se!
Tímto zhoubným životním scénářem často trpí děti, které měly opravdu kruté dětství, včetně radikálního fyzického (viz 20. díl), emočního (viz 24. díl) a sexuálního (viz 16. díl) zneužívání. Mnohdy se týká ale i obětí fyzického (viz 32. díl) a emočního zanedbávání (viz 26. díl).
Jejich sebedestruktivní jednání spočívá v tom, že se cítí hrdí na to, jak kruté dětství vydrželi. I díky tomu si často říkají, že vydrží všechno, avšak ne v tom pro ně pozitivním smyslu slova. Mechanismem zvládání je totiž to, že se chovají jako, že je nic nedokáže zranit, což ale ve skutečnosti vůbec není pravda. V životě tak sbírají jedno emoční zranění za druhým, přičemž ti, co je zraňují, o tom nedostávají žádné signály. Navenek tito lidé tedy působí, že všechno vždycky perfektně zvládají a s ničím nikdy nepotřebují pomoc. Jejich vnitřní realita však bývá téměř přesně opačná. Navíc žijí mezi lidmi v obrovském osamění.
Přesvědčení, které vede k tomuto zhoubnému životnímu scénáři, je buď to, že ve světě neexistuje žádná ochrana – to volí zoufalé dítě, nebo to, že se stanu nezranitelným, což je volba vzpurného dítěte.
Uzdravujícím postojem je začít pociťovat velkou empatii se svým mladším já. Velkým pomocníkem je zde sebesoucit. Nové rozhodnutí, který takovýto člověk potřebuje učinit, je: „Ve skutečnosti potřebuji a chci citovou blízkost.“ Podpůrnou aktivitou, která mu v tom dokáže pomoci je umožnit a podporovat lidi v tom, aby se ho bezpečně fyzicky nebo slovně „dotýkali“. Velmi nápomocná může být v tomto zejména humanistická psychoterapie. Jeho vnitřní Pečující Rodič ho pak musí pobízet k tomu, že ve vřelosti a lidské blízkosti je vyjádřeno velké dobro. Tedy, že jeho dětství, které někdy až zázrakem přežil, už jednou pro vždy skončilo.
Problémy s blízkostí
Mezi zhoubná životní poselství v oblasti vztahování se patří Nebuď dítě (viz 74. díl), Nepatři, Nebuď blízký (viz 66. díl) a také poselství, kterým se věnujeme v aktuálním dítle – Neciť se připoutaný a Neinvestuj. Tato poselství jsou často důsledky emočního zneužívání (viz 24. díl), emočního zanedbávání (viz 26. díl) a šikany v dětství (viz 43. díl).
John McNeel o nich říká, že jsou to poselství, která zasahují do procesu přiblížení se ve vztahu, protože zanechávají člověka s pocitem, že je na světě sám a že neexistuje nikdo, na koho by se mohl spolehnout. Takový člověk si pak často ve své fantazii vytvoří zcela ideálního člověka a později partnera, který mu může nabídnout vše, co mu ve vztazích s rodiči a dalšími pečujícími osobami a později s přáteli chybělo.
To obvykle vede k frustraci a zklamání z partnerů a přátel v reálném životě. Takový člověk pak nevěří v dobrotu druhých nebo ve svou schopnost zvolit si partnera s dobrým charakterem, což vede k tomu, že se začne ve vztazích chovat kontrolujícím a zároveň odtažitým způsobem. Pro jeho partnera tak začíná doslova peklo, které vede k tvorbě vztahové závislosti.
Zatímco tak zhoubné poselství vytvořilo touhu po lásce, které se danému člověku nikdy nedostalo, řešení spočívá v tom, že se naučí vyjadřovat vřelost, lásku a náklonnost. Nezbytnou podmínkou tohoto procesu je, že se člověk musí naučit vzdát se hněvu jako ovládajícího prvku ve vztazích, naučí se lépe rozpoznávat, jací lidé doopravdy jsou, a tím se bude moci konečně cítit v bezpečí při závislosti na druhých.
Determinismus je nutné nahradit přijetím. Člověk se musí naučit rozpoznávat ty jedince, kteří mají bezpodmínečnou náklonnost k němu nebo k ní a přibližovat se k nim, a upustit od snahy upravovat vztah k obrazu svému. Se změnou vlastního přístupu ke vztahům se pak změní i chování takového člověka ve vztazích, a začne být schopen nejen zdravě přijímat a vnímat něčí lásku, ale také přijímat svého partnera, jaký je, a dávat mu svoji lásku.
Jediný pravý soulmate
Existují v zásadě dvě tzv. implicitní teorie vztahů – jedna říká, že vztah jde společnou prací vypracovat v něco fungujícího, zatímco ta druhá hovoří o tom, že pro vztah je potřeba ideální partner – tzv. soulmate. Ukazuje se, že přesvědčení partnerů pro jednu či druhou teorii vede k přímým dopadům na jejich spokojenost v partnerských vztazích. Jedna studie vědců z University of Wisconsin at Stevens Point ukázala, že účastníci, kteří se přiklonili k teorii spřízněných duší uváděli mnohem větší spokojenost ve vztahu, když věřili, že jsou s tou pravou osobou, a mnohem větší nespokojenost, když věřili, že jejich partner není tou správnou osobou. Zároveň, vcelku logicky, vliv vhodnosti partnera byl významně menší u těch, kteří věřili, že na vztahu se dá pracovat.
Někteří lidé však žijí v přesvědčení, že na celém světě existuje právě jedna jediná spřízněná duše opačného či stejného pohlaví (v závislosti na jejich sexuální orientaci), což vede k nekonečnému utrpení v partnerských vztazích, protože když se dostaví pochybnosti o tom, že můj aktuální partner je ten můj jediný soulmate, nastává velmi rychle proces, kdy celé to extrémně náročné hledání spřízněné duše, které už jsem doufal, že jsem dokončil a teď už budu navždy žít ve šťastném vztahu (a to samozřejmě bez práce), bude muset začít znovu.
Toto utrpení se přitom často týká lidí se zhoubnými životními poselstvími v oblasti blízkosti ve vztazích (viz výše).
Neciť se připoutaný!
Extrémní žárlivost, pocit, že mi všichni ubližují, strach z toho, že pustit si někoho k tělu pro mě bude zcela zničující. Takový je život lidí, kteří trpí zhoubným životním scénářem Nebuď připoutaný. Jejich sebedestruktivní chování spočívá paradoxně k jejich vlastnímu vztahování se k jiným. Dalo by se charakterizovat jako: „Pokud mám být k sobě upřímný, vím, že v sobě potlačuji soucit a pochopení vůči ostatním.“ Zhoubné je to zejména proto, že člověk je sociální zvíře, a to do té míry, že nedostatek blízkých vztahů zasahuje (skrze hladinu BDNF) do chodu jeho nervové soustavy. Mechanismus zvládání, který takový člověk volí je přitom poněkud paradoxně odhodlání soustředit se na to, aby vztahy fungovaly, avšak za situace, kdy se vůči ostatním cítí majetnický, snaží se je kontrolovat a manipuluje s nimi. To znamená, že takový člověk se často stává pachatelem domácího násilí (viz 52. díl), byť ne vždy fyzického charakteru (viz 50. díl).
Takový člověk si v dětství zažíval doma opravdové peklo. Na základně něj dospěl buď v roli zoufalého dítěte k přesvědčení, že ve vztahu k někomu přestává existovat, nebo jako vzpurné dítě k přesvědčení, že nikdo (další) ho neodmítne, ať už hledá cokoliv a kohokoliv. Blízké vztahy s takovým člověkem se pak vcelku logicky stávají pro každého utrpení.
Uzdravující postoj, který musí daný člověk zaujmout, pokud se chce z tohoto scénáře vymanit, je: „Držím si ve svém srdci místo pro lidi, kteří vůči mně projevují opravdovou náklonnost (a to zejména sám pro sebe).“ Díky tomu pak může zaujmout nové rozhodnutí, že už si nemusí vybírat nebo rozhodovat o tom, kdo ho má rád. Podpůrná aktivita, která pomáhá se z tohoto zhoubného životního scénáře vymanit je vedle dlouhodobé psychoterapie vědomě rozpoznávat svou majetnickost (závist) a nahradit ji ochranitelstvím. Pečující Rodič takového člověka pak laskavým způsobem musí dotyčného vést k tomu, že musí vědět, co přináší bolest těm, které miluje a vzdát se těchto chování.
Neinvestuj!
Pocity opuštění uprostřed lidí, a to i ve své vlastní rodině, totální absence jakéhokoliv blízkého vztahu, ve kterém by se daný člověk cítil bezpečný, a hlavně extrémně bolestivé zkušenosti z blízkých vztahů, kdy jeho srdce bylo mnohokrát rozdrceno na milion kousíčků. Tak vypadá zhoubný životní scénář Neinvestuj provázený sebedestruktivním jednáním, kdy trpící člověk nezná nikoho, pro koho by „chtěl zemřít“, tj. nikoho, na kom by mu opravdu záleželo.
Mechanismus zvládání, který tito lidé volí, je neustálá zainteresovanost ve více paralelních vztazích nebo možnostech volby, což je přirozeně vyčerpávající a pro blízké vztahy destruktivní. V dětství, které je obvykle plné emočního zneužívání (viz 24. díl) a zanedbávání (viz 26. díl), díky čemuž se dítě velmi bolestivým způsobem přesvědčuje, že ať udělá cokoliv, tak si lásku pečující osoby zkrátka nemá šanci získat, si dítě postupně dochází k přesvědčení, že láska není bezpodmínečná, nebo u vzpurného dítěte, že je dobré držet si odstup od lidí.
Uzdravující postoj, ke kterému se takový člověk v dospělosti musí těžce propracovávat zní: „Byl bych nevýslovně smutný, kdybych měl ztratit některé lidi.“ Po mnoha a mnoha vztazích, ve kterých se bolestivě spálil se pak musí dopracovat k novému rozhodnutí, že s určitými lidmi zkrátka nelze hrát „all in“ (tj. zcela se jim oddat). Podpůrná aktivita, která vyvede takového člověka z koloběhu utrpení je vědomě se učit držet u milovaných lidí, a ne se jich stranit. Pečující Rodič daného člověka ho musí ve vnitřním rozhovoru neustále ujišťovat, že láska, kterou investuje do vztahů, je a může být zdrojem i jeho vlastního ujištění.
Toxický vztah k sobě
Chovali byste se ke svému nejlepšímu příteli nebo svému milovanému dítěti stejně tak, jako se běžně chováte k sobě? Mluvili byste s ním stejně tak, jako mluvíte běžně se sebou ve svém vnitřním rozhovoru? Dávali byste svému dítěti jíst a pít to, co dáváte sobě? Věnovali byste mu stejně času a prostoru jako věnujete sami sobě? Mnoho lidí na tyto otázky odpovídá NE.
Z dětství si do svého života neseme tzv. internalizované rodiče. Ti se skládají ze vzorců chování našich skutečných rodičů a dalších pečujících osob vůči nám, nebo z našich dětských představ o jejich chování vůči nám (viz 62. díl a webinář). Pokud tyto vzorce chování a naše představy o nich nebyly láskyplné a nedávali nám pocit bezpodmínečné lásky a přijetí (viz 19. díl), existuje velká šance, že i náš vztah vůči sobě bude toxický.
V takovém případě vřele doporučujeme knihu Sebesoucit od americké psycholožky Kristin Neff a návštěvu psychoterapeuta. Psychoterapie totiž poskytuje často to, co měli poskytovat rodiče – bezpečné a bezpodmínečně přijímající prostředí, které nám v dospělosti může zprostředkovat tzv. korektivní zkušenost, tedy svým způsobem to, po čem jsme v dětství tolik toužili, tolik potřebovali, měli na to nárok, ale nedostali jsme to od našich rodičů.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
FRANIUK, Renae; POMERANTZ, Eva M. a COHEN, Dov. The Causal Role of Theories of Relationships: Consequences for Satisfaction and Cognitive Strategies. Online. Personality and Social Psychology Bulletin. 2004, roč. 30, č. 11, s. 1494-1507. ISSN 0146-1672. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/0146167204264894. [cit. 2023-12-23].
GOULDING, Robert a Mary GOULDING. Injunctions, Decisions, and Redecisions. Transactional Analysis Bulletin [online]. 1976, 6(1), 41-48 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0041-1051. Dostupné z: doi:10.1177/036215377600600110
McNeel, JR. (2010) Understanding the Power of Injunctive Messages and How They Are Resolved in Redecision Therapy Transactional Analysis Journal 40:2 April 159-169
GLADFELTER, John. Redecision Therapy. International Journal of Group Psychotherapy [online]. 2015, 42(3), 319-334 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0020-7284. Dostupné z: doi:10.1080/00207284.1992.11490701
GOULDING, Mary McClure a Robert L. GOULDING. Changing lives through redecision therapy. Rev. and updated ed. [Emeryville, CA]: Distributed by Publishers Group West, 1997. ISBN 0802135110.