21: Úvod do výchovy dětí 8+

21: Úvod do výchovy dětí 8+

Se začátkem školní docházky se pro děti i rodiče mnohé změní. Tyto změny se však nedotýkají jen sociálního života a denního režimu dítěte a rodiny. Týkají se i vývojových úkolů dítěte souvisejících s rozvojem a specializací jeho mozku a úlohy, kterou v jeho životě mají rodiče sehrát. Zároveň, některé osvědčené výchovné nástroje přestávají v původní podobě fungovat. Jak si poradit se změnou naší rodičovské role a jak adaptovat původní výchovné nástroje na novou situaci? To si řekneme v dalším díle našeho podcastu.

Změna rodičovského přístupu

V managementu se učí jedna taková jednoduchá poučka – každý zaměstnanec potřebuje jiný přístup. Obvykle začínáme direktivním přístupem, kdy mu říkáme co, jak, kdy a kde má dělat, a končíme koučovacím přístupem, kdy zaměstnanci, který přijde s tím, co, jak, kdy a kde má dělat, poskytneme podporu v tom, aby to zvládl co nejlépe. Při výchově dětí je to stejné.

S tím, jak dítě roste, mění se jeho vývojové potřeby, ale i sociální prostředí. Zahájením povinné školní docházky rodič definitivně ztrácí výlučnou úlohu ve výchově dítěte. Najednou se objeví učitelé, trenéři, táboroví vedoucí a další pro dítě významné vztahové osoby, které začnou formovat hodnoty vašeho dítěte, začnou mu pomáhat s jeho dovednostmi a začnou ho i vychovávat. Se změnou denního režimu dítěte zároveň přichází výrazné snížení „kontaktních hodin“ s vaším dítětem. V pubertě je to často na opravdu pro teenagera „nezbytné minimum“.

Rodiče tak ve výchově dítěte chtě nechtě začínají zaujímat minoritní úlohu – ve smyslu kontaktních hodin a vlivu na něj, ale začínají získávat naprosto zásadní úlohu, a to v tom, aby pomohli dítěti ulehčit dospívání a měli na něj pozitivní vliv. Vedení příkladem, či chcete-li leadership, se přitom stává ještě zásadnějším nástrojem, než když dítě bylo menší a naučilo se po vás opakovat první sprosté slovo.

Co všechno je tedy jinak?

  • Rodič už není ten, co má rozhodovat o dítěti bez dítěte
  • Rodiče postupně ztrácí klíčovou výchovnou roli
  • Rodiče postupně ztrácí téměř všechen vliv na život dítěte
  • Sociální problémy dítěte s vrstevníky začínají hrát klíčovou roli
  • Existují konkrétní chování, která je potřeba děti včas a dobře naučit prostřednictvím modellingu (a dostaneme se k nim za 2 týdny)
  • Jádro rodičovské role se postupně přesouvá od péče k podpoře
  • Zároveň nám ubylo sil a naše neřešené problémy jsou už akutní

Není asi také třeba připomínat, že pro novou rodičovskou roli potřebujeme mnohdy výrazně větší dávku sebepéče a sebesoucitu (viz díly 6 a 8), abychom dokázali být trpěliví.

Hlavně obstát v kolektivu…

…a samostatném životě. To je leitmotiv dospívajících dětí. Poté, co se oklepaly ze začátku školní docházky a naučily se žít bez rodičů neustále „za zadkem“, začínají děti objevovat svět. Od osmého roku věku tak naplno začíná jejich pouť za samostatností, soběstačností a svobodou. Ta v řadě případů skončí na dlouhé roky neúspěchem a povede k velmi rizikovým situacím, které mnohdy zanechají následky na těle i na duši. Proto děti tak zoufale potřebují své rodiče, aby jim pomohli ulehči dospívání.

V rozmezí od 8 do 12 let si dítě prochází vývojovou fází, kdy si potřebuje ověřit, že dokáže obstát ve světě lidí a věcí. K tomu potřebuje rozvíjet své dovednosti i autonomii, v čemž mu pomáhá právě škola a různé kroužky. Naprosto zásadní jsou pro dítě také zdravé sociální vztahy s vrstevníky.

U teenagerů se pak objevuje de facto první existenciální krize. Mají totiž za úkol zjistit, kým jsou a kým mohou být. Snaží se definovat si vlastní morální hodnoty (i proto je fyzické zneužívání v této době pro ně dost toxické) a hledají svou vlastní identitu. Hlavní roli převzali vrstevníci, kteří však také mohou vést k dítě k rizikovému chování. Teenageři jsou totiž sice dospělí tělem, ale ne mozkovými okruhy pro sebekontrolu. Ty jsou v čelním laloku, kde neurotoxicky působí alkohol. Konzumace alkoholu (a některých dalších návykových látek) v tomto věku může schopnost sebekontroly navždy narušit.

A jak se mění pohled na svět u dospívajících dětí?

  • Dospěláci už nejsou nudní, jen jsou out
  • Zvyšuje se touha být dospělým
  • Klíčová je role vrstevníků, a ne rodičů
  • Dítě ještě není připraveno (ani de iure) nést odpovědnost za své činy
  • Razantně se zvyšuje potřeba autonomie
  • Cílem je úplná samostatnost nezávislost, která bohužel není ještě obvykle možná

Více se dozvíte také v našem webináři o výchovných nástrojích pro děti nad 8 let.

Staré výchovné nástroje už nefungují

Výchovné nástroje, které jsme doposud probíraly v podcastu, velmi dobře fungují s malými dětmi do 8 let věku, pro které je role rodiče určující. U starších dětí se ale role rodiče změnila. Zároveň, s tím, jak rodičovství trvá stále déle, nebo s tím, jak se nám rodí další děti, energie a odhodlání rodičů k výchově postupně uvadá. Výchova se tak dostává často do slepé uličky.

Následující jevy efektivně brání rozvoji požadovaného chování:

  • Neustálé rozdávání odměn za chování
  • Neustálé připomínání úkolů
  • Nekonzistentní aplikování výchovných nástrojů
  • Příliš vysoké nároky
  • Odfláknutá nebo jen občasná pochvala
  • Negativní uvozující události

Většina nástrojů sice funguje, ale je potřeba je upravit. Podrobněji to najdete vysvětlené v aktuálním díle podcastu, a úplně nejpodrobněji v našem webináři o výchovných nástrojích pro děti nad 8 let.

Změnilo se:

  • Chválení (neeuforické, v soukromí, mnohdy bez doteku, musí být častější viz níže)
  • Dávání pozornosti (pozor dávání pozornosti nežádoucímu chování, pozor na podlehnutí negativity biasu á la „s tím naším puberťákem je to k nevydržení“. Kdy to včera s vaším dítětem bylo pěkné? Soustřeďte se na dávání pozornosti těmto jevům během zítřka a nezaměřujte se na ty negativní, na které si pořád dokola stěžujete.)
  • Bodový program (už se jede jen na body, odměny musí být pro dítě opravdu lákavé a často nekorelují s našimi zájmy)
  • Stání v koutě už nejde používat
  • Plánované ignorování už je naprosto neefektivní

Pozor na trestání

  • Trestání vede k úniku dítěte a vyhýbání se trestajícímu rodiči, což nám efektivně brání plnit naši novou rodičovskou roli
  • Tresty prokazatelně nejsou efektivní pro rozvoj nového chování ani pro potlačení nežádoucího chování
  • Ve výchově tresty musí hrát už jen minoritní roli
  • Tresty musí být krátké a mírné
  • Intenzivnější tresty jen vedou k většímu naštvání u všech zúčastněných a přináší negativnější důsledky

Chvalte i na dálku

Chválení jsme v našem podcastu věnovali samostatný 11. díl. Je totiž pro život (nejen) dítěte zcela zásadní. Jenže s tím, jak dítě stárne, mění se i forma (a předmět) pochvaly. Přeci jen za každé hovínko, co vydrží až do záchodu, mu netleskáme s nadšením.

I u dospívajících dětí odlišujeme rutinní chválení a speciální chválení pro změnu chování. Obojí by mělo přicházet ale bezprostředně po výskytu chválené věci. To u malých dětí, se kterými trávíme téměř všechen jejich čas nebylo těžké. Co ale se školáky?

Zaveďte si rutinu, že dítě se vám po škole ozve – telefonicky nebo přes zprávy. Když se mu něco povede, může se samo pochlubit, případně, když víte, že ho čeká nějaká těžká věc (písemka, zkoušení, talentové zkoušky, divadlo atd.), tak se ho můžete zeptat. Díky tomu ho můžete relativně bezprostředně pochválit.

A jak na chválení pro změnu chování u starších dětí?

  • Zvolte požadované chování
  • Chvalte v klidu, potichu a v soukromí (hlavně ne nahlas před kamarády)
  • Jasně specifikujte, co přesně chválíte
  • Vyvarujte se doteku (pokud ho dítě opravdu nemá rádo) vyjma high five apod.

A nezapomeňte!

  • Chvalte i malé krůčky směrem k požadovanému chování
  • Buďte ve chválení konzistentní – chvalte vždycky, pokud možno ihned po chování (ať vám dítě zavolá/napíše)
  • Komplexnější chování rozdělte na kroky, ať můžete chválit častěji!

Vyvarujte se:

  • Vyhněte se bezduchému „nemastnému neslanému“ chválení
  • Nechvalte dítě, ale chování
  • Nepodmiňujte city daným chováním – „Miluju tě, když děláš…“
  • Nezaměřujte pochvalu na sebe – „Maminka má radost, když děláš…“
  • Nepřidávejte dovětky („Proč to jen musím pořád opakovat“, „Škoda, že to děláš až teď“, „Kdyby si to takhle dělal pokaždé, tak…“ apod.). Tyhle formy „pochval“ ve skutečnosti narušují motivaci dítěte i jeho vztah k vám.

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Thomas A. Harris, Já jsem OK, Ty jsi OK

Mark Solms, Oliver Turnbull, Mozek a vnitřní svět

Richard M. Ryan, Edward L. Deci, Self-Determination Theory: Basic Psychological Needs in Motivation, Development and Wellness

Alan Kazdin, The Everyday Parenting Toolkit: The Kazdin Method for Easy, Step-by-Step, Lasting Change for You and Your Child

Alan Kazdin, The Kazdin Method for Parenting the Defiant Child


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.