98 % čínských a 84 % amerických rodičů dětem aspoň jednou lhalo. Častější jsou u rodičů antisociální instrumentální lži, tedy lži, které mají sloužit k manipulaci s chováním dítěte. Děti těmto lžím přitom věří mnohem více než těm prosociálním, a zároveň je mnohem častěji následně odhalí. Co se děje s dětmi, když jim rodiče lžou? Jaké to má dopady na jejich vývoj, jejich chování, jejich duševní zdraví a jejich vlastní pravdomluvnost? A co záměrné vynechávání pravdy o své vlastní historii při rozhovorech s teenagery? Jak zasáhne vztah dítěte k rodiči v jeho nejobtížnějším životním období? O tomhle i mnohém dalším je nový díl našeho podcastu.
Když rodiče lžou
Parenting by lying – Lživá výchova je fenomén, při němž rodiče lžou svým dětem, obvykle s pozitivním cílem. Je potřeba si ale také říct, že rodiče vůči dětem běžně, a podle výzkumů častěji, využívají antisociální lži. Konkrétně, antisociální instrumentální lež použilo proti svému dítěti podle jednoho z výzkumů 98 % Číňanů a 84 % Američanů, zatímco prosociální lži (u lhaní rodičů se spojují obě kategorie prosociálních lží do jedné) použilo 71 % Číňanů a 67 % Američanů.
Retrospektivní studie ukazují, že rodičovství založené na lhaní může mít následné důsledky pro vývoj dětí. Například vzpomínky mladých dospělých a dospívajících na to, že byli vystaveni instrumentálnímu lhaní rodičů byly spojeny se suboptimálním psychosociálním přizpůsobením, jako jsou internalizační (zvýšený stres, úzkostné a depresivní symptomy) a externalizační (tj. útočnost, lhaní, vzdorovitost, záškoláctví, užívání návykových látek – viz 33. a 34. díl) problémy, či dokonce poruchy osobnosti (viz 44. díl).
Výzkumy ukazují, že děti, které identifikovaly nepoctivost dospělých, byly s větší pravděpodobností samy nepoctivé, a mladí dospělí, kteří si vzpomněli na lži svých rodičů, také s větší pravděpodobností lhali svým rodičům. Je tedy možné, že víra dětí v rodičovské lži může interagovat s lhaním jejich rodičů. Konkrétně děti, které jsou schopny odhalit, že jim bylo lháno (tj. jsou méně důvěřiví), se mohou učit o vhodnosti lhaní v situacích, které pozorují, což by je mohlo vést k tomu, že budou lhát více ve srovnání s dětmi, které si klamání svých rodičů neuvědomují.
To znamená, že výchova rodičů lhaním může vést k tomu, že děti budou lhát více, pokud těmto lžím nevěří, vzhledem k tomu, že budou schopny identifikovat tyto výroky jako nepravdivé a zakódovat tyto situace do svého chápání lhaní.
Samostatnou kategorii pak tvoří klamání, neboli zamlčování vlastní historie a rizikového chování, které může při použití vůči teenagerům výrazným způsobem narušit vztah teenagera k rodiči.
Dělení lží
Lhaní rodičů se, podobně jako lhaní dětí (viz 91. díl), dělí do celkem 4 kategorií. Lži dělíme klasicky na antisociální a prosociální.
I když antisociální lži zahrnují dvě odlišné kategorie, výzkumy lhaní rodičů se zabývají pouze těmi instrumentálními. To jsou lži, které mají za účel pozměnit chování dítěte směrem, který vyhovuje rodiči neboli s ním manipulovat. Příkladem může být třeba tvrzení, že se hračka rozbila, když ji rodič jen vypnul, pokud chce, aby si s ní dítě už nehrálo. Nebo, že rodič už nemůže dítěti koupit lízátko, protože si s sebou nevzal peníze apod. Ve výzkumu z roku 2013 se ukázalo, že 98 % čínských rodičů a 84 % amerických rodičů použilo aspoň jednu instrumentální lež vůči svým dětem. Lhaní k zakrytí prohřešku se u rodičů vůči dětem nezkoumá. Je tomu patrně proto, že takové jednání už není zcela běžné a v intencích zdravé struktury osobnosti dospělého rodiče.
Prosociální lži dělíme rovněž do dvou kategorií – zdvořilostních lží vyřčených za účelem ochrany citů dítěte a lží s cílem pomoci dítěti materiálně nebo psychicky. Ve výzkumech lhaní rodičů se však bohužel obě spojují pod souhrnný název tzv. bílých lží (white lies). Bílé lži dětem jsou podle průzkumů o něco méně časté než ty instrumentální – 71 % Číňanů a 67 % Američanů.
Zajímavou kategorii lží tvoří tzv. klamání nebo též zamlčování pravdy (deception). Tyto lži používají rodiče v pozdější věku dítěte pro jeho domnělou ochranu, zejména v pubertě. Jedná se o zamlčování vlastní historie a rizikového chování a někdy i lhaní o vlastním prospěchu ve škole nebo o vztahu k sexu a návykovým látkám během vlastního dospívání či dospělosti.
Lži k zakrytí prohřešku
Tento druh antisociálních lží výzkumy lhaní rodičů vůbec neřeší, a to zejména proto, že jsou v dospělosti vůči dětem projevem patologického chování. Děti se s tímto druhem lží nejčastěji setkávají u v alkoholických rodinách (viz 36. díl). Nejčastěji je používá ten „hodný“ rodič, mnohdy lže ale i přímo rodič závislý na alkoholu. Pro děti tyto lži mají devastující dopady, o kterých blíže hovoříme právě v 36. dílu podcastu. Substanční závislost v domácnosti je zároveň jedním z ACEs (viz 14. díl).
Lži k zakrytí prohřešku se však vyskytují někdy i při uvěznění člena domácnosti (viz 54. díl), což je další ACE. V těchto rodinách jsou časté i white lies o tom, že rodič odjel na dlouhou zahraniční cestu apod. O devastujících dopadech těchto lží detailněji hovoříme v 54. dílu podcastu.
Také v rodinách s násilím vůči rodiči (viz 50. díl), což představuje další ACE, respektive s domácím násilím (viz 52. díl) bývá tento typ lží častý. Lež typu: „Maminka uklouzla v koupelně,“ však dítě postupem času prohlédne a lze očekávat, že na něj bude mít tento typ antisociální lži podobně devastující účinky jako instrumentální lhaní (viz post příští pondělí).
Lži k zakrytí prohřešku se vyskytují také třeba v rodinách gamblerů, rodinách nevěrných rodičů, kde po odhalení dokáží napáchat opravdu velké škody, ale také při ztrátě zaměstnání nebo třeba při zapomenutí na slib dítěti (časté v alkoholických rodinách).
Odhalení rodičovské lži k zakrytí prohřešku může zásadním způsobem negativně zasáhnout důvěru dítěte v rodiče i jeho pocit bezpečí. Zároveň je důležité připomenout, že klíčovým výchovným nástrojem, který mají rodiče k dispozici, je modelling (viz 9. díl) – tedy, že používáním lží k zakrytí prohřešku rodič učí dítě lhát identickým způsobem, a to nejen jemu, ale i všem ostatním.
Instrumentální lži
Cílem instrumentálních lží je manipulace s dítětem, donutit ho udělat něco, co nechce, nebo nedělat něco, co chce, na základě předložení falešné reality rodičem. Instrumentální lži mohou mít různé formy – od lehké manipulace typu hračka se rozbila, když ji rodič vypnul, protože už mu pila krev, se může jednat i o závažné lži typu – tam či onam tě nevzali, tvůj otec je mrtvý (když nechci, aby se s ním dítě po rozvodu stýkalo), přes „nemůžeš“ dělat ten či onen sport, protože to je nebezpečné pro tvé zdraví a nedoporučil to doktor, se kterým jsem to konzultoval (=nechci, abys ho dělal), až třeba po tvůj třídní učitel mi říkal, že na VŠ nemáš (=nechci tě živit další roky na VŠ).
Loňská studie ze Singapuru, které se účastnilo 564 dětí ve věku 11 a 12 let ukázala, že dětmi uváděné vystavení instrumentálním lžím souviselo s jejich častějším lhaním rodičům. Bylo přitom jedno, jestli těm lžím uvěřily nebo ne. Podle výzkumu děti instrumentálním lžím věří mnohem víc než prosociálním lžím. Zároveň však jsou děti schopny s odstupem času velmi efektivně odhalit instrumentální lži, protože děti i jejich rodiče uváděli ve výzkumu jejich identický výskyt. Prosociální lži ale odhalují hůře.
Děti, které byly vystaveny instrumentálnímu lhaní rodičů, vykazují problémy s psychosociálním přizpůsobením jako jsou internalizační (zvýšený stres, úzkostné a depresivní symptomy) a externalizační (tj. útočnost, lhaní, vzdorovitost, záškoláctví, užívání návykových látek – viz 33. a 34. díl) problémy, či dokonce poruchy osobnosti. Instrumentální lži často v dospělosti využívají rodiče, které samy mají poruchu osobnosti – viz 44. díl.
Děti, proti kterým rodiče často používaly instrumentální lži, se obvykle naučí být citlivé na manipulaci. Jenže tím, že nemůžou rodiče konfrontovat s jeho lží, vztek a frustraci, kterou to vyvolává, mohou obracet proti sobě, nebo ho naopak projevovat navenek – viz právě ona internalizace či externalizace.
Ve výzkumu z roku 2013 se ukázalo, že 98 % čínských rodičů a 84 % amerických rodičů použilo aspoň jednu instrumentální lež vůči svým dětem.
Zdvořilostní lži
Zdvořilostní lež rodiče má za cíl ochránit city dítěte. Tím, že výzkumy lhaní rodičů, řadí všechny prosociální lži do jedné kategorie, je obtížně určit dopady výlučně zdvořilostních lží nebo výlučně lží s cílem pomoci dítěti materiálně nebo psychicky. Prosociální lži rodičů se zkrátka ve výzkumech označují souhrnně jako white lies (bílé lži).
Docentka psychologie Esther Malm z Murray State University a Bailey Dodd ve svém článku z dubna 2023 v časopise Child Psychiatry & Human Development shrnuje jejich dopady. Esther Malm testovala spojitost mezi lhaní rodičům dětem v oblasti white lies a lhaní mladých dospělých dětí rodičů, i to, jaké mají tyto lži dopady na kvalitu vztahů dětí s rodiči. Studie proběhla na 206 účastnících ve věku 18 a 24 let.
Výsledky ukázaly, že výchova lhaním v dětství byla významně spojena s nižší kvalitou vztahů s rodiči v mladé dospělosti. Zároveň, jak jsme říkali v minulém díle, rodiče, kteří lžou opravdu učí děti lhát, takže lhaní rodičů vedlo k tomu, že děti lhaly rodičům, a to právě vedlo ke zhoršení kvality jejich vztahu. Jenže ze studie vyplývá také to, že výchova lhaním jako výchovná strategie významně souvisí s pozdějším internalizujícím chováním (vyšší míra stresu, depresivní a úzkostné symptomy) mladých dospělých a že mechanismus této souvislosti může spočívat v nižší kvalitě rodičovských vztahů a ve lhaní rodičům. Singapurská studie pak doplnila zjištění, že expozice white lies od rodičů výrazně určovala, zda děti budou lhát rodičům, ale jen tehdy, když těm lžím rodičům věřily děti hodně nebo středně. Část bílých lží však děti nejsou schopné odhalit.
Bílé lži, tj. zdvořilostní lži a lži s cílem pomoci dítěti materiálně nebo psychicky podle jednoho z výzkumů použilo aspoň jednou 71 % Číňanů a 67 % Američanů.
Lži s cílem pomoci druhému
Do této kategorie lží se řadí kromě běžného lhaní typu „příště to určitě vyjde,“ i když tomu rodič zrovna nevěří, také závažnější a sofistikovanější lži v různých výjimečných situacích.
Asi nejrozšířenější rodičovskou lží tohoto typu jsou lži o Ježíškovi/Santovi atd. (viz 41. díl). Lež o Santovi 94 % rodičů používá kvůli vzrušení a zábavě pro děti a 85 % rodičů, aby děti nepřišly o zkušenost, kterou mají ostatní děti. Přesto při odhalení, že jde o lež, se každé druhé dítě cítilo špatně a podobné zastoupení (48 %) měly pocity smutku, zklamání a podvedení od rodičů. Podrobněji se této lži a jejím dopadům věnujeme právě ve 41. díle podcastu.
Časté lži tohoto typu bývají i v případě uvěznění rodiče – viz 54. díl. Jedna studie z roku 1987 ukázala, že celých 38 % dětí vůbec nedostalo informaci o tom, že jejich rodič je ve vězení.
Tento typ lhaní se týká i lží o nemoci, popřípadě smrti blízkých osob (viz 69. díl) nebo domácích miláčků. Rodiče chtějí dítě ochránit před úplnou pravdou, a tak dítěti lžou o tom, jak vážná situace je. V případě, kdy šlo o vážnou nemoc, na kterou následně rodič zemřel, to však může dítěti znemožnit se s rodičem rozloučit, což může celou situaci pro dítě radikálním způsobem zhoršit.
Do této kategorie lží patří také lhaní o tom, jestli je někdo šikovný.
Snad každý rodič aspoň jednou v životě nabyl dojmu, že jeho dítě je v něčem naprosto výjimečné, ba dokonce snad nejšikovnější na světě. Projevování hrdosti na vlastní dítě je nesporně velmi bohulibá a pro dítě přínosná činnost. Každé dítě se zdravým vztahem k rodičům si přeje, aby na něj rodiče byli hrdí a pyšní.
Problém však může nastat, pokud rodič sám vnímá, že dítě zas tak šikovné není, ale lže mu o tom, že je. Takovéto lži pak mohou vést v extrémním případě k tomu, že dítě – na základě mylných informací od rodičů – udělá třeba i zásadní rozhodnutí pro jeho život – vybere si podle toho školu, přihlásí se do nějaké soutěže, rozhodne se pro kariéru ve sportu či umění. Pokud se tak stane, dřív nebo později ho čeká konfrontace s realitou, a tím i velké zklamání.
Bohužel v některých případech však konfrontaci s realitou může doprovázet i šikana (viz 43. díl), zejména pokud dítě zatvrzele věří lžím svých rodičů, a prezentuje je s podobnou důsledností, s jakou mu je říkají jeho rodiče.
Jedním takovým smutným příkladem byla v roce 2004 v prvním běhu SuperStar v Česku „Anička Dajdou“ neboli Anna Gleisnerová. Podle nedávných zpráv z médií (TV Guru, Dotyk) i 20 let poté má takto získaná popularita zásadní negativní dopady na její každodenní život.
Rodičovské klamání
Klamání (Deception) nebo též zamlčování pravdy je strategie, kterou volí rodiče „pro ochranu dětí“, zejména v pubertě. Jedná se o zamlčování vlastní historie a rizikového chování a někdy i přímé lhaní o vlastním prospěchu ve škole nebo o vztahu k sexu a návykovým látkám.
Docent psychologie Matthew Gingo z Wheaton College se jeho výzkumu věnoval ve své publikaci v Journal of Research on Adolescence z března 2020. Do svého výzkumu si vybral 96 účastníků z řad 14letých a 18letých teenagerů a jejich rodičů. Účastníkům byly předloženy hypotetické situace, v nichž rodič lže svému dospívajícímu o tom, že se účastnil různých aktivit.
Zjištění naznačují, že rodiče lžou svým dospívajícím v domnění, že v některých případech by klamání mohlo sloužit k jejich ochraně. Ačkoli se tento způsob uvažování může zdát podobný paternalistickému přísloví „co oči nevidí, to srdce nebolí“, zjištění Ginga a jeho týmu ukazují, že rodiče používají klamání systematicky, selektivně lžou o určitých tématech, zatímco o jiných jsou upřímní, a strategicky směřují k větší upřímnosti v reakci na rostoucí samostatnost a dospělost svých dětí.
Všichni účastníci studie preferovali upřímnost ve vztazích mezi rodiči a dospívajícími a odmítali legitimitu rodičovského klamání. Tato preference poctivosti a obavy o důvěru mezi rodiči a jejich dospívajícími je v souladu s dalšími výzkumy, které zkoumaly vztahy a komunikaci mezi rodiči a dospívajícími, a také s výzkumy, které se zabývaly přímými soudy o poctivosti a klamání.
Výsledky této studie však ukázaly, že navzdory abstraktnímu doporučování poctivosti považují rodiče i dospívající rodičovské klamání za legitimní v různých situacích souvisejících s rizikovým chováním nebo chováním porušujícím pravidla. Značná neshoda panovala ohledně přijatelnosti zapojení se do provozování sexu, kouření trávy a pití alkoholu. Jak se předpokládalo, adolescenti se k těmto činům stavěli příznivěji než rodiče, a měli tendenci je posuzovat jako osobní záležitosti, zatímco rodiče je považovali za otázku péče o dítě, kdy je v pořádku vlastní děti klamat.
Důvěra u teenagerů
Období dospívání je jedno z nejnáročnějších období v životě člověka. Zatímco tělo už je de facto dospělé, mozek se stále vyvíjí, a to zejména v centrech pro sebekontrolu a vyhodnocování rizik. Psychiku zároveň značně ovlivňují nestandardně vysoké hladiny pohlavních hormonů. Přesně proto potřebuje dítě pevný vztah s dospělým člověkem, ideálně rodičem, který je postaven na silné důvěře. Proto je vhodné vybudovat přijímající rodinné prostředí (viz 25. díl a webinář o výchově starších dětí) a zajistit i blízké vztahy dítěte s dalšími dospělými osobami (viz 14. díl). Pokud se to podaří, může se dospívající dítě ve vypjatých okamžicích „opřít“ o podporu a úsudek rodiče či blízkého dospělého člověka.
Zároveň i pro rodiče je v pubertě jejich dítěte velmi důležité a přínosné, pokud svému dítěti mohou věřit a mohou se spolehnout, že když se mu něco bude dít, tak za nimi včas přijde pro pomoc. Cestou k tomu, aby tomu tak bylo, je vlastním dětem pokud možno nelhat.
Výzkumy totiž ukazují, že děti, které identifikovaly nepoctivost rodičů, byly s větší pravděpodobností samy nepoctivé, a že mladí dospělí, kteří si vzpomněli na lži svých rodičů, také s větší pravděpodobností lhali svým rodičům.
Zároveň také víme, že retrospektivní studie ukazují, že rodičovství založené na lhaní může mít následné důsledky pro vývoj dětí. Vzpomínky mladých dospělých a dospívajících na to, že byli vystaveni instrumentálnímu lhaní rodičů byly spojeny se suboptimálním psychosociálním přizpůsobením, jako jsou internalizační (zvýšený stres, úzkostné a depresivní symptomy) a externalizační (tj. útočnost, lhaní, vzdorovitost, záškoláctví, užívání návykových látek – viz 33. a 34. díl) problémy a poruchy osobnosti.
Negativní dopady na dospívající mají i prosociální lži rodičů. Výchova lhaním jako výchovná strategie totiž významně souvisí s pozdějším internalizujícím chováním (vyšší míra stresu, depresivní a úzkostné symptomy) mladých dospělých. Mechanismus této souvislosti může spočívat právě v nižší kvalitě rodičovských vztahů a v následném lhaní dospívajících rodičům.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
LOW, Petrina Hui Xian; KYEONG, Yena a SETOH, Peipei. Parenting by lying and children’s lying to parents: The moderating role of children’s beliefs. Online. Journal of Experimental Child Psychology. 2024, roč. 240. ISSN 00220965. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0022096523002138?via%3Dihub. [cit. 2024-03-24].
DODD, Bailey a MALM, Esther K. Effects of Parenting by Lying in Childhood on Adult Lying, Internalizing Behaviors, and Relationship Quality. Online. Child Psychiatry & Human Development. 2023, roč. 54, č. 1, s. 9-16. ISSN 0009-398X. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10578-021-01220-8. [cit. 2024-03-24].
GINGO, Matthew; RODED, Alona D. a TURIEL, Elliot. What They Don’t Know Won’t Hurt Them: Parents’ Judgments About Lying to Their Adolescents. Online. Journal of Research on Adolescence. 2020, roč. 30, č. 1, s. 95-108. ISSN 1050-8392. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/jora.12503. [cit. 2024-03-24].