I rodiče jsou jenom lidi. Mají za sebou vlastní dětství, vlastní rány v podobě Neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl), šikany ve škole (viz 43. díl) a často si nesou i nejeden Zhoubný životní scénář (viz 62. díl a samostatný webinář). Některé rodiče tak čeká do rodičovství těžký start, při kterém se jim otevře celá řada Pandořiných skříněk (viz 10. díl). Mnoho matek (viz 77. díl) ale i otců (viz 81. díl) vstoupí do nové role s psychickými problémy. Řadu dalších čekají komplikace kvůli jejich nejisté vztahové vazbě (viz 12. díl). Americká CDC, která ve světě medicíny poprvé definovala a prozkoumala Neblahé zážitky z dětství, zjistila, že k tomu, aby dítě v rodině zažívalo nějakou formu zneužívání nebo zanedbávání vedou dva klíčové faktory – sociální podmínky/lokální kontext a generační zátěž/historické trauma. V dnešním díle se proto podíváme na to, jak vypadají tyto dva faktory v Československu a jaká historická traumata a sociální podmínky zažívali prarodiče a rodiče dnešních rodičů.
Prapříčiny ACEs
ACEs neboli Neblahé zážitky z dětství (viz 14. díl) se podle CDC dětem nedějí na „zelené louce“. K tomu, aby děti zažívaly příkoří od svých rodičů a dalších pečujících osob v podobě fyzického, emočního a event. sexuálního zneužívání nebo fyzického a emočního zanedbávání, je potřeba specifických sociálních podmínek a lokálního kontextu. Ty zase pramení z generační zátěže a historických traumat, kterým rodiče i daná společnost čelí.
Mezi individuální a rodinné rizikové faktory vedoucí ke vzniku ACEs:
- Rodiny s pečujícími osobami, které byly v dětství zneužívány nebo zanedbávány
- Rodiny s vysokou mírou konfliktů a negativním stylem komunikace
- Rodiny s postoji akceptujícími nebo ospravedlňujícími násilí nebo agresi
- Rodiny, které jsou izolované od ostatních lidí (širší rodiny, přátel, sousedů) a nemají s nimi žádné vazby
- Rodiny s pečujícími osobami, které mají omezené znalosti o potřebách nebo vývoji dětí
- Rodiny s nízkým příjmem
- Rodiny s dospělými s nízkou úrovní vzdělání
- Rodiny s mladými pečujícími osobami nebo rodiči samoživiteli
- Rodiny, které zažívají vysokou míru rodičovského stresu nebo ekonomického stresu
- Rodiny s pečujícími osobami, které používají výprask a jiné formy tělesných trestů k výchově
- Rodiny s nedůslednou kázní a/nebo nízkou úrovní rodičovského dohledu a kontroly
- Děti a mládež, které se necítí být blízké svým rodičům/pečujícím osobám a mají pocit, že s nimi nemohou mluvit o svých pocitech
- Mládež, která začíná brzy chodit s někým nebo se brzy zapojuje do sexuálních aktivit
- Děti a mládež, které mají málo nebo žádné kamarády nebo mají kamarády, kteří se chovají agresivně nebo delikventně
- Rodiny, které se potýkají s problémy v péči o děti se zvláštními potřebami (například se zdravotním postižením, duševními problémy, chronickými tělesnými onemocněními)
Jak si řekneme v příštím týdnu, tak v Československu se přitom řada těchto faktorů vyskytuje opravdu dlouhodobě. Některé z nich přitom aktivně vytvářela a podporovala KSČ.
Stejně tak zejména v některých regionech specifická historická zátěž pramenící z poválečného vysídlení Němců a přístup KSČ k řízení hospodářství a ničení společnosti, vedly ke zvýšenému výskytu některých komunitních rizikových faktorů, které identifikuje CDC.
Mezi ně patří:
- Komunity se snadným přístupem k alkoholu a drogám
- Komunity s nestabilním bydlením a s častým stěhováním obyvatel
- Komunity s vysokou mírou chudoby a omezenými vzdělávacími a ekonomickými příležitostmi
- Komunity, kde se sousedé neznají nebo se o sebe navzájem nestarají a kde je zapojení obyvatel do komunity nízké
- Komunity, kde se rodiny často potýkají s nedostatkem potravin
- Komunity s vysokou mírou sociálního a environmentálního zmatku
- Komunity s vysokou mírou nezaměstnanosti
- Komunity s malým počtem komunitních aktivit pro mladé lidi
- Obce s vysokou mírou násilí a kriminality
Jak prostředí mění mozek
Teorie pravděpodobnostní epigeneze, to je název pro ucelenou teorii amerického psychologa – zoologa (takto se doslova jmenoval doktorský program na Duke University, který absolvoval) Gilberta Gottlieba, za kterou obdržel v roce 1977 cenu z významný vědecký přínos k vývoji dětí od americké Society in Research in Child Development. Gottlieb se původně věnoval výzkumu rané ontogeneze (vývoje jedince) ptáků a následně pokračoval se svým výzkumem na dětech v psychiatrické nemocnici v Severní Karolíně. To vedlo k zobecnění jeho teorie postihující vývojové procesy živých organismů.
Ve své teorii prokázal přímou souvislost mezi aktivitou jednotlivých genů daného organismu a jeho fyzickým, sociálním a v případě člověka také kulturním prostředím. Prokázal, že s určitou pravděpodobností existují vzájemné souvztažnosti mezi tím, jak prostředí mění chování organismu. Jeho chování pak mění jeho neurologickou aktivitu. A neurologická aktivita přispívá k epigenetickým změnám, tj. změnám expresi genů neboli v tom, jak se informace obsažené v jednotlivých genech DNA uplatní v reálném fungování organismu. Tato genetická aktivita pak změní neurologickou aktivitu organismu, což změní jeho chování, což následně mění i prostředí kolem něj.
Jednoduše řečeno, pokud člověka zavřete do vězení, chová se v něm jinak, než by se choval na svobodě. To ovšem ale znamená, že i jeho neurologická aktivita bude odlišná, což znamená, že dojde i ke změnám v aktivitě jeho genů. Ten samý člověk žijící v totalitní diktatuře se tak bude chovat jinak než kdyby žil ve svobodné demokratické zemi.
Dopady Gottliebovi teorie potvrzuje a podrobně zkoumá i rozsáhlá YOUth Study nizozemské Universiteit Utrecht, která představuje zatím nejrozsáhlejší a nejkomplexnější výzkum vývoje dětí v historii.
Dopady okolí
Tím, jak moc a které okolí ovlivňuje člověka nejvíce, se zabývá další zásadní psychologická teorie, a to teorie ekologických systémů. Stojí za ní americký psycholog Urie Bronfenbrenner, který se narodil v revolučním roce 1917 v Moskvě v židovské rodině. Protože židé to po Velké říjnové socialistické revoluci neměli v Rusku příliš jednoduché, rozhodli se jeho rodiče krátce po vzniku Sovětského svazu emigrovat do USA.
Bronfenbrennerův model dělí prostředí člověka na „vlivové zóny“ s různou mírou dopadu. Nejvyšší míru dopadu má tzv. mikrosystém – rodina, vrstevníci, škola, lokální náboženské společenství, individuální zdravotní péče atd. O něco menší vliv má tzv. mezosystém, tedy vlivová zóna vzájemných interakcí jednotlivých aktérů mikrosystému (tj. rodiče v interakci se školou, vrstevníci v interakci s rodiči atd.). Poté následuje exosystém, kam spadá práce rodičů, komunitní služby, lokální politika, média. A nejvzdálenější je makrosystém, do kterého patří zákony, kultura, zvyky v dané zemi, nebo třeba přírodní zdroje, které jsou v dané zemi k dispozici.
Bronfenbrenner samozřejmě svůj model podpořil vlastním výzkumem. V něm třeba zjistil, že reaktivita matky na její dítě (tj. míry reakcí na potřeby dítěte), má zcela zásadní dopady na míru jeho problémů s chováním. Zároveň však prokázal, že míra těchto dopadů je (ve 4 letech) zásadně ovlivněna socioekonomickým prostředím. Zatímco děti z bohatých vrstev, kterým se matka nevěnovala, vykazovaly jen o 11 % horší výsledky v chování, u dětí z chudých vrstev vykazovaly o 280 % horší výsledky. Zároveň ale chování dětí z chudých vrstev, kterým se matky věnovaly, bylo o 34 % méně problémové.
V kontextu generační zátěže našich prarodičů a rodičů je podstatné zmínit, že KSČ programově ničila všechny součástí Bronfenbrennerova modelu, včetně mikrosystému každého jedince žijícího v Československu, kdy vědomě porušovala lidská práva a svobody a zneužívala výchovu, vzdělávání, vědu i kulturu k politickým a ideologickým účelům. Navíc, proti nositelům odlišných názorů cíleně páchala teror a justiční zločiny.
Proč rodiče nešli na terapii
Dnešní rodiče mají možnost své problémy řešit. Když se rodič chová k dítěti jinak, než by sám chtěl, může pro sebe vyhledat odbornou pomoc, a to bez obav, že by to nějak poškodilo jeho budoucí kariéru, nebo jeho rodinu, nebo že by důvěrné informace sdělované při terapii pak někdo předával jeho dětem s cílem mu ublížit.
Mezi lety 1948 až 1989 to v Československu bohužel fungovalo odlišně. Část psychoterapeutů, psychologů a psychiatrů aktivně spolupracovala se Státní bezpečností a komunistickým režimem. Spolupráce se odehrávala ve dvou rovinách.
První rovina spočívala v předávání citlivých informací z terapie Státní bezpečnosti. Jednalo se zejména o informace z toho nejintimnějšího prostředí člověka – rodinné poměry, osobní strachy, vztahy s přáteli, osobní traumata z minulosti. Zkrátka cokoliv, co by StB mohla proti dané „zájmové osobě“ použít. Více o této formě zneužívání psychoterapie a psychiatrie v Československu se dozvíte v dokumentu České televize Zneužitá psychiatrie z cyklu StB: Přísně tajné.
Druhá rovina spočívala ve zneužívání psychiatrie k týrání a mučení nevinných lidí, kteří vyjadřovali nesouhlas s komunistickou diktaturou a sovětskou okupací. O tom podrobněji pojednává rozsáhlý článek Ústavu Paměti národa. Dovolíme si z něj ocitovat dvě nejčastější formy týrání pod taktovkou lékařů.
„’Odvezli mě sanitkou do Bohnic a tam mě začali jako společensky nebezpečného člověka léčit. Procházel jsem několikatýdenními fázemi inzulinových šoků. Člověk dostával injekce, pak se po několika hodinách probouzel z kómatu připoutaný na lůžku, blouznil a musel rychle vypít glukózu, aby se tělo z glykemického šoku dalo do rovnováhy,‘ popsal svůj nedobrovolný pobyt v psychiatrické léčebně Miroslav Vodrážka.
‘Dávali nám různé pilule, že lidi, co tam přišli normální, se zbláznili. (…) Byla to vězeňská nemocnice, ale nic nemocničního na ní nebylo. Když byla vizita, lékař chodil, ani se nepodíval na pacienta, a jen ukazoval rukou: ubrat léky, přidat léky. Lékař nikdy nic nediagnostikoval.‘“
Lokální specifika v Československu
V Československu a bohužel mnohdy stále i v dnešní ČR/SR existují některá lokální specifika, která zvyšují pravděpodobnost výskytu ACEs neboli Neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl). Řada z nich se objevuje už při narození dítěte.
Kromě nezvykle časté substanční závislosti (zejména na alkoholu), která sama o sobě představuje samostatné ACE a v případě konzumace substance během těhotenství a kojení vede k poškození plodu (viz 36. díl), zde KSČ v souladu s nacistickými knihami o zacházení s dětmi záměrně nastavila systém násilné separace kojenců od matky, který poškozuje vztahovou vazbu dítěte (viz 12. díl). V některých porodnicích bohužel přetrvává i přes jasný odpor UNICEF a WHO dodnes. KSČ navíc zneužíváním výchovy propagovala, po vzoru NSDAP, i další metody narušení jisté vztahové vazby dítěte, a zároveň s politickou propagandou, stejně jako v nacistickém Německu, začínala už ve školkách.
S matkami, dnešními babičkami, se v porodnicích zacházelo ještě hůře, než dnes a než zmiňujeme v díle o Psychologickém porodním traumatu (viz 75. díl a @vyslechla.si). Odejít z komunistické porodnice bez traumatu bylo obtížné. To samozřejmě vedlo k vyššímu riziku vzniku poporodního psychického onemocnění (viz 77. díl). To s ohledem na zneužívání psychiatrie komunisty ke svým zájmům, včetně týrání pacientů (viz výše), matky často pečlivě utajovaly. Depresivní příznaky u matky, které se objeví po porodu, jsou přitom spojeny s emočními problémy a problémy v chování dítěte, jakož i se zpožděním kognitivního vývoje a růstu dítěte.
Otcové byli z narození dítěte komunisty zcela vyloučeni. Nesměli být u porodu a možnost návštěvy matky s dítětem v porodnici byla velmi omezená. Po příchodu matky s dítětem domů neměli volno a zároveň zejména v 50. a 60. letech byly běžně 6 dnů v týdnu v práci. Kvalita otcovského zapojení do výchovy dítěte je přitom klíčová pro kognitivní, emocionální a sociální vývoj dítěte v prvních letech a pravděpodobně i později (viz 81. díl). Muže nepohodlné režimu KSČ pravidelně posílala na několikatýdenní „vojenská cvičení“, obvykle na druhý konec ČSSR.
Dopady 30. až 50. let na prarodiče
Národnostní složení Československa v roce 1930 bylo radikálně odlišné od toho, co známe. V Čechách žilo 4,7 milionů Čechoslováků a 2,3 milionu Němců. Morava a Slezsko měla 2,6 miliony Čechoslováků, 800 tisíc Němců a 79 tisíc Poláků a na Slovensku žilo 2,4 miliony Čechoslováků, 574 tisíc Maďarů, 147 tisíc Němců a 91 tisíc Rusů (včetně těch ze Zakarpatské Ukrajiny). Němci žili nejvíce v Sudetech a hráli zásadní roli v hospodářství, kdy často vlastnily velké nadnárodní podniky. Prarodiče dnešních rodičů se tedy narodili a vyrůstali v úplně jiné zemi.
Začátek 30. let minulého století byl v Československu spojen s vleklou ekonomickou krizí. Ta nejdříve zasáhla zemědělce a posléze i výrobní podniky, a tudíž dělníky. V roce 1934 Koruna Československá devalvovala o 16,7 %, o dva roky později o dalších 19,0 %. Tyto ekonomické změny vedly k radikalizaci dělnického hnutí a posílení KSČ, stejně jako k růstu nacionalismu a radikalizace národnostní nesnášenlivosti. Tu podněcovala z německé části hranic i NSDAP, což následně vedlo k národnostním nepokojům mezi Němci a Čechoslováky v Sudetech. Cestou domů, do školy, do práce najednou pro prarodiče nebylo bezpečno. Ze sousedů, kamarádů a spolužáků se záhy stávali nepřátelé.
Ekonomický a sociální tlak spolu s narušením bezpečí je přitom hlavním podhoubím pro vznik ACEs (viz výše), takže chování tehdejších rodičů vůči dětem začínalo být výrazně horší než v dobách po 1. světové válce.
Vše se navíc radikálně zhoršilo v roce 1938, kdy Československo bylo napadeno Německem, Polskem a Maďarskem a bez boje se vzdalo významné části území. V roce 1939 pak došlo k odtržení Slovenska, které se stalo fašistickým státem na straně Německa, a vzniku Protektorátu Čechy a Morava.
Za 2. světové války padlo 25 000 československých vojáků, 63 000 civilních obyvatel a nacisty bylo vyhlazeno 277 000 Židů. Bez německé části populace tak zemřelo 3,51 % Čechoslováků. Zemřel zhruba každý 28. občan. Doslova každý znal nějakou rodinu, kde někdo za války zemřel. To zásadním způsobem ovlivňovalo mikrosystém každého občana Československa.
Za války byl také nedostatek jídla, lidé, včetně starších dětí, museli zejména ke konci války nastoupit na nucené práce a nacisté, stejně jako později komunisté, měli síť udavačů (často Čechoslováků a dřívějších přátel a sousedů) a mstili se na celých rodinách. Nacisté také uzavřeli vysoké školy. Negativně zasaženy byly tedy všechny vrstvy Bronfennbrenerova modelu. Řada rodin si tak nesele válečná traumata i přesto, že nikdo z rodiny přímo nezemřel. Velmi specifická jsou pak traumata obětí Holocaustu. Válka výrazným způsobem ovlivnila chování lidí k dětem. Po celé kontinentální Evropě je známá třeba tendence tehdejších matek (dnešních babiček a prababiček) k „vykrmování“ dětí v poválečných letech. Péče o děti se tak od té emocionální soustředila na překrmování, zároveň s vlastními válečnými traumaty se prarodiče dnešních rodičů neuměli často poprat. Emoční zanedbávání (viz 26. díl) dnešních rodičů rodičů tak bylo na vzestupu.
S koncem války se situace v Československu paradoxně ještě zhoršila. Nastoupil násilný odsun (a někdy i divoké zabíjení) Němců a rozkradení jejich majetku a přišla také hospodářská krize. Z Československa během pár měsíců zmizelo dalších 3,1 milionu obyvatel. Nejvíce byly zasaženy Čechy, kde zmizel každý třetí občan, méně pak Morava a Slezsko, které přišly zhruba o každého čtvrtého občana. Tato část dějin byla po nástupu KSČ k moci zcela tabuizována, a i dodnes se o ní téměř nemluví.
Bombardování ke konci války, zlikvidování tradičního hospodářství, které se za války zaměřilo jen na výrobu zbraní, a vysídlení tak obrovského množství obyvatel bohužel mělo i negativní dopady na ekonomiku. Masivní hospodářská krize si nakonec vyžádala 1. listopadu 1945 měnovou reformu. Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1:1 za československé státovky vytištěné v Anglii. Každý si mohl vyměnit 500 Kčs. Částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na vázané vklady. Tyto vklady zůstaly zablokovány až do roku 1953 (kromě možnosti vybrat na některé konkrétní, např. lékařské účely). Tyto vklady pak při další měnové reformě komunisté lidem ukradli. V roce 1946 dosáhla meziroční inflace více než 80 %. Mít v té době rodinu, ve které se narodili třeba právě vaši rodiče, bylo pro tehdejší otce extrémně zatěžující.
Masivní otřes v prostředí v podstatě každého jednoho člověka, spolu s ekonomickou nestabilitou, chudobou a spolu s poválečnými traumaty samozřejmě byly podhoubím pro ACEs páchaných na tehdejších dětech. Zároveň masivně rostla podpora KSČ, která řízená ze strany SSSR budovala za československé peníze svoji vlastní zpravodajskou službu (Zemský odbor bezpečnosti II), která postupně pronikala do všech vrstev společnosti a chystala násilné převzetí moci.
Vliv komunistické diktatury na prarodiče a rodiče
Celý socialismus byl provázen cíleným porušováním základních lidských práv a svobod KSČ násilně omezovala každé jedno ze základních lidských práv a svobod daných od roku 1991 Listinou základních práv a svobod – svobodu mít práva, právo na život, nedotknutelnost soukromí, osobní svobodu, to, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, právo na zachování důstojnosti, právo vlastnit majetek, nedotknutelnost obydlí, právo na listovní tajemství, svobodu pohybu (zejména pak možnost vycestovat z Československa), svobodu myšlení a náboženského vyznání i svobodu projevovat své náboženství nebo víru. Stejně tak však porušovala i práva politická, práva národnostních a etnických menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva a zejména práva na soudní a jinou právní ochranu. KSČ zcela běžně okrádala, terorizovala, mučila a zabíjela lidi – to vše s asistencí justice a někdy i lékařů. Nikdo z prarodičů nebo rodičů dnešních rodičů se najednou nemohl cítit tak úplně v bezpečí, a to ani tehdy, když byl členem KSČ.
Zároveň, KSČ narušila a ovládla všechny vrstvy Bronfenbrennerova modelu. Komunistická propaganda byla přítomna všude – od médií, přes školy a školky, pracoviště, zastávky MHD až po čekárny u lékaře. Budovatelská hesla a sovětské vlaječky byly všude. Komunisté přejali a upravili nacistické učebnice o výchově, a stejně jako nacisté se snažili doslova všemi prostředky začít vychovávat „poslušné občany“.
„KSČ, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody…,“ jak konstatuje zákon 198/1993 Sb.
V roce 1989 měla KSČ 1 538 179 aktivních členů (9,8 % populace ČSSR). O jejich zločinech vypovídá §1 zákona 198/1993 Sb.
KSČ se ujala moci po puči dne 25. února 1948. Krátce po něm zahájila masivní rozkrádání („znárodňování“) majetku a také zatýkání obyvatel. Vše bylo pečlivě připravené Zemským odborem bezpečnosti II, který se záhy proměnil v obávanou Státní bezpečnost. Z hrdinů 2. světové války se stali takřka přes noc vlastizrádci. Část rodin přišla o vše – o majetek, ale posléze i o živitele, protože podnikatelé a veteráni ze západní fronty byly často bez důvodu nebo ve vykonstruovaných procesech posíláni do vězení.
KSČ velice rychle zřídila také vlastní koncentrační tábory (tzv. tábory nucených prací), kam posílala pro ni „nepohodlné“ občany, často i bez soudu. Podrobněji o tehdejším dění vypovídá např. web Totalita.cz. Největší nástup politického a justičního vraždění přišel v roce 1950. Podle dat Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu bylo v letech 1948–1989 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v Československu odsouzeno nejméně 205 486 osob z politických důvodů, dalších 4 495 lidí bylo popraveno. To představuje 1,3 % celkové populace ČSSR, tedy každého 76. občana. Uvěznění člena domácnosti je přitom samostatným ACE (viz 54. díl). Jejich děti a partneři byli dále terorizováni, přišly o možnost studovat, o práci, někdy i o bydlení.
Část populace ale přesto nebyla v začátcích komunistické diktatury negativně zasažena. Naopak, existovala řada přesvědčených dělníků a rolníků, kteří věřili, že se konečně budou mít dobře a zlí kapitalisti, kteří je ve 30. letech připravili o práci, teď budou muset dřív na polích (v praxi spíš v táborech nucených prací při těžbě uranu apod.). Angažovali se v tzv. kolektivizaci zemědělství (rozkradení majetku soukromých statkářů a masivním ničení přírody), kolektivizaci hospodářství (rozkrádání soukromých podniků), budovali socialismus o pracovních sobotách a v propagandistickém zpravodajství se předháněli v tom, kdo o kolik přeplnil centrálně a obvykle zcela špatně naplánovaný hospodářský plán. Byli však mnohdy šťastní, že teď se konečně budou mít dobře. Jenže velice záhy i u přesvědčených komunistů, co v roce 1950 žádali nejvyšší trest pro Miladu Horákovou, začal zamrzat úsměv na rtech.
KSČ na hranicích se Západním Německem a Rakouskem začala už v roce 1948 budovat tzv. železnou oponu. Z Československa totiž začali utíkat lidé. V ČSSR bylo vytvořeno hraniční pásmo, do nějž byl povolen vstup pouze na speciální propustku. Hraniční pásmo mělo šířku 4 až 10 km a tato část republiky se tak stala pro normálního člověka nepřístupnou (šlo o 1,5 % rozlohy státu). Většina vesnic v hraničním pásmu byla postupně vysídlena, jejich zbytky byly v letech 1953 až 1959 postupně zničeny, aby stojící opuštěná stavení nemohla uprchlíkům přes hranici poskytovat úkryt. Hraniční pásmo bylo přísně střeženo příslušníky Pohraniční stráže. Státní hranice byla chráněna ostnatými dráty, nášlapnými minami, psy a vojáky se samopaly.
Od roku 1948 bylo při útěku z Československa zabito 282 lidí, 145 z nich zastřelili přímo vojáci pohraniční stráže, 16 lidí spáchalo sebevraždu před dopadením, 1 člověk byl roztrhán psy. Zbytek zemřel elektrickým proudem, šlápnutím na minu nebo na utopení. V roce 1952 třeba vojáci rozstříleli 200 ranami ze samopalu 11ti letého chlapce, který si přišel na hraniční řece vyzkoušet vor. Kromě civilistů zde zemřelo ještě 648 pohraničníků – na miny, úrazy, střelbu do vlastních, při střetu s lidmi, kteří utíkali, nebo přicházeli a velmi často na sebevraždy.
Dalším nástrojem, jak terorizovat zejména vzdělanější obyvatelstvo, byla umístěnka. Ta se dotýkala všech absolventů vysokých škol nebo výběrových odborných škol ze školního roku 1951/1952 a let pozdějších. Po absolvování školy KSČ rozhodla, kde tito lidé budou pracovat, žít a mít rodiny, a to podle potřeb tehdejšího státního národohospodářského plánu. Reálně to bylo ale závislé zejména na tom, jak kdo byl za dobře s KSČ. Umístěnky v této formě používala KSČ až do roku 1959. Tehdy umístěnky nahradilo „doporučení k přijetí do pracovního poměru“, což pro lidi, kteří nebyli v souladu s komunistickou ideologií znamenalo totéž.
Největší zlom i pro řadu přesvědčených komunistů z řad dělníků a rolníků zmanipulovaných propagandou nastal však v roce 1953. Tehdy mělo konečně dojít k uvolnění jejich peněz z vázaných účtů z měnové reformy z roku 1945. Mezi lidmi začala kolovat zpráva, že komunisté tyto peníze nevrátí. Tehdejší komunistický prezident Antonín Zápotocký k tomu doslova uvedl, že: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ 1. června 1953 armáda uzavřela státní hranice a nastala měnová reforma.
Výměnu starých peněz za nové za celou domácnost musela provést pouze jedna osoba pro všechny příslušníky a to najednou. Ať už v domácnosti byl 1 pracující, nebo třeba 6, výměna probíhala vždy stejně. Hotovost do 300 korun se dělila 5:1, zatímco nad 300 korun neuvěřitelných 50:1. Vklady ve státní spořitelně do 5000 korun se dělily dle několika kritérií od 5:1 až opět do 50:1. 300 Kčs tehdy představovalo zhruba jedno až třítýdenní příjem jednoho pracujícího.
Vklady fyzických osob u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1, vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Vklady na knížky dělníků a úředníků z pravidelného podnikového spoření se přepočítávaly v poměru 5:1. Prémie životního pojištění se přepočítaly v poměru 20:1.
Zůstatky na účtech státních organizací a některých JZD (III. a IV. typu) se přepočítávaly v poměru 5:1. Zůstatky na účtech soukromých podniků se přepočítávaly v poměru 50:1, s výjimkou částky nepřevyšující částku vyplacených mezd za předchozí měsíc, když tato část se přepočítavala v poměru 5:1. Měnovou reformou tak de facto skončilo soukromé podnikání.
Komunisté slibovali, že v poměru 5:1 sníží i ceny zboží. Deflace v roce 1953 však dosáhla jen 70 %, nikoliv slibovaných 80 %. KSČ tak všechny občany okradla o úspory a ještě zdražila. Peněžní reforma tak vedla k poklesu životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva, otřesení důvěry ve státní instituce a movité a nemovité hodnoty jako takové. Zároveň lidé se tou dobou už báli ozvat, protože věděli o politických procesech i železné oponě. Mnoho do té doby přesvědčených komunistů začalo s hrůzou zjišťovat, čemu dopomohli na svět. V mnoha rodinách to vyvolalo silné rozbroje.
KSČ tak terorem a okrádáním obyvatelstva naplnila doslova takřka všechny faktory, které vedou k rozvoji ACEs (viz výše). Přesně do této situace se začali rodit rodiče dnešních rodičů – do rodin ožebračených a mnohdy také zlomených a vystrašených rodičů.
V 60. letech přišlo určité uvolnění způsobené a priori změnou poměrů v SSSR po smrti diktátora a válečného zločince Josefa Stalina. Největší uvolnění nastalo koncem roku 1967, kdy následovalo tzv. Pražské jaro. V tomto období byla dokonce občas přípustná i kritika režimu. Mnoho tehdy mladých lidí – dnes rodičů dnešních rodičů – se upínalo ke změně k lepšímu a ke svobodě. Mnozí v nadšení začali uvažovat o založení rodiny, nebo tak rovnou učinili.
Moskva však naši cestu ke svobodě násilně potlačila, když 21. srpna 1968 SSSR, spolu s Polskem, Maďarskem, Bulharskem a Východním Německem vojensky napadli Československo. Německo, Polsko a Maďarsko přitom vojensky napadlo Československo už podruhé za 30 let, což v pohraničních regionech lidé hodně těžce nesli a vyvolalo to tam následné další národnostní pnutí. Okupace, označovaná dodnes v Rusku za „osvobození“ vedla k totální deziluzi zejména mladých lidí, ale i některých členů KSČ. Během prvního roku okupace uteklo přes 80 000 lidí (0,6 % populace ČSSR). Mezi lety 1969 až 1989 se podařilo utéct dalším 150 tisíc lidem, přičemž UNHCR ale uvádí 250 tisíc lidí (dalších 1,6 % populace). Jejich rodiny byly komunistickým režimem – tj. Čechoslováky, nikoliv Rusy – tvrdě trestány. Víc než každý 46. člověk tedy utekl z Československa, přičemž jeho rodina byla následně terorizována ze strany KSČ a StB.
Okupace Československa ze strany SSSR trvala až do 30. června 1991, tedy 23 let. Paradoxní je, že až do roku 1989 mezitím KSČ řízena sovětskými kolaboranty rozdmýchávala nenávist vůči Německu, jehož vojenská okupace Česka trvala třetinovou dobu a na Slovensku se nekonala vůbec.
Dopady „Revoluce“ na rodiče
Tzv. Sametová revoluce přinesla nával pozitivity, optimismu a chuti opět něco budovat. Tedy v začátcích. Velice rychle se objevila i negativa. Členové KSČ nebyli potrestáni za své zločiny, naopak řada z nich vyměnila s rokem 1990 své stranické knížky a začala „budovat demokracii“. Členové KSČ se tak záhy objevili ve vládních postech a v poslaneckých lavicích, jen za „nové demokratické strany“.
Plošná amnestie prezidenta Václava Havla osvobodila nejen politické vězně, ale také opravdové pachatele běžné trestné činnosti, takže došlo ke skokovému nárůstu kriminality, což je rizikový faktor pro ACE. Zároveň přišel náraz v podobě rozpadu trhů RVHP, což vedlo ke zhroucení československého hospodářství. Následné privatizace vedená paradoxně hlavními představiteli komunistického režimu z Prognostického ústavu vedla k tomu, že „naše podniky“ se dostali často do cizích rukou, mnohdy pod vedením bývalých členů KSČ.
Hospodářská krize a liberalizace cen navíc přinesly radikální zdražování. V roce 1991 byla průměrná roční míra inflace 56,6 %, o dva roky později to stále bylo 20,8 %. V Československu se zároveň znovu obnovila možnost podnikat. „Divoký východ“ v podobě absence legislativy pro podnikání a policie zatížené řešením drobné kriminality vedle k tomu, že začalo být možné takřka cokoliv. Vybuchovala auta, objevovali se zastřelení podnikatelé nebo podnikatelé rozpuštění v kyselině v sudech na dnu přehrady apod. Rodiče dnešních rodičů se ocitli takřka ze dne na den ze situace, kdy jejich veškerou budoucnost nadiktoval a řídil stát, v situaci úplného chaosu.
Mnoho podnikatelů pracovalo nonstop a byli úspěšní. Lidé byli schopni během jednoho měsíce vydělat víc peněz než tehdy celá rodina za celý život. Obrovský tlak a pro mnohé také deziluze také vedl k ještě většímu nárůstu problémů s alkoholem. Do toho přišly restituce majetku – tj. vracení majetku, který ukradli komunisté lidem v 50. letech. Ne vždy to ale pro potomky tehdejších podnikatelů, často umučených komunisty v koncentračních táborech, to ale byla výhra.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Rizikové faktory pro vznik ACEs, CDC (EN)
Mechanismus vzniku ACEs, CDC (EN)
Zneužitá psychiatrie, StB: Přísně tajné, Česká televize
Mučení lidí v psychiatrických nemocnicích, Ústav paměti národa
Historie nacistické výchovy dle Johanny Haarer, Kindergarten Pädagogik (DE)
Historie měnové politiky v Československu, ČNB (CZ)
Historie měnové politiky v Československu II, ČNB (CZ)
Národnostní složení Československa v roce 1930, Wikipedia
Slovenský štát 1939 – 1945, Wikipedia
Vysídlení Němců z Československa v letech 1945 a 1946, Wikipedia
Komunistický puč v roce 1948, Wikipedia
Historie hrdinů WWII z RAF, Seznam Zprávy
Milada Horáková, zavražděna komunisty v roce 1950, Wikipedia
Železná opona v letech 1948 až 1989, Wikipedia
Komunistické vraždění lidí na hranicích Československa, Český Rozhlas
Umístěnka od roku 1952, Wikipedia
Československá peněžní reforma 1953. Dny České státnosti a Wikipedia
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, Wikipedia
Československá emigrace v dobách komunistické diktatury 1948 až 1989, Wikipedia
Pracovní soboty 1948 až 1989, Wikipedia
Sametová revoluce v roce 1989, Wikipedia
Míra inflace v letech 1989 až 2004, ČSÚ
Kuponová privatizace v Československu 1992/Česku 1994, Wikipedia
Zákon 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
Zákon 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu
VALSINER, Jaan. Gilbert Gottlieb’s theory of probabilistic epigenesis: Probabilities and realities in development. Online. Developmental Psychobiology. 2007, roč. 49, č. 8, s. 832-840. ISSN 0012-1630. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/dev.20276. [cit. 2023-11-26].
DAMON, William a LERNER, Richard M. (ed.). Handbook of Child Psychology. Online. Wiley, 2007. ISBN 9780471272878. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/9780470147658. [cit. 2023-11-26].
VELEMÍNSKÝ, Miloš; DVOŘÁČKOVÁ, Olga; SAMKOVÁ, Jana; ROST, Michael; SETHI, Dinesh et al. Prevalence of adverse childhood experiences (ACE) in the Czech Republic. Online. Child Abuse & Neglect. 2020, roč. 102. ISSN 01452134. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.chiabu.2019.104249. [cit. 2023-11-13].