Nedospívej, Nebuď oddělený a Nepřemýšlej – to je trojice zhoubných životních scénářů, které dokáží efektivně zabránit dítěti, aby se dokázalo uvnitř rozvinout v sebevědomého samostatného soběstačného – zkrátka dospělého – člověka. A přesně to bývá, mnohdy zcela nevědomý, cíl rodičů, kteří toto zhoubné životní poselství dítěti předali. Často právě proto, že sami se jako dospělí rozhodně necítí. Gouldingovi říkají, že tímto poselstvím trpí častěji nejmladší sourozenci s větším věkovým odstupem, ale vzniknout může i relativně nezávisle na rodičích. Stačí když jeden rodič dítě nečekaně opustí. Jak se žije lidem s těmito zhoubnými životními scénáři a kteří rodiče je nejčastěji způsobí? O tom si řekneme v dalším díle našeho podcastu.
Nedospělí dospělí
Dospělý život není vskutku jednoduchý. Člověk nejprve musí převzít plnou zodpovědnost nejen za své činy, ale také za své zdraví, svou ekonomickou situaci, své vztahy a svoji budoucnost. Když přijde blízký partnerský vztah nebo manželství, pocit a tíha zodpovědnosti mohou vzrůst a když do takového svazku přijdou děti, je najednou zodpovědnosti ještě mnohem víc. Přesně proto není dospělost jednoduchá pro nikoho.
Jenže lidé, kteří trpí zhoubným životním scénářem Nedospívej i jeho tak trochu alternativami Nebuď oddělený a Nepřemýšlej (viz níže) to mají mnohem složitější.
V dospělosti se totiž často mohou cítit totálně nesamostatní a úzkostní ze všeho, co mají dělat sami. Na všechno se potřebují někoho zeptat – často rodičů – u každé větší věci musí vynaložit obrovské množství energie a odvahy při boji se strachem z ní.
Někdy se tyto dopady netýkají plošně všeho, ale „jen“ nějaké ohraničené oblasti života – podnikání, zaměstnání, řízení auta, ale také sexuality (viz níže).
U zhoubného životního scénáře Nebuď oddělený pak přichází obrovská snaha a úsilí vyhovět všem kolem, a to mnohdy až takříkajíc do roztrhání těla. Hrůza z toho, že by se člověk ocitl sám, je totiž pro lidi trpící tímto scénářem mnohdy srovnatelná se strachem ze smrti. Mimo jiné proto, že v raném dětském pojetí světa je opuštění rodičem rovno ohrožení života a když nejsou dítěti dány podmínky k vývoji, ten silný strach z opuštění prostě přetrvá.
U Nepřemýšlej je pak extrémně narušená vlastní hodnota. V dětství totiž vlastní názor nebyl ABSOLUTNĚ (a to slovo zde hraje zásadní roli) přípustný. A tak i v dospělosti je vidění světa absolutní, extrémní, černobílé. Vlastní nedostatečnost přitom často bývá skryta za masku, která říká všechno vím, všechno zvládnu a všechno je jedině tak, jak říkám…
Více o tom, kam pak může vést nedostatek vlastní hodnoty se dozvíte také ve 44. dílu podcastu.
Když se rodiče bojí
Za rozvojem zhoubných životních scénářů, které dítěti brání dospět, obvykle stojí velmi silný strach rodičů, nebo aspoň jednoho rodiče. Strachy rodičů, které do vzniku scénáře promluví, mohou být různé. Typicky se jedná o:
Strach z promeškaného času s dětmi, dokud byly malé. U žen to může být i kvůli psychologickému porodnímu traumatu (viz 75. díl) a nedobrému stavu psychiky po porodu (viz 77. díl), u mužů třeba kvůli tomu, že museli na začátku hodně pracovat, aby uživili rodinu. Stejně tak do toho může promluvit i spousta dalších faktorů – úmrtí v rodině, trest odnětí svobody, somatické či psychické onemocnění, návykové látky atd. Problém je, že „děti rostou až moc rychle,“ a čím jsou starší, tak tím méně chtějí s rodiči trávit času. Rodiče, kteří ale teď zrovna už mají čas a/nebo kapacitu na své děti, to pak může mrzet tak, že se – byť nevědomě – formou různých manipulací snaží dítě v pozdějším věku připoutat k sobě, a to čistě ve svém zájmu, nikoliv v zájmu dítěte.
Strach z vlastní nedostatečné hodnoty. Ten je typický pro emočně zneužívané (viz 24. díl) a šikanované (viz 43. díl) děti, stejně jako pro děti narcistických rodičů (viz 44. díl) potažmo děti lidí s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl). Pokud si rodič nevyřeší problémy se svoji nedostatečnou vlastní hodnotou včas, při příchodu puberty mohou naplno negativně zasáhnout vztah s dítětem a dítě poznamenat například právě těmito zhoubnými životními scénáři. Navíc pak může selhat ve své rodičovské roli průvodce dítěte k dospělosti (viz náš webinář o výchově starších dětí).
Strach z toho, že „moje“ hodnoty nejsou dost dobré a dítě je zatratí je v podstatě specifickou manifestací výše popsaného strachu.
Jinou kapitolou je Strach z vlastní sexuality, kterému se podrobněji budeme věnovat vzápětí.
A konečně strach, že dítě ztratím, ve smyslu, že mě třeba i zavrhne, a tam už se vyloženě nabízí otázka: „Zavrhne stejně jako kdo?“ Právě strach z opuštění bývá typicky příčinou poselství Nebuď oddělený, které vede k vážným problémům a vztahovým závislostem (více níže).
„Syndrom benjamínků“
Tímto scénářem podle manželů Gouldingových často trpí nejmladší sourozenci z početnějších rodin. Nejmladší sourozenci často slýchávají: „Jsi příliš mladý/á na to, abys to dělal(a)!“ a to jak od rodičů, tak od starších sourozenců. Z jejich pohledu to však může vyznívat jako demonstrace jejich neschopnosti, a to nejen ve srovnání se staršími lidmi doma.
Někteří to tedy akceptují a nechávají ostatní se o ně starat raději, než aby převzali starající se roli. Jenže tím, že starší sourozenci, vcelku logicky, zůstávají neustále o stejný počet let starší a rodiče zůstávají rodiči, tak rezignují na to postupně přebírat zodpovědnost za svůj život (viz výše). Naopak se naučí být v roli zcela závislého člověka na ostatních a třeba si ji i (vy)užít. To jim ale nelze vyčítat, protože je úkolem rodiče, aby měnil svůj styl rodičovství v závislosti na vývojových potřebách dítěte (viz náš webinář o výchově starších dětí). Pokud tak rodič neučiní, může znemožnit dítěti vývoj v jeho sebepojetí a pojetí ostatních. To je skvěle popsáno např. v knize Já jsem OK Ty jsi OK od Thomase Harrise. Někdy naštěstí do vývoje dítěte ale výchovně zasáhnou další dospělí – učitelé, trenéři, vedoucí kroužků nebo Skautu, nebo další rodinní příslušníci jako třeba prarodiče nebo tety a strejdové.
Další variantou, jak nejmladší členové rodiny mohou vnímat z pohledu dospělých i starších sourozenců přirozené ale z jejich pohledu neférové „shazování jejich dovedností“ může být pocit, že na ně ostatní vlastně útočí. Gouldingovi popisují, že v takovém případě na to mohou začít odpovídat ve stylu: „Já vám ukážu! Já měl být prvorozený/á!“. To je však chytí do pasti nutkavé potřeby výjimečnosti, výkonnosti a ve finále i předčasné dospělosti. Jako první odejdou z domu, jako první založí firmu, jako první založí rodinu atd. To vše s maximální pílí avšak nulovým odpočinkem. Ženou se pak do náručí jak syndromu vyhoření, tak i substanční závislosti, protože v návykových látkách hledají úlevu či únik od neustálého vnitřního tlaku (viz 34. díl).
Strach ze sexuality dítěte
Strach ze svých potlačených sexuálních potřeb – to je jeden ze dvou důvodů, proč rodiče mohou na své děti mnohdy už v začátcích puberty uvrhnout zhoubné životní poselství Nedospívej v sexuálně aktivního člověka a/nebo Nepřemýšlej o sexu. Nejčastějším důvodem v této oblasti je potenciální sexuální přitažlivost vůči vlastnímu dítěti. Ve značné nevýhodě – podle statistik (viz 16. díl) – jsou holčičky. Ty bývají výrazně častěji než chlapečci do dovršení 18 let věku terčem sexuálního zneužívání, velmi často od rodinných příslušníků (rodičů, nevlastních rodičů, prarodičů, strýců/tet a někdy i vlastních a nevlastních sourozenců). Logickou cestou ven z vlastního strachu ze svých potenciálních „choutek“ na své dítě může být zamezení toho, aby vypadalo jako sexuální objekt, aby doma chodilo nahé atd.
Rejdištěm pro potlačené sexuální potřeby je tabuizace sexu a strach z vlastních sexuálních fantazií (viz 18. díl), a to ať už ten současný strach ze současných fantazií anebo ten, který udělal hluboké zářezy do našeho sebepojetí během puberty. Někdy, spíše výjimečně, za předáním zhoubného životního poselství Nedospívej v sexuálně aktivního člověka může být i touha ochránit dítě před stejnými šrámy např. z nadměrné masturbace či rozjetí sexuálních fantazií „zakázaným směrem“ (tedy přesunutí fantazií do vlastního stínu, viz 18. díl).
Gouldingovi však uvádějí ještě jeden důvod – muže, co nenávidí ženy, ale milují holčičky, tj. měli obvykle problematický vztah s matkou, respektive ženy, co milují chlapečky, ale nenávidí chlapy, tj. měly obvykle problematický vztah s otcem. Strach z toho, že dítě najednou bude „jeden z nich“ a láska ke svému dítěti je tak chtě nechtě žene do vytvoření zhoubného životního scénáře, který bude dítěti bránit dospět, a tudíž se rodiči zprotivit.
V praxi to pak může vypadat tak, že do nějakého věku byl vztah rodič – dítě ideální, a pak, s příchodem sekundárních pohlavních znaků, se rázem radikálně proměnil k horšímu.
Nedostatečná vlastní hodnota
Společným jmenovatelem všech tří zhoubných životních poselství, o kterých je tentokrát řeč, je nedostatečná vlastní hodnota. Ta plodí nedostatek něčeho, co se v angličtině označuje jako self-efficacy – vlastního přesvědčení o své schopnosti vykonávat chování potřebné k dosažení konkrétních výkonů (jak říká definice Alberta Bandury z roku 1977) – neboli jinými slovy důvěra v to, že se o sebe zvládnu po všech stránkách postarat, a to i mezi lidmi (tj. ve vztazích).
Tuto nedostatečnou vlastní hodnotu jde buď otevřeně dávat najevo, a tím nepřímo žádat ostatní, ať se o mě postarají a/nebo ať mě aspoň nezatěžují, protože „stejně nikdy nic nezvládnu“, anebo ji lze naopak důsledně zakrývat, a tím nepřímo dávat ostatním najevo, že nejen, že vím a zvládnu všechno, ale že to vím a zvládnu lépe než oni.
Jakkoliv se může zdát, že obě varianty jsou vysoce toxické pro jakékoliv vztahy, které daný člověk bude mít, ve skutečnosti není to tak jednoduché. Pokud totiž budeme mít dva lidi se stejným scénářem, ale jeden bude ten bezbranný, o kterého je třeba se starat, zatímco druhý bude ten všemocný, bude to naopak perfektně fungovat. Tedy až do vyčerpání toho druhého a propadu do dalších forem závislosti, včetně typicky substančních závislostí (viz 36. díl), u toho prvního. Ten si totiž bude postupně připadat ještě neschopnější.
Navíc, do celé situace obvykle ještě promluví vztahová vazba daného člověka (viz 12. díl). Zatímco první typ ji bude mít spíše úzkostnou, ten druhý spíš vyhýbavou. Pokud spolu utvoří pár, nastane situace, kterou někteří kolegové terapeuti označují jako kočka a myš, kdy jeden neustále utíká, zatímco ten druhý za ním všude peláší.
Více se dozvíte také v našem 44. díle podcastu o narcismu a v knize Závislé vztahy od Heinz Petera Röhra.
Nedospívej
Zhoubný životní scénář Nedospívej je typický sebedestruktivním postojem, který zní: „Když jsem vyrůstal, nikdo mi neřekl ani neukázal, co dělat, až budu dospělý.“ Pokud ho doplníme o scénář Nebuď oddělený (více vzápětí), máme recept na člověka, který nikdy neodejde z domu. Pokud se tento scénář bude vztahovat pouze na sexualitu a doplníme k němu ještě další – Nebuď dítě (viz 44. díl) – máme tu podle Gouldingových recept na katolického kněze, který musí žít v celibátu a zároveň být nesmírně zodpovědný.
Zoufalé dítě uvržené do tohoto scénáře (viz výše) doslova neví, co mám dělat. To vzpurné to sice také neví, ale ví jistě, že se ve světě musí bránit. Proti všem. Proč? Protože zatímco každé dítě chce jednou dospět, „všichni“ – tj. typicky rodiče a sourozenci – dávají najevo, že by to nemělo dělat.
Mechanismus zvládání, který takový člověk často volí, je pseudonezávislost, tedy doslova malé dítě skryté uvnitř, které se navenek snaží vypadat jako dospělý. Mnohdy i vystupováním ještě v pubertě.
Uzdravující postoj, který je potřeba zaujmout při cestě ze zhoubného scénáře ven, je: „Existuje mnoho lidí, které obdivuji a od kterých se můžu učit.“ Díky němu pak může člověk časem dospět k novému rozhodnutí: „Je dobré (a nezbytné) napodobovat ty, které obdivuji.“ Aby se mu to podařilo, je potřeba vyhledávat a integrovat rady a instrukce od ostatních, což pomůže člověku posílit jeho self-efficacy (viz předchozí odstavec). Na cestě k dospělosti je také důležité rozhodnutí Pečujícího Rodiče: „Zvol si dobré vzory pro svůj život!“, tedy mít vnitřní hlas, který vás bude při takové cestě průběžně dlouhodobě a systematicky podporovat. Každá taková cesta bude totiž zejména zezačátku plná hromady chyb, neúspěchů, proher a pocitů absolutního zoufalství a osamění.
Spící krásky
Tímto názvem manželé Gouldingovi označují situaci, kdy se sice zhoubný životní scénář Nedospívej jeví jako spuštěný zcela nezávisle na původním domnělém nebo předaném sdělení od rodičů, ale ve skutečnosti ho přeci jen spustí zkušenost s rodičem, a to tím, který dítě opustí. Pokud dítě má blízký vztah s rodičem – blízký ze strany dítěte, ne nutně rodiče – který náhle z jeho života zmizí, může to mít tak zásadní dopady na jeho pocity bezpečí a přijetí, že se část jeho vývoje zastaví.
Za oním zmizením přitom může být celá řada různých příčin – rozvod rodičů (kdy rodič z jakéhokoliv důvodu ztratí kontakt s dítětem), náhlá smrt, emigrace (a následný boj Červeného kříže s komunistickou diktaturou v Československu, aby pustila druhého rodiče s dítětem také do zahraničí), dlouhodobá zahraniční stáž (za socialismu typicky montáže v arabských zemích) atd.
Dítě pak ve svém vývoji samozřejmě pokračuje dál, učí se chodit, číst, psát, pokračuje ve škole, byť třeba se zhoršenými výsledky, ale pro svůj přerod v dospělého samostatného člověka (viz výše) nemá zkrátka potřebné zdroje. Furt jako by ve skrytu duše čekalo na návrat ztraceného rodiče – jako „spící kráska“, která čeká, až přijde princ, který ji vysvobodí polibkem, tj. svou láskou.
„Spící kráska“ nebo „krasavec“ si pak najde náhradního rodiče v jiném dospělém člověku, nebo, v o trochu horším případě, v partnerovi. Ten typicky může trpět jiným zhoubným životním scénářem, a to Nebuď dítě (viz 74. díl). Pak je totiž doslova připraven nést zodpovědnost za někoho jiného, kdo to tak zoufale, mnohdy už desítky let, potřebuje…
Nebuď oddělený
V angličtině doslova Don’t be separate, tedy nebuď oddělený – tak se nazývá další zhoubné životní poselství, které původně nefigurovalo v první dvanáctce manželů Gouldingových (viz 62. díl). Od Nedospívej (viz výše) se toto poselství ale přeci jen liší. Často dopadá na ty, jejichž rodiče „museli mít vždycky pravdu“ a o všem rozhodovat, tedy obvykle narcistických rodičů (viz 44. díl), a/nebo na děti rodičů, kteří se z nějakého důvodu (rozvod, smrt v rodině, nemoc atd.) zhroutili.
Sebedestruktivní chování dítěte s tímto poselstvím je: „Cítím, že existuji v názorech ostatních a snažím se vytvořit můj nejlepší image člověka, co uspokojuje potřeby ostatních.“ Zoufalé dítě si z nastalé situace dovozuje, že nemá mít svoji vlastní osobnost. To vzpurné si naopak bude dávat pozor na to, aby bylo přesně tím, kým po něm rodič chce, aby tím zařídilo, že rodič bude (konečně) OK. Vřele v tomto případě doporučujeme knihu Já jsem OK, Ty jsi OK a pasáž o dětech, které dojdou při svém vývoji k přesvědčení Já jsem OK, ale rodiče nejsou OK.
Mechanismus zvládání, který si takový jedinec osvojí je submisivní chování a vyhýbání se konfliktům, avšak s projevy pasivní agresivity, které ty konflikty „tak trochu“ přivolávají. Pasivní agrese totiž pomáhá ulevit vnitřnímu rozporu mezi tím, co chci dělat, a co „musím“ dělat kvůli/pro ostatní(m).
Uzdravující chování, které vede ven z této pasti, je probuzení vlastní zvědavosti. John McNeel doslova říká, že je potřeba v sobě povzbuzovat zvědavost na své vlastní myšlenky a hodnoty, a ne na ty ostatních.
Nové rozhodnutí, které pak vede ven, je: „Konflikt je cennou příležitostí pro učení se, sdílení a vymezení sebe sama.“
Jako podpůrná aktivita slouží hledání příležitostí definovat (nikoliv obhajovat) sebe, a to z podpůrného rozhodnutí Pečujícího Rodiče: „Musíš usnadnit lidem, aby tě kritizovali (dávali ti feedback)“. To vyžaduje opravdu extrémní odvahu a ideálně i sociální oporu, kterou však pro takové lidi těžko získat, když kromě nedospělého rodiče kolem sebe nikoho nemají. Proto je tento scénář opravdu vhodný na dlouhodobou psychoterapii.
Nepřemýšlej
Nepřemýšlej – buď ideálně vůbec, tedy de facto: „Mysli si to, co já“ – nebo „jen“ o sexu, náboženství, nebo čemkoliv jiném. To je zhoubné životní poselství obvykle zaseté narcistním rodičem (viz 44. díl). U dětí a později dospělých vede k sebedestruktivnímu chování, mimochodem často tolik typickému pro rodiče, který tento scénář zasel, kdy můj způsob je (a musí být) ten jediný způsob, protože já jsem nositelem pravdy. Ano, tušíte správně, tohle je jeden ze scénářů, co se předávají doslova z generace na generaci.
Zoufalé dítě v životě s takovýmto ve skutečnosti nesebevědomým despotou rychle dochází rychle k přesvědčení: „Nejsem moc chytré a cítím se méněcenné (jako ignorant)“. To vzpurné se „rychle učí“ od svého rodiče a dochází k tomu, že může/musí svá přesvědčení vnutit ostatním (být dominantní). Terčem číslo jedna často bývá ten druhý rodič. Ten obvykle trpí vztahovou závislostí a poselstvím Nedospívej (viz výše) nebo Nebuď oddělený v té závislé formě (viz předchozí odstavec).
Mechanismus zvládání, který si lidé trpící tímto scénářem rychle osvojí, jsou skálopevné zvyky, předsudky, pohledy na svět i chování. Vše je neměnné, vždycky stejné, a když je toho dost, ideálně ve formě pevného denního režimu, dává to člověku i dostatečný pocit bezpečí, který mu právě uleví od pocitů nejistoty, kterých se děsí.
Léčivým postojem je uvědomění si a přijetí toho, že změna je neodvratitelná (a to včetně vlastního pohledu na život) a zároveň je potřeba se doslova spřátelit s nejednoznačností. Pomoci v tom může nikoliv překvapivě i platonská filozofie, kdy Platón doslova říká Panta Rhei, tedy Vše plyne, a zároveň učí dívat se na věci bez předpojatostí, tj. bez jednoznačnosti.
Nové rozhodnutí pak zní: „Můžu se naučit a změnit své postoje (tj. tolerovat nejednoznačnost)“, k čemuž pomáhá cíleně se učit a respektovat pohledy, moudrost a dovednosti ostatních lidí, ale i rozhodnutí Pečujícího Rodiče, že život je příliš komplexní na to, aby člověk věděl absolutní pravdu.
Kde hledat pomoc
Trápí vás nutkavé myšlenky spojené se sexualitou vašeho dítěte? Obraťte se na Parafilik.cz.
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
GOULDING, Robert a Mary GOULDING. Injunctions, Decisions, and Redecisions. Transactional Analysis Bulletin [online]. 1976, 6(1), 41-48 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0041-1051. Dostupné z: doi:10.1177/036215377600600110
McNeel, JR. (2010) Understanding the Power of Injunctive Messages and How They Are Resolved in Redecision Therapy Transactional Analysis Journal 40:2 April 159-169
GLADFELTER, John. Redecision Therapy. International Journal of Group Psychotherapy [online]. 2015, 42(3), 319-334 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0020-7284. Dostupné z: doi:10.1080/00207284.1992.11490701
GOULDING, Mary McClure a Robert L. GOULDING. Changing lives through redecision therapy. Rev. and updated ed. [Emeryville, CA]: Distributed by Publishers Group West, 1997. ISBN 0802135110.