Ukradené dětství, to je spojující prvek pro lidi, kteří žijí zhoubným životním poselstvím Nebuď dítě! John McNeel je popisuje jako super zodpovědné lidi, kteří vždycky dávají, ale neumějí brát, a v dětství, bohužel, ani nedostávali. Prokletí, kterým často trpí nejstarší sourozenci – „Nechovej se jako malej/malá!“ – ale také dospělé děti alkoholiků (viz 36. díl), děti rodičů s jiným psychickým onemocněním (viz 42. díl), děti vážně nemocných rodičů, z nichž jeden třeba i zemřel, a také děti, které zatížili rodiče svými problémy. Co je s tímto zhoubným životním poselstvím spojené a kudy vede cesta ven? O tom je další díl našeho podcastu!
Ukradené dětství
Zhoubné životní poselství Nebuď dítě! nastává v okamžiku, kdy dítě na základě explicitně vyřčeného či jen domnělého příkazu rodiče opravdu přestane být dítětem. Z jeho života se tak ve velmi krátkém období vytratí lehkost a radost, kterou obratem zastoupí starosti, dospělé starosti, se kterými si nemůže ve svém věku vědět rady.
Cest, jak přijít o dětství, existuje bohužel hodně. Čím menší dítě je, tím je v tomto ohledu zranitelnější a tím horší bude mít tento scénář dopady. Gouldingovi jako nejtypičtější cestu k Nebuď dítě zmiňují:
- Explicitní a většinou opakované sdělení rodičů: „Nechovej se jako malej/malá! Jsi už velkej/velká na…! Už si velká holka/kluk, takže bys měl(a)…!“ Často jsou to věty mířené na starší sourozence, kteří – vcelku logicky – ve srovnání např. s miminkem rázem vypadají jako velké děti. A co víc, pokud rodiče nezvládnou příchod sourozence zrovna optimálně, může být chování staršího sourozence záměrně vyhrocené jen pro to, aby získal v jeho očích ztracenou lásku rodičů (viz 55. díl). Jenže podobné reakce rodičů ho jen utvrdí v tom, že lásku rodičů získá jen, když se bude chovat „jako velkej kluk/velká holka“ a „nezlobit“.
- Neschopnost jednoho či obou rodičů zvládat své dospělé povinnosti. Často se tak děje v důsledku nemoci, ať už psychické (viz 42. díl) nebo vážné somatické. Dítě pak přebírá nejen dospělé povinnosti jako je třeba vaření, nebo péče o mladší sourozence, ale mnohdy se snaží převzít i roli psychické opory pro druhého rodiče. Rodiče mohou být ve svých rodičovských schopnostech paralyzováni třeba i, když je nějaký člen domácnosti uvězněn (viz 54. díl) nebo když zemře a rodiče tuto situaci u dítěte správně neošetří (viz 69. díl).
- Zneužívání dítěte rodičem/rodiči pro „vypovídání se“ a „stěžování si“ na svůj život, partnera, rodiče, práci atd. To se děje rodičům, kteří sami neměli dostatek prostoru dospět, a tak si chtějí vlastně s dítětem prohodit role. Častěji se to děje narcistickým rodičům (viz 44. díl) a rodičům s hraniční poruchou osobnosti (viz 56. díl), pro které je obtížnější na celou situaci získat náhled a zamezit jí.
TIP: Více o zhoubných životních scénářích a cestě z nich ven se můžete dozvědět také v našem webináři.
Konec dětství
Zhoubný životní scénář se v životě dítěte začne rozlézat postupně. S tím, jak si přebere novou – dospělou – zodpovědnost, začne se z jeho života vytrácet hraní (viz níže) a jeho „kapacitu“ začne přebírat nová starost – o sourozence, o tatínka, o maminku, o peníze, o to, že rodinný příslušník onemocněl nebo umřel určitě kvůli němu apod. Někdy, bohužel, celý proces urychlí rodič(e) tím, že podporují celé tohle sdělení. „Maminka je nemocná stejně jen kvůli tomu, že pořád zlobíš!“ „Kvůli tobě teď bude muset být tatínek se sestrou doma a nebudeme mít pak peníze!“ ale také třeba „Ještě, že tě mám! Co já bych si bez tebe počal(a)! Zejména když tatínek/maminka pije/je furt pryč/je teď nemocný(á)/chodí za ženskejma/chlapama atd.,“ nebo „Když teď budu pryč/nemocný, tak ty budeš hlava rodiny a musíš dávat pozor na maminku!“
V alkoholických rodinách navíc moc „nepomáhají“ třeba noční útěky z domů před agresivním alkoholickým rodičem (viz 36. díl), nebo násilné útoky rodičů mezi sebou (viz 50. díl), kdy obvykle nejstarší sourozenec chrání své mladší sourozence, nebo maminku/tatínka před útokem druhého rodiče.
Zkušenosti také ukazují, že Nebuď dítě! o něco snáze přebírají prvorození chlapečci, a to kvůli sociálnímu (případně v muslimských zemích i náboženskému) konstruktu, který jim dává „za úkol“ postarat se o matku a mladší sourozence, případně chránit slabší proti silnějšímu (v případě fyzického domácího násilí).
Aktivace zhoubného životního scénáře si obvykle velmi snadno všimne „vnější pozorovat“ – prarodič, který nežije ve společné domácnosti, teta/strejda, učitel(ka), trenér(ka) apod. Dítě totiž začne být viditelně méně veselé a začne velmi rychle postrádat energii. Někdy se může zhoršit i jeho zdravotní stav.
Příběhy ze života
Jak mohou vypadat příběhy dětí, kterým zhoubný životní scénář Nebuď dítě ukradl dětství?
Muž, kterému, když ve 12 umíral otec, tak mu řekl, ať se postará o zbytek rodiny. Od té doby se stále stará o své bratry, matku a kohokoliv dalšího, kdo od něj něco potřebuje, jen ne o sebe. To se přirozeně negativně podepisuje zejména na jejím psychickém stavu, ale i sociálních vztazích, ve kterých postrádá reciprocitu péče a podpory.
Jedináček, jehož otec byl často pryč, a matka, která na syna byla sama, nezvládala péči o syna spolu se svými úzkostmi a naštváním na partnera, který je neustále pryč. Nepřítomného otce v péči o maminku, která byla často v nepohodě, však velmi rychle převzal tříletý syn. Stejně jako následně péči o všechny trpící spolužáky, kamarády atd. Z jeho života se však vytratila radost a celkově mu život nedával příliš smyslu.
Žena, jejíž otec byl alkoholik, mnohdy velmi agresivní a nepředvídatelný alkoholik. Z ložnice rodičů tak často bylo slyšet hádky, a bohužel nejen to. Ona – coby nejstarší dítě – ale chránila mladší sestru před tím, aby viděla, co se děje, když opilý táta přijde domů, ale i předtím, aby se bála, když se začne ozývat zámek ve dveřích, když v noci s maminkou musí rychle utéct z domu pryč apod. Její sestra na ní však do teď visí ve veškerém rozhodování a ona – z velké části ze strachu, že by se mohlo něco z jejího dětství opakovat, raději nechce děti.
Muž, který chránil svoji matku a sestru před opilým a násilnickým otcem, často úspěšně. Schytal spoustu ran, ale ty fyzické se všechny zahojily. V dospělosti postrádá v životě radost, vše vidí spíše černěji, často mívá úzkosti a hodně pečuje o matku. Otec již dávno zemřel v důsledku rakoviny způsobené alkoholem.
Žena, která věděla o nevěře svého otce, přičemž otec jí řekl, že to nesmí matce říct, a když se kvůli této nevěře rozpadlo manželství rodičů, tak zůstala s naprosto zhroucenou matkou. Její zhroucení trvalo dlouhé měsíce, kdy o ní poctivě pečovala. Mezi svými kamarádkami platí za vrbu, na kterou se může každý spolehnout. Totéž platí i v práci. V životě jí chybí partner a lehkost.
Nedostatek hraní
Úkolem „dospěláků“ je starat se o sebe, děti a domácnost a obvykle také chodit do práce. Úkolem dětí je si hrát. Co se ale stane, když jejich hru něco naruší? Pokud je to jednorázové narušení, obvykle tuto hru doženou další den. Horší je, když jim něco naruší jejich prostor pro hru dlouhodobě. A přesně to způsobí zhoubný životní scénář Nebuď dítě! Dospělé starosti totiž dětem seberou pocit bezpečí a bezstarostnosti, který je (nejen) pro dětskou hru a kreativitu naprosto zásadní.
Významu hry ve vývoji dítěte jsme se podrobně věnovali ve 39. dílu podcastu. Pro děti zastává celou řadu naprosto nezastupitelných rolí. Dětská hra je klíčová pro rozvoj kreativity, sociálních dovedností, ale také emoční kapacity, resilience (viz 22. díl), schopnosti řešit problémy a v neposlední řadě také sebevědomí.
Děti, u kterých byla jejich přirozená potřeba si hrát, potlačena dospělými problémy tedy budou trpět ve všech těchto oblastech. Zastavme se přitom u poslední tří zmiňovaných. Nedostatek resilience doplněný o nízké sebevědomí a neschopnost řešit problémy je pro dospělý život extrémně zatěžující, a to zejména pak v oblasti partnerských vztahů a rodičovství.
Jejich sociální vztahy navíc trpí nedostatkem emoční kapacity –tj. neschopností zvládat dobře své emoce a také nedostatkem empatie. Doplňme k tomu horší sociální dovednosti, a máme na světě zaručený recept na život v osamění. To také lidi trpící zhoubným životním schématem Nebuď dítě! často provází.
Všechny tyto problémy spolu s nedostatkem kreativity však mají v dospělosti mnohdy i své finanční dopady. Ty „naštěstí“ pomáhá trochu kompenzovat až neuvěřitelná oddanost, pracovitost a doslova obětavost, kterou tito lidé dokáží vynaložit jako zaměstnanci, a to až do doby, než vyhoří. Právě syndrom vyhoření nebývá lidem s tímto zhoubným životním poselstvím bohužel cizí.
Neměj žádné potřeby
Americký psychoterapeut John McNeel popisuje zhoubné životní poselství Nebuď dítě jako ekvivalent poselství Neměj žádné potřeby. Má k tomu velmi dobrý důvod. Mnoho lidí s tímto životním scénářem totiž končí u nutkavého naplňování potřeb ostatních. Jak popisovali již Gouldingovi, tak v okamžiku, kdy takový člověk vidí někoho v nesnázích, jako by mu hlas v jeho hlavě našeptával: „Postarám se o tebe, ať už rád, nebo nerad,“ někdy doplněný o „trochu“ narcistní (viz 44. díl) dovětek „Jsem tu jediný, kdo to dokáže držet pohromadě!“ Ten sice v dětství byl – bohužel – často třeba i na místě, v dospělosti a v kontaktu s úplně jinými lidmi však páchá škody – na vztazích s ostatními i na vztahu k sobě. Daný člověk se totiž už v mládí naučil ignorovat až popírat svoje potřeby, což se s rostoucím věkem přemění jen v tikající bombu s nápisem syndrom vyhoření. Navíc, jak už jsme totiž zmiňovali výše, tak lidé se zhoubným životním schématem Nebuď dítě často nemají dostatek sociálních dovedností ani emoční kapacity.
Gouldingovi také neopomíjejí zmiňovat, že lidé trpící tímto zhoubným životním schématem často končí v pomáhajících profesích – jako psychoterapeuté, lékaři nebo zdravotní sestry. Ostatně je dobré si rovněž připomenout, že Herbert J. Freudenberger, který přišel se Syndromem vyhoření již v zimě 1974 ve své článku Vyhoření zaměstnanců (Staff Burnout) publikovaném ve vědeckém časopise Journal of Social Issues, svá pozorování uskutečnil na nemocničním personálu v tzv. free clinics v USA, tedy nemocnic pro ekonomicky znevýhodněné pacienty. Do diagnostického manuálu WHO i APA se však tato diagnóza dostala až 22 let po jeho smrti.
Dospělí bez dětí
Se zhoubným životním scénářem Nebuď dítě! se však pojí ještě jedno možné vyústění, a to nové rozhodnutí učiněné v dospělosti: „Tohle už nikdy nebudu dělat!“ Mnoho dospělých se pak v rámci sebezáchovy stáhne ze sociálních vztahů. Když totiž nikdo není kolem, nehrozí, že bych musel řešit i jeho problémy. Řada lidí tak končí s rozhodnutím nemít dítě z ne úplně svobodných, avšak ze zcela pochopitelných, pohnutek (viz 58. díl). Dítě totiž rovná se člověk, o kterého se opravdu musíte stůj co stůj starat, a to de iure nejméně 18 let.
Jenže ne každý si k rozhodnutí „Tohle už nikdy nebudu dělat!“ dospěje dřív, než založí rodinu. To pak přináší mnoho utrpení pro partnera i společné děti. Dotyčný se totiž záhy začíná chovat tak jako by vlastně ani rodinu neměl. Navíc nesmíme zapomenout na nedostatek sebevědomí způsobený i nedostatkem hraní (viz výše), což v kombinaci s tímto rozhodnutím vyústí v definitivní převládnutí narcistické polarity tohoto zhoubného životního schématu (viz 44. díl).
Dobrou zprávou tak sice je, že v životě daného člověka se konečně objevuje dlouho potlačovaná a odpíraná radost i lehkost. Špatnou zprávou je, že u člověka s rodinou se rozehrává až nebezpečně povědomý scénář, který může skončit tím, že jeho partner – logicky zjevně zaskočený nastalou radikální změnou u svého protějšku – si začne postupně vylívat srdíčko společným dětem, shodou okolností velmi podobně, jako to dotyčnému v dětství pravděpodobně dělal jeden z jeho rodičů.
Celé utrpení se tak může snadno přenést na další generaci. Ta už ale možná s o něco větší pravděpodobností zvolí variantu skutečně bez dětí, a tak bude generací poslední.
Nejsem stroj!
Cesta ven ze zhoubného životního scénáře Nebuď dítě! vede skrze nové rozhodnutí, které zní pro někoho na první pohled možná nelogicky – „Nejsem stroj!“ Pro pochopení děsivé logiky toho, proč zní právě takto, je potřeba vrátit se k onomu prvnímu rozhodnutí. To bylo učiněno často za situace, kdy dítě – svou optikou a dětskou logikou – pochopilo, že nejméně jeden z rodičů, na němž ale závisí celý jeho život – nezvládá své povinnosti a starosti, a tudíž reálně hrozí, že dítě o tohoto rodiče přijde, a pak se bude celý scénář opakovat i s dalším rodičem. To je velmi krizová situace, která vyžaduje radikální a naprosto precizní a perfektní řešení. Řešení, ve kterém není prostoru pro jakékoliv selhání, ale ani odpočinek. Řešení, kdy je potřeba naplno převzít část nebo i celou dospělou zodpovědnost za svého rodiče, aby ho zachránil(a). Přitom pro situace, ve kterých není prostor pro chyby, máme od druhé poloviny 20. století poměrně jednoduché řešení – je v nich potřeba nasadit stroje. Jen stroje nedělají chyby a podávají naprosto konzistentní výkony.
Bohužel, rozhodnutí „Nejsem stroj!“ které by bývalo potřeba přednést v dětství oběma rodičům je nyní potřeba přednést a priori sobě. Člověk trpící zhoubným životním scénářem Nebuď dítě se tak musí naučit ve svém vnitřním rozhovoru k sobě chovat lidsky, se soucitem. Lidem, kteří byli do spárů tohoto scénáře nahnáni později, může pomoci kniha Sebesoucit od Kristin Neff, ve které se nové vzorce chování mohou naučit. Ti, kteří si tímto děsivým rozhodnutím prošli příliš brzy, to ale budou mít těžší. V jejich světě totiž obvykle nebyl dostatek zdrojů a vzorů soucitu, péče a bezpodmínečné lásky a přijetí (viz 19. díl). Opravdový autentický prožitek soucitu, natož se sebou, jim tak často bývá nedostupný.
Právě pro tyto lidi vede cesta ven ze zhoubného životního scénáře skrze psychoterapii. Doporučeníhodné jsou humanistické směry psychoterapie jako je PCA (Rogersovská psychoterapie), ale také třeba Biodynamické masáže, Biosyntéza a obecně směry terapeuticky pracující s tělem a dotykem.
Odvaha k závislosti
Podle Johna McNeela je aktivitou, která vede ven ze zhoubného životního scénáře Nebuď dítě, zkoušet si představit a později také zažívat „sladkost závislosti“. To je totiž potřeba, které se jim v dětství nedostávalo. Zatímco totiž při normálním průběhu dětství se dítě může spoléhat na své rodiče – mnohdy až v absurdně „absolutním“ pojetí, kdy aspoň zpočátku věří, že maminka s tatínkem vědí a umí vyřešit naprosto cokoliv – tak člověk trpící zhoubným životním scénářem Nebuď dítě! takové dětství rozhodně nezažil. Díky tomu se však také neměl příležitost naučit spoléhat se na ostatní a díky nedostatku prostoru pro hru (viz páteční post a 39. díl) si to nemohl ani „odsimulovat“ ve hře.
V dospělosti mu proto nezbývá než začít – malými krůčky – se splácením tohoto dětského dluhu vůči sobě. Nejdřív v představách, později postupně i v praxi. Proti tomuto uzdravujícímu chování bohužel jde komplexový scénář, který daného člověka tak trochu nutí potvrdit si dětské a do značné míry narcistní přesvědčení, že: „Jsem tu jediný, kdo to tu dokáže držet pohromadě.“ Mnohdy je pro něj tak obtížné vymotat se z tohoto bludného kruhu bez pomoci psychoterapeuta.
Klíčové pro úspěch je také rozhodnutí pečujícího rodiče (viz náš webinář o zhoubných životních scénářích), že přijímat péči a lásku není znakem slabosti nebo neschopnosti, která je pro člověka s pochroumaným sebevědomím (viz páteční post a 44. díl) extrémně ohrožující. Při kráčení po nové cestě je také více než potřeba obrovská dávka sebesoucitu, který si však takový člověk nejprve musí osvojit.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Seznam biodynamických body-psychoterapeutů
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
FREUDENBERGER, Herbert J. Staff Burn-Out. Journal of Social Issues [online]. 1974, 30(1), 159-165 [cit. 2023-08-07]. ISSN 00224537. Dostupné z: doi:10.1111/j.1540-4560.1974.tb00706.x
GOULDING, Robert a Mary GOULDING. Injunctions, Decisions, and Redecisions. Transactional Analysis Bulletin [online]. 1976, 6(1), 41-48 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0041-1051. Dostupné z: doi:10.1177/036215377600600110
McNeel, JR. (2010) Understanding the Power of Injunctive Messages and How They Are Resolved in Redecision Therapy Transactional Analysis Journal 40:2 April 159-169
GLADFELTER, John. Redecision Therapy. International Journal of Group Psychotherapy [online]. 2015, 42(3), 319-334 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0020-7284. Dostupné z: doi:10.1080/00207284.1992.11490701
GOULDING, Mary McClure a Robert L. GOULDING. Changing lives through redecision therapy. Rev. and updated ed. [Emeryville, CA]: Distributed by Publishers Group West, 1997. ISBN 0802135110.
Eric Berne, Co řeknete, až pozdravíte