106: Zmatená komunikace

Existují toxické rodinné vzorce, které dokáží v každém dítěti zanést permanentní zrnko pochybnosti a nejistoty. Zmatená komunikace je jedním z nich. Zatímco totiž ve zdravé rodině jsou veškerá sdělení jasná a všichni jim rozumějí, a pokud ne, je možnost se zeptat, tak v nezdravé rodině existuje double messaging, což vede ke nejasnostem a domýšlení si. To pak logicky má ale další dopady na život člověka i v dospělosti. Zásadním způsobem to ovlivní jeho vztahy, kariéru, ale i vlastní rodičovství. Jak? O tom už více v dalším díle našeho podcastu.

Na komunikaci s dětmi záleží

Rodič je ve světě malého dítěte doslova Bohem na zemi. Proto je naprosto nezbytné, aby jeho komunikace byla srozumitelná. Jak vypadá svět, kde komunikace Boha jednoznačná není, znají všichni z dějin křesťanských a muslimských národů, kde spory o výklad „Božího slova“ mezi jednotlivými výkladovými větvemi těchto náboženství už po tisíce let končily a končívají krvavými střety.

U komunikace s dítětem je podstatné si uvědomit, že dítě si vytváří svou představu o sobě na základě interakcí s rodiči, později vrstevníky, učiteli, trenéry. Rodiče jsou ale, spolu se sourozenci, těmi prvními v pořadí.

Je také podstatné si uvědomit, že rodič zároveň zodpovídá za sebevědomí svých dětí – dokáže ho buď obrátit v trosky – emočním zneužíváním (viz 24. díl) a zanedbáváním (viz 26. díl), nebo ho naopak budovat a/nebo posílit – správným chválením (viz 11. díl), zvýšením jejich resilience (viz 22. díl) a dalšími nástroji (viz 45. díl). Blíž se tomu věnujeme i na Rodičovské akademii v našich webinářích o výchovných nástrojích a ve webináři Co nedělat dětem a proč.

Čím je dítě mladší, tím jasnější a promyšlenější vyžaduje od rodiče komunikaci. Komunikace totiž zároveň dává dítěti hranice, a ty mu dávají bezpečí. Dítě nade vší pochybnost musí vědět, co je podle rodiče „špatné“ (tj. např. pro dítě nebo jeho okolí nebezpečné – vběhnout do silnice, mlátit sourozence atd., pro rodiče nežádoucí – kreslit fixem po gauči, používat tatínkův tablet místo pingpongové pálky apod.) i co od něj rodič chce (např. nebrat si věci rodiče bez povolení, zavolat ze záchoda, když potřebuje utřít zadek dřív, a ne přijít za ním s tímto požadavkem oblečený atd.).

Pokud se dítěti nedaří nějakou věc pochopit a porozumět jí, je na rodiči(ích), aby ji dítěti vysvětlili. Zároveň dítě musí mít jistotu, že se kdykoliv na cokoliv může rodiče zeptat, když tomu nebude rozumět. Tuto jistotu je obzvláště náročné z pozice rodiče zachovat, když přijde období „A prooooč?“ I na rodiče tak tento úkol klade vysoké nároky.

Všudypřítomné zmatení

Zmatená komunikace s dětmi se bohužel odehrává čas od času v každé rodině. Dílem proto, že sami rodiče v takové výchově vyrůstali a dílem proto, že není bohužel možné mít 100 % pozornosti zaměřeno zároveň na své dítě, zároveň na vlastní sebereflexi a do toho zároveň zvládat další úkoly dospělého života. Je ale nezbytně nutné si aspoň část své kapacity vyhradit na kontrolu toho, jestli naše výchova vede tím směrem, který jsme zamýšleli a/nebo si definovali ve své rodičovské strategii (viz 5. díl).

Nedodržené sliby

Jednou z nejbolestivějších ukázek zmatené komunikace jsou nedodržené sliby rodiče. Rodič dítěti něco slíbí – tj. říká mu, že se něco stane realitou – ale pak to, často opakovaně, neudělá. Každé dítě chce brát slovo rodiče jako zákon, zejména pokud mu slíbí něco pro něj příjemného – půjdeme na zmrzlinu, hrát fotbal, pojedeme do ZOO, přijdu na tvůj zápas apod. To, že nám občas něco z nějakých důvodů nevyjde, to je normální, stává se to a i dítě je ochotné to akceptovat, byť mu to bude samozřejmě líto.

Protože dítě rodiče miluje, tak mu to nakonec odpustí, a rozhodne se mu znovu věřit. Problém ale nastává tehdy, když sliby daný rodič nedodržuje „až příliš často“. Jak často to je, je bohužel individuální.

A v čem mohou být nedodržené sliby rodiče pro dítě problémem?

Zaprvé se tím učí, že důvěřovat = zklamat se. Jakmile počet opakování tohoto vzorce u daného rodiče překročí určitou únosnou mez, která je pro každé dítě odlišná, nastane u dítěte postupně problém s důvěrou a podezřívavost vůči všemu a všem. Tento mechanismus ho sice ochrání před dalším zničujícím zklamáním od daného rodiče, ale i k zahození úžasných příležitostí od ostatních lidí nebo i druhého rodiče.
Druhým důsledkem jsou pak budoucí problémy s flexibilitou. Když se něco řekne, tak to tak musí být. Plány se nemění. To má často v dospělosti za následek to, že partner, ale i děti, si pak můžou připadat na druhé koleji. Že jednou se něco domluví, a pak to tak bude, a na nich vlastně už nezáleží. Zároveň se časem budou míň a míň zapojovat do plánování, protože to „stejně nemá smysl“, čímž si pak ale potvrdí, že v plánech na rodinné výlety apod. o ně už vlastně vůbec nejde.
Extrémní citlivost na lhaní je další komplikací, zejména pak pro rodiče. Čím extrémnější zrazování rodiči v dětství, tím pravděpodobnější dospělý scénáře, že jedna lež a letíš, a to i u vlastních dětí. Lhaní dětí je přitom přirozenou součástí vývoje dítěte (viz 91. díl). Zatímco dřív tento mechanismus sloužil jako ochrana před zklamáním, v dospělosti je spíš nástrojem, jak si potvrdit, že mě všichni jen zklamávají.

Zároveň bohužel platí, že pokud se dlouhodobě rodičem zklamávané dítě ocitne v roli rodiče, je tahle jeho vrozená nedůvěra předávána i na jeho děti, a to modellingem (viz 9. díl). Jenže jeho děti neznají historii rodiče, takže ani nerozumí důvodu, proč nemají nikomu věřit. Spousta rodičů si to navíc nenese od vlastních rodičů, ale ze života ze socialismu, kdy nesměli mluvit o tom, co se děje doma, protože nevěděli, kdo je z StB, nebo kdo jejich rodinu pak StB udá (viz 82. díl)

V realitě je přitom potřeba naučit děti některým lidem a v některých situacích vůbec nevěřit (např. když je cizí člověk láká k sobě domů na horkou čokoládu), ale stejně tak je naučit některým lidem v některých situacích věřit (třeba když jim policista nebo hasič říká, že je potřeba urychleně opustit daný prostor a počkat venku v bezpečí).

Protichůdná komunikace

Mezilidská komunikace se odehrává na několika paralelních úrovních – kromě toho, co je řečeno slovy, se může objevit ještě to, co je tím zjevně myšleno. K tomu ale přidejme ještě to, co při tom člověk dělá a jaké u toho projevuje emoce. Když k smrti vystrašená matka bude dítěti říkat: „Ale klidně na tu skálu vylez,“ bude to zmatená komunikace. Když otec s cigaretou v ústech bude dítěti říkat: „Hlavně nikdy nekuř, je to nezdravé!“ rovněž nebude zřejmé, co z těch dvou sdělení ve skutečnosti platí.

Dítě přitom vnímá všechny roviny komunikace, aspoň u rodiče a dalších důležitých vztahových osob. Podstatnější jsou pro něj ale činy, což je také důvodem, proč modelling (viz 9. díl) je velmi účinným nástrojem nejen při výchově dětí, ale také v dospělosti v leadershipu. Pokud rodič kouří, sdělení je „Kuř!“ Pokud se rodič k smrti bojí toho, když jeho dítě leze na skálu, sdělení je: „Nelez tam!“ Kdyby tomu odpovídala i slova, je to transparentně jasné sdělení, a to včetně toho, že to sdělení dává daný rodič. Dítě se k tomu pak může nějakým způsobem postavit jak v dětství, tak později.

Když bude ale komunikace zmatená, a rodič říká „Hlavně nikdy nekuř, je to nezdravé,“ ale má u toho cigaretu v puse, tak v dítěti začne růst myšlenka, ale na tom kouření něco musí být, když to tatínek dělá tak rád. Když rodič říká „Ale klidně na tu skálu vylez,“ a klepe se u toho strachy, tak v dítěti roste myšlenka, že sice na tu skálu vylézt může, ale je očividně pod jeho schopnosti to zvládnout, a proto se o něj maminka tak bojí a/nebo je s lezením na skálu spojené nebezpečí, o kterém neví, nevidí ho, ale to nebezpečí je podstatné. Malé dítě si zároveň nebude umět s tímto rozporem snadno poradit a bude se jen cítit zmatené a nejisté.

Nemožnost se ptát

Děti potřebují mít možnost se rodiče ptát – když se učí mluvit, tak nejprve na to Co je to? A to? A to? Když se učí porozumět světu, tak A proč? A proč? A proč? A když nerozumí tomu, co jim rodič říká, tak Co tím myslíš? Nerozumím tomu, co mám udělat? A proč říkáš tohle, ale děláš pak něco jiného?

Na to, aby se dítě takto mohlo rodiče ptát, tak ale musí být splněno několik klíčových podmínek:

Rodič tam musí být fyzicky přítomen
Musí věnovat dítěti plnou pozornost
Tím pádem nesmí být zaplaven vlastními problémy a emocemi
Musí být střízlivý a při smyslech
Musí vědět, co a proč od dítěte chce
Nesmí mít problémy udělat chybu a vzít za ni zodpovědnost

Realita je však bohužel taková, že vysoké procento rodičů nejméně jednu z těchto podmínek často nesplňuje, a pokud se to opakuje z pohledu dítěte až příliš často (a opět platí, že každé dítě to má jinak), tak se pak dítě prostě jednoho dne přestane ptát, protože celé situaci doma porozumí tak, že nemá tu možnost.

Tím se však domácí rodinné prostředí pro něj začíná komplikovat a přestává být dostatečně bezpečné. Zároveň tím vzniká podhoubí pro rozvoj mnoha domněnek, které však otevírají mnohem širší cestu ke zhoubným životním scénářům (viz 62. díl a samostatný kurz na Rodičovské akademii).

Skrytá message

Řada rodičů se na vědomé úrovni snaží v informační rovině předávat dětem to, co je podle nich nejlepší. Jenže v rodinách se zmatenou komunikací se často neshoduje to, co rodič dítěti říká ve „výchovném rozhovoru“, a to co pak dělá, nebo říká jinde.

Typickým příkladem jsou rodiny s vážným konfliktem mezi rodiči, kdy pak třeba otec říká, že ženským se nedá věřit, že jsou to mrchy, ale říká to před dcerou, které zároveň tvrdí, že jí miluje a věří. Potažmo analogický příklad, kdy matka říká, že všichni chlapi jsou parchanti, ale říká to před synem, kterému jinak tvrdí, že ho zbožňuje a že je skvělý.

Janet Geringer Woititz jako další příklad zmiňuje kazuistiku jedné ze svých klientek, jejíž otec byl dělník, který se živil manuální prací. Jeho životním mottem, které rád před dětmi opakoval, bylo, že nevěří nikomu, kdo nemaká vlastníma ruka. Jenže ten samý otec své děti tlačil do toho, aby měly dobré známky a šly studovat na vysokou školu, a to z toho důvodu, aby se měly lépe než on. Z pohledu dětí šlo ale o velmi matoucí a znejišťující komunikaci – na jednou stranu chtěly, aby na ně byl pyšný a miloval je – což otec otevřeně projevoval hlavně při dobrých studijních výsledcích. Jenže na druhou stranu také chtěly, aby jim věřil, což se bohužel zdálo v jasném protikladu s tím, že budou mít výsledky na to, aby šly na vysokou školu.

Většina rodičů si takovéto skryté zprávy svým dětem neuvědomuje, dokud je děti – obvykle až v pubertě – s jejich neuvědomovaným pokrytectvím nekonfrontují.

Zmatená komunikace o lásce k dítěti

Až příliš často je zmatená komunikace rodičů vůči dětem v případě lásky zmatečná. Každé dítě potřebuje od svých rodičů cítit a zažívat bezpodmínečnou lásku (viz 19. díl), ale až příliš mnoho dětí to má jinak. Často se přitom děje, že se rodiče, jejichž láska je z pohledu dítěte vysoce podmínečná, domnívají, že dítěti dávají lásku bezpodmínečnou.

V oblasti lásky se typicky objevují tyto případy zmatečné komunikace:

Mám tě rád(a), ale teď si běž hrát… – z pohledu rodiče je to naprosto pochopitelné. Dítě potřebuje rodičovu pozornost, ale rodič potřebuje něco udělat (vařit, uklízet, pracovat atd.). Z pohledu dítěte (i rodiče) je pro rodiče v danou chvíli ta druhá věc důležitější. Není ale úplně šťastné spojovat informaci o tom, že dítě mám rád, s tím, že potřebuji jít něco dělat. Pak to totiž z pohledu dítěte může vypadat, že dítě mám sice rád, ale ještě víc rád mám vaření, uklízení nebo práci.
Říkání dítěti, jak je pro rodiče důležité, ale pak upřednostňování práce – je analogickou situací, snad jen s tím rozdílem, že u řady rodičů se to pravidelně a dlouhodobě opakuje. Jakmile upřednostníme práci před dítětem až příliš mnohokrát, dítě si odnese skrytou message, že je pro rodiče až na druhém místě a těžko to pak změnit. Zároveň je třeba si vzpomenout na výchovný nástroj zvaný modelling (viz 9. díl), protože tam je zpráva jasná – rodina je důležitá, práce důležitější.
Chválení dítěte před ostatními, ale nevěnování se mu a nechválení jeho přímo je další z častých neduhů. O něco častěji se vyskytuje u narcistických rodičů (viz 44. díl), kteří to dělají proto, aby pochválili před ostatními a priori sami sebe. Chválení má ve výchově velmi důležitou funkci (viz 11. díl) a je potřeba chválit a priori dítě do očí. Pokud ho pak chválíme i před ostatními, pak je to pro dítě logické, pochopitelné a v souladu. Pokud ho ale chválíme jen před ostatními, pak vůbec nerozumí tomu proč, za co, a proč ho nechválíme tedy i osobně.

Zmatená komunikace o lásce mívá v dospělosti bohužel jednu nemilou dohru – vede k tomu, že dítě v dospělosti bude tíhnout k lidem, kteří ho budou odmítat a budou pro něj nedostupní, zatímco ti, co mu projevují konzistentně svůj zájem, budou nezajímaví. A pokud se stane rodičem? Kontinuální požadavky vlastních dětí může považovat za příliš zatěžující, takže i když slovní sdělení bude – mám vás rád(a), to nonverbální bude (stejně jako v případě jeho vlastních rodičů) říkat, potřebuju být někde jinde.

Nejasná sdělení

Zejména vůči menším dětem rodiče často používají nejasná sdělení. Obvykle je tím důvodem čistě to, že si neuvědomují, že svět očima dítěte není tentýž svět jako svět očima dospělých. Z pohledu dítěte jsou ale nejasná sdělení od rodiče matoucí a znejišťující, a díky nim není jasné, kde a jak jsou definované hranice.

Uveďme pár příkladů, jak taková nejasná sdělení vypadají:

„Chovej se jako dáma“
„Nechovej se jako malej“
„Musíš vystupovat trochu na úrovni“
„Jsem na tebe pyšný“
„Dokážeš všechno, co budeš chtít“
„Musíš se o manžela/manželku dobře starat.“

U nejasných sdělení si děti musí samy domýšlet, co to přesně obnáší, a to se pak snaží co nejvíce naplnit, aby jim rodiče projevovali lásku. Někdy to uhádnou, někdy ne. V dospělosti pak pro ně ale může být složitější činit důležitá životní rozhodnutí, protože v době, kdy potřebovaly direktivnější vedení, nedostaly dostatek informací k tomu, co potřebovaly, aby ve světě obstály.

Zároveň platí i to, že se ukazuje, že mnohé děti dokáží být vůči sobě při domýšlení si instrukcí od rodiče mnohem „krutější“ než by byl ve skutečnosti daný rodič. Nejasná sdělení je tak mohou dovést k přehnanému tlaku na sebe sama, který se později bude jen velmi těžko odstraňovat.

Potřeba instrukcí

Co uděláte jako první poté, co si koupíte po deseti letech novou a velmi sofistikovanou pračku, a závozníci, kteří vám ji zapojili, odejdou z vašeho domu? Řada lidí si začne číst návod k použití, aby se seznámila s tím, jak se pračka ovládá, k čemu jsou jednotlivé programy a tlačítka atd. Jak byste ale postupovali, pokud by k pračce žádný návod nebyl, a tudíž nebyl ani ke stažení? Nejlogičtějším pokusem o úspěch by bylo zeptat se někoho jiného, kdo už přesně takovou pračku nějakou dobu má a úspěšně v ní pere.

Malé děti postupují také tak. Když narazí na věc, kterou neumí, a chtějí umět, zeptají se rodičů na to, jak se to dělá. Aby uspěly, potřebují stejně detailní instrukce krok za krokem, které najdete v návodu k pračce. Problém je trochu v tom, že stejně podrobné instrukce potřebují i k věcem, které sice samy nepovažují vůbec za podstatné, ale jsou velmi podstatné pro rodiče – třeba přecházení ulice, „správné“ uklízení nádobí do myčky apod.

Když se vrátíme k analogii s pračkou, tak pokud by vám „přítel na telefonu“ na vaše dotazy ohledně používání pračky odpovídal stylem: „Tak to je přeci jasný, ne?“, „To už nějak vymyslíš?“ nebo „No a v tom programu na funkční oblečení hlavně nezapomeň přidat jedno máchání (aniž byste věděli, který je program na funkční oblečení a jak se přidává máchání,“ nejen, že vám to moc nepomůže, ale asi byste také trochu začali přehodnocovat hloubku přátelského vztahu s daným člověkem. Zejména, poté, co byste mu v situaci, kdy jste sice pustili vše podle jeho „instrukcí“, ale pračka vám odmítá vydat prádlo, zoufale znovu volali. No, a s dětmi to funguje stejně tak. Proto buďte ve svých instrukcích přesní, popisní, a ujišťujte se, že a jak je dítě pochopilo. Důležité je také umožnit se dítěti zeptat a přežít frustraci z toho, že se mu něco třeba nedaří pochopit. V takovém případě často pomáhá celou věc říci jinak, nebo ještě lépe – pokud to jde – ukázat a případně natrénovat v simulaci (viz 9. díl nebo náš kurz o výchovných nástrojích pro mladší děti na Rodičovské akademii).