Sexuální chování

je hormonálně regulované, vrozené sociální chování, které se vyskytuje u všech živočišných druhů. Sexuální chování se často dělí na dvě kategorie: apetitivní a konzumní. Apetitivní sexuální chování zahrnuje činnosti, které zvyšují pravděpodobnost páření, a předpokládá se, že odráží sexuální motivaci. Patří sem přiblížení se k potenciálnímu partnerovi, jeho oslovení nebo prozkoumání a projevení partnerské preference nebo upřednostnění intaktního (nepoškozeného) druhu opačného pohlaví před druhem stejného pohlaví nebo druhem s gonadektomií (odebrání varlat nebo vaječníků). Toto chování se může projevovat u obou pohlaví s určitými druhově specifickými rozdíly (tj. specifické chování při obtěžování se může u obou pohlaví lišit). Na druhé straně konzumní sexuální chování zahrnuje samotný akt páření a je vysoce pohlavně dimorfní (odlišné dle pohlaví).

Známá je např. souvislost INAH-3, jednoho z jader hypothalamu, a zároveň jediné části mozku, která je u savců opravdu výrazně odlišná u samiček a samců, s typickými prvky pro konzumní sexuální chování. Mužské krysy se ženským INAH-3 totiž nastavují ostatním samečkům svůj zadeček identickým způsobem jako to při páření dělají samičky. INAH-3 ale není zdaleka jedinou částí mozku s dopadem na naše sexuální chování. Významnou měrou do něj promlouvá i amygdala, která je zodpovědná za detekci ohrožení a která si prochází významným vývojem v závislosti na tom, v jakém prostředí žijeme. Jak zjistil již v druhé polovině minulého století významný americký psycholog a zoolog Gilbert Gotlieb, prostředí, ve kterém žijeme, mění nejen naše chování, ale i aktivitu našeho mozku a našich genů (viz 82. díl).

Každý z aspektů sexuálního chování je přitom zprostředkován odlišnými, ale často se překrývajícími nervovými substráty. Tím, které části mozku se na našem sexuálním chování podílejí a jak, se v současnosti zabývá například doktorka Kimberly J. Jennings z Department of Psychiatry and Behavioral Sciences ze Stanfordovy univerzity. Odkaz na její práci najdete níže v citovaných zdrojích.

Sexuální orientace

Rebeca Jordan-Young, Ph. D. z Columbia University ve své knize Brain Storm: The Flaws in the Science of Sex Differences konstatuje, že „heterosexuálové jednoho vědce jsou homosexuálové jiného vědce.“ Má tím na mysli jednu důležitou věc, a to, že neexistuje jednotná definice ani pojetí toho, co to vlastně je sexuální orientace a kdo je vlastně heterosexuál.

Průkopníkem v této oblasti se v poválečném období stal americký profesor entomologie Alfred Kinsey, který položil základy moderní sexuologie svými dvěma studiemi o sexuálním chování mužů a žen. V té první zjistil, že značná část mužů má alespoň nějakou homosexuální zkušenost. Kromě toho se asi 60 % chlapců v preadolescentním věku zapojuje do homosexuálních aktivit a existuje další skupina dospělých mužů, kteří se vyhýbají zjevným kontaktům, ale jsou si zcela vědomi svých možností reagovat na jiné muže. U mužů hodnotil sexuální orientaci na subjektivní škále (tj. dotazovaný hodnotil sám sebe) od 0 do 6. 0 až 1 byl heterosexuál, 2 až 4 bisexuál, a 5 až 6 homosexuál. U pozdější studie žen pak škálu pozměnil na 00 až 60 s kroky po 5 bodech. Ve studii publikované v roce 1953 pak zjistil, že 27,3 % žen bylo převážně heterosexuálních (00 až 15), 24,2 % bisexuálních a 48,5 % převážně homosexuálních (45 až 60). Výsledky jeho studií byly i s odstupem desítek let hodnoceny jako nadnesené.

Kromě subjektivní škály sexuální orientace však existují i pokusy o přesnou definici toho, co vlastně sexuální orientace je. John Michael Bailey, profesor psychologie a behaviorální genetiky na Northwestern University (2016), ji definuje jako „relativní sexuální přitažlivost k mužům, k ženám nebo k oběma pohlavím.“

Sari van Anders, profesorka neuroendokrinologie, sexuality a genderu na Queen’s University v Kanadě (2015) tuto definici rozšiřuje o „zájmy, přístupy, přitažlivost a fantazie“ V jejím pojetí však sexuální orientace není omezena jen na pohlaví partnera, ale může zahrnovat rovněž další charakteristiky jako je počet partnerů a pravděpodobně také věk a typ postavy.

Sexuální fantazie

„Sexuální fantazie jsou mentální představy sexuální aktivity s emocionální složkou, která fantazírujícího pohlcuje,“ praví definice z The Cambridge Handbook of Evolutionary Perspectives on Sexual Psychology. „Sexuální fantazie jsou obecně definovány jako jakékoliv mentální představy, které jsou pro jedince sexuálně vzrušující nebo erotické a jsou považovány za součást sexuální aktivizace a sexuální touhy a souvisejí se sexuálním a osobním uspokojením,“ říká profesor psychologie Glenn Daniel Wilson z Institute of Psychiatry v Londýně.

Ten je pak dělí celkem do 4 kategorií:

• Intimní sexuální fantazie (např. o pohlavním styku s milovaným partnerem, vášnivé líbání, orální sex, sex venku, masturbování partnera)
• Exploratorní sexuální fantazie (např. sex na orgiích, promiskuita, prohození partnerů)
• Neosobní sexuální fantazie (např. sledování ostatních při sexu, sex s cizím člověkem, fetišismus, sledování obscénních obrázků).
• BDSM sexuální fantazie (např. šlehání nebo plácání někoho, donucení k sexu)

Profesorka Cindy M. Meston z The Sexual Psychophysiology Laboratory na University of Texas at Austin používá kategorií šest a dělí sexuální fantazie na:

• Masochistické (např. fantazie, ve které jsem sexuálně degradován)
• Sadistické (např. bičování nebo bití sexuálního partnera)
• Promiskuitní (např. sex s více než jedním partnerem v jednu chvíli)
• Voyeuristické (např. tajné sledování ostatních při sexu)
• Exhibicionistické (např. zapojení se do sexu, když se jiný člověk nebo jiní lidé dívají)
• Romantické (např. pohlavní styk venku při západu slunce na pláži)

Joseph W. Critelli, profesor psychologie na University of North Texas, říká, že sexuální fantazie nebo sny mohou být různé, od krátkých myšlenek nebo představ až po příběhy s podrobnou zápletkou. Mohou se týkat skutečných zážitků z minulosti, mohou být čistě představami anebo mohou být směsicí obojího. A protože sexuální fantazie jsou relativně nezatížené sociálními důsledky, mohou podle něj odhalit základní psychologické procesy, motivy a predispozice zřetelněji než zjevné chování.

Stín v sexualitě

Stín, je termín z analytické psychologie, který popisuje souhrn všech věcí, za které se hluboce stydíte a ideálně by je o vás nikdo neměl vědět. Ty nejtemnější myšlenky a představy o sobě najdete právě tam. Paradoxní přitom je, že pro ostatní se může jednat o zcela běžné představy, fantazie, chování, myšlenky, za které by vás ani neodsoudili. Za svůj stín se totiž odsuzujeme sami. Čím více a intenzivněji to děláme, tím roste moc stínu nad námi. To se pak projevuje tím, že se to, jak strašní lidé pro sebe ve svých očích jsme, snažíme nějakým způsobem vykompenzovat – podle Carla Gustava Junga – často přesně opačným chováním.

Sexualita je přitom oblastí života, kde stín hraje často zásadní roli. Typické jsou případy vlastní homosexuality vytlačované do vlastního stínu kompenzované striktně homofobními a velmi nahlas deklarovanými postoji. Ostatně nedávný covidový příklad homosexuálních orgií v Bruselu během lockdownu, které rozehnala policie a kterých se účastnili někteří europoslanci vystupující striktně homofobně budiž jasným příkladem.

Sexualita, ve smyslu sexuálního chování, však někdy bývá i kompenzací stínu zasahujícího jiné aspekty bytí života. Notoricky známý je scénář extrémně direktivních vedoucích pracovníků, kteří ale pak chodí za dominami v roli „subíka“ (submisivního sexuálního partnera), a nechávají se dominou ponižovat a zejména jí nechávají rozhodovat o naprosto všem, co budou oni dělat. Mnohdy přitom nemusí jít ani tak o zálibu v BDSM jako takovém jako spíše o „svobodu chvíli nerozhodovat o ničem“ a také za nic nezodpovídat a moct být někým konečně také vedený.

Důležité každopádně je, že čím víc se snažíte vytlačovat jakoukoliv svoji sexuální fantazii do stínu jako nepřijatelnou, tím větší pozornosti se jí bude dostávat, a to třeba i při masturbaci, a tím víc může narušit váš vztah k sobě. V době v podstatě tematicky neomezené a neomezeně dostupné pornografie se lze přitom velmi snadno přistihnout při myšlence, že vás vzrušovalo, nebo jste dokonce masturbovali u něčeho „divného“.

Dopady sexuálního zneužívání

Sexuální zneužívání (16. díl) je definováno následovně: „Rodič, příbuzný, rodinný přítel, nebo cizí člověk, který byl nejméně o 5 let starší než vy se vás aspoň jednou dotýkal, hladil/mazlil vaše tělo sexuálním způsobem, přiměl vás dotýkat se jeho těla sexuálním způsobem, nebo se s vámi pokusil mít jakýkoliv typ pohlavního styku.“

Jako takové má zásadní dopady na sexualitu člověka. Sexuální zneužívání v raném věku koreluje s větší mírou sexualitou v dospělosti, a to díky větší rozmanitostí sexuálních aktivit a větším počtu sexuálních partnerů za celý život. Nezávisle na jiných formách zneužívání bylo sexuální zneužívání u žen významně pozitivně spojeno se sexuálním pudem a zkušenostmi, rozsahem sexuálních fantazií, liberálními sexuálními postoji, četností sexuálních aktivit a sexuálními zážitky a pravděpodobností zapojení se do neomezeného sexuálního chování a fantazií, a negativně souviselo se stavem panenství.

Sexuální zneužívání bylo u žen významně spojeno se všemi parametry inter- a intrapersonální sexuality. Frekvence sexuálního zneužívání negativně souvisela se sexuálním pudem a pozitivně souvisela se zkušenostmi se souloží, rozmanitostí sexuálních zkušeností, rozsahem sexuálních fantazií, liberálními sexuálními postoji, frekvencí souloží a masturbace a pravděpodobností neomezeného sexuálního chování a fantazií.

Nebyly zjištěny žádné významné korelace mezi sexuálním zneužíváním a měřítky sexuálního přizpůsobení nebo sexuální orientace mezi ženami, a žádná významná korelace mezi sexuálním zneužíváním a žádnou z proměnných týkajících se sexuality u mužů, uvádí profesorka Cindy M. Meston z University of Texas at Austin.

Specificky sexuálnímu zneužívání se věnovala rešerše docentky Ateret Gewirtz-Meydan ze School of Social Work na University of Haifa.

Ta zjistila, že celkově lze říci, že studie, které zjistily souvislost mezi sexuálním zneužíváním v dětství (CSA) a sexuálními fantaziemi dospělých naznačují, že osoby, které přežily CSA, častěji uváděly neomezené sexuální fantazie, častější výskyt explorativních fantazií, více atypických sexuálních fantazií, jako jsou například orgie, svazování, verbální zneužívání, swingers, cuckolding a sex s neznámým člověkem, více sexuálních fantazií, které se objevují v souvislosti se sexem s cizími lidmi (např. sexuálních fantazií, které zahrnovaly násilí, jako je například nucení někoho k pohlavnímu styku nebo být fyzicky donucen k pohlavnímu styku s někým dalším a více fantazií, které zahrnovaly prvky BDSM (Bondage and Discipline, Dominance and Submission, Sadism and Masochism).

Gold (1991) uvedl, že osoby, které přežily CSA, nejenže zažily více sexuálních fantazií, ale že začaly mít sexuální fantazie ve výrazně mladším věku a popisovaly, své sexuální fantazie jako podstatně vtíravější než nezneužívané osoby. Zjištění této studie korespondují s předchozí studií Miloseviche (1991). Kromě toho Renaud a Byers (2006) zjistili, že sexuální fantazie u osob, které přežily CSA, obsahující BDSM, byly často doprovázeny negativními pocity (jako je stud, pocit viny a rozpaky). A konečně, Westerlund (1992) zjistil, že více než polovina žen, které zažily incest, uvedla, že jejich sexuální fantazie, zahrnovaly ponižování, násilí nebo bolest, vyvolávaly velké pocity viny nebo studu.

Dopady fyzického zneužívání

Fyzické zneužívání (20. díl) je v medicíně definováno jako: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti do vás strkal, táhnul vás, dal vám facku, hodil něco na vás, nebo vás uhodil tak silně, že to zanechalo známky na vašem těle, nebo že jste byli zraněni.“

Důsledky fyzického zneužívání v dětství pro dospělou sexualitu jsou podle zjištění profesorky Cindy M. Meston potenciálně důležité. Patří mezi ně nevybíravá sexualita, která může zahrnovat více partnerů, nebezpečný sex nebo sexuální chování spojené s drogami/alkoholem, které by mohly ohrožovat zdraví a bezpečí člověka. Přitom bylo prokázáno, že přesně takovéto chování může mít souvislost s kombinací fyzického a sexuálního zneužívání (viz výše) v dětství. Fyzické zneužívání v dětství může také ovlivňovat výběr partnerů, kapacitu budovat dlouhodobější partnerské vztahy a schopnost zapojovat se do smysluplných sexuálních vztahů.

Výsledky jejího vlastního výzkumu ukázaly, že u žen byla zjištěna významná pozitivní korelace mezi četností fyzického zneužívání v dětství a neomezeným sexuálním chováním a rozmanitostí sexuálních fantazií. Zatímco u mužů frekvence fyzického zneužívání v dětství významně pozitivně korelovala s rozsahem sexuálních fantazií a hlášením neomezených sexuálních postojů a fantazií.

To je patrně důsledkem toho, že fyzické zneužívání z definice likviduje u dítěte vnímání hranic jeho fyzického těla a činí z jeho těla něco, s čím si ostatní (v dětství rodiče) mohou de facto dělat cokoliv si zamanou, a to bez ohledu na to, zda a jak moc je to dítěti nepříjemné. Fyzické zneužívání je esencí naprostého ignorování svobody člověka a jeho fyzických pocitů, což se logicky, prokazatelně a prokázaně podepíše na jeho sexualitě v dospělosti.

Dopady emočního zneužívání

Emoční zneužívání (24. díl) je v medicíně definováno následovně: „Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedl k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo.“

Profesorky Cindy M. Meston konstatuje, že u mužů bylo emoční zneužívání významně spojeno se špatným pohledem na své tělo a sexuální nespokojeností, a to nezávisle na ostatních formách zneužívání. Mezi ženami byla frekvence emočního zneužívání významně pozitivně spojena s rozsahem sexuálních fantazií a významně negativně souvisela s pohledem na své tělo.

Mezi muži frekvence emočního zneužívání významně pozitivně souvisela s rozmanitostí sexuálních fantazií a neomezenou sexuální aktivitou a fantaziemi a významně negativně souvisela se spokojeností se sexuálním životem a pohledem na své tělo.

Pozoruhodný je vztah mezi fyzickým (viz výše) a emočním zneužíváním a rozmanitostí sexuálních fantazií, který byl u obou pohlaví podobný. Vzhledem k velkému počtu fantazijních položek zahrnutých do tohoto složeného měřítka byly provedeny následné analýzy s cílem zjistit, zda se konkrétní typy podporovaných fantazií mohou lišit mezi pohlavími. Bylo zkoumáno šest podskupin fantazií: exhibicionismus, voyeurství, promiskuita, romantika, sadismus a masochismus. Mezi muži bylo fyzické a emoční zneužívání významně pozitivně spojeno s promiskuitními, sadistickými a voyeurskými fantaziemi a emoční zneužívání bylo rovněž významně spojeno s romantickými a exhibicionistickými fantaziemi. Mezi ženami fyzické zneužívání v dětství významně pozitivně souviselo s promiskuitními sexuálními fantaziemi a emoční zneužívání jak s promiskuitními tak i masochistickými fantaziemi.

U mužů i žen souvisí emoční zneužívání s negativním pohledem na své tělo, a to díky jeho zásadním dopadům na sebevědomí člověka, což však negativně zasahuje sexualitu. Muži však nad to z emočního zneužívání v dětství odcházejí s nespokojeností se sexuálním životem v dospělosti.

Dopady zanedbávání

V medicíně se v rámci Neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl) rozlišují dvě formy zanedbávání.

Emoční zanedbávání (26. díl) je definováno tak, že pokud pro vás neplatí, že: „Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory,“ pak jste byli obětí emočního zanedbávání.

Fyzické zanedbávání (32. díl) je definováno tak, že pokud pro vás neplatí, že: „Existoval někdo, kdo se o vás staral, chránil vás a bral vás k lékaři, pokud bylo potřeba,“ pak jste byli fyzicky zanedbáváni. Totéž platí, pokud jste: „Neměli jste dostatek jídla, vaši rodiče byli příliš opilí nebo příliš zfetování na to, aby se o vás starali, a museli jste nosit špinavé oblečení.“

A jaké dopady má zanedbávání v dětství na sexualitu? Výzkum profesorky Cindy M. Meston ukázal, že vlastně žádné. Frekvence zanedbávání byla významně negativně spojena se sexuální spokojeností u mužů i žen, a významně pozitivně souvisela s rozmanitostí sexuálních fantazií u mužů. Jenže, po kontrole vlivu fyzického, emocionálního a sexuální zneužívání, nezůstaly tyto vztahy významné.

Problém je totiž v tom, že zanedbávání se málokdy vyskytuje bez zneužívání a zneužívání, kdy jsou překračovány hranice a svoboda člověka, je natolik zásadní, že zanedbávání v tu chvíli už nehraje roli.

Stejně tak u žen výsledky následných testů ukázaly, že většina souvislostí mezi emocionálním zneužíváním a pohledem na své tělo a zanedbáváním a spokojeností s vlastním sexuálním životem u žen lze vysvětlit vztahem mezi těmito proměnnými a sebevědomím. Sebevědomí a vlastní hodnota je přitom zásadně poškozena jak emočním zneužíváním (24. díl), tak samotným zanedbáváním.

Více najdete také ve 30. dílu věnovaném tomu, jak se dostat z emočního zneužívání a zanedbávání.

Fantazie o znásilnění

Joseph W. Critelli, profesor psychologie na University of North Texas, se věnoval ve své práci fenoménu ženských sexuálních fantazií. Současné výzkumy ukazují, že 31 až 57 % žen má fantazie, v nichž jsou nuceny k sexu proti své vůli, a pro 9 až 17 % žen jsou časté nebo časté nejoblíbenější fantazie. Tyto fantazie byly popsány už v minulém století, kdy se také objevily první teorie na jejich vysvětlení. Sám Critelli zmiňuje osm různých teorií.

Na počátku (1944) byly tyto fantazie považované za skrytý projev masochismu. Nejčastěji uváděným vysvětlením, proč některé ženy mají fantazie o znásilnění bylo mezi lety 1944 až 1984 to, že jim to umožňuje vyhnout se vině nebo odpovědnosti za vyjádření své sexuality. Podle tohoto vysvětlení byly ženy sociálním tlakem donuceny přijmout, že je důležité, aby v sexuální oblasti nebyly vnímány jako promiskuitní, příliš sexuální nebo nedostatečně zdrženlivé. Silné nálepky, jako je „povolná“, „lehká“, „coura“ a „kurva“, pak byly používány ke kontrole a omezování sexuálního chování žen, a tím i jejich sexuálního cítění.

V přímém protikladu k teorii o vyhýbání se sexuálnímu obviňování je novější teorie otevřenosti vůči sexuálním zkušenostem. Místo toho, že fantazie o znásilnění je způsobena potlačovanou sexualitou, tato teorie říká, že fantazie o znásilnění mohou být jen součástí obecně otevřené ženské sexuality a přijímajícího postoje k sexu.

Další vysvětlení, proč ženy používají fantazie o znásilnění se dívá na důsledky pro ženské vnímání vlastní atraktivity a žádoucnosti. Základní myšlenkou je, že fantazie o znásilnění zobrazuje ženu jako natolik přitažlivou, svůdnou a žádoucí, že muž nad sebou ztrácí kontrolu, a porušuje základní očekávání občanské slušnosti, jen aby ji mohl mít. Tímto způsobem se znásilnění stává svědectvím o ženské sexuální síle.

Faktem je, že ne vysvětlení skrytého pozadí těchto fantazií se vědci neshodnou a dost možná ani žádné univerzální vysvětlení neexistuje.

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Deklarace sexuálních práv EN (český překlad zde)

Deklarace o sexuální rozkoši, WAS (EN)

Proč už sex nesmí být tabu, a proč to musíte změnit

Právo (n)a sex aneb nenechte se připravit o svá práva

Proč máme sex a proč bychom ho mít neměli

Co je a není v sexu normální

SHACKELFORD, Tood K. The Cambridge Handbook of Evolutionary Perspectives on Sexual Psychology. Volume 3: Female Sexual Adaptations. Cambridge University Press, June 2022. ISBN 9781108943567.

FAUSTO-STERLING, Anne. Gender/Sex, Sexual Orientation, and Identity Are in the Body: How Did They Get There? Online. The Journal of Sex Research. 2018, roč. 56, č. 4-5, s. 529-555. ISSN 0022-4499. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/00224499.2019.1581883. [cit. 2024-01-19].

WYATT, Gail Elizabeth; PETERS, Stefanie Doyle a GUTHRIE, Donald. Kinsey revisited, part I: Comparisons of the sexual socialization and sexual behavior of white women over 33 years. Online. Archives of Sexual Behavior. 1988, roč. 17, č. 3, s. 201-239. ISSN 0004-0002. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/BF01541741. [cit. 2024-01-19].

KINSEY, Alfred C.; POMEROY, Wardell R. a MARTIN, Clyde E. Sexual Behavior in the Human Male. Online. American Journal of Public Health. 2003, roč. 93, č. 6, s. 894-898. ISSN 0090-0036. Dostupné z: https://doi.org/10.2105/AJPH.93.6.894. [cit. 2024-01-19].

RIND, Bruce. Reactions to First Postpubertal Female Same-Sex Sexual Experience in the Kinsey Sample: A Comparison of Minors with Peers, Minors with Adults, and Adults with Adults. Online. Archives of Sexual Behavior. 2017, roč. 46, č. 5, s. 1517-1528. ISSN 0004-0002. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10508-016-0876-2. [cit. 2024-01-19].

WILSON, Glenn D. Measurement of sex fantasy. Online. Sexual and Marital Therapy. 2007, roč. 3, č. 1, s. 45-55. ISSN 0267-4653. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/02674658808407692. [cit. 2024-01-19].

CRITELLI, Joseph W. a BIVONA, Jenny M. Women’s Erotic Rape Fantasies: An Evaluation of Theory and Research. Online. Journal of Sex Research. 2008, roč. 45, č. 1, s. 57-70. ISSN 0022-4499. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/00224490701808191. [cit. 2024-01-19].

GEWIRTZ-MEYDAN, Ateret a OPUDA, Eugenia. The Sexual Fantasies of Childhood Sexual Abuse Survivors: A Rapid Review. Online. Trauma, Violence, & Abuse. 2023, roč. 24, č. 2, s. 441-453. ISSN 1524-8380. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/15248380211030487. [cit. 2024-01-19].

MESTON, Cindy M.; HEIMAN, Julia R. a TRAPNELL, Paul D. The relation between early abuse and adult sexuality. Online. The Journal of Sex Research. 1999, roč. 36, č. 4, s. 385-395. ISSN 0022-4499. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/00224499909552011. [cit. 2024-01-19].

BONDÜ, Rebecca a BIRKE, Joseph B. Aggression-Related Sexual Fantasies: Prevalence Rates, Sex Differences, and Links with Personality, Attitudes, and Behavior. Online. The Journal of Sexual Medicine. 2021, roč. 18, č. 8, s. 1383-1397. ISSN 1743-6109. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jsxm.2021.06.006. [cit. 2024-01-19].

Kdo jsou narcisté

Narcistická porucha osobnosti patří mezi psychiatrická onemocnění, která zásadním způsobem negativně ovlivňují život nemocného i jeho bezprostředního okolí. Pokud dítě vyrůstá v rodině s člověkem, který trpí touto poruchou osobnosti, týká se ho i jedno z ACEs – psychické onemocnění v domácnosti (viz 42. díl). O dopadech dětství s narcistou na psychické i fyzické zdraví si povíme níže.

Narcistická porucha ale i narcistní rysy osobnosti jsou typické výskytem následujících (ne nutně vždy všech najednou) charakteristik:

• Absence empatie vůči ostatním a váhavost i neochota rozpoznat nebo se vžít do pocitů nebo potřeb jiných lidí – odsud ostatně pramení i název narcismus.
• Díky tomu narcista často využívá interpersonálních vztahů ve svůj prospěch tak, že využívá výsledků práce ostatních k dosažení vlastních cílů.
• Ostatním však často závidí, ale má i představy o tom, že ostatní závidí jemu.
• Ve skutečnosti však narcista trpí velmi silnými pocity méněcennosti, které se snaží „přetlačit“ přiživováním tzv. grandiózního self a mnohdy i dosahováním úctyhodných výkonů, často ovšem za příliš velkou cenu pro něj i pro ostatní, které k dosažení toho cíle využil, protože bývá zaujatý fantaziemi o absolutním úspěchu, moci, vlastní skvělosti, kráse nebo ideální lásce, kterých se mu ovšem nedaří dosáhnout.
• Díky tomu dotyčný potřebuje od ostatních nekonečný obdiv, který lze např. snadno získat na Instagramu.
• Stejně tak trpí silnou představou o vlastní důležitosti a výjimečnosti – tzv. grandiózní self – spojené s častým přeceňováním svých dosažených úspěchů, vloh a výsledků své práce.
• To často vede k jeho arogantnímu či zpupnému chování či přístupům,
• představě o zvláštní privilegovanosti, neoprávněným očekáváním např. slibného způsobu léčby nebo představě, že ostatní automaticky splní jeho přání a očekávání, a to včetně toho, že je „uhodnou“ a že to tak mají dělat sami od sebe.
• Narcisté často věří, že jsou „zvláštní“ a jedineční a že mohou být pochopeni a být ve spojení opět pouze se zvláštními nebo vysoce postavenými lidmi nebo institucemi.

Narcistický člověk je často svírán velkou úzkostí, která pramení právě z onoho sice ne vždy uvědomovaného, avšak evidentního vnitřního rozporu mezi představou o sobě a vnímanou realitou, a to včetně vnímání reakcích ostatních. Tato úzkost, spolu s jeho chováním, pak má zásadní dopady, jak se s daným člověkem cítíme (viz níže).

Pokud si svou nedostatečnost naplno uvědomuje, je to často mnohdy horší. Naplno se totiž dostavují trýznivé výčitky vlastní nedostatečnosti (často slovy jeho vlastních rodičů) i pocit, že nikdo nesmí zjistit, jaký doopravdy je. O to více úsilí pak buduje skrývání své vlastní a velmi zranitelné podstaty před ostatními, k čemuž používá právě ony „nástroje“ zmíněné výše.

K rozvoji narcistické poruchy osobnosti a narcistních rysů často vedou hrůzné zážitky z dětství, a to zejména fyzické (viz 20. díl) a emoční (viz 24. díl) zneužívání, fyzické (viz 32. díl) a emoční zanedbávání (viz 26. díl), ale také třeba šikana, zejména v nižším věku (viz 43. díl). Je to proto, že grandiózní self, respektive pocit naprosté výjimečnosti, v takovém případě pomáhá dítěti přežít krutost, se kterou si jinak neumí poradit.

Prožívání narcistních lidí je často velmi podobné prožívání tříletého dítěte, a to včetně intenzity prožívaných emocí. Tomu pak, bohužel, odpovídají i jejich reakce. Více o intrapsychických mechanismech u narcistních lidí najdete v tomto článku.

Americká psychoterapeutka Nina Brown rozděluje narcisty do čtyř kategorií, právě podle převažujících projevů jejich chování:

• Neodbytný narcis, případně narcis typu „chudáček“, se snaží ostatní ovládnout demonstrací své údajné a někdy i domnělé bezmocnosti. Jeho nevědomým, ale někdy také už zcela vědomým, cílem je přinutit ostatní, aby se o něj starali. Strachem, který ho žene a který si tak svým chováním bezděky zhmotňuje, je opuštění.
• Podezíravý typ bývá často defenzivní a žije v přesvědčení, že mu všichni chtějí ublížit, což při jeho obrovské křehkosti (ne nepodobné křehkosti tříletého dítěte) ho vede k tomu, že udělá cokoliv, aby se ochránil před potenciálním nebezpečím. Svůj život tráví ve strachu, že mu někdo (zase) ublíží.
• Arogantní typ se snaží ostatním dávat najevo, že nad nimi má ve všem navrch a že mu nesahají mi ani po kotníky. To je výsledek nevědomého procesu, při kterém se snaží vytěsnit z vlastního vědomí svoji nedostatečnost a nedokonalost, která ho svírá. I tady hraje velkou roli strach z opuštění – za situace, kdy by ostatní zjistili, jaký doopravdy je, ale také strach z toho, že by mu pak mohli ublížit.
• Agresivní typ rovněž žije v přesvědčení, že všichni ostatní jsou nebezpeční, což si bezděky potvrzuje v tom, že mu neustále v jeho vlastním světě ubližují (viz dále). Ze strachu z příliš velkých ran je pak hnán chladnou agresivitou k pomstám za domnělou či skutečnou psychickou újmu. Někdy tyto pomsty jsou čistě nevědomé, takže pak z pohledu ostatních je na ně „z ničeho nic“ protivný, ale on sám vlastně neví proč, a někdy jsou naopak vědomé a chladnokrevně promyšlené.

Zajímavý je také pohled na narcismus od americké Gestalt terapeutky Elinor Greenbergové. Ta vymezuje tři diagnostická kritéria narcistické poruchy osobnosti:

• Chybějící schopnost regulovat vlastní sebeúctu vnitřně svými prostředky
• Sebepojetí závisející na tom, co si o daném člověku myslí druzí a věnování velkému množství energie tomu, aby se druhým zalíbili a aby od nich dostali potvrzení, které si neumějí sami dát.
• Přítomnost dvou extrémních a nerealistických pohledů na sebe měnících se v závislosti na okolnostech. Vidí se buď jako naprosto perfektní, nebo naopak jako naprosto bezcenní. Bez ochranného pocitu dokonalosti upadají do sebenenávistné deprese a zažívají silné pocity ponížení. A udržení sebeúcty je jejich primární životní cíl.

Důležité je, že narcistní rysy nejsou spojeny pouze a jen s narcistickou poruchou osobnosti (7,7 % mužů a 4,8 % žen). Jsou časté i u závislé poruchy osobnosti, hraniční poruchy osobnosti (5,9 % populace) a antisociální poruchy osobnosti (3,6 % populace).

Jak se cítíme s narcisty

S narcistními lidmi často pociťujeme hněv (i přenesený na někoho jiného), vztek na ohrožení našeho já, vinu, stud nebo strach

Narcistní lidé jsou často sevření úzkostí. Protože je člověk vybaven zrcadlovými neurony napojenými na bloudivý nerv, může vnímat, jak se cítí ostatní lidé v jeho okolí (empatie). Díky tomu cítí i jejich úzkost, kterou však často vnímá jako svoji vlastní. Je pak najednou naštvaný, netrpěliví nebo cítí potřebu odejít (viz Úzkost a její smysl od Vereny Kast). To však bohužel nasedá přesně na úzkost narcistního člověka (viz článek na 13hrichurodicovstvi.cz), který může vnímat, že ho daný člověk buď chce opustit, nebo mu ublížit, nebo odhalil, jaký ve skutečnosti je, takže mu ublíží, a pak ho opustí.

Úzkost ale není jediný pocit, který s narcistními lidmi máme. Ten další je, že cítíme jejich nedostatečnou vlastní hodnotu. Bohužel rovněž jako svoji. Řada lidí, zejména pak dětí, se v přítomnosti narcistního člověka cítí nedostatečně. Podle typu (viz článek) navíc narcistní člověk může i cíleně tento pocit rozdmýchávat, a to tím, že druhého člověka buď přímo shazuje, nebo nepřímo dává najevo, v čem všem a jak moc je lepší než on. A protože se cítíme v přítomnosti narcistního člověka vystrašení (úzkostní) a nedostateční, je pro něj velmi jednoduché s námi manipulovat, tj. realizovat svoji narcistní představu o tom, že ostatní jsou de facto jeho prodloužením a měli by proto automaticky dělat to, co on chce. Což je podle kolegů psychoanalytiků podobná představa, kterou má v raných vývojových fázích miminko o svojí matce. Někteří lidé jsou na tuto manipulaci citliví a není jim v tom dobře, někteří se proti ní umí ohradit, ale řadě lidí v danou chvíli vůbec nemusí dojít, že je s nimi manipulováno. Tím, jak se ale postupně vzdávají svého prostoru jen proto, že zaznívají věty jako: „Nemohl bys prosím tě ještě xy, to víš, mě bolí xy, neumím si s tím poradit jako ty/ty jsi na to tak šikovný atd.“ nebo „Potřebuju ještě, abys…“, tak se sami dostávají do vlastní úzkosti a nepříjemných pocitů, díky čemuž se pak posléze danému narcistnímu člověku vyhýbají.

Dopady na děti

Problém však nastává u dětí a narcistických rodičů. Ty se totiž nemají od rodiče jak odpojit nebo ochránit. Konkrétním dopadům narcismu na děti se věnovala v roce 2012 studie Regionálního centra pro psychické zdraví dětí a adolescentů na lékařské fakulty univerzity v norském Trondheimu. Turid Suzanne Berg-Nielsen a její kolega Lars Wichström v ní získali data od 922 dětí předškolního věku a zjistili, že dopady se zcela zásadně odlišují podle toho, zda rodiče zůstali spolu (1. číslo), nebo zda se rozvedli (2. číslo). U dětí rodičů s narcistickou poruchou osobnosti se vyskytovaly následující negativní dopady na psychické zdraví:

• ADHD 1,3 %/6,5 %
• Opoziční vzdorovité chování 1,5 %/4,2 %
• Porucha chování 0,3 %/4,2 %
• Deprese 0,1 %/1,1
• Dysthymie („lehčí a přetrvávající deprese“) 0,1 %/1,4 %
• Generalizovaná úzkostná porucha 0,5 %/1,2 %
• Separační úzkostná porucha 0,2 %/1,5 %.

Norská studie zároveň uvádí, že genetické faktory mají 40 až 50 % podíl na tom, že u dítěte rodiče s poruchou osobnosti se rovněž rozvine porucha osobnosti.

Kromě narcistické poruchy osobnosti řešila studie i hraniční poruchu osobnosti a antisociální poruchu osobnosti, u kterých je rovněž typický výskyt narcistních rysů (až poruch) osobnosti. Při souhře hraniční a narcistické poruchy osobnosti u rodiče byla deprese dítěte 6,8× častější než je obvyklé.

Porucha osobnosti rodiče také často stojí za výskytem tzv. neorganické poruchy prospívání (narušení růstu a rozvoje neorganického původu), která se typicky vyskytuje u týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí (jedna studie ukázala na 23,7 % případů této poruchy). V USA zase 70 % dětí, které se dostanou do péče tamní obdoby OSPODu, má matku trpící poruchou osobnosti.

Důvod k tomu je přitom zřejmý. Děti rodičů s narcistickou poruchou osobnosti (NPD), hraniční poruchou osobnosti (BPD) a antisociální poruchou osobnosti (ASPD) totiž typicky u rodiče zažívají následující:

Znovu je přitom na místě připomenout, že se často sejde více poruch osobnosti najednou.

Co je pro narcisty zraňující

Jak bylo řečeno již výše, tak typickou charakteristikou narcistního člověka je často zcela nedostupná empatie. Není to ale tak, s výjimkou antisociální poruchy osobnosti, že by narcistní člověk neuměl vnímat, jak se ostatní cítí. Problém je totiž v tom, že žádný člověk není empatický, pokud prožívá vztek nebo strach. A narcisté obojí prožívají velmi často a velmi intenzivně (mnohdy intenzitou tříletého dítěte).

Právě velká míra citlivosti, empatie i možné blízkosti střídaná s chladnokrevným zneužíváním a manipulací je to, co je na životě s narcistickým člověkem to nejvíce zničující, a co v důsledku vede k tomu, že se sebou jejich blízcí často raději nechají manipulovat, aby „měli klid“. To však jde vydržet jen do nějaké míry a nějakou dobu. Pak to vyvolá vztek, který obrátíme buď proti narcistovi, nebo jej přeneseme na někoho jiného. V nejhorším případě na sebe.

Narcistu přitom zraní zejména jakákoliv kritika a jakýkoliv pocit viny. Pocity viny jsou něco, čím se často „žonglovalo“ v jeho dětství a něco, za co si mnohdy nesl nesnesitelné důsledky. Jako kritika přitom může být vnímán jakýkoliv nesouhlas nebo nedostatečné potvrzení toho, že má narcista v dané věci pravdu.

Velkým úskalím, které v blízkých lidech narcistovi vyvolává silnou emocionální závislost, je pak to, že narcistu zraní i to, když dostatečně rychle a dostatečně přesně neuhádnete to, co od vás on potřebuje slyšet nebo udělat. Za to pak přijde hluboká výčitka. To se přitom děje extrémně často, a i u běžných situacích. Například sedíte u oběda, narcista ochutná své brambory a zjistí, že nejsou slané. První vlna jeho vzteku se snese na toho, kdo vařil. Někdy agresivně, někdy „významným konstatováním“ „Ty brambory nejsou vůbec slané,“ případně nějakou jedovatou poznámkou typu: „Tak koukám, že si mám asi nad obědem oči vyplakat, pokud ho chci mít aspoň trochu slaný, že?“ Další vlna vzteku se ale snese vzápětí na toho, kdo dostatečně rychle nepodá narcistovi slánku…

Proto je důležité si stále opakovat, že NENÍ VAŠE VINA, ŽE SE ZLOBÍ!

Co s tím můžu jako dospělé dítě narcistického člověka dělat?

Na pobyt s narcistickým rodičem je potřeba se vždy dopředu připravit. Každý narcista má omezený „repertoár“ toho, co dělá (viz tabulka výše). Zároveň dopředu víme, jak se s daným narcistickým rodičem budeme cítit (viz výše) i to, že různí lidé s ním mají různou zkušenost, která se od té naší může i zásadně lišit. A to se týká i našich partnerů i našich dětí. Narcisté mají totiž pro mnohé charisma a na ostatní to tak často může působit, že z ničeho nic se s nimi rychle vytáčíme, když se přeci „nic neděje“. To bývá obzvláště časté s narcisem typu chudáček (neodbytným).

Je proto potřeba naučit se ochránit. Nesdělovat nic osobního, čím by nás narcista mohl posléze ranit. Odpovídat neutrálně, abychom ho něčím náhodou neranili, a tím nevyvolali jeho útok. Když se přeci jen do něčeho „trefíme“, tak rychle odvést pozornost na neutrální téma, nebo aspoň mlžit. A hlavně si držet emoční odstup.

Podrobněji se můžete na návštěvu u narcistických rodičů připravit díky knize Když narcisté zestárnou od americké terapeutky Niny W. Brown.

Kde hledat pomoc

Narcismus i jeho důsledky je velmi vhodné řešit s pomocí psychoterapeuta

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Narcismus: prokletí samoty pro příliš dobré lidi

BERG-NIELSEN, Turid Suzanne a Lars WICHSTRÖM. The mental health of preschoolers in a Norwegian population-based study when their parents have symptoms of borderline, antisocial, and narcissistic personality disorders: at the mercy of unpredictability. Child and Adolescent Psychiatry and Mental Health [online]. 2012, 6(1) [cit. 2022-12-20]. ISSN 1753-2000. Dostupné z: doi:10.1186/1753-2000-6-19

VENKATESHWAR, V a TS RAGHU RAMAN. FAILURE TO THRIVE. Medical Journal Armed Forces India [online]. 2000, 56(3), 219-224 [cit. 2022-12-20]. ISSN 03771237. Dostupné z: doi:10.1016/S0377-1237(17)30171-5

HOLUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO, Marek PREISS a Erik HERMAN. Narcistická porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2005(1), 18-25. Dostupné také z: https://www.solen.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf

RÖHR, Heinz-Peter. Narcismus – vnitřní žalář: vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání. Vydání třetí. Přeložil Petr PATOČKA. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1080-1.

BROWN, Nina W. Když narcisté zestárnou: jak vyjít se sebestřednými rodiči. Přeložil Lucie ŠAVLÍKOVÁ. Praha: Portál, 2020. ISBN 9788026216421.

Definice emočního zneužívání dle CDC (viz 24. díl): Rodič, nevlastní rodič, nebo dospělý žijící ve vaší domácnosti vám nadával, urážel vás, shazoval vás, nebo jednal způsobem, který vedle k tomu, že jste se báli, že vám bude fyzicky ublíženo.

Definice emočního zanedbávání dle CDC (viz 26. díl): Pokud si nemyslíte, že následující výrok popisuje vaše dětství, pak jste trpěl(a) emočním zanedbáváním: Někdo ve vaší rodině vám pomáhal cítit se důležitý nebo výjimečný, cítil jste se milovaný, lidé ve vaší rodině se o sebe navzájem starali a cítili vůči sobě blízkost a vaše rodina byla zdrojem síly a podpory.

Objevte své základní potřeby

„Co chceš ty, tady není důležitý!“ je takové nevyřčené poselství, které si s sebou nesou v dětství emočně zneužívaní (viz 24. díl) a emočně zanedbávaní (viz 26. díl) lidé. Není proto divu, že jejich vlastní základní potřeby zůstaly zahrabané pod nánosem potřeb všech ostatních, zejména pokud je pak ti ostatní za plnění těchto potřeb chválili.

Výměnou za vztahovost tak z jejich světa často zmizela autonomie. Podle profesora Richarda M. Ryana z University of Rochester má každý z nás tři základní potřeby:

• Relatedness (vztahovost) je pocit, že se o mě někdo zajímá a pečuje o mě, pocit propojenosti s jinými lidmi, pocit sounáležitosti k nějaké skupině a schopnosti té skupině něčím přispět. Emočně zneužívané a zanedbávané děti se však od svých rodičů učí, že vztahovost může být naplněna jen tehdy, když zapomenou na své vlastní potřeby.
• Competence (dovednosti) je pocit efektivních interakcí s okolí, vlastních schopností a dovedností v kontextu daného prostředí. Ten se takovýmto dětem někdy daří naplnit a někdy ne. Záleží dost na tom, na kolik potřeby okolí souzní s jejich vlastními zájmy a dovednostmi. Čím více jsou s nimi v souladu, tím snáze se v těchto oblastech dítě zlepšuje, a tím víc naplňuje tuto potřebu.
• Kámen úrazu však nastává u Autonomy (autonomie), tedy u chování v souladu s vlastními zájmy a hodnotami, které vychází z vlastního nitra a potřeb, a nikoliv z nitra a potřeb ostatních (včetně rodičů).

Základem cesty ven ze začarovaného kruhu je proto podpora autonomie. „Je v pořádku, když děláš to, co chceš ty!“ je bohužel sice správná cesta, ale na mnohé až příliš rychlá. „Co vlastně chci já?“ je totiž to, oč tu běží.

Na to, abychom věděli, co chceme, musíme mít dostatečně dobré podmínky. Naše explorační (či chcete-li objevitelské) chování vyžaduje bezpečí, které tito lidé v dětství neměli. Zejména v dospělosti je proto důležité naučit se připustit si, že v tuhle chvíli prostě nevím, a že je dokonce v pořádku, když mi v tom není dobře.

Sám sobě maminkou i tatínkem

Belgická existenciální psychoterapeutka a profesorka psychologie Mia Leijssen na KU Leuven říká, že každý klient si do terapie přichází de facto pro náhradní rodiče, respektive že potřebuje od svého psychoterapeuta, aby naplnil jeho potřebu „maminkování“ a „tatínkování“.

Jako „maminkování“ Mia Leijssen definuje láskyplný pečující bezpodmínečně přijímající přístup, kdy rodič své dítě bezmezně miluje, ať už provede cokoliv. Něco se ti zrovna povedlo? Vyhrál si závod? Uspěl ve škole? Bezchybně zahrál náročnou skladbu na klavír? To je skvělé! Miluju Tě! Nic ti nevychází? Skončil si poslední? Vyhodili tě ze školy? Pokazil si na koncertě, co si mohl? To mě moc mrzí, miláčku, uvidíš, že zase bude líp. Chceš obejmout? Miluju tě!

„Tatínkováním“ pak Mia Leijssen nazývá láskyplný podporující bezpodmínečně přijímající přístup vedoucí k větší míře samostatnosti a schopnosti překonávat větší a větší překážky. Něco se ti zrovna povedlo? To je super! Věděl jsem, že to dokážeš! Miluju tě! Něco si zrovna pokazil? To přeci vůbec nevadí, to se stává úplně každému. Věřím, že příště to zvládneš líp! Mrzí mě, že ti z toho teď není dobře, ale to časem přejde, ty se z toho poučíš, a vyjdeš z toho silnější! Mám tě rád!

V ideálním světě se může emočně zneužívaný a zanedbávaný člověk naučit být sám sobě tou nejlepší matkou i otcem. Změnit svůj přístup k sobě a vynahradit si to, co mu nebylo v dětství dopřáno. Pokud se mu to nedaří, je na místě vyhledat pomoc psychoterapeuta, a třeba rogeriánský (PCA) přístup je na tohle ideální. Za zvážení stojí též skupinová psychoterapie.

„Maminka“ s „tatínkem“ však plní ještě jednu důležitou funkci – právě svou bezpodmínečnou láskou a přijetím oba bez rozdílu dodávají dítěti bezpečí tak nezbytné pro exploraci, pro zkoumání toho, co je to vlastně to, co já chci – pro autonomii. Prostor někdy až doslova potřebný k tomu, aby „dohnal“ své dětství, a to včetně prvních dětských krůčků, naprosté euforie ale také „zbytečných“ chyb.

Dávejte průchod emocím

U emočně zneužívaných a zanedbávaných dětí byl obvykle potlačován prostor pro prožívání některých jejich emocí. Vztek a smutek bývají často ty nejméně odžité z nich. Jako by nebylo v pořádku být naštvaný, nebo nebylo v pořádku plakat. Obě emoce, mnohdy vyčítány rodiči, pak zůstávají neprojevené a vevnitř způsobují tlak. Tlak jako v papiňáku. A papiňák bez ventilu prostě jednoho dne bouchne, což si ale daný člověk – toho času už dospělý – samozřejmě následně vyčítá, a vyčítá mu to mnohdy i okolí, které naprosto nerozumí tomu, co se děje. „Vždyť ještě včera bylo přeci všechno v pořádku!“ Nebylo, jen to nebylo dáváno najevo, navíc dlouho daný člověk vlastně ani necítil, že to není v pořádku. Jak taky, když ostatní kolem dávali najevo, že „se přeci nic neděje“. Tak povědomá věta z domácností, kde dochází k emočnímu zneužívání a zanedbávání.

V dospělosti se proto oběti tohoto krutého zacházení musí naučit nedestruktivním způsobem projevovat své emoce. Vykřičet se do polštáře nebo do lesa, bouchnout si do boxovacího pytle, dostat to ze sebe sportem. Je dobré, když aspoň nějaký takový ventil člověk má. A u smutku? Když nic jiného, tak se aspoň vyplakat u filmu. Lepší je ale naučit se dovolit si před někým plakat a zažít si někdy i úplně poprvé, jaké to je, získat soucit.

Prvním krokem je ale naučit se cítit své emoce včas. K tomu slouží check-in, od americké psycholožky Catherine Spann. Třikrát denně v době, kdy jste vzhůru si nařiďte budík. Když zapípá zastavte se, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“ Sledujte jakékoliv emoce, ale i tělesné pocity – bolest zad, hlad, studené ruce, „tlak“, cokoliv. Výsledek si zapište do notýsku a pro to, co nedokážete nijak pojmenovat, používejte klidně metafory – např. „Jako zvíře zahnané do kouta.“ Přidejte záznam o tom, co se zrovna dělo a kdo byl kolem jednou za čas si záznamy projděte. Časem se váš kontakt s emocemi začne zlepšovat.

Už po dvou týdnech, tj. 42 opakováních, získáte mnohem lepší přístup ke svým emocím a budete je umět mnohem lépe popsat, ať už sobě, nebo třeba někomu jinému. Možná si také všimnete, že některé pocity se ve stejný čas, ve stejnou situaci nebo se stejnými lidmi opakují. Co z toho pro vás plyne? A nešlo by si třeba některé pozitivní pocity cíleně navozovat třeba opakováním situací, ve kterých je cítíte?

Jak si přestat ubližovat

Emočně zneužívaní a zanedbávaní lidé obvykle trpí toxickým vnitřním rozhovorem. Ve své hlavě si nesou tzv. internalizované rodiče, ale i další důležité vztahové osoby (prarodiče, učitele, trenéry apod.). Ti pak komentují jejich každodenní život – každý „přešlap“, každou „chybu“, každou „nedokonalost“, všechno, co by „měli a neměli“, „musí a nesmí“, „se má a nemá dělat“.

Zrádnost tohoto procesu je, že zejména u dětí, které žily v takto toxickém prostředí již v raném věku, jsou tyto internalizované hlasy mnohdy ještě krutější a nemilosrdnější, než byly ty skutečné. Všechny se ale „naštěstí“ shodnou na jednom – „Nejsi dost dobrý!“ a případně i „Nikdo tě nemá rád, dokud/když…“ To pak danému člověku samozřejmě začne způsobovat v životě ještě větší problémy.

Tím největším je právě přehrávání si tzv. komplexových scénářů, kdy si daný člověk má v nové situaci s novými lidmi potvrdit stará přesvědčení a staré emoce. Bohužel, většina komplexu je ukryta v nevědomí, takže člověk vůbec netuší, že to dělá. Až po čase si začne všímat, že některé věci se mu až podezřele často a přesně stále opakují. Každé opakování ale jako by zarazilo další nůž do těla už tak plného ran.

Při cestě ven ze začarovaného kruhu je proto nezbytné změnit také svůj vnitřní rozhovor, způsob, jakým spolu uvnitř mluvíme. Ten musí doplnit zejména sebesoucit, ale také hlas těch neexistujících ideálních rodičů, o kterém jsme mluvili výše. Důležité je umlčet hlasy, které vás poškozují. A na to existuje jednotlivé cvičení, které dávám i svým klientům:

1. Udělejte si někam čárku pokaždé, když sami sebe emočně zneužíváte (viz 24. díl)
2. Zeptejte se sami sebe: „Pomáhá mi, když se sebou takhle mluvím? Je mi potom lépe?“
3. Pokud ne, zeptejte se sami sebe: „Co bych v téhle situaci potřeboval slyšet, aby mi bylo lépe?“ No a pak si to zkuste taky říct…

Hodně štěstí!

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

RYAN, Richard M. a Edward L. DECI. Self-Determination Theory: Basic Psychological Needs in Motivation, Development, and Wellness. Guilford Press, 2018. ISBN 9781462538966.

Sabine Groth, Cesta hrdinky

Kristin Neff, Self-Compassion: The Proven Power of Being Kind to Yourself

Web o sebesoucitu (EN)

Článek o sebesoucitu

Článek o vnitřním sebepoškozování

Jaké potřeby si naplňovat, abychom byli spokojení

Jak poznat, že jste v začarovaném kruhu, a jak z něho ven (článek o komplexových reakcích)

Zákon akce a reakce aneb proč jsou na nás všichni takoví (článek o komplexových reakcích)

Článek o odpojení od emocí

Článek o vnitřním rozhovoru

Život v emočním zanedbávání

„Nikdo mě nemá rád, jako bych snad ani nebyl vidět, doma se cítím sám, nikdo mě nepodporuje, nepečuje o mě, a přitom ostatní děti to mají jinak!“ Tak nějak začíná vnitřní rozhovor emočně zanedbávaného dítěte už v raném dětství, když vidí, že mu v době, kdy to nejvíce potřebuje, nikdo nepomáhá cítit se důležitý nebo výjimečný, natož pak milovaný. Emočně zanedbávané děti vyrůstají v rodině, kde jsou si její členové často emočně vzdálení, nestarají se o sebe navzájem a každý si jde svou cestou. Máma třeba něco dělá v kuchyni, táta si čte něco na gauči, starší sourozenec, pokud je, je někde pryč. Někdy je naopak mladší sourozenec, a pak je hlavní úlohou emočně zanedbávaného dítěte nepřekážet a neotravovat.

Emoční zanedbávání se na dítěti projevuje už v raném dětství. Proto se ho v zahraničí učí pediatři rozeznat. Dítě mívá opožděný vývoj, později přibývá hyperaktivita a také agresivita. „Nechápu to, bolí mě to, a roste ve mně vztek! Kašlu na ně! Nepotřebuju je! Jsem lepší než oni!“ pokračuje vnitřní dialog dítěte později. Jenže pak díky narušenému vývoji a změnám ve svém chování začne narážet v kolektivu – ve škole, na kroužcích, pokud ho vůbec rodiče v nějakých kroužcích podpoří a zařídí mu je. Bolest roste, protože se dítěti začne přehrávat důvěrně známý „scénář nedůležitosti“ i mezi vrstevníky.

V dospívání proto následují obvykle deprese a již plně rozvinuté závažné poruchy osobnosti. Nabízí se samozřejmě narcistická porucha osobnosti, kdy si dítě rozvine tzv. grandiózní self – jakýsi štít chránící ho před obrovskou bolestí z chybějící pozornosti, lásky a přijetí od rodičů, který mu pomáhá, aby si aspoň pro sebe mohlo připadat výjimečné. Běžně přichází i s tím často spojený problém s emoční závislostí. Emočně zanedbávané dítě doslova za kousek lásky dojde na světa kraj.

Velmi častý je pak rozvoj velmi nebezpečné hraniční poruchy osobnosti a pokud agresivita a naštvání na všechny lidi překročí určitou hranci únosnosti, tak pak i antisociální poruchy osobnosti. Ta často končí substančními závislostmi.

Projevy emočního zanedbávání v dospělosti

Dětstvím a odstěhováním se od rodičů utrpení emočně zanedbávaného dítěte samozřejmě nekončí. Do života si s sebou nese čtyři charakteristiky, které mu ve formě komplexových scénářů dále komplikují vztahy a prožívání emoční blízkosti.

Potřeba vyhovět ostatním je všudypřítomná. V dětství logická, avšak bohužel naivní, představa, že když budu dělat všechno, co si myslím, že po mě rodiče chtějí, že mi konečně dají trochu lásky, pozornosti a podpory, se v dospělosti přenese na ostatní, někdy dokonce i všechny ostatní. „NE“ je sprostým slovem. Je potřeba vyhovět všem, na úkor sebe. V angličtině se takovým lidem někdy také říká „People Pleaser“, což je extrémní projev vztahové závislosti.

Protože toto chování vede někdy v podstatě úplnému popření sebe sama, vzniká uvnitř člověka obrovský tlak. Inkongruence – rozpor mezi tím, co ve skutečnosti chci já, a tím co dělám, roste takovým tempem, že se mnohdy dostaví nezvladatelné chování – výbuchy vzteku, nekontrolovatelný pláč, nebo třeba konzumace obrovského množství jídla, alkoholu nebo dalších substancí. Mnoho lidí také trpí silnými úzkostmi, které jako by upozorňovaly člověka na to, že takhle to dál už nejde.

S postupem času také může a často sílí nenávist vůči lidem, všem. Emočně zanedbávané dítě si totiž dál připadá přehlížené, nedůležité, nepodporované, zatímco „všichni“ ostatní to mají jinak. Navíc, od ostatních lidí nepřichází reciprocita za vlastní sebeobětování. To, že já říkám ANO, když myslím a cítím NE, bohužel neznamená, že druhý pro mě udělá totéž, když já to budu potřebovat.

A pak tu je strach z emocionální blízkosti, logicky. Emočně zanedbávané dítě bylo zraňováno od těch nejbližších de facto celé dětství. Pak roli zraňujících přebraly další vztahové osoby. Jakýkoliv vztah je nebezpečný. Je potřeba si držet odstup. A to bohužel platí i pro vztah k vlastnímu partnerovi nebo dítěti… Bez psychoterapie se málokdy podaří takový začarovaný kruh rozmotat.

Zhoubná poselství emočního zanedbávání

Tam, kde psychiatrie přináší medicinské diagnózy depresivních a úzkostných poruch, poruch osobnosti a substančních závislostí, tam američtí psychiatři a psychoterapeuté Mary a Robert Gouldingovi nabízejí náhled na tzv. zhoubná životní poselství, která si emočně zanedbávaní lidé nesou do svých životů a které formují jejich každodenní realitu. Mary a Bob jich popsali celkem 12, přičemž emoční zanedbávání obvykle přináší celou polovinu z nich.

Zhoubná životní poselství jsou zhoubná v tom, že lidé podle nich jednají. Jako by to byla jakási pravidla jejich života, které nesmí překročit. V raném dětství se pro ně rozhodli, protože to byla poselství, která jim svým chováním předali milovaní rodiče. Tato poselství si pak tzv. internalizovali, a dál podle nich jednají. Často se tyto věty objevují i v interním dialogu, který se sebou dnes a denně vedou.

Pro emoční zanedbávání jsou charakteristická tato poselství:

• Don’t be/Don’t exist (Nebuď/Neexistuj) – ta dostávají typicky nechtěné děti
• Don’t make it (Nezvládni to) – ta dostávají typicky děti narcistních rodičů, kteří na ně žárlí
• Don’t Feel (Neciť) – to je jediná ochrana emočně zanedbávaného dítěte před absencí rodičovské lásky
• Don’t Belong (Nikam nepatři) – to je poselství vytvářené nedůležitostí dítěte pro rodiče, a později i problémy, které mu to způsobuje v prvních kolektivech
• Don’t be close (Nebuď blízký) – je logická ochrana před zničující absencí lásky od rodiče
• Don’t be important (Nebuď důležitý) – je zhoubné poselství odpozorované z chování rodičů, a později postupně i dalších a dalších vztahových osob

Pro přerušení začarovaného kruhu je pak potřeba tato poselství nahradit, a to tím, že si je zažiju v blízkých vztazích – typicky v tom terapeutickém – jinak, ale i tím, že se rozhodnu sám začít jednat podle nových poselství:

• Je v pořádku, že tu jsi!
• To zvládneš!
• Je v pořádku cítit a projevovat své pocity!
• Je skvělé, že jsi mezi námi!
• V blízkosti si zažíváš lásku a přijetí!
• Jsi pro nás důležitý!

Jak přestat s emočním zanedbáváním

Rodiče emočně zanedbávající svoje děti obvykle pocházejí z rodin, kde je rodiče v dětství ignorovali nebo zanedbávali. „Tito rodiče, kteří jsou nuceni spoléhat se sami na sebe, bojí se potřeb vlastní závislosti a zdráhají se přiznat si svou bolest, jsou velmi ambivalentní vůči potřebám svých dětí, zejména když jejich děti trpí, pláčou nebo hledají citovou podporu. Mohou pociťovat žárlivost nebo zášť vůči svým dětem a mohou je vnímat jako přehnaně náročné a nemožné uspokojit. Mohou být natolik zaujati svými vlastními potřebami, že nikdy neberou v úvahu pohled dětí. Případně se mohou cítit tak rozzlobení a uražení, že mají děti, že je prostě ignorují,“ píší profesor pediatrie a psychiatrie Anthony L. Rostain z Rowan University a Stephen Ludwig, šéflékař v dětské nemocnici ve Philadelphii ve své knize Developmental-Behavioral Pediatrics.

Zanedbávající rodiče ze všeho nejdřív potřebují od svého okolí podporu, a nikoliv odsouzení. Sami mají nedosycené dětské potřeby a z vlastního dětství si nesou hluboké rány. Nejvíce zanedbávající rodiče se cítí izolovaní a nepodporovaní svými rodinami a cítí, že o jejich emoční potřeby jsou nenaplněné. Při pohledu do vlastní trhliny bytí nejsou schopni emočně obstarat potřeby dalších lidí, včetně vlastních dětí. Sebepéče (díly 6 a 8) sice povede k tomu, že jim bude líp, ale nevyřeší deficit lásky a pozornosti, a tím pádem ani emoční zanedbávání vlastních dětí a dalších blízkých vztahových osob. Proto by měla být první volbou vlastní dlouhodobá psychoterapie.

Nicméně, pokud cítíte, že emoční zneužívání je problém, který se vás v dětství hluboce dotýkal a dotýká se vás i v rodičovské roli, tak Rostain a Ludwig, aspoň pro začátek radí, položit si dvě důležité otázky:

• Jaké má vaše dítě pozitivní vlastnosti?
• Jaké jsou jeho silné stránky?

Zkuste odpovědím na ně věnovat dostatek času, sepsat si je, a pak zkusit dát svým dětem za tyto pozitivní vlastnosti a silné stránky nějaké ocenění, podporovat je v jejich rozvoji, říct jim, jak moc si těchto vlastností na nich vážíte. Nebojte se také požádat o podporu druhého rodiče.

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Příběh emočně zanedbávaného lékaře (z podcastu)

Profesor Michael Maddaus má i vlastní web, kde najdete zbytek příběhu i jeho novou životní cestu – michaelmaddaus.com.

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Článek o zhoubném přístupu k sobě

Článek o narcismu a dopadech nedostatečné vlastní hodnoty

Trochu více o zhoubných poselstvích a introjektech najdete v tomto článku.

CAREY, William B. a Allen C. CROCKER et al. Developmental-Behavioral Pediatrics. Fourth edition. Saunders, 2009. ISBN 978-1-4160-3370-7.

FINK, George et al. Encyclopedia of Stress. Second Edition. Academic Press, 2007. ISBN 978-0-12-373947-6.

MCLURE GOULDING, Mary a Robert L. GOULDING. Changing Lives Through Redecision Therapy. Grove Press, 1997. ISBN 0802135110.

HOUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO a Marek PREISS. Závislá porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2004, 2004(2), 55-59. Dostupné také z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2004/02/02.pdf

HOUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO, Marek PREISS a Erik HERMAN. Narcistická porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2005, 2005(1), 18-25. Dostupné také z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf