47: Sofiiny volby

Rodičovství je ten druhý nejtěžší a nejdelší životní úkol, se kterým se můžeme setkat. Hned po životě jako takovém. Tak jako život ani rodičovství nepřináší jen ideální okamžiky. Jeho pro někoho i každodenní součástí je vybírat mezi menším zlem. Ublíží dítěti víc, když nebude očkované, nebo když bude plakat kvůli injekci? Ublíží mu víc, když se nevyspí, nebo když bude plakat, že ho posílám spát v době, kdy si chce ještě hrát? Je lepší dát mu v obchodě čokoládku, kterou chce, nebo snášet jeho záchvat vzteku a dívat se jak trpí? Nejsou to lehká rozhodnutí a ne vždy musí být zřejmé, co je ta pro dítě lepší z variant. O tom, jak to zvládnout, že ne každý pláč je automaticky trauma i o tom, že rodiče jsou taky lidi je další díl našeho podcastu.

Nejde neublížit

Rodičovství rozhodně není snadným úkolem. I když se s ním pojí řada radostí a hlubokých prožitků štěstí, pojí se s ním ze všeho nejvíc také zodpovědnost, a to i zodpovědnost činit pro dítě nepříjemná rozhodnutí.

Rodiče přitom stojí před nelehkým úkolem, který u lidského druhu trvá ze všech živočišných druhů nejdéle. Lidé jsou totiž zvířata, která se rodí s de facto zcela tzv. „otevřenými programy“, jak pojmenovává německý evoluční biolog Ernst Mayr situaci, kdy mládě zvířete po narození samo neumí téměř nic, ale zároveň je schopné se naučit téměř vše.

Zatímco lidské mládě se narodí jen s pár reflexy a téměř neomezenými možnostmi učení, ostatní živočišné druhy se rodí buď zcela připravené do života a plně nezávislé na rodičích (s tzv. uzavřenými programy) jako např. želvy, anebo jen s částečně otevřenými programy, kdy část dovedností velmi rychle umí (např. chodit), a část se v řádu měsíců, maximálně let, naučí od rodičů (např. lovit) jako je tomu třeba u ledních medvědů. U nich celé rodičovství zabere okolo dvou let a vykonává ho matka, která pak mláďata opouští. Problém s otevřenými programy u člověka je ten, že i sám rodič je stále ve fázi, kdy nemá dokončen vlastní rozvoj a potřebuje se učit novým dovednostem.

Úkolem rodiče je vychovat dítě, které se narodí jako zcela závislé na rodiči v naprosto nezávislého dospělého jedince, který se bude umět v životě spoléhat sám na sebe, bude umět vytvářet, budovat, rozvíjet ale i ukončovat vztahy s ostatními lidmi a bude umět být ve vztazích svobodný. A ano, bude umět i zvládat rány osudu.

U malých dětí je (a to nejen de iure) na rodiči, aby rozhodoval v zájmu dítěte a za dítě, a aby tedy činil i taková rozhodnutí, která mu v danou chvíli způsobí utrpení. Zradou je navíc to, že v některých situacích nejde vybrat variantu, kvůli které by dítě netrpělo – třeba, když nemocnému dítěti musí lékař vzít krev, aby mohl stanovit správnou léčbu, nebo když dítě ženeme v osm večer spát, aby mělo dostatek spánku, a to i když si chce dál hrát. Jsou zkrátka situace, kdy každá varianta skončí pláčem…

Na co se soustředit

Cílem rodičovství by nemělo být „nikdy dítěti neublížit“. To bohužel není možné. Cílem rodičovství je vychovat ze zpočátku zcela závislého dítěte samostatného sebevědomého (viz 45. díl) ideálně psychicky zdravého a odolného (viz 22. díl) jedince s bezpečnou vztahovou vazbou (viz 12. díl), kterému pokud možno nezpůsobíme žádný z neblahých zážitků z dětství (viz 14. díl).

To bohužel obnáší i to, že dítěti v některých situacích budeme muset – z jeho dětského pohledu – i ublížit. Nepovolíme mu dát si s námi alkohol, i když si to v šesti bude hrozně moc přát. Neochráníme ho před „zlým doktorem“, co mu píchne injekci či dokonce vyvrtá zub. Nedovolíme mu jezdit na kole bez helmy, i když sousedovic Anička může. Zakážeme mu si večer hrát proto, že už je čas jít do postele apod.

Malé děti v těchto situacích obvykle pláčou. Větší děti se na nás naštvou a třeba říkají, že nás kvůli tomu nemají rády. A my? Nám samotným to mnohdy rve srdce, i když víme, že jednáme v zájmu dítěte. Co ale v dané chvíli, kdy dítě pláče, dělat? Nenechte dítě v jeho utrpení samotné, a to i přesto, že jeho optikou jste mu to utrpení způsobili právě vy!

Jak dítěti v takovéto situaci ulevit:

Pojmenujte jeho pocity – např. „Tebe mrzí, že už musíš jít spát, viď?“
Ujistěte ho, že jsou jeho pocity v pořádku (což není totéž jako že má fakticky pravdu)
Řekněte, že vás to taky mrzí, že nemůže/musí teď to či ono, ale že to bohužel jinak nejde
Buďte mu k dispozici pro utišení jeho bolesti a pokud chce, obejměte ho a utěšujte
Případně nabídněte utěšení od druhého rodiče
Vyvarujte se výčitkám mezi rodiči před dítětem. Slova jako: „Co děláš? Však si taky mohl(a) ho nechat xy“ v tu chvíli rozhodně neutěší bolest dítěte, spíš naopak.

No a pak se soustřeďte i na sebe, protože i vy budete potřebovat opečovat. Však to nebylo jednoduché takto dítěti ublížit (z jeho pohledu) a pak nejen vidět, jaké to mělo následky, ale ještě se je snažit zmírnit. Pravidelně proto o sebe pečujte (viz 6. a 8. díl) a buďte si s partnerem navzájem oporou.

Dítě není vaše mladší já

Určitou zradou v rodičovství, která souvisí i s otevřením vlastních Pandořiných skříněk (10. díl) je to, že zejména v některých těžkých situacích můžeme začít vidět ve vlastním dítěti své mladší já a snažit se mu tak poskytnout to, co jsme sami tehdy potřebovali – např. když je na něj zlá babička, nebo mu kamarádi říkají ošklivé věci, nebo se s ním rozejde první partner atd. atd.

Protože v těchto situacích často sami pociťujeme velmi silné negativní pocity, neb se ocitneme rázem v nepříjemných vzpomínkách z vlastního dětství, můžeme mít tendenci ztrácet schopnost empatie vůči svému dítěti a až příliš prosazovat to, co bychom bývali sami tehdy od své matky/otce potřebovali. Jenže naše dítě obvykle potřebuje něco aspoň trochu jiného, a to v dávce reflektující jeho aktuální potřeby, které jsou dozajisté odlišné než naše vlastní potřeby „tehdy a tam“.

Ještě větší zradou je, že se nám to nemusí dítě jen v nějakých vypjatých mezních situacích, ale také v těch úplně běžných. Třeba když jsme za socialismu neměli džíny, protože ty byly dostupné jen v Tuzexu, tak můžeme dítěti chtít kupovat džíny, po kterých ale ono samo vůbec netouží. Nebo když nás samotné štvalo, že jsme museli chodit spát v osm večer, tak svému dítěti „just“ povolíme večerku až v deset, aniž bychom pak reflektovali, zda má pro něj osobně a pro daný věk dostatek spánku či nikoliv.

Proto je více než vhodné mít zpracovaná vlastní traumata a nepříjemné zážitky z dětství, abychom svému dítěti dokázali být rodičem, kterého potřebuje naše dítě, a nikoliv rodičem, kterého jsme potřebovali my.

Nevyčítat si

V dnešní době je extrémně těžké být rodičem, zejména pokud nemáte úplně pevné sebevědomí (viz 45. díl) anebo si po vlastních Neblahých zážitcích z dětství (viz 14. díl) neseme následky např. v podobě úzkostí. Existuje totiž až příliš mnoho informací o tom, co a jak dělat, nebo nedělat dětem. Řada z nich je přitom naprosto smyšlených, bez vědeckého základu, bez důkazů, někdy skoro až na bázi náboženství (viz 17. díl). Dítě ale ve skutečnosti potřebuje jen „dostatečně dobrého“ rodiče (viz 17. díl), který mu pokud možno nabízí co nejčastěji bezpodmínečnou lásku a přijetí (viz 19. díl).

Je třeba si ale uvědomit, že ne každý nepříjemný prožitek, a ne každý pláč dítěte znamená, že mu to hned způsobilo trauma, se kterým se bude muset srovnávat po zbytek života. Ve skutečnosti je trauma dost ojedinělý zážitek, u něhož dokonce jako rodiče dokážeme výrazným způsobem snížit pravděpodobnost jeho výskytu u našich dětí. Jak? Podporováním jejich resilience (viz 22. díl) a budováním jejich sebevědomí (viz 45. díl). Zároveň je důležité si připomenout zlaté pravidlo tzv. Positivity ratio, se kterým přišla americká psycholožka Barbara Fredrickson – to nám ukazuje, že není až tak nezbytné nezažívat spolu s dítětem negativní interakce, jako to, aby převažovaly ty pozitivní. U dospělých vztahů to má být téměř 3:1 ve prospěch těch pozitivních, u dětí se ve vztahu s rodičem uvádí ideálně 5 pozitivních zážitků ten samý den na 1 negativní zážitek.

A zde se dostáváme ke kamenu úrazu. My sami musíme být schopni po mnohdy doslova srdceryvné scéně, za kterou si třeba bereme vinu, přepnout u sebe, a tudíž si to nevyčítat. V tom nám může zásadně pomoci sebesoucit, o kterém se dočtete více v knize od Kristin Neff (viz níže) a také pozitivní vztah k sobě (viz 30. díl).

Nezapomínejte proto na to, že rodiče jsou taky lidi…