Co je to LGBTQ+? Je to opravdu jen „ideologie“, jak tvrdí někteří, nebo komplexní odlišnost daná strukturou mozku, jak říká věda? Lesby, gayové, bisexuálové, transgender lidé a další minority v oblasti sexuality se zejména v posledních letech staly nejen terčem perzekucí, ale také politického marketingu. Zejména od lidí, co žijí v absurdně mylné představě, že biologie a genetika zná pouze dvě pohlaví. Co to obnáší být LGBTQ+? Co podle současné vědy stojí za tím, jakou bude mít člověk sexuální orientaci a gender? A proč se 29 % lidí s homosexuální nebo bisexuální orientací v dospívání a 40 % transgender a nebinary lidí během celého života pokusí o sebevraždu? O tom všem je další díl našeho podcastu.
Co to je LGBTQ+
LGBTQ+ je souhrnná zkratka pro:
- lidi s minoritní sexuální orientací (L jako lesba, tj. homosexuálně orientovaná žena, G jako gay, tj. homosexuálně orientovaný muž a B jako bisexuálně orientovaný člověk),
- a/nebo genderem (T jako transgender osoba, což je člověk jehož pociťovaná sexuální identita neodpovídá jeho „pohlaví“).
- Q jako queer – který původně označoval gaye a lesby a později všechny LGBT osoby, tak nově spíš questioning – tedy pro lidi, kteří si nejsou svojí sexuální orientací a genderem jistí.
Pro úplnou přehlednost dodáváme, že sexuální orientace je o tom, jakého pohlaví jsou lidé, kteří vás sexuálně přitahují, a gender je o tom, jakým pohlavím se cítíte sami být. Obojí se může v čase vyvíjet, měnit a případně se kombinovat, přičemž pohlaví nejsou jen dvě (viz samostatné posty).
Samotné znaménko + pak označuje zahrnutí dalších minoritních skupin jako jsou třeba intersexuální osoby nebo asexuálové, aromantické osoby a osoby bez genderu. I proto se v posledních letech začíná používat i zkratka LGBTQIA+. Jednotlivým skupinám se budeme věnovat v samostatných postech.
Samotná zkratka LGBTQ+ je relativně nová. Mezi lety 1988 až 2016 byla oficiální zkratka pouze LGBT. Teprve posledních 10 let americká GLAAD (původně zkratka pro Gay & Lesbian Alliance Against Defamation, pak už používala jen zkratku, protože chtěla podporovat i transgender osoby a další minoritní skupiny) vydala stanovisko, že by se měl používat místo něj už v té době rozšířený termín LGBTQ+.
Samotná zkratka je však bohužel zkratkou i v pravém slova smyslu – nechtěně tak trochu podporuje dělení lidí na „homo“ a „hetero“ (a později „bi“) a „trans“ a „cis“, což podle současného stavu vědění, i podle historicky prvních sexuologických výzkumů Alfreda Kinseyho nereflektuje, jak lidská sexualita funguje ve skutečnosti. Sexuální orientace se pohybuje na jakési škále, kde skutečně existují extrémní situace jako je striktně homosexuál nebo striktně heterosexuál a i gender můžeme vnímat jako jakousi škálu. Jak to? Co pro vás osobně znamená být příslušníkem svého genderu? A s kolika dalšími lidmi se na tom ze 100 % shodnete?
Proč existuje LGBTQ+
Jsou lidé, kterým vadí Pride pochody, přijdou jim nechutné apod. Proč ale vůbec existuje nějaké LGBTQ+ hnutí, respektive lidé, co se bijí za práva sexuálních menšin?
Za vzestup povědomí o LGBTQ+ pravděpodobně může Alfred Kinsey, tím že publikoval veřejně své Kinsey Reports v roce 1948 o sexuálním chování mužů a v roce 1953 o sexuálním chování žen. Ty způsobily naprostý skandál, i proto, že ukázaly, že v té době v mnoha státech trestný anální sex – zakázaný katolickou církví jako sodomie – je zcela běžnou praktikou. Kinsey byl obviněn z toho, že je agent KGB, co chce rozvrátit počestnou americkou společnost – a musel kvůli tomu i k soudu.
V obou Kinsey reports byli pokryti homosexuálové a bisexuálové a obě studie ukázaly, že to není nějaká výjimečná deviace, ale docela běžná věc, včetně toho, že muži se během dospívání běžně zapojují do homosexuálních aktivit, aniž by byli homosexuálně orientovaní.
Americký senátor za Wisconsin Joseph Raymond McCarthy proto v roce 1950 zahájil v americké armádě hon na čarodejnice – tzv. Lavender Scare. Ten byl o tom, že americká armáda a další složky státu byly infiltrovány komunisty, anarchisty a homosexuály, přičemž tito homosexuálové jsou vydíráni právě komunisty/Rusy, aby pracovali pro ně, takže je potřeba všechny homosexuály odhalit a nejlépe pozavírat. Tehdy se navíc ještě homosexualita „léčila“ v psychiatrických nemocnicích, a to bolestivými elektrošoky, konkrétně do oblasti genitálií, za vzrušení se při pohledu na nahé mužské tělo (u mužů)/ženské tělo (u žen). Výsledky byly devastující, často končící sebevraždou. Navíc dnes už víme, že odlišnost daná výrazně jinou strukturou mozku nelze nijak změnit.
Vymezování práva na sexuální „divergenci“ začalo naplno v 60. letech minulého století, konkrétně 28. června 1969 v New Yorku, s tzv. Stonewall riots. Ty vyvolala policejní razie v gay baru Stonewall Inn. LGBT lidé tehdy čelili opakované policejní šikaně, a dokonce i násilí. Tentokrát se ale nerozutekli a začali s policií bojovat. Do několikadenního střetu s policií se nakonec zapojilo přes 2000 lidí.
Tento zásah proběhl jinak pravděpodobně i proto, že v ten den se konal v New Yorku pohřeb tehdejší ikony gayů Judy Garland, kam se sjelo 12 000 gayů (z celkem 20 000 účastníků pohřbu). Tento střet se stal symbolem boje za práva LGBT. V den prvního výročí, v roce 1970 se konal první pride pochod.
V roce 1973 APA odejmulo homosexualitu z DSM, tím už nebylo možné ji „léčit“ a přestala být považována za patologii.
14. října 1979 proběhl ve Washington D. C. National March on Washington for Lesbian and Gay Rights, kterého se podle odhadů zúčastnilo 75 až 125 tisíc lidí, včetně bisexuálů a transgender lidí i včetně cisgender a heterosexuálních lidí, kteří podporovali jejich práva.
11. října 1987 ve Washingtonu D. C. pochodovalo 750 000 lidí na podporu práv leseb a gayů v rámci tzv. Druhého národního pochodu na Washington pro práva leseb a gayů. Od roku 1988 se proto slaví 11. říjen jako National Coming Out day.
LGBTQ+ lidé musí za svá práva bojovat neustále. Sňatky osob stejného biologického pohlaví legalizovalo jako první Nizozemsko, a to teprve v roce 2001. ČR pořád nic – máš homosexuální orientaci, jsi občan druhé kategorie. Jdi si registrovat psa na radnici a o kancelář vedle můžeš i partnera. Teda od ledna 2025 už se tomu říká jen partnerství. Sice to pořád nezakládá práva jako manželství, ale aspoň to nezní tak blbě.
A s diskriminací se LGBTQ+, stejně jako i další neurodivergentní lidé, bohužel – často i z druhé strany nechtěně a neuvědomovaně – setkávají i od svých nejbližších nebo v ordinacích lékařů či pediatrů. Tomu se ale budeme věnovat až ve 133. dílu.
LGBTQ+ a lidská práva
Jak shrnuje doktorka Dunya Tomic ve svém článku z BMC Psychiatry, tak:
„Členové komunity leseb, gayů, bisexuálů, transgender osob, queer osob a dalších sexuálních a genderových menšin (LGBTQ+) čelí diskriminaci a viktimizaci v mnoha oblastech každodenního života, včetně veřejných prostor, jako jsou školy a pracoviště, a při přístupu ke zdravotním službám. Často jsou vystaveni sociálnímu stresu, sociálnímu vyloučení, stigmatizaci, a to i v rámci svých vlastních rodin, homofobní nebo transfobní nenávisti a násilí, a internalizované hanbě a stigmatizaci kvůli své sexuální orientaci nebo genderové identitě. Všechny tyto zkušenosti přispívají k negativním důsledkům pro duševní zdraví, včetně zvýšené zátěže depresí, úzkostí, poruchami užívání návykových látek (viz 36. díl), sebevražedností a pokusy o sebevraždu.“
Faktem je, že lidé jsou dlouhodobě za sexuální divergenci trestaní, persekvovaní, týraní, věznění, nebo v některých zemích třetího světa potlačujících základní práva a svobody lidí – tedy například v ČR – dokonce nedobrovolně kastrovaní, a to jen za to, že chtěli zapsat do občanského průkazu změnu pohlaví.
Deklarace sexuálních práv přitom říká, že:
- Sexualita je ústředním aspektem bytí člověka po celý jeho život, zahrnuje sex, genderové identity a role, sexuální orientaci, erotiku, potěšení, intimitu a reprodukci. Sexualita je prožívaná a vyjádřená v myšlenkách, fantaziích, touhách, přesvědčeních, postojích, hodnotách, chování, praktikách, rolích a vztazích.
- Každý má právo svobodně kontrolovat a rozhodovat o záležitostech týkajících se jeho sexuality a jeho těla. To zahrnuje výběr sexuálního chování, postupů, partnerů a vztahů s náležitým ohledem na práva ostatních.
- Každý má právo na svobodu myšlení, přesvědčení a projevu týkající se sexuality a má právo vyjadřovat svou vlastní sexualitu, například prostřednictvím vzhledu, komunikace a chování při náležitém respektování práv ostatních.
- Každý má právo rozhodnout se, zda mít děti, a jaký počet a věkový rozestup bude mít u dětí.
Většina těchto práv je v podstatné části zemí, včetně ČR/SR, LGBTQ+ lidem upírána.
Život jako LGBTQ+
Většina lidí zjistí svoji odlišnost nejpozději během dospívání. Když zjistí, že jsou určitě nebo i jen asi LGBTQ+, okamžitě přichází strach z persekuce i ze zavržení vlastní rodinou. Vše přitom oprávněně, jak zaznělo výše.
Odlišnost v jedné jediné oblasti, navíc daná odlišnou strukturou mozku, znamená, že najednou nebudete smět mít nikdy život jako ostatní a to, co pro ostatní je zcela běžně dosažitelné, vy nebudete moci získat jen proto, jací jste.
Představte si, že jste se právě zamilovali do kluka. Je vám dvanáct a on je naprosto úžasnej. O dva roky starší, fotbalista, vtipnej, hezkej, chytrej, obdivuje ho spousta holek. Má to ale jeden háček – jste kluk. A nikdo se to nesmí dozvědět, protože jinak vás zmlátí za to, že jste buzerant.
A pak to pokračuje:
- Takže jako nikdy nebudu mít moc děti? – tedy v ČR/SR
- Takže jako nikdy nebudu mít moc manžela/manželku? – tedy v ČR/SR
- Všichni se na mě budou dívat skrz prsty!
- Rodiče mě vyhodí z domu!
Nebo – je vám 11, máte perfektní partu kluků. Rozumíte si, trávíte spolu spoustu času, hrajete fotbal, povídáte si o autech, pomlouváte holky, jak jsou blbý. Jenže najednou se něco začne dít s vaším tělem – začnete rychle růst, podivně vám zcitliví bradavky a pak dostanete svoji první menstruaci a vyrostou vám prsa, zvětší se zadek. Najednou už máte výrazně jiný tělo než kámoši. Vypadáte o dost jinak, kluci na vás najednou koukají jak pes na šunku, a vaše oblíbené oblečení vám najednou není a nesedí vám. Do toho do vás furt někdo kéruje, ať nosíte sukni nebo šaty. Tyhle divný holčičí hadry i svoje tělo ale z duše nenávidíte. Chcete bejt zase normální kluk mezi klukama, ale ono už to nejde. Najednou je ta odlišnost, které jste do té doby nemuseli věnovat zas tolik pozornosti, cítit nonstop. Najednou nepatříte nikam.
A pak to pokračuje:
- Jak tohle řeknu rodičům?
- Takže jako nebudu moct mít děti? – v ČR/SR po změně pohlaví v zásadě ano, ale bude problém s tím, aby byly geneticky moje
- Budu se muset doprošovat operace a podstupovat mnohdy ponižující vyšetření
- Všichni mi budou říkat jménem podle biologického pohlaví – schválně, aby mě zranili. A všichni včetně lékařů a dokonce psychiatrů, policistů, úředníků atd.
- V Česku se navíc budu muset nechat vykastrovat, abych nikdy nemohl mít vlastní děti, tedy pokud chci, abych měl úředně zapsaný svůj gender – to naštěstí už pozvolna na velký nátlak Evropského soudu pro lidská práva loni mělo skončit.
- A specificky pro transženy
- Zmlátí mě za to, jaká jsem, když se začnu oblíkat jako žena – což je povinné k povolení operace
- Kluci se se mnou budou chtít vyspat, aby zjistili, jaký to je spát s holkou s pindíkem
- Transmuži zase
- Když to neřeknu rychle, narostou mi prsa a změní se mi postava a už nikdy nebudu vypadat jako chlap
Rizika pro LGBTQ+
LGBTQ+ děti mají výrazně vyšší riziko vzniku depresí, sebevražd, úzkostných poruch, (C)PTSD (viz 126. díl), chronických onemocnění způsobených stresem, sexuálního (viz 16. díl) i fyzického (viz 20. díl) zneužití a bezdomovectví. Zároveň, mnoho mladých LGBTQ+ je odolných a vyrostou ve zdravé a produktivní dospělé lidi. Klíčový je v tomto ohledu přístup rodiny a školy. Komunikaci s LGBTQ+ dětmi doma, ve školách a v ordinacích se budeme věnovat v příštím díle podcastu.
Profesorka klinické pediatrie Lynn Hunt na UC Irvine ve svém článku v časopise Advances in Pediatrics ze srpna 2018 říká:
„Deprese a sebevražedné sklony jsou častější u mladých lidí z komunity LGBTQ. Téměř 29 % mladých lidí z komunity LGB se pokusilo o sebevraždu, zatímco u jejich heterosexuálních vrstevníků je to 6 %. Celoživotní míra pokusů o sebevraždu u transsexuálních a genderově nekonformních lidí je 40 %. Nepříznivé dopady na duševní zdraví jsou jasně spojeny se šikanou a obtěžováním ve škole i s odmítáním ze strany rodiny.
Podle průzkumu školního klimatu z roku 2015 58 % LGBT studentů uvedlo, že se ve škole necítí bezpečně kvůli své sexuální orientaci. Šikana proti LGBT vede ke ztrátě školních dní, horším školním výsledkům, nižšímu sebevědomí a zvýšené depresi. Podobně je odmítání LGBTQ mládeže rodinou spojeno nejen se zvýšenou depresí a pokusy o sebevraždu, ale také se zvýšeným užíváním návykových látek a rizikovým sexuálním chováním, ve srovnání s LGBTQ mládeží, která zažila přijetí a podporu rodiny“. Tady stojí za to připomenout, že šikana mívá dalekosáhlé celoživotní dopady (viz 43. díl).
LGBTQ jedinci jsou výrazně nadreprezentováni v populaci bezdomovců, kde tvoří až 35 %. Nejčastěji uváděným faktorem přispívajícím k bezdomovectví LGBTQ osob bylo odmítnutí rodinou na základě sexuální orientace a genderové identity. Celková prevalence sexuálního a fyzického zneužívání je u sexuálních menšin výrazně vyšší ve srovnání s jejich heterosexuálními vrstevníky, přičemž transgender mládež je obzvláště ohrožena viktimizací.“
LGBTQ+ a rizikové chování
Jak už z našeho podcastu asi víte, nehostinné domácí prostředí, šikana (viz 43. díl) a zejména sexuální zneužívání v dětství (viz 16. díl) může vést v dospívání i dospělém životě k rizikovějšímu chování. Profesorka Lynn Hunt to situaci v této oblasti shrnuje následovně:
„Vzhledem k tomu, že děti z LGBTQ komunity jsou vystaveny většímu riziku zneužívání a násilí, není překvapivé, že mladí lidé z LGBTQ komunity jsou také obzvláště náchylní k rizikovému chování. Studenti ze sexuálních menšin vykazují vyšší prevalenci mnoha rizikových chování ve srovnání se studenty, kteří nepatří k sexuálním menšinám.
Mezi tyto rizikové faktory patří ukazatele viktimizace a násilí, užívání drog a alkoholu (viz 33. díl) a rizikové sexuální chování. Například studenti ze sexuálních menšin uvádějí dvojnásobnou míru ohrožení nebo zranění zbraní ve škole, zranění při rvačce nebo nucení k pohlavnímu styku. Konzumace alkoholu a tabáku byla u studentů ze sexuálních menšin ve většině případů vyšší. Lidé z komunity LGBTQ mají jednu z nejvyšších měr kouření.“
Zejména v Česku si připomeňme též to, že část dětí sexuálně zneužije učitel nebo učitelka (viz 121. díl) a u dětí, kteří se necítí bezpečně ve své rodině ani přijímané ve třídě se to může stát výrazně snáze, když učitel nebo učitelka predátor je bude chtít zneužít. Stejně tak jsou ale zranitelní i vůči jiným dospělým důvěryhodným osobám – trenérům, sbormistrům, kněžím apod.
Vyšší riziko STI (sexuálně přenosných infekcí) a další hlášené zdravotní nerovnosti souvisejí i s nedostatkem kompetentních a znalých poskytovatelů zdravotní péče. Jak víte již ze 131. dílu, tak negativní zkušenosti se systémem zdravotní péče v minulosti mohou omezovat snahu o udržení zdraví a snižovat přístup k péči, a to i pro osoby z komunity LGBTQ, kde jsou negativní zkušenosti častější. Pokles preventivní péče a screeningů může přispívat k vyššímu riziku rakoviny prsu a rakoviny související s virem lidského papilomaviru v pozdějším věku.
Citlivému přístupu k LGBTQ+ dětem ve zdravotnictví bude věnován příští díl podcastu.
Kontroverze kolem LGBTQ+
LGBTQ+ je zpolitizované téma, které komentuje mnoho lidí, kteří o něm mají málo informací. Téma se hodně využívá v propagandě k nahánění strachu, zejména komunisty a klerofašisty. Hlavní teze je, že LGBTQ+ ohrožují tradiční rodinu a „kazí“ děti.
Problém ale tkví v tom, že LGBTQ+ je komplexní neurologická odlišnost, kterou nelze získat na základě sociálních interakcí či sledováním médií. Zároveň, tradiční cis- hetero- rodinu nemůže LGBTQ+ nijak ohrozit. Leda, že by někdo z té „tradiční rodiny“ jaksi ve skutečnosti nebyl až tak moc tradiční, ale byl LGBTQ+, který následně pod tíhou lásky k LGBTQ+ osobě přijde s coming outem. Pravdou ale je, že mnoho lidí v „tradičních rodinách“ svoji skutečnou sexualitu potlačuje a skrývá, klidně i desítky let, v případě některých katolických kněží ještě mnohem déle.
Častý scénář je, že potlačování skutečné vlastní sexuální orientace či genderu vede k šíření nenávisti vůči těm, kteří ji nepotlačují. Mnoho aktivních odpůrců proti LGBTQ+ se tak ukázalo být právě členy sexuálních menšin, viz Jozsef Szajer, notoricky známý europoslanec za Orbánovu stranu Fidesz bojující proti gayům, kterého bruselská policie během COVIDu zatkla na gay orgiích s 50 lidmi, navíc ještě s drogami. V USA byl zase slavný antigay senátor Larry Craig zatčen a odsouzen za nevhodné chování při pokusu o sex na záchodcích letiště Minneapolis-Saint Paul s jiným mužem. Později vyšlo najevo, že si platil i mužské prostituty.
Z čeho ale lidé mají u LGBTQ+ obavy? Často se bojí toho, že s tím, jak zmizela domnělá a nikdy neexistující pevná biologická hranice, kdy muži mají penis a ženy mají vagínu, že to může otřást i dalšími domnělými jistotami, na kterých stojí jejich pojetí světa.
Jenže strach úřaduje i na druhé straně barikády, zejména v USA. Část rodičů ze strachu, aby neublížila svému dítěti, mu říká středním rodem, dokud si samo nevybere svůj gender. Realita je nicméně taková, že genderová identita je patrně vrozená a díky několika velmi smutným příběhům lidí, kteří byli cíleně vychováváni k jinému genderu, se ukázalo, že výchovou gender změnit nelze.
Nebuď to ty! aneb „falešní transgender lidé“
V případě transgenderu je velmi častá obava, opřená o tisíce reálných příběhů, že dítě se bude vnímat jako transgender, i když bude ve skutečnosti cisgender, a že díky podpoře, kterou dostane od LGBTQ+ projde tranzicí (změnou pohlaví) a následně toho bude litovat, bude chtít své původní pohlaví zpět, ale logicky mezitím přijde o možnost zplodit děti a projde si nesmírným mnohaletým utrpením a množstvím zcela zbytečných lékařských zákroků. Toto se opravdu děje.
V roce 1976 manželé Gouldingovi popsali zhoubný životní scénář Nebuď to ty! (Don’t be you!), který podrobně popisujeme v 72. díle podcastu. Týká se dětí, které z touhy konečně být přijati jedním nebo oběma rodiči převezmou chování a aktivity typické pro jiné pohlaví než je jejich biologické, a v krajním případě začnou toužit – zejména teď, když je to medicinsky bez problémů možné a obecně známé a rozšířené – třeba i po lékařské změně pohlaví.
Gouldingovi podhoubí tohoto zhoubného životního scénáře popisují velmi jednoduše: „Když si rodiče více cení opačného pohlaví, dítě se může rozhodnout přijmout jiné, lépe ceněné.“ Děje se to zejména v rodinách, kde příslušníci jednoho pohlaví jsou systematicky znehodnocováni, zesměšňováni apod., a/nebo v rodinách, kde sourozenec opačného pohlaví je adorován, přičemž část adorace jde za jeho pohlavím apod.
Základním přesvědčením zoufalého dítěte je: „Někdo důležitý mě nemá rád,“ s čímž se snaží vyrovnat tím, že se snaží být někým imaginárním a oddělovat se od určitých aspektů své osobnosti, včetně genderové identity.
Právě proto jsou ale před tranzicí přijímána ochranná opatření, která mají rozlišit mezi skutečnou transgender identitou a hluboce zakořeněnými psychickými problémy, které lze řešit psychoterapií. V praxi se ale děje, že skutečným transgender lidem to někdy komplikuje cestu k tranzici, protože transgender lidé trpí velkým množstvím psychických obtíží díky tomu, čím si procházejí, a cisgender lidé se zhoubným životním scénáře Nebuď to ty! nejsou stejně vždy zachyceni včas, o čemž je mnoho příběhů, včetně nedávného příběhu Daniela Blacka z ČR.
Q jako Questioning/hledání sexuality
V rámci postupné redefinice toho, jaké všechny lidi má zkratka LGBTQ+ zastupovat, se objevila i možnost zařadit sem lidi, často teenagery, kteří si nejsou naprosto jistí svojí sexuální orientací a pohlavní identitou (genderem). Ti právě spadají pod Q jako questioning.
Je naprosto normální, zejména během dospívání, že člověk potřebuje postupně zjistit, kým doopravdy je, co mu v životě vyhovuje, co ne a jakým směrem se chce vydat. To se rozhodně netýká jen sexuality.
Tak, jak se od dítěte mnohdy očekává, že když maminka má VŠ, tatínek má VŠ, prarodiče mají VŠ, starší bratr studuje VŠ, že půjde také na VŠ a neskončí učňákem, tak se nevyřčeně předpokládá, že když všichni zmiňovaní jsou heterosexuální orientace a cisgenderu, že i dítě bude takové. Mnohdy to na začátku předpokládá i to samo dítě.
Vytvoření kategorie „hledajících“ slouží k tomu, aby si lidé, zejména teenageři, více uvědomovali to, že mohou být i jiní, což by v případě, že by skutečně byli LGBTQ+, mohlo ulehčit jejich vnitřní tenzi a pocitům viny a mohlo by jim to ulehčit i proces coming out (viz příští díl podcastu).
Je však důležité si uvědomit, že všichni lidé, mnoho z nich během dospívání, zkoumají své sexuální fantazie, do kterých v dnešní době výrazně zasahuje porno, kterému se také budeme samostatně věnovat, a část z nich pak přeměňují v sexuální chování, kdy zjišťují, co se jim v sexu líbí a co ne. Ani to však není jednoduché. Sexuální fantazie (viz 86. dílu) jsou totiž zcela zásadně ovlivněné tím, zda dítě bylo v dětství sexuálně (viz 16. díl), fyzicky (viz 20. díl) nebo emočně (viz 24. díl) zneužívané.
Mnoho teenagerů také mívá homosexuální fantazie, což vede k jejich zpochybňování vlastní sexuální orientace. Ani ta, stejně jako gender, však nefunguje v módu 0/1, tedy hetero-/homo. Navíc, jak zjistil Kinsey, 60 % chlapců v preadolescentním věku se zapojuje do homosexuálních aktivit a existuje další skupina dospělých mužů, kteří se vyhýbají zjevným kontaktům, ale jsou si zcela vědomi svých možností reagovat na jiné muže, takže nalézt svou sexuální orientaci není tak zcela jednoduché.
Genetická pohlaví nejsou jen dvě
Pohlaví dělíme na genetické – podle chromozomů, a anatomické – podle pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků. Ani jedno z nich nemá jen dvě možnosti.
Genetické pohlaví je dáno kombinací 1 až 4 chromozomů X/Y, v drtivé většině případů ale dvou. Existují dva typy pohlavních chromozomů, ale reálně se vyskytuje 10 různých kombinací pohlavních chromozomů, takže 10 různých genetických pohlaví, tedy pokud to ale hodně zjednodušíme. Existují totiž i situace, kdy pohlavní chromozom není přítomen celý – tedy člověk má například celý chromozom X a kousek chromozomu Y. Ty ale pro zjednodušení genetického pohlaví neuvažujeme, protože pak by celkový počet genetických pohlaví radikálně vzrostl.
Pohlavní chromozom X (typicky obsažený ve vajíčku) je dlouhý přes 154 milionů základních párů a obsahuje přes 800 proteinotvorných genů. Chromozom Y (typicky obsažený ve spermii) je mnohem kratší, a to jen přes 62 milionů základních párů a obsahuje okolo 100 proteinotvorných genů.
Každé buněčné jádro lidské buňky obsahuje obvykle celkem 46 chromozomů, z čehož dva jsou pohlavní chromozomy X nebo Y. Jenže existují i situace, kdy se objeví pouze 1 pohlavní chromozom X (s chromozomem Y díky jeho nízké genetické informační hodnotě nemůže plod přežít), nebo se v buňce objeví tři pohlavní chromozomy (aspoň jeden X) či dokonce čtyři pohlavní chromozomy (obvykle nejméně dva z toho X). Kombinace XYYY je též teoreticky možná, ale je známo jen 12 případů, kdy se tak stalo.
S nestandardním počtem pohlavních chromozomů se obvykle pojí různé vývojové vady a abnormality. Současná medicína si ale s 8 nejčastějšími nezvyklými kombinacemi (vyjma tedy běžných XX/XY) dokáže poradit a tito lidé mohou často prožít plnohodnotný život.
Anatomické pohlaví a intersexualita
Anatomické pohlaví je dáno přítomností pohlavních orgánů v těle člověka. Těch existují v zásadě dvě sady:
- Mužské pohlavní orgány – zevní (penis, šourek), vnitřní (varlata, nadvarlata, chámovody, ejakulační vývody, semenné váčky, prostata)
- Ženské pohlavní orgány – zevní (vulva, velké a malé stydké pysky, klitoris, poševní předsíň, poševní vchod), vnitřní (vaječníky, vejcovody, děloha, děložní čípek, pochva).
Většina populace má anatomické pohlaví, které obsahuje všechny orgány z jedné kategorie pohlavních orgánů, přičemž každý z těchto orgánů je plně funkční. Menšina populace nabízí ale takřka nesčetně možných kombinací, kdy jsou přítomné pohlavní orgány mužské i ženské nebo část pohlavních orgánů nefunguje správně nebo část pohlavních orgánů vypadá výrazně jinak.
Ve 130. díle třeba zmiňovali neurodivergenci s názvem Prader-Williho syndrom, při které je abnormálně nízká hladina pohlavních hormonů, což typicky u chlapců vede k tomu, že nesestoupí varlata, takže se dítě s mužskými chromozomy narodí pouze s penisem. Stejně tak existují i situace, kdy ženské pohlavní orgány jsou sice přítomny všechny, ale třeba klitoris je výrazně zvětšený a velké stydké pysky mohou být uzavřené a připomínat šourek. K tomu dochází u žen s vrozenou adrenální hyperplazií (CAH).
Podobných abnormalit existuje víc, včetně třeba tzv. Ovotestikulárního syndromu, kdy se člověk narodí s vaječníky i varlaty a v 75 % případů u mužů v pubertě dojde ke zvětšení jednoho nebo dokonce obou prsou. Za tímto syndromem stojí buď genetická mutace – kdy má člověk v buněčném jádru více pohlavních chromozomů než právě dvě, nebo dělení jednoho vajíčka, následované oplodněním každého haploidního vajíčka a spojením dvou zygot v rané fázi vývoje nebo i mnoho dalších způsobů.
Jinými slovy, ani anatomická pohlaví nemáme pouze dvě. V případě, že anatomické pohlaví neodpovídá striktně jedné ze dvou krajních možností – tj. muž, nebo žena, se hovoří o intersexualitě. Ta bývá nově přidávána i do zkratky LGBTQIA+.
Asexualita/Aromantičnost/Agender
V nově rozšířené zkratce LGBTQIA+ kromě intersexuality, kterou jsme si vysvětlili výše, figuruje také A. To je písmenem hned pro tři odlišné skupiny lidí:
Asexuálové – jsou lidé, kteří nejeví žádný zájem o sexuální aktivitu, včetně masturbace, a nepociťují ani sexuální přitažlivost. V současném pojetí medicíny je tento stav považován za poruchu – konkrétně Hypoactive Sexual Desire Disorder. HSDD je definována jako absence sexuálních fantazií a myšlenek a/nebo touhy po sexuální aktivitě či vnímavosti k ní, která způsobuje osobní utrpení nebo potíže ve vztahu. Aby to byla porucha v pravém slova smyslu, musí být toto utrpení důležitou složkou. Koneckonců, některé ženy s tím, co je považováno za nízké libido, nemusí mít v důsledku toho žádné utrpení ani problémy s partnerem. Nicméně, asexualita jako taková je považovaná za absenci libida. HSDD může mít mnoho příčin, jednou z nich je specifická nerovnováha neurotransmiterů. Stejně tak ale může být vedlejším symptomem mnoha vážných onemocnění, včetně deprese, diabetu, problémů se štítnou žlázou, roztroušené sklerózy či karcinomu prsu.
Aromantici jsou lidé, kteří nepociťují vůbec žádnou romantickou lásku k lidem žádného pohlaví. I tady může být schovaný nějaký problém, obvykle psychického charakteru. Lidé, kteří byli v nejbližších vztazích mnohokrát zraněni si mohou vyvinout takové obranné mechanismy, že aby sami sebe ochránili před dalším devastujícím zraněním, tak lásku ani nepocítí.
Agender – je pak člověk, který se necítí být příslušníkem žádného z dvou krajních pohlaví – tedy necítí se ani jako muž ani jako žena. Tento pocit ale nemusí být vůbec spojený s intersexualitou, kde se to přímo nabízí ani s žádným nestandardním uspořádáním pohlavních chromozomů.
Příčiny homosexuality
Proč má někdo homosexuální orientaci? Podle současného vědeckého poznání, se má za to, že se jedná o kombinaci faktorů.
Geny – Důkazy z rodinných studií a studií dvojčat naznačují, že sexuální orientace má mírnou genetickou složku. Jedna nedávná studie odhadla, že přibližně 40 % rozdílu v sexuální orientaci u mužů je řízeno geny, zatímco u žen je tento odhad přibližně 20 %.
Hormony – existují některé nepřímé důkazy. Třeba ženy s (CAH) jsou častěji homosexuální, ale není jasné, zda je to kvůli vyšší hladině mužských pohlavních hormonů, nebo kvůli psychice změnám v jejich chování, které přinesly zjevné anomálie jejích pohlavních orgánů. Důkazy o vlivu hormonů však nejsou přesvědčivé.
Neuroanatomie –Byly zjištěny neuroanatomické rozdíly založené na sexuální orientaci u mužů. LeVay uvádí, že třetí intersticiální jádro předního hypotalamu (INAH3) je u homosexuálních mužů menší než u heterosexuálních mužů a má podobnou velikost u homosexuálních mužů a žen. Nedávný přehled a metaanalýza neuroimagingových dat od lidských subjektů s různými sexuálními zájmy během sexuální stimulace také podporují závěr, že prvky přední a preoptické oblasti hypotalamu jsou součástí základního nervového obvodu pro sexuální preference.
Byly také zkoumány další nervové a somatické biomarkery prenatální expozice androgenům. McFadden uvedl, že funkční vlastnosti vnitřního ucha, měřené jako otoakustické emise (OAE), a sluchových mozkových obvodů, měřené jako sluchové evokované potenciály (AEP), se liší mezi pohlavími a mezi heterosexuálními a homosexuálními jedinci. OAE a AEP jsou obvykle silnější u heterosexuálních žen než u heterosexuálních mužů a jsou maskulinizované u leseb, což je v souladu s prenatální hormonální teorií. OAE se však u homosexuálních mužů nelišily a AEP se jeví jako hypermaskulinizované. Nicméně, na rozdíl od INAH-3, tady je ještě potřeba další výzkum.
Imunitní odpověď matčina těla – v případě homosexuality mužů mohou hrát roli zvýšené titry matčiných protilátek proti NLGN4Y – extracelulárnímu proteinu podílejícímu se na synaptické funkci, o kterém se předpokládá, že hraje roli ve vývoji mozku plodu.
Příčiny transgenderu
Utváření genderové identity je komplexní jev a rozmanitost genderového projevu vylučuje jednoduché nebo jednotné vysvětlení. Z tohoto důvodu se nadále intenzivně diskutuje o tom, do jaké míry je určována sociálními nebo biologickými faktory (tj. geny a hormony). Současný stav vědění, které shrnul profesora chemické fyziologie a biochemie na Charlese Roselliho na Oregon Health & Science University v roce 2018 ve svém článku pro Journal of Endocrinology. Co tedy stojí za transgenderem?
Geny – některé studie říkají, že asi ano, jiné, že spíše ne. Celkově jsou tyto genetické studie neprůkazné a role genů v genderové identitě zůstává nejasná.
Hormony – důkazy o tom, že prenatální hormony ovlivňují vývoj genderové identity, jsou silnější, ale zdaleka nejsou prokázané.
Neuroanatomie – existují průkazná pozorování, že strukturální a funkční charakteristiky mozku jsou podobnější u transgender osob a kontrolních subjektů se stejnou genderovou identitou než u jedinců se stejným biologickým pohlavím. Tj. ti, co se cítí jako muži, mají podobnou strukturu mozku, bez ohledu na anatomické pohlaví. Totéž platí u těch, co se cítí jako ženy.
Tato podobnost zahrnuje lokální rozdíly v počtu neuronů a objemu subkortikálních jader, jako je jádro stria terminalis, počet neuronů kisspeptinu a neurokininu B v infundibulu, strukturální rozdíly šedé a bílé hmoty mikrostruktury, nervové reakce na sexuálně relevantní pachy a vizuálně-prostorové fungování. V některých případech je však interpretace těchto studií komplikována hormonálními léčbami, malým počtem vzorků a neschopností oddělit koreláty sexuální orientace od genderové identity.
Skutečnost, že tyto rozdíly přesahují oblasti mozku a obvody klasicky spojované se sexuálními a endokrinními funkcemi, naznačuje možnost, že transsexualita je také spojena se změnami v mozkových sítích zapojených do vnímání sebe sama.
Transgender člověk tak doslova má mozek pro svůj pociťovaný gender, avšak anatomicky nesprávném těle.
České weby a projekty o LGBTQ+
1. Queers Česká republika — o LGBTQ+ tématech
➡️ Web s přehledem informací o LGBT komunitě v Česku — včetně historie, legislativy, novinek a vysvětlení základních pojmů.
🔗 https://www.gl.cz/
2. Queer Geography
➡️ Vzdělávací platforma zaměřená na LGBTQ+ psychologii, gender, sexualitu a společenské souvislosti. Najdeš tu přístupné články i příručky.
🔗 https://queergeography.cz/
3. LGBT-zdravi.cz
➡️ Projekt, který se věnuje duševnímu a fyzickému zdraví LGBTQ+ lidí v Česku a poskytuje výzkumy, statistiky a ověřené informace o životě queer osob.
🔗 https://lgbt-zdravi.cz/
4. Queer & Trans Youth CZ – Odkazy
➡️ Seznam organizací a projektů v ČR zaměřených na podporu LGBTQ+ osob, včetně poradny, komunitních akcí a podpůrných skupin (komunitní přehled).
🔗 https://qty.cz/odkazy/
Anglicky psané projekty o LGBTQ+
5. The Trevor Project – Resources
➡️ Velmi přehledné a laicky srozumitelné zdroje o LGBTQ+ identitách, coming outu, zdraví a podpoře, s důrazem na mladé lidi.
🔗 https://www.thetrevorproject.org/resources/
6. Human Rights Campaign (HRC)
➡️ Největší LGBTQ+ občanská organizace v USA, která poskytuje přehledné informace o právech, rovnosti a kampaních.
🔗 https://www.hrc.org/
7. GLAAD
➡️ Organizace zaměřená na zlepšení zobrazování LGBTQ+ lidí v médiích a veřejném prostoru, obsahuje také vzdělávací materiály.
🔗 https://glaad.org/
8. It Gets Better Project
➡️ Média a příběhy zaměřené na podporu LGBTQ+ mládeže s cílem ukázat, že život po coming outu může být pozitivní.
🔗 https://itgetsbetter.org/
9. Stonewall (UK) – Resources
➡️ Velká britská organizace s rozsáhlou sekcí publikací, vysvětlení pojmů, statistik a informačních materiálů o LGBTQ+ inkluzi.
🔗 https://www.stonewall.org.uk/resources
10. ILGA – International Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Association
➡️ Globální asociace s informacemi o právech LGBTQ+ po celém světě a přehledy zákonů a politik v jednotlivých zemích.
🔗 https://ilga.org/
LGBTQIA+ weby pro ochranu jejich práv a výzkum, Tacoma Community College
APA LGBTQ zdroje a publikace, American Psychological Association
Kde hledat pomoc
Zuzana Zikmundová (Chica Coaching)
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Již brzy na našem YouTube kanálu.
Pro další informace
Česko porušuje práva trans lidí, uvedl Evropský soud pro lidská práva o povinných kastracích, Svět neziskovek
Nucené sterilizace trans lidí v Evropě končí. České oběti zatím čekají na odškodnění marně, Page not Found
Hypoactive Sexual Desire Disorder, American Sexual Health Association
Turner Syndrome, Mayo Clinic
Lavender Scare, Wikipedia
Larry Craig scandal, Wikipedia
Joszef Szajer: Hungary MEP quits after allegedly fleeing gay orgy, BBC
ROSELLI, C. E. Neurobiology of gender identity and sexual orientation. Online. Journal of Neuroendocrinology. 2018, vol. 30, no. 7. ISSN 0953-8194. Dostupné z: https://doi.org/10.1111/jne.12562. [cit. 2026-02-07].
HUNT, Lynn; VENNAT, Maryjane a WATERS, Joseph H. Health and Wellness for LGBTQ. Online. Advances in Pediatrics. 2018, vol. 65, no. 1, s. 41-54. ISSN 0065-3101. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.yapd.2018.04.002. [cit. 2026-02-07].
TOMIC, Dunya; O’DWYER, Monica; KEEGEL, Tessa a WALKER-BONE, Karen. Mental health of LGBTQ+ workers: a systematic review. Online. BMC Psychiatry. 2025, vol. 25, no. 1. ISSN 1471-244X. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/s12888-025-06556-2. [cit. 2026-02-07].
part I: Comparisons of the sexual socialization and sexual behavior of white women over 33 years. Online. Archives of Sexual Behavior. 1988, roč. 17, č. 3, s. 201-239. ISSN 0004-0002. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/BF01541741. [cit. 2024-01-19].
KINSEY, Alfred C.; POMEROY, Wardell R. a MARTIN, Clyde E. Sexual Behavior in the Human Male. Online. American Journal of Public Health. 2003, roč. 93, č. 6, s. 894-898. ISSN 0090-0036. Dostupné z: https://doi.org/10.2105/AJPH.93.6.894. [cit. 2024-01-19].
RIND, Bruce. Reactions to First Postpubertal Female Same-Sex Sexual Experience in the Kinsey Sample: A Comparison of Minors with Peers, Minors with Adults, and Adults with Adults. Online. Archives of Sexual Behavior. 2017, roč. 46, č. 5, s. 1517-1528. ISSN 0004-0002. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10508-016-0876-2. [cit. 2024-01-19].