Štěstí je pro mnoho lidí velice žádoucí stav, pro který náš mozek nebyl však a priori navržen. Na štěstí totiž může dojít tehdy a jen tehdy, kdy nepociťujeme ohrožení. Existují přitom zhoubné životní scénáře, které nám právě tímto mechanismem štěstí efektivně „pomáhají“ blokovat. Tři z nich kvůli narušenému pocitu bezpečí, jeden kvůli narušenému pocitu bezpečí ve vztazích. Neužívej si/Nebuď šťastný, Nerelaxuj/Neciť se bezpečně, Nebuď vděčný a Nechtěj – to jsou čtyři zaklínadla lidí s ne zrovna spokojeným dětstvím, které zaklejí jejich štěstí. Jak se tyto zhoubné životní scénáře v dětech rodí a jak si s nimi poradit? O tom je další díl našeho podcastu.
Život v (ne)štěstí
Lidský mozek evolučně vychází z mozku nižších savců. Jeho klíčové struktury ukryté v mezimozku mají za účel včas detekovat nebezpečí, a co nejrychleji na něj reagovat pomocí útoku, útěku nebo ustrnutí. Vše poměrně rychle, efektivně, komplexně – tj. včetně přípravy těla na odpovídající reakci, a hlavně do jisté míry automaticky.
Pro pocity štěstí jsou vyjma dopaminového řetězce, který je součástí systémů pro motivaci a odměnu a zodpovídá i za závislosti, zodpovědné i tzv. hédonické hotspoty a hédonické obvody umístěné v evolučně nejmladším čelním laloku v Nucleus Accumbens. Ty byly objeveny v mozku relativně nedávno, až s rozšířením funkční magnetické rezonance v neurologickém výzkumu. Hédonické obvody ale i další části předního mozkového laloku, vyjma některých struktur zodpovědných za sociální funkce, se dostávají ke slovu obvykle až tehdy, kdy nepociťujeme žádné ohrožení.
Existují však zhoubné životní scénáře, které zapříčiní, že v nebezpečí budeme skoro pořád. A přesně o nich bude řeč. Tři z nich – Nebuď šťastný, Neodpočívej a Nebuď vděčný – se týkají všudypřítomného pocitu ohrožení. Ten sice nemusí být nijak intenzivní, ale svojí všudypřítomností bohužel dokáže efektivně blokovat delší pocity štěstí. Čtvrtý zhoubný životní scénář, o kterém bude řeč – Nechtěj – pak zasahuje do všech blízkých vztahů. Ty se pro člověka trpícího tímto scénářem mnohdy stávají doslova vyčerpávající.
Nebuď šťastný!
Tento zhoubný životní scénář někdy nazývaný též jako Neužívej si! (Don’t Enjoy!) se často týká děti nešťastných rodičů nebo rodičů trpících psychickým onemocněním, zejména depresí (viz 42. díl), a kteří tudíž nedokázali věnovat dostatek pozornosti, bezpodmínečné lásky a přijetí (viz 19. díl) a šťastných okamžiků svým dětem. Někdy se toto chování objevuje u lidí, kteří věří, že po smrti přijde prázdnota a nebude nic, tak se toho během života snaží zažít co nejvíc. Takové chování může být někdy bolestivou reakcí dítěte na smrt či permanentní odchod někoho velmi blízkého (viz 69. díl). Jejich život se pak stává honbou za extrémními až neuvěřitelnými prožitky jako z filmů nebo Instagramu.
Sebedestruktivním jednáním je zde chování, kdy člověk svou vnitřní bolest a prázdnotu utěšuje tím, že je zaneprázdněný a často spěchá do budoucnosti. Jeho život je pak plný mnoha událostí, skvělých i ne tak skvělých. Scénář je reakcí zoufalého dítěte na pocit prázdnoty, nebo vzpurného dítěte, které se rozhodne, že v životě bude dělat mnohem víc než ostatní, a stane se legendou.
Uzdravující postoj, který člověk trpící tímto scénářem potřebuje zaujmout zní: „Když jsem sám, užívám si vlastní společnosti (bez pomoci chemikálií (viz 34. díl) /nebo hektické činnosti).“ Nové rozhodnutí, které je pak potřeba zaujmout je, že v životě existuje radost, ale není možné si ji vytvářet tím, že člověk bude neustále něčím zaměstnaný.
Podpůrná aktivita, která pomáhá při cestě z tohoto scénáře ven, je říkat „ne“ vnějším příležitostem a událostem. K tomu pomáhá, pokud Pečující Rodič (viz 62. díl a webinář o zhoubných životních scénářích), kterého si takový člověk nejprve musí vybudovat, bude připomínat, že není nutné být slavný nebo významný, aby si takový člověk mohl užívat života.
Neodpočívej!
Neodpočívej, nebo též Neciť se v bezpečí, je scénář, který mnohdy v dospělosti provází oběti specifického emočního zneužívání (viz 24. díl), kterým rodič(e) dával(i) najevo, že v životě nic nedokážou, zatím nedokázali a nemají se při tom, jak jsou neschopní, ani snažit něco dokázat. Objevuje se ale i u dětí, kterým se skokově změnil život k horšímu – někdo blízký jim zemřel (viz 69. díl), dostali se do vězení, nebo je třeba za socialismu poslali na několik měsíců do lázní bez rodičů, což v ČSSR byla běžná praxe.
Sebedestruktivní jednání, kterým takoví lidé trpí, je snaha být neustále proaktivní a nikdy neselhat, nezklamat nebo nedopustit, aby se stalo (zase) něco špatného. Mechanismem zvládání je neustálé přemýšlení o budoucích negativních událostech a jejich předvídání. K tomu dovedlo rozhodnutí zoufalého dítěte, které je ohromeno a bojí se, nebo vzpurného dítěte, které si došlo k tomu, že musí být ostražité, aby zajistilo, že se už nic dalšího špatného nikdy nestane. Tito lidé pak mají velký problém si odpočinout. Odpočinek, či dokonce pocity štěstí, totiž mohou vést k poklesu ostražitosti, a tím i k tomu, že se zase stane nějaká katastrofa.
Uzdravující postoj je přijmout, že utrpení patří k životu, stejně jako to být někým utěšován. Nové rozhodnutí, které pak musí zaujmout je, že utrpení není jejich selháním, ale běžnou součástí života. Mnohdy tomuto rozhodnutí musí předcházet práce na sobě, typicky formou psychoterapie, při které změní svůj postoj vůči onomu prvotnímu zásadnímu „selhání“, které vedlo k počátečnímu rozhodnutí. Ten bývá pokroucený právě systematickým emočním zneužíváním (viz 24. díl) ze strany rodiče/ů a/nebo tím, že skokovou změnu jejich života k horšímu v minulosti vnímají jako svoji vinu.
Podpůrná aktivita, která pomáhá ukončit utrpení je tvorba „paměťové banky“ těžkostí, kterým úspěšně čelili a překonali je. Pečující Rodič (viz 62. díl a webinář o zhoubných životních scénářích) by jim pak měl neustále připomínat, že dokáží zvládnout a zvládnou to, co přijde, ať už to bude cokoliv, a soucitně je uklidňovat. Nápomocný jim v tom může být i sebesoucit.
Party People
Život jako jedna velká party, akce, maraton, nebo jakkoliv si to kdo přeje nazvat. Tak často vypadá život lidí se zhoubným životním scénářem Nebuď šťastný nebo Neodpočívej. Kalendář naplněný k prasknutí, nebo naopak prázdný kalendář, ale každý den doslova napěchovaný zážitky. Život, který když lidé vidí na Instagramu, tak si ho často přejí. Ve skutečnosti však pro takovéto lidi, pokud je za ním skrytá právě úzkost z prázdnoty a obrovské bolesti, kterou zažívali v dětství a už nikdy nechtějí zažít, bývá utrpením. Zastavit se jako by se pro ně rovnalo tomu zemřít.
Tento životní styl je přirozeně velmi náročný. Často do něj také promlouvají nejrůznější návykové látky, mnohdy ty, které dokáží rychle doplnit pocit hodnoty a zintenzivnit prožitky jako je v Česku populární kokain/pervitin nebo MDMA (viz 34. díl). V případě, že se však dostaví vyčerpání a prázdnota je začne dohánět, mohou naopak sáhnout po návykových látkách, které tuto bolest utlumí, jako je alkohol či v krajním případě heroin, nebo hledat cestu, jak se zcela od svého prožívání odpojit, což obvykle obstará marihuana nebo nejrůznější psychedelika. Zejména u zhoubného životního scénáře Nebuď šťastný upozorňuje John McNeel na časté zneužívání návykových látek.
Existují dvě cesty, jak útěk před utrpením, který nejde vyhrát, pro tyto lidi skončí. První z nich vede skrze přijetí utrpení jako přirozené součásti života, k čemuž často pomáhá psychoterapie a/nebo buddhistická filozofie a z ní vycházející meditace a event. i cvičení. Tou druhou je vyčerpání organismu a selhání jedné, nebo všech, jeho funkcí. Ano, mnoho těchto lidí zastaví až somatické onemocnění nebo smrt, a to dřív, než si stihnou v klidu prožít aspoň okamžik opravdového štěstí.
Nebuď vděčný!
Vděčnost je emoce, která pomáhá pociťovat štěstí. V pozitivní psychologii existuje i nástroj zvaný deník vděčnosti, pro který můžete najít dokonce i různé mobilní a webové aplikace, které vám pomohou si ho vést. Nebuď vděčný je zhoubný životní scénář, který vás o pocity vděčnosti efektivně připraví. Týká se často lidí, kteří o někoho, nebo něco důležitého v dětství přišli a ano, v Československu je častý v rodinách, kterým komunisté sebrali naprosto vše – ať už majetek, či bezpečí, či důstojnost, či nejčastěji vše najednou (viz 82. díl).
Sebedestruktivní jednání, ke kterému se lidé trpící tímto scénářem často uchylují, je: „Je pro mě těžké přemýšlet o tom, co může být mým požehnáním (charismatem).“ Mechanismem zvládání, který pak volí je nenasytnost (pro věci, moc, pozornost, privilegia, přístup). Dovede je k tomu rozhodnutí zoufalého dítěte, že Já (my) nemám(e) nic, nebo toho vzpurného, které se rozhodne, že bude mít všechno. Ze života se pak stane buď jedno velké neštěstí plynoucí z toho, že „všichni mají všechno,“ jen já ne, nebo z toho, že nic nebude dost.
Uzdravujícím postojem, který vede ven z tohoto prokletí neštěstí je: „Jsem vděčný za to, co mám ve svém životě, zejména za to, co jsem možná považoval za samozřejmost.“ Podpůrnou aktivitou je učit se postupně pociťovat vděčnost za to, co bylo dříve bráno jako samozřejmost. V tom právě pomáhá i onen deník vděčnosti.
To vše má člověk dovést k novému rozhodnutí, že „víc“ nikdy, nikdy nevede k dostatku. K tomu dopomáhá i nastavení Pečujícího Rodiče (viz 62. díl a webinář o zhoubných životních scénářích), že štěstí vychází z pocitů a projevů vděčnosti, což víceméně reflektuje i současné vědecké poznatky v oblasti psychologie štěstí.
Nechtěj!
K absenci štěstí mnoho lidí dovedou nenaplňující sociální vztahy (nejen partnerské), a to zejména tehdy, kdy trpí zhoubným životním scénářem Nechtěj. Ten je častým dopadem u dětí z rodin s psychicky nemocným rodičem (viz 42. díl), zejména pak narcistním (viz 44. díl) a/nebo také substančně závislým (viz 36. díl). Tyto lidé se totiž už v dětství naučili po rodiči, respektive blízké vztahové osobě na níž ale do značné míry závisí jejich život, nic nechtít, natož pak po osobách vzdálenějších jako jsou např. kamarádi.
Sebedestruktivní jednání, které tito lidé volí je: „Snadno se vzdávám (a přizpůsobuji se přáním druhých).“ Jejich mechanismem zvládání je neustálé upřednostňování skutečných či domnělých potřeb ostatních před svými.
Zoufalé dítě si totiž v dětství došlo k rozhodnutí, že se bude vždy snažit potěšit ostatní, ale stejně to nikdy nedokáže, což odráželo jeho zkušenost, že maminku nebo tatínka stejně šťastným, spokojeným a střízlivým neudělá. Vzpurné dítě se zase zařeklo, že nikdy nebude ze srdce nic chtít (a po nikom).
Uzdravující postoj zní: „Mám jasno: mé ano je ano a mé ne je ne a jsem hluboce věrný sám sobě a svým zásadám,“ což člověka postupně dovede k novému rozhodnutí, že dokáže přežít nespokojenost ostatních. K tomu dopomůže odvážit se každý den vznášet nějaké požadavky na své blízké osoby. K tomuto kroku dopomůže najít odvahu Pečující Rodič (viz 62. díl a webinář o zhoubných životních scénářích), který má takovému člověku neustále připomínat, že může požadovat nebo se zeptat na cokoliv.
People Pleasers
neboli lidé, kteří se neustále snaží potěšit všechny ostatní, respektive ještě přesněji – přebírají zodpovědnost za to, jak ostatním je, přičemž jejich úkolem je, aby ostatním bylo ideálně jen dobře, jsou obvykle lidé s velmi smutným dětstvím. Často právě trpí zhoubným životním scénářem Nechtěj a/nebo také něčím, co se nazývá kodependence, či chcete-li vztahová závislost. Jejich blízké vztahy jim pak do života přinášejí spíš utrpení, než radost a bezpečí. Často i proto, že jejich vlastní rodiče, často trpící narcismem (viz 44. díl) a/nebo také substanční závislostí (viz 36. díl), je ani v dospělosti, tak úplně „nechtějí pustit na svobodu“.
Skvělou knihou, která detailně popisuje tento fenomén, je kniha Závislé vztahy, kterou napsal německý psychoanalytik Heinz Peter Röhr a v českém překladu jí vydalo Nakladatelství Portál. Velmi užitečná může být pro tyto lidi i další kniha tohoto autora nazvaná Závislost.
Cesta k nezávislosti, a tudíž i vlastní dospělosti, soběstačnosti, vyzrálosti a konečně také štěstí, se málokdy obejde bez psychoterapeutické podpory. Strůjcem jejich utrpení je totiž vztah, a cesta ven tudíž vede jen přes korektivní vztahovou zkušenost.
Spiritualita a dimenze života
Slavná belgická psychoterapeutka a profesorka na KU Leuven Mia Leijssen dělí náš život celkem na čtyři dimenze. Zároveň říká, že k tomu, abychom ho mohli prožívat naplno, potřebujeme každou z nich.
První dimenze je fyzická. Naše tělo, prostředí, ve kterém žijeme, věci, kterými se obklopujeme, příroda kolem nás, zkrátka vše, co má co do činění s hmatatelným, tělesným, přírodním nebo materiálním prostředím. To vše tvoří nedílnou součást našeho bytí.
Druhá dimenze je sociální. Naše mezilidské vztahy, včetně rodinných, partnerských, rodičovských, kamarádských, kolegiálních, spotřebitelských, ale i virtuálních, ale i s tím spjatá naše pozice ve společnosti tak, jak ji vnímáme.
Třetí dimenze je psychologická, či také osobní. Tahle dimenze je zajímavá v tom, že se v ní promítají naše osobnostní charakteristiky, intelektuální schopnosti i naše sebepojetí, sebeláska a sebepřijetí – zkrátka názory na sebe, včetně toho, nakolik dokážeme přijmout svůj stín.
A konečně, čtvrtou dimenzi tvoří naše spiritualita. V ní se ukazuje něco, co nás přesahuje – představy o širším pojetí smyslu života i lidské existence jako takové, hledání a pojetí náboženské víry, pokud je přítomna (byť někdo za víru označuje i ateismus), náš hodnotový systém, vnímání člověka v kontextu přírody, vesmíru či spolubytí s ostatními lidmi či obecně bytostmi, vlastní představy o tom, jaký ve světě existuje řád, nebo třeba co přijde po smrti.
Spirituální dimenze má jednu unikátní schopnost, kterou ty tři předchozí nemají. Dokáže změnit náš pohled na ty tři zbývající dimenze – fyzickou, sociální, i osobní, a to mnohdy i bez nutnosti je jakkoliv upravovat. Právě spiritualita totiž dokáže dodatečně změnit význam libovolného utrpení, ať už fyzického nebo sociálního, i libovolných našich vlastností a prožitků. To, co bylo ještě včera prokletím, může být zítra Božím darem; To, co bylo včera bezprávným utrpením, může být zítra důležitou součástí naší životní cesty apod.
Kde hledat pomoc
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Článek o dimenzích lidské existence
Knihy
John Bradshaw, Návrat domů – kniha o tom, jak uzdravit své vnitřní dítě
Mark Solms, Oliver Turnbull, Mozek a vnitřní svět
Jan Benda, Všímavost a soucit se sebou
Gary Hennessey, Mindfulness pro každý den
Viktor Frankl, Utrpení z nesmyslnosti života
Heinz-Peter Röhr, Závislé vztahy
Knihy vysvětlující transakční analýzu, ze které Gouldingovi vycházejí
Eric Berne, Co řeknete, až pozdravíte
Thomas Harris, Já jsem OK, Ty jsi OK
Thomas Harris, Bjork Amy Harris, Zůstaň OK
Vědecké publikace
BERRIDGE, Kent C. a KRINGELBACH, Morten L. Pleasure Systems in the Brain. Online. Neuron. 2015, roč. 86, č. 3, s. 646-664. ISSN 08966273. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.neuron.2015.02.018. [cit. 2024-02-16].
GOULDING, Robert a Mary GOULDING. Injunctions, Decisions, and Redecisions. Transactional Analysis Bulletin [online]. 1976, 6(1), 41-48 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0041-1051. Dostupné z: doi:10.1177/036215377600600110
McNeel, JR. (2010) Understanding the Power of Injunctive Messages and How They Are Resolved in Redecision Therapy Transactional Analysis Journal 40:2 April 159-169
GLADFELTER, John. Redecision Therapy. International Journal of Group Psychotherapy [online]. 2015, 42(3), 319-334 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0020-7284. Dostupné z: doi:10.1080/00207284.1992.11490701
GOULDING, Mary McClure a Robert L. GOULDING. Changing lives through redecision therapy. Rev. and updated ed. [Emeryville, CA]: Distributed by Publishers Group West, 1997. ISBN 0802135110.