40: Jak se bavit při a o sexu

„Možnost mít příjemné a bezpečné sexuální zážitky bez diskriminace, nátlaku a násilí je pro všechny základní součástí sexuálního zdraví a pohody,“ říká článek 1 Deklarace o sexuální rozkoši. Jenže jak si tohle zajistit, pokud máme sex s dalším člověkem/lidmi? Jak si vlastně dokázat říct, co v sexu chci, nebo naopak nechci zažívat? Jak přijímat to, že můj sexuální partner nemusí chtít totéž, co já? A jak se v posteli při těch všech rizicích zranění z možného nedorozumění uvolnit? O tom je další díl našeho podcastu.

Jak spolu mluvit o sexu

Řada lidí považuje sexualitu za tu vůbec nejintimnější oblast života. Člověk je při sexu doslova nahý (občas), a tím pádem i zranitelný. Tím, že se sexem často začínáme během dospívání a tím, že řada z nás neměla žádnou sexuální výchovu, neseme si z prvních ale i mnohých dalších sexuálních zkušeností řadu zranění. Ta nám pak svobodnou diskusi o sexu často komplikují. Velkou roli v komunikaci o sexu hraje navíc také stud.

Stud je často spojený už se samotným pojmenováním genitálií nebo sexu. Pro řadu párů proto bývá výhodné, pokud se shodnou na pojmenování genitálií, které ani jednoho z páru neuráží ani neuvádí do rozpaků. Pro někoho mohou být slova jako penis, prostata, vagína a klitoris příliš tvrdá nebo neosobní. Názvy používané v pornu jako čurák nebo kunda zase mohou být až příliš vulgární a spojené právě s pornem, které bývá až příliš drsné. No a názvy používané v různých „dívčích románech“ jako utěšitel a svatyně mohou působit na někoho až příliš legračně. Pojmenování genitálií, které je pro oba komfortní, je však nezbytné v situaci, kdy chceme mít možnost říct svému partnerovi, kde a jak je nám příjemné nebo naopak nepříjemné, když se nás dotýká.

Další zásadní komplikací komunikace o sexu (a zejména pak při sexu) bývá strach ze způsobení zranění tomu druhému. Nejjednodušším způsobem, jak se vzájemnému zraňování vyhnout bývá tzv. „bezpečné slovíčko“. Jeho účel je jednoduchý – v okamžiku, kdy ho někdo pronese, druhý (a případně i další lidé účastníci se sexu) okamžitě přestávají s danou aktivitou. Není potřeba nic vysvětlovat, není potřeba se omlouvat, rozhodně není na místě cokoliv vyčítat. Bezpečné slovíčko zkrátka slouží k tomu, jak jednoduše a rychle předat informaci o tom, že daná aktivita mi v danou chvíli není příjemná. Je důležité si přitom uvědomit, že to není ničí vina. Nikdo z nás dopředu s jistotou neví, co mu bude a nebude v danou chvíli příjemné, a to i přesto, že danou aktivitu má obvykle rád. To je normální. Domluvené bezpečné slůvko – nemělo by to být „STOP“ – pomáhá tuto informaci předat bez výčitek na jedné či druhé straně.

Sex jako hra

O tom, že sex vedle prokreativní funkce (tj. tvorby nových lidí) má i mnohem zásadnější rekreativní složku jsme hovořili už v 28. díle podcastu. „Přístup ke zdrojům sexuálního potěšení je součástí lidské zkušenosti a subjektivního blahobytu,“ píše se v Deklaraci o sexuální rozkoši Světové asociace pro sexuální zdraví (WAS). V tomto je sex u dospělých svou funkcí velmi podobný hraní u dětí, o kterém jsme mluvili v minulém díle. A skutečně, v transakční analýze, jednom z psychoterapeutických směrů, se sex pojmenovává jako hra dvou dětských egostavů (o tom níže).

Podle National Institute for Play přitom rozlišujeme celkem sedm druhů hry:

• Hra spočívající v naladění se na druhého a opakování jeho činností je hra známá u malých miminek. V sexu se objevuje například při vzdychání, tedy dávání najevo, že nám daná aktivita přináší rozkoš, ale také v případě, že spolu sexuální partneři masturbují.
• Hra s tělem a pohybem je v sexu často reprezentovaná hraním si s pohlavními orgány či některými dalšími částmi těla, kdy např. masírování klitorisu nebo penisu jeho nositeli zjevně přináší sexuální rozkoš, avšak pro partnera to může být vedle zdroje sexuálního vzrušení i formou hry, která probouzí jeho zvědavost a zvídavost.
• Hra s objekty je v sexu velmi častá, a to i v tom individuálním, a to ve formě sexuálních pomůcek. Ženy v této oblasti mají poněkud širší výběr, ale existují i sexuální hračky pro muže. Řada lidí přitom pomůcky běžně využívá i při společném sexu, právě pro jeho zpestření, respektive pro podpoření herní složky u sexu.
• Sociální hru v sexu reprezentuje celá řada aktivit. Už samotný párový sex je sociální hrou, protože si s naším tělem může hrát někdo jiný a my si můžeme hrát s tělem partnera. Patří sem ale také swingers party (hra s výměnou stabilních sexuálních partnerů) nebo přibírání dalších lidí do původně párového sexu.
• Imaginativní hru a hru založenou na předstírání zastupuje velmi populární role play. Dospělí se při této sexuální hře využívají různé převleky, hrají „na doktora“, „na školu“ apod., ale také sem spadá velmi populární BDSM, kdy nejméně jeden člověk hraje dominantní roli (bez ohledu na to, jaký je mimo ložnici) a nejméně jeden člověk zastává roli submisivní (opět bez ohledu na to, jaký je mimo ložnici).
• Hra založená na vyprávění příběhů je podporována různými sexuálními hrami, které jde zakoupit už hotové, případně si vytvořit sami. Zejména v zahraničí existují i specializované hotely s tematickými pokoji a příběhy.
• Kreativní hru v sexu zastupuje často i běžné sexuální chování hravých párů, které do sexu kreativně zapojují nejrůznější třeba i nesexuální předměty – např. kostky ledu, peříčka, čokoládu, ovoce a zeleninu apod.

Abychom si přiblížili, jak vypadá „správná“ hra, pomůžeme si definicí profesora komparativního chování a etiologie Gordona Burghardta z University of Tenessee, Knoxwille. Ten hru definuje pomocí následujících pěti charakteristik:

1. hra není plně funkční v systému v kontextu, v němž se objevuje, (tj. plní rekreativní funkci)
2.  je spontánní, příjemná, odměňující a dobrovolná,
3. liší se od jiných vážnějších forem chování svou formou (např. přeháněním) nebo načasováním
4. opakuje se, ale nemá neměnnou stereotypní podobu (tj. pozor na stereotypní sex),
5. je iniciovaná v nepřítomnosti závažného stresu.

Při řešení vlastního sexuálního života je určitě přínosné mít těchto pět podmínek na paměti. Pokud máte problém naplnit tu pátou, určitě si můžete poslechnout i 6. a 8. díl našeho podcastu.

Sex uvnitř nás

Sex je hra pro dospělé děti. Slovy transakční analýzy pro jejich dětské egostavy. Transakční analýza je psychoterapeutický směr, který založil kanadsko-americký psychiatr Eric Berne. Berne definoval náš vnitřní svět na základě tří egostavů:

• Rodič reprezentující myšlení cítění a chování převzaté od rodičů nebo představ rodičů.
• Dospělý zastupující myšlení, cítění a chování jako přímou odezvu na situaci tady a teď, často ve skrze racionální a věcné.
• Dítě jakomyšlení, cítění a chování přehrávané z dětství.

Postupem času Berne odhalil, že rodičovský a dětský egostav jde rozdělit na dvě formy:

• Kritický rodič, který je charakteristický zákazy, příkazy, pravidly a jejich vynucováním.
• Pečující rodič, jehož hlavní charakteristikou je zájem a péče o dítě a milující a přijímající přístup, kde je dítě středem pozornosti.
• Přizpůsobené dítě, které se snaží maximálně vyhovět požadavkům rodiče, které jsou absolutní prioritou, a teprve až je jim vyhověno soustředí se na své potřeby.
• Svobodné dítě, které jedná naprosto svobodně, ze své podstaty, a díky tomu, že se cítí bezpečně, objevuje svět svým tempem a svým způsobem.

Jak už jsme zmínili výše, tak sex je hra pro dvě děti. V ideálním světě je to hra pro dvě svobodné děti. Jenže ve skutečném světě při sexu probíhá uvnitř nás často velmi tvrdé vyjednávání. To často vede jeden ze dvou dětských egostavů s jedním z rodičovských egostavů. „Tohle ale slušná holčička nedělá!“ „(Anální) sex je něco naprosto nechutného!“ „Nikdo by tě neměl vidět nahou/nahého!“ a další věty často říká v hlavách dnes už dospělých lidí jejich kritický rodič.

„Chtěl(a) bych to zkusit, ale bojím se, že…,“ mnohdy říká dětský egostav volající po pečujícím rodiči, který však nemůže přijít od sexuálního partnera. Proč? Protože sex „rodiče“ s „dítětem“ není úplně žádoucí a v reálném světě je samozřejmě trestný.

Cesta ke spokojenému sexuálnímu životu proto vede přes probuzení a podporu svobodného dítěte. Svobodný sex je ve světě dospělých totiž obdobou hry dvou nadšených dětí na pískovišti.

Umět si říct

Abychom mohli zažívat svobodný, radostný, kreativní a naplňující sex přinášející rozkoš, musíme umět komunikovat se sexuálním(i) partnerem/y o tom, co nám je a není příjemné. Jak to udělat, abychom to zvládli?

Zaprvé, je nezbytně nutné umět vnímat svoje tělo. To je bohužel dost náročný úkol pro všechny sexuálně (viz 16. díl), fyzicky (viz 20. díl) a emočně (viz 24. díl) zneužívané děti. V Československu se to bohužel bude týkat pravděpodobně většiny populace. Lepšímu vnímání svých tělesných pocitů se dá naštěstí naučit. Kromě nejrůznějších meditačních technik v tom pomáhá technika check-inů, kterou najdete popsanou v článku k aktuálnímu dílu na 13hrichurodicovstvi.cz.

Zadruhé, je nezbytně nutné naučit se mluvit o svých pocitech, namísto o hodnocení aktivity a vlastností ostatních lidí. Hezkým tréninkovým prostředím, pokud netrpíte některou z poruch příjmu potravy (viz 37. díl), je třeba jídlo. Pro začátek bohatě stačí naučit se říkat „To mi chutná“ namísto „Je to dobré.“ „To mi nechutná“ namísto „Tfuj, to je hnus!“ Časem se můžete také naučit to rozvést jako např. „Na tom jídle mě nejvíce učarovalo…“ „Vnímal(a) jsem tam výraznou chuť…“ „Když jsem to jídlo ucítila, vyvolalo to ve mně…“ „Po dojedení jsem cítil(a)…“ Pokud se vás týkají poruchy příjmu potravy, můžete zkusit jiné tréninkové prostředí, a to umění – hudba, seriály, divadlo, obrazy, zkrátka cokoliv, co v člověku rovněž vyvolává silné pocity a k čemu máte třeba svobodnější vztah.

Zatřetí, budete se muset naučit jednat podle svých pocitů, a to co nejdříve od doby, kdy je pocítíte. Opět si ukážeme na příkladu – „Chceš přidat?“ „Ne, už jsem plný/á“ „Nedáš si k tomu kafi něco sladkého?“ „Ano, mám chuť na čokoládu.“ „Na co chceš koukat dnes večer v televizi?“ „Mám chuť na…“ „Promiň, ale ten film se mi nelíbí, mohli bychom se koukat na něco jiného?“ apod.

No a začtvrté – získané dovednosti se pokuste přenést do ložnice. Jak?

Ideální je vyčlenit si třeba pravidelně večery na „explorační sex“, kdy budete zkrátka zkoušet, co vám je a není příjemné. Nejjednodušší je přitom začít po jednom – tj. jeden objevuje své pocity a druhý mu v tom pouze pomáhá – a u nesexuálních dotyků mimo erotické zóny (např. hlazení po zádech). Jaká intenzita dotyku je příjemná? A co rychlost? A směr pohybu? A plocha doteku? A co teplota ruky, je v pořádku, nebo má být ruka teplejší nebo studenější? Je to příjemnější s krémem nebo olejem nebo bez ničeho?

V tomto párovém objevování je lepší se střídat. Ideálně ne hned. Klidně si dejte jeden večer pro jednoho a druhý večer pro druhého. Při „exploračním sexu“ se nakonec učíte oba. Ten „pasivní“ se učí vnímat své pocity a jejich škálu, a sdělovat je partnerovi. A ten „aktivní“ se učí naslouchat svému partnerovi a vnímat třeba i jiné než slovní signály. U zneužívaných dětí je velmi pravděpodobné, že právě „aktivní“ partner rozpozná, co je tomu „pasivnímu“ příjemné či nikoliv o něco dříve než on sám.

No a až si dostatečně osvojíte vnímání svého těla a schopnost komunikovat o svých pocitech s partnerem, můžete pokročit na sexuální zóny a pak i na párové sexuální chování, kdy je to samozřejmě výrazně těžší, neboť oba partneři mají ve stejnou chvíli nějaký pocit ze svého těla i těla partnera, který se ale od pocitů toho druhého obvykle liší.

Jak se dělá check-in

Americké psycholožka Catherine Spann z (tehdy) University of Texas, Arlington přišla s jednoduchou technikou, jak se postupně naučit lépe vnímat vlastní pocity – ať už tělesné, nebo psychické. Tuto metodu nazvala jednoduše check-in.

1. Nařiďte si budíka na každý den na tři stejné časy, kdy jste vzhůru (např. 8:00, 13:00 a 19:00).
2. V okamžiku, kdy budík zapípá, tak pokud je to jen trochu možné, tak se zastavte, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“
3. Sledujte jakékoliv emoce, ale i tělesné pocity – bolest zad, hlad, studené ruce, „tlak“, cokoliv.
4. Výsledek si zapište do notýsku a pro to, co nedokážete nijak pojmenovat, používejte klidně metafory – „Jako zvíře zahnané do kouta,“ „Jako zavřený někde v jeskyni,“ apod.
5. Přidejte také informaci o tom, co zrovna děláte a s kým zrovna jste.

Už po prvních dvou týdnech, tj. 42 opakováních, získáte mnohem lepší přístup ke svým emocím, a to i mimo check-iny. Zároveň budete umět své pocity mnohem lépe popsat slovy, ať už sobě, nebo třeba někomu jinému. Možná si také všimnete, že některé pocity se ve stejný čas, ve stejnou situaci nebo se stejnými lidmi opakují.

S tím lze samozřejmě dále pracovat. Můžete si položit třeba otázky: Při čem a s kým se cítím dobře? Při čem a s kým se cítím špatně? Je nějaká opakující se vazba aktivita/denní doba/člověk v okolí a konkrétní pocit? Proč tomu tak asi je? Možností je opravdu hodně.

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Článek o odpojení od vlastních pocitů

National Institute for Play

Deklarace o sexuální rozkoši, WAS (EN)

Eric Berne, Co řeknete, až pozdravíte

GRAHAM, Kerrie Lewis a Gordon M. BURGHARDT. Current Perspectives on the Biological Study of Play: Signs of Progress. The Quarterly Review of Biology [online]. 2010, 85(4), 393-418 [cit. 2022-11-20]. ISSN 0033-5770. Dostupné z: doi:10.1086/656903