116: Chaos, nebo diktatura

Ve zdravé rodině existují smysluplné hranice a struktura. Hranice dávají bezpečí a určují nějakou strukturu, která umožňuje učit se o vlastních hranicích a hranicích ostatních. Co ale když v rodině panuje bezhraniční chaos, nebo naopak extrémní rigidita? Jak se žije dětem v takových rodinách, a jaké dopady to dětem přináší? A jak se může rodina se zdravými hranicemi časem proměnit v rodinu, kde hranice už zdravé nejsou? A dá se vůbec nějak dostat z důsledků nezdravě nastavených hranic? tom všem je další díl našeho podcastu.

Jak nemají vypadat hranice

Ve zdravé rodině existují smysluplné hranice a struktura. Úkolem rodiče je nastavit a držet hranice, a úkolem dítěte je testovat tyto hranice a snažit se je posunout (viz 115. díl). Hranice dávají bezpečí, určují strukturu, která umožňuje učit se o vlastních hranicích a hranicích ostatních, a učit se, co je dobré a špatné, a to i v oblasti morálních, občanských a event. církevních pravidel. Bez hranic vzniká zmatenost a není jasné, co je správné a co ne a kdy. Příliš pevné hranice jsou utrpením pro dítě i rodiče, který je vynucuje. Dítě se proti nim bouří a zároveň se jich bojí, rodič se musí neustále angažovat v jejich vynucování.

Rodič musí nastavit hranice v oblasti:

Spánkového režimu – kdy se chodí spát, jak vypadá spánkový rituál
Jídla – co, kdy, kde, jak
Oblékání – co, za jakých okolností
Chování – co dělat a nedělat, co říkat a neříkat
Denního režimu – co, kdy, kde, jak
Osobní hygieny – co, kdy, jak

Později také:

Používání společných prostor
Zacházení s věcmi
Užívání multimédií (97. díl)
Úklidu
Používání společných věcí
Domácích prací
Kdy děti budou doma
Užívání návykových látek atd.

U každé jedné hranice musí být dostatečně vysvětleno proč, a to způsobem, aby tomu dítě ve svém věku porozumělo.

Vezměme příklad obou extrémů u jídla:

Absence hranic neboli jez si co chceš, kdy chceš, nebudu to kontrolovat povede téměř jistě k podvýživě dítěte (ve smyslu některých živin), nezdravým stravovacím návykům, dost možná i k promeškání imunitních oken (viz 87. díl) a pravděpodobně i k řadě nebezpečným situacím, kdy se dítě dostane do kontaktu s alkoholem, nejedlými bobulemi venku apod.
Rigidní hranice neboli sníš, co ti řeknu, kdy ti řeknu, kde ti řeknu povede k tomu, že rodič se sice možná postará o správné složení stravy i její pravidelnost (viz 87. díl), ale nebudou respektovány signály hladu a nasycenosti dítěte, bude násilně požadováno po dítěti, aby dojedlo vše, co má na talíři, a bude zásadně negativním způsobem ovlivněn jeho vztah k jídlu, přičemž jídlo má být a priori pozitivní požitek a radost.

Rodiny, kde panuje chaos

Jak vypadá chaotická hranice:

Z pohledu dítěte náhodné změny pravidel
Z pohledu dítěte nesrozumitelná pravidla, která působí chaoticky
Z pohledu dítěte pravidla, která někdy platí jsou tvrdě vynucována, a jindy to najednou nevadí
Náhlé tvrdé postihy za něco, co jindy postihováno nebylo – zneužívání moci
Tvrdé postihy za něco, co u sourozence postihováno není
Odlišná pravidla pro mladšího sourozence ve stejném věku bez dostatečného zdůvodnění

Chaotické hranice často panují v rodinách, kde jsou rodiče substančně závislí (viz 36. díl) či jinak psychicky nemocní (viz 42. díl) – typicky přetrvávající neléčená deprese, rodinách s rodičem s neléčenou hraniční poruchou osobnosti (56. díl), rodinách, kde rodič(e) nemají na děti čas (např. podnikatelé, single rodiče, rodiče mnoha dětí) nebo rodinách, kde se rodiče neustále hádají.

Domácí chaos přitom nemusí vůbec reflektovat nedostatek lásky či zájmu o děti. Často je odrazem pocitů viny, které rodiče přepadají za momentální jednání vůči dětem. Příkladem budiž situace, kdy děti večer vidí na mol opilého rodiče. Ten to ráno zjistí, že se to stalo, tak druhý den povolí dětem televizi a sladké i po večeři, to vše v době, kdy se normálně mají jít koupat a spát. Z pohledu rodiče tato změna hranic má svoji logiku, z pohledu dětí je to chaos.

Další velkou skupinu však tvoří rodiny dospělých, kteří si jako děti nezažili pevné hranice, tedy žili v jedné z výše zmíněných rodin. Jak jsme říkali ve 115. díle, tak jedním ze zásadních důvodů, proč správně stanovovat hranice dětem je, že tím děti učíme, jak pracovat s hranicemi. Pokud to dítě nenaučí rodiče a zároveň nemá štěstí na dostatečně silnou korektivní zkušenost ve skautu/sportu/škole/práci, nebude to umět, a to ani vůči svým dětem.

Poslední skupinu tvoří relativně nový trend cíleně zvolené bezhraniční výchovy, kdy se vše mění dle domnělé potřeby dítěte. Tedy vše až na to, aby rodiče dítěti nastavili hranice. Tento přístup obvykle vydrží rodičům jen po nějakou omezenou dobu a může vyústit v náhlou zcela nepochopitelnou opačnou polaritu – tedy rigiditu.

Samo-nastavování si hranic dítětem

Děti potřebují hranice. To jsme detailně řešili již ve 115. díle podcastu. Potřebují je ale tak moc, že když od rodičů dlouhodobě nastavování hranic nepřichází, tak si je začnou nastavovat samy. Obvykle mnohem přísněji, než by to byli udělali jejich rodiče. A samy si je také začnou hlídat a vytýkat si jejich překračování.

Tím, že tyto hranice jsou ale z principu nastaveny přísněji a rigidněji než by to udělali rodiče – rozhodně nikdy nesmím to či ono – tak je ale častěji překračují. Paradoxně úplně stejně jako v rodinách, kde panují extrémně přísné hranice stanovené od rodičů. Kritika proto přichází velmi často, stejně jako frustrace z toho, že dítě není schopné hranice dodržet. Protože si ale ty hranice nastavilo samo, tak je to jeho vina. Vztek proto obrací proti sobě. Nejprve ve vnitřním rozhovoru, ale později se může situace ještě zhoršit.

Důležitý rozdíl oproti tomu, kdy hranice nastaví rigidně rodič, je totiž v tom, že dítě si nedá potřebné utěšení v situaci, kdy ve skutečnosti hranice chce překročit, ale nemůže (viz 115. díl). Život v chaosu je proto často destruktivní pro sebevědomí dítěte i jeho vztah k sobě.

Rodiny s rigidními hranicemi

Rigidní hranice se často vyskytují v rodinách s narcistickými rodiči (viz 44. díl), rodinách s fyzickým zneužíváním dětí (viz 20. díl) a rodinám s fyzickým domácím násilím mezi rodiči (viz 50. díl). V řadě rodin se ale – podobně jako chaos – mohou ocitnout až postupem času.

Patří sem:

Absurdní pravidla, která mohla dříve dávat smysl – Trochu jsme o tom mluvili už ve 102. díle o požadavcích, které neodpovídají věku a stupni vývoje dítěte.
Nespravedlivé tresty (třeba trestání za prohřešky sourozenců nebo jiných dětí), a nemožnost diskuse
Tvrdé tresty
Fyzické tresty (viz 20. díl)

Rigidní pravidla nastavená od rodičů často vyústí v budování dalších extrémně rigidních pravidel v dítěti, už bez asistence rodičů, a taky k extrémní kritičnosti vůči sobě. Typicky v rodinách s domácím násilím se toto může stát i když „oficiální“ hranice jsou nastaveny od rodičů zdravě a správně.

S extrémní rigiditou totiž souvisí velmi časté trestání (viz 15. díl a online kurz o výchově dětí do 8 let), protože hranice jsou tak přísné, že je dítě porušuje příliš často a někdy i v situacích, kdy je samo ani nechce testovat. V takových hranicích se totiž často nedá žít. Rodič přitom začíná vynucovat pravidla tresty mnohdy proto, že už si neví rady s tím, že jeho dítě je „tak moc nespolušné“. Trest mu přitom dává zpět pocit moci nad situací, protože okamžitě zastavuje nežádoucí chování dítěte. Bohužel, jak bylo řečeno již v 15. dílu podcastu, tak jen v danou chvíli. Tresty totiž nevedou ke změně chování.

Pro trestající rodiče je nanejvýš vhodné, aby si uvědomili, proč v danou chvíli dítě trestají – jestli aby dítě něco naučili, nebo aby si zažili pocit moci a důležitosti ve svém životě. Zároveň platí, že rodič, který trestá (např. odnětím privilegia) má být tím rodičem, který zajistí, že trest bude proveden. Za žádnou cenu také nevyhrožujeme druhým rodičem.

Změny v hranicích s příchodem puberty

To, že rodič(e) umí správně nastavovat i držet hranice, se může s věkem dítěte změnit, a to oběma směry. Svou roli v tom mnohdy může hrát i to, pokud i v jeho životě se to s rostoucím věkem změnilo (byť obvykle z jiných externích důvodů).

Velmi často se práce s hranicemi zvrtává rodičům v pubertě jejich dětí. Jak řešíme i v kurzu o výchovných nástrojích pro starší děti na Rodičovské akademii, tak s rostoucím věkem dítěte se jednak mění náplň rodičovské role a jednak se rodič musí naučit ustupovat z některých svých nároků na dítě (viz též 23. díl), a tím i rozvolňovat hranice, které dítěti nastavil. Nerespektování tohoto přirozeného vývoje může jednak vyústit v další toxický vzorec, kdy je dítě rodiči infantilizováno (viz 102. díl).

Rodiče, kteří nedokáží průběžně adaptovat a rozvolňovat hranice v těch oblastech, kde je to smysluplné, se dostanou do situace, kdy i přes jejich snahu dítě hranice přeroste, a tím je začne velmi často porušovat. To bohužel často vede k zoufalé snaze o nastolení extrémní rigidity, čímž nejen že svým dětem ublíží, jak bylo popsáno už výše, ale zároveň tím sami přijdou o velmi zásadní roli průvodců a učitelů, což je další toxický rodinný vzorec (viz 114. díl).

Důležité je také podotknout, že zároveň nenaplní ani svůj úkol naučit děti vyjednávat o pravidlech a uzavírat kompromisy (viz 23. díl a online kurz o výchově starších dětí), což je může v budoucnu – zejména v zaměstnání, ale i partnerských vztazích – podstatně znevýhodňovat.

Když spravedlnost neexistuje

Život v rodině s toxickým rodinným vzorcem chaosu nebo diktatury často vede k tomu, že dítě si opakovaně zažívá nespravedlnost. Často se to děje v rodinách s více dětmi, kde je odlišnost pravidel nebo trestů pro jednotlivé sourozence, nebo odlišnost pravidel pro děti daného věku nedostatečně zdůvodněna a/nebo kdy je reálně diskriminační kvůli preferenci některého z dětí nebo některého z pohlaví.

Dítě se v takové rodině tedy postupně učí, že spravedlnost pro něj neexistuje, což také pravidelně zažívá. Z toho si ovšem snadno dovodí, že spravedlnost pro něj neexistuje ani jinde, a brzy se podle toho začne také chovat. Takže když například dojde k nějakému problému ve třídě, a učitel se snaží zjistit, co se stalo a kdo za to může, tak už a priori rezignuje na svoji obhajobu a/nebo předložení své verze příběhu, čímž pádem s větší pravděpodobností dostane nespravedlivý postih.

Z takovéhoto dětství pak do dospělosti vstoupí s přesvědčením, že spravedlnost skutečně nikde neexistuje, a že ji tudíž pro sebe nemohu chtít – a to ani v práci, před soudem, ve vztahu apod. Odlišné mzdy za stejnou práci jsou OK. Když si někdo vezme kredit za moji práci, je to OK. Když mě někdo okrade, moje blbost, nepůjdu na policii. Když někdo neplní část smlouvy, nemůžu to po něm přeci chtít. K soudu nemá smysl chodit, protože je přeci nespravedlivý atd.

To samozřejmě zásadním negativním způsobem ovlivní jeho ekonomickou situaci, sociální vztahy a bohužel i zdraví. Nemůže totiž nikde otravovat a nic pro sebe chtít. Důležité je všechno vydržet, třeba i bolesti břicha a nějakou tu krev ve stolici… Lékaři totiž musí řešit mnohem důležitější případy, než bolesti bříška…

Hranice jako štít

Práce s hranicemi v pubertě je však extrémně náročná i v tom, že na druhou stranu je rodič nesmí až příliš rozvolnit, a tím je proměnit v chaos či bezhraničnost (někde se přitom opravdu děje – je ti 15/18, máš občanku, dělej si co chceš). Ty důvody jsou přitom dva. Zaprvé, puberta je nejzásadnějším obdobím nejistoty a radikálních neurologických změn vyvolaných hormony v životě každého člověka. To znamená, že jakákoliv náhlá natož pak nepochopitelná změna přispívá k razantnímu nárůstu stresové zátěže, pro kterou teenager má z principu výše popsaných změn sníženou kapacitu.

Zadruhé – zejména teenageři potřebují pevné hranice, aby je sami mohli používat jako štít mezi vrstevníky. Ten je potřeba v situacích, kdy teenager sám cítí, že to, k čemu se s vrstevníky schyluje, může být už příliš rizikové, ale nechce/nemůže před svými přáteli/partnerem ztratit tvář. Přesně v takové chvíli přicházejí ke slovu „zlí rodiče“, kvůli kterým bohužel nemůže, nebo naopak musí to či ono.

Příkladem budiž:

Já bohužel musím běžet domů, když nebudu doma v deset, máma/táta mě zabije, a budu mít měsíc zaracha.
Já bohužel nemůžu na ten víkend odjet, protože bohužel musím doma každý týden otřít všude prach, vyluxovat a omýt podlahu, vždycky to dělám o víkendu a dneska už to nestíhám. Kdybych to neudělal, budu mít doma průser.
Já s váma ráda ještě pojedu na tu diskotéku ve městě za lesem, jen musím tátovi zavolat, že jedu jinam. Chce po mně, abych mu vždycky říkala, že sem. Kdybych to neudělala, budu mít nadosmrti zaracha.
Já bohužel nemůžu přinést ten rum z domova, protože táta moc dobře ví, kolik a jakých lahví má a naposledy z toho byl takovej průser, že už do toho znova nejdu.

Atd.

Děti a návykové látky

Asi nejpalčivějším problémem rodičů teenagerů jsou hranice v oblasti návykových látek. Řeč přitom není jen o těch, které většina rodičů zná nebo sama zažila jako je alkohol, cigarety (dnes spíš u mladých nikotinové náplasti), marihuana, případně kokain/pervitin, případně lysohlávky (psilocybin) či extáze (MDMA), ale i těch relativně nových jako je například kratom.

Jak bylo řečeno již výše, je přirozeností dětí, že chtějí hranice testovat a posouvat. Je to součást jejich exploračního chování. Směr, kterým se objevování odebírá ale může být zejména v pubertě hodně určován vrstevníky a sociálními sítěmi. Řada dospívajících navíc drogy zneužívá k tomu, aby si poradila s emocemi, které se jim v jejich individuálním světě již jinak nedaří zvládat (viz 33. díl). Úkolem rodičů je přitom sehrát roli průvodce a risk managera v jednom.

Jak tedy přistupovat k návykovým látkám u dětí v pubertě?

Vzdělávat děti v oblasti užívání návykových látek a jejich rizik
Vzdělávat sebe v oblasti návykových látek (viz 34. díl)
Vědět, kdo jsou přátelé dětí
Znát rodiče přátel svých dětí
Být otevřený vůči dětem, že pokud tvrdí, že s nimi jde někam rodič kamaráda, že se s tím rodičem chcete předem domluvit.
Mít doma takové podmínky, že si tam děti mohou zvát kamarády, včetně sleepoverů
Mít informace o tom, jak vaše děti tráví čas a s kým
Děti, které se věnují sportům, si více dávají pozor na návykové látky, které by mohly ovlivnit jejich sportovní výkon, zejména dlouhodobě
Být pro děti k dispozici, když si chtějí o něčem promluvit.
Být připraveni včas využít odbornou pomoc.

Zároveň vřele doporučujeme odborné zdroje informací o návykových látkách pro rodiče od americké Substance Abuse Mental Health Services Administration (SAMSHA), které jsou zatím ještě pořád dostupné na této adrese v rámci doposud Donaldem Trumpem nezrušeného programu Talk they hear you – https://www.samhsa.gov/substance-use/prevention/talk-they-hear-you/parent-resources.

Jak se dostat z dopadů chaosu nebo diktatury

Dopady z života v rodině, kde panoval chaos nebo diktatura jsou v dospělosti naprosto zásadní a hmatatelné a promítají se do ekonomické i sociální roviny života člověka, a v důsledku toho často i do jeho zdraví.

Každé dítě si potřebuje zažít, jak vypadají zdravé hranice, a to z důvodů podrobně popsaných ve 115. díle. Bez zdravých hranic nejsou pokryty jeho základní potřeby a nemůže dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Co ale dělat, pokud už je člověk dospělý a pochází z takovéto rodiny?

Důležitá je korektivní zkušenost. Zažívat si dostatečně dlouho někde jinde než v primární rodině srozumitelně správně a pevně nastavených hranic. Mnoho dětí z rodin s toxickým rodinným vzorcem chaosu nebo diktatury si ji naštěstí zažije již v dětství – ve škole, ve sportu, v kroužcích, na táborech apod. Pro dospělé je ale k dispozici možnost zažít si totéž ve své práci, volnočasových aktivitách či třeba na vysoké škole.

Příležitost jasných pevných a vynucovaných hranici dává v dospělosti například:

Služba v armádě
Práce ve výrobě (kvůli bezpečnosti práce a pravidel obsluhy strojů)
Studium a práce v některých oborech jako je chemie, strojařina, elektrotechnika, biologie, medicína – kde jsou jasná přísná pravidla v laboratořích nebo na operačních sálech
Bojové sporty
Horolezectví
Ferraty
Automobilové závody
Výuka zacházení se zbraní
Výuka řízení lodi

Ve všech těchto oblastech platí, že pravidla jsou jasně definovaná (obvykle i písemně), naprosto stejná pro všechny, jasně odůvodněná a logická, naprosto pevná (překročení hranic se obvykle trestá, často i jasně a předem definovaným způsobem) a dopady daných hranic pociťuje člověk doslova každý den, kdy danou aktivitu/práci vykonává. Tím je zajištěna i dostatečná intenzita prožitku existence hranic.