115: Děti a hranice

Hranice jsou v životě člověka extrémně důležité. Americký psychoterapeut Albert Pesso, zakladatel psychoterapeutického směru PBSP, je považuje za jednu ze základních pěti potřeb každého člověka. Když jsou rodiči vůči dítěti správně nastavené, dávají dítěti bezpečný prostor pro objevování světa, sebepoznání i pro učení se o svých hranicích a hranicích ostatních. Pokud tomu tak není a/nebo pokud rodiče vážně překračují hranice, a dítě fyzicky, emočně nebo sexuálně zneužívají, čekají dítě mnohé velmi nepříjemné dopady na jeho psychické i somatické zdraví, sociální fungování i budoucí ekonomickou situaci. Jak si s hranicemi poradit?

K čemu slouží hranice

Hranice, stejně jako péče, podpora, ochrana a místo, patří podle teorie Alberta Pessa mezi základní potřeby každého člověka, zejména pak dětí. Když je naplněna jejich fyzická interpretace, získává člověk dostatek bezpečí a prostoru pro to, aby začal naplňovat i jejich symbolickou úroveň. Když je naplněna i ta, začíná si jednotlivé potřeby člověk zvnitřňovat a cítit. Péče o základní potřeby je přitom kontinuální proces. U dětí ho mají zajišťovat právě rodiče.

Hranice dítěti dávají zejména:

Bezpečí
- Dítě ví, co může dělat a kdy mu nic nehrozí
- Dítě ví, že rodič dává pozor na to, co se s ním děje
- Dítě ví, co od rodiče čekat
- Dítě ví, že se o něj stará
Konečnost
- Dítě ví, že je počet možností omezený, díky tomu se učí dělat rozhodnutí
- Dítě ví, odkud kam si může dělat co chce, a kde už ne
- Dítě ví, že za překročení hranice hrozí nějaké důsledky
A také modelling (viz 9. díl), jak pracovat s hranicemi
- Dávání a držení hranic rodičem učí budovat si, dávat a držet si hranice vůči ostatním

Hranice jsou ujištěním pro dítě, že je v bezpečí. Říkají mu co, kdy, kde, jak a proč ne, takže mu dávají důležité informace o světě a umožňují mu ho postupně poznávat. Zároveň vytyčují, kde může svět bezpečně objevovat samo.

Hranice jsou také naprosto zásadní jako prevence jakéhokoliv zneužívání, včetně sexuálního. Když dítě zná své hranice a umí zdravě reagovat na jejich překročení, snižuje se tím například pravděpodobnost zamrznutí v situaci, kdy jsou překračovány fyzické hranice jeho intimity, kdy se objeví vůči němu šikana apod. Aby tento efekt hranic fungoval, nesmí se však rodiče dopouštět fyzického (viz 20. díl), emočního (viz 24. díl) ani sexuálního zneužívání (viz 16. díl), protože pak veškeré vytyčování hranic ze strany rodičů podlého toxickému rodinnému vzorci zmatené komunikace (viz 106. díl) a postrádá efektu bezpečí.

I dospělí potřebují hranice

Hranice v dospělosti

Důvodem, proč má velký smysl dítěti nastavovat v dětství správně hranice, je prostý fakt, že v dospělosti bude hranice potřebovat prakticky neustále.

Hranice v dospělosti jsou vymezeny stovkami různých zákonů. Ty upravují téměř každou oblast lidského bytí – občanské a spotřebitelské vztahy (občanský zákoník, trestní zákoník atd.), obchodní vztahy (zákon o obchodních korporacích), pracovní vztahy (zákoník práce), vztahy se státem (zejména daňová legislativa, zákon o občanských průkazech atd.), dopravní předpisy (zákon o provozu na pozemních komunikacích) ale i mnoho mnoho dalšího.

Zatímco v dětství je povinností rodičů a později i učitelů, trenérů atd. seznámit dítě s hranicemi, v dospělosti je to už na něm samotném. Každý člověk si konkrétní hranice musí nastudovat sám. Co si ale z dětství přenáší, je schopnost vnímat, držet a (ne)důvěřovat v jednotlivé nastavené hranice, a zacházet s tím, když hrozí jejich překročení.

Pokud dítě nemá dostatečně správně rozvinuté schopnosti v této oblasti, které mu rodiče předali převážně modellingem (viz 9. díl), může narážet v životě na velmi zatěžující situace jako například:

Nedůvěra v to, že když někdo porušuje jeho práva, tak se může s důvěrou obrátit na šéfa, přátele, rodinu, úřady, policii nebo kohokoliv, kdo by mohl pomoci. Zejména nepříjemné je to pro ty, kdo žijí v domácím násilí (viz 52. díl), kde jejich hranice překračuje partner nebo jiný rodinný příslušník. Velmi destruktivní je to však i pro ty, kteří si zažívají nějakou formu šikany (viz 43. díl).
Problém s vyhodnocováním rizik, včetně toho, že třeba hypoteční úvěr, který by pro ně byl zcela nezbytný pro bydlení, se neodváží si vzít, protože ho považují za rizikový, nebo toho, že když jim někdo neznámý nabídne po telefonu skvělou investici, rádi mu pošlou peníze, a to třeba i opakovaně (jak v poslední době ukazují zoufalé zprávy od bank v médiích a na sociálních sítích).
Problém postavit se za sebe (nebo někoho jiného) v konfliktních situacích – v práci, v rodině, nebo třeba i v obchodě, aniž by to bylo příliš jemné (a tím pádem spíše bez efektu), nebo naopak příliš tvrdé a destruktivní.

Mylné představy o hranicích

O hranicích panují mezi rodiči často mylné představy. Mezi ty nejčastější patří:

„Hodné“ děti automaticky poslouchají příkazy rodiče, pokud ne, překračují jeho hranice.
Je důležité si uvědomit rozdíl mezi výzvou či příkazem, chcete-li, (viz 7. díl) a hranicí. Příkaz je např.: „Až za dvě minuty skončí pohádka, vypni televizi, a půjdeme si čistit zuby a spát.“ To, jestli ho dítě uposlechne, závisí na mnoha faktorech, včetně uvozujících událostí (viz 7. díl a online kurz o výchově dětí do 8 let). Hranice vypadá jinak – už dlouho předem rodič stanoví, že: „Před spaním se každý den můžeš kouknout na jednu půlhodinovou pohádku.“ Při sledování TV pak přijde za dítětem a řekne: „Za dvě minuty končí pohádka a bude čas vypnout televizi. Chápu, že by ses chtěl koukat dál a že pro tebe bude těžké to udělat. Už je ale pozdě a musíme si jít vyčistit zuby a spát.“ Pokud pak dítě TV nevypne, udělá to on a opečuje případné negativní emoce dítěte.

Nastavování hranic = manipulace s dítětem
Část rodičů trpí představou, že k dodržování hranic je dítě potřeba zmanipulovat, aby je samo dodržovalo a ještě rádo. Používají výroky jako např.: „Vypadáš unaveně, nechceš si už vypnout televizi? Však víš, že jsi pak unavený, když jdeš pozdě spát, a stejně to vypadá, že už tě to nebaví, viď?“ Ve skutečnosti tento přístup ale hranice naopak narušuje, protože rodič dítěti vnucuje, jak se dítě má cítit. Často to dělají rodiče, kteří mají strach nějakou hranici stanovit.

Hranice lze vynutit jen zákazy a tresty
Část rodičů, když hranice nefungují podle jejich představ, věří, že je třeba přitvrdit, nejlépe exemplárními tresty, „aby si to dítě zapamatovalo.“ Podle výzkumů tresty nefungují pro změnu chování (viz 15. díl). Navíc, pokud rodič použije fyzické nebo emoční zneužívání (tj. dá dítěti pohlavek nebo jím vyhrožuje), naopak tím efektivně naruší hranice dítěte, a tím znemožní fungování hranic, které sám nastavuje.

Dítě má povinnost hranici uhádnout, když „je to přeci jasné“
Tuto představu mívají častěji lidé s narcistickými rysy osobnosti (viz 44. díl). Podrobněji se jí budeme věnovat v příštím díle podcastu.

Dopady zneužívání v dětství na hranice

Článek 19, Úmluvy o právech dítěte ve svém odstavci 1 praví, že: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.“ To, že Česká republika jako signatář úmluvy už od roku 1991 svůj závazek nedodržuje nechejme stranou. Podstatné je, že OSN, potažmo UNICEF, toto právo dětem daly právě proto, že je klíčové pro správně fungující hranice.

Hranice jsou přitom velice důležité jako prevence jakéhokoliv zneužívání, včetně sexuálního. Zároveň bohužel platí, že zneužívané děti – ať už fyzicky (20. díl), emočně (24. díl), nebo sexuálně (16. díl), mají větší problém vnímat a udržovat svoje hranice i hranice ostatních. Tím pádem se bohužel častěji stávají, ať už v dětství či dospělosti, oběťmi, kdy jsou jejich hranice překračovány, a to opět bohužel včetně sexuálního násilí.

Deklarace sexuálních práv WAS ve svém článku 3 říká, že „Každý má právo svobodně kontrolovat a rozhodovat o záležitostech týkajících se jeho sexuality a jeho těla. To zahrnuje výběr sexuálního chování, postupů, partnerů a vztahů s náležitým ohledem na práva ostatních.“ Pokud dítě vyrůstá v tom, že nemá právo svobodně kontrolovat a rozhodovat o svém těle, ale naopak jeho rodič má právo mu ukládat tělesné tresty, nebo ho dokonce sexuálně zneužívat, v dospělosti bude mít problémy toto své právo zhmotnit a efektivně bránit, a může se stát, že stejný problém bude mít právě i ve vztahu ke stejnému právu ostatních.

Jak mají vypadat hranice

O tom, jakou plní hranice funkci, byla řeč už výše. Jak ale mají hranice pro dítě vypadat, aby mohly plnit všechny své funkce?

Mají být zejména:

Jasně specifikované – Dítě musí nade vší pochybnost vědět o tom co, kdo, kdy, jak, a hlavně také rozumět proč. K tomu, aby tohle všechno bylo možné zajistit, musí mít možnost se k dané hranici neustále doptávat, diskutovat o ni, a také ji třeba zkoušet zpochybnit.
Zjevné – Dítě musí neustále jasně vědět, kde je hranice, pokud to není jasné, nebo to zatím nebylo jasně stanovené, musí mít možnost se zeptat. Příklad – Dítě ví, že nesmí samo vstupovat do silnice, a teď jsme na dovolené v uzavřeném areálu, kde je ovšem taky silnice.
Pevné – což také znamená, že rodič(e) neustále kontrolují dodržování dané hranice a když se jí dítě pokusí překročit, vrací ho do vymezených mantinelů.
Proměnlivé v čase, když to dává smysl – dítě neustále roste, okolní prostředí se neustále mění, a hranice se těmto změnám musí postupně přizpůsobovat. To samozřejmě neznamená, že případná změna hranic má rezignovat na výše řečená kritéria.
Férové – buď platí stejná hranice pro všechny (např. žádné telefony u jídla), nebo je zjevné, proč někteří členové domácnosti mají jinou hranici (např. večerka).

Jak nastavovat hranice

Pro správné nastavení hranic je klíčové zvolit vhodný okamžik i formu.

Hranice nastavujte, když jste všichni v klidu – když nikdo nikam nespěchá (ani rodič ani dítě), nikoho nic zásadního netrápí a nepotřebuje řešit, a všichni dokáží být plně přítomni. U nastavování zásadnějších hranic je určitě lepší zajistit přítomnost obou rodičů. Dítě si z toho pak odnese, že bude hranice oběma rodiči hlídána.
Buďte spíše pozitivní, než negativní – říkejte dítěti co dělat spíš, než co nedělat; Např.: „Pojďme si zkusit pohladit kočičku jemně. Vidíš, takhle se jí to líbí. Nesmíš jí ale tahat za ocas, to se jí nelíbí a může tě pak kousnout, nebo škrábnout.“
Buďte přímí – komunikace ohledně hranic musí být přímá, nesmí tam zůstávat žádný prostor pro domýšlení si, natož aby tam byla manipulace. Příklad: „Když půjdeš dneska ven, Vezmi si prosím bundu.“ vs „Nechceš si vzít laskavě bundu, když se chystáš jít ven?“
Používejte pozitivní uvozující události (viz 7. díl) – zvyšují pravděpodobnost, že dítě hranice snáze dodrží.
Používejte simulaci (viz 9. díl) i další výchovné nástroje pro změnu chování – když nastavujete novou hranici. Pokud se jedná o nežádoucí chování, které nová hranice má odstranit, je na rodiči, aby nastavil nahrazující chování, které má dítě v dané situaci volit (např. když ti sourozenec sebere hračku, řekni mu, že tě tím naštval, ale nemlať ho). Pokud jde o žádoucí chování, je na rodiči, aby zvolil nástroje, které takové nové chování rychleji upevní, aby si dítě dané chování zautomatizovalo (např. rozhlížení se před vstupem do vozovky).

Více o výchovných nástrojích, které vám pomohou se změnami chování zejména mladších dětí se dozvíte také v našem online kurzu na Rodičovské akademii o výchově dětí do 8 let.

Překračování hranic

Jedna ze zásad právní společnosti je to, že stát musí činit jen to, co mu přikazuje zákon, zatímco občané smí činit cokoliv, co jim zákon nezakazuje. Tak fungují hranice v dospělém světě. Dnes a denně přitom dospělí dělají věci, které zákony zakazují – někdy cíleně, když třeba jedou na dálnici rychleji, někdy nechtěně, když třeba přehlédnou nějakou dopravní značku. Hranice stanovené státem/zákonem přitom k řadě překročení zákonů stanovují jasný možný postih, nebo aspoň jeho rozptyl.

V dětském světě jsou to rodiče, kdo mají za úkol stanovovat hranice a trvat na jejich dodržování. Děti zase mají za úkol hranice testovat, překračovat, ba dokonce i zpochybňovat, prakticky tedy cokoliv jen ne je konzistentně dodržovat. Někdy děti překračují hranice cíleně, jako když si jdou potají půjčit něco, co vědí, že si půjčovat nemají, někdy nevědomky, jako třeba, když v zápalu hry zapomenou sledovat čas, a nestihnou se včas vrátit domů, nebo když zapomenou na domácí úkol ze školy.

Testování hranic má pro děti velké množství benefitů – dozvídají se při něm hodně o vztahu s rodičem, o sobě a vlastních morálních hodnotách, o tom, jak a proč jsou hranice od rodičů nastavené zrovna takto a někdy i o tom, že když hranice nedává smysl, že je možné o ní otevřít s rodiči diskusi. To, jak rodiče na překročení hranic reagují, je součástí toho, jaký svět děti za touto hranicí objeví. Řekne jim to ale mnoho i o tom, jak moc bezpečně si mohou s rodičem připadat, a jak moc dokáže být rodič ve vyhrocenějších situacích férový, milující a přijímající, podobně jako je to se soudy, které mají spravedlivě posuzovat překročení zákonných hranic dospělými…

Jak nenastavovat hranice

Mnozí rodiče se, často v zoufalství, dopouštějí některých podstatných chyb při nastavování hranic dětem. Když pomineme tu nejpodstatnější, že hranice nejsou nastavovány, když jsou všichni v klidu (viz úterní post), ale mnohdy bezprostředně po nějakém incidentu týkajícím se právě hranic, tak mezi tyto časté chyby patří:

Manipulace s dětmi nebo nátlak na dítě při nastavování hranice – „Však uznej, že je to takhle lepší.“ „Nemyslíš si, že už jsi trochu velký na to, aby…“ „Potom, co si dneska provedl, tak pochop, že…“
Vyhrožování druhým rodičem – „Jestli nechceš, aby se to tatínek/maminka dozvěděl(a), tak…“ „Buď rád(a), že to teď bude jen takhle. To kdyby tu byl(a) táta/máma, tak to by teprve…“
Svádění hranice na druhého rodiče – „Já bych ti to i dovolil(a), ale však sám/sama dobře víš, že maminka/tatínek…“
Z pohledu dítěte) nahodilé změny nastavení hranice – „Dobře, protentokrát můžeš jít spát o hodinu později, ale nepočítej s tím, že to takhle budeme dělat pořád.“ „Běž si hrát s počítačem.“ „Ale mami, já už jsem svoje dvě hodiny dneska vyčerpal.“ „To nevadí, prostě si běž hrát dál.“ Typicky se jedná o situace, kdy rodič má ve skutečnosti nějaký důvod pro posun hranice, ale nechá si ho pro sebe, takže tato změna je pro dítě nesrozumitelná.

Při nastavování hranic pamatujte na funkci, kterou hranice mají pro dítě plnit (viz výše). Pomáhá, když nastavení hranice promyslíte v klidu předem, proberete ho s druhým rodičem (pokud to je jen trochu možné) a případně si i provedete test, jestli takto definovaná hranice skutečně splňuje všechna kritéria pro správné nastavování hranic a jestli existují nějaká potenciálně „slabá místa“ nebo odlišné interpretace, se kterými by dítě mohlo přijít.

Typicky, pokud takovýto test provedete u pokusu o nastavení hranice, že – „Jednou týdně uklidíš celý byt a jednou týdně vyneseš odpadky,“ – budete schopni záhy přijít s celou řadou vylepšení, která pomohou tuto hranici dělby domácích prací dostatečně přesně, jasně a srozumitelně definovat, včetně toho, že bude jasně a zřetelně řečeno, proč je tato hranice potřeba.

Bezpodmínečná láska vs absence hranic

Bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí (viz 19. díl) jsou pro každé dítě zcela nezbytné podmínky pro to, aby mohlo dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Část lidí si však tyto dva klíčové aspekty vztahu rodiče s dítětem zaměňuje za bezpodmínečný souhlas, či chcete-li absenci hranic. Jenže, jak bylo již řečeno v předchozích postech, absence hranic vede přesně k pravému opaku.

Dítě proti hranicím mnohdy protestuje, a je to tak v pořádku. Zlobí se za jejich existenci a zlobí se na ty, kdo je vynucují – tj. obvykle rodiče. Hranice totiž mnohdy nařizují dítěti něco, co rozhodně nechce dělat – jít včas spát, nehrát si s nebezpečnými (byť pro dítě zajímavými) předměty, jíst a pít jen to, co je pro dítě vhodné, a nejíst to, co ho zrovna zajímá nejvíc jako např. čokoláda, bonbóny, nebo to hezky barevné víno, co je nalité ve sklenici na stole atd.

Je důležité si ale připomenout, že stejně jako bezpodmínečná láska a přijetí není bezpodmínečný souhlas, tak nastavování hranic dítěti neznamená, že se rodič zřekne bezpodmínečné lásky a přijetí. Rodič nastavující a vynucující hranici musí dokázat bezpodmínečně a láskyplně přijímat, že dítěti se to nelíbí, vyvolává to v něm nepříjemné pocity jako je smutek nebo vztek a že dítě, zejména mladší, potřebuje – stejně jako ve všech ostatních případech – s těmito pocity pomoci je utěšit. Při nastavování hranic je to však o to těžší, že tyto pocity vyvolal sám rodič. Proto nastavování hranic vyžaduje po rodičích důslednou sebepéči a občas i týmovou hru. Je totiž běžné, že dítě se na rodiče, který hranici nastavil naštve natolik, že se od něj nechce nechat utěšit. V tu chvíli je vhodný zásah druhého rodiče, pokud je to jen trochu možné, který dítě utěší, avšak na nastavené hranici i tak dál trvá.