100: Rodičovská vina a odpuštění

Udělali jste jako rodiče svým dětem něco, kvůli čemu vás sžírá vina? Zažili jste jako děti od svých rodičů něco, co vás ranilo a co jim nemůžete odpustit? Obě situace se dějí vcelku běžně. Problém je, když vina, nebo bolest přetrvává a zatěžuje nás. Jak se přenést přes bolest minulosti, aby nezatěžovala naši současnost a nedefinovala naši budoucnost? Co můžete udělat pro sebeodpuštění a odpuštění? O tom všem bude řeč v jubilejním stém dílu našeho podcastu.

Rodičovská vina

Každý rodič svému dítěti nějakým způsobem ublíží. Téhle situaci se nikdy nejde vyhnout (viz 47. díl). Některá zranění se zahojí během pár minut, jiná do pár dnů a některá vůbec. Velkou část ublížení rodič udělá nevědomě, a tudíž o nich nebude vědět. Nejde o to „jen“ nemlátit děti (viz 20. díl), je emočně je nezneužívat (viz 24. díl), nezanedbávat je ani fyzicky (viz 32. díl) ani emočně (viz 26. díl), na což si řada dnešních rodičů dnes už dává pozor. Jde o to, že mnohdy plně postačí „jen“ opakovat toxické rodinné vzorce (viz 94. díl) zažité z vlastní rodiny. Navíc, dítěti může dítěti ublížit i to, s čím rodič vůbec nepočítá a ani ho to nenapadne.

Pokud rodič učiní něco, co sám s odstupem času vidí jako špatné, může ho začít sžírat vina. Pokud nevědomky činí dlouhodobě něco, co dítěti ubližuje, a to dítě mu to jednoho dne (často v dospělosti) řekne, může to být obrovský šok. Ne každý rodič může být připravený takovou situaci zpracovat. Ne každý rodič si v danou chvíli bude připadat, že je vůči němu dítě fér. Pokud jedním z předávaných toxických vzorců v rodině bylo zakazování emocí (viz 96. díl), je velmi pravděpodobné, že do zpracování viny na straně rodiče a bolesti na straně dítěte zasáhnout egoobranné mechanismy (viz 96. díl), a to ne vždy zrovna zdravým způsobem.

Se zpracováním viny může mnohdy pomoci rodičům jejich rodičovská strategie (viz 5. díl), která je pevným opěrným bodem v tom, zda to, co činíme (nebo jsme činili) vedlo k námi zamýšleným výchovným cílům, či šlo proti nim. Pokud takovou strategii nemáme, může to být obtížnější.

Pokud však nemá vztah s dítětem utrpět, je potřeba se ke každé rodičovské vině – ať už té, kterou pociťujeme sami, nebo té, kterou na nás klade naše dítě – postavit čelem. Blízké vztahy zatížené vinou totiž nikdy nevedou k tomu, že se v nich cítíme být svobodní a že v nich dokážeme být nejlepší verzí sebe sama. Vina tak vztah postupně může zdeformovat směrem, který nám ani protistraně už nemusí vyhovovat. Naštěstí existují metody, jak s vlastní vinou pracovat, stejně jako metody, jak pracovat s odpuštěním rodiči nebo dítěti.

Efektivní omluva

Rány, které utržíme od druhého člověka (ne nutně jen ve vztahu dítě – rodič), pomáhá zahojit, pokud se nám druhý člověk za způsobené utrpení omluví. Omluva zároveň pomáhá napravit narušený pocit bezpečí ve vztahu způsobený vzniklou hrozbou, že by se něco podobného mohlo opakovat znovu a mohl bych být zraněn znovu.

Do toho, jak proběhne omluva, značnou měrou promlouvá nevědomí toho, kdo ublížil, konkrétně egoobranné mechanismy (viz 96. díl). Zejména racionalizace pak dokáže efekt omluvy spolehlivě zhatit – „Promiň, ale…“ Část populace má s omluvou pak obrovské problémy a ve skutečnosti svou omluvou může ještě více ublížit. To se týká zejména lidí s narcistickými rysy (viz 44. díl). Ti se často „omlouvají“ ve smyslu narcistické modlitby od Dayny Craig zmíněné v obrázku, což není ve skutečnosti omluva, ale jen další útok.

A jak, že vypadá efektivní omluva, která přináší zraněnému úlevu a hojí rány ve vztahu? Podle vědců s UC Berkeley má následující parametry:

  1. Uznat to, že jsem učinil něco, co druhému ublížil, tedy přijmout za to zodpovědnost. Bez jakýchkoliv ale a obhajování se.
  2. Vyjádřit lítost nad konkrétními kroky, což pomůže zraněnému vidět, že váš útok nebyl záměrný a že je tudíž velká šance, že se v budoucnu nebude opakovat, a tudíž pro něj může být váš vztah i nadále bezpečný.
  3. Poskytnout vysvětlení vaší motivace k danému kroku, které může nabídnout zraněnému perspektivu, která je nezbytná pro to, aby vám mohl odpustit (viz níže), a zároveň může zraněného ujistit, že vaším úkolem nebylo ho ranit.
  4. Napravit škody, což je nejpodstatnější krok pro nápravu poškozeného vztahu. Čas samozřejmě nejde vrátit, ale pomoci druhému překonat bolest ze zranění a pomoc s obnovou bezpečí ve vztahu velmi často lze.

Konkrétní příklad omluvy najdete přímo ve videu z UC Berkeley níže:

Sebeodpuštění

Jak si odpustit, když jsme někoho zranili? V naší minianketě na Instagramu odpovědělo 72 % respondentů, že si dlouhodobě vyčítají něco, co svým dětem udělali. Sžírající pocity viny vůči blízkému člověku bohužel negativně ovlivňují každodenní interakce s ním. Odvádějí pozornost „viníka“ od tady a teď a do vztahu rodič – dítě opakovaně nechtěně zanášejí spoustu nežádoucích efektů jako je oslabení hranic, paralýza, neschopnost radovat se s dítětem z přítomného okamžiku apod. Proto je vhodné naučit se si odpouštět.

Tématu sebeodpuštění se dlouhodobě věnuje např. docentka psychologie Lydia Woodyatt z Flinders University v Austrálii. Ta dala dohromady devítibodový proces sebeodpuštění:

1. Ujistěte se, že víte, co si o tom, co se děje, myslíte, a umíte to vyjádřit. Poté o svých zkušenostech řekněte někomu, komu můžete důvěřovat (ne nutně druhému rodiči).

2. Řekněte si, že se díky tomuto odpuštění budete cítit lépe. Sebeodpuštění je pro vás, ne pro druhé.

3. Pamatujte si, že odpuštění nemusí nutně znamenat smíření s osobou, která vás rozčílila, nebo schvalování jejího chování (když si např. vyčítáte, že jste až moc křičeli na dítě, co pomalovalo gauč).

4. Uvědomte si, že vaše primární bolest pochází ze zraněných pocitů, myšlenek a fyzického nepohodlí, které prožíváte nyní, nikoli z věci, která vás v minulosti urazila nebo zranila.

5. Cvičte se ve zvládání stresu, abyste se uklidnili, když se cítíte přetíženi. Vyzkoušejte například vědomé dýchání nebo procházku (viz 6. a 8. díl).

6. Připomeňte si, že nemůžete očekávat, že se druzí budou chovat tak, jak si myslíte, že by se chovat měli, ale je v pořádku doufat, že se tak chovat budou.

7. Najděte jiný způsob, jak dosáhnout pozitivního výsledku, ve který jste doufali na prvním místě (viz např. naše webináře o výchovných nástrojích).

8. Místo toho, abyste se soustředili na své zraněné pocity, hledejte světlé stránky věci. Zaměřte se na to, co se vám daří.

9. Změňte způsob, jakým se díváte na svou minulost, abyste si připomínali své hrdinské rozhodnutí si odpustit.

Se sebeodpuštěním však pomůže i sebesoucit (viz stejnojmenná kniha od Kristin Neff).

Nejde neublížit

V blízkém vztahu nejde neublížit. Proč? Zaprvé, v blízkém vztahu trávíme obvykle opravdu hodně času a cítíme se v něm bezpečně, což vede k tomu, že se příliš „nehlídáme“ a častěji v něm jednáme automatizovaně, tj. zároveň tedy i tak, jak jsme se naučili v jiných blízkých vztazích v dětství, kde pro nás dané chování bylo „normální“. Pro lidi z rodin s toxickými rodinnými vzorci (viz 94. díl) to tedy znamená, že se s nimi budou muset potýkat, a učit se nové a jiné než automatizované chování. Automatizované vzorce chování se budou dít častěji, když budeme nevyspalí, ve stresu a/nebo pod vlivem nějaké silné emoce.

Zadruhé, nikdy nevidíme druhému člověku do hlavy. Pochází z jiného prostředí (i starší děti postupně ovlivňuje i jiné prostředí než rodina), takže to, co z našeho pohledu není nijak zraňující, z jejich pohledu zraňující být může.

Zatřetí, řada lidí na vlastní zranění automaticky reaguje protiútokem. Problém je, že první osoba nemusí vědět, že nás zranila, takže z jejího pohledu jsme si my „začali“. Reaktivita, jak se toto chování nazývá, bohužel neprospívá zdraví vztahu, a je vhodné ji postupnou prací na sobě u obou účastníků vztahu eliminovat.

Z výše řečeného bohužel plyne, že jako efektivnější se jeví strategie, kdy se namísto na cíl: „hlavně nikdy nikoho nijak nezranit“ zaměříme na cíl: „pokud někoho zraním, pokusím se napravit škody a dát si na to příště pozor.“ Velkou pomocí v blízkých vztazích je pak sebeodpuštění (viz výše) a sebesoucit.

Proč odpouštět

Odpuštění může být způsobem jak „obdarovat“ toho, kdo nám ublížil. Bez toho, abychom jím obdarovali sebe, však nebude mít žádnou moc. Odpuštění slouží k tomu, abychom se my sami už netrápili minulými zraněními. Děláme ho hlavně pro sebe, což zároveň znamená, že my samy nad ním máme veškerou moc. Odpuštění by v sobě nemělo vyžadovat nárok na změnu chování dalšího člověka. Jediné, co odpuštění má moc změnit, je vlastní vnitřní prožívání.

REACH model odpuštění

Odpustit někomu je občas věda, doslova. Existují vědecky ověřené modely odpuštění. Jedním z nich je REACH od profesora Everett Worthingtona z Virginia Commonwealth University. Ten má na svém webu i řadu pracovních sešitů, které vám s odpuštěním pomohou.

REACH je akronym pro pět kroků, kterými je potřeba během odpuštění projít:

Recalling the hurt (Připomenout si zranění) – Abyste se uzdravili, musíte se vyrovnat s tím, že jste byli zraněni. Rozhodněte se, že nebudete protivní a zraňující, že se nebudete chovat jako oběť a že se k druhému člověku nebudete chovat jako k blbci. Rozhodněte se odpustit. Rozhodněte se, že nebudete usilovat o odplatu, ale budete se k dané osobě chovat jako k hodnotnému člověku.

Empathise (Vciťte se) – Empatie znamená vžít se do situace druhé osoby. Předstírejte, že druhá osoba sedí na prázdné židli naproti vám. Promluvte si s ním. Vylijte si srdce. Až se vyjádříte, posaďte se na jeho židli. Odpovězte imaginárnímu já způsobem, který vám pomůže pochopit, proč vám druhý člověk mohl ublížit. To buduje empatii, a i když se nedokážete vcítit, můžete pocítit větší soucit, lítost nebo lásku, což vám pomůže uzdravit se z ublížení.

Altruistically gifting oneself (Altruisticky obdarujte) – Dávejte odpuštění jako nesobecký, altruistický dar. Všichni si pamatujeme, kdy jsme někomu ublížili – třeba rodiči, učiteli nebo příteli – a dotyčný nám odpustil. Cítili jsme se lehce a svobodně. A nechtěli jsme toho člověka zklamat tím, že bychom udělali něco špatného znovu. Nesobeckým odpuštěním můžete stejný dar dát někomu, kdo ublížil vám.

Committed to the (self-)forgiveness process (Oddejte se procesu (sebe)odpuštění) – Jakmile odpustíte, napište si vzkaz – něco tak jednoduchého jako: „Dnes jsem odpustil [jméno osoby] za to, že mi ublížila“. To pomůže, aby vaše odpuštění vydrželo.

Hold on to the attained state (Držte se dosaženého stavu) – když se dostaví záchvěv minulé bolesti, vraťte se k tomu, že jsme odpustili. K tomu se vyplatí i napsat si poznámky o tom, že jsme odpustili, a co nám odpuštění přineslo za benefity, abychom se měli v těchto okamžicích o co opřít.

Enrightův procesní model odpuštění

Profesor psychologie a vzdělávání na University of Winscosin-Madison sestavil další vědecký model, jak odpouštět tak, abychom opravdu odpustili a minulé zranění nás již netížilo. Jeho Enright Process Model of Foregiveness má celkem čtyři stádia:

  1. První fází je odhalení emocí a obranných mechanismů (viz 96. díl) souvisejících se zraněním – to nám umožní nahlédnout na skutečně způsobené škody i na to, jak jsme třeba na základě dané zkušenosti a zranění jednali ve svém životě dál. Pro někoho přitom může být bolest ze zranění přítomna doslova každý den.
  2. Druhou fází je fáze rozhodnutí, v níž se účastník zavazuje k odpuštění – odpuštění je něco, co děláme hlavně sami pro sebe, aby nás dané zranění už netížilo v dalším životě a nezasahovalo do našich dalších vztahů.
  3. Třetí je fáze práce, během níž účastníci zkoumají minulost viníka a budují si empatii a soucit – i ti, kdo nám v životě ublížili, ve svém životě trpěli a trpí a schopnost nahlédnout do jejich světa nám pomáhá porozumět tomu, z jakého důvodu nám ublížili. Mnoho zranění, která způsobujeme ostatním přitom vypovídá spíš o našich vlastních bolestech než o těch, kterým ubližujeme. O to víc je však pro ně taková rána nepochopitelná.
  4. Čtvrtou je fáze prohloubení – tato fáze se zaměřuje na nalezení nového smyslu života. „Co mi prožitek tohoto zranění může přinést do mého budoucího života?“ „Jaký smysl mohu dát svému prožitému utrpení?“

Zatímco REACH model (viz výše) apeluje více na vlastní disciplínu a zodpovědnost, Enrightův model oslovuje spíše schopnost prosociálního chování, empatie a soucitu. Oba dva modely odpuštění se ale ukazují jako velmi účinné.

Odpuštění minulých ran

Další z vědecky ověřených metod, jak pracovat s odpuštěním je vhodná jak na odpuštění více ran jednomu člověku, tak i více najednou. Celý postup se skládá celkem z pěti kroků, které je potřeba projít postupně, během několika dnů, týdnů nebo třeba i měsíců – tempo si určuje každý sám podle toho, jak je to pro něj bezpečné. K odpuštění postačí papír se 4 sloupci a tužka.

V první sloupci si sepíšete, co vám v dětství/zvoleném období života/od daného člověka ublížilo. Stačí stručně popis události, kterou pro sebe v současné době považujete za významnou. Až si sepíšete všechny takové události, přejdete ke sloupci číslo dva. Do něj patří odpověď na otázku, jak daná událost ovlivnila váš tehdejší život? Po vyplnění tohoto sloupce přichází na řadu sloupec číslo tři a otázka – jak daná událost ovlivňuje váš současný život? U obou dvou otázek je přitom potřeba zaměřit se nejen na negativní dopady, ale i ty pozitivní.

No a pak přichází časově a emočně pro mnohé nejnáročnější část – představit si, proč člověk, který vám tehdy ublížil tak asi jednal – tedy empatie. Na pro vás dostatečně vyhovující odpověď je často potřeba znát o tom člověku něco víc – jaké měl dětství, čím si v dané době procházel, co jeho škola/práce, přátelé, jak vypadala situace ve společnosti. Při hledání odpovědí na rány od rodičů mnohým může být nápomocný 82. díl podcastu, kde řešíme význam externích faktorů na psychiku a chování člověka.

Posledním krokem celého procesu je pak odpuštění. To mnohdy vyžaduje provedení rituálu. Síla rituálů sází na změnu docílenou intenzivním emocionálním prožitkem, namísto opakované korektivní zkušenosti. Rituály se hojně využívají v náboženství a jsou jedním z faktorů, proč mnoho lidí nějakou formu náboženství vyhledává. Zároveň spirituální dimenze člověka dokáže měnit význam všech jeho ostatních dimenzí, jak s oblibou říká belgická profesorka psychologie a existenciální psychoterapie na KU Leuven Mia Leijssen.

Význam rituálů

Rituály – náboženské, společenské, sociální i jakékoliv další – tvoří významnou část života každého člověka už od raného dětství a tvoří běžnou součást vzdělávacího systému. Slavnostní imatrikulace i slavnostní předání potvrzení o absolutoriu jsou mnohdy přítomné už ve školkách. Základní, střední a vysoké školy pak následují. Zejména vysokoškolské promoce na starších vysokých školách si na takovou tradici pak velmi potrpí a zohledňují v ní i zaběhlé tradice v odívání nebo volbě jazyka (např. „latinsky“ vedené promoce na Univerzitě v Cambridge, nebo středověké hábity při promocích na Univerzitě Karlově či ČVUT v Praze).

Mimo Evropu se hojně používají i přechodové rituály mezi dětstvím a dospělostí, ať už v tradičních kmenových kulturách, nebo i v kulturách rozvinutých zemí, kde se tím mění třeba styl oblékání. V Česku je za přechodový rituál mezi dětstvím a dospělostí považovaná maturita známá též jako „zkouška dospělosti“. Celosvětově oblíbeným sociálním přechodovým rituálem je svatba, kdy jeden nebo oba z partnerů získávají navíc nové příjmení.

Přechodové rituály umožňují jasně vymezit život „před“ a život „po“. Právě proto je vhodné jich využít v situaci, kdy pracujeme s odpuštěním. Zatímco u standardizovaných situací existují standardizované obřady, u odpuštění (si) je vhodné si vytvořit rituál vlastní. To, co rituálu dává jeho výsledný efekt je totiž individuální význam, který mu sám člověk přikládá.

Poslechněte si náš podcast

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Pro další informace

Kristin Neff, Sebesoucit

John Bradshaw, Návrat domů – kniha o tom, jak uzdravit své vnitřní dítě

Everett Worthington, DIY Workbooks (EN)

Podcast The Science of Happiness, Episode 124: Nine Steps to Forgiveness. Online. Greater Good Magazine. Dostupné z: https://greatergood.berkeley.edu/podcasts/item/anoosha_syed_forgiveness_self-compassion_virtues. [cit. 2024-08-27].

M. SUTTON, Philip. The Enright Process Model of Psychological Forgiveness. Dostupné z: https://couragerc.org/wp-content/uploads/2018/02/Enright_Process_Forgiveness_1.pdf

VISMAYA, A.; GOPI, Aswathy; ROMATE, John a RAJKUMAR, Eslavath. Psychological interventions to promote self-forgiveness: a systematic review. Online. BMC Psychology. 2024, roč. 12, č. 1. ISSN 2050-7283. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/s40359-024-01671-3. [cit. 2024-08-27].


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *