Narcistická porucha osobnosti postihuje 7,7 % mužů a 4,8 % žen. Narcismus – tedy situace, kdy je člověk často neschopný empatie a svým jednáním sleduje a priori uspokojení svých vlastních zájmů, a to bez ohledu na pocity ostatních – jako takový je však mnohem častější. Navíc se často se pojí i s jinými poruchami osobnosti jako třeba s hraniční či antisociální poruchou osobnosti. Co s dítětem udělá, pokud vyrůstá s takovýmto rodičem, a jak se vůbec stane, že se člověk stane narcistním? Co dělat, když s takovým rodičem chcete/potřebujete udržovat vztah v dospělosti? Přesně o tom je další díl našeho podcastu.
Kdo jsou narcisté
Narcistická porucha osobnosti patří mezi psychiatrická onemocnění, která zásadním způsobem negativně ovlivňují život nemocného i jeho bezprostředního okolí. Pokud dítě vyrůstá v rodině s člověkem, který trpí touto poruchou osobnosti, týká se ho i jedno z ACEs – psychické onemocnění v domácnosti (viz 42. díl). O dopadech dětství s narcistou na psychické i fyzické zdraví si povíme níže.
Narcistická porucha ale i narcistní rysy osobnosti jsou typické výskytem následujících (ne nutně vždy všech najednou) charakteristik:
- Absence empatie vůči ostatním a váhavost i neochota rozpoznat nebo se vžít do pocitů nebo potřeb jiných lidí – odsud ostatně pramení i název narcismus.
- Díky tomu narcista často využívá interpersonálních vztahů ve svůj prospěch tak, že využívá výsledků práce ostatních k dosažení vlastních cílů.
- Ostatním však často závidí, ale má i představy o tom, že ostatní závidí jemu.
- Ve skutečnosti však narcista trpí velmi silnými pocity méněcennosti, které se snaží „přetlačit“ přiživováním tzv. grandiózního self a mnohdy i dosahováním úctyhodných výkonů, často ovšem za příliš velkou cenu pro něj i pro ostatní, které k dosažení toho cíle využil, protože bývá zaujatý fantaziemi o absolutním úspěchu, moci, vlastní skvělosti, kráse nebo ideální lásce, kterých se mu ovšem nedaří dosáhnout.
- Díky tomu dotyčný potřebuje od ostatních nekonečný obdiv, který lze např. snadno získat na Instagramu.
- Stejně tak trpí silnou představou o vlastní důležitosti a výjimečnosti – tzv. grandiózní self – spojené s častým přeceňováním svých dosažených úspěchů, vloh a výsledků své práce.
- To často vede k jeho arogantnímu či zpupnému chování či přístupům,
- představě o zvláštní privilegovanosti, neoprávněným očekáváním např. slibného způsobu léčby nebo představě, že ostatní automaticky splní jeho přání a očekávání, a to včetně toho, že je „uhodnou“ a že to tak mají dělat sami od sebe.
- Narcisté často věří, že jsou „zvláštní“ a jedineční a že mohou být pochopeni a být ve spojení opět pouze se zvláštními nebo vysoce postavenými lidmi nebo institucemi.
Narcistický člověk je často svírán velkou úzkostí, která pramení právě z onoho sice ne vždy uvědomovaného, avšak evidentního vnitřního rozporu mezi představou o sobě a vnímanou realitou, a to včetně vnímání reakcích ostatních. Tato úzkost, spolu s jeho chováním, pak má zásadní dopady, jak se s daným člověkem cítíme (viz níže).
Pokud si svou nedostatečnost naplno uvědomuje, je to často mnohdy horší. Naplno se totiž dostavují trýznivé výčitky vlastní nedostatečnosti (často slovy jeho vlastních rodičů) i pocit, že nikdo nesmí zjistit, jaký doopravdy je. O to více úsilí pak buduje skrývání své vlastní a velmi zranitelné podstaty před ostatními, k čemuž používá právě ony „nástroje“ zmíněné výše.
K rozvoji narcistické poruchy osobnosti a narcistních rysů často vedou hrůzné zážitky z dětství, a to zejména fyzické (viz 20. díl) a emoční (viz 24. díl) zneužívání, fyzické (viz 32. díl) a emoční zanedbávání (viz 26. díl), ale také třeba šikana, zejména v nižším věku (viz 43. díl). Je to proto, že grandiózní self, respektive pocit naprosté výjimečnosti, v takovém případě pomáhá dítěti přežít krutost, se kterou si jinak neumí poradit.
Prožívání narcistních lidí je často velmi podobné prožívání tříletého dítěte, a to včetně intenzity prožívaných emocí. Tomu pak, bohužel, odpovídají i jejich reakce. Více o intrapsychických mechanismech u narcistních lidí najdete v tomto článku.
Americká psychoterapeutka Nina Brown rozděluje narcisty do čtyř kategorií, právě podle převažujících projevů jejich chování:
- Neodbytný narcis, případně narcis typu „chudáček“, se snaží ostatní ovládnout demonstrací své údajné a někdy i domnělé bezmocnosti. Jeho nevědomým, ale někdy také už zcela vědomým, cílem je přinutit ostatní, aby se o něj starali. Strachem, který ho žene a který si tak svým chováním bezděky zhmotňuje, je opuštění.
- Podezíravý typ bývá často defenzivní a žije v přesvědčení, že mu všichni chtějí ublížit, což při jeho obrovské křehkosti (ne nepodobné křehkosti tříletého dítěte) ho vede k tomu, že udělá cokoliv, aby se ochránil před potenciálním nebezpečím. Svůj život tráví ve strachu, že mu někdo (zase) ublíží.
- Arogantní typ se snaží ostatním dávat najevo, že nad nimi má ve všem navrch a že mu nesahají mi ani po kotníky. To je výsledek nevědomého procesu, při kterém se snaží vytěsnit z vlastního vědomí svoji nedostatečnost a nedokonalost, která ho svírá. I tady hraje velkou roli strach z opuštění – za situace, kdy by ostatní zjistili, jaký doopravdy je, ale také strach z toho, že by mu pak mohli ublížit.
- Agresivní typ rovněž žije v přesvědčení, že všichni ostatní jsou nebezpeční, což si bezděky potvrzuje v tom, že mu neustále v jeho vlastním světě ubližují (viz dále). Ze strachu z příliš velkých ran je pak hnán chladnou agresivitou k pomstám za domnělou či skutečnou psychickou újmu. Někdy tyto pomsty jsou čistě nevědomé, takže pak z pohledu ostatních je na ně „z ničeho nic“ protivný, ale on sám vlastně neví proč, a někdy jsou naopak vědomé a chladnokrevně promyšlené.
Zajímavý je také pohled na narcismus od americké Gestalt terapeutky Elinor Greenbergové. Ta vymezuje tři diagnostická kritéria narcistické poruchy osobnosti:
- Chybějící schopnost regulovat vlastní sebeúctu vnitřně svými prostředky
- Sebepojetí závisející na tom, co si o daném člověku myslí druzí a věnování velkému množství energie tomu, aby se druhým zalíbili a aby od nich dostali potvrzení, které si neumějí sami dát.
- Přítomnost dvou extrémních a nerealistických pohledů na sebe měnících se v závislosti na okolnostech. Vidí se buď jako naprosto perfektní, nebo naopak jako naprosto bezcenní. Bez ochranného pocitu dokonalosti upadají do sebenenávistné deprese a zažívají silné pocity ponížení. A udržení sebeúcty je jejich primární životní cíl.
Důležité je, že narcistní rysy nejsou spojeny pouze a jen s narcistickou poruchou osobnosti (7,7 % mužů a 4,8 % žen). Jsou časté i u závislé poruchy osobnosti, hraniční poruchy osobnosti (5,9 % populace) a antisociální poruchy osobnosti (3,6 % populace).
Jak se cítíme s narcisty
S narcistními lidmi často pociťujeme hněv (i přenesený na někoho jiného), vztek na ohrožení našeho já, vinu, stud nebo strach
Narcistní lidé jsou často sevření úzkostí. Protože je člověk vybaven zrcadlovými neurony napojenými na bloudivý nerv, může vnímat, jak se cítí ostatní lidé v jeho okolí (empatie). Díky tomu cítí i jejich úzkost, kterou však často vnímá jako svoji vlastní. Je pak najednou naštvaný, netrpěliví nebo cítí potřebu odejít (viz Úzkost a její smysl od Vereny Kast). To však bohužel nasedá přesně na úzkost narcistního člověka (viz článek na 13hrichurodicovstvi.cz), který může vnímat, že ho daný člověk buď chce opustit, nebo mu ublížit, nebo odhalil, jaký ve skutečnosti je, takže mu ublíží, a pak ho opustí.
Úzkost ale není jediný pocit, který s narcistními lidmi máme. Ten další je, že cítíme jejich nedostatečnou vlastní hodnotu. Bohužel rovněž jako svoji. Řada lidí, zejména pak dětí, se v přítomnosti narcistního člověka cítí nedostatečně. Podle typu (viz článek) navíc narcistní člověk může i cíleně tento pocit rozdmýchávat, a to tím, že druhého člověka buď přímo shazuje, nebo nepřímo dává najevo, v čem všem a jak moc je lepší než on. A protože se cítíme v přítomnosti narcistního člověka vystrašení (úzkostní) a nedostateční, je pro něj velmi jednoduché s námi manipulovat, tj. realizovat svoji narcistní představu o tom, že ostatní jsou de facto jeho prodloužením a měli by proto automaticky dělat to, co on chce. Což je podle kolegů psychoanalytiků podobná představa, kterou má v raných vývojových fázích miminko o svojí matce. Někteří lidé jsou na tuto manipulaci citliví a není jim v tom dobře, někteří se proti ní umí ohradit, ale řadě lidí v danou chvíli vůbec nemusí dojít, že je s nimi manipulováno. Tím, jak se ale postupně vzdávají svého prostoru jen proto, že zaznívají věty jako: „Nemohl bys prosím tě ještě xy, to víš, mě bolí xy, neumím si s tím poradit jako ty/ty jsi na to tak šikovný atd.“ nebo „Potřebuju ještě, abys…“, tak se sami dostávají do vlastní úzkosti a nepříjemných pocitů, díky čemuž se pak posléze danému narcistnímu člověku vyhýbají.
Dopady na děti
Problém však nastává u dětí a narcistických rodičů. Ty se totiž nemají od rodiče jak odpojit nebo ochránit. Konkrétním dopadům narcismu na děti se věnovala v roce 2012 studie Regionálního centra pro psychické zdraví dětí a adolescentů na lékařské fakulty univerzity v norském Trondheimu. Turid Suzanne Berg-Nielsen a její kolega Lars Wichström v ní získali data od 922 dětí předškolního věku a zjistili, že dopady se zcela zásadně odlišují podle toho, zda rodiče zůstali spolu (1. číslo), nebo zda se rozvedli (2. číslo). U dětí rodičů s narcistickou poruchou osobnosti se vyskytovaly následující negativní dopady na psychické zdraví:
- ADHD 1,3 %/6,5 %
- Opoziční vzdorovité chování 1,5 %/4,2 %
- Porucha chování 0,3 %/4,2 %
- Deprese 0,1 %/1,1
- Dysthymie („lehčí a přetrvávající deprese“) 0,1 %/1,4 %
- Generalizovaná úzkostná porucha 0,5 %/1,2 %
- Separační úzkostná porucha 0,2 %/1,5 %.
Norská studie zároveň uvádí, že genetické faktory mají 40 až 50 % podíl na tom, že u dítěte rodiče s poruchou osobnosti se rovněž rozvine porucha osobnosti.
Kromě narcistické poruchy osobnosti řešila studie i hraniční poruchu osobnosti a antisociální poruchu osobnosti, u kterých je rovněž typický výskyt narcistních rysů (až poruch) osobnosti. Při souhře hraniční a narcistické poruchy osobnosti u rodiče byla deprese dítěte 6,8× častější než je obvyklé.
Porucha osobnosti rodiče také často stojí za výskytem tzv. neorganické poruchy prospívání (narušení růstu a rozvoje neorganického původu), která se typicky vyskytuje u týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí (jedna studie ukázala na 23,7 % případů této poruchy). V USA zase 70 % dětí, které se dostanou do péče tamní obdoby OSPODu, má matku trpící poruchou osobnosti.
Důvod k tomu je přitom zřejmý. Děti rodičů s narcistickou poruchou osobnosti (NPD), hraniční poruchou osobnosti (BPD) a antisociální poruchou osobnosti (ASPD) totiž typicky u rodiče zažívají následující:
| Chování | NPD | BPD | ASPD |
| Problémy s kontrolou vzteku | Ano | Ano | Ano |
| Impulzivní a agresivní záchvaty | Ano | Ano | |
| Vztek v případě, že je rodič kritizován | Ano | ||
| Iritabilitu | Ano | ||
| Agresivitu a fyzický útok | Ano | ||
| Tvrdohlavost, vykořisťování a bez-empatičnost | Ano | Ano | |
| Extrémní sarkasmus | Ano | ||
| Lhostejnost k ubližování ostatním | Ano | ||
| Náhlé a dramatické posuny v pohledu na ostatní | Ano | ||
| Emocionální chlad | Ano | Ano | |
| Opovržlivé a arogantní chování | Ano |
Znovu je přitom na místě připomenout, že se často sejde více poruch osobnosti najednou.
Co je pro narcisty zraňující
Jak bylo řečeno již výše, tak typickou charakteristikou narcistního člověka je často zcela nedostupná empatie. Není to ale tak, s výjimkou antisociální poruchy osobnosti, že by narcistní člověk neuměl vnímat, jak se ostatní cítí. Problém je totiž v tom, že žádný člověk není empatický, pokud prožívá vztek nebo strach. A narcisté obojí prožívají velmi často a velmi intenzivně (mnohdy intenzitou tříletého dítěte).
Právě velká míra citlivosti, empatie i možné blízkosti střídaná s chladnokrevným zneužíváním a manipulací je to, co je na životě s narcistickým člověkem to nejvíce zničující, a co v důsledku vede k tomu, že se sebou jejich blízcí často raději nechají manipulovat, aby „měli klid“. To však jde vydržet jen do nějaké míry a nějakou dobu. Pak to vyvolá vztek, který obrátíme buď proti narcistovi, nebo jej přeneseme na někoho jiného. V nejhorším případě na sebe.
Narcistu přitom zraní zejména jakákoliv kritika a jakýkoliv pocit viny. Pocity viny jsou něco, čím se často „žonglovalo“ v jeho dětství a něco, za co si mnohdy nesl nesnesitelné důsledky. Jako kritika přitom může být vnímán jakýkoliv nesouhlas nebo nedostatečné potvrzení toho, že má narcista v dané věci pravdu.
Velkým úskalím, které v blízkých lidech narcistovi vyvolává silnou emocionální závislost, je pak to, že narcistu zraní i to, když dostatečně rychle a dostatečně přesně neuhádnete to, co od vás on potřebuje slyšet nebo udělat. Za to pak přijde hluboká výčitka. To se přitom děje extrémně často, a i u běžných situacích. Například sedíte u oběda, narcista ochutná své brambory a zjistí, že nejsou slané. První vlna jeho vzteku se snese na toho, kdo vařil. Někdy agresivně, někdy „významným konstatováním“ „Ty brambory nejsou vůbec slané,“ případně nějakou jedovatou poznámkou typu: „Tak koukám, že si mám asi nad obědem oči vyplakat, pokud ho chci mít aspoň trochu slaný, že?“ Další vlna vzteku se ale snese vzápětí na toho, kdo dostatečně rychle nepodá narcistovi slánku…
Proto je důležité si stále opakovat, že NENÍ VAŠE VINA, ŽE SE ZLOBÍ!
Co s tím můžu jako dospělé dítě narcistického člověka dělat?
Na pobyt s narcistickým rodičem je potřeba se vždy dopředu připravit. Každý narcista má omezený „repertoár“ toho, co dělá (viz tabulka výše). Zároveň dopředu víme, jak se s daným narcistickým rodičem budeme cítit (viz výše) i to, že různí lidé s ním mají různou zkušenost, která se od té naší může i zásadně lišit. A to se týká i našich partnerů i našich dětí. Narcisté mají totiž pro mnohé charisma a na ostatní to tak často může působit, že z ničeho nic se s nimi rychle vytáčíme, když se přeci „nic neděje“. To bývá obzvláště časté s narcisem typu chudáček (neodbytným).
Je proto potřeba naučit se ochránit. Nesdělovat nic osobního, čím by nás narcista mohl posléze ranit. Odpovídat neutrálně, abychom ho něčím náhodou neranili, a tím nevyvolali jeho útok. Když se přeci jen do něčeho „trefíme“, tak rychle odvést pozornost na neutrální téma, nebo aspoň mlžit. A hlavně si držet emoční odstup.
Podrobněji se můžete na návštěvu u narcistických rodičů připravit díky knize Když narcisté zestárnou od americké terapeutky Niny W. Brown.
Kde hledat pomoc
Narcismus i jeho důsledky je velmi vhodné řešit s pomocí psychoterapeuta
Adresář České asociace pro psychoterapii
Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)
Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Narcismus: prokletí samoty pro příliš dobré lidi
BERG-NIELSEN, Turid Suzanne a Lars WICHSTRÖM. The mental health of preschoolers in a Norwegian population-based study when their parents have symptoms of borderline, antisocial, and narcissistic personality disorders: at the mercy of unpredictability. Child and Adolescent Psychiatry and Mental Health [online]. 2012, 6(1) [cit. 2022-12-20]. ISSN 1753-2000. Dostupné z: doi:10.1186/1753-2000-6-19
VENKATESHWAR, V a TS RAGHU RAMAN. FAILURE TO THRIVE. Medical Journal Armed Forces India [online]. 2000, 56(3), 219-224 [cit. 2022-12-20]. ISSN 03771237. Dostupné z: doi:10.1016/S0377-1237(17)30171-5
HOLUBOVÁ, Petra, Ján PRAŠKO, Marek PREISS a Erik HERMAN. Narcistická porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 2005(1), 18-25. Dostupné také z: https://www.solen.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf
RÖHR, Heinz-Peter. Narcismus – vnitřní žalář: vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání. Vydání třetí. Přeložil Petr PATOČKA. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1080-1.
BROWN, Nina W. Když narcisté zestárnou: jak vyjít se sebestřednými rodiči. Přeložil Lucie ŠAVLÍKOVÁ. Praha: Portál, 2020. ISBN 9788026216421.