25: Jak vybudovat přijímající rodinné prostředí

Úloha rodiče se s přibývajícím věkem dítěte zásadně mění. V raném dětství mohl rodič dítě docela efektivně ochránit před drtivou většinou rizik. Teď už to ale nejde, rodič se postupně dostává na druhou kolej, prim hrají vrstevníci. Přesto rodiče ale mohou udělat velmi mnoho pro to, aby své děti ochránili před rizikovým chováním v dospívání, užíváním a zneužíváním substancí (včetně alkoholu) či třeba šikanou. Právě o tom, jaké k tomu mohou použít vědecky ověřené nástroje, je další díl našeho podcastu.

Minimalizace stresorů

Každé dítě začíná s postupem věku čelit více a více stresorům. To samozřejmě není vždy na škodu, ale nesmí být zahlcena schopnost dítěte se adaptovat na nové „výzvy“ okolního prostředí. Když se s nimi dítě postupně dokáže poprat, může to navíc posílit i jeho sebejistotu, či přesněji tzv. self-efficacy, neboli přesvědčení člověka o jeho schopnosti dosahovat cílů.

Důležité ale je minimalizovat některé stresory, se kterými dítě nemůže nic dělat – typicky nestabilní domácí prostředí, či dokonce nebezpečné podmínky pro život (např. v alkoholické domácnosti, nebo domácnosti, kde panuje fyzické, emoční či sexuální zneužívání). Naprosto zásadní je také to, aby si rodiče dokázali sami poradit se svým vlastním stresem. Stres rodičů se totiž na dítě samozřejmě přenáší – jak kvůli odlišnému chování rodiče a jeho snížené kapacitě věnovat se dítěti, tak kvůli tomu, že jsme vybaveni zrcadlovými neurony a schopností empatie, tj. vnímat to, jak se druhý člověk cítí.

Vystresovaný rodič typicky nevědomky dává negativní uvozující události (viz 7. díl), což pak může vyústit v další rozbroje v rodině kvůli nežádoucímu chování dítěte. Stres rodiče obvykle také vede k narušení zaběhlé rutiny, zúzkostnění dítěte a narušení jeho spánku, což samozřejmě vyvolá ještě další problémy, včetně problémů s pozorností, které se obvykle vymstí ve škole.

Profesor Alan Kazdin z Yale University prokázal, že pokud chcete dítě podpořit v jeho zdravém vývoji a cestě k dospělosti a samostatnosti, vyhýbejte se konfliktům, krutým poznámkám, tvrdým trestům a rodinnému chaosu. Pro stabilizaci chování dítěte (ale i vás) také pomůže, když budete udržovat rodinné rutiny a rituály – společná jídla, společné trávení času, ale třeba i společný úklid apod.

Klíčové také je, aby dítě mělo pocit, že pro jeho problémy je doma prostor. Jedině pak bude mít chuť se s nimi svěřovat rodičům.

Otevřená komunikace a flexibilita

Při dospívání je pro dítě a jeho ochranu naprosto klíčové, aby mělo pocit, že když samo chce, může za rodiči kdykoliv přijít. Velká část rodičů přesně tuhle větu dětem samozřejmě několikrát opakuje, ale jak říkává Alan Kazdin: „Knowing is not doing“ (vědět neznamená dělat). Aby se tohle skutečně stalo realitou, je nezbytné, aby rodiče aktivně propagovali otevřenou komunikaci, a hlavně aby se jí také naučili.

Jak taková otevřená komunikace vypadá? Naslouchejte svému dítěti (nebo partnerovi) bez přerušování a souzení. Tím souzením přitom není myšleno jen slovní souzení typu: „Co mi to tu vykládáš za nesmysly!“ ale také nonverbální odsuzování – pozdvižené obočí, úšklebek, povzdech apod. Vhodné reakce jsou naopak ty, které zahrnují empatii a reflektují emoce mluvčího – ať už dítěte nebo partnera. Příkladem může být: „Vypadá to, že sis to užil(a)! Zní to, že to pro tebe bylo docela těžké. Je na tobě vidět, jak ses rozzářil(a), když o tom mluvíš.“ Vedle nešlápnete ani s otázkami ukazujícími zájem jako např.: „A jaké to pro tebe bylo? Co si dělal(a) pak? Jak ses u toho cítil(a)?“

Alan Kazdin radí mít pro takovouto otevřenou komunikaci v rámci rodiny vymezený pravidelný prostor. Třeba jednu hodinu po sobotním obědě, kdy se rodina posadí ke stolu a tam si může povídat. Každý může říct to svoje a všichni k tomu, co mluví, přistupují stejným respektujícím způsobem. Malé děti samozřejmě na začátku „testují“, jestli je prostředí opravdu nehodnotící a bezpečné, třeba vyprávěním o superhrdinech, či dokonce smyšlenými historkami. Dospělí, rovněž nevědomě, si bezpečí prostředí obvykle testují „nepodstatným“ a někdy až nudným vyprávěním. Časem, když si rodina tento formát zažije, však testování ustává a členové rodiny opravdu hovoří o tom, co je pro ně důležité.

Rodiny, které otevřené komunikace dosáhnou ještě s malými dětmi, mají výrazně větší šanci, že děti jim i během dospívání řeknou o všem, co je bude trápit, díky čemuž je budou moci rodiče ochránit před některými nežádoucími dopady rizikového chování.

Budování rodinných kontaktů

Vědecké výzkumy prokázaly, že děti s pozitivními rodinnými kontakty mají lepší výsledky ve škole a mají nižší pravděpodobnost, že budou vykazovat problematické chování a symptomy klinické dysfunkce. Proto je dobré, aby vaše děti měly pravidelně příležitost setkávat se i s dalšími členy rodiny.

Ideální pro dítě je, když s ním pravidelně navštěvujete vaše příbuzné a zvete je zase k sobě na návštěvy, anebo u vzdálenějších příbuzných plánujete společná virtuální setkání. Nejlepší možná situace samozřejmě nastává, pokud vaši sourozenci a případně i bratranci a sestřenice mají podobně staré děti, se kterými si ty vaše mohou hrát a budovat vztahy. I bezdětní rodinní příslušníci však přijdou vhod, protože děti se od vás učí, jak vlastně vztahy v rodině fungují, a zároveň s nimi samy mohou mít vztah.

Rodinné vztahy jsou pro děti cenné i v tom, že v tetách, strejdách a prarodičích mohou najít další dospělé osoby, které o ně budou projevovat opravdový zájem, což je podle relativně nedávných zjištění profesorky Christiny D. Bethell z University Johna Hopkinse jeden z tzv. Positive Childhood Experiences (PCEs), který má protektivní charakter pro psychiku dětí (viz 14. díl). Mezi další PCEs patří to, když dítě cítí, že může se svojí rodinou mluvit o svých pocitech a když cítí, že rodina v těžkých časech stojí při něm. Navíc, stále více výzkumů ukazuje, že dobře fungující rodina dokáže dítěti v některých ohledech „vynahradit“ špatně fungující rodiče.

Někteří z nás nemusí mít vztahy s biologickou rodinou zrovna ideální, jiní mohou mít rodinné příslušníky s problematickým chováním a další nemusí mít už žádné rodinné příslušníky naživu. Z pohledu efektů na psychiku dítěte není až tak podstatné genetické pouto (ostatně někdo může mít skvělé vztahy s nevlastními sourozenci) jako spíš dlouhodobá stabilita vztahů, míra blízkosti a vřelosti, a především pravidelnost a četnost vzájemných kontaktů. Sourozence, zejména pokud jste třeba jedináčci, tak mohou nahradit třeba vaši dobří přátelé z dětství. Důležité je, aby měli rádi i vaše děti.

Pozitivní sociální chování

Lidé jsou sociální zvířata. Od pravěku pro nás bylo totiž výhodnější žít ve skupině, lovit ve skupině, vyrábět a učit se používat nové nástroje ve skupině atd., díky čemuž se i náš mozek evolučně přizpůsobil tomu, abychom žili v sociálních skupinách. Proto je nezbytné naše děti naučit tomu, aby ve skupině ostatních lidí uměli obstát, a ideálně mohli zůstat svobodní – tedy samy sebou. Navíc, děti, které se zapojují do pozitivního sociálního chování, mají lepší výsledky ve škole a mají menší pravděpodobnost, že se zapojí do problematického chování, šikany či později užívání a zneužívání návykových látek, včetně alkoholu.

Jak dětem pomoci, aby v sociálních kontaktech obstály?

Zvyšte množství příležitostí, kdy se dítě může socializovat – navštěvujte s ním rodinu, své kamarády s dětmi, s menšími dětmi pískoviště a různé dětské akce, větší děti zase motivujte k zájmům zahrnujícím skupinové aktivity s jeho vrstevníky.
Vybudujte doma prostředí, kam si děti mohou zvát své kamarády.
Berte kamarády dítěte na výlety, nechte je doma přespat.
Všímejte si toho, jak si vaše dítě vede při sociálních interakcích. Chvalte pozitivní sociální interakce a chování (viz 11. díl). Využívejte prekurzory chování (viz 7. díl) a tvarování (viz 9. díl) k tomu, abyste dítěti pomohli rozvinout si pozitivní sociální chování. Pokud vidíte, že pro dítě je socializace problematické, můžete pro něj třeba vybudovat výchovný program složený z prekurzorů chování, tvarování a pochval a postupně mu pomoci naučit se budovat pozitivní sociální kontakty. Nezapomeňte mu také sami jít příkladem a vídejte se před ním třeba se svými kamarády (např. spolu můžete hrát všichni deskové hry).
Rozvíjejte zájmy svého dítěte, které zahrnují jeho vrstevníky, případně ho motivujte k tomu, aby se do těchto aktivit pouštělo. Ideální jsou typicky kroužky, tábory, hudba, sport, divadlo apod.