79: Těhotenství a porod očima mužů

5 až 15 % mužů prožije perinatální úzkosti, 5 až 10 % pak perinatální úzkosti. Pro muže tohle období bývá extrémně těžké a je obdobím, kdy u mužů vůbec nejčastěji propukají psychická onemocnění. Muži se v něm potýkají s radikálními životními a hormonálními změnami ale i se sexismem. Ten se objevuje v nastavení zdravotnického systému, informací pro budoucí rodiče – tedy vlastně matky, v nedostatku podpůrné péče pro otce i v samotných očekáváních, která mají muži s otcovskou rolí spojena. Radikální sexismus je přítomen i ve vědě, která má o situaci otců zoufale málo studií a informací. Unikátní výzkum Zoe Darwin z University of Leeds shrnuje čtyři zásadní témata, která otcové v tomto období řeší. Pojďme se společně vydat na cestu do hlubin duše budoucích otců, kteří v tomto nejtěžším období svého života zůstávají často osamělí…

Muži na druhé koleji

Většina lidí se asi shodne, že je ideální, když na děti jsou dva rodiče, kteří ve vztahu fungují jako rovnocenní partneři. V praxi je však velmi těžké se do tohoto stavu dopracovat, a to i proto, že systém – zdravotnický i sociální – staví už během těhotenství otce dětí na druhou kolej. Toho si v současné době všímá i řada vědeckých studií z celého světa.

„Chyběla literatura, která by se zaměřovala na posílení zapojení otců během těhotenství a porodu. Jen málo studií se pokoušelo vyhodnotit míru zapojení otců v souvislosti s faktory, které je ovlivňují. Nástroje, které studie používaly k měření otcovského zapojení, nezachycovaly komplexně skutečný fenomén zapojení otců,“ píše Weilin Lynn Xue ze Singapurské KK Women’s and Children Hospital ve svém článku z července 2018 nazvaném Zapojení otců během těhotenství a porodu pro časopis Midwifery.

„Nemocniční politika by měla věnovat větší pozornost otcům novorozenců a podporovat je, aby se zapojili do péče o děti. Otcovská péče má zásadní význam pro úspěšný přechod k otcovství a zvyšuje soběstačnost při uspokojivém převzetí rodičovské role. Zdravotnický personál by měl otce podporovat, protože lepší výsledky rodičovství pozitivně ovlivňují otcovskou vazbu s novorozenci během prvních dnů otcovství. Je zapotřebí specifických intervencí zaměřených na podporu rané otcovské poporodní vazby,“ píše docentka Lucja Bieleninik z Institutu psychologie na Univerzitě v Gdaňsku ve svém článku pro Frontiers in Psychology z dubna 2021.

Nejen kvalitativní výzkum z Yorkshirského hrabství, který vedla v letech 2011 až 2014 Zoe Darwin tehdy z University of Leeds potvrdil, že muži si procházejí celou řadou zásadních témat (podrobněji níže), na která ale zůstávají sami. I v jejich vlastním pojetí má totiž být těhotenství a porod a priori o ženě. Sami se tak, ani pokud mají teoretickou možnost, obvykle na nic neptají, aby zajistili prostor ženě. Zároveň věří, že jejich úlohou je být ženě a posléze i dítěti maximální oporou, což znamená, že nemají nárok mít problémy.

Pocity mužů během těhotenství

Od dob antického Egypta je znám tzv. Couvade Syndrom. Jeho název pochází od francouzského slovesa couver, neboli sedět na hnízdě. Někdy je též nazýván syndromem těhotného otce, a to i přesto, že jím mohou trpět i další členové rodiny, včetně žen. Muž trpící Couvade syndromem začne vykazovat podobné obtíže jako těhotná žena. Mohou se objevit periody ranních nevolností se zvracením, bolesti břicha, bolesti zubů, poruchy spánku, změny nálad, změny chuti k jídlu, pocit nepříjemného napětí v prsou a depresivní ladění. Kvalitní studie na velkých vzorcích mužů bohužel (opět) chybí, ale rešerše Bartolomieje Piechowski-Jozwiaka z King’s College ukazuje na aspoň nějaké příznaky u 20 až 97 % mužů, v závislosti na zemi/výzkumu.

Statistiky také ukazují, že otcové v období těhotenství jejich partnerky často trpí psychickými problémy. Perinatální úzkosti provázejí zhruba 5 až 15 % mužů, perinatální deprese 5 až 10 % mužů. Pokud má žena perinatální depresi, s 50 % pravděpodobností jí bude trpět i její muž. Přesná čísla chybí, protože chybí i kvalitní výzkumy na velkých kohortách.

V praxi se lze u otců setkat s následujícími strachy během těhotenství jejich partnerky:

Strach z toho, jestli dítě nebude mít po mně nějakou genetickou chorobu
Strach z toho, jak uživím rodinu
Strach z toho být dobrým partnerem
Strach z toho být dobrý otcem
Pandořiny skříňky
Strach z toho, jestli je dítě moje
Strach z toho, jestli se budu moct dítěti věnovat tak, jak chci, když budu v práci

Specifické potíže vyplívající z absence zaměření na otce líčí i studie Zoe Darwin:

Otec 3: „Neměl jsem pocit, že bych mohl to téma mohl otevřít [otázky ohledně předchozího těžkého porodu], když jsem šel na sezení s porodní asistentkou před porodem, protože jsem si myslel, že se soustředí hlavně na partnerku a dítě a měření a takové ty věci… Myslím, že jsem si říkal, no, partnerka je tady ta těhotná, soustředí se na ni, nechci to nějak protahovat o 15/20 minut, tím, že se budu ptát na možná banální ale pro mě možná důležité otázky… Asi jsem tam byl ztracený.“

Pocity mužů během porodu

Specifická situace pro otce nastává během porodu. Pokud pomineme dobu během pandemie COVID-19, kdy naše vláda na čas zcela ilegálně a protiústavně zakázala přítomnost otců u porodu, tak i za standardních podmínek je nastavený systém pro otce silně diskriminační. Kupříkladu, nemocnice v Česku nejsou standardně nastaveny tak, aby otec mohl zůstat po porodu s matkou a dítětem.

Zde je autentická výpověď o pocitech při porodu jednoho z otců ze studie Zoe Darwin:

„Myslím, že při porodu jsem se cítil spíš jako náhradní díl, ale na druhou stranu, myslím, že manželka a zdravotníci byli opravdu dobří, jen jsem si tam připadal tak nějak na obtíž. Porodní asistentka se zajímala o partnerku a věděla, že jsem ji podporoval, ale ne o mě. Ale chápu, že nemohou zapojit všechny, nebo převzít odpovědnost za všechny … Hodně jsem cítil, že to rozhodně není o mně. Ale zároveň si velmi vážím těch aspoň toho mála. Nemohou být zodpovědní za všechny. Těhotná žena je přece priorita, ne?“.

V praxi se okolo porodu setkáváme u otců zejména s následujícími strachy:

Strach z toho, jestli zvládnu být ženě oporou při porodu
Strach z toho, aby při porodu žena nezemřela
Strach z toho, aby se dítěti při porodu nic nestalo

Nejvíc strachů ale následuje krátce po porodu, kdy se otcové naplno začnou potýkat s tím, že:

Je naprostý nedostatek informací a podpory cílené na otce
Očekává se, že otec vše psychicky zvládne a bude oporou ženě i dítěti
Otec nemá právo si stěžovat, natož pak veřejně
Zdravotnický personál otcům neposkytuje podporu a informace v míře, ve které je poskytuje matkám
Někde dokonce zdravotnický personál jasně dává najevo, a to i slovy, že otec by u porodu neměl být, že je to „ženská záležitost“

To vyústí mnohdy v další strachy jako například:

Jak si poradím s dítětem sám
Jak můžu jít pryč od manželky s dítětem, pokud plně kojí
Co mám dělat, když manželka to psychicky nezvládá (viz 77. díl), a to v situaci, kdy 50 % otců, jejichž partnerka má poporodní depresi, dostane rovněž poporodní depresi

Hormonální změny u mužů během porodu

O tom, že ženské tělo si během porodu projde sérií zásadních hormonálních změn, které s vysokou pravděpodobností následně sehrají důležitou roli v křehkosti její psychiky, jsme hovořili už v 77. díle podcastu o poporodní psychice žen. Jenže, ženy, a jak jsme řešili i v 78. díle tak i děti, nejsou zdaleka jediné, kdo si takto zásadními změnami v souvislosti s porodem projde.

I otcové si těsně před narozením dítěte procházejí hormonálními změnami. Skokově jim vzroste hladina prolaktinu, stejně jako ženám. U žen prolaktin hraje klíčovou roli v tvorbě mateřského mléka. U mužů má pozitivní dopady na imunitní systém, konkrétně aktivitu NK buněk, čímž částečně kompenzuje negativní dopady nevyspání a výrazně zvýšené hladiny kortizolu, hlavního stresového hormonu. Právě kortizol pak pomáhá otcům lépe se soustředit na péči o miminko a všechno ostatní pustit z hlavy. Nárůst prolaktinu však mužům způsobí také skokový pokles hladiny testosteronu, který ovšem kromě libida, tvorby spermií a sexuálního chování zodpovídá také za sebevědomí a kompetitivní chování (viz 68. díl). Pravděpodobně díky tomu pak mají tendenci být co nejvíce s rodinou.

Podobnými hormonálními změnami si totiž procházejí i samečci jiných živočišných druhů, kde o mládě pečují oba rodiče. Je proto pravděpodobné, že tyto hormonální změny jsou biologicky podmíněné a přímo souvisí s tím, že lidské mládě se rodí tzv. s otevřenými behaviorálními programy, a tudíž je extrémně dlouho závislé na pomoci rodičů.

Hormonální změny u mužů jsou propojeny s hormonálními změnami u žen. Čím intenzivnější je hormonální změna u žen, tím i u jejich mužů. To může být zapříčiněno tzv. pozitivním výběrovým párováním, kdy zvířata mají tendenci vybírat si k sobě partnery s biologicky nebo sociokulturně podobnými charakteristikami, takže pak na podobné podněty mohou reagovat podobně.

To platí i pro psychické problémy po porodu, kdy pokud žena trpí poporodní depresí (viz 77. díl), tak je 50 % pravděpodobnost, že jí bude trpět i partner. Funguje to ale i naopak, kdy se ukazují dopady úzkostí otce na psychiku matky.

Být dobrým otcem

„Ze studií, které se zabývaly zapojením otců během těhotenství a porodu, vyplývá obecná shoda v tom, že nastávající otcové si přáli být aktivními partnery. Tento názor je podpořen přínosem a významem otcovského zapojení během těhotenství a porodu, o nichž hovořilo několik studií,“ píše Weilin Lynn Xue z KK Women’s and Children’s Hospital v Singapuru ve své rešerši, kdy prošla všechny studie na téma zapojení otců v prvním roce věku dítěte, které vyšly mezi roky 2005 a 2015.

Problém je v tom, že zdravotnický a sociální systém není příliš nakloněn tomu, aby otcům za současného zajištění dostatečného příjmu pomáhal tohoto cíle dosáhnout. Navíc, jak ukázala studie Zoe Darwin, otcové na sebe kladou extrémní množství nároků za současného – pravděpodobně biologicky podmíněného – stahování se z podpůrných sociálních sítí.

„Studie zkoumající otcovskou vazbu na dítě zjistily, že otcové, kteří mají více příležitostí zapojit se do péče o dítě, se mohou stát stejně pečujícími rodiči jako matky,“ konstatuje docentka Lucja Bieleninik z Institutu psychologie na Univerzitě v Gdaňsku, ve svém článku pro Frontiers in Psychology. Problém je v tom, že otcové na to potřebují prostor a energií.

Zatímco pro mnoho mužů znamená podle výzkumů znamená být „dobrým otcem“:

automaticky, a hlavně sám, zvládat všechny své psychické problémy, i přesto, že „žádné nemám“ a „jsem jen ve stresu“,
finančně zabezpečit rodinu,
ochránit svoji rodinu,
zajišťovat účinnou praktickou a emocionální podporu svojí partnerce,
co nejvíce času trávit se svým dítětem,
a zvládat péči o dítě,

tak dítěti obvykle stačí jen dostatečně rychlá adekvátní reakce na jeho potřeby (viz 12. díl) a bezpodmínečná láska a přijetí (viz 19. díl).

Dalším problémem jsou pak pomyslné „Pandořiny skříňky“ (viz 10. díl), které se otcům (i matkám) mohou spolu s příchodem těhotenství a nového dítěte nečekaně otevřít.

Na to, co vše provází otce v prvním roce jejich života se podrobněji podíváme v 81. dílu podcastu.

Téma 1: Legitimita otcovského stresu

V letech 2011 až 2014 proběhla v hrabství Yorkshire unikátní kvalitativní studie o psychice otců pod vedení Zoe Darwin z University of Leeds. Otcové vyplňovali dotazníky v 26. až 28. tt a 8 týdnů po narození dítěte. Ze studie byly vynecháni partneři matek s vážnějšími zdravotními potížemi a byli vynecháni gayové. Celkově se studie nakonec chtělo zúčastnit jen 42 z celkových 140 otců. Follow-upem po narození dítěte prošlo už jen 19 z 22 vybraných otců. Ze studie vyplynuly celkem čtyři úhlavní témata, které otcové řeší. Prvním z nich je právě legitimita tzv. stresu.

Muži sice „neměli“ psychické problémy, ale mluvili o jejich behaviorálních a fyzických příznacích jako byly poruchy koncentrace nebo bolesti hlavy. Studie ukázala, že otcové tiše akceptují, že nadměrný „stres“ patří k otcovské roli, takže jim nepřijde, že by měli mít nárok na to své pocity řešit s psychoterapeutem, nebo o nich mluvit s ostatními. Prostě to mají vydržet.

„Vždycky si uvědomuji, že partnerka je na tom mnohem hůř, takže se s tím prostě nějak vyrovnávám.“

„Nespal jsem dobře od té doby, co jsi otěhotněla. Možná za tím byly starosti nebo jen obava o miminko, přemýšlení o budoucnosti, o tom, jak se to vyvine, a jak to bude po porodu, a prostě jsem víc než cokoliv jiného nebyl schopný vypnout.“

„Cítil jsem se tak špatně, že jsem chtěl prostě umřít. Myslel jsem si, že to je hrozné.“

Většina jejich „stresu“ byla spojená s úzkostmi ohledně porodu. To se týkalo hlavně těch, kteří si zažili už jeden komplikovaný porod. Mnohem větší stres však hlásili muži v období po porodu. Největší problém byl spánek a krmení, ale také změny ve vztahu s partnerkou. Nejvíc stresu se týkalo „napětí mezi rolemi“ a „konfliktů rolí“ ve smyslu pracovní role a otcovské role. Pak teprve následovala ztráta předchozího života a aktivit a ztráta možnosti relaxace. Situace byla horší, pokud došlo k traumatickému porodu (viz 75. díl), nebo pokud měl rodič chronické zdravotní potíže.

Některé rozhovory s otci probíhaly za přítomnosti partnerky, jiné nikoliv. Níže najdete několik autentických výpovědí, které vám dají nahlédnout pod pokličku uvažování otců.

„Nakonec jsem prostě nemohl fungovat. Nebyl jsem sám sebou. Nedokázal jsem dělat ani jednoduchá rozhodnutí.“

„Myslím, že pro mě je to prostě to, že nikdy nemám čas na to odpočívat, to prostě nejde. Mám stresující práci, pak přijdu domů a tam na mě čeká unavené a vystresované dítě. Nejtěžší je pro mě to, že jsem nepřetržitě ve stresu.“

„Mám tendenci dělat typickou mužskou věc, že to schovávám, dokud to, dokud už to nejde. Nejsem ten typ, který by naříkal a křičel a tak. Pravděpodobně budu a jsem jen nevrlý. To je vlastně všechno.“

„Vlastně jsem se cítil provinile, cítil jsem se provinile, že se vracím do práce, že jsem je celý den nechal samotné. Nemyslím si, že by to tak manželka cítila, ale já jsem se tak cítil.“

Společným jmenovatelem prvního tématu bylo to, že muži odkláněli své partnerky od toho, aby se dozvěděly, že trpí. V praxi však bylo z některých výpovědí zjevné, že partnerky si moc dobře musely všimnout psychických potíží svých partnerů, které se však odrážely navenek pouze v jejich chování – podrážděnosti, nerozhodnosti, únavě, úzkostnosti nebo v depresivní náladě. Tím, že o svých potížích a pocitech (ve svém světě) ale nemohli muži mluvit, aby „nezatížili partnerku“, vytvářeli tím rozsáhlý prostor pro to, aby si jejich partnerka sama představovala, co se s mužem asi děje a proč.

Téma 2: Ochrana partnerského vztahu

Ústředním tématem většiny výpovědí mužů byly ve studii provedené Zoe Darwin úvahy o tom, jak se jejich vztah s partnerkou vyvíjel během perinatálního období a jak byl ovlivněn příchodem dítěte. Muži zde kladli velký důraz na vnímanou potřebu chránit jak svou partnerku, tak i jejich partnerství. Většina z nich hovořila o tom, že mají méně času jako od narození dítěte. Bylo zarážející, že pro mnoho mužů – jak pro ty, kteří byli dotazováni individuálně, tak pro se svými partnerkami – jejich hlavní oporou a důvěrníkem byla i nadále jejich partnerka, nikoliv přátelé nebo ostatní členové rodiny.

Někteří muži si uvědomovali změny emocionální vazby se svými partnerkami, včetně pocitu většího odstupu. Tyto poznámky odkazovaly na to, že ztratili část své vlastní citové podpory ze strany partnerky. Muži to však jen zřídkakdy explicitně vyjádřili, patrně právě kvůli pocitům, že nemají „nárok“ na to, aby se jim dostalo podpory (viz téma 1).

Ztráta dřívější blízkosti byla provázána s vnímanou potřebou mužů podporovat svou partnerku v jejím životě v její nové nebo změněné roli, identitě a u několika otců také pomáhat jí s jejím trápením a změněnou náladou. Smysl mužů pro jejich roli podporovatele byl zjevný a často se na něj odvolávali, když se snažili sladit legitimitu svého vlastního stresu s jejich pocitem, že by to měla být matka, komu se má dostávat podpory (viz téma 1).

Níže následují autentické výpovědi mužů ze studie:

„Partnerka je velmi vystresovaná, a když je vystresovaná, tak já jsem taky ve stresu, tak to prostě je… Snažím se jí ale ulehčit život. To ale znamená, že dělám víc i dostávám víc. Jsme tým. Takže to bylo trochu napjaté, ale myslím, že se tak nějak z toho teď trochu dostáváme.“

„…že nemůžu vidět tolik [dítě], kolik bych chtěl, je stresující, stejně jako snažit se postarat o partnerku i miminko… Navíc, do toho se snažím tak trochu dát partnerce také podporu při jejím návratu do práce. Ona je zjevně dost rozrušená z toho, že musí opustit jednoroční dítěte.“

Méně často se objevily i problémy způsobené horším vzájemným porozuměním.

„Někdy jsem se trápil, protože i když jsem viděl fyzické dopady porodu a těhotenství na partnerku, nechápal jsem emocionální a duševní dopady, které to na ni mělo. Tak jsem s tím prostě bojoval a pravděpodobně jsem se stal trochu více popudlivým, občas jsem měl rozhodně špatnou náladu a snažil jsem se to zvládnout, dát si dohromady spánek, a do toho člověk má hodně co k přemýšlení a do toho se snažíte dělat všechno, snažíte se to zvládnout, snažíte se ujistit se, že jsme připraveni, ale také připravit dům a prostě jsem pořád musel o něčem přemýšlet.“

„Jsou chvíle, kdy je pozitivní a naprosto v pohodě, a někdy je to naopak a ona to nezvládá a pak se prostě hádáme …Snažím se dělat v práci víc hodin, prostě vstávat brzy a chodím spát hodně pozdě a pracuji tak tvrdě, jak jen to jde.“

Téma 3: Jak zvládnout otcovství

Většina mužů ve studii Zoe Darwin v diskusích o jejich psychickém zdraví raději zdůrazňovala, co se jim při zvládání „stresu“ osvědčilo, a zaměřovala se na své strategie, jak posílit resilienci (viz 22. díl) a úspěšně zvládat otcovství. Muži hodnotili svůj výkon na základě své aspirace být „dobrým otcem“.

To zahrnovalo být „živitelem“ a „ochráncem“ (viz téma 2) a podle jejich názoru to přesahovalo stereotypní ideály týkající se finanční odpovědnosti, a zahrnovalo to i „praktickou“ roli při péči o dítě a zajišťování účinné praktické a emocionální podpory své partnerce (viz téma 1). Být „dobrým otcem“ tak pro tyto muže znamenalo být synonymem s „dobrým partnerem“ a „ochráncem partnerského vztahu“ a bylo neodmyslitelně spjato se zvládáním otcovství.

Problém, na který otcové při plnění těchto úkolů však naráželi, spočíval v tom, že v této oblasti si (právem) stěžovali na nedostatek zdrojů informací zacílených na ně. I když chodili na předporodní prohlídky a předporodní kurzy, realita pak byla náročnější a když hledali informace o tom, jak ji zvládnout, nenacházeli zdroje informací přizpůsobené pro ně.

Muži, kterým se strategie zaměřené na řešení zdrojů stresu ukazovaly jako neúčinné nebo nedostatečné, zvládali své pocity „stresu“ praktickými způsoby, a to se střídavými úspěchy. Mezi ně patřilo využívání sportu jako způsobu odbourání stresu, který nabízel rozptýlení a fyzické uvolnění napětí, stejně jako formu vzájemné podpory. Několik mužů hovořilo o využívání práce jako rozptýlení, zatímco pro jiné byla práce zdrojem stresu a omezovala jejich schopnost pomáhat doma.

Schopnost mužů zvládat problémy byla často posílena jejich pozitivními a obohacujícími zkušenostmi s otcovstvím; něco, co rostlo s vývojem dítěte a jeho rostoucí schopností interakce. Otcovství by také mohlo posílit schopnost mužů zvládat další vnější stresory.

Muži občas přiznávali, že se cítí odmítnuti nebo „vytlačeni“ blízkostí dítěte a partnerky, a hovořili o důležitosti času nebo aktivit otce s dítětem.

Níže přinášíme autentické výpovědi několika otců:

„… vždycky je tu strach, že když se otevřeš a vysvětlíš, jak se cítíš, že se ti chlapi vysmějí… nebuď taková bábovka a takové věci… jen proto, že chlapi se snaží chovat jako macho a tak.“

„Jsem depresivní, mám teď deprese, už pár dní. … Nemyslím si, že bych byl v jakémkoli ohledu obrazem stereotypního muže, a přesto se nikdy nedokážu vymanit z toho, pochlapit se a zvládnout to. A nevím, kde se to ve mně vzalo, prostě to tam je. A myslím, že obecně je to můj přístup. Je to prostě strč hlavu do písku a bojuj dál.“

Pro všechny otce byla klíčovým tématem otcovská dovolená. Ta byla vysoce ceněna a většina mužů se vyjádřila, že není dostatečně dlouhá. Zatímco žádný z nich se nerozhodl pro společnou rodičovskou dovolenou, někteří změnili svou pracovní dobu, aby mohli trávit více času s dítětem a ulehčit své partnerce od péče o dítě. Několik mužů vyjádřilo potřebu zajistit si nejen čas s dítětem, ale také chránit svůj čas, „udržet tu rodinnou jednotku silnou“, přičemž opět upozornili na význam partnerství.

Význam otcovské dovolené zmiňuje ve svém článku z února 2021 pro Journal of Reproductive and Infant Psychology také výzkumnice z Katedry klinické psychologie a psychoterapie na Univerzitě v Zürichu, Rita Amiel Castro.

„V pracovním prostředí se muži setkávají s předpokladem, že otcovství je především o finančním zajištění rodiny,“ píše. „Důkazy naznačují, že podpora ze strany zaměstnavatelů, jako je placená otcovská dovolená, může otcům pomoci přizpůsobit se stresorům, které běžně zažívají v poporodním období (Kim & Swain, 2007).“

Ve Švýcarsku se přitom oficiálně začala připouštět úloha otců až v roce 2020, když vstoupila v účinnost nová legislativa umožňující také otcovskou dovolenou.

Možnost otce mít placenou dovolenou, kdy může zůstat s manželkou a dítětem je přitom jistou prevencí před jeho psychickým onemocněním po porodu. Zároveň výzkumy provedené ve státech OECD ukazují, že pokud existuje možnost placené otcovské dovolené, zvyšuje se subjektivní vnímané štěstí rodičů (viz 77. díl).

Téma 4: Diverzita podpůrné sítě

Zoe Darwin ve své studii zjistila, že navzdory zjevným podpůrným sítím, které jsou mužům k dispozici, jejich výpovědi odhalily nedostatek zdrojů podpory i informací, přičemž někteří otcové si stěžovali na absenci na míru šitých a cílených informací a někteří upozorňovali na nedostatek skupin pro otce a prostředí přátelského k mužům v oblasti rodičovství.

Když došlo na podpůrnou síť, hovořili muži o existujících vztazích, které nabízely způsoby, jak „nenuceně“ prozkoumat své obavy a získat ujištění, aniž by bylo nutné vyhledat formální podporu, kterou si podle svých přesvědčení muži nemohou dovolit vyhledat, aby nebyli považováni za slabochy nebo špatné partnery, nebo aby neblokovali prostor pro podporu své partnerce (viz téma 1).

Několik mužů se zmínilo o rodině – buď své, nebo partnerčině – která jim poskytla ujištění o běžných stížnostech a obavách o zdraví dítěte. Tato podpora a rady často přicházely spíše od sourozenců nebo matek než od otců.

Několik mužů vyprávělo o rozhovorech, které vedli s dalšími otci ze svých širších sociálních sítí, včetně kolegů a sousedů. Někdy se jednalo o krátké letmé rozhovory, jindy o pokračující a hluboké diskuse. Mužům tyto rozhovory umožnily hovořit o dětech a vztazích spolu se zcela jinými tématy, což jim poskytovalo vítané rozptýlení.

Muži se v postoji k formální vzájemné podpoře a skupinám rozcházeli. Někteří mluvili o svých zkušenostech se skupinami pro matky a s dětskými skupinami a stěžovali si na nedostatek obdobných skupin pro otce. Někteří muži se účastnili srazů mužů z předporodního kurzu, který si sami zorganizovali poté, co se s ostatními muži ve skupině sblížili.

Kde hledat pomoc

Adresář České asociace pro psychoterapii

Adresář České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP (terapeuti pracující primárně ze zdravotního pojištění)

Portál, kde najdete aktuálně volné psychoterapeuty v ČR

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Mayo Clinic Guide to a Healthy Pregnancy (průvodce pro budoucí rodiče a rodiče novorozenců vhodný i pro otce)

Kvalitativní studie Zoe Darwin pohledu otců na jejich psychické zdraví v těhotenství a první rok po porodu – plné znění (EN)
DARWIN, Z.; GALDAS, P.; HINCHLIFF, S.; LITTLEWOOD, E.; MCMILLAN, D. et al. Fathers’ views and experiences of their own mental health during pregnancy and the first postnatal year: a qualitative interview study of men participating in the UK Born and Bred in Yorkshire (BaBY) cohort. Online. BMC Pregnancy and Childbirth. 2017, roč. 17, č. 1. ISSN 1471-2393. Dostupné z: https://bmcpregnancychildbirth.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12884-017-1229-4. [cit. 2023-10-09].

PIECHOWSKI-JOZWIAK, Bartlomiej a BOGOUSSLAVSKY, Julien. Couvade Syndrome – Custom, Behavior or Disease? Online. In: BOGOUSSLAVSKY, J. (ed.). Neurologic-Psychiatric Syndromes in Focus Part II – From Psychiatry to Neurology. Frontiers of Neurology and Neuroscience. S. Karger, 2017, s. 51-58. ISBN 978-3-318-06088-1. Dostupné z: https://doi.org/10.1159/000475686. [cit. 2023-10-09].

AMIEL CASTRO, Rita T.; PINARD ANDERMAN, Claudia; O’CONNOR, Thomas G.; GLOVER, Vivette a KAMMERER, Martin. Maternal and paternal postpartum early mood and bonding. Online. Journal of Reproductive and Infant Psychology. S. 1-12. ISSN 0264-6838. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/02646838.2022.2159351. [cit. 2023-10-09].

SCHUMACHER, Marina; ZUBARAN, Carlos a WHITE, Gillian. Bringing birth-related paternal depression to the fore. Online. Women and Birth. 2008, roč. 21, č. 2, s. 65-70. ISSN 18715192. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.wombi.2008.03.008. [cit. 2023-10-09].

GLASSER, S a LERNER-GEVA, L. Focus on fathers: paternal depression in the perinatal period. Online. Perspectives in Public Health. 2018, roč. 139, č. 4, s. 195-198. ISSN 1757-9139. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/1757913918790597. [cit. 2023-10-09].

XUE, Weilin Lynn; SHOREY, Shefaly; WANG, Wenru a HE, Hong-Gu. Fathers’ involvement during pregnancy and childbirth: An integrative literature review. Online. Midwifery. 2018, roč. 62, s. 135-145. ISSN 02666138. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0266613816303151?via%3Dihub. [cit. 2023-10-09].

BIELENINIK, Łucja; LUTKIEWICZ, Karolina; JUREK, Paweł a BIDZAN, Mariola. Paternal Postpartum Bonding and Its Predictors in the Early Postpartum Period: Cross-Sectional Study in a Polish Cohort. Online. Frontiers in Psychology. 2021, roč. 12. ISSN 1664-1078. Dostupné z: https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpsyg.2021.628650/full. [cit. 2023-10-09].

CAMERON, Emily E.; SEDOV, Ivan D. a TOMFOHR-MADSEN, Lianne M. Prevalence of paternal depression in pregnancy and the postpartum: An updated meta-analysis. Online. Journal of Affective Disorders. 2016, roč. 206, s. 189-203. ISSN 01650327. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jad.2016.07.044. [cit. 2023-10-09].

GLASS, Jennifer, Robin W. SIMON a Matthew A. ANDERSSON. Parenthood and Happiness: Effects of Work-Family Reconciliation Policies in 22 OECD Countries. American Journal of Sociology [online]. 2016, 122(3), 886-929 [cit. 2023-09-15]. ISSN 0002-9602. Dostupné z: doi:10.1086/688892