15: Trestání dětí

Zlobí vaše děti? Pak je potřeba je pořádně potrestat!!! Aspoň to si myslí podstatná část rodičů. Problém je v tom, že trestání prokazatelně nevede k dlouhodobé změně nežádoucího chování, jen ho dokáže v danou chvíli zastavit. Tresty ale mění vztah dítěte k rodiči, pro rodiče jsou někdy až návykové, a postupem času je pro dosažení potřebného efektu intenzitu a frekvenci trestů zvyšovat. Jak to dělat jinak, lépe, a hlavně účinně? O tom je dnešní díl našeho podcastu!

Tresty nefungují

Potrestat dítě za to, že neposlouchá! Co si budeme povídat, často to přináší okamžitou úlevu. A to je právě to, co z toho podle Alana Kazdina činí návykovou aktivitu. Dítě „zlobí“ – tedy projevuje z vašeho pohledu nežádoucí chování – vy dítě potrestáte a dítě s daným chováním okamžitě přestává. Váš mozek za to dostává dopamin, látku zodpovědnou i za jiné závislosti. Mozek dítěte bohužel nikoliv, ten trpí a produkuje stresový hormon kortizol.

Vědecky prokazatelné a prokázané přímé důsledky trestů jsou:

Trest zastaví nežádoucí chování v daný moment (to je z pohledu rodiče žádoucí)
Trest nevede k odstranění nežádoucího chování (v to rodiče mylně doufají)
Pro dosažení okamžitého zastavení nežádoucího chování je potřeba intenzitu a frekvenci trestů postupně zvyšovat (díky známému efektu tzv. habituace), což bohužel snižuje okamžitý pozitivní efekt pro rodiče.

Jenže, stejně jako třeba u léků, i u trestání dětí máme jisté nežádoucí vedlejší účinky. Jaké?

Emocionální reakce dítěte (a tu někteří rodiče pak mají beztak tendenci dále řešit, čímž sami sobě přidělají práci)
Únik a vyhýbání se dítěte rodiči (jak ve fyzické, tak i psychologické rovině)
Někdy jako trest nešikovně volíme chování, které je jinak pro dítě přínosné, ale tresty mu ho znechutíme (žádné sladkosti, 20 kliků apod.)
Tresty postupně zvyšují agresivní chování dítěte vůči vám
Tresty však zvyšují agresivitu dítěte i vůči vrstevníkům a dalším lidem
Trest je dávání pozornosti nežádoucímu chování (attending), což jak víme už z 13. dílu posiluje dané nežádoucí chování

Trestání má však pro rodiče ještě jeden, nevědomý, efekt – je to demonstrace moci, přehrávání si starých situací rodič-dítě, ve které já jsem teď konečně ten silnější, ten rodič. Někdy se tak při trestání dostávají na povrch emoce, které nepatří ani dané situaci ani vašemu dítěti. Když se tak stane, obvykle se u nás následně dostaví pochybnosti a výčitky, jestli jsme to „nepřehnali“. Pokud se vám tohle děje opakovaně, možná je na čase řešit to na své psychoterapii, a spočítat si své ACEs (viz 14. díl).

Jak trestat bez trestů

Jestliže trestání nefunguje, co mám tedy dělat? Dětská psychologie a psychoterapie má naštěstí odpovědi. Klíčové je přesně si definovat ono pro vás nežádoucí chování. Co je to, co by dítě nemělo z vašeho pohledu dělat? Je potřeba být naprosto konkrétní, protože „nemá zlobit“ je dost těžko uchopitelné. „Nemá mlátit mladšího sourozence, když mu bere hračky,“ nebo „když řeknu, že se má jít koupat, tak nemá odmlouvat a protahovat to, ale do minuty odejít sám do koupelny,“ už je velmi snadno uchopitelné a přesně popsané chování.

Jakmile máme definované nežádoucí chování, čeká nás krok číslo dva – čím takové chování chceme jako rodiče nahradit? V našich dvou příkladech to může být třeba: „Má své naštvání vyjádřit jen slovně,“ a „může sice říct, že se mu ještě nechce, ale přesto se má sebrat a odejít do koupelny.“ Tomuto kroku říká Alan Kazdin poněkud nešikovně definování si positive opposite. Nešikovně proto, že nejde o definování si přesně opačného, ale jen nějakého pozitivního nahrazujícího chování.

Jakmile máme definované positive opposite, musíme zvolit, jakou formou ho budeme odměňovat – body v bodovém systému či cílené dávání pozornosti (viz díl 13), nebo třeba mimořádná pochvala (viz díl 11).

A konečně, zbývá nám zvolit trest za to, když dítě provede dané nežádoucí chování. Jde nám ale o to, aby daný trest měl co nejmenší negativní důsledky. V takovém případě musíme zvolit lehký a krátký trest, který bude mít dopad nejvýše po dobu 24 hodin. Takovým trestem může být např. ztráta nějakého privilegia jako např. dnes nebude pohádka, dnes nebude žádná televize/YouTube, dnes si nesmíš hrát na mobilu apod. Efektivním okamžitým trestem je také tzv. time out from reinforcements, který známe v Československu pod pojmem „stání v koutě“. Jen u nás se mnohdy tento nástroj nevyužíval správně.

Stání v koutě

Odpočinek od podnětů neboli time out from reinforcements je nástroj, který má pomoci dítěti ale i rodiči(!) zklidnit se v okamžiku, kdy dítě dělá nějaké nežádoucí chování. V některých případech nám navíc tento nástroj dává čas vyřešit důsledky takového chování (vytřít podlahu, ošetřit sourozence, domácího mazlíčka apod.). V Československu tento nástroj známe pod pojmem stání v koutě. Jak ho ale správně použít?

Rozhodněte o tom, za jaké chování, bude dítě posláno do kouta (1 nebo i více chování) a řekněte o tom dítěti předem, když je v klidu
Rozhodněte se, kde bude dítě stát, aby tam opravdu nemělo pokud možno vůbec žádné podněty a byla to pro něj „nuda“
Rozhodněte se, na jak dlouho tam bude stát a buďte střídmí (1 až 10 a více minut má stejné efekty, 2 až 5 minut je optimální)
Mluvte co nejklidnějším hlasem
Mějte připravený záložní plán, když dítě nebude chtít poslechnout (ztráta privilegia max. na 24 hodin)
„Pokud si nepůjdeš stoupnout do kouta do 30 sekund, tak…“ – takhle ne! Nehádejte se s dítětem, nezvyšujte hlas, nedohadujte se, jen oznamte důsledek a odejděte pryč. Nejde o to dítě dehonestovat, vyvolávat v něm pocity viny apod.
Nepoužívejte fyzické vynucení stání v koutě, vede to jen k okamžité agresi dítěte vůči vám
Nezamykejte dítě nikde, vede to jen k eskalaci situace
V případě potřeby využijte i nácvik stání v koutě prostřednictvím simulace (viz 9. díl).

Stání v koutě je ale jen první polovina celého procesu, a ta méně podstatná(!) Co dělat dál?

Používejte tzv. time in – rozvíjejte požadované nahrazující chování
Dávejte pozornost odlišnému zvládnutí situace, která vedla ke stání v koutě i tomu, co se tomu aspoň blíží
Chvalte ideálně každý výskyt nahrazujícího chování

Pro změnu nežádoucího chování je totiž právě „time in“ to nejdůležitější. Zároveň je důležité chválit 4 až 5× častěji než posíláte do kouta. Jedině tak se postupně vyhnete tomu, že dítě budete muset do kouta posílat.

Time in je důležitější

Time in, neboli „ta druhá polovina stání v koutě“ je klíčový nástroj pro to, abyste odstranili nežádoucí chování u svého dítěte, které pak musíte trestat. Time in je cílené dávání pozornosti nahrazujícímu chování za to nežádoucí chování, které vede k time outu – tedy ke stání v koutě.

V cíleném dávání pozornosti „dobrému“ chování nám bohužel brání tzv. negativity bias, neboli přirozená tendence mozku zaměřovat se na ohrožující (tj. negativní) události a prožitky. Právě proto je pak extrémně těžké všímat si toho, když je něco už „konečně“ dobře.

Alan Kazdin proto radí udělat si z toho takovou malou „hru“, hru na lovce dobrého chování vlastního dítěte. Snažte se ulovit každý jeden okamžik, kdy dítě situaci, která vedla k nežádoucímu chování zvládlo jinak a z vašeho pohledu pozitivněji. Ulovte i ty okamžiky, kdy to nebylo sice ideální, ale bylo to lepší. A ty chvalte (viz 11. díl), protože díky tomu posílíte u svého dítěte nové chování. Chování, které vás samotné už nebude rozčilovat 😉

A mimochodem, náš webinář Výchovné nástroje pro děti nad 8 let se bude konat ve čtvrtek 16. června od 19:00, vstupenky a záznam si můžete zakoupit zde. Záznam webináře o výchovných nástrojích pro mladší děti si můžete koupit tamtéž 😊