Každý člověk je jedinečný. Přesto máme mnohé společné, postavení končetin, orgány, jejich rozmístění i jejich funkce. V případě mozku to ale tak docela neplatí. Mozek části populace vykazuje odlišnosti velmi podobného charakteru od fungování mozky většiny populace – tedy jejich nervová soustava (neuro-) je rozdílná (divergentní) od většiny. To, co dřív bylo prohlášeno za nemoc a poruchu, však může být pouhou odlišností, která má své nevýhody ale i výhody. O tom, jaký rozdíl je, když je někdo „špatně“ a je potřeba ho „opravit“, nebo když je někdo jen jiný a jeho svět vypadá jinak než ten většiny, o právech neurodivergentních lidí a dětí a jejich potlačování, i o tom, jak část populace vnímá svou odlišnost, kterou nechápe a způsobuje jí utrpení bude úvodní díl naší podcastové minisérie i poruchách autistického spektra, ADHD, dyslexii i mnohém dalším.
Neurodivergence
Neurodivergence potažmo neurodiverzita či také neurologický pluralismus jsou pojmy, které poukazují na to, že část lidské populace má mozek, který funguje výrazně odlišným způsobem než mozek většinové populace. S tímto odlišným fungováním se pak logicky pojí i odlišné projevy. Ty většinová populace, respektive medicína, diagnostikuje jako poruchy, onemocnění, syndromy a historicky se je snaží „léčit“ jako je to zvykem u jiných poruch, onemocnění a syndromů. Bojovníci za lidská práva – zejména pak lidí s „poruchou“ autistické spektra – však poukazují na to, že určitá míra odlišnosti je v biosféře běžná a že ne vše je potřeba „léčit“, což v praxi mnohdy znamená totéž jako přizpůsobit většinové – tzv. neurotypické – populaci.
Pojmy neurodivergence ani neurodiverzita nemají žádné pevné medicinské vymezen. Nepochází totiž z medicíny. Za jejich vznikem a vymezením stojí aktivisté, kteří bojovali za práva lidí s „poruchami“ autistického spektra. Zejména pojem neurodivergence se však začal používat i v souvislostí s jinými neurologickými odlišnostmi než s autismem. I když se tyto pojmy v medicíně nepoužívají, začala být neurodivergence předmětem zkoumání a různé lékařské publikace tento pojem používají.
Samotné neurodivergentní hnutí je však o změně paradigmatu v přístupu k lidem s minoritní strukturou mozku. Za samotným pojmem neurodivergence stojí dnes 43letá americká aktivistka za práva autistů Kassiane Asasumasu (za svobodna Sibley), která sama má od tří let diagnostikovanou poruchu autistického spektra a většinu dětství byla obětí šikany (viz 43. díl). Kromě toho trpí také epilepsií (ta má u lidí s PAS poměrně častý výskyt) a PTSD v důsledku aplikace metody ABA (Applied behavior analysis), která se používá podmíněné programování pro kompenzaci některých nevýhod autismu nebo podle některých kritiků také k tomu, aby se naučili fungovat jako neurotypičtí lidé. V praxi se ale jednotlivá pracoviště nabízející ABA radikálně odlišují. V USA kupříkladu ještě loni existovalo jedno, kde dostávali pacienti za neuposlechnutí příkazu elektrošoky.
Historie boje za právo mít jinou strukturu mozku
Boj za práva lidí s neurodivergencí probíhal pro většinu populace zcela bez povšimnutí. Málokdo se o tomto světě dozvěděl, pokud do něj sám nepatřil, nebo neměl dítě, které by tam patřilo. Jak bylo zmíněno již včera, vše začalo lidmi s poruchami autistického spektra, kteří dnes v USA opět čelí útokům systému.
Největší počin na evangelizaci i podporu lidí s autismem přišel v roce 1988 s filmem Rain Man s Tomem Cruisem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích. Rain Man totiž ukázal, že s PAS se pojí nejen nevýhody, ale i výhody, a že lidé s PAS jsou úplně stejní lidé jako všichni ostatní, což jsou základní premisy přístupu, který přináší neurodivergence – nejsme nemocní nebo porouchaní, jak nás nazývají diagnostické systémy, jsme jen jiní.
V roce 1992 americký aktivista a spisovatel Jim Sinclair spolu s Xenii Grant a Donnou Williams založili Autism network International, která zastupuje práva autistů a bojovat proti jejich „léčení“. Jim v roce 1993 vydal v The New York Times a New York magazine esej s názvem „Netruchlete za nás (Don’t mourn for us)“, který většinové populaci přiblížil svět a život lidí s PAS.
Samotný časopis The New York Times sehrál v oblasti neurodivergence klíčovou roli. V roce 1997 jeho redaktor Harvey Blume ve svém článku nazvaném Autisté, osvobozeni od osobních setkání, komunikují v kyberprostoru, poprvé použil termín neurologický pluralismus a ukázal lidi s PAS jen jako odlišné, nikoliv jako „nemocné“, které je potřeba od většinové společnosti separovat.
V roce 1999 maďarsko-australská socioložka Judy Singer a matka holčičky s dnes již neexistujícím Aspergerovým syndromem (aktuálně spadá pod PAS), sepsala diplomovou práci na University of Technology Sydney na téma Odd People In: The Birth of Community Amongst People on Autism Spectrum, kdy vzala medicinský model postavený na kognitivních poruchách a konfrontovala ho s biodiverzitou a přístupem k lidským právům a svobodám. Její myšlenky tehdy popularizoval novinář právě Harvey Blume, se kterým se setkala na univerzitě. Z jejích prací pochází i pojem neurodiverzita.
Čemu čelí neurodivergentní lidé
Lidé s neurodivergence neustále čelí nepochopení ve vzdělávacím systému, práci i sociálním životě. A to jednoduše proto, že neurotypická společnost si neumí jejich vnímání světa představit ani mu porozumět. Často jsou právě pro svou odlišnost terčem šikany (viz 43. díl), a to se všemi jejími důsledky. Mnoho neurodivergentních lidí naráží na řadu překážek a diskriminace.
Ostatně někteří rodiče se dodnes bojí, aby jejich dítě nedostalo některou z neurodivergentních diagnóz – včetně např. ADHD, že ho to bude v budoucnu diskvalifikovat a bude to použito proti němu.
Neurodivergentní lidé se často setkávají s tím, že jim zdravotnictví ublíží, už třeba jen tím, že pojímá jejich odlišnost jako poruchu a nemoc, kterou je potřeba léčit a často ignoruje jakékoliv benefity jejich odlišnosti, natož, aby je pomáhalo rozvíjet. Ostatně u neurodivergence jsou běžné termíny jako disease, condition, syndrome, nebo disorder. Navíc, v případě některých neurodivergencí jako jsou PAS nebo třeba Downův syndrom je stále ještě v některých zemích běžné systémové násilí, snahy o „převýchovu“, „léčbu“ a izolaci od „zdravé“ – správně spíš neurotypické – populace. Čelí tak stejné státní šikaně jako třeba dříve (a někde stále ještě) homosexuálové.
Největší překážky však čekají neurodivergentní lidi v jejich vnitřním životě. Mnoho lidí s neurodivergencí se ocitá ve vnitřním chaosu, protože interakce s ostatními lidmi naznačují, že s nimi je něco výrazně jinak. Tito lidé vnímají, že jsou jiní, ale nevědí jak a proč, a chybí jim potvrzení od ostatních. Většinu svého života se tak cítí nepochopení, a to i vlastními rodiči. Při aplikaci vlastních předpokladů o světě totiž přijde pro ně nečekaná a nepochopitelná reakce – v podstatě stejně jako je pro neurotypického člověka nepochopitelné jejich chování. Sociální interakce jsou pak děsivé a nepředvídatelné. Svět neurotypických lidí je pro ně kvůli odlišnému fungování jejich mozku tedy často více či méně nesrozumitelný.
Život s odlišností
Jak vypadá život neurodivergentních lidí s neurodivergencí, kterou má třeba jen 0,5 % populace? Pojďme si to ukázat na příkladu člověka, který má tělesnou výšku 203 cm, tedy cca jen jako 0,5 % populace.
Dopravní prostředky? Do drtivé většiny se nevejde, protože jsou navržené obvykle pro lidi s výškou kolem 50. percentilu a 1 standardní odchylkou, tedy do nějakých 190 cm. Na sedadlech se mu nebude dobře sedět, ale v autobuse, metru, tramvaji, vlaku se mu nebude ani dobře stát, protože se bude muset ohýbat, nebo mít hlavu mezi tyčemi, kde se ostatní drží.
Oblečení? Ve většině obchodů žádné nekoupí, protože rukávy a nohavice budou moc krátké a XXL oblečení bude a priori pro lidi se standardní výškou, ale nadstandardní hmotností.
Boty? Koupí maximálně tak ve specializovaných obchodech za specializovanou cenu.
Postele, matrace, peřiny?
Cestování? Ve většině hotelů a ubytování se nevyspí, protože mu bude krátká postel i peřina. Cestování letadlem, vlakem i autobusem bude nepohodlné, protože se tam pořádně nevejde.
Život ve vnitřních prostorách? Do většiny futer od dveří se bude muset ohýbat, často se bouchne do hlavy, kuchyňské linky budou nízké, pod stoly si nedá nohy, běžné židle budou nepohodlné, nebo ho ani neunesou, gauče budou mít nízké opěrky atd. Cvičení v interiéru bude také problém, ať už kvůli nedostatku místa, nízkým stropům či cvičícím strojům navrženým pro lidi do 190 cm.
Co uvidí většinová populace? „Ty jsi vysokej, ty asi hraješ basket, viď?“ „Tebe bych potřeboval(a) doma, abych dosáhl(a) tam či onam!“
U většiny neurodivergencí ale na první pohled žádný rozdíl vidět není. Přesto lidé s neurodivergencí, podobně jako „somatodivergentní“ čelí nevýhodám své odlišnosti několikrát denně, 7 dní v týdnu, 365/6 dní v roce. Někteří si všimnou jejich talentů – matematika, logika, komplexní přemýšlení, prostorová představivost apod., které rádi využijí, ale nechtějí akceptovat odlišnost, která k nim vede.
Život bez znalosti své diagnózy
Existuje poměrně dost neurodivergencí – namátkou třeba lehčí poruchy autistického spektra, ADHD či dyslexie, které zejména u generace dnešních dospělých ve věku 40+ let, prošly v dětství bez jakéhokoliv povšimnutí či diagnostiky.
Tito lidé se s nimi naučili žít v neurotypické společnosti neurotypickým způsobem. Tato adaptace, často vedená metodou pokus-omyl, jim však způsobila v životě mnohdy značné komplikace. Podepsala se na jejich vzdělání, zaměstnání, sociálních vztazích a zejména na vztahu k sobě.
Mnozí z nich si odmalička připadali jako trochu jiní než ostatní, ale pro řadu z nich to znamenalo, že jsou „horší“ než ostatní. Vnímali, že někteří mají „běžné“ (tj. pro neurotypickou společnost běžné) věci výrazně snazší a že jediný, kdo s těmito věcmi má nějaký problém jsou oni sami. Mnozí neurodivergentní lidé navíc postupně získali sociální úzkosti.
Odhalení vlastní neurodivergence je pro mnoho takových lidí často úlevné. A to i proto, že v dnešní době existuje mnoho zahraničních projektů, které se zaměřují nejen na popis typických negativ a nevýhod dané neurologické odlišnosti, ale také na jejich výhody. Ty ne vždy bývají daným neurodivergentním člověkem dostatečně dobře podchyceny.
Znalost diagnózy navíc může daným lidem odemknout cestu nejen k novým strategiím, jak se naučit s vlastní odlišností pracovat, ale také třeba k většímu pochopení od nejbližších, včetně rodinných příslušníků, či na pracovišti (často se to děje např. u ADHD). Velký benefit může mít znalost vlastní odlišnosti i v tom, že se neurodivergentní člověk může naopak naučit chápat neurotypické lidi – tj. lidi, kteří mají od něj výrazně odlišnou strukturu mozku. S nepochopením totiž – logicky – bojují vždy obě strany.
„Poruchy“ autistického spektra
„Poruchy“ autistického spektra (PAS) jsou neurovývojové odlišnosti, které ovlivňují způsob, jakým člověk vnímá svět, komunikuje, navazuje vztahy a zpracovává informace. Nejde o nemoc, ale o jiný způsob fungování mozku, který je přítomný od dětství a provází člověka po celý život. Důvod této odlišnosti není zcela znám, ale existují jasné vědecké důkazy o tom, že v jejich vzniku může hrát roli kontakt s některými toxiny v raném dětství.
Autismus je pojem označující široké spektrum projevů. Každý autistický člověk je jiný. Někteří potřebují výraznou podporu v každodenním životě, jiní jsou vysoce samostatní, studují, pracují a zakládají rodiny a někteří ani o tom, že mají poruchu autistického spektra nevědí. Největší komplikace pociťují lidé s PAS při sociálních interakcích.
Mezi typické oblasti, které mohou být u PAS odlišné, patří:
- komunikace a sociální interakce (např. čtení neverbálních signálů, small talk, potřeba jasnosti),
- smyslové vnímání (přecitlivělost či naopak snížená citlivost na zvuky, světlo, dotek),
- rutiny a potřeba předvídatelnosti,
- intenzivní zájmy a hluboké soustředění na vybraná témata.
Nyní se do PAS řadí i Aspergerův syndrom, který byl dříve samostatnou diagnózou. Ten se typicky pojí s průměrnou či nadprůměrnou inteligencí, rozvinutou řečí, ale obtížemi v sociálním porozumění, flexibilitě a zvládání změn. Lidé s Aspergerovým profilem často vynikají v analytickém myšlení, systematičnosti a specializovaných dovednostech.
PAS se budeme podrobně věnovat v samostatném dílu podcastu.
ADHD
ADHD (Attention-Deficit/Hyperactivity „Disorder“), česky „porucha“ pozornosti s hyperaktivitou, je neurovývojová odlišnost, která ovlivňuje způsob, jakým mozek reguluje pozornost, impulzivitu a míru aktivity. Nejde o nemoc, lenost ani nedostatek vůle – jde o jinak fungující nervový systém – tedy neurodivergenci.
Dříve se rozlišovalo také ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity). Dnes se ADD oficiálně neuvádí jako samostatná diagnóza, ale odpovídá typu ADHD s převahou nepozornosti. Současná diagnostika tedy mluví o ADHD ve třech formách:
– s převahou nepozornosti (dříve ADD),
– s převahou hyperaktivity a impulzivity,
– kombinovaný typ.
Typickými projevy ADHD jsou potíže se soustředěním, zapomínání, roztěkanost, problémy s organizací času, impulzivní jednání nebo vnitřní neklid. U dětí se často projeví výraznější pohybová aktivita, u dospělých spíše „neklid v hlavě“, zahlcení myšlenkami a chronický pocit, že nestíhají. Zejména dospělí, kteří nebyli diagnostikovaní, takový stav považují za normální, se kterým bojují přeci všichni ostatní dospělí (zejména, když mají děti).
Na vzniku ADHD se podílí celá řada faktorů, včetně např. předčasného porodu (viz 93. díl) nebo stravy, potažmo kontaktu s toxiny ve stravě a prostředí.
ADHD má i své benefity. Lidé s ADHD často vynikají kreativitou, schopností hyperfokusu na témata, která je skutečně zajímají, rychlým myšlením, empatií a originálním pohledem na svět. Problémy vznikají hlavně tehdy, když je jejich fungování posuzováno výhradně podle neurotypických norem.
Důležité je vědět, že ADHD přetrvává i v dospělosti – jen se mění jeho projevy. Včasné pochopení, správná podpora, úprava prostředí a případně odborná pomoc mohou výrazně zlepšit kvalitu života.
ADHD se budeme podrobně věnovat v samostatném dílu podcastu.
Odlišnosti v učení
„Poruchy“ učení jsou poruchami pouze pokud člověka s touto neurodivergencí budeme chtít zařadit do neurotypického vzdělávacího systému. Ve skutečnosti jde totiž o odlišný způsob zpracování informací v mozku, který se nejvíc projeví právě ve škole – při čtení, psaní, pravopisu nebo počítání. Dítě s touto neurodivergencí sice může mít dostatek inteligence i snahy, ale jeho výsledek naprosto neodpovídá vynaloženému úsilí, tedy ve srovnání s jeho neurotypickými spolužáky. Čím dřív se podaří tuto neurodivergenci identifikovat, tím méně negativních dopadů bude pro daného člověka mít. Za část souvisejících potíží totiž mnohdy může neurotypický vzdělávací systém.
Dyslexie
„Porucha“ učení, která narušuje způsob, jakým mozek zpracovává psaný jazyk. Lidé s dyslexií mají potíže se čtením a souvisejícími dovednostmi. Ve skutečnosti je však s touto odlišností, který se týká 20 % populace a má širokou škálu vážnosti projevů, spojené opravdu široké spektrum výhod.
Dysgrafie
Neurologické „onemocnění“, při kterém má člověk potíže s psaním odpovídajícími jeho věku. Může se jednat o potíže s fyzickým psaním nebo s převáděním myšlenek do psané podoby. Existuje také dysortografie, která se projevuje pravopisnými chybami, které neodpovídají naučeným pravidlům: záměny podobných hlásek, vynechávání písmen, problémy s i/y, diakritikou, shodou podmětu s přísudkem, předponami apod.
Dyskalkulie
„Porucha“ učení, která ovlivňuje schopnost člověka počítat. Tito lidé mají typicky potíže s představou množství, číselnou osou, rozkladem čísel, odhadem, násobilkou, převody jednotek i postupy ve slovních úlohách. Často při výpočtech také zaměňují znaménka nebo se ztratí v postupu výpočtu.
Dyspraxie
Vývojová „porucha“ koordinace pohybu, která se objevuje v dětství a způsobuje potíže s motorickými dovednostmi. Způsobuje také problémy s koordinací. Ačkoli neexistuje žádný lék, ergoterapie může dětem s dyspraxií velmi pomoci naučit se překonávat tyto potíže.
„Poruchám“ učení se budeme podrobně věnovat v samostatném dílu podcastu.
„Léčení“ neurodivergentních lidí
Jak poznamenal doc. Richard Armitage ve své rešerši v časopise BMJ Paediatrics Open na téma příčin šikany (viz 43. díl) tak jakákoliv výrazná odlišnost bývá častou příčinou šikany. Někdy tuto šikanu může mít na svědomí bohužel i stát.
Neurodivergentní lidé – a to nejen ti s autismem, ale třeba i s „poruchami“ učení, Downovým syndromem nebo třeba bipolární poruchou mohou čelit ze strany systému výraznému upírání práv a svobod – na vzdělání, na svobodu pohybu, na zdraví, nebo třeba i na samotný život.
Neurodivergentní přístup se snaží k lidem s odlišnou strukturou mozku přistupovat jako k lidem, kteří jsou zkrátka v něčem odlišní a mají něco, co není v majoritní společnosti obvyklé – třeba jako nejsou obvyklé zrzavé vlasy. Tento přístup, kterému dali vzniknout aktivisté bojující za práva lidí s „poruchami“ autistického spektra je výrazně odlišný od do té doby běžného přístupu označující neurodivergentní lidi za nemocné a „porouchané“.
Dlouhé desítky let navíc „léčba“ spočívala v ohýbání neurodivergentních lidí do neurotypické společnosti, včetně toho, že jim byly tlačeny neurotypické přístupy a postupy ve vzdělávání, v práci, v tom, jak se co má dělat, nebo ne, nebo jak se co má prožívat, nebo ne. Faktem ale je, že pro mnoho neurodivergentních lidí není tato cesta cestou ke svobodnému a spokojenému životu.
Většina z nich ke svému štěstí a spokojenosti potřebuje totiž věci, které jsou pro neurotypické lidi třeba nepochopitelné – například znát jízdní řády všech autobusů ve městě z každé jejich zastávky, mít možnost dokonale se na dlouhé hodiny a dny ponořit do jednoho tématu a zjistit si o něm i ty nejmenší a pro mnoho lidí zcela nepodstatné detaily nebo mít možnost nejprve vidět funkční celek a smysl celého učení, a teprve pak se učit dílky, které složí celou skládačku, a to ještě jiným způsobem.
Neurodivergence je tak více o respektu k jedinečnosti než o „opravě poškození“. Navíc s odlišnou a výjimečnou strukturou mozku se často pojí i odlišné a výjimečné myšlení, které může vyniknout nejen nad neurotypickými lidmi, ale stále ještě i nad AI.
Tourettův syndrom
Tourettův syndrom je neurovývojová „porucha“, která se obvykle objevuje v dětství, nejčastěji mezi 5.–7. rokem života. Její hlavní charakteristikou jsou tikové projevy – náhlé, rychlé, opakované a neúmyslné pohyby nebo zvuky, které člověk nedokáže plně ovládat a které mohou narušovat sociální kontakty člověka.
Rozlišujeme motorické tiky (např. mrkání, krčení ramen, pohyby hlavou, grimasy) a vokální tiky (odkašlávání, posmrkávání, pískání, vydávání zvuků či slov). Pro stanovení diagnózy musí být ještě během dětství přítomny oba typy tiků po dobu alespoň jednoho roku, i když jejich intenzita se může výrazně měnit.
Tourettův syndrom je často obestřen mýty. Jedním z nejrozšířenějších je přesvědčení, že lidé s TS nekontrolovaně nadávají. Tento jev (koprolálie) se však vyskytuje jen u menšiny lidí. Většina lidí s TS nikdy vulgární slova – v rámci tiků – neříká.
Tikové projevy se často zhoršují při stresu, únavě nebo silných emocích a naopak se mohou zmírnit při soustředění nebo klidných činnostech. Mnoho lidí popisuje tzv. předtikovou tenzi – vnitřní napětí, které se uvolní až provedením tiku.
Tourettův syndrom se často pojí s dalšími projevy, jako je ADHD, OCD, úzkosti nebo “poruchy učení”. TS není „zlozvyk“ ani výsledek špatné výchovy, za který ho někteří lidé zaměňují. Je to neurobiologická odlišnost.
Tourettovu syndromu se budeme podrobněji věnovat v samostatném dílu podcastu.
Odlišnosti ve smyslovém vnímání
„Poruchy“ smyslové percepce (označované též jako „poruchy“ smyslového zpracování) popisují situace, kdy mozek zpracovává informace ze smyslů jinak, než je běžné u většinové populace. Nejde tedy o poruchu samotných smyslových orgánů (zrak, sluch, hmat…), ale o to, jak mozek tyto podněty třídí, vyhodnocuje a propojuje.
Člověk s poruchou smyslové percepce může reagovat na běžné podněty buď přehnaně silně, nebo naopak nezvykle slabě. Někdo je extrémně citlivý na hluk, světlo, doteky nebo pachy, jiný naopak vyhledává silné podněty – hlasitou hudbu, intenzivní pohyb, tlak či výrazné chutě. Časté jsou také potíže s rovnováhou, orientací v prostoru nebo s vnímáním vlastního těla.
Tyto odlišnosti mohou výrazně ovlivňovat každodenní fungování člověka. Jako dítě pak může působit „neklidně“, „neposlušně“ nebo „přecitlivěle“, jako dospělý zase může být rychle přetížený, vyčerpaný nebo mít potíže se soustředěním.
Poruchy smyslové percepce se často objevují u lidí s jinou neurodivergencí, například s ADHD, poruchami autistického spektra, úzkostnými poruchami nebo i po traumatických zkušenostech (viz 126. díl). Mohou se ale vyskytovat i samostatně.
Podpora spočívá především v porozumění, úpravě prostředí a osvojení si vhodných strategií zvládání – například oblasti regulace hluku a světla, smyslových pauzách, pohybových aktivitách nebo spolupráce s ergoterapeutem.
„Poruchám“ smyslové percepce se budeme podrobněji věnovat v samostatném dílu podcastu.
Neuropsychiatrické odlišnosti
Mnoho organizací i autorů řadí mezi neurodivergence i některé psychiatrické diagnózy. Nejčastěji to bývají OCD, bipolární porucha a někdy také sociální úzkostná porucha, která se u neurodivergentních lidí mnohdy rozvine v důsledku jejich nepříjemných zkušeností z interakcí s ostatními lidmi.
Sociální úzkostná porucha
Někdy též sociální fobie je zdravotní stav, který způsobuje strach a úzkost v přítomnosti jiných lidí, tedy prakticky ve všech sociálních situacích, včetně školy, práce, kontaktu s lékařem apod. Lidé trpící sociální úzkostí se bojí, že budou ostatními odsouzeni, bedlivě sledováni apod. Z neurodivergentního pohledu však jde o odlišné nastavení systému pro zpracování (ne)jistoty a ohrožení.
OCD
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) zahrnuje neustálé rušivé myšlenky a nutkání (obsese), od kterých si člověk uleví tím, že bude přesně opakovat určité konkrétní chování (kompulze). Lehká forma OCD je například pověrčivost – když okamžitě zaklepu na dřevo (kompulze), zajistím, okamžitě ulevím od silného strachu, že právě tím, že jsem o tom teď mluvil(a) jsem způsobil(a), že se to pokazí (obsese) – OCD je to tehdy, kdy opravdu musím zaklepat, jinak mě tato iracionální myšlenka neopustí. OCD může výrazně ztěžovat každodenní úkoly. Kompulze však nejsou „zlozvyky“, ale pokusy snížit extrémní vnitřní úzkost. Jde tedy o odlišné vnímání reality způsobené z pohledu neurotypické populace nestandardním nastavením mozkových okruhů pro vyhodnocování ohrožení.
Bipolární porucha
Chronická porucha nálady, která způsobuje intenzivní změny nálady, úrovně energie i chování. Manické a hypomanické epizody jsou hlavním příznakem tohoto onemocnění a většina lidí s bipolární poruchou trpí také depresivními epizodami. Onemocnění je možné léčit pomocí léků, které mění biochemii fungování mozku a je nutné je obvykle užívat trvale, psychoterapie, změn životního stylu a dalších léčebných postupů.
Neurodivergence kvůli genové odlišnosti
Některé neurodivergence jsou způsobené poškozením genetické informace v DNA už od početí.
Downův syndrom
Downův syndrom je genetická porucha, při které se člověk narodí s jednou kopií chromozomu 21 navíc. To znamená, že má celkem 47 chromozomů namísto 46. To může ovlivnit vývoj jeho mozku a těla. Lidé s diagnostikovaným Downovým syndromem vedou šťastný a zdravý život, pokud mají podporu a péči.
Prader-Williho syndrom
Vzácné genetické onemocnění způsobené poškozením části funkcí 15. chromozomu. Způsobuje slabý svalový tonus, nízkou hladinu pohlavních hormonů a neustálý pocit hladu. Část mozku, která řídí pocit sytosti nebo hladu, u lidí s PWS nefunguje správně. Přejídají se, což vede k obezitě (viz 119. díl). Později se objevují další příznaky. Mezi ně patří: Malý vzrůst, Slabé motorické schopnosti, Přibývání na váze, Nedostatečně vyvinuté pohlavní orgány, Mírné mentální a učební postižení
Williamsův syndrom
Známý také jako Williams-Beurenův syndrom, je vzácné genetické onemocnění způsobené vymazáním některých genů ze 7. chromozomu postihující nervový vývoj, které se vyznačuje mnoha příznaky, včetně specifických fyzických rysů, opožděného vývoje, kognitivních potíží a kardiovaskulárních abnormalit. Williamsův syndrom může způsobit špatný růst v dětství a většina dospělých s tímto onemocněním je menší než průměr. Williamsův syndrom může také způsobit endokrinní potíže, jako je nadměrné množství vápníku v krvi a moči, snížená funkce štítné žlázy a předčasná puberta.
DiGeorgův syndrom
Genetická porucha, která může postihnout mnoho částí těla vašeho dítěte. Příčinou tohoto onemocnění je chybějící část chromozomu 22. Mezi běžné abnormality spojené s DiGeorgeovým syndromem patří rozštěp patra, anomálie ledvin a problémy s brzlíkem. Většina dětí také trpí: srdečními problémy, jinými specifickými rysy obličeje, oslabeným imunitním systémem a opožděným vývojem
Tlak na potraty
Rodiče dětí s odlišnostmi způsobenými nestandardními chromozomy jsou v některých zemích, Česka nevyjímaje, vystavováni tlak na umělé přerušení těhotenství (viz 67. díl). Tato neurodivergence je zároveň jedinou neurodivergencí, která lze spolehlivě diagnostikovat ještě před narozením dítěte. Mnoho z těchto neurodivergencí je navíc spojeno s dalšími somatickými zdravotními potížemi i fyzickými odlišnostmi od neurotypické a genotypické společnosti. Řada dětí s těmito odlišnostmi však může vést plnohodnotný a šťastný život, mnohdy paradoxně i šťastnější, než je obvyklé v neurotypické společnosti.
V některých jiných zemích je naopak přístup lékařů zcela odlišný. Rodičům s diagnostikovanou genetickou abnormalitou u plodu je doporučena příslušná podpůrná skupina, dostanou informační brožury, setkají se s rodiči dětí s touto abnormalitou a mají k dispozici ještě během těhotenství veškerou odbornou pomoc psychologů i sociálních pracovníků. Lékaři tedy nechávají vše na jejich svobodném a co nejlépe informovaném rozhodnutí.
V minulosti, kdy neexistovala prenatální diagnostika přitom děti s genetickými abnormalitami byly odebírány rodičům a koncentrovány ve speciálních zařízeních, aby byly co nejvíce izolovány od populace. Děti, které měly šanci na plnohodnotný šťastný život se tak ocitaly samy bez rodičů v celoživotním koncentračním táboře, kde takový život rozhodně neměly.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Neurodiversity, National Library of Medicine (EN)
Neurodivergence, Kent Community Health (EN)
Neurodivergent, Cleveland Clinic (EN)
Genetics of Dyslexia, Dyslexia Research Trust (EN)
THOMAS, Eleanor. Why critical psychology and the neurodiversity movement need each other. Online. Frontiers in Psychology. 2024, roč. 15. ISSN 1664-1078. Dostupné z: https://doi.org/10.3389/fpsyg.2024.1149743. [cit. 2025-12-29].