Rodičovství je ten nejtěžší úkol. Je spojený s obrovským množstvím lásky, radosti i pocitů naplnění. Je to ale také práce, na kterou jste v podstatě vždy nedostatečně připraveni; práce která (ideálně) nikdy neskončí; práce, ve které vždycky (aspoň trochu) selžete; no a také práce, za kterou obvykle neobdržíte uznání ostatních. A aby toho nebylo málo, rodičovství je také práce, při které dostanete obrovské množství rad – často nevyžádaných, protichůdných, nesrozumitelných, neintuitivních a mnohdy otravných. No a tomu, jak se z toho všeho nepos*at jsme věnovali tento díl našeho podcastu 😊
Chcete si být jistější při výchově dětí? Používat při ní vědecky ověřené nástroje z prestižní a uznávané Yale University od prof. Alana Kazdina, bývalého prezidenta American Psychological Association (2008) a zakladatele a dlouholetého ředitele Yale Parenting Center and Child Conduct Clinic? Mrkněte na naše webináře o výchově.
Dostatečně dobrý rodič
Ve své slavné knize Playing and Reality (hra a realita) z roku 1971 britský pediatr a psychoanalytik Donald Woods Winnicott použil poprvé termín „good enough mother“ (dostatečně dobrá matka) pro to, aby vyjádřil, že matka (či otec) nemusí být dokonale naladěni a okamžitě reagovat na všechny potřeby svého malého dítěte, ale že bohatě stačí, pokud jsou v tom „dostatečně dobří“, a dokáží dítě ochránit před častým zažíváním extrémního diskomfortu a stresu – ať už emocionálního nebo fyzického.
Winnicott přímo apeloval na rodiče, aby rezignovali na potřebu být „perfektní“. Dokonce uklidňoval rodiče, že když si dítě zažije krátkou frustraci, a bude kvůli tomu plakat, že to dítě bez problémů zvládne, že to, oč tu běží je hlavně relativně rychlá, empatická a pečující reakce – tedy bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí – ze strany pečující osoby. Rodiče – narození často během 2. světové války – totiž na přelomu 60. a 70. let, kdy věda postupně začala odhalovat, co se s dětmi v raných fázích života všechno děje, začali být více úzkostní. Zejména matky, které tou dobou obvykle plnily roli primární pečující osoby, často doslova obětovaly své potřeby jen proto, aby dokázaly perfektně reagovat na potřeby dítěte.
V 60. a 70. letech minulého století se totiž v západním světě už poměrně hodně vědělo o tom, jak klíčové je „správné“ zacházení s dítětem v prvních letech po jeho narození. Po 2. světové válce se psychologie, psychiatrie i psychoterapie soustředily na výzkum psychiky dětí. Mnohé vlády, včetně britské, financovaly tyto výzkumy i proto, že po válce zůstalo obrovské množství sirotků, kteří měli nejrůznější nečekané tělesné a psychické problémy. Nová zjištění ale vyvinula na rodiče zcela nový tlak.
Díky tomu nakonec věda zjistila, jak naprosto zásadní je pečující osoba pro dítě v prvních letech jeho života. Radikální revoluci ve významu vztahu dítěte se vztahovou osobou přinesl až britský výzkum v poválečných sirotčincích. Jeho ústředními postavami byl britských psycholog, psychiatr a psychoanalytik v jedné osobě John Bowlby, který definoval přelomovou teorii vztahové vazby (viz díl 12) a rakousko-americký psychoanalytik René Árpád Spitz, který se věnoval výzkumu psychotoxicity odloučení malých dětí od pečující osoby a přišel s fenoménem tzv. anaklitické deprese nebo též hospitalismu – tj. silně negativních dopadů hospitalizace dětí bez matek, což prokazatelně narušuje tělesný a psychický vývoj dítěte.
Bowlby a Spitz společně v roce 1952 připravili dokumentární film A Two-Year Old Goes to the Hospital, který ve všech civilizovaných zemích donutil nemocnice začít hospitalizovat děti se svými rodiči. Bylo to rok poté, co John Bowlby dopsal svoji monografii Maternal Care and Mental Health (Mateřská péče a duševní zdraví) pro Světovou zdravotnickou organizaci. A ano, KSČ tím pádem celou dobu prokazatelně věděla, že hospitalizace dětí bez matek dětí nade vší pochybnost poškozuje na psychickém i fyzickém zdraví, a tento stav záměrně udržovala.
Péče o základní potřeby (miminka i sebe)
Albert Pesso definoval celkem pět základních potřeb ve 3 různých úrovních. Pojmenoval je podle toho, jaké potřeby má už malé miminko po narození. U dětí je jejich pokrytí povinností rodičů, my už to musíme zvládnout sami. Ne snad na to, abychom si je všechny dokonale sami pokryli, ale abychom si případně zajistili jejich pokrytí.
Místo – mít svoje místo – svoji postýlku, svoji sedačku, později i židličku. Rodiče o to fyzické místo často s příchodem dítěte přijdou, protože musí přestavět byt. Najděte si své nové fyzické místo a až pokryjete tuto fyzickou úroveň, pokračujte v té symbolické – udělejte si pro sebe prostor, ideálně každý den, aspoň 5 minut.
Péče – o dítě pečujeme už od narození, krmíme ho, omýváme, přebalujeme, oblékáme apod. Když je větší pečujeme i o jeho další potřeby, třeba o blízkost, pozornost, podněty. Jak ale pečujete o sebe? Máte čas se v klidu najíst, dát si v klidu sprchu? A co péče o duši, sdílení prožitků z vašeho nelehkého úkolu rodiče, partnera, zaměstnance, kamaráda. Obklopte se dostatkem přátel, kteří vás aspoň občas opečují.
Podpora – už při kojení dáváme miminku podporu, tu fyzickou. Později ho podporujeme i symbolicky, fandíme mu, učíme ho překonávat překážky, utěšujeme ho, když mu něco nejde. A co vás? Kdo podporuje a utěšuje vás? Mnohdy to bývá partner, ale jen na něj to hodit není fér. Sežeňte si pro sebe podporu – v rodině, přátelích, ostatních maminkách, a samozřejmě i v sobě.
Ochrana – dítě ochraňujeme celý náš život. Na začátku před fyzickým nebezpečím, pak před tím symbolickým. I my ale potřebujeme ochranu. „Domeček“, kde si můžeme vydechnout. Někdo ho má v objetí partnera, jiný ve svojí původní rodině, někdo u přátel anebo v meditaci. Jak chráníte sebe, když to nejvíc potřebujete?
Hranice – všechno má své limity. Na začátku života i oblast pohybu. Později to, kdy chodíme spát, co (ne)smíme dělat. Dospělí, tím spíše rodiče, jako by často své limity překračovali. Umíte pocítit, kdy už se blíží váš limit? A umíte ho respektovat? Když to neuděláte vy, neudělají to ani ostatní. Však jak by o něm věděli?
Resilience neboli odolnost
„Proces dobré adaptace tváří v tvář nepřízni osudu, traumatu, tragédii, hrozbám nebo významným zdrojům stresu – například rodinným a vztahovým problémům, vážným zdravotním problémům nebo stresům na pracovišti a finančním problémům,“ tak definuje resilienci Americká psychologická asociace (APA). Definic resilience ale existuje mnohem víc. Americká profesorka Ann S. Masten z Institutu pro vývoj dětí na University of Minnesota ji definuje jako: „Schopnost systému úspěšně se přizpůsobit nenadálým změnám, které ohrožují jeho stabilitu, život nebo vývoj.“
V praxi jde o to, že člověk (a patrně každý žijící organismus) disponuje určitými mechanismy, které věda stále ještě zkoumá, které mu umožňují překonávat nejrůznější životní příkoří a traumata. Tyto mechanismy jsou zcela individuální a někdy se uplatní ihned, během prožívání nepřízní osudu, ale někdy se uplatní i mnohem později, třeba až v dospělosti.
Na existenci resilience upozornily zejména válečné konflikty a přírodní katastrofy. Její existenci ještě více podtrhl výzkum Neblahých zážitků z dětství (ACEs) – viz díl 14. Právě při něm se ukázalo, že existují děti, které sice prožily velké množství hrůzných ACEs, ale přežily je relativně bez velkých negativních dopadů na psychické a fyzické zdraví. To ještě více podnítilo výzkumnou práci Christiny Bethell z John Hopkins University, která pak definovala 7 tzv. Positive Childhood Experiences (PCEs), které dokáží dopady ACEs aspoň na psychické zdraví výrazně snížit. Resilienci u dětí se budeme v podcastu ještě podrobně věnovat. Prozatím pro vás ale budiž uklidněním, že ať uděláte „špatně“ v podstatě cokoliv, vaše dítě se z toho může také bez problémů dostat. Někdy i třeba až v dospělosti, jako tzv. Late bloomer („pozdě vykvétající“). Příkladem budiž profesor chirurgie na University of Minnesota Michael Madaus, jehož neuvěřitelný příběh zotavení se ze života v alkoholické rodině a po dětských kriminálech najdete v krátkém videu.
Příliš mnoho informací
Velkým problémem, se kterým se dnes potýkají nejen rodiče, je příliš mnoho a často protichůdných informací v podstatě o čemkoliv. Rodič, který chce pro své dítě jen to nejlepší, se pak často ztrácí. Pátrá po pro něj/dítě důležitých informacích ve stresu, nevyspalý, mnohdy i s úzkosti z toho, že svému dítěti nějak ublíží. Kdo má pravdu, když každý tvrdí něco jiného? Jak se v tom vyznat a na koho se spolehnout?
Jak se v tom zkusit lépe zorientovat?
- Vyberte si jeden zdroj informací o jedné problematice
- Preferujte prestižní pracoviště ve svých oborech, která jsou celosvětově uznávaná a mají vlastní výzkum
- Ověřujte si vědecké zdroje, na které se váš zdroj odkazuje. Ověřte si, že se odkazuje na konkrétní dohledatelné vědecké články a odborné publikace, případně, že sám v dané oblasti provádí vlastní výzkum.
- Ve vědě platí jednoduché pravidlo – Nemáš zdroj? Dolož to vlastním výzkumem a publikacemi.
Co dělat, když se nechcete probírat informačním balastem, ale jen vědět, co dělat?
Ne každý se dokáže zorientovat ve složité vědecké mluvě a tématice. Proto prestižní světová pracoviště a vědci obvykle vydávají věcně správné, avšak srozumitelné, publikace. Bohužel málokdy jsou k dispozici v češtině. V oblasti rodičovství doporučujeme následující:
- Alan Kazdin, The Everyday Parenting Toolkit (průvodce rodičovskou výchovou)
- Alan Kazdin, The Kazdin Method for Parenting the Defiant Child (průvodce rodičovskou výchovou)
- Karl Heinz Brisch, Bezpečná výchova (průvodce budováním vztahu s miminkem od početí do jednoho roku věku)
- Mayo Clinic Guide to a Healthy Pregnancy (průvodce pro těhotné a matky novorozenců)
- Mayo Clinic Your Baby’s First Years (průvodce pro rodiče dětí od 0 do 3 let)
- Mayo Clinic Guide to Raising a Healthy Child (průvodce pro rodiče dětí od 3 do 11 let)
- Mayo Clinic Family Health Book (rodinný rádce v oblasti zdraví)
Není odborník jako odborník – nejen v Česku žijeme v tom, že odborníkem je ten, který se za něj prohlásí a o kterém to řekne dost dalších lidí. Média jsou jich ostatně plná. Ve světě sociálních sítí takovým „odborníkem“ bývá zase ten, který má hodně followerů. Málokdy je to bohužel (v ČR/SR) vědec. Jsou tito lidé ale opravdoví odborníci?
Lidé, kteří jsou vidět v médiích (ať už tradičních či sociálních) mají dar oslovovat ostatní lidi. Někdy navíc mohou mít dar i předkládat vědecky získané a relevantní informace ve srozumitelné formě. Někdy ale také mají bohužel spíš dar vytrhávat informace, kterým moc nerozumějí, z kontextu, a předkládat je – bez odkazů na konkrétní zdroje – jako fakta ve stylu „američtí vědci zjistili, že…“.
Jak se v tom všem zorientovat? Jistým vodítkem relevance zdroje může být to, z jakého odborného či vědeckého pracoviště daný odborník pochází, jaké má v dané oblasti odborné vzdělání a jestli se v ní věnuje vlastní vědecké činnosti (má aspoň Ph. D.) a pokud ne, tak jakou má vlastní praxi? Je to třeba primář nějaké prestižní kliniky na světově uznávaném pracovišti? Pokud nevyvíjí vlastní vědeckou činnost, tak jak a kde se ten člověk průběžně dál vzdělává? Jsou to celosvětově prestižní a uznávaná pracoviště ve svých oborech, či nikoliv?
V medicíně patří mezi významná pracoviště třeba Mayo Clinic (USA/UK), Harvard University (USA), John Hopkins University (USA), University of California (USA), University of Michigan (USA), Yale University (USA), University of Toronto (CA), University of Oxford (UK), Imperial College London (UK), Universität Heidelberg (SRN), LMU München (SRN), KU Leuven (BE) a mnohé další.
Ve vědě jsou obvykle nejspolehlivějším vodítkem odborné publikace a počty citací daného odborníka. K těmto informacím se však běžný smrtelník nedostane. Web of Science (web sdružující informace o vědcích a vědeckých publikacích) a ResearchGate („sociální síť“ pro vědce automaticky přiřazující jejich publikační činnost) nejsou totiž veřejně přístupné. Dobrým vodítkem je ale počet publikací na PubMedu. PubMed je veřejně přístupná databáze provozovaná National Library of Medicine (USA), která sdružuje vědecké publikace v oblasti medicíny, psychologie a přírodních věd. Přístupná je na adrese https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov.
Pozor na vědecké studie – není totiž věda jako věda. Vědecké studie lze dělat na 24 lidech stejně jako na 24 tisících lidech (a třeba v oblasti onkologie je i pár studií na mnohem větších vzorcích). Ne každá studie má tedy stejnou relevanci. Dobrým měřítkem je zejména to, zda článek o dané vědecké studii vyšel v peer reviewed vědeckém časopise (zda nějaký odborník v daném oboru – tzv. recenzent – podrobil studii, její setting a provedení, odborné kritice a schválil studii jako relevantní či nikoliv), a také to, jaký je impact factor daného vědeckého časopisu, tj. jak moc jsou jeho publikace často citovány v jiných vědeckých publikacích. Jsou totiž „vědecké časopisy“, co si víceméně vydává nějaká malá fakulta kdesi, a pak jsou vědecké publikace, za kterými stojí obrovské týmy lidí. Zde na pomyslném vrcholu stojí odborné časopisy Nature (IF 49 962) a Science (IF 47 728).
Pozor na komplexnost informací – Další problém, který nastává, a kterého různí „guruové“ rádi zneužívají, je přílišná komplexnost vědy, která někdy vede i k vědeckým studiím s v podstatě opačnými výsledky. Zejména v oblasti medicíny, a to včetně lidské psychiky, existuje obrovská komplexnost a provázanost jednotlivých dějů uvnitř těla i naší psychiky. I „obyčejný“ spánek zahrnuje několik (nejen) lékařských specializací – ORL, neurologie, pneumologie, psychiatrie, farmacie, biologie a psychoterapie. Lidé ale chtějí jednoduché, srozumitelné a rychlé informace. Život ale takto jednoduchý není, proto ho také věda do teď nedokázala přesně popsat, a proto ho stále zkoumá. Pokud tedy chcete jednoduché a srozumitelné informace, spoléhejte na komplexní publikace od odborných pracovišť, za kterými často stojí tým odborníků z různých oborů.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
Nejdřív jsem JÁ, a potom teprve ostatní! (základní potřeby podle Ala Pessa)
Co potřebujete k životu, abyste byli spokojení (hierarchie potřeb)
Rok sobě aneb jak přestat být sobečtí (proč o sebe pečovat)
Kristin Neff, Self-Compassion: The Proven Power of Being Kind to Yourself
Kristin Neff, The Mindful Self-Compassion Workbook: A Proven Way to Accept Yourself, Build Inner Strength, and Thrive
Web o sebesoucitu od Kristin Neff, self-compassion.org
BETHELL, Christina D., Narangerel GOMBOJAV a Robert C. WHITAKER. Family Resilience And Connection Promote Flourishing Among US Children, Even Amid Adversity. Health Affairs [online]. 2019, 38(5), 729-737 [cit. 2022-05-20]. ISSN 0278-2715. Dostupné z: https://www.healthaffairs.org/doi/10.1377/hlthaff.2018.05425
BETHELL, Christina, Jennifer JONES, Narangerel GOMBOJAV, Jeff LINKENBACH a Robert SEGE. Positive Childhood Experiences and Adult Mental and Relational Health in a Statewide Sample. JAMA Pediatrics [online]. 2019, 173(11) [cit. 2022-05-20]. ISSN 2168-6203. Dostupné z: https://jamanetwork.com/journals/jamapediatrics/fullarticle/2749336