Možná to znáte. Celým životem se vám line stále stejný zdroj utrpení, často v různých formách a vy nevíte proč. Přáli byste si radši nebýt, chtěli byste dělat nové věci, ale „něco“ uvnitř vám v tom brání, připadáte si, že pro nikoho nejste důležití, nemůžete nikomu věřit, cítíte, že věci, co se vám dějí, nemůžete změnit, víte, že se můžete spoléhat jen a jen na sebe atd. Zhoubné životní scénáře mají různé formy. V roce 1966 přišli manželé Gouldingovi se seznamem 12 životních plánů zvolených v raném dětství, které lidem často ničí celý život a také s 12 cestami, jak z toho ven. V dnešním díle podcastu se podíváme na to, jaké konkrétní zhoubné životní scénáře to jsou a jak vznikají.
Zhoubné scénáře
Psal se rok 1966, když jednoho letního víkendu v americkém Menlo Park seděli manželé Robert a Mary Gouldingovi – ve své době velmi známí psychoterapeuté v USA, na terase svého terapeutického centra, kde se věnovali tzv. maratonovým skupinovým terapiím, a začali spolu diskutovat o „příkazech“ (injunctions), kterými se jejich klienti – často psychiatři, lékaři a psychoterapeuté – ve svých životech velmi často řídí. Toho víkendu vznikl seznam prvních 12 zhoubných životních scénářů, který od té doby už několikrát obletěl svět.
Zhoubný životní scénář je životní plán zvolený v raném dětství, který umožňoval dítěti v té době (a dle jeho vidění světa) přežít a který pak vyústil v maladaptivní chování v dospělosti, tedy stručně řečeno ve zdroj utrpení pro daného dospělého člověka. Tím, že daný člověk podle takového scénáře žije skoro celý život, tak mu přijde „normální“ a ani o něm neví. Bohužel, právě tento zhoubný scénář, je pak trvalým zdrojem stresu a úzkostí, konfliktních situací, omezování sebe nebo ostatních – zkrátka utrpení.
Původních 12 zhoubných životních scénářů zní:
- Nebuď/Neexistuj
- Nebuď, kým jsi (holka/kluk)
- Nebuď dítě
- Nedospívej (zůstaň dítě, nebuď sexuálním objektem, neopouštěj mě atd.)
- Nedělej to
- Nejednej
- Nebuď důležitý
- Nebuď blízký/Nikomu nevěř/Nemiluj
- Nikam nepatři
- Nebuď zdravý/v pořádku
- Nemysli (o nějaké věci)/Nemysli si to, co si myslíš, a mysli si to, co já
- Nepociťuj (nebreč, neraduj se)/neciť to, co cítíš, ciť to, co já;
Jeden ze studentů, který prošel terapeutickým výcvikem Gouldingových, John R. McNeel, posléze navázal na zhoubné životní scénáře, o kterých Gouldingovi mluvili ve svých pozdějších pracích a původní seznam dvanácti poselství doplnil o další jako:
- Neužívej si/Nebuď šťastný
- Nechtěj
- Neinvestuj
- Nevaž se
- Nebuď oddělený
- Nebuď vidět
- Neciť se úspěšný
- Nesdílej svůj život
- Neodpočívej
- Nebuď vděčný
- Nedotýkej se
O tom, jak se tyto scénáře propisují do každodenního života lidí, kteří jimi trpí, se budeme bavit postupně v jednotlivých dílech podcastu.
Dítě, Rodič, Dospělý
Transakční analýza je psychoterapeutický směr, se kterým přišel kanadsko-americký psychiatr Eric Berne v roce 1957. Poté, co byl po 15 letech výcviku odmítnut psychoanalytickou komunitou v San Franciscu, si založil vlastní psychoterapeutický směr, který byl srozumitelný, jednoduše aplikovatelný a vlastně i velmi efektivní. Díky jeho příteli a společníkovi Thomasu Harrisovi a jeho knize I’m OK, You’re OK (Já jsem OK, ty jsi OK), která vyšla v roce 1967, se z transakční analýzy stal de facto první self-help nástroj v historii.
Transakční analýza dělí osobnost na tři tzv. egostavy – Dítě, Rodič, Dospělý. Každý egostav je koherentním systémem myšlení, cítění a chování (Berne) a tělových vzorců (Richard Erskine).
Dítě je mladé a emocionální, řídí se pocity, obsahuje. Reprezentuje naše dětské chování. Dítě je zároveň zdrojem naší energie, je zvědavé, zvídavé, chce objevovat nové věci, radovat se z nich. Dětský egostav se ale dělí na dva dost zásadně odlišné podstavy – Svobodné (či též přirozené) Dítě, které se chce zmocňovat světa a žít naplno dětský život plný radosti a Adaptované Dítě (též Malý profesor), které hledá způsob, jak se adaptovat na svět dospělých a rodičů a být „hodné“.
Dospělý egostav je součást osobnosti, která zpracovává data, bez emocí, reaguje na tady a teď, něco jako počítač. Reprezentuje naše myšlenky, které zpracovávají aktuální dění.
No a Rodič obsahuje způsoby jednání a mluvení okoukané od rodičů nebo našich dětských představ o rodičích v oblasti péče a zodpovědnosti. Rodičovský egostav reprezentuje hodnoty a také se skládá ze dvou podstavů. Pečující Rodič, kterému jde o to, abyste se měli dobře, byli spokojení, šťastní, v bezpečí a Kritický rodič, kterému jde o to, abyste dělali to, co „byste měli“, a nedělali to, co „byste neměli“.
Pokud vás transakční analýza zajímá více, určitě si přečtěte knihu od Thomase Harrise a knihy od Erica Berneho Jak si lidé hrají a Co řeknete, až pozdravíte: Transakční analýza životních scénářů.
Nové rozhodnutí
Scénář je životní plán zvolený v raném dětství dětským egostavem, který umožňoval v dané chvíli a podmínkách dítěti v jeho pojetí světa přežít. Je to rozhodnutí, které učinilo malé dítě na základě faktického příkazu rodičů nebo i jiných pečujících osob, anebo na základě svých představ o jejich příkazu. Problém je, že tímto scénářem se pak člověk může řídit celý život, aniž by ho podrobil nějakému kritickému zhodnocení a aktualizaci. Tím, že rozhodnutí padlo pod tlakem, ho člověk bere jako automatické dogma, kterým se prostě řídí. Týká se to přitom jak velmi pozitivních rozhodnutí jako – už nikdy nepojedu na kole bez helmy, tak velmi zhoubných rozhodnutí jako už nikdy nebudu nikoho milovat.
Gouldingovi ale přišli s terapeutickými nástroji, které postavili na kombinaci transakční analýzy (viz výše) a Gestalt terapie, které pomohli identifikovat klientovi okamžik tohoto dětského rozhodnutí, vrátili ho do tohoto rozhodnutí (např. tzv. metodou dvou židlí, kdy Bob hrál otce klienta, nebo Mary jeho matku) a provedli ho novým rozhodnutím. To vše dělali v uspořádání tzv. maratonové skupinové terapie, kdy se sjela skupina lidí k nim do Menlo Park třeba i na několik týdnů, a jeden za druhým postupně docházeli ke svým zhoubným životním scénářům a novým rozhodnutím. Členové skupiny mezi sebou přitom fungovali primárně jako sociální opora, a neinteragovali spolu. Bob a Mary se pokaždé v max. 20 minutových blocích věnovali právě jednomu klientovi.
Znovu rozhodnutí popisovali Gouldingovi jako proces se zvláštním důrazem na pochopení síly, vlivu a dopadu zhoubného scénáře, stejně jako s důrazem na cestu, která vede k jeho vyřešení. Klíčové přitom je, aby klient převzal zodpovědnost za vlastní pocity (jako v Gestalt terapii) a aby celá změna vzešla z jeho dětského ego stavu, který právě učinil původní rozhodnutí.
Slepé uličky
Impasse neboli slepá ulička, to byl název, který Gouldingovi zvolili pro situace, kdy se uplatňují nevědomé a neuvědomované životní scénáře, které nejednají v souladu s našimi aktuálními potřebami a preferencemi. Jedná se o slepou uličku, kdy najednou nejsme schopni jednat jako dospělí v reakci na aktuální situaci tady a teď.
Gouldingovi dělí impassy na tři stupně a podle toho s nimi pak pracují:
- Impasse 1. stupně je ten, kdy jednám v souladu s internalizovaným rodičem (tj. dle skutečné vůle mého skutečného rodiče nebo jiné pečující osoby, nebo v souladu s mojí dětskou představou o jeho vůli) ale ne v souladu s dospělým. Tyto slepé uličky vznikaly na základě interakce Rodiče rodiče a dětského egostavu vás jako dítěte. Příkladem může být třeba konstatování rozvedené matky vůči dceři – „Chlapi jsou svině!“, které pak vyústí v to, že i v dospělosti bude dcera a priori mít nedůvěru k mužům a očekávat od nich podraz.
- Impasse 2. stupně vznikají, když Adaptované Dítě rodiče předává zprávu Adaptovanému Dítěti dítěte např. je potřeba tvrdě pracovat, abys něco dokázal. Takový člověk pak tvrdě pracuje a „rád“, a to i v situacích, kdy mu vlastně už není moc dobře a pracovat už nechce.
- Impasse 3. stupně pak probíhá přímo uvnitř klienta. Jedná se o vnitřní spor mezi jeho Svobodným dítětem a Adaptovaným Dítětem. Svobodné Dítě třeba říká: „Moc bych si přála být malířkou,“ zatímco Adaptované Dítě říká: „Měla bych se věnovat něčemu, čím si vydělám peníze,“ což je často beztak přejatá zpráva od Kritického nebo Pečujícího Rodiče někoho z rodičů. Výsledkem však může být to, že dotyčný člověk ani nemaluje, ani se mu nedaří dělat tedy něco jiného, čím by si vydělal peníze a být v tom spokojený.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
GOULDING, Robert a Mary GOULDING. Injunctions, Decisions, and Redecisions. Transactional Analysis Bulletin [online]. 1976, 6(1), 41-48 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0041-1051. Dostupné z: doi:10.1177/036215377600600110
McNeel, JR. (2010) Understanding the Power of Injunctive Messages and How They Are Resolved in Redecision Therapy Transactional Analysis Journal 40:2 April 159-169
GLADFELTER, John. Redecision Therapy. International Journal of Group Psychotherapy [online]. 2015, 42(3), 319-334 [cit. 2023-04-15]. ISSN 0020-7284. Dostupné z: doi:10.1080/00207284.1992.11490701
GOULDING, Mary McClure a Robert L. GOULDING. Changing lives through redecision therapy. Rev. and updated ed. [Emeryville, CA]: Distributed by Publishers Group West, 1997. ISBN 0802135110.
Eric Berne, Co řeknete, až pozdravíte