23: Výchovné nástroje pro starší děti

S tím, jak děti začínají povinnou školní docházku, mění se jejich každodenní život i vývojové úkoly. Na jejich rozvoj začínají mít dopad učitelé, trenéři a vedoucí kroužků a prim začínají hrát vrstevníci. Úloha rodiče se mění – teď jim mají pomoci ulehčit dospívání a mít na ně pozitivní vliv. Jak toho ale docílit? Existují nové vědecky ověřené výchovné nástroje, které vám s tím pomohou. Právě o nich si tentokrát budeme povídat.

Jumpstarting

Naučit dítě začínat nové věci. To je klíčovým úkolem každého rodiče dospívajícího dítěte. Čím dříve s tím začnete (a kolem 8 let je to ideální), tím lépe se mu bude začínat spousta nových věcí, které ho ještě během dospívání čekají.

Jumpstarting využíváme všude, kde existuje sekvence kroků potřebná pro dokončení celého chování. Do rané fáze sekvence se vždy zapojíme spolu s dítětem. Třeba: „Pojď, spočítáme spolu první dva příklady z domácího úkolu z matiky“. Profesor Alan Kazdin doporučuje jumpstarting spojit také s tvarováním (shapingem) – viz 9. díl, kdy nějaké náročnější úkoly dítěti pomůžete rozdělit na menší dílčí úkoly, které jde třeba dokončit během 10 minut.

U jumpstartingu je důležité zmínit, že vaše dítě může po dokončení prvního kroku přestat. Jakmile tedy dokončíte např. ony první dva příklady z domácího úkolu, dejte dítěti na výběr: „Můžeme to pro dnešek klidně už nechat, nebo jestli chceš, můžeme i pokračovat.“

Klíčové je hlavně pochválit dítě za udělání prvního kroku, ať už dítě v sekvenci pokračuje, nebo ne. Právě tím posilujeme schopnost dítěte začít s nějakým úkolem, do kterého se mu třeba úplně nechce a/nebo se bojí, že ho nezvládne. Však už sami moc dobře víte, jak moc se mu taková dovednost bude o dvacet let později hodit.

Chcete pomoci s výchovou dětí starších 8 let? Zkuste náš webinář o jejich výchově.

Kompromis

Klíčovou dovedností pro život s ostatními lidmi – vrstevníky, v partnerském vztahu, v budoucnu s vlastními dětmi, a hlavně v libovolném týmu – je schopnost kompromisu. A právě schopnost uzavírat kompromis musíme děti jako rodiče naučit. A nejúčinnějším nástrojem je v tomto ohledu modelling, tedy tím, že dětem půjdeme příkladem (viz 9. díl). Jak na to?

Rozhodněte se, z kterých nároků jste ochotni slevit (večerka, do kdy mají být děti doma, úklid pokoje, oblékání, osobní vzhled apod.)
Kde jste schopni ke kompromisu, abyste pořád zůstali v pohodě
Ustupujte u chování, která jsou pravděpodobně dočasná a nejsou nebezpečná (Jak moc to bude podstatné za 10 let?)
Postupně rozšiřujte oblasti, kde jste schopni ústupků

Proč? Protože kompromisy učí děti, jak dosahovat vzájemné dohody mezi lidmi klidnou cestou, což budou potřebovat. Výhody má však i pro vás, rodiče. Přistupování na kompromisy totiž prokazatelně zvyšuje vaši efektivitu v oblastech výchovy, kde kompromis (za vás) není možný. Důležité je snažit se dosáhnout řešení, které zahrnuje pohled obou stran. Můžete použít například větu: „Tohle jsou dvě mezní varianty, pojďme zkusit nalézt něco uprostřed.“

Pokud máte s kompromisy problémy. Může vám podle prof. Alan Kazdina pomoci zkušební doba, třeba na týden. „Pojďme to tedy zkusit na týden a za týden se sejdeme, řekneme si, jak na to oba nahlížíme, a domluvíme se, jak to uděláme dál.“

Při cestě ke kompromisu také nezapomeňte vyjednávat.

Vyjednávání

Vyjednávání je pro dospělý život asi ten nejdůležitější nástroj. Však jen kolikrát jste vyjednávali o ceně s nějakým dodavatelem, s řemeslníkem, aby vám dodal to či ono atd. Techniky vyjednávání se učí i manažeři nebo třeba policisté. Ostatně můžete si přečíst třeba i skvělou knihu na tohle téma od Chrisse Vosse Nikdy nedělej kompromis. Jen si ji přečtěte dříve než vaše dítě 😊

Jak ale vyjednávání naučit vlastní dítě? Jak říkají Němci, tak cvičení dělá mistra. A jak na to?

Když dítě chce o něčem vyjednávat, neskákejte mu do řeči, opravdu aktivně naslouchejte a dávejte pozor
Buďte při tom respektující a nevynášejte žádná hodnocení, a to ani ta nonverbální (pozvednuté obočí, úšklebky, protáčení očí v sloup apod.)
Při celém vyjednávání se zaměřte na přítomnost, ne minulost. Nejde o to „mít zase pravdu,“ a tím riskovat nezdar celého vyjednávání, nebo nedej bože srazit dítěti sebevědomí. Jde o to, že i vy sami si přejete, aby se dítě dokázalo posouvat směrem kupředu, a tudíž se zachovat jinak než minule.
Neodbíhejte také od předmětu vyjednávání, protože to může být vnímáno jako důkaz, že neposloucháte a vyvolat typickou reakci: „Já to věděl, že to nemá cenu se s tebou o tom bavit.“ Příliš časté opakování této situace je přitom rizikové, protože čím je dítě starší, tím do potenciálně rizikovějších situací se dostává a tím spíš potřebujeme, aby se s námi bavilo.
Když je požadavek dítěte vyřčen, zkuste nabídnout několik možných alternativ, aniž byste byli autoritativní. Např.: „Co říkáš na tohle? Tady je několik alternativ řešení, které spolu můžeme probrat…“
Tam, kde se s dítětem neshodnete, nabízejte možná řešení, která povedou k dalšímu vyjednávání. Např.: „Rád bych našel řešení, se kterým oba budeme moct žít – ty máš jeden pohled, já jiný,“ nebo „Je pro mě důležité pochopit, proč potřebuješ mít telefon neustále u sebe. Můj pohled na to je takový…“

Výsledkem vyjednávání pak obvykle bývá nějaký kompromis, o kterém byla řeč již výše.

Řešení problémů

„S dětmi jsou jenom problémy!“ slýcháte možná občas od některých rodičů, ne-li rovnou od sebe. No, i děti mívají problémy, a to nejen ty s rodiči. A protože v dospělém životě o problémy není nouzi, je právě dospívání nejlepším obdobím, kdy dítě naučit problémy také řešit. Profesor Alan Kazdin radí rodičům školáků a teenagerů jednoduchý postup, jak k „výuce“ řešení problémů přistoupit.

Když za vámi přijde dítě, že potřebuje poradit s nějakým problémem, identifikujte společně stav problému (např. spor se spolužákem, spolužák dělá to a to, já se pak cítím tak a tak)
Navrhněte a podpořte dítě v hledání strategií a řešení problému. Tady potřebuje trochu více vašeho vedení, avšak platí, že čím starší dítě je, tím více je potřeba podpořit ho v tom, aby ty strategie řešení vymýšlelo samo (s přihlédnutím k tomu, zda je toho v dané oblasti schopné).
Identifikujte společně 2 až 3 způsoby zvládnutí problému a podpořte dítě, ať nabídne i možné způsoby řešení.
Prozkoumejte každou ze strategií a identifikujte její důsledky. I menší dítě zde nechte, ať více vstupuje do diskuse, neřešte problém za něj, jednou už tady pro něj totiž nebudete moct být.
Zvolte společně řešení, které má nejlepší důsledky
U menších dětí a k tomu vhodných problémů si také společně přehrajte situaci u vybraného řešení. Vy hrajte nejprve protistranu a dítě hraje sebe. Pak si to ale u stejného scénáře prohoďte a vy hrajte svoje dítě a dítě protistranu.

Hodně štěstí!