„Každý má mít přístup k vědecky přesným a srozumitelným informacím týkajícím se sexuality, sexuálního zdraví a sexuálních práv skrze různé zdroje,“ praví Deklarace sexuálních práv (1997) Světové organizace pro sexuální zdraví (WAS). Ta shrnuje i to, jak klíčovou roli má pro člověka sex v jeho fyzickém, emočním, duševním i sociálním životě nebo to, že sexualita přispívá k celkovému naplnění a spokojenosti. Že jste o sexuálních právech ještě neslyšeli? Co je a není v sexu normální a k čemu vede, když upíráme sobě i dětem přístup k informacím o sexualitě? O tom přesně je další díl našeho podcastu!
Když je sex tabu
Tabuizace sexu má dalekosáhlé dopady jak na naše psychické i fyzické zdraví, tak i na naše štěstí a pocit naplnění a zároveň může výrazným způsobem komplikovat naše partnerské vztahy i sebepojetí. Čím?
Tabuizace sexu brání sexuální výchově. Když rodiče mají nezdravý přístup k sexu, může se stát, že nepředají svým dětem včas klíčové informace o zdravé sexualitě. To má pro ně dalekosáhlé negativní důsledky. Zaprvé to vede k sexuálnímu zneužívání dětí (viz díl 16), což se podle aktuálních čísel týká každé 4. holčičky a každého 13. chlapečka do věku 18 let. Zadruhé to ale vede k tomu, že se dětem nemusí podařit vybudovat si zdravý vztah k sexualitě, což pro ně může mít celoživotní negativní dopady na jejich fyzické i psychické zdraví a štěstí.
U fyzického zdraví jsou dopady následující – větší ostych řešit s lékařem zdravotní problémy v oblasti genitálií (časté bohužel u nádorových onemocnění), nedostatečná edukace v oblasti sexuálně přenosných infekcí (STIs), což ve spojení s ostychem vede k rozvoji pozdější stádií těchto infekcí. A někdy se objeví i dlouhodobě neřešené zdravotní problémy, které brání naplněnému sexuálnímu životu (např. nedostatečně separovaná předkožka u penisu). Nevěříte? Podle dat ÚZIS ČR nechodí 55 % českých žen na pravidelné preventivní gynekologické prohlídky. Zároveň kvůli ostychu spousta zejména žen trpí nejrůznějšími gynekologickými obtížemi, které jsou snadno léčitelné (např. myomy).
Tabuizace sexu však vede i ke vztahovým problémům, a to i ve vztahu k sobě. Řada lidí se kvůli svým sexuálním fantaziím nebo sexuálnímu chování nemá zrovna v lásce. Nedostatečně sexuálně edukovaní lidé také trpí tím, že „asi nejsou normální“. Roste tak jejich psychologický stín a narušuje se jejich sebepřijetí. Někdy to dokonce vyústí i v úzkosti, deprese či rozvoje parafilií (sexuálních odchylek) nebo závislosti na pornu. Sexualita vytěsňovaná do stínu pak přirozeně vede k problémům v komunikaci o sexu se sexuálním partnerem, což obvykle vyeskaluje v problémy v partnerských vztazích.
Více o tabuizaci sexu a jejích dopadech se dočtete v tomto článku projektu #SexQnAs.
Co je v sexu normální
Když se řekne slovo „normální“, každý si představí něco jiného. Pokud se ale budeme bavit o fyziologické normě z pohledu medicíny, zjistíme, že je normální spousta praktik, které si lidé často vyčítají. Deklarace sexuálních práv přitom normu definuje mnohem šířejí než si mnohé dogmatické přístupy představují. „Sexualita je zdrojem potěšení a pohody, a přispívá k celkovému naplnění a spokojenosti a pro dosažení a udržení sexuálního zdraví musí být sexuální práva všech osob respektována, chráněna a naplňována,“ jak praví Světová asociace pro sexuální zdraví. A co tedy je „normální“ (ve smyslu fyziologický) sex a sexualita?
- Předně, sexuální chování musí být jen příjemné.
- Dále, zdrojem sexuálního vzrušení, touhy a cíle sexuálního chování musí být jiný člověk, a ne např. zvíře, rostlina nebo věc.
- Pak tu máme extrémně důležité naplnění práva na sebeurčení. To znamená, že při sexuálním chování děláme věci z vlastního svobodného rozhodnutí pro dosažení vlastního potěšení a pohody.
- Dále, pokud naše sexuální chování zahrnuje i další lidi (tj. nejedná se o masturbaci), musíme všechno, co činíme, dělat, a to po celou dobu trvání sexuálního chování, s jejich svobodným souhlasem – tedy respektovat jejich právo na sebeurčení.
- Soukromí a bezpečí – aby bylo naplněno právo ostatních lidí na sebeurčení a aby se lidé mohli bez obav soustředit na svůj sexuální prožitek.
- Přiměřenost věku. Tu v některých případech a zemích řeší i zákony. Třeba v Itálii mohou mít sex už 13ti leté děti, ale s někým, kdo je maximálně o 3 roky starší. To ale kvůli zajištění skutečného a reálného souhlasu. V sexualitě ale existují některé specifické parafilie (odchylky) zaměřené výlučně na věkový rozdíl, který z dané osoby činí tu sexuálně atraktivní. Tato velká skupina parafilií (sexuálních odchylek) se nazývá chronofilie.
- Nenarušení tělesné integrity (např. propichováním, řezáním, nebo vytvářením podlitin). Sex je totiž projevem zdraví, který má přispívat k celkovému naplnění a spokojenosti.
Více o tom, co je a není v sexu normální se dočtete také v tomto článku.
Sexualita a náš stín
Jak jsme si už řekli, tak tabuizace sexuality může vést (a často vede) k nezdravému vztahu k sobě samému. Tím, že zůstává nejasné, co je a není „normální“, mohou se objevit pochybnosti. Jak dlouhý penis je normální? Je normální, že nemám vaginální orgasmus? Je tenhle tvar bradavek normální?
Tím, že žijeme v zemi zcela postrádající sexuální výchovu ve školách a o sexu se v rodině (a mnohdy ani ve vztahu) otevřeně nemluví, může se snadno stát, že se v souvislosti se sexualitou a sexem objeví stud. Je to důsledek toho, že de facto veškerou „výchovu“ delegujeme na vlastní objevování a zkušenosti, pornografii a na kamarády, ale také „kamarády“, a to často v tom vůbec nejzranitelnějším věku – v pubertě.
Jako rodiče sami víte, jak teenageři dokáží být mnohdy „nemilosrdní“. Nejsou takoví ale jen vůči vám, ale i vůči ostatním, mnohdy včetně sebe samých. Pokud jde o cokoliv tělesného, platí to dvojnásob. Sexualita je přitom bytostně intimní záležitostí. V této oblasti jsme nesmírně zranitelní a při absenci sexuální výchovy také nejistí. Jakákoliv odsuzující poznámka v této oblasti nás silně zasáhne. A někdy přitom může být relativně nevinná – „Na co to koukáš, ty prase?!“ – a někdy nemusí být ani adresná, stačí, že se zjeví někde na sociálních sítích v diskusi. A tím se zrodí výčitka, výčitka vůči sobě.
Jenže se sexuálním vzrušením si těžko poručit. Můžeme to ale zkoušet. Čím víc je pro nás určitá sexuální fantazie nepřípustná a čím víc se ji snažíme potlačit, tím častěji a silněji se začíná objevovat. Je to stejné jako s věnováním pozornosti nežádoucímu chování. Tím se naše sexualita stává součástí našeho stínu. Něčeho, co rozhodně o nás nikdo nesmí vědět. Nikdo nesmí vědět, jací jsme ve skutečnosti. Tím méně lidi, které milujeme.
A tak se zrodí problém. Nezdravý vztah k sexu, nezdravý vztah k sobě, neschopnost otevřené komunikace o sexu s vlastním sexuálním partnerem, narušený partnerský vztah, nebezpečné sexuální chování atd. Na začátku stačilo přitom jediné – sexuální výchova.
Více o stínu v Jungiánském smyslu se dočtete v tomto článku.
Strach ze sexuální výchovy vlastních dětí
„Každý má mít přístup k vědecky přesným a srozumitelným informacím týkajícím se sexuality, sexuálního zdraví a sexuálních práv skrze různé zdroje. Tyto informace by neměly být svévolně cenzurovány, zadržovány nebo záměrně zkreslovány,“ takové je právo na informace zakotvené v Deklaraci sexuálních práv WAS, které je vlastně zcela nezbytné k naplnění v podstatě všech ostatních sexuálních práv, a to včetně „práva na nejvyšší dosažitelnou úroveň sexuálního zdraví s možností příjemných, uspokojujících a bezpečných sexuálních prožitků.“ Bez sexuální výchovy je totiž nemožné zažívat nejlepší možný dosažitelný sex.
Zatímco v drtivé většině oborů lidské činnosti existují snadno dostupné důvěryhodné zdroje informací (např. učebnice), v oblasti sexuální výchovy to tak v mnohých zemích není. Mezi tyto země se bohužel řadí i Česká a Slovenská republika. Pokud lidé ale nemají zajištěn od státu přístup k sexuálnímu vzdělávání (což nemají), zbývá jim jen velmi málo možností. Tou primární by pak měli být rodiče. Ti, ale právo na informace (a to nejen v oblasti sexuální výchovy) často v dětství neměli. Komunistickou cenzuru se nemělo šanci dostat ven cokoliv, co by jen náznakem vedlo lidi k svobodnému uvažování.
U řady z nás rostl však sexuální stín. Když se pak objevila v 90. letech minulého století volně přístupná pornografie, nebyli jsme na ni připraveni. Natož pak na to, co přinesl internet. Tím, že se v oblasti sexuality vyvinuly silná tabu – pro mnohé dokonce tak silná, že nedokáží o svých sexuálních fantaziích ani mluvit se svým partnerem – zrodila se spousta „zakázaných“ oblastí. Při komunikaci o sexu tak máme potřebu tyto oblasti cenzurovat. Hlavně, aby o nás někdo nezjistil, jací vlastně jsme (což platí i o ostatních částech našeho stínu).
A tak najednou nebráníme ve zdravé sexualitě jen sami sobě. Ale máme problém o sexu otevřeně mluvit i se svými dětmi. Kruh se tak uzavírá. Rodí se další generace dětí náchylná k sexuálnímu zneužívání a nezdravé sexualitě.
Více o tabuizaci sexu a jejích dopadech se dočtete v tomto článku.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
World Association for Sexual Health
Deklarace sexuálních práv EN (český překlad zde)
Deklarace o sexuální rozkoši EN (český překlad zde)
Proč už sex nesmí být tabu, a proč to musíte změnit
Právo (n)a sex aneb nenechte se připravit o svá práva
Proč máme sex a proč bychom ho mít neměli
Jak přijmout svůj stín a mít se zase rád
FORD, Jessie V., Esther CORONA-VARGAS, Mariana CRUZ, J. Dennis FORTENBERRY, Eszter KISMODI, Anne PHILPOTT, Eusebio RUBIO-AURIOLES a Eli COLEMAN. The World Association for Sexual Health’s Declaration on Sexual Pleasure: A Technical Guide. International Journal of Sexual Health [online]. 2021, 33(4), 612-642 [cit. 2022-06-21]. ISSN 1931-7611. Dostupné z: doi:10.1080/19317611.2021.2023718