Historie práv dětí se začala psát po první světové válce. Stojí za ní jedna jediná žena – angličanka Eglantyne Jebb. Ta svým neutuchajícím úsilím a odhodláním během pouhých pěti let donutila Ligu národů (předchůdce OSN, kde Československo bylo spoluzakládajícím členem) v roce 1924 schválit a implementovat její vlastní Deklaraci práv dítěte, a to jako tzv. Ženevskou deklaraci. Jaké pozadí měl vznik práv dětí a jak se tato práva vyvíjela dál a jak to, že děti měli svá práva o 24 dříve než ostatní lidé?
Reformátorská rodina
Eglantyne Jebb se narodila roku 1876 do vcelku bohaté rodiny v Ellesmere v anglickém hrabství Shropshire a nikdy v sobě nezapřela svoji matku a celou dynastii Jebbů. Její matka Eglantyne Louisa Jebb narozená v Dublinu v Irsku byla sociální reformátorkou. Založila Home Arts and Industries Association, která pomáhala obyčejným lidem bojovat s chudobou tím, že je učila řemesla a výtvarné umění, a pomáhala pak jejich výrobky prodávat. Dědeček Robert Jebb byl v Irsku královniným advokátem (Queen’s Counsel), který zastupoval britskou panovnici v důležitých soudních případech. A Sir Joshua Jebb, dědečkův příbuzný, provedl ve Spojeném království vězeňskou reformu.
Eglantyne Jebb v letech 1895 až 1898 vystudovala na univerzitě v Oxfordu historii, aby se mohla stát učitelkou. Po roce na základní škole St. Peter’s Junior School v Marlborough však zjistila, že učení dětí není tím, čemu by se chtěla věnovat, a přestěhovala se do Cambridge, kde se začala – po vzoru své matky – věnovat charitě v rámci Charity Organisation Society. Díky tomu zahájila také svůj vlastní sociologický výzkum a v roce 1906 vydala knihu Cambridge, a Study in Social Questions. Ta sepisovala šest let jejích pozorování života v Cambridgských slumech, kde viděla mimo jiné i řadu trpících dětí.
Na pozadí nešťastné lásky
Právě v Cambridge se Eglantyne v roce 1900 také potkala s Margaret Keynes, mladší sestrou slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese a další sociální reformátorkou, která v roce 1939 založila v severním Londýně to, čemu dnes říkáme domov pro seniory. Eglantyne se s ní setkala při práci v nadaci Boys’ Employment Registry pomáhající chudým chlapcům najít si práci, kterou založily ještě spolu s Margaretinou matkou Florence Keynes (obdobnou organizaci pro dívky spoluzaložila o pár let později).
Eglantyne se do Margaret bezhlavě zamilovala, a tak začal její dlouholetý lesbický a bohužel nenaplněný vztah. Zachovaly se z něj ale desítky milostných dopisů. Protože ale Británie na počátku 20. století lesbickým vztahům moc nepřála, vdala se nakonec Margaret roku 1913 za slavného britského fyziologa Archibalda Hilla.
Eglantyne to zjevně velmi těžce nesla a rozhodla zahnat smutek pomáháním ostatním. Kývla tak na nabídku manžela své sestry Dorothy, britského poslance Charles Rodena Buxtona, a ještě v roce 1913 podnikla roční cestu do Makedonie pod záštitou Macedonia Relief Fund. Tam pomáhala odstraňovat škody po krvavých tzv. Balkánských válkách z let 1912 a 1913 a odjela zpět do Anglie těsně před propuknutím první světové války. Eglantyne byla naprosto šokována situací uprchlíků v Makedonii, a to zejména dětí. Popisovala své zážitky, jak vídala zbídačené děti třesoucí se zimou a čekající na malou misku polévky s kusem chleba. Právě tady se zrodila její potřeba pomáhat dětem.
Během první světové války pokračovala ve své charitativní činnosti a v roce 1917 spolu se sestrou Dorothy nastoupila do vzniknuvší Woman’s Land Army – organizaci zajišťující práci žen v zemědělství namísto mužů, kteří bojovali ve válce.
Na pomoc dětem
Eglantyne, po zkušenostech z Makedonie, po válce zavítala také do poraženého Rakouska a Německa a byla naprosto šokována. V Německu a panoval hladomor a hladem umíralo jen v Německu 800 dětí týdně. Když na Trafalgarském náměstí v Londýně šířila své letáky a fotografie hladovějících dětí, byla zatčena a dostala za to tučnou pokutu 5 liber. Tu za ni nakonec rovnou na místě zaplatil sám soudce Sir Archibald Bodkin. Eglantyne totiž lidem ukazovala, co konkrétně způsobila britská námořní blokáda, která zabraňovala Německu dovážet potraviny. 15. dubna 1919 zahájila Eglantyne se svojí sestrou Dorothy veřejnou sbírku na pomoc německým a rakouským dětem pod názvem Save the Children Fund.
Oficiální Save the Children Fund (nyní Save the Children) formálně vznikl 19. května 1919 v Royal Albert Hall v Londýně. Díky jejich politickým konexím byl její hlas slyšet a ještě toho roku ji vyslechl i papež. Ten osobně intervenoval za pomoc států s vyřešením hladomoru po první světové válce.
V roce 1920 podpořil Save the Children Fund také Mezinárodní výbor Červeného kříže, když pomohl Eglantyne vytvořit International Save the Children Union se sídlem v Ženevě, kam se Eglantyne přestěhovala. V roce 1921 Save the Children vybrala pro uprchlé děti dostatek prostředků na to, aby financovala jídlo a vzdělání pro děti v Německu, Rakousku, Francii, Belgii, Maďarsku, na Balkáně a pro arménské uprchlíky v Turecku.
To už ale propukl hladomor na Ukrajině vyvolaný Rusy. Eglantyne a její Save the Children pomohly shromáždit 600 tun pomoci, která byla lodí dopravena na Ukrajinu. Tato pomoc mezi zimou 1921 až koncem roku 1922 pomohla dodat jídlo pro 300 000 dětí a 350 000 rodičů.
Za dětská práva
Nově nabité zkušenosti dovedly Eglantyne k následujícímu přesvědčení: „Domnívám se, že bychom se měli domáhat určitých práv pro děti a usilovat o jejich všeobecné uznání, aby každý – nejen malý počet lidí, kteří mohou přispívat do fondů pomoci, ale každý, kdo jakýmkoli způsobem přichází do styku s dětmi, tedy naprostá většina lidstva – mohl přispět k rozvoji tohoto hnutí.“
23. února 1923 International Save the Children Union proto schválila Deklaraci práv dítěte, která zněla:
Článek 1
Dítěti musí být poskytnuty prostředky nezbytné pro jeho normální hmotný i duchovní rozvoj.
Článek 2
Hladové dítě musí být nakrmeno, nemocné dítě musí být ošetřeno, zaostalému dítěti musí být pomoženo, delikventní dítě musí být napraveno a sirotek a opuštěný musí být chráněn a podporován.
Článek 3
Dítě musí být první, komu se dostane pomoci v nouzi.
Článek 4
Dítěti musí být umožněno vydělávat si na živobytí a musí být chráněno před všemi formami vykořisťování.
Článek 5
Dítě musí být vychováváno ve vědomí, že jeho nadání musí být věnováno službě bližním.
Text této deklarace zaslala také nově vzniklé Lize národů (předchůdce OSN), která sdružovala tehdy 42 států, včetně Československa, coby zakládajícího člena. Liga národů její deklaraci schválila v identickém znění 26. listopadu 1924 jako Deklaraci práv dítěte známou též jako Ženevská deklaraci.
Brzká a pomalá smrt
V době, kdy Liga národů deklaraci přijala, trpěla již Eglantyne problémy se štítnou žlázou. Na ty nakonec o čtyři roky později, 17. prosince 1928, ve věku pouhých 52 let, zemřela, a to v pečovatelském domě v Ženevě. Neměla manžela ani vlastní děti.
Eglantyne se tak bohužel toho, když se její Deklarace práv dítěte stala v roce 1959 předlohou pro Deklaraci práv dítěte Organizace spojených národů, ani toho, když v roce 1989 vznikla Úmluva o právech dítěte OSN, která je transponovaná do českého (i slovenského) právního řádu jako zákon č. 104/1991 Sb. Úmluva o právech dítěte.
Na hrobě Eglantyne Jebb na ženevském hřbitově stojí epitaf: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40)
Více o životě Eglantyne se dozvíte v knize The Woman Who Saved the Children: A Biography of Eglantyne Jebb: Founder of Save the Children.