Smrt je jediná životní jistota – to je citát, který si dospělí velmi dobře uvědomují, ale co děti? 4 % dětí do 15 let zemře aspoň jeden rodič. Druhá nejčastější ztráta je pak úmrtí sourozence. Mnohem častější, byť statistiky chybějí, bývá ale úmrtí prarodiče. Je velká pravděpodobnost, že vaše dítě se setká se smrtí. Jak ale k situaci přistoupit? Od kdy jsou vlastně děti schopné pochopit čtyři hlavní koncepty smrti – nevratnost, konečnost, příčinnou souvislost a neodvratnost? A jak jim s pochopením úmrtí někoho blízkého a následným truchlením jako dospělí můžeme a máme pomoci? O tom je další díl našeho podcastu.
Jak děti (ne)chápou smrt
Se smrtí se pojí 4 hlavní koncepty – nevratnost, konečnost, příčinná souvislost a neodvratnost. Podle Dr. Aradhany Bela Sood si dítě tyto koncepty osvojí až mezi 5 až 7 lety. Klíčovou roli v době, kdy dítě smrt chápe, hraje kultura, ve které žije. Samotné pochopení smrti se rozvíjí mezi 5. až 10. rokem věku a někdy mezi 10. až 15. rokem věku dítě s průměrnou inteligencí smrtelnost plně pochopí. Reakce dětí na smrt blízké osoby ve věku 10 až 15 let jsou pak ovlivněny primárně jejich vlastními emocionálními problémy spíše než jejich kognitivní kapacitou.
Malé děti do 5 let často nechápou, že smrt je trvalá, a mohou se ptát, zda se zemřelý vrátí. Mohou se u nich projevovat i jiné projevy chování, jako je přitisknutí se k pečovateli nebo některé regresivní projevy chování, jako je pomočování. Toto chování je velmi běžné a po uplynutí určité doby obvykle ustane.
Starší děti ve věku od 6 do 11 let začínají chápat, že smrt je navždy (i když některé šestileté děti budou s tímto pojmem stále bojovat), a mohou se obávat, že zemřou i další blízcí členové rodiny a přátelé. Mohou začít klást více otázek a chtít pochopit, co se stalo. Svůj zármutek mohou projevovat hněvem a pociťovat fyzické bolesti. Dochází k přechodu od konkrétního přemýšlení k abstraktnímu a rozvíjí se osobní identita. Komunikace v rodině a porozumění ztrátě formuje dlouhodobou identitu člověka.
Dospívající a mladí teenageři zhruba od 12 let chápou, že smrt je nevratná a že potká každého, včetně jich samotných. Často se zajímají o to, proč se věci dějí. Jejich reakce se liší a mohou zahrnovat apatii, hněv, extrémní smutek a špatnou koncentraci.
Smrt sourozence vnímají děti do 5 let často jako opuštění, trest, realizaci vlastního nepřípustného přání, nebo klidně všechny tři věci dohromady. Ve věku 5 až 10 let mají děti o umírajícího sourozence starost a začínají mít strach i o sebe. Často to na nich ale není poznat.
Po smrti dítěte se dostavují pocity viny za to, že přežili, a sourozenec ne, a můžou se rozvinout i psychosomatické potíže, zejména tzv. konverzní poruchy (fyzické a smyslové problémy, jako je paralýza, necitlivost, slepota, hluchota nebo záchvaty, bez jakékoli základní neurologické patologie). Dr. Michael J. Maloney, ve svém článku v Journal of Pediatrics z roku 1980, uvedl, že 58 % dětí s konverzními poruchami má nevyřešené problémy s truchlením.
Pro děti, které přijdou o sourozence je také těžké, že se musí navíc vyrovnat i s truchlením rodičů. Některé studie říkají, že ztráta sourozence vede k většímu riziku emocionálních a behaviorálních problémů než ztráta rodiče.
Rozhovor o úmrtí
UNICEF pro rodiče sepsal doporučení, jak s dětmi mluvit o úmrtí blízké osoby.
Neskrývejte pravdu a neodkládejte ji. Je přirozené, že chcete své dítě chránit, ale nejlepší je být upřímný. Když dítěti řeknete, co se stalo, zvýšíte tím také jeho důvěru ve vás a pomůžete mu lépe se vyrovnat se ztrátou milované osoby.
Pokuste se najít bezpečné a klidné místo, kde budete s dětmi mluvit, a promyslete si, co jim řeknete. Požádejte děti, aby se posadily s vámi. Pokud se jedná o malé dítě a má nějaký oblíbený předmět, hračku nebo něco, čím se uklidňuje, nechte mu ho. Mluvte pomalu a často dělejte pauzy, abyste dali dítěti čas na pochopení a sobě na zvládnutí vlastních pocitů.
Buďte empatičtí a upřímní k dětem všech věkových kategorií, ale dbejte na to, abyste se vyjadřovali jasně a nepoužívali eufemismy. Když řeknete něco jako „někoho jsme ztratili“ malé dítě ještě více zmatete, protože nebude chápat, co to znamená. Pro dospělé je užitečnější vřele a něžně říci: „Musím se s tebou podělit o velmi smutnou zprávu. Zemřel tvůj dědeček/babička. To znamená, že jeho tělo přestalo fungovat a my už ho neuvidíme.“ Pro rodiče může být těžké použít tak přímé pojmenování, ale je důležité být upřímný a transparentní.
Budete muset dát dětem čas, aby tyto informace vstřebaly. Malé děti mohou reagovat tak, že vypadají, že neposlouchají. Buďte trpěliví a vyčkejte na jejich pozornost. Buďte připraveni na to, že mladší děti budou klást stejné otázky znovu a znovu, a to jak v tuto chvíli, tak i v následujících dnech a týdnech.
Ověřte, zda nedochází k magickému myšlení. Některé děti se mohou obávat, že řekly nebo udělaly něco, co smrt způsobilo. Děti všech věkových kategorií se mohou cítit provinile, proto zkontrolujte, zda se za smrt necítí nějakým způsobem zodpovědné. Můžete se zeptat: „Bojíš se, že tatínek zemřel kvůli něčemu, co jsi řekl nebo udělal?“. Jednoduše jim vysvětlete, co se stalo, a ujistěte je, že za to nemohou. Např.: „Neudělal jsi nic špatného. Byl to bacil, který způsobil, že tatínek onemocněl, a přestal dýchat. Mohl se nakazit kdekoli. Nikdo s tím nemohl nic dělat a nikdo za to nemůže.“
Dejte se dohromady
Jak bylo řečeno výše, tak rozhovor s dítětem o úmrtí blízké osoby vyžaduje, aby rodič byl po celou dobu maximální klidný, empatický a plně k dispozici dítěti. Problém je v tom, že rodiči ale také v tu samou chvíli zemřel někdo blízký a prochází si vlastním žalem.
Proto, pokud máte děti, a zemře vám někdo blízký, jehož smrt vás zasáhne, neprodleně vyhledejte terapeutickou pomoc. Plně postačí tzv. krizová intervence. V Česku v takovém případě můžete využít jako první pomoc bezplatnou telefonickou Linku první psychické pomoci (116 123), případně navštívit nejbližší krizové centrum, nebo vyhledat rychlou pomoc psychoterapeuta, který vám pomůže během pár sezení celou situaci lépe a rychleji zvládnout.
Zatímco dospělý se s takovouto ztrátou většinou časem umí sám vyrovnat, dítě, zejména mladšího věku, nikoliv. To potřebuje rodiče, aby ho celým procesem provedl.
Velmi dobrým a podle některých studií i efektivním nástrojem, který rodičům může v takovéto situaci pomoci, jsou dětské knížky o smrti. Ty jsou přizpůsobeny různě starým dětem. Marian Arruda-Coli z větve pediatrické onkologie v Center for Cancer Research v americkém National Institutes of Health sepsala ve svém článku pro Paliative Care Review z roku 2017 sadu doporučení, kterých se při výběru a procházení knihy o smrti s dítětem držet.
- Než se o knihy podělíte s dětmi, přečtěte si je předem, abyste zjistili, jak se vám líbí obsah, vývoj postav a volba slov.
- Snažte se vybrat knihy, které odpovídají životním zkušenostem, zájmům, stylu učení nebo vizuálním preferencím vašeho dítěte.
- Vyberte si pro společné čtení pohodlné a útulné místo v soukromí.
- Před společným čtením knihy zvažte, jak to celé uvedete. Např.: „Tohle je zvláštní kniha, kterou jsem vybral ke společnému čtení. Některé věci v této knize jsou smutné nebo těžké. Můžeme se o tom pak pobavit a mluvit o svých pocitech.
- Poskytněte dítěti příležitost otáčet stránky, pokud je to z hlediska vývoje vhodné (dítě tím reguluje tempo)
- Pokud vás dítě během čtení přeruší otázkou nebo komentářem, trpělivě mu naslouchejte a zkoumejte spolu jeho pocity.
- Odhadněte míru konkrétnosti, o kterou dítě usiluje.
- Reagujte na otázky bez falešného ujišťování nebo frází
- Pokládejte jemné otázky, které dítěti pomohou najít souvislosti mezi jeho vlastními životními zkušenostmi a postavami z knihy
- Během čtení a po něm si nechte čas na otázky dítěte: není neobvyklé, že dítě bude chtít čekat mnoho hodin nebo dokonce mnoho dní, než se k nim dostane
- Zvažte sdílení kulturního dědictví a osobních příběhů o ztrátě (úmrtí vlastního domácího mazlíčka, úmrtí kamaráda nebo spolupracovníka nebo souseda atd.); zahrňte pocity i faktické informace
- Buďte přítomni jako podpora dítěti při zpracování zármutku a poskytněte mu láskyplné aktivní naslouchání.
- Získejte informace o další sociální podpoře a odborných zdrojích pro dítě i pro sebe.
- Uvědomte si, že dětská literatura a umění v těchto knihách může být i pro dospělého čtenáře terapeutické a smysluplné.
Prodloužené truchlení
Prolonged Grief Disorder, neboli Porucha prodlouženého truchlení, je od loňského roku zcela novou psychiatrickou diagnózou, která popisuje stav, kdy dítě nebo dospělý nedokáže projít procesem truchlení „zdravým“ způsobem, a smrt blízkého člověka ho zasáhne pro něj poškozujícím způsobem. Jedná se o situaci, kdy jedinec s poruchou dlouhodobého truchlení může pociťovat intenzivní stesk po zemřelé osobě nebo se zabývat myšlenkami na tuto osobu. U dětí a dospívajících se může soustředit na okolnosti úmrtí. Kromě toho může jedinec pociťovat výrazné trápení nebo problémy při vykonávání každodenních činností doma, v práci nebo v jiných důležitých oblastech. Přetrvávající zármutek ho paralyzuje a ovlivňuje každodenní fungování způsobem, který typické truchlení neovlivňuje.
Pro stanovení diagnózy poruchy dlouhodobého truchlení je nutné, aby ke ztrátě blízké osoby došlo nejméně před rokem u dospělých a nejméně před 6 měsíci u dětí a dospívajících. Kromě toho musí truchlící jedinec pociťovat alespoň tři z níže uvedených příznaků téměř každý den po dobu nejméně posledního měsíce před stanovením diagnózy:
- Narušení identity (například pocit, že část člověka zemřela)
- Výrazný pocit nedůvěry ohledně smrti
- Vyhýbání se připomínkám, že osoba zemřela
- Intenzivní emocionální bolest (např. hněv, hořkost, smutek) související se smrtí blízké osoby
- Obtíže s opětovným začleněním (např. problémy s přáteli, s realizací zájmů, s plánováním budoucnosti)
- Emocionální otupělost (absence nebo výrazné snížení emočního prožívání)
- Pocit, že život nemá smysl
- Intenzivní osamělost (pocit osamělosti nebo odloučení od ostatních)
Tato diagnóza se týká 5 až 10 % dětí a dospívajících a 7 až 10 % dospělých. Zároveň, 5 až 10 % lidí bude po ztrátě blízkého člověka vykazovat depresi nebo PTSD. Prolonged Grief často doprovází PTSD, úzkosti, deprese a v 80 % poruchy spánku.
Větší riziko propuknutí této poruchy je u lidí s historií deprese nebo bipolární poruchy nebo pokud ke ztrátě blízké osoby dojde náhle, nebo za dramatických okolností.
Při léčbě této poruchy u dětí je velmi vhodné nasadit Kognitivně-behaviorální terapii, která se ukázala jako velmi efektivní.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
ARRUDA-COLLI, Marina N. F., Meaghann S. WEAVER a Lori WIENER. Communication About Dying, Death, and Bereavement: A Systematic Review of Children’s Literature. Journal of Palliative Medicine [online]. 2017, 20(5), 548-559 [cit. 2023-06-09]. ISSN 1096-6218. Dostupné z: doi:10.1089/jpm.2016.0494
BOELEN, Paul A., Lonneke I.M. LENFERINK a Mariken SPUIJ. CBT for Prolonged Grief in Children and Adolescents: A Randomized Clinical Trial. American Journal of Psychiatry [online]. 2021, 178(4), 294-304 [cit. 2023-06-09]. ISSN 0002-953X. Dostupné z: doi:10.1176/appi.ajp.2020.20050548
APPELBAUM, Paul a Lamyaa YOUSIF. Prolonged Grief Disorder. American Psychiatric Association [online]. Květen 2022 [cit. 2023-06-09]. Dostupné z: https://www.psychiatry.org/patients-families/prolonged-grief-disorder
How to talk to your children about the death of a loved one: Helping your children cope with loss, grief and painful feelings. [online]. [cit. 2023-06-09]. Dostupné z: https://www.unicef.org/parenting/child-care/how-talk-your-children-about-death-loved-one