11: Chválení

Říká se, že chválení není nikdy dost. Jenže není pochvala jako pochvala. Chválit můžeme i takovým způsobem, kdy to vede ke změně chování dítěte (do 8 let). K tomu slouží tzv. speciální pochvala. Jenže chválit se dá i tak, že to vlastně žádná pochvala není, což jste možná také sami někdy zažili. O tom, jak moc důležité je chválení nejen pro děti jsme si povídali v další epizodě našeho podcastu!

Pochvala vedoucí ke změně chování

Existují dva druhy pochval – rutinní chválení, které děláme často víceméně automaticky, a speciální pochvala vedoucí ke změně chování dítěte. Jestliže o slůvku prosím naši rodiče říkali, že je „kouzelné“ (ve skutečnosti se řadí mezi tzv. positive setting events, tedy uvozující události zvyšující pravděpodobnost, že dojde k požadovanému chování), tak chválení je skutečným magickým „majstr štykem.“ Prostřednictvím chválení totiž můžeme u dítěte výrazným způsobem posílit a ukotvit požadované chování.

Jak má taková pochvala vedoucí ke změně chování vypadat?

Zvolte chování, které chcete pomocí pochvaly u dítěte ukotvit (např. bezpečné přecházení silnice)
Chvalte dítě ihned po provedení daného chování anebo jeho inkrementu (např. zastavení se před vstupem do vozovky)
Při pochvale buďte naprosto entuziastičtí (což je emoce výrazně posilující učení) a využívejte kromě nadšeného tónu hlasu a výrazu ve tváři také nadšená gesta, úsměv a další projevy až euforického nadšení (ano, je to tak trochu herectví)
Popište naprosto přesně, co chválíte (např. To bylo tak skvělý, jak si se sama zastavila na konci chodníku a čekala na mě, až přijdu, abychom spolu mohli přejít silnici!)
A klíčová věc – doplňte pochvalu o nějakou formu doteku – pohlazení, pusu, obejmutí, plácnutí si, poplácání po rameni apod.

Když se snažíme dítě naučit nové chování, je důležité, aby tato euforická pochvala přišla ideálně po každém jednom výskytu daného chování, a aby přišla ihned. Lidem, tj. i dětem, plyne čas subjektivně, ve vztahu k celkové délce jejich života. Co to znamená? Pokud je vám 30 a máte 3 leté dítě, pak mu plyne čas 10× pomaleji než vám. Pochválíte dítě až za 5 minut, jen co dořešíte svůj telefonický hovor? Pozdě. 50 minut poté byste taky neskákali do stropu, kdyby vás někdo pochválil, že jste právě udělali něco naprosto výjimečného, přesně to, co po vás váš šéf chtěl…

Chválit musíme i sebe

Pochvala, pokud je provedena „správně“ (o čemž si ještě řekneme), vede k tomu, že se cítíme lépe, ba dokonce v některých případech chceme zopakovat to chování, které k dané pochvale vedlo. Kdo z nás by takovou pořádnou pochvalu neměl rád, že ano :). Jenže umíme takovouto pochvalu také dát?

Jak říkával docent Skála: „Nejdřív ber, a potom teprve dávej.“ Abychom mohli chválit svoje děti a být v tom dobří, musíme umět chválit i sebe. Dost také pomůže, pokud budeme umět pochvaly přijímat, aniž bychom se snažili hned druhé přesvědčit o tom, že: „To nestojí za řeč! Stejně jsou tam chyby! Původně to mělo být ale jiné…“ apod.

Jak na to? Martin Seligman, spoluzakladatel pozitivní psychologie, přišel s takovým jednoduchým cvičením, které nazval 3 good things neboli 3 dobré věci. My si ho mírně poupravíme. Jaké bude zadání?

Každý den večer si vezměte tužku a papír (případně telefon) a sepište si 3 věci, které se vám ten den povedly
Musí to být právě 3 věci, dvě je málo, na druhou stranu, čtyři je moc
Dělejte to důsledně, nejméně dva týdny v kuse

Pro lidi, kteří nejsou moc zvyklí se chválit, je tohle zejména zezačátku extrémně těžký úkol. Nicméně, právě ona důslednost je dovede k tomu, že holt asi nemusí člověk každý den dostat tři Nobelovy ceny, aby se mohl za něco pochválit. Jasně, první dny to bývá spíš pro splnění povinnosti, ale časem se to změní a najednou člověk přeci jen začne nacházet věci, za které se pochválit. Cvičení dělá mistra, jak říkají Němci.

Až vám chválení půjde doslova jedna radost, přikročte k dalšímu kroku. Pochvalte se hned po daném chování. Přesně tak, jak to je potřeba dělat s dětmi. A co „hůř“, když budete chtít, můžete se zkusit chválit i nahlas a třeba před zrcadlem. A kdo by si chtěl ještě víc vylepšit svůj den, můžete pak přidat každý den soupis toho, za co jste si za daný den vděčný. Vděčnost, přesněji její pravidelné zaznamenávání, totiž vede k častějším pocitům štěstí, jak zjistil doktor Dan Siegel.

Chvalte se i za drobné věci

Nemusí pršet, jen když kape. Staré české přísloví, které se nám snaží naznačit, že se dá radovat i z drobností. No a když se z nich dá radovat, dá se za ně i chválit – děti, partnera, sebe, zkrátka kohokoliv. Můžete si to o víkendu sami zkusit 🙂

Za každou věc, kterou budete dělat a:

děláte rádi, nebo
ji děláte pro to, abyste se měli lépe, nebo
pro vás není snadná, nebo
ji děláte, i přesto, že jste unavení nebo vám není dobře, nebo,
ji děláte, když na ni nemáte dostatek času, nebo,
ji děláte, když se na ni nemůžete pořádně soustředit, nebo,
ji děláte pro své děti,

se zkrátka pochvalte. A pěkně tak, jak se to má dělat správně (viz úterní post) a bez dovětků! (viz včerejší post). A víte co? Jste skvělí, že se snažíte na sobě pracovat a být lepšími lidmi i rodiči!

Jak nechválit

Pochvala je mocná čarodějka. Navíc prokazatelně může vést ke změně chování dítěte, zejména toho do 8 let věku. Jenže na to, aby to fungovalo, musí být provedena „správně“ a zároveň bez několika věcí, které dokáží zcela zničit její pozitivní účinky. Jaké to jsou?

Bezduché chválení neboli zkrátka chválení bez jakýchkoliv emocí, nadšení, spíš jen tak, aby se neřeklo a vy jste si mohli udělat čárku, že chválíte.
Chválení dítěte, nikoliv chování – tj. „Ty jsi ale šikovný chlapeček!“ namísto „To je tak skvělý, jak si pěkně zastavil na konci chodníku a počkal si na mě, abychom mohli společně bezpečně přejít silnici!“
Nezatahujte do toho podmíněnou lásku. Žádné: „Maminka tě má ráda, když děláš…“ NE! Maminka tě má ráda, ať se děje, co se děje, a teď tě navíc chce pochválit za tvoje chování. Podmíněná láska vede ke spoustě zásadních problémů později v dospělosti a podporuje vztahovou závislost.
Nestrhujte pochvalu na sebe, a to žádným způsobem. Žádné: „Maminka je tak šťastná, když děláš…“ ANI OMYLEM! Štěstí maminky nezávisí na tom, co dítě dělá nebo naopak nedělá. Maminka je dospělá, za svoje štěstí si zodpovídá sama. Přehazování zodpovědnosti za sebe na dítě vede obvykle v budoucnu ke zcela zásadním problémům, včetně např. rozvoje narcismu a vztahové závislosti, a hlavně to krade dětem bezstarostné dětství.
A nepřidávejte žádné dovětky, které celý efekt dobře provedené pochvaly zkazí á la: „No, škoda jen, že to nebylo dřív!“ „Škoda, že to neděláš častěji!“ „Tak snad to zvládneš i příště!“ apod.

K tomu poslednímu bodu si musíme určitě říct. V Česku je totiž poměrně častý, a to nejen při výchově dětí, ale i v práci. I mnozí manažeři chválí své lidi sice možná s nadšením a často, ale s dovětky. Kazí tím ve finále morálku svých lidí. Mnohem horší je ale to, když se takhle chválíme my sami. Pokud sami sebe chválíte s dovětky, jsou dvě věci, které s tím můžete dělat. Zaprvé, odnaučit se to 🙂 Ono obecně je dobré dávat si trochu pozor na to, jak se sebou mluvíme. Prostě si snažte všimnout toho, jak se chválíte. Nejdřív si klidně můžete dělat čárku pokaždé, kdy pochvala bude obsahovat nějaký dovětek. Pomůže vám to uvědomit si, že se vlastně až tak moc nechválíte. No a druhý krok? Najděte si zpátky šestý (a klidně pak i osmý) díl našeho podcastu, protože pro změnu přístupu k sobě, včetně aplikace sebesoucitu (viz šestý díl), bude potřeba zlepšit péči o sebe. Přejeme vám hodně štěstí!