Ve třetím díle podcastu jsme se opět věnovali dětským právům tak, jak je definoval americký spisovatel Fred M. Farris ve svém návrhu zákona o právech pro dítě (Bill of Rights for a Child). V následujícím článku najdete podrobnosti k jednotlivým právům, kterým se v podcastu věnujeme.
Historie Bill of Rights for a Child
V roce 1975, když končila válka ve Vietnamu a rok poté, co vstoupila v účinnost Deklarace OSN o ochraně žen a dětí v krizi a v ozbrojených konfliktech, sepsal americký spisovatel Fred M. Fariss svůj Návrh práv pro dítě (Bill of Rights for a Child), který se v USA tehdy rychle dostal do povědomí mnohých psychoterapeutů. Fariss v něm shrnuje, co by mělo mít právo každé dítě od svých rodičů a skrze své rodiče zažívat. Více o kompletní historii dětských práv najdete v tomto našem článku.
Současný text Úmluvy o právech dítěte najdete zde (v ČR a SR ji transponuje zákona č. 104/1991 Sb.).
Právo být milován za to, že jsem sám sebou
Schopnost dát bezpodmínečnou lásku je jeden z nejdůležitějších úkolů pro každého rodiče. Potřeba být milován je podle Abrahama Maslowa pro člověka jednou z tzv. deficitních potřeb a hraje klíčovou roli v motivaci lidského chování. Bez jejího naplnění nemůžeme dojít k naplnění poslední z deficitních potřeb – schopnosti vnímat, že jsme v pořádku takoví, jací jsme.
Naplnění deficitních potřeb je přitom pro člověka naprosto klíčové. Bez nich se dá jen stěží dopracovat k tzv. rozvojovým potřebám, které jsou podmínkou nutnou pro šťastný a smyslem naplněný život. Veškeré účení se novým věcem, kreativita a schopnost vnímat a obdivovat krásu, sebeaktualizace – tedy naplnění niterné potřeby každého žijícího organismu dosahovat nejlepší verze sebe sama, a konečně také transcendence – tedy potřeby dělat něco, co mě přesahuje, něco pro ostatní – to vše bez dostatku bezpodmínečné lásky není možné.
Dítě, ale i dospělý, tedy potřebuje pociťovat lásku za to, že existuje. Bez žádných „ale“, „když“, „pokud“, „až na“ atd. Prostě lásku. Jedině pak dokážeme dát každý ze sebe světu to nejlepší.
Právo pod oprávněným vedením myslet sám za sebe a činit rozhodnutí
Cílem rodičovství je připravit dítě na samostatný život. To, co mořská želva zvládne svým narozením, medvěd lední maximálně za tři roky, na to člověk, díky komplexnosti svého mozku, potřebuje podstatně déle. Neměla by to být ale věčnost.
S tím, jak dítě postupně získává nové schopnosti a dovednosti, a začíná rozumět světu i jeho zákonitostem, začíná pomalu chápat i důsledky svých činů. Vlastně už batole rozumí souvislosti mezi cinkajícím hrncem a tím, že s ním právě bouchnul o podlahu. Nalezení takové souvislosti ho přitom těší a raduje se z toho. Stejně je tomu i v pozdějším věku se složitějšími souvislostmi. K tomu, aby dítě mohlo objevovat, bytostně potřebuje bezpečí. To mu dáváte svou bezpodmínečnou láskou a přijetím, ale také svojí péči a podporou.
Dítě ale není malý dospělý. Nemá nést za sebe zodpovědnost v oblastech, ve kterých by ho to mohlo ohrozit – např. v tom, jestli se v 5 letech dostatečně teple oblékne. Je proto na rodiči postupně posouvat laťku samostatnosti dítěte, a to dle jeho individuálního tempa. To, že jeho sourozenec v jeho věku něco zvládnul sám, je irelevantní. Je to asi tak podstatné jako to, že někdo ve vašem věku už je miliardář, a vy byste tudíž také měli být. Odhadnout přesně míru zodpovědnosti pro dítě proto vyžaduje znalost jeho schopností i světa, a citlivou práci s péčí a podporou, které nezbytně nutně potřebuje pro překonávání překážek.
A kdy má být hotovo? Náš zákon praví, že v 18 letech, kdy je de iure zcela odpovědný za své činy. V řadě jiných zemích je tato hranice posunuta na 21 let, a to proto, že v lidském mozku se do té doby ještě dovyvíjejí některé seberegulační mechanismy čelního mozkového laloku.
Právo být za sebe zodpovědný
Klíčová součást dospívání a dospělého života je zodpovědnost. Je totiž cestou k nezávislosti. Cílem rodičovství je vychovat z totálně na rodičích závislého miminka zcela nezávislého dospělého sebevědomého člověka, který je zodpovědný sám za sebe, za svůj život, za naplňování svých potřeb, za své zdraví – fyzické i psychické, i za svoje štěstí. Člověka, který je svobodný, a tudíž za sebe zodpovědný, a který je tím pádem také sám připraven založit rodinu, pakliže si to bude přát.
Jenže nezávislost dítěte bývá pro rodiče někdy ohrožující, zejména pokud si z dítěte udělají „smysl svého života“. Málokdo chce, aby se jeho smysl odstěhoval kamsi daleko, mimo jeho kontrolu. Pro řadu rodičů bývá také těžké si všimnout, že dítě se rychle vyvíjí, že jim „roste před očima“. Přitom dítě je každého půl roku už jiným člověkem s jinými schopnostmi a dovednostmi. Mozek dítěte je totiž jako „houba“, která rychle nasává všechny informace a vjemy.
Dát dítěti víc zodpovědnosti za sebe samotné však znamená dát mu také důvěru. A tady platí zlaté pořekadlo doc. Skály, že nejdřív ber, a teprve potom dávej. Pokud rodič nemá sám v sebe důvěru, těžko se mu bude dávat důvěra ostatním lidem, zejména pak vlastnímu dítěti.
A tak se běžně stává, že někteří rodiče právem slýchají: „Mami/tati, já už nejsem malej!“, poté, co se jich rodiče zeptají, jestli si vzali čepičku, aby nezmrzli. Nereagují tak přitom jen 40ti leté děti, ale i ty, kterým je třeba 8. Se zodpovědností se to ale nesmí ani přehánět. Nezřídka se totiž stává, že rodiče pod tíhou nějakého „cool“ moderního ničím nepodloženého výchovného směru rázem přehazují na čtyřleté dítě celou zodpovědnost za to, co si vezme na sebe, kam pojede rodina na dovolenou apod.
Správné dávkování zodpovědnosti vyžaduje cit nejen u manažerů při řízení dospělých, ale ještě více u rodičů při výchově dětí. Není to vůbec lehké a nejdřív je ale potřeba s důvěrou a zodpovědností začít u sebe…
Právo cítit radost, štěstí, smutek, ztrátu a bolest
Radost, štěstí, smutek, ztráta, bolest, ale také překvapení, nadšení, euforie, vztek, znechucení a celá nekonečně široká škála lidských pocitů je, jak již sám název napovídá, lidská. A i dítě má právo býti člověkem. Problém je, že některé jeho emoce nebo jejich projevy rodičům nemusí přijít vždy vhod. Ustát některé z nich, zejména vztek, může být pro nás velmi náročné. Často proto, že s nimi sami neumíme moc dobře pracovat, nebo je v sobě dokonce potlačujeme. Někdy navíc podobným způsobem, jako je v nás potlačovali naši rodiče.
Děti ale nemají mozek, který by byl schopen emoce regulovat jako ten dospělý. To se učí až v poslední fázi vývoje mezi 15. a 21. rokem života (viz Mark Solms, Mozek a vnitřní svět). Dětské emoce jsou tak absolutně neregulované a neregulovatelné. Tedy až na jednu výjimku – když dítěti sebereme za danou emoci lásku, je to pro něj tak silný otřes, že tu emoci potlačí. Neztlumí, neodstraní, pouze potlačí. Potlačování emocí je pak hlavní příčinou vnitřního rozporu způsobujícího stres a pocit tlaku, a tím i psychosomatických onemocnění (viz např. Jan Poněšický, Psychosomatiky pro lékaře, psychoterapeuty i laiky).
Děti mají právo být lidmi a mají právo být milování nezávisle na emocích, které zrovna cítí, bezpodmínečně. Chlapečci mohou plakat, když to tak cítí, holčičky ve stejných situacích plakat nemusejí, pokud to tak necítí. Abychom mohli dětem nebrat právo cítit to, co cítí, řada z nás si bude muset nejprve podobné právo sama dovolit. Žít v souladu se svými pocity je přitom základem svobodného a dospělého života. Bez přístupu k pocitům, potlačeným mnohdy reakcemi rodičů v našem dětství, ale ztrácíme cennou část života, kompas, který nás může provádět jeho úskalími, intuici. Bez práva na pocity zkrátka ztrácíme svobodu a výměnou za ni získáváme úzkost, silný převážně iracionální strach, strach ze života.
Právo být vítězem
Každý z nás potřebuje vítězit. Vítězství je pomyslnou odměnou za naše předchozí úsilí a motivací k naší další práci na sobě. To je ale jen třešnička na dortu. Když nahlédneme trochu pod povrch, má vítězství obrovskou moc nad našimi emocemi. Mozkový podokruh pro odměnu je součástí emočních okruhů pro tzv. hledání (seeking), tedy základem naší zvědavosti. Zvědavost přitom hraje klíčovou roli v našem objevováním světa (exploraci), která je zejména pro děti klíčová.
Vítězství ale nemusí vždy vypadat tak, jako když Vladimír Putin hraje hokej. Není třeba dítěti zametat cestičku, vytvářet mu umělé prostředí, ve kterém je naprosto výjimečné, a obelhávat ho jeho vlastní velkolepostí. To je přístup, který zákonitě selže při konfrontaci s prvními vrstevníky. Vítězství v dětském světě nemusí obsahovat diplomy, poháry, stupně vítězů ani fanfáry.
Dítě, které vyhrává, vítězí především nad svým původním nezdarem. Poprvé vstane na nohy, poprvé se mu podaří otevřít skříň v kuchyni, vytáhnout z ní první hrnec, praštit s ním o zem, poprvé zvládne den bez plínek, naučí se na kole, zaváže si tkaničku, poprvé uspěje při testu ve škole, byť třeba ne zrovna za jedna. A pak přichází čas, kdy dítě poprvé porazí rodiče v nějaké hře, zažije si, že je v něčem lepší než on, lepší než vrstevníci, lepší než ono samo dřív – získává sebedůvěru, důvěru v to, že ve světě plném nebezpečí obstojí. Jistotu, že je schopné obstát před životními zkouškami, jednoho dne už i bez rodičů, vyhrává svoji samostatnost.
Když zakážeme dítěti vyhrávat, nebo ho začneme shazovat – třeba i kvůli vlastní méněcennosti – připravujeme ho o možnost tuto důležitou emoci cítit. Neuropsychologie pak zná už jen další tři základní emoce, které mohou být aktivní – buď vztek, paniku, nebo strach (viz Solms). Frustrace, výbuchy vzteku, úzkosti či dokonce deprese – to vše nám brání zažívat v životě pocity plné štěstí, radosti a naplnění. Nechte své děti vyhrávat, aby pro ně svět mohl být jedním velkým zajímavým místem, ve které mohou s co nejmenším množství strachu, paniky a vzteku něco objevit. Ideálně sami sebe.
Právo pečovat a být opečováván, vychovávat a být vychováván, dávat a přijímat
Americký psychoterapeut a zakladatel Pesso-Boyden System Psychomotor psychoterapie, Albert Pesso, považoval péči za jednu z pěti základních potřeb, která se objevuje už u malých miminek. Jeho systému pěti základních hodnot – péče, podpory, ochrany, hranic a místa – staví všechny potřeby na identickou úroveň. Mít jednu z nich nepokrytou je jako mít ve dnu pánve díru. Co na tom, že je jen v jednom malém segmentu, pánev je pak celá k ničemu.
Dítě je na péči rodičů zpočátku zcela závislé. Každá nepohoda – zima, teplo, mokrá plínka, strach, nedostatek podnětů, přebytek podnětů, vnitřní bolest (např. kvůli zoubkům nebo bříšku), hlad, únava – to vše jsou pro něj extrémně zatěžující prožitky, se kterými si nedokáže poradit, potřebuje opečovat, a proto pláče a vztahuje k rodiči ručičky. Pokud opečujeme dostatečně rychle, „správně“ dlouho, a hlavně tu správnou potřebu, vyvine se v něm bezpečná vztahová vazba a důvěra ve svět jako v bezpečné místo. Pak bude umět dávat péči jak sobě, tak i ostatním.
Aby byl svět pro dítě bezpečným místem, potřebuje ale také výchovu. Výchovu, která pokrývá oblast podpory, ochrany, ale i hranic. Nevychovávat své dítě je jako o něj nepečovat. Dítě se totiž rodí s otevřenými programy. Vše se nejprve musí naučit a musí se to učit postupně. Na vás v první třídě základní školy také nikdo na první hodině nevytáhl integrální transformace komplexní proměnné. A neudělal to dokonce nikdo ani na střední škole. Výchova musí proto jít krok za krokem s ohledem na tempo vašeho dítěte, které může být zcela odlišné než bylo to vaše – ať už pomalejší, nebo rychlejší.
Dítě, které bude v dětství dobře a bezpečně vychováváno, zvládne v dospělosti samo výchovu svého dítěte. A v dětství? To bude výchovu testovat na panenkách, na psovi a ano, někdy třeba i na mladších sourozencích. Ale tam je vaší zodpovědností, v rámci jeho bezpečné výchovy, mu v tom zamezit.
Nejdřív musíme přijímat, a teprve pak můžeme dávat. Nejsme státní rozpočet ČR, jsme jen lidé, lidé, kteří se rodí jako malé a zpočátku bezmocné děti…
Právo vytvářet si vlastní přesvědčení, víru i normy
Dogmatizace je něco, co nám v raném dětství našich dětí velice pomáhá s výchovou. „Proč musím jít už spát?“ „Protože ještě chodíš do školky, a malé děti chodí spát po večerníčku.“ Je to odpověď, která bez problémů dítěti postačí, a i z výchovného pohledu (např. podle prof. Alana Kazdina) je zcela v pořádku. Není třeba malému dítěti vysvětlovat základy spánkové medicíny, ani si připravovat nějaké argumenty. Prostě u nás se něco dělá nebo nedělá právě tak, a tak to je. Malému dítěti tohle dogma stačí.
Dokud dogma děláme z pravidel chování při vymezování hranic, není to špatně. Každý rodič má přeci jen dogmata, která po dítěti chce, aby dodržovalo a nemusí je nutně do detailu zdůvodňovat – “Nekraď! Nebij lidi kolem sebe! Pozdrav! Poděkuj!” apod. Jen bychom neměli podobně dogmaticky uchopovat některé oblasti života vyžadující vlastní a unikátní exploraci a zkušenost (např. sexualitu, spiritualitu, kreativitu, umění, byznys, blízké vztahy atd.).
Dogmatizace a implantace vlastních přesvědčení do hlavičky dítěte totiž v takovéto oblasti vede k tomu, že zejména dítě předškolního věku musí volit mezi vnitřní potřebou objevovat svět a pocitem, co je a není “správně” (tj. obvykle toho, co v něm vyvolává radost, štěstí a spokojenost), a dogmatem rodiče. Raději pak logicky potlačí sebe a potřeby vyvěrající z vlastního nitra, než aby riskovalo ztrátu lásky a přijetí maminky nebo tatínka. “Nemaluj tohle žlutě, má to být červené! Nebroukej si pořád! Modli se tak, jak jsem ti řekl a třikrát denně!”
Když se tohle děje v nějaké oblasti příliš část a dlouho, tak potlačování sebe začne vyvolávat pnutí, vnitřní rozpor – zdroj latentního stresu. Dítě pak může být podrážděné, a po zbytek života se učí svůj vnitřní hlas neposlouchat. Raději se přizpůsobit potřebám autorit. To pak samozřejmě nevěstí nic dobrého, zejména ne v oblasti sexuality a spirituality.
Každé dítě by proto mělo mít právo objevovat svá vlastní přesvědčení, to, v co věří, i své vlastní normy a hodnoty, podle kterých chce žít svůj život a stát se díky nim jedinečnou osobností, přirozeně v něčem odlišnou od svých rodičů.
Právo znát a zažívat osobní svobodu
Svobodu mnozí, včetně nás se ženou, považují za jedno z nejdůležitějších práv nejen pro děti. Dnešní rodiče narozeni v Československu se však narodili do světa bez svobody, do Sovětským svazem okupované země vedené pod taktovkou českých a slovenských kolaborantů, kteří se snažili lidské svobody, včetně dětských práv, systematicky a cíleně odebírat a potlačovat (jak podrobněji rozvádí český zákon 198/1993 Sb.).
Se slovem svoboda si v 90. letech v Československu lidé, bohužel poněkud mylně, spojovali to, že si mohou říkat co chtějí, kdy chtějí a jak chtějí, a vlastně si mohou i dělat, co si zamanou, a nikdo jim to nesmí mít za zlé. Tohle však není a nikdy nebyla svoboda a neměla by být tak vnímána ani u dítěte. Je to spíš definice vyhroceného narcistického chování, které je pro dvou až tříleté děti sice v pořádku, ale není v pořádku u dospělých.
Cambridge Dictionary svobodu definuje jako: „Právo jednat způsobem, který považujete za správný.“ To, co je a není správné, definují naše hodnoty, normy, přesvědčení i víra. Tak jak jsme o tom mluvili ve včerejším postu. Na utváření norem se však u dětí podílejí rodiče, a později také učitelé, trenéři, hrdinové z knih a filmů a v neposlední řadě i vrstevníci.
„Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého,“ jak kdysi řekl anglický filosof a politik John Stuart Mill. To, co nám dává možnost objevovat a užívat si naši svobodu, jsou bezpečné hranice. Když hranice někdo naruší, svoboda mizí a nemůže se rozvíjet. To se opět netýká jen dětí, ale i života v ČSSR nebo na dnešní Ukrajině. Proto je důležité dávat dítěti, ale pak i dodržovat, pevné transparentní a srozumitelné hranice, ve kterých se může svobodně pohybovat a jednat způsobem, který považuje za správný. A stejně jako na Ukrajině bezpečí pomáhá to, když se ty hranice „flexibilně“ a nahodile neposouvají. Zároveň platí, jako kdekoliv jinde ve výchově, že klíčovým výchovným nástrojem je tzv. modelling, tedy jednat v souladu s tím, co chci dítě naučit, včetně uznání chyby. Jít příkladem.
Právo vlastnit své tělo, mysl i duši a používat je ke sdílení zkušeností
Každé dítě má mít právo na svobodné nakládání se svým tělem, myslí a duší. Každé dítě by mělo mít právo na zachování jejich integrity, na to být prosté násilného zasahování do svobody těla, ale i svobody mysli a duše.
Podle oficiální statistik každá pátá holčička a každý osmý chlapeček je během svého dětství pohlavně zneužitý. Bohužel, řada dětí si prožívá psychické týrání, které dětskou duši rozseká na malé kousíčky. Strůjcem obojího jsou často dospělí, a to nejen rodiče, ale i jiní příbuzní, a bohužel i učitelé. Každé dítě má mít právo na svobodu mysli, bohužel zhoubné režimy jako byl ten fašistický nebo komunistický jim toto právo cíleně berou, aby je jako malé zlomily, přikázaly jim, co si mají myslet, ovládly jejich mysl, jejich duši i jejich tělo. Udělaly z nich poslušné vojáky.
V Československu tohle právo desítky let zcela cíleně potlačoval stát. Stát vedený kolaboranty s ruskými okupanty. „Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona,“ konstatuje zákon 198/1993 Sb.
Bohužel, řada lidí, kteří se toho přímo účastnili, dodnes vede tuto zemi. Bohužel řada rodičů podlehla zvěrstvům komunistického režimu a jeho znásilňování dětské a lidské duše a mysli. O to těžší je pro ně představit si, že děti mohou mít práva, která i 32 let po „revoluci“ jsou stále spíše na papíře, než aby je stát dětem opravdu dával. Ve středu to bylo 99 let od schválení první Deklarace práv dítěte. Teď je na nás, kolik let bude trvat, než naše děti budou moci se svými právy vyrůstat a žít…
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
BOULLIER, Mary a Mitch BLAIR. Adverse childhood experiences. Paediatrics and Child Health [online]. 2018, 28(3), 132-137 [cit. 2022-03-02]. ISSN 17517222. Dostupné z: doi:10.1016/j.paed.2017.12.008
CDC, Adverse Childhood Experiences
NHS, Adverse Childhood Experiences and Attachment
prof. Karl Heinz Brisch, kniha Bezpečná výchova
prof. Karl Heinz Brisch, kniha Poruchy vztahové vazby
Thomas A. Harris, kniha Já jsem OK, Ty jsi OK
Janet G. Woititz, kniha Healthy Parenting
Mary a Robert Gouldingovi, Changing Lives Through Redecision Therapy